Řecko - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Řecko
 ...
Možná hledáte: Starověké Řecko.
Řecká republika
Ελληνική Δημοκρατία
(Ellinikí Dimokratía)
vlajka Řecka
vlajka
znak Řecka
znak
Hymna
Ymnos is tin Eleftherian
Motto
Ελευθερία ή Θάνατος
(Svoboda nebo smrt)
Geografie

Poloha Řecka
Poloha Řecka

Hlavní městoAthény
Rozloha131 957 km² (95. na světě)
z toho 1,51 % vodní plochy
Nejvyšší bodMytikas (2 917 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel10 482 487[1] (89. na světě, 2021)
Hustota zalidnění79 ob. / km² (133. na světě)
HDI 0,887 (velmi vysoký) (33. na světě, 2023)
Jazykřečtina
NáboženstvíPravoslaví
Státní útvar
Státní zřízeníunitární, parlamentní republika
Vznik25. března 1821 (odtržením od Osmanské říše)
PrezidentkaKaterina Sakellaropulosová
Předseda vládyKyriakos Mitsotakis
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)39 864[2] USD (44. na světě, 2021)
Giniho koeficient31,4 (2022)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1300 GRC GR
MPZGR
Telefonní předvolba+30
Národní TLD.gr .ελ
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Řecko (řecky Ελλάδα, Elláda nebo Ελλάς, Ellás), plným názvem Řecká republika (řecky Ελληνική Δημοκρατία), je stát v jihovýchodní Evropě, který se nachází na jižním cípu Balkánského poloostrova. Řecko sousedí na severozápadě s Albánií, na severu se Severní Makedonií a Bulharskem a na východě s Tureckem. Na východě pevniny leží Egejské moře, na západě Jónské moře a na jihu Kréta a Středozemní moře. Řecko má nejdelší pobřeží v celém Středomoří a patří k němu tisíce ostrovů. Země se skládá z devíti tradičních geografických regionů, má rozlohu 131 957 km2 a má téměř 10,5 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem země jsou Athény, následuje Soluň a Patra.

Řecko je považováno za kolébku západní civilizace, neboť zde vznikla demokracie, západní filozofie, západní literatura, historiografie, politologie, základní vědecké a matematické principy, divadlo a olympijské hry. Od 8. století př. n. l. byli Řekové organizováni do různých nezávislých městských států, známých jako poleis (v jednotném čísle polis), které se rozkládaly ve Středomoří a u Černého moře. Ve čtvrtém století př. n. l. Filip II. Makedonský sjednotil většinu dnešního Řecka a jeho syn Alexandr Veliký rychle dobyl většinu známého starověkého světa od východního Středomoří až po severozápadní Indii. Následující helénistické období znamenalo vrchol řecké kultury a vlivu ve starověku. Ve 2. století př. n. l. bylo Řecko anektováno Římem a stalo se nedílnou součástí Římské říše a jejího pokračování, Byzantské říše, která měla převážně řeckou kulturu a jazyk. Řecká pravoslavná církev, která vznikla v prvním století našeho letopočtu, pomáhala utvářet moderní řeckou identitu a předávala řecké tradice širšímu pravoslavnému světu. Po čtvrté křížové výpravě v roce 1204 vznikla na některých částech řeckého poloostrova latinská panství, ale v polovině 15. století se většina oblasti dostala pod osmanskou nadvládu. Řecko se jako moderní národní stát objevilo v roce 1830 po válce za nezávislost.

V prvních sto letech se Řecké království snažilo o územní expanzi, které dosáhlo především na počátku 20. století, během balkánských válek až do svého tažení do Malé Asie, které skončilo katastrofální porážkou v roce 1922. Krátce trvající republiku, která následovala, sužovaly důsledky občanských konfliktů a problém přesídlení uprchlíků z Turecka. V roce 1936 zahájila královská diktatura dlouhé období autoritářské vlády, poznamenané vojenskou okupací během druhé světové války, občanskou válkou a vojenskou diktaturou. Od roku 1950 do 70. let 20. století dosáhlo Řecko rekordního hospodářského růstu, což mu umožnilo zařadit se mezi vyspělé země. Demokracie byla obnovena v letech 1974–1975 a od té doby je Řecko parlamentní republikou.

Řecko je demokratickou a vyspělou zemí s vyspělou ekonomikou s vysokými příjmy, druhou největší na Balkáně, kde je významným regionálním investorem. Řecko je zakládajícím členem Organizace spojených národů, dále je členem Evropské unie, eurozóny a schengenského prostoru, Rady Evropy, Severoatlantické aliance, OECD, Světové obchodní organizace a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Řecko má jedinečné kulturní dědictví, rozsáhlý turistický průmysl a významný námořní průmysl. Bohaté historické dědictví země se částečně odráží v 19 památkách zapsaných na seznam světového dědictví UNESCO.

Etymologie

Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce, německé Griechenland nebo španělské Grecia, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mytické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Řecka.
Parthenon v Athénách

Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí př. n. l. do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achájové, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Iónové, Aiólové, Epiróti a Makedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda anebo smrt.

Pravěk a první civilizace

Mykénský hrnec, okolo roku 1200 př. n. l.

Nejstarší důkazy o přítomnosti lidských předků na jižním Balkáně se datují do období 270 000 let před naším letopočtem. Nachází se v jeskyni Petralona v řecké provincii Makedonie. V jeskyni Apidima na poloostrově Mani v jižním Řecku se zachovaly nejstarší pozůstatky anatomicky moderních lidí mimo Afriku; jsou staré zhruba 210 000 let.[3][4] Neolitické osady v Řecku pocházejí ze 7. tisíciletí př. n. l. a jsou nejstaršími v Evropě, protože Řecko leží na trase, po níž se do Evropy šířilo zemědělství z Blízkého východu.[5] Po skončení období řeckého neolitu okolo roku 3200 př. n. l. nastal přechod k době bronzové, v níž již počíná rozvoj vyspělých civilizací, prvních v Evropě. Nejstarší je kykladská civilizace na ostrovech v Egejském moři (okolo 3200 př. n. l.),[6] jež byla následována mínojskou civilizací na Krétě (2700–1500 př. n. l.)[7] a poté mykénskou civilizací (též pozdně heladskou) na pevnině (1600–1100 př. n. l.).[8] Tyto civilizace, někdy shrnované pod pojem egejská kultura, již užívaly písmo, Mínojci používali dosud nerozluštěné písmo známé jako lineární písmo A,[9] Mykéňané psali nejstarší doloženou formu řečtiny známou jako lineární písmo B.[10] Mykéňané postupně mínojskou kulturu absorbovali, ale kolem roku 1200 př. n. l. se celý řecký civilizační okruh, patrně poměrně náhle, zhroutil.[11] Tato událost je známá jako zhroucení doby bronzové (k uvažovaným příčinám patří výbuch sopky, sucho, útoky nájezdníků vybavených pokročilejšími, patrně železnými, zbraněmi, přelidnění nebo komplexní kolaps způsobený souběhem několika příčin).[12] Touto katastrofou začalo v řeckých dějinách tzv. temné období. O povaze společnosti v něm historikové spekulují, nicméně objevené chetitské a egyptské záznamy naznačují existenci jediného státu pod „velkým králem“ se sídlem v pevninském Řecku. Temné období končí v 9.8. století př. n. l., symbolicky rokem 776 př. n. l., což je legendární datum prvních olympijských her. To je počátek tzv. archaického Řecka.

Starověké Řecko

Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko.
Starověké Řecko a jeho kolonie ve Středomoří v 8.–6. stol. př. n. l.
Periklés

S koncem období temna se na řeckém poloostrově objevila různá království a městské státy (polis), v čele s Athénami a Spartou, které se vedle vlastního Řecka rozšířily až k břehům Černého moře, do jižní Itálie (Magna Graecia) i do Malé Asie (řecká kolonizace). Tyto státy a jejich kolonie dosáhly velké prosperity, která vyústila v nebývalý kulturní rozmach, jenž se projevil v architektuře, dramatu, vědě, matematice a filozofii. Průkopnická byla i politika, v roce 508 př. n. l. zavedl Kleisthenés v Athénách první demokratický vládní systém na světě (viz též Kleisthenova ústava).[13] Navazoval na Solónovy reformy a jeho ústavu z roku 594 př. n. l.[14][15]

Do roku 500 př. n. l. ovládala řecké městské státy v Malé Asii a Makedonii Perská říše. Pokusy některých těchto států o svržení perské nadvlády selhaly a Persie následně, v roce 492 př. n. l., napadla státy pevninského Řecka. Tím začaly řecko-perské války. Po porážce v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. byla Persie nucena ustoupit.[16] Následně řecké městské státy vytvořily v roce 481 př. n. l. Peloponéský spolek vedený Spartou, který byl první historicky zaznamenanou unií řeckých států od mytického spojení během trojské války. Druhá invaze Peršanů následovala v roce 480 př. n. l. Tíhu obrany tentokrát nesly především Athény a jejich Athénský námořní spolek, a to navzdory tomu, že se Sparťané vyznamenali ve slavné bitvě u Thermopyl pod Leónidásovým velením. Po rozhodujících vítězstvích Řeků v letech 480 a 479 př. n. l. u Salamíny, u Platají a u Mykalé byli Peršané nuceni podruhé ustoupit, a to ze všech evropských území.[17] Následujících padesát let míru je známo jako Zlatý věk Athén (též Periklova éra) a jde o klíčové období starého Řecka, které položilo mnoho ze základních kamenů západní civilizace.

Alexandr Veliký

Nedostatek politické jednoty v Řecku ovšem vedl k častým konfliktům mezi jednotlivými státy. Nejničivější vnitrořeckou válkou byla peloponéská válka (431–404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou, kterou vyhrála Sparta, což znamenalo konec Athén jako vůdčí síly starověkého Řecka.[18] Athény i Sparta byly později zastíněny Thébami a nakonec Makedonci. Ti spojili většinu městských států řeckého vnitrozemí do Korintského spolku, nad nímž získal kontrolu Filip II. Makedonský.[19] Po Filipově smrti se vlády nad spolkem ujal jeho syn Alexandr Veliký, proslulý vojenský stratég. V roce 334 př. n. l. zahájil invazi do Perské říše a za čtyři roky ji dobyl.[20] Na konci svého života vytvořil jednu z největších říší v historii, která sahala od Řecka po Indii. Po jeho smrti se říše rozpadla na několik království, z nichž nejznámější byla Seleukovská říše, ptolemaiovský Egypt, řecko-baktrijské království a indo-řecké království. Ačkoli se nepodařilo udržet politickou jednotu Alexandrovy říše, jejím výsledkem byla helénská civilizace, která rozšířila řecký jazyk a řeckou kulturu na všechna území dobytá Alexandrem.[21] Především věda a matematika dosáhly svého vrcholu během helénismu[22], intelektuální epicentrum této civilizace však již bylo mimo pevninské Řecko, byla jím egyptská Alexandrie s proslulou Alexandrijskou knihovnou.[23] Na území dnešního Řecka po období zmatku po Alexandrově smrti kontrolu získali, okolo roku 276 př. n. l., Antigonovci, potomci jednoho z Alexandrových generálů. Jejich vláda trvala do roku 168 př. n. l., kdy poslední makedonský král Perseus prohrál třetí makedonskou válku v bitvě u Pydny a Řecko se muselo definitivně podřídit mocné sousední říši, Římu.

Nadvláda Římanů a Byzanc

Podrobnější informace naleznete v článcích Achaia (římská provincie) a Byzantská říše.
Římské divadlo v Athénách postavené roku 161 Héródém Attikem

V roce 146 př. n. l. byla Makedonie připojena k Římu jako provincie Macedonia a zbytek Řecka se stal římským protektorátem. Proces ovládnutí byl dokončen v roce 27 př. n. l., kdy římský císař Augustus anektoval zbytek Řecka a ustanovil jej jako provincii Achaia. Části dnešního Řecka patřily i do římských provincií Asia, Kréta a Kyrenaika, Thrákie a Epirus. Přes svou vojenskou nadřazenost Římané obdivovali výdobytky řecké kultury a v mnoha ohledech se helenizovali, což se zračí ve slavném Horatiově výroku Graecia capta ferum victorem cepit (volně přeloženo: „Řecko, i když bylo zajato, zajalo svého dobyvatele“). Řecky psal třeba římský filozof Seneca, římský císař Nero se v roce 66 dokonce zúčastnil olympijských her.[24]

Řecké území bylo nicméně periferizováno, a to ho činilo otevřeným vnějším vlivům, nejen z římského západu, ale i z východu. Ke klíčovým takovým vlivům patřilo křesťanství. Řecky mluvící komunity helénského východu napomáhaly šíření raného křesťanství ve 2. a 3. století a první vůdci a autoři křesťanství (například Pavel z Tarsu) byli většinou řecky mluvící. Nový zákon byl napsán v řečtině a některé jeho části (První list Korintským, První list Tesalonickým, Zjevení Janovo) svědčí o důležitosti komunit v Řecku pro rané křesťanství. Přesto se většina Řecka vytrvale držela pohanství až do konce 4. století, kdy bylo římským císařem Theodosiem I. postaveno mimo zákon. V následujícím století bylo křesťany zničeno či poškozeno mnoho starých chrámů. Uzavření akademie v Athénách císařem Justiniánem v roce 529 mnozí považují za mezník určující konec starověku. Christianizace Řecka byla masivní a ofenzivní, přesto některé odlehlé oblasti, jako je jihovýchodní Peloponés, zůstaly pohanské až do 10. století.

Chrám Hagia Sofia v Soluni

Mezi západem a východem římského impéria vznikalo stále větší napětí, až se východ postupně odtrhl a vznikla Východořímská říše, po pádu Západořímské v 5. století označovaná jako Byzantská říše. Ta se stala klíčovým jevem a kulturním epicentrem pozdní antiky a raného středověku. Hlavní město bylo mimo dnešní řecké území, v Konstantinopoli (dnes turecký Istanbul), ale jazyk a kultura zůstaly řecké, byť v kulturní oblasti docházelo k postupnému odklonu od starých řeckých vzorů. Ideovým jádrem říše bylo východní ortodoxní křesťanství. Říše zpočátku čelila zejména nájezdům Gótů a Hunů (4. a 5. století), posléze i Slovanů (7. století). Po slovanské invazi si byzantská vláda ponechala formální kontrolu pouze nad ostrovy a pobřežními oblastmi, zejména nad hustě osídlenými opevněnými městy, jako byly Athény, Korint a Soluň. Mimo tyto oblasti došlo ke slovanizaci Peloponésu, byť o její míře, a vůbec míře kontinuity mezi antickým a byzantským Řeckem, historici vedou stále spory.[25]

V 8. století byzantský císař Leon III. Syrský posunul hranice říše na západ a na sever. Dobyl tak znovu řadu ztracených provincií, včetně Peloponésu. Tento proces byl usnadněn velkým přílivem Řeků ze Sicílie a Malé Asie na řecký poloostrov. Slované byli buď vytlačeni do Malé Asie nebo asimilováni. V průběhu 11. a 12. století poloostrov zažil éru stability a prosperity, dařilo se mu lépe než maloasijské části říše. V té době také řecká pravoslavná církev silně šířila řecké pojetí křesťanství do širšího pravoslavného světa.

Pád Konstantinopole 1453

Po čtvrté křížové výpravě a obsazení Konstantinopole Latiny v roce 1204 bylo kontinentální Řecko rozděleno mezi Epirský despotát (hlásící se k byzantskému dědictví) a křižácké státy jako byly Achajské knížectví, Latinské císařství, Soluňské království nebo Athénské vévodství, zatímco některé ostrovy přešly pod benátskou (později i janovskou) vládu (vedle toho vzniklo Nikájské císařství a Trapezuntské císařství v Malé Asii). Byzantská vláda nad Konstantinopolí byla obnovena v roce 1261, ale Achaia i Epirus zůstaly důležitými regionálními mocnostmi. Během vlády dynastie Palaiologů (1261–1453) vznikla idea řeckého vlastenectví spojená s přihlášením se k dědictví starověkého Řecka, jakkoli nikoli dědictví náboženského.

Ve 14. století ztratila Byzantská říše většinu řeckého poloostrova nejprve ve prospěch Srbů, a poté Osmanů. V roce 1453 padl do rukou Osmanů Konstantinopol, v roce 1460 dobyli Osmané i pevninské Řecko (Morejský despotát) a Byzantská říše definitivně zanikla. Poté uprchlo mnoho byzantských učenců na západ. Přinesli tam znalost řečtiny a také množství nové i staré literatury v řečtině, což významně přispělo ke kulturnímu převratu zvanému renesance.[26]

Nadvláda Osmanů

Podrobnější informace naleznete v článku Expanze Osmanské říše na Balkán.
Řecký mamlúk

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence do západní Evropy, při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statut nezávislosti. Od konce 16. století až do 17. století se Řekové stěhovali zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.

Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že od sebe izoloval skupiny lidi uvnitř Osmanské říše podle náboženského klíče. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože se tehdy této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození).

Kréta roku 1595

Dalším důležitým faktorem pro zachování řecké kultury bylo, že Kypr a Kréta zůstaly benátským územím a Osmané je získaly až roku 1571[27], respektive 1670.[28] Právě zde vznikala středověká řecká kultura, pocházel odtud i El Greco.[29] Navíc Jónské ostrovy unikly osmanské vládě úplně, zůstaly benátské až do doby, kdy je anektovala První francouzská republika v roce 1797.[30] Poté přešly pod Spojené království (1809) a v roce 1864 byly znovu připojeny k Řecku. Nepřerušená tradice umožnila, aby Jónské ostrovy daly rodící se moderní řecké literatuře například Dionysia Solomose a celou jeho básnickou školu.

Bazar v osmanských Athénách, malba z roku 1821

Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), snažící se vyhnout vysokému zdanění a devširme (krevní dani), tedy násilnému odebírání synů, cvičených poté pro elitní vojenské jednotky tzv. janičárů. Řekové, kteří konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde tudíž žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli při utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit. Zvláštní roli sehrávali Řekové žijící v Konstantinopoli, kterým se začalo říkat fanarioti. Ti, ač zůstali křesťany, se dali do služeb Osmanů a plnili funkci elity a správců na řeckém území.[31] To jim zajistilo značnou prosperitu. Hospodářsky byla ale pro většinu Řeků osmanská nadvláda katastrofou, Turci si vynucovaly vysoké daně a v pozdějších letech Osmanská říše přijala politiku vytváření dědičných statků, čímž se z venkovské řecké populace staly nevolníci. Mnozí z nich utíkali do hor a stávali se z nich zbojníci, tzv. kleftové.[32] Proti nim zasahovaly často jednotky armatolů, křesťanské proosmanské milice.[33]

Rigas Feraios

Když vypukly vojenské konflikty mezi Osmanskou říší a jinými státy, zejména Benátkami, Řekové se obvykle přidali na stranu tureckých nepřátel, jako například v bitvě u Lepanta v roce 1571 nebo v šesté osmansko-benátské válce v letech 16841699.[34] Ke známým vzpourám patří Thesálská vzpoura z roku 1600, rebelie rolníků v Epiru v roce 1611 nebo Orlovova vzpoura v roce 1770, kterou inicioval ruský admirál Alexej Orlov během rusko-turecké války (1768–1774).[35] Všechna povstání byla Osmany krvavě potlačena.

V 18. století kvůli zvládnutí přepravy a obchodu ve Středomoří dovolili Osmané vzniknout bohaté, byť rozptýlené třídě řeckých obchodníků.[36] Ačkoli Osmané Řecko odřízli od významných evropských intelektuálních hnutí, jako bylo osvícenství, francouzská revoluce či moderní nacionalismus, tyto myšlenky začaly pronikat do řeckého světa právě prostřednictvím obchodní třídy. Tajná organizace řeckých obchodníků Filiki Eteria, jež vznikla roku 1814 v Oděse, už byla vyloženě revoluční organizací.[37] Ale význam měla i neobchodní řecká diaspora v Evropě, která se nadchla pro osvícenství – k jejím představitelům patřil například Rigas Feraios, který na konci 18. století vydal ve Vídni řadu manifestů vyzývajících k řecké nezávislosti, což ho brzy stálo život.[38]

Moderní řecký stát

Podrobnější informace naleznete v článku Řecké království.
Územní vývoj Řeckého království v letech 1832–1947

Od roku 1821 vedli Řekové osvobozeneckou válku proti Osmanské říši. První vzpoura začala v Podunají pod vedením Alexandrose Ypsilantise, ale Turci ji brzy potlačili.[39] To přimělo Řeky na Peloponésu povstat rovněž a 17. března 1821 vyhlásili Osmanům válku. V říjnu 1821 Řekové pod vedením Theodorose Kolokotronise dobyli Tripolis. Poté rychle následovaly vzpoury na Krétě, v Makedonii a ve středním Řecku, které byly ovšem brzy potlačeny. Mezitím provizorní řecké námořnictvo poměrně účinně bojovalo proti osmanskému loďstvu v Egejském moři. Turci v odpovědi masakrovali obyvatele řeckých ostrovů. Například na Chiosu byly tři čtvrtiny obyvatel buď zabity, zotročeny nebo zemřely na epidemii.[40] Informace o těchto zvěrstvech probudily evropské veřejné mínění, široce je znám případ básníka George Gordona Byrona, která přijel do Řecka proti Turkům bojovat a během toho i zahynul, pravděpodobně na malárii.[41][42] Turci si vyjednali podporu egyptské armády Muhammada Alí Paši, vedené jeho synem Ibrahímem pašou, za slib územích ústupků. Ibrahím přistál na Peloponésu v únoru 1825 a měl okamžitý úspěch: do konce roku byla většina Peloponésu pod egyptskou kontrolou. Ačkoli byl Ibrahím poražen v Mani, podařilo se mu potlačit většinu vzpoury na Peloponésu a znovu získat pro Osmany Athény. Po letech vyjednávání se nakonec roku 1827 tři velmoci, Francie, Rusko a Spojené království, rozhodly zasáhnout do konfliktu.[43] Všechny tři vyslaly do Řecka své námořnictvo na pomoc takřka již udušenému povstání. Klíčová bitva u Navarina (20. října 1827) vyústila ve zničení osmansko-egyptské flotily.[44] Střední Řecko bylo osvobozeno do roku 1828. Nově vzniklý řecký stát byl velmocemi uznán ale až londýnským protokolem v roce 1830.[45] (Turecko uznalo nezávislost až v květnu 1832).

Vražda Joannise Kapodistriase

V roce 1827 byl národním shromážděním v Trizinu zvolen za prvního guvernéra první helénské republiky Joannis Kapodistrias. Brzy se však ocitl pod tlakem mnoha protichůdných zájmů a v roce 1831 na něj byl spáchán úspěšný atentát.[46] Na londýnské konferenci o rok později rozhodli velmoci Británie, Francie a Rusko o zrušení republiky a prohlásili Řecko královstvím. Za panovníka mu vybrali bavorského prince Otto I. z dynastie Wittelsbachů.[47] Ottova vláda byla despotická a neoblíbená. V roce 1843 ho až povstání přinutilo přijmout ústavu a svolat národní shromáždění. V revoluci 23. října 1862 byl přesto nakonec sesazen a vyhnán ze země. O rok později ho nahradil dánský princ Wilhelm, který přijal jméno Jiří I., kterého Britové vybavili "korunovačním dárkem" – Jónskými ostrovy. Nová ústava z roku 1864 změnila formu řecké vlády z konstituční monarchie na korunovanou republiku. V roce 1875 zvítězil koncept parlamentní většiny jako podmínky pro vládu, král tak ztratil možnost jmenovat menšinové vlády podle svých preferencí. První premiér vybraný dle nového principu, Charilaos Trikoupis, se ovšem příliš nevyznamenal, když jeho příliš velkorysé projekty, jako například stavba Korintského průplavu, v roce 1893 Řecko přivedly ke státnímu bankrotu.[48] K dalším vleklým problémům nového státu patřila otázka jazyka (spor zda užívat novořečtinu nebo kathareusu, což byl moderní pokus vzkřísit starořečtinu) či náboženství (vznikla státní řecká církev, ale král Otto I. zůstal katolíkem, což byl jeden z jeho chybných kroků).

20. století

Řecká genocida

Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. Ožehavou byla otázka Kréty, kterou stále drželi Osmané, proti nimž Kréťané marně mnohokráte povstali (1841, 1858, 1889, 1895, 1897). Řekové roku 1897 Osmanům kvůli Krétě vyhlásili i válku, ale byli poraženi. Díky zásahu velmocí však ztratili jen malé území podél hranic s Tureckem a Kréta byla vyhlášena autonomním státem. Řekové ji znovu získali až v první balkánské válce. V balkánských válkách v letech 1912–1913 a v první světové válce Řecko vůbec hodně získalo, hlavně sever – dnešní makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii. Anatolští a pontští Řekové byli po prohrané řecko-turecké válce násilně přesídleni na západ. A nešlo jen o vyhánění, Řekové byli během první světové války a krátce po ní v Turecku systematicky vybíjeni, takže se hovoří o řecké genocidě.[49] Odhady počtu obětí se pohybují mezi 300–900 tisíci.

Eleftherios Venizelos roku 1930

Do balkánských válek zemi vedl Eleftherios Venizelos, jehož z Kréty do čela státu povolala po vojenském puči roku 1909 skupina důstojníků žádajících politiku anexí starých řeckých území. Venizelos se pak stal klíčovou politickou figurou řecké politiky první poloviny 20. století. Zdvojnásobil řecké území, provedl řadu reforem, sedmkrát se stal ministerským předsedou. Je tak někdy nazýván „tvůrce moderního Řecka“.[50] Na začátku první světové války se dostal do sporu s tehdejším řeckým králem Konstantinem I., což vedlo k takzvanému národnímu rozkolu.[51] Během války mělo Řecko dokonce dvě vlády, proněmeckou královskou v Athénách a prodohodovou Venizelovu v Soluni. Až roku 1917 Venizelos krále přetlačil a přivedl Řecko naplno mezi nakonec vítězné mocnosti.

Vyhlášení republiky roku 1924

Po válce se mu podařilo krále donutit k abdikaci. Porazil poté roajalistický pokus o puč, po němž byla monarchie, na základě referenda, zrušena a roku 1924 vznikla druhá helénská republika. Ta musela řešit zejména to, že více než čtvrtina obyvatel země byli uprchlíci, vyhnanci a přesídlenci, z nichž řada ani neuměla dobře řecky. Nespokojení monarchisté uspořádali roku 1935 puč vedený generálem Georgiem Kondylisem a po zmanipulovaném referendu obnovili monarchii a povolali znovu na trůn Jiřího II. V roce 1936 následovala dohoda mezi premiérem Ioannisem Metaxasem a králem, který Metaxase ustanovil vůdcem diktátorského režimu známého jako režim 4. srpna.[52] (Období autoritářské vlády pak s malými přestávkami trvalo až do roku 1974).

Odbojáři z Národní osvobozenecké fronty

Metaxasův režim nicméně nesympatizoval s italskými a německými fašisty, naopak udržoval dobré vztahy s Británií. Proto také bylo Řecko napadeno roku 1940 Mussoliniho Itálií (Italsko-řecká válka). Řekové nicméně Italy zahnali na území Albánie a zaznamenali tak první spojenecké vítězství nad silami Osy na souši v druhé světové válce. Slavný je Churchillův citát z té doby: "Od této chvíle neříkejme, že Řekové bojují jako hrdinové, ale že hrdinové bojují jako Řekové."[53] Ostudnou italskou porážku musel hasit Mussoliniho spojenec Hitler, který poslal Italům na pomoc německou armádu. Podobně Italům pomohlo i Bulharsko. Po kruté bitvě o Řecko, v níž padlo téměř stejně tolik Italů jako Řeků, nakonec německo-italské síly Řecko dobyly a okupovaly až do roku 1944. Někteří historici se domnívají, že odklonění části německých sil do Řecka ovlivnilo výsledek bitvy o Moskvu, neboť Němci kvůli němu museli bitvu o Moskvu posunout až na zimu, která byla mimořádně tuhá, což značně přispělo k tomu, že Moskvu nedobyli.[54]

Partyzáni ELAS

Němečtí nacisté pak vládli v okolí Athén a Soluně, ostatní regiony ovládali Italové a Bulhaři. Okupace přinesla řeckému obyvatelstvu strašlivé strádání. Ekonomika země byla zničena a více než 100 000 civilistů tak zemřelo během zimy 1941–1942 hladem. Velká většina řeckých Židů byla deportována a zavražděna v nacistických táborech smrti. Řecký odboj ovšem patřil k nejúčinnějším v Evropě. Největší odbojová organizace, levicová Národní osvobozenecká fronta (Ethnikó Apeleftherotikó Métopo) měla 1,8 milionu členů (přičemž Řecko mělo tehdy 7,5 milionu obyvatel), její bojová složka ELAS asi 50 tisíc vojáků. Hornaté okraje Řecka odbojářům poskytly dobré zázemí. Okupanti reagovali masovým vražděním civilistů. V průběhu tažení proti partyzánům byly systematicky vypáleny stovky vesnic a milion Řeků kvůli tomu zůstal bez domova. Během německé okupace celkem zahynulo až 600 000 Řeků.[55]

Britští parašutisté bojující proti komunistickým jednotkám v ulicích Athén

K osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Vzápětí po válce však propukla řecká občanská válka mezi řeckými komunisty a jejich odpůrci. Občanská válka byla další těžkou ranou celé společnosti, přinesla přes 150 000 mrtvých na obou stranách a milion vnitřních uprchlíků. Konflikt se stal také jednou z prvních kapitol studené války mezi západem a východem. Komunisty podporovaly vojensky zejména Titova Jugoslávie a Albánie, antikomunisty Britové a Američané. Když došlo k roztržce mezi Titem a sovětským vůdcem Stalinem, Jugoslávie podporu stáhla z obavy před sovětskou invazí na Balkán. To byl zásadní faktor, který přispěl k tomu, že komunisté byli poraženi. Asi sto tisíc jich pak emigrovalo do zemí východního bloku (12 000 z nich se usadilo i v Československu).[56][57]

Konstantinos Karamanlis

Řecko se poté orientovalo na západní demokracie (ač si udržovalo autoritářský režim) a v roce 1952 se stalo členem NATO (společně s dosud nepřátelským Tureckem). V 50. a 60. letech se začalo také dařit ekonomice, silně nastartované americkým Marshallovým plánem. Hovořilo se dokonce o "řeckém ekonomickém zázraku".[58] Politika 50. a 60. let byla charakterizována vytlačením levice. Klíčovými dvěma osobnostmi byl konzervativně orientovaný Konstantinos Karamanlis a vůdce Strany středu Georgios Papandreou. Právě odvolání Papandreouovi centristické vlády králem Konstantinem II. v červenci 1965 rozpoutalo politické turbulence, které vyvrcholily vojenským převratem ze dne 21. dubna 1967 a nastolením režimu plukovníků vedených Georgiosem Papadopoulosem.[59] V době vlády junty byla pozastavena občanská práva, zesíleny politické represe, včetně mučení schváleného státem. Řecký král s juntou nejprve spolupracoval, později se ji ale neúspěšně pokusil svrhnout a byl donucen opustit zemi.[60] I dopady na ekonomiku byly nepříznivé, ekonomický růst vystřídala okolo roku 1972 stagnace.

Protesty proti vládním škrtům v důsledku dluhové krize

V roce 1974 se řecká junta pokusila neúspěšně připojit k Řecku ostrov Kypr, což vedlo k turecké invazi na Kypr a k pádu junty v Řecku.[61] V roce 1974 se konaly první svobodné volby a byl nastolen demokratický režim.[62] V referendu poté Řekové odmítli monarchii a vznikla tak třetí helénská republika. Konstantinos Karamanlis se vrátil z exilu a stal se znovu premiérem. Založil novou konzervativní stranu Nová demokracie, která se stala klíčovou politickou silou třetí republiky, spolu se sociálnědemokratickou stranou Panhelénské socialistické hnutí, kterou založil Andreas Papandreou, syn Georgise Papandreoua. Ekonomicky zemi pomohl v roce 1981 vstup do Evropského společenství (roku 1993 přetvořeného v Evropskou unii). Země přijala i euro v roce 2001, toto přijetí ale provázely statistické podvody, jak se posléze ukázalo.[63] Řekové za to zaplatili vysokou cenu, bez možnosti devalvace vlastní měny se Řecko s příliš silným eurem dostalo (v návaznosti na globální krizi roku 2008) do finanční krize, která se spojila s dlouho střádanou krizí dluhovou.[64][65] Ta přerostla v dluhovou krizi evropskou[66] a v Řecku i v krizi sociální, provázenou vysokou nezaměstnaností (28 procent v roce 2014).[67] EU a věřitelské státy Řecko přinutily k úsporám a rozpočtovým škrtům. Nespokojenost s nimi ovšem dostala k moci radikální levici – stranu Syriza Alexise Tsiprase.[68] Ten vládl v letech 2015-2019. Tsipras si však nedovolil takovou vzpouru proti vnějším tlakům, jakou zřejmě voliči očekávali (mj. díky urputné snaze udržet si euro). V roce 2019 se vládli ujali konzervativci, v čele s Kyriakosem Mitsotakisem.[69]

Státní symboly

Vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Řecká vlajka.

Řecká vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 s devíti vodorovnými pruhy, pěti modrými a mezi nimi čtyřmi bílými. V modrém karé v horním rohu (zabírajícím šířku pěti pruhů) je bílý středový kříž.

Znak

Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Řecka.

Řecky státní znak je tvořen modrým štítem, do něhož je položen stříbrný heroldský kříž. Kolem štítu je zelený vavřínový věnec s plody.

Hymna

Podrobnější informace naleznete v článku Řecká hymna.

Řecká hymna je píseň Ýmnos eis tin Eleftherían (Ύμνος εις την Ελευθερίαν, česky Hymnus ke svobodě, Óda na svobodu nebo Chvalozpěv svobodě). Tato hymna je zároveň kyperskou hymnou.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Řecka.
Pohoří Olymp
Ostrov Kréta

Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekan či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři.

Kontinentální státní hranice Řecka jsou dlouhé 1180,71 km. Na severu hraničí s Albánií (246,70 km), Severní Makedonií (256,31 km) a Bulharskem (474,70 km) a na východě s Tureckem (203,00 km).[70] Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Libyjské moře. Celková délka pobřeží je 15 021 km.[71]

Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythéra a Antikythéra a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).

Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.

Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2917 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).

Příroda

Krajina

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, Střední Řecko, Thesálie, Západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaia, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem – v jižních čtvrtích je tedy klima přímořské, zatímco v severních čtvrtích panuje horské.

Fauna a flóra

Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě, stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.

Politika

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Řecka.
Řecký parlament v centru Athén

Řecko je parlamentní republika. Její hlavou je prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Výkonnou moc ale drží předseda vlády. Zákonodárnou mocjednokomorový parlament. Parlament (vůli) se skládá z 300 poslanců (vuleftes). Poslanci jsou voleni každé čtyři roky, případně v předčasných volbách dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv. Areopagus (řecky Arios Pagos, tedy Areův vrch).

Od března 2020 je prezidentkou Katerina Sakellaropulosová, od roku 2023 je premiérem Kyriakos Mitsotakis.

Demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. století, jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Georgiose Papadopulose. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia (Nová demokracie), kterou založil Konstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK (Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté, co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001.

Administrativní rozdělení

Řecké kraje

13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek (perifereiakés enóti̱tes; jednotné číslo: perifereiakí̱ enóti̱ta) a 1 autonomní stát (Athos):

  1. Attika – Jižní Athény, Ostrovy, Severní Athény, Střední Athény, Západní Athény, Východní Attika, Západní Attika, Pireus
  2. Střední Řecko – Bojótie, Euboia, Euritánie, Fókida, Fthiótida,
  3. Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň
  4. Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno
  5. Východní Makedonie a Thrákie – Drama, Evros, Kavala, Rodopy, Thasos, Xánthi
  6. Epirus – Arta, Janina, Preveza, Thesprotie
  7. Jónské ostrovy – Ithaka, Kefalonie, Korfu, Lefkada, Zakynthos
  8. Severní Egeis – Chios, Ikaria, Lémnos, Lesbos, Samos
  9. Peloponés – Arkádie, Argolis, Korinthie, Lakónie, Messénie
  10. Jižní Egeis – Andros, Kalymnos, Karpathos, Kea-Kythnos, Kós, Milos, Mykonos, Naxos, Paros, Rhodos, Syros, Théra, Tinos
  11. Thesálie – Karditsa, Lárisa, Magnesia, Sporady, Trikala
  12. Západní Řecko – Achaia, Aitólie-Akarnánie, Élida
  13. Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kastoria, Kozani

Ekonomika

Související informace naleznete také v článcích Ekonomika Řecka a Dluhová krize v Řecku.
Hlavní budova řecké národní banky v Athénách
Soluň, hlavní město Makedonie, je důležité finanční a průmyslové centrum na severu Řecka
Ostrov Santorini. Cestovní ruch je důležitým zdrojem příjmů.

Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmy státního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí.

Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 18 % HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5 % HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí slouží i v armádě. Řecko má největší obchodní flotilu na světě, i přesto že není první v počtu lodí její loďstvo má největší DWT a je zodpovědné za více než 15 % světového DWT při převozu zboží. Řecké obchodní loďstvo také převáží přes 39 % evropského DWT a řecká námořní vlajka je druhou nejpoužívanější v Evropě a sedmou na světě. Obchodní loďstvo je zodpovědné zhruba za 6% řeckého hrubého domácího produktu. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, převážně ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře. Řecké zemědělství se skládá spíše z menších usedlostí a mezi jeho nejvíce vyvážené plodiny patří olivy a broskve.

Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Zároveň ale touto štědrou sociální politikou začalo postupné zadlužování Řecka.[72] Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit.

Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vlády PASOK, kdy byl premiérem Kostas Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajování státního deficitu, který se vyšplhal až na 14 % HDP. Vláda místo toho, aby šetřila, si obstarávala další zahraniční půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdá opatření, např. snížení platů a zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. rok. Zvýšila i daň z 19 na 21 %. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8 %. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrací, kdy protestovalo přibližně 200 000 lidí, převážně v Athénách.

Snížit deficit pod 8 % se však v roce 2011 nedařilo tak, jak vláda plánovala, proto musela v červenci přijmout další radikální úsporná opatření a změnit vládní kabinet, premiér Jorgos Papandreu však svou pozici obhájil. V říjnu 2011 byla na setkání evropské měnové unie sjednána nová dohoda, odpis 50 % řeckého dluhu vůči bankovním subjektům a nová půjčka ve výši 120 miliard euro. Po neshodě mezi některými vládními poslanci a premiérem Papandreuem byla nakonec sestavena nová prozatímní vláda v čele s nezávislým ekonomem Lukasem Papadimosem. Ten pokračoval v úsporných opatřeních, parlament přijal novou půjčku a poloviční odpis řeckého dluhu.

Po následných volbách odhlasovala koalice premiéra Antonise Samarase další, v pořadí třetí velké memorandum, tzv. Memorandum III., domluvené s představiteli tzv. trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), které zahrnovalo velká úsporná opatření ve výši 11 miliard eur. Podle ministra financí Jannise Sturnarase to měla být poslední velká úsporná opatření.

V roce 2014 zaznamenal řecký státní rozpočet první plusové hospodaření od roku 2008 (tzv. primární přebytek) a v dubnu se Řecko mohlo zčásti dočasně vrátit na mezinárodní finanční trhy. Premiér Samaras tehdy prohlásil, že situace se stabilizovala a Řecko nebude potřebovat další záchranné úvěry. K roku 2015, po několika letech poklesu, činil HDP (PPP) na hlavu 27 tisíc USD, což bylo nominálně méně než v mnoha nových členských státech EU (jmenovitě Česko, Estonsko, Litva, Kypr, Malta, Slovensko a také Slovinsko).

Samarasova předpověď se ovšem nepotvrdila. V roce 2015 prožívalo Řecko a spolu s ním Evropská měnová unie (EMU) mimořádně dramatickou krizi. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva stoupla na 27 %.

Demografie

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Řecka.
Ermupoli na ostrové Syros je hlavní město Kyklad

Podle oficiálního úřadu ELSTAT mělo Řecko v roce 2011 10 815 197 obyvatel.[73] Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří k islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.

Obyvatelstvo dvou největších řeckých městAthén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého.

Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.

Jazyk

Dnešní řecké dialekty

Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů), tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu.

V Řecku se mluví také albánskou arvanitštinou, kterou používají Arvanité (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunštinou, kterou mluví řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovanštinou, kterou hovoří řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina mluví turecky.

Imigrace

Řecko prošlo po silné reemigrační vlně změnou z vystěhovalecké země v zemi imigrační. Na jedné straně pracoval do roku 1973 v zahraničí asi milion Řeků /od počátku sedmdesátých let 20. století se polovina z nich vrátila domů/. Na druhé straně žilo v Řecku počátkem devadesátých let 20. století asi 603 000 migrantů ze zahraničí, z toho 340 000 s řádným povolením, dále asi 260 000 "ilegálních migrantů" a pouze 3000 utečenců. Mezi legálními imigranty převažovali řečtí "navrátilci", především Řekové ze severního Černomoří. Mezi "ilegály" byli na prvním místě Albánci, za nimi s velkým odstupem Poláci. Potom následovaly země "třetího světa" v čele s Egyptem a Filipínami.[74] Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý proběhl v roce 2005).

V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakiho Kakiasvilise.

Náboženství






Náboženství v Řecku (2017)[75]

     Pravoslaví (90 %)
     Ostatní křesťané (bez katolíků) (3 %)
     Bez význání (4 %)
     Islám (2 %)
     Ostatní (vč. katolíků) (1 %)
Konstantinopolský arcibiskup a pravoslavný patriarcha Bartoloměj I.

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.

Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.[76]

Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu.[77] V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.

V lednu 2005 vyšla najevo série korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.[78][79]

Většina Řeků (95–98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu).[80][81] Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství.

Hora Athos

Hora Athos

Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích.[82] Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé společenství na Svaté hoře – Klášter Esfigmenu. Klášter se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století navázal dobré vztahy s římskokatolickou církví.[83]

Kulturaeditovat | editovat zdroj

Starověké řecké divadlo v Epidauru
Athénská škola od Raffaela: Platón a jeho žák Aristotelés

Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filozofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu.

Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.

Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.

Hudba a taneceditovat | editovat zdroj

Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně.[zdroj? Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.

Kanonaki

Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.

Řecký tanec

Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec. Na ostrovech se tančí tance susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsou zeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanec tsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsou tik, dipat či trigona. Kapadóčtí Řekové tančí tance seite, es vassilis či leilalum.

Mikis Theodorakis

Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků.

Pěvkyně Maria Callas

Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (autor hudby k filmu Řek Zorba), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanec tsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas či Notis Sfakianakis.

Mezi skladateli vážné hudby proslul avantgardní tvůrce Iannis Xenakis, dále Spyridon Samaras, Nikos Skalkottas nebo Manos Chatzidakis, držitel Oscara za filmovou píseň z roku 1960 (šlo o prvního Oscara v této kategorii pro neanglicky mluvený film). Především jako dirigent proslul Dimitri Mitropoulos. Z interpretů si celosvětovou slávu vydobyla sopranistka Maria Callasová. V jejích stopách šla Agnes Baltsaová. V populární hudbě se prosadili Nana Mouskouri, Demis Roussos, Melina Mercouri, Jorgos Dalaras, Maria Farantouri, Haris Alexiou nebo Sakis Rouvas. V oblasti elektronické hudby se proslavili Vangelis, Yanni nebo Steve Angello.

Zvyky a tradiceeditovat | editovat zdroj

Tradiční řecká svatba

Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi.

Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost (filoxenia).

Literaturaeditovat | editovat zdroj

Podrobnější informace naleznete v článku Řecká literatura.
Homér

Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. mýtografem Homérem. Řekové poté vymysleli epos i drama, tedy komedii a tragédii. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. autoři tragédií Sofoklés, Eurípidés a Aischylos, autoři komedií Aristofanés a Menandros, tvůrce biografií Plútarchos, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi.[84]

Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora: Digenis Akritas. Líčí příběh byzantského vojáka, který zabije draka a zažívá velkou lásku. Koncem 10. století byl vytvořen rozsáhlý lexikon Suda.[85] Je nesmírně cenný tím, že přepsal a uchoval tak řadu významných antických literárních děl, která se na západě ztratila. Autor monumentální encyklopedie Suda je neznámý, encyklopedické práci se ale věnoval například Fotios. K byzantským básníkům patřil Georgios Pisides.

Dionysios Solomos

Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Velkou roli v ustavování moderní řecké kultury sehrálo na počátku 19. století osvícenské hnutí Diafotismos. K jeho klíčovým představitelům patřili dva spisovatelé, Rigas Feraios a Adamantios Korais, který vytvořil novodobou spisovnou řečtinu (kathareusu), kterou v letech 1828–1835 shrnul ve slovníku Atakta. Ve stejné době, kdy působili diafotisté, se na Jónských ostrovech ustavila básnická škola, jejím hlavním představitelem byl Dionysios Solomos. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je Hymnus na svobodu (Imnos is tin eleftherian) z roku 1824. Jeho první dvě sloky jsou od roku 1865 textem řecké státní hymny.[86]

Nikos Kazantzakis

Po zisku nezávislosti v roce 1829 se centrum kulturního života přirozeně přesunulo do Athén. Zde se ustavila tzv. Nová athénská škola, někdy zvaná též palamasovská, to podle její nejvýraznější osobnosti, Kostise Palamase, který je mj. autorem textu Hymny olympijských her.[87] Výraznou básnickou osobností konce 19. století byl Konstantinos Kavafis, který jako první použil v řecké poezii volný verš a otevřel některá nová témata, jako byla např. homosexualita.[88] Prosadil se i básník Jean Moréas, který však splynul s francouzským kulturním prostorem. Na začátku 20. století svá vrcholná díla vytvořil Angelos Sikelianos. Prvním velkým moderním řeckým prozaikem se stal Alexandros Papadiamantis.

Hvězdami meziválečné řecké poezie byli Kostas Karyotakis, Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Dva posledně jmenovaní nakonec za své dílo obdrželi i Nobelovu cenu za literaturu. K významným představitelům poválečné poezie patří Manolis Anagnostakis nebo komunisticky orientovaný Janis Ritsos, v próze dosáhl světového věhlasu Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby. K nejznámějším současným autorům patří Dimitris Lyacos.

Vlivnou novinářkou a vydavatelkou se ve Spojených státech stala Arianna Huffingtonová.[89]

Výtvarné umění a filmeditovat | editovat zdroj

El Greco: Kristus uzdravuje slepce

Nejvýznamnějšími antickými sochaři byli Polykleitos, Feidiás a Praxiteles. Ke slavným byzantským malířům ikon patřil Theofanés Řek, který ovlivnil i ruské malířství, neboť v Moskvě strávil závěr života.[90]

Na Krétě působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec.[91] Akademický realismus reprezentoval v 19. století Nikolaos Gyzis. Ve Volosu se narodil malíř Giorgio de Chirico, hlavní představitel tzv. metafyzické malby. Jannis Kounellis patřil k hnutí zvanému arte povera.

Nejvýznamnějším výstavním prostorem v Řecku je Národní galerie – Muzeum Alexandrose Sutzose v Athénách. Vznikl roku 1878 na Athénské univerzitě, ale impuls k rozvoji přišel až když roku 1896 daroval právník Alexandros Sutzos státu svoji sbírku.

Nejoceňovanějšími řeckými filmovými režiséry jsou Theo Angelopoulos a Costa-Gavras, který emigroval do Francie. V Hollywoodu se akčními trháky prosadil George Pan Cosmatos, tvoří tam i Jorgos Lanthimos. K nejslavnějším řeckým herečkám patří Irene Papasová a Katina Paxinou.

Památkyeditovat | editovat zdroj

Simonopetra

Na seznam Světového dědictví UNESCO byly zapsány Akropole v Athénách (korunována známými chrámy Parthenón, Erechtheion a Chrám Athény Niké), hora Athos se svou soustavou klášterů (Chilandar, Iviron, Velká lávra, Rosikon, Zograf, Simonopetra, Vatopedi, Esfigmenu ad.), Apollónův chrám v Bassai, Delfy, Délos, Epidauros, kláštery Dafnion, Hosios Lukas a Nea Moni na Chiu a Meteora v Thesálii, historické centrum Korfu, Mykény a Tíryns, Mystras, Olympie, Patmos (Klášter sv. Jana Theologa), Rhodos, Héraion a Pythagoreion na Samu, Soluň (Hagios Demetrios, Hagia Sofia ad.), Vergina a Filippi. Řecko ale nabízí mnoho dalších připomínek veliké antické historie: stadion Panathinaiko, Chrám Dia Olympského, Věž větrů, Héfaistův chrám, Dionýsovo divadlo, Akrokorint, Odeon Héróda Attika, Divadlo v Toriku, Divadlo v Epidauru ad. Z mladších památek je to například Bílá věž v Soluni nebo novoklasicistní Zappeion v Athénách.

Kuchyněeditovat | editovat zdroj

Podrobnější informace naleznete v článku Řecká kuchyně.
Řecký salát

Řecká kuchyně je typickou středomořskou kuchyní. Obecně je velmi zdravá. Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je řecký salát, v Řecku zvaný choriatiki), sýry (nejznámější je feta), musaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava.

Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frappé, které vzniklo v Řecku.

Věda a vzděláníeditovat | editovat zdroj

Zakladateli evropské exaktní vědy (ačkoli oni se tehdy necítili být ještě nijak odděleni od filozofů) jsou Archimédés, Eukleidés, Pythagoras, Démokritos, Hippokratés, Klaudios Ptolemaios, Thalés z Milétu, Galén, Eratosthenés z Kyrény, Anaximandros, Hipparchos, Hérón Alexandrijský, Leukippos z Milétu, Theofrastos, Diofantos, Aristarchos ze Samu, Apollónios z Pergy, Eudoxos z Knidu, Poseidónios, Pappos z Alexandrie nebo Archytas.[92]

Aristotelés, jeden z nejvýznamnějších myslitelů antického období

Ve starém Řecku vznikla filozofie. Nejvýznamnějšími filozofy byly Aristotelés, Platón, Sokratés, Hérakleitos, Epikúros, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Plótínos, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Zénón z Kitia, Antisthenés, Epiktétos, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény, Pyrrhón z Élidy či "poslední Helén", filozofka Hypatia, jakkoli postava spíše symbolická.

Řecký historik Hérodotos, nazývaný otcem dějepisu

I oblast dnešních humanitních a sociálních věd má své otce zakladatele na Peloponésu, Hérodotos a Thúkydidés jsou otci dějepravy, v jejich stopách šel v římských časech Polybios. Díogenés Laertios sepsal první dějiny filozofie. Jedním z prvních teoretických ekonomů byl Xenofón.

Intelektuálními oporami řecko-římské, posléze východořímské či byzantské civilizace byli Atanáš, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Jan Zlatoústý, Eusebios z Kaisareie, Řehoř z Nyssy, Kléméns Alexandrijský, Cassiodorus, Jan Malalas, Jan z Damašku, Konstantin VII. Porfyrogennétos, i české dějiny silně ovlivňující Cyril a Metoděj, Prokopios z Kaisareie, Michael Psellos, Gregorios Palamas, Niketas Choniates, Ioannes Zonaras, Georgios Gemistos Pléthón, Georgios Pachyméres, Georgios Akropolites a Basilius Bessarion, který musel z Konstantinopole prchat před Turky.

Na území Osmanské říše se prosadil například geograf Jakút al-Hamawí ar-Rúmí, rovněž původem Řek.

Constantin Carathéodory

Jedním z nejvýznamnějších novověkých vědců byli matematik Constantin Carathéodory či astronom Eugène Michel Antoniadi. Oba působili většinu života ve Francii, stejně jako informatik Joseph Sifakis, který roku 2007 získal Turingovu cenu, nejprestižnější ocenění v oblasti počítačové vědy.[93] Významným informatikem je i Christos Papadimitriou. V USA dosáhl věhlasu, díky svému PAP testu, lékař Georgios Papanikolaou. Alec Issigonis byl důležitým automobilovým konstruktérem, z jeho dílny pochází slavný britský vůz Mini.[94]

Nejznámějším novořeckým filozofem je patrně Cornelius Castoriadis, sociologem Nicos Poulantzas. Archeolog Spyridon Marinatos objevil v roce 1967 mínojské město Akrotiri na ostrově Santorini.[95]

Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv. lidové škole (Dimotiko scholio), pak se pokračuje střední školou (Gymnasio) a středoškolské vzdělání se dokončuje na lyceu (Lykie), nebo na Odborné-technické škole (Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě (Panepistimio). Řecko má mnoho univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie (Akadimia Athinon), Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách (Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celého Balkánu je Aristotelova univerzita v Soluni (Aristotelio Panepistimio Thessalonikis).

Sporteditovat | editovat zdroj

První olympijské hry roku 1896 v Athénách
Nikos Galis

Starověké Řecko pořádalo soutěže zvané olympijské hry. Byly pořádány od 8. století př. n. l. do přelomu 4. a 5. století, každé čtyři roky v Olympii. Konaly se v srpnu nebo září k poctě boha Dia. Klasickými disciplínami byly běh (nahých atletů, nebo těžkooděnců), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky se závažím, různé druhy zápasu (orthopalé, katopalé, pygmé, pankration), ale také třeba soutěž trubačů.[96] Na starověké hry navázaly na konci 19. století novodobé olympijské hry, proto se ty první, roku 1896, odehrály v řeckých Athénách.[97] Roku 2004 se v Athénách konaly olympijské hry znovu.[98] Demetrius Vikelas byl prvním předsedou Mezinárodního olympijského výboru.[99]

Řečtí fotbalisté ve finále ME 2004

Na novodobých olympijských hrách jsou Řekové nejúspěšnější v atletice. Zlato mají například překážkářky Voula Patoulidou a Fani Chalkiáová, běžec na 200 metrů Konstantinos Kenteris, chodkyně Athanasia Tsumeleka, skokanka o tyči Katerina Stefanidiová[100] nebo dálkaři Konstantinos Tsiklitiras a Miltiadis Tentoglou.[101] Velkým hrdinou prvních novodobých her v Athénách byl vítěz maratonu Spyridon Luis, byl po něm i pojmenován olympijský stadion v Athénách.[102] Úspěšná je řecká vzpěračská škola, vzpěrači Pyrros Dimas a Akakios Kakiasvilis mají tři zlaté olympijské medaile.

Řekové jsou úspěšní v basketbalu. Muži se stali dvakrát mistry Evropy (1987, 2005). Slavnými basketbalisty byli Nikos Galis, Theodoros Papaloukas, Panagiotis Fasoulas, Dimitris Diamantidis, v posledních letech pak zejména Jannis Antetokunmpo. Nejúspěšnějším basketbalovým týmem je Panathinaikos BC, který šestkrát vyhrál Euroligu, Olympiakos BC třikrát. Fotbalisté Řecka se v roce 2004 stali mistry Evropy.[103] Velmi populární je v Řecku též vodní pólo, muži i ženy mají stříbro z olympiády, ženy jsou mistryněmi světa z roku 2011.[104] Řečtí volejbalisté mají bronz z mistrovství Evropy (1987).

Mezi světovou špičku se propracoval tenista Stefanos Tsitsipas, finalista Roland Garros i Australian Open a vítěz Turnaje mistrů z roku 2019.[105] Tenistka Maria Sakkariová dosáhla na úroveň grandslamového semifinále.

Odkazyeditovat | editovat zdroj

Referenceeditovat | editovat zdroj

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Greece na anglické Wikipedii.

  1. Αποτελέσματα Απογραφής Πληθυσμού - Κατοικιών 2021 - ELSTAT. www.statistics.gr online. cit. 2023-09-07. Dostupné online. 
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) online. cit. 2017-01-14. Dostupné online. 
  3. ZIMMER, Carl. A Skull Bone Discovered in Greece May Alter the Story of Human Prehistory. The New York Times. 2019-07-10. Dostupné online cit. 2021-05-12. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  4. HARVATI, Katerina; RÖDING, Carolin; BOSMAN, Abel M. Apidima Cave fossils provide earliest evidence of Homo sapiens in Eurasia. Nature. 2019-07, roč. 571, čís. 7766, s. 500–504. Dostupné online cit. 2021-05-12. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/s41586-019-1376-z. (anglicky) 
  5. PERLÈS, Catherine. The Early Neolithic in Greece: The First Farming Communities in Europe. s.l.: Cambridge University Press 298 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-00027-7. (anglicky) Google-Books-ID: Kvy9WI95YC8C. 
  6. KRATOCHVÍL, Zdeněk. Kykladská civilizace rané doby bronzové. Osel.cz online. 10. 3. 2020 cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  7. Mínojská civilizace. Šokující Planeta online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. (anglicky) 
  8. KRATOCHVÍL, Zdeněk. Mykény a zrození první řecké civilizace (achájské). Osel.cz online. 28. 2. 2021 cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  9. BARTONĚK, Antonín. Krétské lineární písmo A a pokusy o jeho rozluštění. Listy filologické / Folia philologica. 1958, roč. 81, čís. 2, s. 234–238. Dostupné online cit. 2021-05-12. ISSN 0024-4457. 
  10. KRATOCHVÍL, Zdeněk. Lineární písmo B. Osel.cz online. 10. 5. 2021 cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  11. PRAVEC, Josef. 1177 př. n. l.: Rok, kdy zanikla civilizace ve Středomoří. Podle amerického badatele Erica Clinea jde o připomínku křehkosti vyspělého světa.. Ekonom.cz online. 2019-05-09 cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  12. DREWS, Robert. The End of the Bronze Age: Changes in Warfare and the Catastrophe Ca. 1200 B.C.. s.l.: Princeton University Press 264 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-02591-9. (anglicky) Google-Books-ID: 1DjADwAAQBAJ. 
  13. KARASAVVAS, Theodoros. Cleisthenes, Father of Democracy, Invented a Form of Government that Has Endured for Over 2,500 Years. www.ancient-origins.net online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. (anglicky) 
  14. LAPE, Susan. Solon and the Institution of the "Democratic" Family Form. The Classical Journal. 2002, roč. 98, čís. 2, s. 117–139. Dostupné online cit. 2021-05-12. ISSN 0009-8353. 
  15. Birth of Democracy: Solon the Lawgiver. www.agathe.gr online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  16. Bitva u Marathónu 490 před n.l.. www.antickysvet.cz online. 18. 4. 2015 cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  17. STRAUSS, Barry. The Battle of Salamis: The Naval Encounter That Saved Greece -- and Western Civilization. s.l.: Simon and Schuster 326 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7432-7453-1. (anglicky) Google-Books-ID: nQFtMcD5dOsC. 
  18. Peloponéská válka. leporelo.info online. cit. 2021-05-12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-12. 
  19. Korintský spolek. leporelo.info online. cit. 2021-05-12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-12. 
  20. ROOS, Dave. How Alexander the Great Conquered the Persian Empire. HISTORY online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Hellenistic age - Hellenistic civilization. Encyclopedia Britannica online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. (anglicky) 
  22. HOUSER, Pavel. Vzestup a pád helénistické vědy. ScienceWorld.cz online. 24. 7. 2009 cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  23. MACHÁČEK, Štěpán. Egyptská Alexandrie byla největším centrem vzdělanosti. Dnes je pohřbená pod moderní zástavbou. iROZHLAS online. Český rozhlas cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  24. FLYNN, Daniel. Germans find Olympic course where Nero raced chariot. Reuters. 2008-07-23. Dostupné online cit. 2021-05-12. (anglicky) 
  25. VAN ANTWERP FINE, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. s.l.: University of Michigan Press 372 s. Dostupné online. ISBN 978-0-472-08149-3. (anglicky) Google-Books-ID: Y0NBxG9Id58C. 
  26. HOUSER, Pavel. Střípky z italské renesance: Byzantské dědictví?. ScienceWorld.cz online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  27. STRAUSS, J. How Cyprus came under Turkish rule: a conquest and the historians. Wiener Zeitschrift für die Kunde des Morgenlandes. 1992, roč. 82, s. 325–334. Dostupné online cit. 2021-05-13. ISSN 0084-0076. 
  28. SUGAR, Peter F. Southeastern Europe under Ottoman Rule, 1354-1804. s.l.: University of Washington Press 393 s. Dostupné online. ISBN 978-0-295-80363-0. (anglicky) Google-Books-ID: gYsVCgAAQBAJ. 
  29. GEORGOPOULOU, Maria. Late Medieval Crete and Venice: An Appropriation of Byzantine Heritage. The Art Bulletin. 1995, roč. 77, čís. 3, s. 479–496. Dostupné online cit. 2021-05-13. ISSN 0004-3079. DOI 10.2307/3046122. 
  30. MILLER, William. The Ionian Islands under Venetian Rule. The English Historical Review. 1903, roč. 18, čís. 70, s. 209–239. Dostupné online cit. 2021-05-13. ISSN 0013-8266. 
  31. PHILLIOU, Christine. Communities on the Verge: Unraveling the Phanariot Ascendancy in Ottoman Governance. Comparative Studies in Society and History. 2009, roč. 51, čís. 1, s. 151–181. Dostupné online cit. 2021-05-13. ISSN 0010-4175. 
  32. Ottův slovník naučný/Kleftové – Wikizdroje. cs.wikisource.org online. cit. 2022-03-09. Dostupné online. 
  33. Armatole | Greek police | Britannica. www.britannica.com online. cit. 2022-03-09. Dostupné online. (anglicky) 
  34. DAVIES, Siriol; DAVIS, Jack L. Greeks, Venice, and the Ottoman Empire. Hesperia Supplements. 2007, roč. 40, s. 25–31. Dostupné online cit. 2021-05-13. ISSN 1064-1173. 
  35. KALIMNIOU, Dean. Orlov: First draft at a Greek revolution. NEOS KOSMOS online. 2015-04-08 cit. 2021-05-13. Dostupné online. (anglicky) 
  36. STOIANOVICH, Traian. The Conquering Balkan Orthodox Merchant. The Journal of Economic History. 1960, roč. 20, čís. 2, s. 234–313. Dostupné online cit. 2021-05-13. ISSN 0022-0507. 
  37. Philikí Etaireía | Greek revolutionary society. Encyclopedia Britannica online. cit. 2021-05-16. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Radio Romania International - Rigas Feraios. Radio Romania International online. cit. 2021-05-16. Dostupné online. 
  39. On this day in 1821, Alexandros Ypsilantis encourages Greeks to revolt against the Ottomans. Greek City Times online. 1. 2. 2021 cit. 2021-05-16. Dostupné online. 
  40. ILICH, Miljan Peter. The Chios Massacre Of 1822 | Queens Gazette. web.archive.org online. 2018-11-11 cit. 2021-05-16. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-11. 
  41. JOANNIDES, Paul. Colin, Delacroix, Byron and the Greek War of Independence. The Burlington Magazine. 1983, roč. 125, čís. 965, s. 495–500. Dostupné online cit. 2021-05-16. ISSN 0007-6287. 
  42. NOTOPOULOS, James A. New Sources on Lord Byron at Missolonghi. Keats-Shelley Journal. 1955, roč. 4, s. 31–45. Dostupné online cit. 2021-05-16. ISSN 0453-4387. 
  43. HERACLIDES, Alexis; DIALLA, Ada. Intervention in the Greek War of Independence, 1821–32. s.l.: Manchester University Press (Setting the Precedent). Dostupné online. S. 105–133. DOI: 10.2307/j.ctt1mf71b8.11. 
  44. LHOŤAN, Lukáš. Bitva u Navarina 1827: Námořní boj, který vedl k samostatnosti Řecka. Reflex.cz online. cit. 2021-05-16. Dostupné online. 
  45. 3 February 1830: Greece becomes a state. www.greeknewsagenda.gr online. cit. 2021-05-16. Dostupné online. 
  46. September 27 Marks the assassination of Greece’s First Governor Kapodistrias. Greek City Times online. 27. 9. 2020 cit. 2021-05-16. Dostupné online. 
  47. Narodil se Ota I. Řecký: Král, kterého vyhnal ze země vlastní lid. 100+1 zahraniční zajímavost online. 2016-05-29 cit. 2021-05-16. Dostupné online. (anglicky) 
  48. PLAVEC, Tomáš. Krátká historie řeckých bankrotů: Začaly už 377 let před naším letopočtem. Investujeme.cz online. cit. 2021-05-16. Dostupné online. 
  49. MORRIS, Benny; ZE’EVI, Dror. When Turkey Destroyed Its Christians. Wall Street Journal. 2019-05-17. Dostupné online cit. 2021-05-16. ISSN 0099-9660. (anglicky) 
  50. DUFFIELD, A. Review by J. w. Venizelos, Maker of Modern Greece. The New York Times. 1921-10-30. Dostupné online cit. 2021-05-17. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  51. GOUNARIS, Basil C.; CHRISTOPOULOS, Marianna D. Reassessing the Greek National Schism of World War I: The Ideological Parameters. The Historical Review/La Revue Historique. 2018, roč. 15, čís. 0, s. 237–270. Dostupné online cit. 2021-05-17. ISSN 1791-7603. DOI 10.12681/hr.20451. (anglicky) 
  52. CLIADAKIS, Harry. The Political and Diplomatic Background to the Metaxas Dictatorship, 1935-36. Journal of Contemporary History. 1979, roč. 14, čís. 1, s. 117–138. Dostupné online cit. 2021-05-17. ISSN 0022-0094. 
  53. KULIDAKIS, Thomas. Proč Řekové na rozdíl od nás slaví začátek druhé světové války. Plus online. Český rozhlas, 2019-10-29 cit. 2021-05-17. Dostupné online. 
  54. ADAMEC, Jan. Jak Řecko (ne)rozhodlo válku. Odložil řecký a britský odpor útok na SSSR, a tím pomohl vyhrát 2. světovou válku?. Lidovky.cz online. 2021-04-22 cit. 2021-05-17. Dostupné online. 
  55. Kolaborovali s nacisty - Ioannis Rallis (7/12. Česká televize online. Dostupné online. 
  56. POHANKA, Vít. Jak se dostali Řekové do Česka. Příběh jejich komunity začal po druhé světové válce. Plus online. Český rozhlas, 2021-01-09 cit. 2021-05-17. Dostupné online. 
  57. Čeští Řekové a jejich potomci si připomínají 70 let od emigrace. Utekli před občanskou válkou. ČT24 online. Česká televize, 22. 6. 2018 cit. 2021-05-17. Dostupné online. 
  58. VITÁKOVÁ, Alena. Od ekonomického zázraku na pokraj bankrotu. Hospodářské noviny (iHNed.cz) online. 2012-01-05 cit. 2021-05-17. Dostupné online. 
  59. XYDIS, Stephen G. Coups and Countercoups in Greece, 1967-1973 (with postscript). Political Science Quarterly. 1974, roč. 89, čís. 3, s. 507–538. Dostupné online cit. 2021-05-17. ISSN 0032-3195. DOI 10.2307/2148452. 
  60. Před 40 lety ovládla "bájnou Hellas" plukovnická junta. Deník.cz. 2007-04-19. Dostupné online cit. 2021-05-19. 
  61. ŠVEC, Pavel. Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr. iDNES.cz online. 2019-07-20 cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  62. KULIDAKIS, Thomas. Výročí pádu vojenské junty v Řecku. V čem je poučení pro naši budoucnost?. Plus online. Český rozhlas, 2017-07-24 cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  63. Řecko se do eurozóny dostalo podvodem. iROZHLAS online. Český rozhlas, 15. listopadu 2004 cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  64. Euro přispělo k zadlužení Řecka - Česká národní banka. www.cnb.cz online. cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  65. Řecku končí poslední záchranný program. Stále je na tom ale nejhůř z celé eurozóny. ČT24 online. Česká televize, 20. 8. 2018 cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  66. HOUSKA, Ondřej. Evropská dluhová krize a spekulace o rozpadu eurozóny. iROZHLAS online. Český rozhlas cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  67. Nezaměstnanost v Řecku vystoupala na rekordních 28 procent. Hospodářské noviny (iHNed.cz) online. 2014-02-14 cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  68. Volby v Řecku jasně vyhrála Tsiprasova SYRIZA. Novinky.cz online. Borgis cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  69. KULIDAKIS, Thomas. Proč v Řecku vyhrála pravice, Tsipras prohrál a sociální demokraté propadli. iROZHLAS online. Český rozhlas cit. 2021-05-19. Dostupné online. 
  70. Řecká statistická ročenka 2009 - 2010, strana 27
  71. Řecká statistická ročenka 2009 - 2010, strana 28
  72. Archivovaná kopie. www.pavel-kohout.cz online. cit. 2015-12-04. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. 
  73. 2011 Greek Census PDF. Hellenic Statistical Authority cit. 2012-08-10. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-08-2014. 
  74. BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 310–311. 
  75. Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe online. Pew Research Center, 10 May 2017 cit. 2017-05-13. Dostupné online. 
  76. What role has religion played in Greece throughout history?. Real Greeks online. 2023-01-27 cit. 2023-04-11. Dostupné online. (anglicky) 
  77. KYRIAZOPOULOS, Kyriakos N. The "Prevailing Religion" in Greece: Its Meaning and Implications. Journal of Church and State. 2001, roč. 43, čís. 3, s. 511–538. Dostupné online cit. 2023-04-11. ISSN 0021-969X. 
  78. SMITH, Helena. Sex and fraud woe for Greek church. The Guardian. 2005-02-19. Dostupné online cit. 2023-04-11. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  79. SMITH, Helena. Greece in revolt as scandals sweep the Orthodox church. The Guardian. 2005-03-20. Dostupné online cit. 2023-04-11. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  80. JONES, Sam. Thessaloniki’s Jews: 'We can’t let this be forgotten; if it’s forgotten, it will die'. The Guardian. 2020-07-30. Dostupné online cit. 2023-04-11. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  81. MOLHO, Rena. The Jewish Community of Salonika and Its Incorporation into the Greek State 1912-19. Middle Eastern Studies. 1988, roč. 24, čís. 4, s. 391–403. Dostupné online cit. 2023-04-11. ISSN 0026-3206. 
  82. DAWKINS, R. M. Notes on Life in the Monasteries of Mount Athos. The Harvard Theological Review. 1953, roč. 46, čís. 4, s. 217–231. Dostupné online cit. 2023-04-11. ISSN 0017-8160. 
  83. Patriarchate of Constantinople wages war against rebel monks on Mount Athos. La Stampa online. 2013-07-29 cit. 2023-04-11. Dostupné online. (italsky) 
  84. Na Měsíc dostala člověka fantazie. Spisovatelé „předběhli“ NASA s odpočtem, raketami i Floridou. ČT24 online. Česká televize, 16. 7. 2019 cit. 2021-05-11. Dostupné online. 
  85. The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary : History of Information. www.historyofinformation.com online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  86. DIONYSIOS SOLOMOS - The national poet of Greece. www.ellines.com online. cit. 2021-05-12. Dostupné online. 
  87. The oldest of the modern Olympic emblems is an anthem! - Olympic News. International Olympic Committee online. 2021-05-12 cit. 2021-05-12. Dostupné online. (anglicky) 
  88. Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Řecko
    Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Ázerbájdžán
Újezd (Malá Strana)
Úmrtí v roce 2021
Úrodnost
Ústup ledovců od roku 1850
Úterý
Útok na Univerzitu v Garisse
Čáslav
Číslo
Čechy
Čeněk Junek
Černé moře
Černý uhlík
Červen
Červenec
Česká Wikipedie
České Budějovice
Český ježek
Český Krumlov
Český Těšín
Česko
Českobratrská církev evangelická
Československý svaz žen
Řád německých rytířů
Říšský sněm (Svatá říše římská)
Řím
Římské číslice
Řecko
Šestá hodnotící zpráva IPCC
Šetření energií
Španělé
Španělsko
Štýrské vévodství
Štýrský Hradec
Švédsko
Švýcarsko
Švališér
Železná opona
Železniční nehoda v Sekulích
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Ženijní vojsko
Židé
Židovský kalendář
Životní prostředí
Žofie Dorotea Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburská
1. červenec
1. duben
1. listopad
1. prosinec
1. srpen
10. červenec
10. duben
10. pěší pluk
10. prosinec
10. srpen
1015
1099
11. červenec
11. duben
11. srpen
11. září
1103
1120
1199
12. únor
12. červen
12. červenec
12. říjen
12. březen
12. duben
12. květen
12. srpen
1240
1252
1276
13. únor
13. červen
13. červenec
13. říjen
13. březen
13. duben
13. květen
13. leden
13. srpen
1348
1385
14. červenec
14. říjen
14. duben
14. srpen
14. září
1410
1442
1453
1461
1473
1490
1496
1497
15. únor
15. červen
15. červenec
15. duben
15. prosinec
15. srpen
15. století
15. září
1504
1506
1521
1526
1553
1555
1559
1561
1562
1563
1564
1566
1567
1570
1579
1584
1593
1595
1597
16. únor
16. červenec
16. duben
16. listopad
16. prosinec
16. srpen
16. století
16. září
1606
1607
1615
1616
1618
1619
1623
1626
1632
1633
1634
1635
1636
1637
1638
1639
1640
1646
1647
1649
1651
1653
1656
1657
1663
1667
1669
1671
1672
1676
1679
1685
1689
1690
1694
1695
1697
1698
17. červenec
17. duben
17. květen
17. srpen
17. století
1701
1703
1706
1707
1708
1710
1711
1715
1716
1717
1718
1719
1725
1733
1737
1744
1745
1758
1762
1767
1772
1773
1775
1778
1779
1783
1789
1792
1793
1796
1797
1798
1799
18. únor
18. červenec
18. březen
18. duben
18. leden
18. pěší pluk
18. srpen
18. století
18. září
1800
1802
1803
1805
1806
1808
1810
1811
1813
1814
1815
1816
1817
1820
1821
1823
1824
1827
1828
1829
1833
1834
1835
1838
1840
1841
1844
1847
1849
1850
1857
1859
1862
1863
1864
1866
1867
1868
1869
1871
1872
1874
1875
1876
1877
1878
1879
1884
1885
1886
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1895
1896
1897
1898
1899
19. únor
19. červenec
19. říjen
19. duben
19. květen
19. leden
19. srpen
19. století
19. září
1900
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1909
1910
1912
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1932
1933
1934
1935
1937
1939
1940
1941
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1952
1953
1958
1960
1961
1962
1963
1964
1966
1967
1968
1970
1973
1975
1977
1978
1979
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1992
1993
1994
1995
1997
1998
1999
2. únor
2. červenec
2. duben
2. prosinec
2. srpen
2. tisíciletí
20. červenec
20. říjen
20. duben
20. květen
20. srpen
2001
2002
2003
2004
2010
2012
2014
2015
2016
2017
2018
2019
2020
2021
2022
2023
21. únor
21. červenec
21. duben
21. leden
21. prosinec
21. srpen
21. září
22. únor
22. červenec
22. říjen
22. duben
22. listopad
22. srpen
23. únor
23. červen
23. červenec
23. říjen
23. březen
23. duben
23. květen
23. leden
23. listopad
23. srpen
238
24. červenec
24. říjen
24. duben
24. květen
24. listopad
24. srpen
24. září
25. červen
25. červenec
25. duben
25. leden
25. listopad
25. srpen
25. září
26. únor
26. červen
26. červenec
26. březen
26. duben
26. květen
26. leden
26. srpen
27. červen
27. červenec
27. březen
27. duben
27. květen
27. srpen
28. červen
28. červenec
28. říjen
28. duben
28. květen
28. leden
28. listopad
28. prosinec
28. srpen
28. září
29. červenec
29. březen
29. duben
29. leden
29. srpen
29. září
3. červenec
3. březen
3. duben
3. květen
3. pěší pluk (Habsburská monarchie)
3. srpen
3. září
30. červen
30. červenec
30. březen
30. duben
30. květen
30. listopad
30. srpen
30. září
31. červenec
31. říjen
31. srpen
35. pěší pluk
4. únor
4. červen
4. červenec
4. březen
4. duben
4. květen
4. srpen
4. století
4. září
484 př. n. l.
5. únor
5. červenec
5. říjen
5. duben
5. srpen
5. září
6. červenec
6. duben
6. květen
6. listopad
6. srpen
7. únor
7. červenec
7. říjen
7. březen
7. duben
7. leden
7. srpen
7. září
70
748
8. únor
8. červenec
8. duben
8. květen
8. srpen
8. září
814
9. únor
9. červenec
9. říjen
9. březen
9. duben
9. květen
9. leden
9. listopad
9. srpen
9. září
972
988
Aš-Šabáb
Abatyše
Adam Benedikt Bavorovský
Adam Rodriguez
Adaptace na globální oteplování
Adolf Šimperský
Adolf Procházka
Adriaen van de Velde
Aerosol
Albánie
Albedo
Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský
Aleš Pikl
Aleš Svoboda (anglista)
Alexander Roslin
Alexandr Abaza
Alexandr I. Jagellonský
Alexandr Něvský
Alois Pravoslav Trojan
Amanda Gormanová
Ambroise Thomas
Americká válka za nezávislost
Amharsko
Andronikos IV.
Anglické království
Anna Stuartovna
Antarktida
Antonín Hardt
Antonio Barberini
Arad (Rumunsko)
Arcivévoda
Arcivévoda Ferdinand
Argentina
Argentinská invaze na Falklandy
Aristokrat
Arktida
Armádní sbor
Arménie
Arnošt Habsburský
Arnošt Okáč
Atlantská poledníková převratná cirkulace
Atmosféra Země
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
Atribuce probíhající klimatické změny
August Heinrich Hoffmann von Fallersleben
Automobilka
Autoritní kontrola
Aztécká říše
Bádensko-Württembersko
Bělení korálů
Bělorusko
Břežany (okres Znojmo)
Březen
Barbara Žofie Braniborská
Barokní architektura
Bazilika Svatého hrobu
Bazilika svatého Pavla za hradbami
Belgie
Berlín
Berlínská blokáda
Berlínská stěna
Berlínská zeď
Berlin Ostbahnhof
Berlin Wall
Beroun
Bertha Benzová
Beton
Bioenergie
Bitva na Něvě
Bitva u Castiglione
Bitva u Dolních Věstonic
Bitva u Grunwaldu
Bitva u Partizánské Ľupči
Bitva u Petrovaradína
Bitva u Wittstocku
Boček z Poděbrad
Body zvratu klimatického systému
Boeing B-29 Superfortress
Bohumír Kapoun ze Svojkova
Boleslav I.
Boleslav II.
Boris Hybner
Borys Antonenko-Davydovyč
Braniborská brána
Bratislava
Brno
Brusel
Budapešť
Burkina Faso
Císařská armáda (habsburská)
Císařský pěší pluk č. 28 (1769)
Cement
Chaluhy
Chauncey Delos Beadle
Cheb
Checkpoint Charlie
Chicago
Chile
Chlévský hnůj
Chorvatsko
Christianizace
Christian Knorr von Rosenroth
Chrudim
Cieszyn
Cilli
Cisterciáni
Cithara sanctorum
Citlivost klimatu
Clerfayt
CN Tower
Commons:Featured pictures/cs
Conquista
Conrad Aiken
Conrad Schumann
Covid-19
Cremona
Cyril Zapletal
Dělení Polska
Dělostřelectvo
Důlní neštěstí Copiapó 2010
Daimjó
Dalibor z Kozojed
Daniel Alexius z Květné
Daniel Speer
Daniel Stach
David Ferrer
Dengue
Dentista
Deodoro da Fonseca
Dezertifikace
De Ligne
Diecéze míšeňská
DIE ZEIT
Dionýz Štúr
Dioskúrové
Divize (vojenství)
Dlouhá turecká válka
Dobývání Aztécké říše
Doba meziledová
Dolar
Dolní Rakousy
Domažlice
Domenico Passignano
Dopady globálního oteplování
Doprava
Dragoun
Drahomíra Pithartová
Druhá světová válka
Duben
Dukla
Dusty Hill
East Side Gallery
Eduard Lederer
Eduard Orel
Egon Krenz
Egypt
Egyptské hieroglyfy
Ekonomické důsledky klimatických změn
Ekonomie globálního oteplování
Ekosystém
Elektřina
Elektromobil
Eliška Junková
El Niño – Jižní oscilace
Emilie Bednářová
Enže
Encyklopedie
Energetická účinnost
Environmentální migrace
Erich Honecker
Erich Mielke
Erika
Etiopie
Eutrofizace
Evžen Savojský
Evangelická církev
Evropa
Ewald Hering
Extrémy počasí
Fat Man
Ferdinand Bonaventura z Harrachu
Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand III. Habsburský
Ferdinand III. Kastilský
Ferdinand IV. Habsburský
Ferdinand Maria Bavorský
Ferdinand z Ditrichštejna
Filip IV. Španělský
Film
Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
Ford model A (1903)
Ford Motor Company
Forest Whitaker
Fosilní palivo
Francesco Maria Grimaldi
Francie
Francouzská národní knihovna
Francouzské království
Francouzsko-španělská válka
František Bernard Vaněk
František Buttula
František Harant
František Hošek
František Hochmann
František Jiří Mach
František Josef Kinský
František Minařík
František Pospíšil
František Svoboda (fotbalista)
František Taufer
František Vitásek (kněz)
František Vrbka
František z Ditrichštejna
Franz Anton Hillebrandt
Freiburg im Breisgau
Freon
Fytoplankton
Görlitz
Günter Schabowski
Gęsiówka
Gemeinsame Normdatei
Gent
Geoinženýrství
Georg Caspar Wecker
Giacomo Casanova
Giacomo Tritto
Gilbert du Motier, markýz de La Fayette
Globální ochlazování
Globální oteplování
Globální stmívání
Go-Momozono
Golfský proud
Google
Google+
Gorbačov
Gorice a Gradiška
Gotická architektura
Grónský ledovec
Grónsko
Grand Prix Německa
Gregoriánský kalendář
Gustave Lanson
Guy de Maupassant
Győr
Habsburská monarchie
Hans Christian Andersen
Harvardova univerzita
Hedvika Eleonora Holštýnsko-Gottorpská
Hegemonie
Herbert George Wells
Hernán Cortés
Hlavní strana
Hliník
Hnojivo
Hohenlohe
Horní Lužice
Horní Rakousy
Hospodářské zvíře
Hospodářský růst
Hovězí maso
Hradec Králové
Hugo Salus
Hulán
Husar
Hynek Albrecht
Ich bin ein Berliner
Igor Vsevoložskij
IHned.cz
Ilja Repin
Incident v Tonkinském zálivu
Indie
Infekční onemocnění
Infračervené záření
Innsbruck
Innviertel
Instrumentální záznamy teplot
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Internet Archive
Italská tažení francouzských revolučních válek
Italské království
Ivar Aasen
Jánoš Korvín
Ján Burius
Jaan Kaplinski
Jaderná energie
Jakub Antonín Zemek
Jaltská dohoda
James Hansen
Jana Andresíková
Jana Plodková
Jan Karel Hraše
Jan Karel Liebich
Jan Vanýsek
Japonsko
Jaromír Hořejš
Jaroslav Arnošt Trpák
Jaroslav Drobný (tenista)
Jaroslav Kladenský z Kladna
Jaroslav Volek
Jean-Baptiste Dumas
Jeruzalém
Jiří Adamíra
Jiří Dánský
Jiří Kovařík (historik)
Jiří Malenovský
Jiří Pavlov
Jiří z Poděbrad
Jiřina Hanušová
Jižní polokoule
Jihlava
Jihovýchodní Asie
Jindřiška Adéla Marie Savojská
Jindřiška Klímová
Jindřich
Jindřich Eckert
Jindřich Geisler
Jindřich I. Anglický
Jindřich IV.
Jindřich Ladislav Barvíř
Jindřich Mahelka
Jindřich Veselý
Jindřich Wankel
Jocelyn Bellová Burnellová
Johann Friedrich Struensee
Johann Joseph Würth
Johann Wilhelm Ludwig Gleim
John Fitzgerald Kennedy
Josef Šnejdárek
Josef Fischer (filosof)
Josef Hrnčíř
Josef Jaromír Štětka
Josef Kalousek
Josef Kovalčuk
Josef Obeth
Josef Patzel
Joseph Merrick
Judenburg
Jules Mazarin
Křesťanství
Křišťan
Kanada
Kancionál
Kapitulace u Világoše
Karel Škorpil
Karel Babánek
Karel I. Stuart
Karel Jiráček
Karel Nepraš
Karel Odstrčil
Karel starší ze Žerotína
Karel Veliký
Karel X. Gustav
Karola Vasa-Holstein-Gottorpská
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození 5. srpna
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kathrin Zettelová
Kaunitz
KDU-ČSL
Keelingova křivka
Khevenhüller
Klášter
Klimatická bezpečnost
Klimatická krize
Klimatická spravedlnost
Klimatická stagnace
Klimatické změny
Klimatický model
Klimatický systém
Kluž
Kníže
Knin
Košice
Koks
Kolín
Koloběh uhlíku
Komunismus
Kondenzační jádro
Konflikt v Tigraji 2020
Kongresové centrum Praha
Kopaničářství
Korál
Korálový útes
Korunní země
Korutany
Kosmodrom Bajkonur
Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz)
Kouřim
Kraňské vévodství
Kremže
Kristýna I. Švédská
Kristián
Kroměříž
Kryštof z Gendorfu
Kryscina Cimanouská
Kukuřice
Kunhuta ze Šternberka
Kurt Biedenkopf
Kutná Hora
Květen
Kyjev
Kyjevská Rus
Kyrysník
Kyslík
Lalibela
Landstreitkräfte
Latina
Laura Mancini
Ledový příkrov
Leoben
Leonardo Leo
Leonid Iljič Brežněv
Leon Max Lederman
Leopold Chalupa
Leopold I.
Les
Lesní požár
Letní olympijské hry 2020
Levoča
Libéral Bruant
Library of Congress Control Number
Linec
Linford Christie
Lipník nad Bečvou
Litoměřice
Litomyšl
Lombardie
Los Angeles
Lužice
Lužická Nisa
Lublaň
Ludvík Kolek
Ludvík XIII.
Ludvík XVI.
Ludvík XVIII.
Ludwig von Benedek
Ludwig Wokurek
Luisa Oranžsko-Nasavská
Luteránství
Lvov
Lyon
Mírný pás
Mühlviertel
Městské okresy v Německu
Maďarská revoluce 1848–1849
Malárie
Malá doba ledová
Maledivy
Mannheim
Mantova
Maršál
Maria Sibylla Merianová
Marie Antonie Habsburská
Marie Dostalová
Marie Medicejská
Marie Terezie
Marie Waltrová
Marilyn Monroe
Markéta Habsburská (1651–1673)
Markýz
Mars 6
Martin Antonín Lublinský
Mart Stam
Marvin Gaye
Masakry ve varšavské čtvrti Wola
Masamune Date
Massachusetts
Matyáš Korvín
Maurice Papon
Maxmilián II. Emanuel
Maxmilián II. Habsburský
Mayové
Melchiorre Cafà
Methan
Metro (deník)
Mezivládní panel pro změnu klimatu
Michail I. Fjodorovič
Michal Pavlata (herec)
Michal Sendivoj ze Skorska
Milán
Milankovičovy cykly
Milavče
Miloš Navrátil (muzikolog)
Miloslav Stehlík
Miroslav Štěpán
Miroslav Jindra
Miroslav Liberda
Mistrovství světa ve fotbale 2018
Mlži
Mladá Boleslav
Mořské ptactvo
Mořský led
Mořský proud
Mokřad
Mons
Monzun
Morava
Moravské markrabství
Moskva
Most
Murad IV.
Muslimové
Náhorně-karabašská republika
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní garda (Francie)
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Nürburgring
Němčina
Německá demokratická republika
Německo
Německo-polská státní hranice
Nadace Wikimedia
Nadmořská výška
Nagasaki
Namur
Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie
Napoleonské války
Napoleon Bonaparte
Natálie Kubištová
National Archives and Records Administration
Naum Gabo
Neil Armstrong
Nelson Mandela
Neugebauer
New York
Nicolas Boileau
Nicolas Malebranche
Niels Henrik Abel
Nikita Sergejevič Chruščov
Nikolaj Gavrilovič Spafarij
Nizozemská revoluce
Nizozemsko
Norsko
Nové Město na Moravě
Nový Bydžov
Nový Jičín
Nova Gorica
Novgorod
Novorossijsk
Oběžná dráha
Oblak
Obnovitelná energie
Ocel
Odlesňování
Odpadní voda
Okupační zóny Německa
Okyselování oceánů
Olomouc
Olympijské hry
Operace Bouře
Operace Bronse
Operace Pierce Arrow
Oradea
Organizace spojených národů
Organizace ukrajinských nacionalistů
Osijek
Osmanská říše
Osmansko-habsburské války
Osmdesátiletá válka
Ostřihom
Ostnatý drát
Oudenaarde
Oxford University Press
Oxid dusný
Oxid siřičitý
Oxid uhličitý
Ozbrojené síly Turecka
Ozon
Pád Berlínské zdi
Pád Konstantinopole
Pěchota
Přívalový déšť
Předměstí
Přemyšl
Přemysl Otakar II.
Přerov
Přimda (hrad)
Pšenice
Paříž
Pařížská dohoda
Pagekon obří
Palais du Luxembourg
Paleocenní–eocenní teplotní maximum
Palestina
Palmový olej
Památková rezervace
Památník Berlín-Hohenschönhausen
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panoráma
Papež
Parní stroj
Patrick Ewing
Pavel Krbálek
Pavel Vízner
Pellegrini
Pequotská válka
Permafrost
Petra Faltýnová
Petr Štěpánek (pedagog)
Petr Lom
Petr Nováček
Petr Prouza
Petr Urbánek (básník)
Pevnina
Pforzheim
Piero Sraffa
Pierre-Esprit Radisson
Pierre Zaccone
Pietro Antonio Cesti
Pivovar
Ploutvonožci
Pluk
Plzeň
Počasí
Pošta
Požáry
Požáry v Austrálii (2019–2020)
Poddanství
Podvýživa
Pohoří
Pokus o vojenský převrat v Turecku 2016
Polární zesílení
Polština
Polní maršál
Polní myslivec
Polní zbrojmistr
Polské království
Polsko
Polsko-litevská unie (1569–1795)
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Německo
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Rakousko
Portál:Sport
Portál:Válka
Port Stanley
Posádka
Postupimské náměstí
Potenciál globálního oteplování
Poušť
Povodeň
Průjem
Průmysl
Průmyslová revoluce
Praha
Prapor (jednotka)
Prapor Zośka
Prešov
Prevét
Program OSN pro životní prostředí
Propad uhlíku
Prostějov
Proxy data
Pruské Slezsko
Prusko
Prusko-rakouská válka
První křížová výprava
První světová válka
Q5086#identifiers
Q5086#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
Rýže
Radiační působení
Rafail Levickij
Raimund Montecuccoli
Rakouské arcivévodství
Rakouské císařství
Rakouské Slezsko
Rakouské vévodství
Rakousko
Rakousko-uherská armáda
Rakousko-uherské vyrovnání
Rakousko-Uhersko
Rakovník
Referendum
Rembrandt
Renesanční architektura
Republika Srbská Krajina
Robotní patent (1775)
Rok
Roman Pokorný
Ronald Reagan
Ropa
Ropná skvrna
Rosetta
Rosettská deska
Rozdělení Berlína
Rozvojová země
Rudolf Štrubl
Rudolf Bergman
Rudolf I. Habsburský
Rudolf z Thunu
Ruské carství
Rusko
Sémiotika
Sírany
Sója (rod)
Safíovci
Safí I.
Sahara
Sakrální stavba
Sambir
Sankt Pölten
Sanok
Santorio Santorio
Sapér
SARS-CoV-2
Sasko
Scénáře socioekonomického vývoje
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP1: Udržitelný vývoj (zelená cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP3: Regionální rivalita (kamenitá cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP5: Rozvoj založený na fosilních palivech (cesta po dálnici)
Schutzstaffel
Sedmihradsko
Segedín
Sekule
Senát Spojených států amerických
Sergej Adamovič Kovaljov
Severní Amerika
Severní polokoule
Seznam římských králů
Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
Seznam pěších pluků císařsko-habsburské armády
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Skládka
Skleníkové plyny
Skleníkový efekt
Slaný
Slezská kuchyně
Slezsko
Slovo roku
Sluneční aktivita
Sluneční energie
Sluneční zářivost
Sníh
Socha Svobody
Sociální nerovnost
Solární panel
Songgotu
Sopečná erupce
Soubor:09 September - Percent of global area at temperature records - Global warming - NOAA cs.svg
Soubor:20210331 Global tree cover loss - World Resources Institute.svg
Soubor:Adamrodriguez05.JPG
Soubor:Battaillon – Parade-Ordnung 1749.png
Soubor:Battaillon – Schlacht-Ordnung 1749.png
Soubor:Berlin-wall-map en.svg
Soubor:Berlinermauer.jpg
Soubor:Berliner Mauer.jpg
Soubor:BerlinWall01b.jpg
Soubor:Berlin Wall (13-8-2006).jpg
Soubor:Berlin Wall 1961-11-20.jpg
Soubor:Berlin Wall death strip, 1977.jpg
Soubor:Berlin wall street sign crossed on bicycle 2011.jpg
Soubor:Berlin Wall victims monument.jpg
Soubor:Bleachedcoral.jpg
Soubor:BrandenburgerTorDezember1989.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 173-1321, Berlin, Mauerbau.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1990-0325-012, Berlin, East Side Gallery.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-87605-0002, Berlin, Mauerbau, US-Soldaten, Volkspolizisten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-88574-0004, Berlin, Mauerbau, Bauarbeiten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild B 145 Bild-P061246.jpg
Soubor:Change in Average Temperature With Fahrenheit.svg
Soubor:CO2 Emissions by Source Since 1880.svg
Soubor:Daniel Stach (2016).jpg
Soubor:David Ferrer - Roland-Garros 2013 - 014.jpg
Soubor:Di05.jpg
Soubor:East German Guard - Flickr - The Central Intelligence Agency (cropped).jpg
Soubor:Endangered arctic - starving polar bear edit.jpg
Soubor:Fenster-des-Gedenkens-Berlin.jpg
Soubor:Ferdinand Maria of Bavaria.jpg
Soubor:Forest Whitaker.jpg
Soubor:František Pospíšil 2015.JPG
Soubor:GDMaupassant.jpg
Soubor:Globalni emise sklenikovych plynu a moznosti jejich snizeni CS.svg
Soubor:Globalni toky energie cs.svg
Soubor:Global Energy Consumption-cs.svg
Soubor:Greenhouse Gas Emissions by Economic Sector-cs.svg
Soubor:Greenhouse gas emission scenarios 01-cs.svg
Soubor:Guy de Maupassant fotograferad av Félix Nadar 1888.jpg
Soubor:Ilya Repin (1909).jpg
Soubor:Jana Plodková 2015.JPG
Soubor:Kaiserliches Kürassierregiment K 2 1734 Gudenushandschrift.jpg
Soubor:Karel starší ze Žerotína.png
Soubor:Kathrin Zettel.jpg
Soubor:Kennedy in Berlin.jpg
Soubor:Lambiel at the 2010 European Championships.jpg
Soubor:Launch of IYA 2009, Paris - Grygar, Bell Burnell cropped.jpg
Soubor:Lederer Eduard (1859-1944).jpg
Soubor:Leon M. Lederman.jpg
Soubor:Linford Christie 2009.png
Soubor:Mapa-zmeny-teploty.svg
Soubor:Marvin Gaye (1965).png
Soubor:Mauerrest an der Niederkirchnerstraße 2009.JPG
Soubor:Mauna Loa CO2 monthly mean concentrationCS.svg
Soubor:Mountain Pine Beetle damage in the Fraser Experimental Forest 2007.jpg
Soubor:Nagasakibomb.jpg
Soubor:National Park Service Thawing permafrost (27759123542).jpg
Soubor:Neil Armstrong pose.jpg
Soubor:NORTH POLE Ice (19626661335).jpg
Soubor:Orroral Valley Fire viewed from Tuggeranong January 2020.jpg
Soubor:Patrick Ewing Magic cropped.jpg
Soubor:Physical Drivers of climate change-cs.svg
Soubor:Projected Change in Temperatures-cs.svg
Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 141.jpg
Soubor:Sea level history and projections-cs.svg
Soubor:Soil moisture and climate change-cs.svg
Soubor:Structure of Berlin Wall-info-de.svg
Soubor:Svět knihy 2009 - Boris Hybner.jpg
Soubor:Teddy Sheringham 2012.jpg
Soubor:Thilafushi1.jpg
Soubor:Vývoj koncentrace CO2 v atmosféře.svg
Soubor:Vývoj průměrné světové teplotní anomálie.svg
Soubor:Vitus Bering.jpg
Soubor:West and East Berlin.svg
Soubor:Woodbridge Wimbledon 2004.jpg
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-7185-172-8
Speciální:Zdroje knih/9788090274556
Spojené státy americké
Spréva
Srážka vlaků u Milavčí
Srážky
Srpen
Státní hranice
Stéphane Lambiel
Střední Evropa
Středověké klimatické optimum
Staré Brno
Status quo
Stratosféra
Stryj
Studená válka
Subsaharská Afrika
Subtropický pás
Sucho
Světová banka
Světová zdravotnická organizace
Světskost
Svatá říše římská
Svijonožci
Sydney Camm
Těšín
Těžba uhlí
Třicetiletá válka
Tamuz
Tarnów
Teddy Sheringham
Tenis
Tenochtitlán
Teorie černé labutě
Tepelná kapacita
Tepelné čerpadlo
Teresa Pola
Ternopil
Terry Cooper
The Guardian
Thilafushi
Thurn
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Titus
Tobiáš Jan Becker
Todd Woodbridge
Tokio
Toky uhlíku
Tomáš Hoskovec
Tomáš Koutný
Tony Esposito (lední hokejista)
Toronto
Tramvaj
Tropická cyklóna
Tropické cyklóny a změna klimatu
Tropický pás
Troposféra
Tung Čchi-čchang
Tuvalu
Tyrolské hrabství
Užhorod
Udržitelná doprava
Udržitelná energie
Uherské Hradiště
Uherské království
Uhersko
Uhlí
Uhlíková neutralita
Uhlíkový rozpočet
Ukončování využívání fosilních paliv
UNESCO
Univerzitní systém dokumentace
Urban VIII.
Václav Fiala (ilustrátor)
Václav Havel
Václav Kotrba
Václav Vojtěch Červenka z Věžňova
Válka
Válka o Falklandy
Válka o polské následnictví
Válka ve Vietnamu
Vídeň
Vídeňská operace
Vídeňský les
Vídeňský mír
Východní Asie
Východní blok
Východní Evropa
Východní Germáni
Vědecký konsenzus o změně klimatu
Věra Beranová
Větrná energie
Vakcína proti covidu-19
Varšavská smlouva
Varšavské povstání
Variabilita klimatu
Veřejná doprava
Vegetace
Velké okresní město
Velký bariérový útes
Vesmír
Viktor Hájek
Vilém Aetheling
Vilém Kropp
Vincenzo Legrenzio Ciampi
Virtual International Authority File
Vital Šyšov
Vitus Bering
Vladimír Černík
Vladimír Šlechta
Vladimír Špidla
Vladimír I.
Vladimír Novák (voják)
Vladimír Vavřínek
Vladislav II. Jagello
Vladislav II. Jagellonský
Vladislav IV. Vasa
Vlastimil Letošník
Vlhkost vzduchu
Vliv globálního oteplování na člověka
Vlna veder
Vodní energie
Vodní pára
Vojtěch Kryšpín (pedagog)
Volkspolizei
Vrchlabí
Vymírání
Vypařování
Vytápění
Vzestup hladiny oceánů
Walter Ulbricht
Wieselburg
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
William Holman Hunt
Willi Stoph
Woodrow Wilson
WorldCat
Yucatánský poloostrov
Září
Západní Antarktida
Západní Berlín
Západní blok
Západní Německo
Západní Slované
Zatmění Slunce
Zdeněk Novák (generál)
Zeměbrana
Zemědělství
Země Koruny české
Zemní plyn
Zemský okres Zhořelec
Zgorzelec
Zmírňování změny klimatu
Znečištění ovzduší
Znečištění vody
Znojmo
Zpětná vazba
Zpětné vazby klimatických změn
Zpravodajská služba




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk