Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.

Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic Studios v Londýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.

Vířníci (Rotifera, Rotatoria) je skupina převážně sladkovodních, pseudocelních prvoústých živočichů s mikroskopickým tělem rozčleněným na hlavu, trup a nohu a s nápadným obrveným vířivým aparátem v přední části. Někdy jsou mezi ně zahrnováni vrtejši, kteří jsou z fylogenetického hlediska podskupina vířníků extrémně pozměněná parazitismem. Nejbližší příbuzní vířníků (včetně vrtejšů) jsou zástupci kmenů oknozubky, čelistovky a patrně i ploutvenky. Vířníků je známo přes 2 000 druhů (přičemž v Česku bylo zaznamenáno necelých 600 druhů). Vyskytují se po celém světě, obývají hlavně sladké, ale i slané vody, častí jsou i ve vodě zachycené v mechových polštářích či v půdě. Jsou schopni vytvářet odolná stadia, ať už jsou to vajíčka (u třídy točivky), nebo vyschlí dospělci ve stavu tzv. anabiózy (třída pijavenky). Vířníci mají silný sklon k partenogenezi. U točivek se partenogenetické generace střídají s generací pohlavní, kdy se z haploidních neoplozených vajec líhnou miniaturní samci. Pijavenky jsou proslulé svou asexualitou – samci se u nich vůbec nevyskytují, z vajec se líhnou vždy jen další partenogenetické samice, klony svých matek. Na druhou stranu mají neobyčejně vysoký podíl horizontálně přenesených genů ve svých genomech. Třetí třída vířníků, žábrovci, je ale striktně sexuální s plně vyvinutými samci i samicemi. Totéž platí i pro vrtejše.

Gueréza límcová (Colobus vellerosus), je druh opice z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae), podčeledi hulmanů (Colobinae) a rodu Colobus. Vyskytuje se v lesích západní Afriky od Pobřeží slonoviny až po západní Nigérii. Historicky byla považována za poddruh guerézy běloramenné (Colobus polykomos), k osamostatnění došlo teprve v 80. letech 20. století. Oba dva druhy se však mohou vzájemně křížit.

Gueréza límcová dosahuje velikosti přes 60 cm, přičemž obě pohlaví jsou zhruba stejně velká. Ocas je delší než tělo, opici pomáhá udržovat rovnováhu. Srst na celém těle dosahuje převážně černých odstínů, pouze obličej lemuje odstávající bohatý, čistě bílý, široký vous. Světlý je také huňatý ocas a stehna. Guerézy tvoří různorodé sociální skupiny, nejčastěji mnohosamcového-mnohosamicového charakteru. Živí se listy, plody a semeny, tuto potravu jim pomáhá trávit složený žaludek, který slouží jako fermentační komora. Březost trvá 5 až 6 měsíců, největší množství porodů spadá do období dešťů.

Gueréza límcová patří na seznam 25 nejohroženějších primátů světa a podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jde o kriticky ohrožený druh. Populace této opice jsou extrémně fragmentovány vlivem lidských aktivit, hlavně lovu pro maso a luxusní kožešinu. Problematická je také ztráta přirozeného prostředí, přičemž tyto aktivity se nevyhýbají ani chráněným lokalitám, z nichž v mnohých případech tyto opice již vymizely. Podle IUCN k roku 2020 přežívalo méně než 1 500 jedinců.

Rozšířený fenotyp je koncept Richarda Dawkinse, který představil ve své knize z roku 1982 s názvem The Extended Phenotype. Rozšířený fenotyp lze shrnout jako veškerý vliv genů na okolní prostředí, tedy i jiné organismy. Tradičně se genům přisuzovala pouze schopnost ovlivňovat fenotyp vlastního nositele skrze proteosyntézu. Tento koncept však pojímá fenotyp nositele jen jako speciální případ rozšířeného fenotypu a rozšiřuje sféru vlivu genů i mimo tělo organismu. Geny podle Dawkinse sice přímo ovlivňují pouze genovou expresi, ale nemá podle něj smysl omezovat jejich vliv pouze na tělo nositele. Poukazuje na to, že geny jsou schopny ovlivňovat prostředí skrze chování organismu, který je nese. Obecně jsou rozlišovány tři typy projevů rozšířeného fenotypu, a sice neživé stavby, jako jsou bobří hráze, ale i ptačí hnízda, pavoučí sítě, mraveniště, nadzemní hnízda termitů, poněkud kontroverzněji i lidské artefakty; změny fenotypových projevů jiných organismů, tj. manipulace parazity, kdy se tělo hostitele stává rozšířeným fenotypem parazita a pomáhá šíření jeho genů; a nakonec manipulace na dálku, například povyk kukaččích mláďat. Koncepce rozšířeného fenotypu bývá někdy označována za nevědeckou, případně je kritizována kvůli nepřesně definovanému pojmu „fenotyp“. Dawkins sám v úvodu knihy The Extended Phenotype uznává, že nepředkládá testovatelné hypotézy ani vědecký model, který by mohl být hodnocen z hlediska přesnosti. Spíše nabízí nový pohled na fakta a uvádí je do jiných souvislostí. Navzdory tomu existují studie, které by mohly ukazovat na testovatelnost daného konceptu.

Zalman Šazar (rodným jménem Šneur Zalman Rubašov; 24. prosince 1889 – 5. října 1974) byl izraelský politik, představitel dělnického sionismu, historik, publicista, spisovatel a básník. V letech 1963 až 1973 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta. V letech 1949 až 1956 byl poslancem Knesetu za stranu Mapaj a rovněž tak byl historicky prvním izraelským ministrem školství a kultury. Z této funkce prosadil zákon o povinné školní docházce; tato událost je dodnes připomínána na izraelských bankovkách o nominální hodnotě 200 šekelů.

Před vstupem do politiky byl činný v sionistických organizacích a zastával četné funkce v sionistické exekutivě. Studoval na univerzitách v Petrohradě, Freiburgu, Štrasburku a Berlíně a byl odborníkem na židovskou historii ve východní Evropě. Již od svých mladých let publikoval v jazyce jidiš a hebrejštině a přispíval do mnohých jidiš periodik. Zastával funkci šéfredaktora několika levicových deníků, z nichž nejvýznamnější byl Davar.

Jako izraelský prezident se zasadil o vznik každoměsíčních intelektuálních setkávání v prezidentské rezidenci, jichž se účastnila izraelská odborná elita a zástupci diasporních komunit. Zvaním světově uznávaných osobností se pak snažil zvýšit prestiž Izraele. Ani v úřadě prezidenta nezanevřel, jako mnozí, na jidiš kulturu, jazyk a svůj chasidský původ (měl dokonce klíčovou roli ve vytvoření komunity Chabadu v Izraeli).

Jicchak Navon (9. dubna 1921, Jeruzalém – 6. listopadu 2015) byl izraelský politik, diplomat, prozaik, dramatik a pedagog. V letech 1978 až 1983 zastával funkci izraelského prezidenta. Byl prvním sabrou (Židem narozeným na území země izraelské či Izraele), který se stal izraelským prezidentem a zároveň byl prvním sefardským prezidentem Izraele. Než se stal prezidentem, zastával různé funkce v izraelské státní správě, a to především na ministerstvu školství a kultury, kde se zasadil o rozvoj v mnoha oblastech, který je patrný dodnes (například komunitní centra matnas). Byl osobním tajemníkem prvního ministerského předsedy Davida Ben Guriona a ve dvou různých obdobích byl po více než 20 let poslancem Knesetu za strany Rafi a Stranu práce. Celkem šest let byl ministrem školství a kultury v izraelské vládě. Mimo politiku byl aktivní v mnoha oblastech umělecké tvorby; je autorem dvou muzikálů, několika povídek a televizního seriálu. Ve veškeré své umělecké tvorbě se zaměřoval na sefardskou komunitu. Podle telefonického průzkumu veřejného mínění z prosince 2007 jej považovalo nejvíce Izraelců za nejlepšího izraelského prezidenta v historii státu.

Levi Eškol (rodným jménem Levi Školnik; 25. října 1895, Oratov – 26. února 1969, Jeruzalém) byl v pořadí třetí izraelský premiér. Tuto funkci zastával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával posty ministra financí, obrany, zemědělství a bydlení. Byl členem levicové strany Mapaj, kterou přetransformoval na Ma'arach.

Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stala šestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obrany pro Moše Dajana, a do níž mimo jiné přizval stranu Cherut Menachema Begina, která se vůbec poprvé stala součástí izraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu a Sýrii, které se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal území východního Jeruzaléma, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova (tj. území dříve pod správou Jordánska, Sýrie a Egypta).

Po válce v roce 1968 s pomocí Goldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), které daly vzniknout současné izraelské Straně práce. Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Tím se stal prvním izraelským premiérem, který zemřel během svého funkčního období. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.

Papoušek širokozobý (Lophopsittacus mauritianus) je velký vyhynulý papoušek z čeledi alexandrovití (Psittaculidae). Byl endemitem na ostrově Mauricius, jenž je součástí Maskarénského souostroví východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. První zmínky o papoušcích širokozobých sahají do roku 1598, kdy jsou v holandských lodních denících označováni jako „indičtí krkavci“. Zachovalo se pouze několik stručných dobových popisů a tři vyobrazení ptáka. Papoušek širokozobý se dočkal vědeckého popisu na základě subfosilní čelisti teprve v roce 1866, ačkoli tento popis nebyl zprvu spojován se starými záznamy, a to až do znovuobjevení podrobného náčrtu z roku 1601. Papoušek širokozobý vyhynul v 17. století v důsledku kombinace odlesňování, predace zavlečenými invazními druhy a pravděpodobně i lovu. Hlava papouška širokozobého byla v poměru k tělu velká, na přední části hlavy vynikal výrazný hřeben. Pták měl velmi velký zobák, velikostně srovnatelný se zobákem ary hyacintového, jenž mu umožňoval louskat i tvrdá semena. Subfosilní pozůstatky navíc naznačují, že tento druh vykazoval větší pohlavní dimorfismus co se týče celkových rozměrů a velikosti hlavy než kterýkoli dnes žijící papoušek. Přesné zbarvení peří zůstává hádankou, ale dobové popisy naznačují, že papoušek hýřil vícero barvami, včetně modré hlavy a možná červeného těla a zobáku. Papoušek širokozobý na rozdíl od mnoha jiných ostrovních ptáků zřejmě uměl létat, ačkoli příliš zdatným letcem nebyl.

Chřástal wakeský (Hypotaenidia wakensis) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka z rodu Hypotaenidia. Žil pouze na atolu Wake v blízkosti Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. Dosahoval celkové velikosti těla asi 22 cm. Byl zcela nelétavý, obýval křoviny a houštiny ostrova. Zdejšímu přirozenému prostředí, pravidelně postihovanému extrémními suchy, se dobře adaptoval. Dokázal se obratně pohybovat i v hustém podrostu, živil se všežravě a dobu rozmnožování přizpůsoboval aktuálním podmínkám. Zajímavostí bylo, že tento chřástal vytvářel společné chovné agregace, které pečovaly o vejce a chránily mláďata. Tato adaptace chřástalům pomohla účinně chránit snůšky před hnízdními predátory, jako byly krysy ostrovní, jejichž přítomnost by běžně vedla k ohrožení či vyhynutí jiných nelétavých ptáků hnízdících na zemi. Chřástala wakeského objevili japonští námořníci roku 1892, vědeckého popisu se druh dočkal až roku 1903 od Lionela Waltera Rothschilda. Větší množství informací i vzorků ptáka se však podařilo získat teprve expedici USS Tanager z roku 1923. Od roku 1935 spadal Wake pod jurisdikci Ministerstva námořnictva Spojených států amerických a z následujících šesti let, kdy Američané na ostrově pobývali, pochází drtivá většina zpráv a fotografií chřástalů. V prosinci roku 1941 atol Wake obsadilo Japonské císařské námořnictvo, ale palčivým problémem se pro Japonce ukázalo být zásobování jejich vojáků. Situace vygradovala v lednu 1944, kdy Američané dobyli atol Kwajalein, hlavní výchozí zásobovací bod pro Wake. Několik stovek chřástalů bylo hladovějící japonskou posádkou rychle vybito, ostrov byl navíc bombardován ze strany spojeneckých vojsk. Do japonské kapitulace v září 1945 chřástal wakeský vyhynul.

Železniční trať Thusis – Svatý Mořic, známá také pod názvem Albulabahn neboli Albulská dráha, je železniční trať v kantonu Graubünden ve východní části Švýcarska, která spojuje Thusis (697 m n. m.) se Svatým Mořicem (1775 m n. m.). Trať je známá pro svou vysokou architektonickou, technickou i historickou hodnotu. Výstavba prvního úseku trati byla zahájena již v roce 1898 a dokončena o pět let později. Albulská dráha zahrnuje 42 tunelů a galerií spolu se 144 viadukty a mosty, které pomáhají trati překonat náročný vysokohorský terén Švýcarských Alp. Mezi nejznámější vlaky, provozované na trati, patří Ledovcový expres (od roku 1930) a Bernina Express (od roku 1973). Trať provozuje Rhétská dráha (RhB). Stejně, jako ostatní tratě RhB, je i tato postavena na rozchodu 1000 mm a od roku 1919 je elektrifikována střídavou napájecí soustavou 11 kV 16,7 Hz. Trať měří 61,67 km a v městečku Thusis v údolí Zadního Rýna (Hinterrhein) plynule navazuje na starší trať z Landquartu. Prochází pohořím Albula, na které odkazuje i svým zažitým názvem, a zajišťuje zejména spojení kantonálního hlavního města Churu se Svatým Mořicem, potažmo celým údolím Engadin. Ve stanici Samedan se nachází železniční uzel, kde na ni navazují další tratě směrem do Scuolu a Pontresiny. Ve Svatém Mořici se pak stýká s neméně známou Berninskou dráhou, která vede přes stejnojmenné pohoří až do italského Tirana. Tyto dvě dráhy jsou od roku 2008 společně zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pro svůj vynikající technický, architektonický a ekologický soubor hodnot.

Zoborožec štítnatý (Rhinoplax vigil) je pták z čeledi zoborožcovití (Bucerotidae), jediný druh rodu Rhinoplax. Vyskytuje se v orientální oblasti, a sice od myanmarského Tenasserimu přes Malajský poloostrov až po Borneo a Sumatru. K životu vyžaduje rozsáhlé porosty původních lesů, typicky s převahou dipterokarpů.

Zoborožec štítnatý je největším asijským zoborožcem a nezaměnitelným zástupcem celé čeledi. Dosahuje velikosti až 120 cm, vyniká dlouhými ocasními pery a silně zvrásněnou kůží na krku, jež je u samců červená, zatímco u samic modrá. Ze svrchní poloviny zobáku vyrůstá výrazná přilbice, jež tvoří až přes desetinu váhy dospělce. Přilbice mohou tito ptáci využívat k efektním soubojům, při nichž se vzájemně srážejí ve vzduchu. Zoborožec štítnatý patří mezi potravně nejvíce specializované zoborožcovité, drtivou část jeho jídelníčku tvoří plody fíkovníků. Jde o monogamní druh, přičemž k hnízdění využívá přirozené dutiny vzrostlých stromů. Samice se v dutině doslova zazdí pomocí výkalů či bahna, zatímco samec jí a později i mláděti poskytuje potravu. Zoborožci štítnatí představují jedny z výrazných K-stratégů mezi ptáky: doba hnízdění často přesahuje 160 dní, dalších šest měsíců navíc rodiče připravují své mládě na nezávislost.

Přilbice zoborožců svou strukturou představují alternativu slonoviny a jsou vhodné k vyřezávání dekoračních předmětů, které jsou ceněny již stovky let. Ilegální lov, probíhající v masovém měřítku od 90. let 20. století, společně se ztrátou přirozeného prostředí však vedly k rapidnímu poklesu populací. Zoborožec štítnatý je od roku 2015 považován za kriticky ohrožený druh.

Pokřovník ostrovní (Traversia lyalli) je vyhynulý druh pěvce z čeledi pokřovníkovití (Acanthisittidae). Ačkoli nalezené kosterní pozůstatky ukazují, že historicky šlo o hojný druh na obou hlavních ostrovech Nového Zélandu, v době objevu Evropany žil pouze na malém Stephensově ostrově, jenž se nachází v Cookově průlivu. Pokřovník ostrovní byl asi 10 cm velký pták s hnědým opeřením, jenž byl mezi pěvci výjimečný tím, že byl pravděpodobně zcela nelétavý. Podle dostupných indicií šlo o noční druh, ale jeho chování a ekologie zůstávají pro vědce hádankou.

Pokřovník ostrovní byl objeven, vědecky popsán i rychle vyhuben v 90. letech 19. století. Tehdy byl na Stephensově ostrově vybudován maják, jenž zde byl uveden do provozu na konci ledna 1894. Vědecký popis pokřovníka je spjat s osobou strážce majáku Davida Lyalla, jehož kočka mu začala přinášet mrtvolky tohoto vědě dosud neznámého ptáka. První vzorky se rychle dostaly k významným ornitologům té doby, Novozélanďanovi Walterovi Bullerovi a Britovi Lionelu Rothschildovi, přičemž Rothschild svého vědeckého kolegu v popisu nového druhu poněkud nekavalírsky předběhl. Pták byl oficiálně popsán v prosinci roku 1894.

Ohledně vyhynutí pokřovníka panuje řada domněnek a spekulací. Často se uvádí, že za jeho zánik může pouze ona jediná kočka správce majáku; toto tvrzení je ale nepravdivé, protože na Stephensově ostrově roku 1895 prosperovala již celá populace zdivočelých koček, jež se výrazně podepsala na stavech tamějšího ptactva. Datum vyhynutí pokřovníka se tradičně klade již do roku 1895, nicméně s některými vzorky ptáka se obchodovalo i po tomto roce, takže nelze vyloučit ani o něco delší přežívání druhu. Jediné dochované pozůstatky představuje 15 muzejních exponátů a některé kosterní zbytky.

Uvíznutí kytovců na mělčině je událost, při které zástupce kytovců uvázne v mělkých vodách, ze kterých se nemůže dostat. Dochází k tomu z přirozených důvodů, jako je „porucha“ echolokace, dezorientace, extrémní počasí, nemoc nebo zranění, přičemž konkrétní uvíznutí může způsobit hned několik faktorů najednou. Příčinou mohou být i lidské aktivity, například důsledky srážek kytovce s lodí nebo zamotání do rybářského náčiní. Hlavně u vorvaňovců zobatých dochází k masivním uvíznutím po vojenských cvičeních, při kterých byly použity vysoce výkonné sonary na hledání ponorek. U řady druhů kytovců existují v rámci stáda velmi silná sociální pouta, která někdy způsobí, že s jedním kytovcem uvízne celé stádo, které nechce uvázlého jedince opustit. Tato masivní uvíznutí mohou zahrnovat desítky a výjimečně až stovky jedinců. Nejčastějšími druhy, u nichž dochází k uvíznutím, patří vorvaňovci, kulohlavci, sviňuchy a vorvani. Na záchranu a vědecký výzkum uvízlých kytovců existují v řadě zemí programy sdružující vědce, veterináře, ochránce přírody a místní dobrovolníky. Zejména u menších druhů, jako jsou menší druhy delfínovitých, je při včasném zásahu člověka poměrně dobrá šance na záchranu, avšak u větších kytovců, jako jsou vorvani nebo plejtváci, kteří váží desítky tun, bývají vyhlídky na záchranu jen minimální. I když k uvíznutím může dojít po celém světě, nejčastěji k němu dochází v Tasmánii a na Novém Zélandu, dále i v Severním moři, Spojeném království, ve Spojených státech, na Islandu, v Austrálii či Japonsku. Za uvízlého se považuje i mrtvý kytovec vyplavený na břeh.

Embalonurovití, česky také pochvorepovití (Emballonuridae), představují čeleď letounů, jež čítá přes 50 žijících druhů. Její zástupci se vyskytují především v tropických a subtropických oblastech po celém světě, včetně některých ostrovních stanovišť, jako je Madagaskar, Mikronésie nebo Seychely. Z hlediska širší systematiky je tato čeleď spřízněna s nykteridovitými netopýry (Nycteridae), s nimiž dohromady utváří nadčeleď pochvorepovci (Emballonuroidea). Možná je příbuznost i s madagaskarskou čeledí myzopodovití (Myzopodidae). Nejstarší fosilní nálezy embalonurovitých pocházejí z eocénu Evropy a severní Afriky. Embalonurovití jsou hmyzožraví netopýři menší až střední velikosti. Hlava se vyznačuje absencí výrazných kožních výrůstků, ušní boltce jsou miskovité, s krátkým víčkem. Jedinečným znakem těchto netopýrů je jednak pachový váček na spodní ploše křídel samců, jenž slouží k vábení samic, a jednak ocas vystupující zhruba z poloviny horní plochy uropatagiální membrány. Blánu na křídlech a ocase mohou tito netopýři dovedně složit a následně se netypicky pohybovat po čtyřech končetinách. Během hřadování spíše ulpívají k povrchu celým tělem, než aby se zavěšovali za zadní končetiny. Ve volné přírodě embalonurovití žijí především ve vlhkých deštných lesích, sezónních poloopadavých lesích či savanových oblastech. Sociální struktury i rozmnožovací chování se mezi druhy značně různí, od komplikovaných harémových uspořádání po monogamii.

Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) je druh ptáka z řádu pěvců a čeledi lejskovitých, hnízdící v severní Africe a Eurasii východně po Blízký východ a přes Sibiř až po Mongolsko. Široce rozšířený je rovněž v Česku. Rehek zahradní je tažným ptákem, jehož evropské populace zimují na území subsaharské Afriky. Jedná se o malého štíhlého pěvce s délkou těla kolem 14 cm. Opeření je u obou pohlaví odlišné; samec se pozná podle bílého čela, černého hrdla a oranžovočervené hrudi, zatímco samice je nenápadně šedohnědavá; dobrým rozpoznávacím znakem ve všech šatech nicméně zůstává rezavočervený ocas, kterým často kmitá. Rehek zahradní je hmyzožravým pěvcem, který k životu preferuje světlé listnaté lesy a další podobná stanoviště, včetně parků, sadů a zahrad. K hnízdění využívá především stromové dutiny a polodutiny, čímž se řadí mezi druhy ptáků ohrožené intenzifikací zemědělství a s ní souvisejícím úbytkem vhodných hnízdních příležitostí a potravy. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh z globálního pohledu však hodnotí jako málo dotčený.

Sopka či také vulkán je porucha povrchu planety či měsíce, kudy se na povrch dostává směs roztavených hornin (magma) a sopečných plynů z hlouběji umístěného magmatického rezervoáru. Samotný termín sopka je často používán pro označení tělesa ve tvaru kuželovité hory, nicméně jsou známy i druhy sopek, které žádný kužel nevytváří. Tvar je především závislý na složení magmatu, charakteru a intenzitě sopečné erupce. Na Zemi se sopky nejčastěji vyskytují podél okrajů tektonických desek a nad tzv. horkými skvrnami, situovanými mimo tyto okraje, což vysvětluje teorie o deskové tektonice. Jinými formami jsou například bahenní sopky (ty až na pár výjimek nesouvisí se sopečnou činností) nebo kryovulkány, vyskytující se na některých měsíců sluneční soustavy: Europa, Enceladus, Triton, Titan. Věda, zkoumající sopečnou činnost, se nazývá vulkanologie. V okolí sopek žije dohromady více než miliarda lidí (15 % světové populace). Sopečné erupce, doprovázené nebezpečnými jevy, byly během dějin zodpovědné za řadu nechvalně známých přírodních katastrof. Masivní vulkanismus v dávné historii Země způsobil intenzivní klimatické změny, což následně vedlo k vymírání druhů. Ovšem sopky nemají pouze destruktivní účinky, pro život a pro člověka jsou v mnoha ohledech také velmi přínosné. Podporují cestovní ruch, umožňují využívat jejich geotermální energii k výrobě elektřiny, vulkanické materiály se hojně používají ve stavebnictví a průmyslu. Zvětralá vulkanická hornina včetně sopečného popelu zúrodňuje půdu a čerstvě zformované ostrovy poskytují nedotčený životní prostor pro živočichy a rostliny.

Fantasy je umělecký žánr, používaný v literatuře a filmu, ale i ve hrách či výtvarném umění. Od sci-fi se fantasy liší nevysvětlitelností fantastického prvku, není to však pravidlem. Podle jiných teorií je fantasy spojována s magií, čaroději, božstvy, kouzelnými zbraněmi, dobrodružnými výpravami skupinek hrdinů či se smyšlenými rasami jako elfové a trpaslíci. Svět, nazývaný často „druhotný svět“ nebo „alternativní realita“, ve kterém se příběh odehrává, je většinou nezávislý na našem. V některých případech je se skutečným světem nějakým způsobem spojený (Letopisy Narnie, kde do kouzelného světa mohou vstoupit jen vyvolení) či se děj odehrává přímo ve skutečném, avšak nějak pozměněném světě (Harry Potter), popřípadě pseudohistorie světa (kupříkladu příběhy barbara Conana). Stejně jako u ostatních žánrů fantastiky bývá fantasy vytvářeno jak v triviální či únikové podobě, tak v podobě netriviální a imaginativní. Počátky fantasy bývají někdy hledány v nejstarších dochovaných literárních textech, jako jsou Homérovy eposy nebo epos o Gilgamešovi. Zrození fantasy jako takového je pak možné umístit do 19. století. Masivnější nástup přišel s díly R. E. Howarda a J. R. R. Tolkiena v první polovině 20. století. Fantasy film dosáhl prvního období rozkvětu v 80. letech, především s filmy typu meč a magie, například Barbar Conan. Popularitu si získaly také adaptace literárních děl jako trilogie Pán prstenů a filmy o Harrym Potterovi, v seriálové tvorbě pak Hra o trůny či Zaklínač. Klíčovou roli měla fantasy pro rozvoj her na hrdiny, zejména od 80. let určovala podobu hry Dungeons & Dragons, v českém prostředí pak v 90. letech Dračí doupě. Z oblasti videoher je možné jmenovat série Warcraft, Diablo nebo Final Fantasy.

Obecná teorie relativity je fyzikální teorie gravitace publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915, která je popisem gravitace užívaným v moderní fyzice. Obecná teorie relativity zobecňuje speciální relativitu a Newtonův gravitační zákon do jednotného popisu gravitace jako geometrické vlastnosti prostoru a času neboli prostoročasu. Především postuluje, že zakřivení prostoročasu přímo závisí na energii a hybnosti dané hmoty nebo záření. Závislost je vyjádřena Einsteinovými rovnicemi gravitačního pole.

Některé předpovědi obecné teorie relativity se významně liší od předpovědí klasické fyziky, zejména pokud jde o plynutí času, geometrii prostoru, pohyb těles při volném pádu a šíření světla. Mezi příklady těchto rozdílů patří gravitační dilatace času, gravitační čočkování, gravitační rudý posuv světla a gravitační časové zpoždění. Všechny doposud provedené pokusy a pozorování předpovědi obecné teorie relativity potvrdily. Přesto zůstávají nezodpovězené otázky, zejména vyřešení rozporů mezi teorií relativity a zákony kvantové fyziky, které by umožnilo obě teorie spojit do jedné úplné a vnitřně konzistentní teorie kvantové gravitace; a jak lze gravitaci sjednotit se třemi negravitačními silami - silnou, slabou a elektromagnetickou.

Z Einsteinovy teorie vyplývá například existence černých děr, oblastí prostoru, ve kterých je prostor a čas zakřiven takovým způsobem, že z nich nic nemůže uniknout, dokonce ani světlo. Obecná relativita také předpověděla existenci gravitačních vln, které byly přímo pozorovány až po sto letech prostřednictvím zařízení LIGO. Obecná teorie relativity je také základem současných kosmologických modelů trvale se rozpínajícího vesmíru.

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem roku 1360 Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné. Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Ze spáchaných zločinů byl králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagella. Účastnil se tažení proti řádu německých rytířů, avšak jeho účast v bitvě u Grunwaldu je dodnes nejasná. Po návratu se v Praze patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa. Roku 1419 se Žižka účastnil první pražské defenestrace. Po odchodu z Prahy dosáhl svého prvního známého vítězství u Plzně za pomoci vozové formace, po bojích s katolickou šlechtou byl ale nucen město přenechat nepříteli a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka a s největší pravděpodobností zcela oslepl. Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy, a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem roku 1423 se rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo. Eskalující spor s pražany vyvrcholil Žižkovým obležením Prahy. Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v průběhu výpravy Žižkovo vojsko oblehlo hrad Přibyslav. Zde Žižka podlehl „hlíznatému“ onemocnění, jehož příčinou byl asi neléčený zánět.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze je kopií původního raně barokního mariánského sloupu zničeného brzy po vzniku Československa. Na vrcholu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie, vytvořená sochařem Petrem Váňou podle originálu od Jana Jiřího Bendla. Původní sloup nechal na Staroměstské náměstí postavit v roce 1650 císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Kromě náboženské úcty sloup dříve sloužil i jako sluneční hodiny k určování poledne místního času. Strhli ho 3. listopadu 1918 hasiči, kterým bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý. Snahy o obnovení mariánského sloupu započaly bezprostředně po jeho stržení, ale až po sametové revoluci došlo ke zhotovení rekonstrukce sloupu a vrcholové sochy. Historická symbolika památky a její návrat na Staroměstské náměstí od počátku vyvolávala spory. Zastánci argumentovali uměleckou, historickou, náboženskou a urbanistickou hodnotou sloupu, který odpůrci naopak vnímali jako symbol pobělohorského habsburského útlaku a poukazovali na nemožnost sochy přesně obnovit, jelikož se nedochovala dostatečná dokumentace. Rekonstrukce sloupu byla několikrát zamítnuta, v lednu 2020 ji však pražské zastupitelstvo schválilo a 4. června 2020 byla osazena vrcholová socha. Dokončení díla bylo odhadnuto na srpen 2024.

Food Not Bombs (česky Jídlo místo zbraní, zkratka FNB) je celosvětové sdružení na sobě nezávislých skupin rozdávající zdarma veganské a vegetariánské jídlo lidem bez ohledu na věk, sexualitu či sociální statut. Hnutí vystupuje i proti diskriminaci, odmítá násilí a nelidské zacházení se zvířaty. V zimě pak dobrovolníci pomáhají i rozdáváním oblečení, hygienických potřeb či spacáků. První kolektiv Food Not Bombs založili v roce 1980 v Cambridge protijaderní aktivisté a aktivistky, od té doby se tato aktivita rozšířila po celém světě a působí na všech kontinentech vyjma Antarktidy. Jednotlivé pobočky jsou však autonomní a hnutí nemá žádné vedení. Filozofie Food Not Bombs vychází z otázky: Proč lidstvo vydává stále více peněz na zbrojení, když odhadem 1 miliarda lidí hladoví?

Hnutí mívá ve Spojených státech amerických často střety se zákonem a mnozí jeho členové byli zatčeni a vězněni zejména pro svou účast na protivládních akcích i pro pouhé rozdávání jídla. Některá americká města bojovala proti akcím FNB městskými vyhláškami a zákazy rozdávání jídla na veřejnosti. Členové a členky hnutí včetně zakladatelů se také účastnili antikapitalistických protestů Occupy Wall Street a dalších akcí občanské neposlušnosti, v Česku například antiglobalizačních protestů v roce 2000. V nedemokratických zemí jako Bělorusko je hnutí téměř zcela potlačeno.

V Česku se první kolektivy Food Not Bombs formovaly z anarchistických a punkových kruhů v devadesátých letech. V současné době (2024) působí ve více než třinácti městech České republiky.

GPS (anglicky Global Positioning System) je globální družicový polohový systém vlastněný USA a provozovaný Vesmírnými silami Spojených států amerických. GPS umožňuje pomocí elektronického přijímače určit přesnou polohu na povrchu Země, nahrazuje tak starší metody založené na pozorování hvězd, Slunce, používání sextantu nebo triangulace. Označení GPS přešlo do obecné mluvy jako označení pro jakýkoliv elektronický systém zjišťování polohy, přestože existují další systémy (GLONASS, Galileo, BeiDou a další). Původní název systému je NAVSTAR GPS (Navigation Signal Timing and Ranging Global Positioning System). Jeho vývoj byl zahájen v roce 1973 sloučením dvou projektů určených pro určování polohy System 621B a pro přesné určování času Timation. Družice obíhají ve výšce 20 350 km nad povrchem Země na 6 kruhových drahách, jež jsou vzájemně posunuty o 60° a na každé dráze je 5-6 nepravidelně rozmístěných pozic pro družice. Jedna družice váží asi 1,8 tuny a pohybuje se rychlostí 3,8 km/s. Tento kosmický segment systému doplňuje na Zemi řídicí a kontrolní segment, jenž zasílá povely družicím, provádí jejich manévry a údržbu atomových hodin. Uživatelé pomocí GPS přijímače přijímají signály z těch družic, které jsou v danou chvíli nad obzorem. V České republice je nejčetnější viditelnost 8 družic, minimum pak 6, maximum 12 družic. Na základě přijatých dat přijímač vypočítá polohu antény, nadmořskou výšku a zobrazí přesné datum a čas. Komunikace probíhá pouze od družic k uživateli, GPS přijímač je tedy pasivní. Družice vysílají v pásmech, která jsou zvolena záměrně tak, aby byla minimálně ovlivněna meteorologickými vlivy.

Kabát je česká rocková skupina z Teplic. Kapelu založili v roce 1983 baskytarista Milan Špalek a kytarista Tomáš Krulich spolu s kamarády ze školy. V roce 1985 byli někteří členové odvedeni na vojenskou službu a Kabát svoji činnost zastavil. V polovině roku 1988 ji obnovil, tentokrát už jako thrash metalové těleso, připojil se zpěvák Josef Vojtek a bubeník Radek Hurčík. V letech 1989 a 1990 natočila skupina své první demo Orgazmus, tehdy s kytaristy Jiřím Buškem a René Horňákem. Ti chvíli poté odešli a nahradil je vracející se Tomáš Krulich a nový kytarista Luboš Illiš, který byl záhy vystřídán Otou Váňou. Od roku 1991 hraje Kabát bez personální změny. Za svou zhruba 35letou kariéru kapela vydala 13 studiových alb, jichž se prodalo přes 1 000 000 kopií. V roce 1991 uvedla na trh své debutové album Má ji motorovou. V září 1994 vydala třetí řadovou desku Colorado, s níž se dostala také do českých rádií, a to paradoxně s bluegrassovou písní „Colorado“, která byla původně zamýšlena pouze jako vtip. Toto album se stalo nejúspěšnější studiovou nahrávkou v historii skupiny, prodalo se ho kolem 96 000 kopií. Po vydání čtyřplatinového alba Dole v dole v roce 2003 Kabát převzal svého prvního zlatého slavíka v kategorii skupina roku. Následující rok zvítězila kapela v cenách Anděl v kategoriích album roku rock, skupina roku a nejprodávanější titul roku. V roce 2007 reprezentovala Česko na soutěži Eurovision Song Contest ve Finsku, kde ovšem neuspěla. Návštěvnost vystoupení skupiny se pohybuje okolo 20 000 lidí na jeden koncert. Největším jejím úspěchem bylo výroční vystoupení na pražském Vypichu roku 2014, kam dorazilo přes 70 000 fanoušků.

Italský socialistický politik a novinář Pietro Nenni (1891–1980) začínal v řadách liberální Italské republikánské strany, ale spřátelil se i se socialistou Benitem Mussolinim, s nímž na čas sdílel vězeňskou celu. Až do léta 1914 bojoval za mír, ale pak změnil názor a odešel dobrovolně do první světové války, kde byl zraněn. Po ukončení války Mussolinimu pomáhal zakládat fašistické hnutí. Z fašismu však brzy vystřízlivěl a když 23. března 1921 bojůvka černokošiláčů ničila sídlo socialistických novin Avanti!, šel ho bránit. Seznámil se přitom s ředitelem novin, dostal v nich místo zahraničního korespondenta a vstoupil do Italské socialistické strany. Později sám Avanti! i socialistickou stranu mnoho let vedl. Jako antifašista musel roku 1926 odejít do exilu. Působil v Paříži, bojoval ve španělské občanské válce, roku 1943 byl zatčen Gestapem a vydán italské policii. Když se po Mussoliniho pádu dostal na svobodu, působil v odboji proti německým okupantům. Nenni byl členem první poválečné vlády a pomohl prosadit zrušení monarchie a ustavení republiky. Působil pak ještě v řadě dalších vlád, z toho dvakrát v roli ministra zahraničí. Pokoušel se sjednotit levicové strany: vztah s komunisty ovšem ochladl po vpádu Sovětů do Maďarska roku 1956, po němž Nenni vrátil Stalinovu mírovou cenu; a spojení se sociálními demokraty roku 1966 přineslo špatné volební výsledky, takže strana se poté opět rozpadla. Díky svému posunu blíže k politickému středu se mohl Pietro Nenni účastnit vlád vedených křesťanskou demokracií, a prosadil tak část programu socialistů. Roku 1968 odsoudil invazi Varšavské smlouvy do Československa.