Toto je stránka archivující staré články Portálu o novověku.

Pro připravené články, které se objeví na portálu v příštích měsících, přejděte na stránku Připravované.

2009 nepoužité

Červenec

Obrázek měsíce

Zajímavosti

• První žena v řadách španělské armády Agustina de Aragón (1786 - 1857) dosáhla na konci své vojenské služby v roce 1814 hodnosti kapitána. Agustina de Aragón je dodnes považována za španělskou Janu z Arku, proslavila se v bojích proti francouzské okupaci Španělska v letech 1808 - 1814 a bořila jeden z největších stereotypů své doby. V uměleckém díle ji zvěčnili Francisco Goya a lord Byron. Zemřela 29. května 1857 v Ceutě.
• Saský král Fridrich August III. byl jedním z nejsportovněji založených panovníků. Spolu se svou rodinou podnikal náročné pěší túry a chodil bruslit na veřejné brusliště Carola u Velké zahrady v Drážďanech.
• Jedna z nejlepších a nejodvážnějších jezdkyň 19. století, rakouská císařovna Alžběta, přestala v roce 1882 ze dne na den jezdit na koni. Důvodem byly zdravotní a psychické potíže.

Článek měsíce

Bostonské pití čaje je pojmenování protestu amerických osadníků proti britské koloniální politice a proběhl 16. prosince 1773 v bostonském přístavu.
Sedmiletá respektive Indiánská válka vyčerpala finanční zdroje Britského království, což vedlo ke snaze zvýšit příjmy země z kolonií. V roce 1765 byl vydán Kolkový zákon, jímž vznikala povinnost psát dokumenty (vůle, šeky, noviny atd.) na speciální oznámkovaný papír, který byl daněn^[1]. Kolkový zákon se však příliš neosvědčil a již po roce byl zrušen. V roce 1767 pak došlo k uvalení cel na vybrané dovážené zboží a Východoindické společnosti bylo uděleno právo prodávat čaj přímo osadníkům, což vzbudilo odpor amerických obchodníků^[2].
Značná část obyvatel kolonií byla již popuzena tím, že Británie nadále podporuje staré námořní zákony, podle nichž měly kolonie vyvážet suroviny a dovážet hotové výrobky. Uvalení nových daní a celní povinnosti, zvláště pak clo na významné komodity, kterými byli především čaj a melasa, bez souhlasu kolonií a absence jejich zástupců v britském parlamentu se stalo příslovečnou poslední kapkou^[3]. Skupina amerických vlastenců v přestrojení za indiány se pod vedením Samuela Adamse v noci 16. prosince 1773 vloupala na lodě Dartmouth, Beamer a Eleanor a svrhla do moře celkem 343 beden čaje (v ceně 9 650 liber) od firmy Davison & Newman dovezených Východoindickou společností do Bostnu^[4]. Británie na protest odpověděla řadou odvetných opatření, dnes známých jako "netoleranční zákony".

Vybrané osobnosti

• Arnold Böcklin (1827 - 1901) je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských umělců 19. století. Narodil se v Basileji v rodině obchodníka z hedvábím. Po studiu umění v předních evropských městech působil např. v Římě, Palermu či Mnichově. Obdivovány byly především jeho alegorické výjevy silně působící na emoce. Často se věnoval zobrazení smrti.^[5]
• Henri Bergson (1859 - 1941), nositel Nobelovy ceny za literaturu, byl jedním z nejvýznamnějších francouzských filozofů přelomu 19. a 20. století. Představitel filozofie života vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filozofie.
• Simon José Bolívar y Ponte (1783 - 1830) byl venezuelský generál a politik, jeden z předních představitelů jihoamerického boje za nezávislost vůči Španělskému království.
• Carl Michael Bellman (1740 – 1795) byl švédský básník a hudební skladatel. Jeho básně a písně zahrnují pijáckou lyriku, lidové historky ze stockholmského života, parodie, společenskou satiru a nechybí ani vážné úvahy o smyslu lidské existence. Melodie jsou inspirovány francouzskými populárními melodiemi, lidovými popěvky a žalmy. Jeho nejznámějším dílem jsou Fredmanovy epištoly a Fredmanovy zpěvy.^[6]
• Ali paša Tepelenský (1741 - 1822), albánsky Ali Pashë Tepelena, vládl Albánii coby části osmanského impéria zvané Rumélie. Narodil se nedaleko města Tepelene. Byl velmi dobrý válečník i stratég, známý svou velkou krutostí. Odrazil vpád srbů do Černé Hory. Spojil se s Napoleonem. Spojenectví porušil spojením s Angličany po Napoleonově tažení v Egyptě. Obratným manévrováním nakonec pod jeho vládu spadala prakticky celá Albánie a západní Řecko.

Srpen

Obrázek měsíce

Zajímavosti

• Dvě manželství českého a uherského krále Vladislava II. prohlásil za neplatné až papež Alexandr VI. Hlohovská kněžna Barbora Hohenzollernská (1464 - 1515) se Vladislavovou manželkou stala v roce 1476 a uherská královna Beatrix z rodu Trastámara (1457 - 1508) o čtrnáct let později.
• 6. července 1880 se druhou manželkou (morganatický sňatek) ruského cara Alexandra II. (1818 - 1881) stala jeho dlouholetá milenka, kněžna Kateřina Dolgoruká (1847 — 1922). Společné štěstí si však příliš neužijí, protože car již 13. března 1881 umírá při atentátu.
• Prvním mexickým císařem byl mexický vojevůdce a politik Agustín de Iturbide. Augustín I. vládl v letech 1822 až 1823 a jeho korunovace proběhla 21. července 1822 v Metropolitní katedrále ve městě Ciudad de México. Po abdikaci žil krátce v exilu a po návratu do Mexika skončil na popravišti. Stejný osud poté potkal i dalšího a posledního císaře Maxmiliána I.

Článek měsíce

Vybrané osobnosti

• Ludwig August Benedek (1804 - 1881) byl rakouský generál maďarského původu. Velel rakouským vojskům v bitvě u Hradce Králové, ve které Rakousko prohrálo Prusko-rakouskou válku.
• František Benda (1709 – 1786) byl český skladatel a houslový virtuóz období raného klasicismu.
• Jiří Antonín Benda (1722 – 1795) byl významný český skladatel období klasicismu. Od roku 1742 byl členem královské pruské kapely, od roku 1750 působil na dvoře v Gotě a roku 1770 se stal dvorním kapelníkem. Napsal např. skladby Ariadne auf Naxos, Medea nebo Der Dorfjahrmarkt.
• Mustafa Kemal (1881 – 1938) byl turecký vojevůdce a státník, zakladatel a první prezident Turecké republiky.
• Jean-Baptiste Le Rond d'Alembert (1717 – 1783 byl francouzský matematik a fyzik, osvícenský filosof, člen francouzské, berlínské a petrohradské akademie věd.
• Giovanni Battista Alliprandi (1665 – 1720) byl významný, v Čechách působící barokní architekt italského původu.

Září

Obrázek měsíce

Zajímavosti

• Druhá země na africkém kontinentě republika Libérie vyhlásila 26. července 1847 nezávislost na USA. Od 20. let 19. století se oblast dnešní Libérie stávala cílem repatriace amerických černochů (resp. Afro-američanů). Ti kolonizovali rozsáhlé oblasti kolem hlavního města Monrovie. Prvním prezidentem země se stal od ledna 1848 Afro-američan Joseph J. Roberts. Vazby na USA byly pro Libérii významné po většinu 19. a 20. století. Sociální, kulturní a etnické rozdíly mezi Afro-američany a místními kmeny jsou dlouhodobým politickým problémem země.

Článek měsíce

Vybrané osobnosti

• Johann Böttger (1682 - 1719) byl německý lékárník, alchymista a objevil výrobu evropského porcelánu na bázi kaolinu (Míšeň 1708)
• Georg Bool (1815 - 1864) byl anglický matematik a logik, průkopník logické algebry (Boolova algebra)
• Bernard Bolzano (1781 - 1848) byl pražský filozof, matematik a logik. Působil jako katolický kněz
• Emil Behring
• János Bolyai (1802 - 1860) byl maďarský matematik, položil základy neeuklidovské geometrie rovněž Lobačevský

Říjen

Obrázek měsíce

Zajímavosti

Článek měsíce

Vybrané osobnosti

• Antoine Becquerel
• Alexandr Porfirjevič Borodin
• Josef Bergler
• George Berkeley
• Claude Bernard

2009

Červen

Obrázek měsíce

Zajímavostieditovat zdroj

• První milenkou francouzského krále, které chyběl šlechtický původ, byla madam de Pompadour. Jeane-Antoinetta Poisson provdaná madam d’Étiolles okouzlila krále Ludvíka XV., po jehož boku setrvala až do své smrti 15. dubna 1764.
• V roce 1860 vydal finský filolog a spisovatel Elias Lönnrot první finsky psaný herbář Suomen Kasvisto. Lönnrot vystudoval lékařství a poté působil jako oblastní lékař v Kajaani. Zajímal se o finštinu a sbíral lidové pověsti. Je autorem finského národního eposu Kalevala.
• Prvním Američanem, který se stal členem britské piktorialistické společnosti The Linked Ring Brotherhood, byl v roce 1894 Alfred Stieglitz (1864 - 1946). Stieglitz se snažil prosadit fotografii jako umění a pozvednout americkou fotografickou tvorbu. Proto v roce 1902 s dalšími dvanácti fotografy založil skupinu Fotosecese, mezi jejíž členy mj. patřili Edward Steichen, Gertrude Käsebierová či Alvin L. Coburn.
• První královnou a dvacátým šestým portugalským panovníkem se 24. března 1777 stala Marie I. Zbožná z rodu Braganzů. Formálně vládla společně s manželem Petrem III. z Braganzy. První portugalská královna byla z matčiny strany vnučkou španělského krále Filipa V. a prapravnučkou francouzského krále Ludvíka XIV., z otcovy pak pravnučkou císaře Svaté říše římské Leopolda I.

Článek měsíceeditovat zdroj

Bostonské pití čaje je pojmenování protestu amerických osadníků proti britské koloniální politice a proběhl 16. prosince 1773 v bostonském přístavu.

Sedmiletá respektive Indiánská válka vyčerpala finanční zdroje Britského království, což vedlo ke snaze zvýšit příjmy země z kolonií. V roce 1765 byl vydán Kolkový zákon, jímž vznikala povinnost psát dokumenty (vůle, šeky, noviny atd.) na speciální oznámkovaný papír, který byl daněn. Kolkový zákon se však příliš neosvědčil a již po roce byl zrušen. V roce 1767 pak došlo k uvalení cel na vybrané dovážené zboží a Východoindické společnosti bylo uděleno právo prodávat čaj přímo osadníkům, což vzbudilo odpor amerických obchodníků.

Značná část obyvatel kolonií byla již popuzena tím, že Británie nadále podporuje staré námořní zákony, podle nichž měly kolonie vyvážet suroviny a dovážet hotové výrobky. Uvalení nových daní a celní povinnosti, zvláště pak clo na významné komodity, kterými byli především čaj a melasa, bez souhlasu kolonií a absence jejich zástupců v britském parlamentu se stalo příslovečnou poslední kapkou. Skupina amerických vlastenců v přestrojení za indiány se pod vedením Samuela Adamse v noci 16. prosince 1773 vloupala na lodě Dartmouth, Beamer a Eleanor a svrhla do moře celkem 343 beden čaje (v ceně 9 650 liber) od firmy Davison & Newman dovezených Východoindickou společností do Bostonu. Británie na protest odpověděla řadou odvetných opatření, dnes známých jako netoleranční zákony.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Jöns Jacob Berzelius (1779 – 1848) byl významný švédský chemik a je považován za otce moderní chemie. Berzeliovi vděčíme za jednoduchý systém označování chemických prvků.
• Willem Barents (1550 - 1597) byl významný holandský mořeplavec, který objevil Špicberky či Medvědí ostrov a jako první zmapoval již dříve známou Novou zemi, jež se mu stala osudnou.
• Anton Bernolák (1762 - 1813) byl slovenský římskokatolický kněz a jazykovědec, který jako první kodifikoval spisovnou slovenštinu. Vystudoval teologii na Univerzitě Pázmaneu ve Vídni, působil jako tajemník arcibiskupského vikariátu v Trnavě a od května 1797 až do smrti jako farář v Nových Zámkách. Stal se propagátorem národněbuditelských snah slovenského národa se zaměřením na jazykovědu.
• Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857 - 1935) byl průkopníkem teorie raketových letů a je považován za zakladatele soudobé kosmonautiky. Konstantin Ciolkovskij v dětství ohluchl v důsledku prodělané spály a proto jej vyučovala především matka a soukromí učitelé. V roce 1869 nastoupil na gymnázium, z nějž byl krátce po smrti matky v roce 1870 vyloučen pro špatné školní výsledky. Otcem byl poslán studovat do Moskvy studoval fyziku a matematiku. Zde se seznámil s Nikolajem Fedorovem a jeho filozofií kosmismu. Od roku 1880 působil jako učitel v Borovsku. Je autorem mnoha vědeckých prací: mj. Teorie plynů (Teorija gazov) a Mechanika živého organismu (Mechanika životnovo organizma) z let 1880/81, Řiditelný kovový balón (Aerostat metalličeskij upravljajemij) z roku 1892, Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji (Issledovanije mirovych prostranstv reaktivnymi priborami) z roku 1903, Za hranicemi Země (Vně Zemlji) z roku 1920 či Kosmické raketové vlaky (Kosmičeskije raketnyje pojezda) z roku 1929^[7].
• Salamon August Andrée (1854 – 1897) byl švédský inženýr a polárník. Zahynul při pokusu dosáhnout severního pólu v balónu Örnen. 11. července 1897 vzlétli Andrée, Strindberg a Fraenkel ze Špicberků. Po třech dnech museli nouzově přistát jen 300 kilometrů severně od Špicberků. Při zpátečním pochodu je kry zanesly na Bílý ostrov (Kvitøya) severovýchodně od tohoto souostroví, kde postupně zemřeli. Pozůstatky členů výpravy, jejich obydlí i deníky nalezli až v roce 1930 norští námořníci. Dokonce se podařilo vyvolat i filmy, na kterých Andrée a jeho druhové zachytili katastrofu svého balónu.

Duben a květeneditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• První milenkou francouzského krále, které chyběl šlechtický původ, byla madam de Pompadour. Jeane-Antoinetta Poisson provdaná madam d’Étiolles okouzlila krále Ludvíka XV., po jehož boku setrvala až do své smrti 15. dubna 1764.
• V roce 1860 vydal finský filolog a spisovatel Elias Lönnrot první finsky psaný herbář Suomen Kasvisto. Lönnrot vystudoval lékařství a poté působil jako oblastní lékař v Kajaani. Zajímal se o finštinu a sbíral lidové pověsti. Je autorem finského národního eposu Kalevala.
• Prvním Američanem, který se stal členem britské piktorialistické společnosti The Linked Ring Brotherhood, byl v roce 1894 Alfred Stieglitz (1864 - 1946). Stieglitz se snažil prosadit fotografii jako umění a pozvednout americkou fotografickou tvorbu. Proto v roce 1902 s dalšími dvanácti fotografy založil skupinu Fotosecese, mezi jejíž členy mj. patřili Edward Steichen, Gertrude Käsebierová či Alvin L. Coburn.
• První královnou a dvacátým šestým portugalským panovníkem se 24. března 1777 stala Marie I. Zbožná z rodu Braganzů. Formálně vládla společně s manželem Petrem III. z Braganzy. První portugalská královna byla z matčiny strany vnučkou španělského krále Filipa V. a prapravnučkou francouzského krále Ludvíka XIV., z otcovy pak pravnučkou císaře Svaté říše římské Leopolda I.

Článek měsíceeditovat zdroj

Osmanská říše byla rozsáhlým mnohonárodnostním státem existujícím zhruba v letech 1299 až 1922. Státním zřízením byl tento stát monarchie a státním náboženstvím sunnitská forma islámu. Jejím zakladatelem se stal Osman I., původně vazal Ikonyjského sultanátu, který kontroloval kolem roku 1300 oblast Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento státní útvar rozrostl na téměř celé její území a části dnešního Balkánského poloostrova, kde započala Osmanská říše za vlády Murada I. razantní vojenskou expanzi. Katastrofální událostí byl pro Osmanskou říši útok armád středoasijského vojevůdce Tamerlána na počátku 15. století, které načas osmanské výboje ochromilo. Během vlády dalších sultánů (zejména Murada II. a Mehmeda II.) říše opět obnovila své mezinárodní postavení. Roku 1453 padlo do rukou osmanských Turků hlavní město upadající Byzantské říše Konstantinopol. To bylo záhy obnoveno a stalo se sídlením městem osmanských sultánů, tentokrát pod názvem Istanbul. Osmané poté pokračovali v dalších výbojích na východních i západních hranicích. Kolem roku 1600 tak Osmanská říše zahrnovala mimo jiné i celou Malou Asii, Balkánský poloostrov, Uhry, Kypr, Levantu, Palestinu, části dnešního Iráku a Arménie, Egypt, severní Afriku a pobřeží Rudého moře. V 16. století byla technologická vyspělost jejích armád a struktura správy na vyšší úrovni oproti Evropě, ale svůj náskok postupně ztrácela. Přes svůj nesporný vliv ve Středozemním moři se i zde ke konci století projevil úpadek osmanské námořní síly, když v bitvě u Lepanta spojené španělské a benátské loďstvo porazilo osmanskou flotilu. Přes pokusy o reformy Osmanská říše vinou neschopných sultánů a palácových intrik nadále ztrácela svůj mocenský vliv. Další velkou ránou se stala roku 1683 bitva u Vídně, ve které vojska křesťanských vládců porazila osmanskou armádu. Během několika následujících let bylo ztraceno téměř celé území osmanské části Uher (neboli takzvané Budínského pašalíku). Od 18. století nastal pokračující úpadek projevující se mimo jiné i v hospodářském poklesu. Díky systému takzvaných kapitulací pronikal na osmanský trh zahraniční kapitál, který znevýhodňoval domácí kupce. V 19. století zasáhl říši v Evropě se formující nacionalismus, který se projevil v separatistických tendencích některých heterogenních složek obyvatelstva (zejména křesťanů jako byli Řekové, Arméni, Bulhaři a další , posléze se ale začaly emancipovat i jiné národnosti většinou vyznávající islám, například Arabové). Stále horší stav armády se projevil sérií opakovaně prohraných ozbrojených konfliktů. Po prohraných Balkánských válkách zůstala v Evropě Osmanské říši pouze oblast Thrákie. Poslední ranou skomírajícímu státnímu systému se stala první světová válka, po jejímž skončení hrozilo říši postavení druhořadého státu závislého na vůli vítězných velmocí. Během turecké války za nezávislost však nacionální hnutí pod vedením Kemala Atatürka dobylo některé ztracené pozice nazpět a vytvořilo republiku v čele s prezidentem. Osmanská říše je poté definitivně zrušena roku 1922 a nahrazena sekularizovanou Tureckou republikou.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Jöns Jacob Berzelius (1779 – 1848) byl významný švédský chemik a je považován za otce moderní chemie. Berzeliovi vděčíme za jednoduchý systém označování chemických prvků.
• Willem Barents (1550 - 1597) byl významný holandský mořeplavec, který objevil Špicberky či Medvědí ostrov a jako první zmapoval již dříve známou Novou zemi, jež se mu stala osudnou.
• Anton Bernolák (1762 - 1813) byl slovenský římskokatolický kněz a jazykovědec, který jako první kodifikoval spisovnou slovenštinu. Vystudoval teologii na Univerzitě Pázmaneu ve Vídni, působil jako tajemník arcibiskupského vikariátu v Trnavě a od května 1797 až do smrti jako farář v Nových Zámkách. Stal se propagátorem národněbuditelských snah slovenského národa se zaměřením na jazykovědu.
• Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857 - 1935) byl průkopníkem teorie raketových letů a je považován za zakladatele soudobé kosmonautiky. Konstantin Ciolkovskij v dětství ohluchl v důsledku prodělané spály a proto jej vyučovala především matka a soukromí učitelé. V roce 1869 nastoupil na gymnázium, z nějž byl krátce po smrti matky v roce 1870 vyloučen pro špatné školní výsledky. Otcem byl poslán studovat do Moskvy studoval fyziku a matematiku. Zde se seznámil s Nikolajem Fedorovem a jeho filozofií kosmismu. Od roku 1880 působil jako učitel v Borovsku. Je autorem mnoha vědeckých prací: mj. Teorie plynů (Teorija gazov) a Mechanika živého organismu (Mechanika životnovo organizma) z let 1880/81, Řiditelný kovový balón (Aerostat metalličeskij upravljajemij) z roku 1892, Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji (Issledovanije mirovych prostranstv reaktivnymi priborami) z roku 1903, Za hranicemi Země (Vně Zemlji) z roku 1920 či Kosmické raketové vlaky (Kosmičeskije raketnyje pojezda) z roku 1929^[8].
• Salamon August Andrée (1854 – 1897) byl švédský inženýr a polárník. Zahynul při pokusu dosáhnout severního pólu v balónu Örnen. 11. července 1897 vzlétli Andrée, Strindberg a Fraenkel ze Špicberků. Po třech dnech museli nouzově přistát jen 300 kilometrů severně od Špicberků. Při zpátečním pochodu je kry zanesly na Bílý ostrov (Kvitøya) severovýchodně od tohoto souostroví, kde postupně zemřeli. Pozůstatky členů výpravy, jejich obydlí i deníky nalezli až v roce 1930 norští námořníci. Dokonce se podařilo vyvolat i filmy, na kterých Andrée a jeho druhové zachytili katastrofu svého balónu.

Březeneditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• Na Vídeňském sněmu došlo roku 1515 k dohodě mezi polským králem Zikmundem I., císařem Maxmiliánem I. a králem českým a uherským Vladislavem. Zikmund se vzdal nástupnického práva po svém bratru Vladislavovi ve prospěch Habsburků a Maxmilián spojenecké smlouvy s moskevským knížetem Vasilijem III. a podpory řádu německých rytířů v Prusku, s nimiž byl Zikmund v konfliktu. Rovněž došlo k uzavření smluv o vzájemném nástupnictví mezi Habsburky a Jagellonci.
• Latinsko-americký revolucionář Simon Bolívar se 15. února 1819 stal po druhé prezidentem republiky Venezuela. Po vítězství v bitvě u Boyacá v srpnu 1819 byl k dosavadnímu teritoriu Venezuely připojeno území Nové Granady a Simon Bolívar se 17. prosince 1819 stal prezidentem Velké Kolumbie (španělsky: Gran Columbia), federace zahrnující většinu území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru a Panamy. Republika Velké Kolumbie byla pokusem o sjednocení Latinské Ameriky, které Bolívar prosazoval až do své smrti v roce 1830. Federace Velké Kolumbie se ale vzápětí po jeho smrti v roce 1831 rozpadla.
• 3. února 1852 nastoupil na japonský trůn císař Mutsutšito, známý také pod jménem Meidži. Od roku 1868 prošlo Japonsko pod jeho vedením klíčovým obdobím prozápadní modernizace (reformy Meidži), které Japonsko zařadilo před první světovou válkou jako jedinou neevropskou zemi mezi respektované světové velmoci.

Článek měsíceeditovat zdroj

Safíovci

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Daniel Bernoulli (1700 - 1780) pocházel z rodiny, která dala světu mnoho vynikajících vědců. Zabýval se, stejně jako jeho otec Jan a strýc Jakub, především matematikou a fyzikou. Je zakladatelem hydrodynamiky.
• Vitus Jonassen Bering (1681 - 1741) byl navigátor, který se plavil ve službách ruského vojenského námořnictva.
• Hector Berlioz (1803 - 1869) byl francouzský skladatel, spisovatel a hudební kritik.
• Otto von Bismarck (1815 - 1898), zvaný Železný kancléř, je považován za jednoho z nejvýznamnějších politiků 19. století. Od roku 1862 působil jako první ministr pruského krále Viléma I. a po vyhlášení Německého císařství v roce 1871 se pak stal prvním německým kancléřem.
• Karel Klíč (1841 - 1926 byl český malíř, fotograf a grafický technik. V roce 1878 vynalezl heliogravuru a roku 1892 sestrojil první hlubotiskovou rotačku.

Únoreditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• Na Vídeňském sněmu došlo roku 1515 k dohodě mezi polským králem Zikmundem I., císařem Maxmiliánem I. a králem českým a uherským Vladislavem. Zikmund se vzdal nástupnického práva po svém bratru Vladislavovi ve prospěch Habsburků a Maxmilián spojenecké smlouvy s moskevským knížetem Vasilijem III. a podpory řádu německých rytířů v Prusku, s nimiž byl Zikmund v konfliktu. Rovněž došlo k uzavření smluv o vzájemném nástupnictví mezi Habsburky a Jagellonci.
• Latinsko-americký revolucionář Simon Bolívar se 15. února 1819 stal po druhé prezidentem republiky Venezuela. Po vítězství v bitvě u Boyacá v srpnu 1819 byl k dosavadnímu teritoriu Venezuely připojeno území Nové Granady a Simon Bolívar se 17. prosince 1819 stal prezidentem Velké Kolumbie (španělsky: Gran Columbia), federace zahrnující většinu území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru a Panamy. Republika Velké Kolumbie byla pokusem o sjednocení Latinské Ameriky, které Bolívar prosazoval až do své smrti v roce 1830. Federace Velké Kolumbie se ale vzápětí po jeho smrti v roce 1831 rozpadla.
• 3. února 1852 nastoupil na japonský trůn císař Mutsutšito, známý také pod jménem Meidži. Od roku 1868 prošlo Japonsko pod jeho vedením klíčovým obdobím prozápadní modernizace (reformy Meidži), které Japonsko zařadilo před první světovou válkou jako jedinou neevropskou zemi mezi respektované světové velmoci.

Článek měsíceeditovat zdroj

Osmanská říše byla rozsáhlým mnohonárodnostním státem existujícím zhruba v letech 1299 až 1922. Státním zřízením byl tento stát monarchie a státním náboženstvím sunnitská forma islámu. Jejím zakladatelem se stal Osman I., původně vazal Ikonyjského sultanátu, který kontroloval kolem roku 1300 oblast Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento státní útvar rozrostl na téměř celé její území a části dnešního Balkánského poloostrova, kde započala Osmanská říše za vlády Murada I. razantní vojenskou expanzi. Katastrofální událostí byl pro Osmanskou říši útok armád středoasijského vojevůdce Tamerlána na počátku 15. století, které načas osmanské výboje ochromilo. Během vlády dalších sultánů (zejména Murada II. a Mehmeda II.) říše opět obnovila své mezinárodní postavení. Roku 1453 padlo do rukou osmanských Turků hlavní město upadající Byzantské říše Konstantinopol. To bylo záhy obnoveno a stalo se sídlením městem osmanských sultánů, tentokrát pod názvem Istanbul. Osmané poté pokračovali v dalších výbojích na východních i západních hranicích. Kolem roku 1600 tak Osmanská říše zahrnovala mimo jiné i celou Malou Asii, Balkánský poloostrov, Uhry, Kypr, Levantu, Palestinu, části dnešního Iráku a Arménie, Egypt, severní Afriku a pobřeží Rudého moře. V 16. století byla technologická vyspělost jejích armád a struktura správy na vyšší úrovni oproti Evropě, ale svůj náskok postupně ztrácela. Přes svůj nesporný vliv ve Středozemním moři se i zde ke konci století projevil úpadek osmanské námořní síly, když v bitvě u Lepanta spojené španělské a benátské loďstvo porazilo osmanskou flotilu. Přes pokusy o reformy Osmanská říše vinou neschopných sultánů a palácových intrik nadále ztrácela svůj mocenský vliv. Další velkou ránou se stala roku 1683 bitva u Vídně, ve které vojska křesťanských vládců porazila osmanskou armádu. Během několika následujících let bylo ztraceno téměř celé území osmanské části Uher (neboli takzvané Budínského pašalíku). Od 18. století nastal pokračující úpadek projevující se mimo jiné i v hospodářském poklesu. Díky systému takzvaných kapitulací pronikal na osmanský trh zahraniční kapitál, který znevýhodňoval domácí kupce. V 19. století zasáhl říši v Evropě se formující nacionalismus, který se projevil v separatistických tendencích některých heterogenních složek obyvatelstva (zejména křesťanů jako byli Řekové, Arméni, Bulhaři a další , posléze se ale začaly emancipovat i jiné národnosti většinou vyznávající islám, například Arabové). Stále horší stav armády se projevil sérií opakovaně prohraných ozbrojených konfliktů. Po prohraných Balkánských válkách zůstala v Evropě Osmanské říši pouze oblast Thrákie. Poslední ranou skomírajícímu státnímu systému se stala první světová válka, po jejímž skončení hrozilo říši postavení druhořadého státu závislého na vůli vítězných velmocí. Během turecké války za nezávislost však nacionální hnutí pod vedením Kemala Atatürka dobylo některé ztracené pozice nazpět a vytvořilo republiku v čele s prezidentem. Osmanská říše je poté definitivně zrušena roku 1922 a nahrazena sekularizovanou Tureckou republikou.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Gian Lorenzo Bernini (1598 - 1680) byl významný italský barokní architekt, sochař a malíř. Narodil se v Neapoli jako syn florentského sochaře Pietra Berniniho, který působil u neapolského královského dvora. V roce 1506 se s rodiči přestěhoval do Říma, kde se počal věnovat umění. Gian spolupracoval s mnoha význačnými sochaři, jako např. Giuliano Finelli, Andrea Bolgi, Stefano Speranza, Ercole Ferrata, Lazzaro Morelli, Giovan Antonio Mari, Pietro Paolo Naldini, Antonio Raggi. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších římských architektů.
• Johann Bernoulli (1667 - 1748) byl švýcarský matematik, fyzik a lékař. Pocházel z rodiny, která dala světu mnoho vynikajících osobností vědy. Narodil se v Basileji v rodině belgického obchodníka Mikuláše, vystudoval medicínu na místní univerzitě. Spolu s bratrem Jakubem se věnoval zejména matematice, vyučoval diferenciální počet na univerzitě v Ženevě a v roce 1695 se stal profesorem matematiky v Groningenu. Mimo jiné se zabýval křivkami (definoval pojem brachystochrona), studiem funkcí či zdokonalením námořní navigace. Spolu s bratrem Jakubem učinili rozhodující objevy v rozvíjející se matematické analýze.
• Johann Wolfgang von Goethe (1749 - 1832) byl představitelem skupiny Sturm und Drang a členem zednářské lóže. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině člena císařské rady. Dostalo se mu všestranného vzdělaní, vystudoval právo a přírodní vědy nejprve v Lipsku a posléze ve Štrasburku. Působil jako právník, později byl dvorním radou a ministrem státní správy Sasko-Výmarského vévodství. Zajímal se o malířství, biologii, mineralogii, ale hlavně o literaturu. Jeho nejznámějším dílem je Faust.
• José Francisco de San Martín (1778 - 1850) je považován za jednoho z nejvýznamnějších latinsko-amerických vůdců boje za nezávislost kontinentu na Španělsku. Narodil se 25. února v městečku Yapeyú v dnešní argentinské provincii Corrientes. Studoval na vojenské škole v Madridu a Malaze a po působení ve španělské armádě se vrátil do jižní Ameriky. V letech 1814 až 1822 se zasloužil o nezávislost Peru a vyhnání španělské armády z Argentiny, kde je oslavován jako národní hrdina.
• Mikuláš Aleš (1852 – 1913) byl jednou z nejvýznamnějších osobností tzv. "Generace českého Národního divadla" a bývá nazýván klasikem českého umění 19. století. Působil jako malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor.
• Gebhard Leberecht von Blücher byl pruským knížetem a polním maršálem s přezdívkou "maršál vpřed". Zasloužil se o porážku Napoleona I. Bonaparta v bitvách u Lipska a Waterloo.
• Ambrogio Damiano Achille Ratti (1857-1939) byl italský katolický duchovní a diplomat Svatého stolce, který od roku 1922 vedl katolickou církev jakožto papež Pius XI. Uzavřel Lateránské smlouvy, na jejichž základě byl ve formě Vatikánu obnoven papežský stát, založil Radio Vatikán a obnovil Papežskou akademii věd. Vyhlásil svátek Ježíše Krista Krále a vydal encykliky odsuzující rasismus, nacismus a komunismus. Zemřel 10. února 1939.

Ledeneditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• 15. ledna 1559 proběhla korunovace mladší dcery nechvalně proslulého anglického krále Jindřicha VIII., Alžběty I.. Mladé královně se podařilo odvrátit občanskou válku, ačkoliv obnovila Anglikánskou církev, což mělo za následek její exkomunikaci papežem v roce 1570. Období její vlády se označuje jako zlatý či alžbětinský věk.
• Poslední polský král Stanislav II. August přišel na svět 17. ledna 1732. Po smrti Augusta III. začalo docházet v Polsku k boji o moc, problémem byl přílišný vliv šlechty. Stanislav II. sice usedl na trůn, ale šlechta se stavěla proti jeho krokům. Po jejím sjednocení v Generální konfederaci jej roku 1770 prohlásili za sesazeného, čímž započalo dělení Polska.
• Česká a uherská královna Marie Terezie vydala 1. ledna 1770 nový trestní zákoník. Jediná česká královna usedla na trůn na základě Pragmatické sankce v roce 1740 a její vláda byla provázena válečnými konflikty s pruským králem Bedřichem II. Velikým.
• Britská královna Viktorie se 1. ledna 1877 stala indickou císařovnou. Za její vlády se Spojené království Velké Británie a Irska (United Kingdom of Great Britain and Ireland) stalo jednou z nejrozvinutějších industrializovaných zemí na světě.
• Papež Lev X. exkomunikoval Martina Luthera z Římskokatolické církve bulou z 3. ledna 1521 a 26. května přijal císař Karel V. Wormský edikt, jímž uvalil na Luthera acht a šíření jeho učení bylo zapovězeno.
• Objev fotografického procesu, pojmenovaného po jeho objeviteli výtvarníkovi Louisi Daguerreovi, oznámila Francouzská akademie věd 9. ledna 1839. Daguerrotypie je první prakticky užívaná komplexní metoda fotografie.
• 20. ledna 1848 oznámil dánský král Frederik VII. zavedení konstituční monarchie a roku 1849 přijal první ústavu ústavu.

Článek měsíceeditovat zdroj

Kunínský zámek, postavený v barokním slohu podle návrhu vynikajícího rakouského architekta Johanna Hildebranta, se nachází na severní Moravě nedaleko města Nový Jičín v obci Kunín. Výletní zámeček je nazýván "malý moravský Mirabell", protože svým průčelím připomíná letní rezidenci arcibiskupů, palác Mirabell v Salcburku. V podkroví zámku se nalézá unikátní komínový systém, který je na rozdíl od paláce Mirabell funkční.
Zámek nechali na místě staré tvrze v letech 1726 až 1734 vystavět hrabě Bedřich August Harrach s chotí princeznou Eleonorou z Lichtenštejna jako letní rezidenci. Po smrti jejich syna Františka Xavera v roce 1781 přesídlila na zámek jeho dcera hraběnka Marie Walburga s manželem hrabětem Klemensem z Waldburg-Zeilu. Marie Walburga je nejznámější majitelkou zámku. Prožila zde neradostný život, nejprve jí zemřely tři starší děti v raném věku a následně jí opustil manžel, který s sebou do Německa odvezl nejmladšího syna Františka Karla, jejž už nikdy nespatřila, protože zemřel v necelých osmnácti letech po pádu z koně. Nešťastná hraběnka proto na zámku založila výchovný ústav, jejž od roku 1807 navštěvoval František Palacký. V ústavu panoval mimořádný duch tolerance ale rovněž přísnosti ve výuce. Vedle sebe zde studovaly děti všech sociálních tříd: sirotkové, děti poddaných i měšťanů či úředníků, ale i šlechticů, katolíci, evangelíci, židé, chlapci i děvčata ve věku od 5 do 15 let. Výuka začínala v pět ráno a končila v sedm hodin večer a děti si osvojily dovednosti v široké škále předmětů. Po smrti "naší dobré hraběnky", jak jí lidé přezdívali, zdědil zámek syn jejího tajemníka Fridrich Emil Schindler, který pokračoval v jejích stopách. Po jeho smrti zámek odkoupila nejprve lankrabata z Fürstenberga, která zámek využívala jako letní sídlo, a v roce 1895 rytíři Bauerové z Brna. Poslední majitel zámku Dr. Victor Bauer zde v roce 1939 zemřel. Po válce se pro zámek nenašlo uplatnění a ten začal chátral. Po zřícení stropu byla povolána armáda, která zachránila obrazy ze sutin a ty byly dále rozvezeny do depozitářů ostatních hradů a zámků. V 70. letech minulého století měl být zámek přebudován na ubytovnu pro studenty. K tomu však nikdy nedošlo a nakonec jej v roce 1999 odkoupila obec Kunín.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Alonso González de Berruguete (1488 - 1561) byl španělský malíř, sochař a architekt. Vzdělával se nejprve u svého otce, malíře Pedra Berrugueta, a po jeho smrti ve studiu pokračoval v italské Florencii a Římě. Jeho zdejší malby vykazují rysy manýrismu a jsou srovnávány s díly Jacopa Pontorma a Rossa Fiorentina. Po návratu do Španělska jej císař Karel V. roku 1518 jmenoval dvorním malíře a sochařem. Mezi jeho práce patří oltář v Irské koleji v Salamance, chór v toledské katedrále či náhrobek toledského arcibiskupa Juana de Tavera ve špitále sv. Jana Křtitele v Toledu.
• Jakub Bernoulli (1655 - 1705) byl švýcarský matematik a fyzik. Zajímal se o zákonitosti křivek či mocninné řady a významně přispěl k rozvoji teorie pravděpodobnosti (Binomické rozdělení), variačního počtu. Narodil se v Basileji v rodině belgického obchodníka Mikuláše, vystudoval filozofii a teologii na místní univerzitě. Studia ukončil v roce 1671 a o šest let později dosáhl licenciátu v teologii. Proti otcově vůli se zabýval především matematikou a astronomií. Při svých cestách po dnešní Anglii, Francii nebo Německu v letech 1681 až 1682 se seznámil nejen s kartézskou matematikou, ale především s pány Janem Huddem, Robertem Boylem či Robertem Hookem. V roce 1699 se stal členem Francouzské akademie věd a o dva roky později Pruské akademie věd. Jakub Bernoulli mimo jiné napsal: "Chceme-li mít z přírodních pozorování nějaký užitek, musíme být matematiky"^[9].
• Jan Blahoslav (1523 - 1571), byl přerovským rodákem, českým humanistickým spisovatelem, teologem a historikem. Od roku 1540 studoval v Prostějově na latinském gymnáziu a poté na univerzitách ve Wittenbergu, Královci a Basileji. V roce 1553 byl vysvěcen na kněze a od roku 1557 již působil jako biskup Jednoty bratrské. Přátelství s Melanchtonem a dalšími humanisty jej utvrdilo v přesvědčení, že vzdělání kazatelů je nutným předpokladem dalšího rozvoje Jednoty. Je autorem mnoha známých děl, např. Gramatika česká (1571) , Nový zákon (1564) či Filipika proti misomusům (1567). Blahoslava lze považovat za předchůdce J. A. Komenského
• Théodore Agrippa d'Aubigné (1550 - 1630) byl francouzský učenec, vojevůdce a státník. Jako potomek staré šlechtické rodiny ovládal několik jazyků a vynikal v oblasti vědy. Učil se u slavného Théodora de Béze, díky čemuž se stal horlivým přívržencem reformace. Připojil se k hugenotské armádě Jindřicha IV. Navarrského, který jej jmenoval maršálem, místodržitelem ostrova Oléron a později guvernérem měst Niort a Maillezais či viceadmirálem. Po smrti krále Jindřicha IV. byl vykázán ode dvora a hrozila mu perzekuce ze strany katolíků, proto se uchýlil do Ženevy. Napsal několik epopejí z dob náboženských válek. Jeho vnučka madam de Maintenon se provdala za francouzského krále Ludvíka XIV.
• Wojciech Romuald Bogusławski 1757 - 1829) byl polský spisovatel, překladatel, herec, operní pěvec, dramatik, režisér a propagátor osvícenecké ideologie. Je nazýván "otcem polského divadla". Nejprve navštěvoval piaristickou kolej ve Varšavě a později studoval na univerzitě v Krakově. V roce 1778 se rozhodl pro divadelní kariéru, působil v divadlech ve Lvově či Poznani. V průběhu let 1783 až 1814 působil jako ředitel Národního divadla ve Varšavě. Autor veselohry se zpěvy Domnělý zázrak čili Horalé a Krakované, překladatel četných divadelních her (např. Hamlet). Založil první polskou dramatickou školu a divadlo ve městě Kališ.

2008editovat zdroj

Prosineceditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• 8. prosince 2008 bude 300. výročí narození Františka Štepána Lotrinského (8. prosinec 1708 Nancy - 18. srpen 1765 Innsbruck), lotrinského (1729-1737) a těšínského vévody , velkovévody toskánského (1737-1765) a císaře Svaté říše římské (1745 - 1765). Se svou manželkou Marií Terezií byl zakladatelem Habsbursko – Lotrinské dynastie.
• V roce 1523 se definitivně rozpadla tzv. Kalmarská unie neboli personální unie Dánského, Norského a Švédského království. Ta vznikla z podnětu dánské královny Markéty I.. Její rozpad zapříčinilo povstání Švédů a jejich volba nového krále Gustava I.. Norové uznali za panovníka dánského krále Frederika I..
• Dne 2. prosince 1852 usedl na trůn poslední francouzský císař Napoleon III., který pak vládl 18 let. Po zajetí v jedné z bitev Prusko-francouzské války byl v Paříži sesazen a nastolena Třetí republika. Napoleon III. zemřel v anglickém exilu 9. ledna 1873.

Článek měsíceeditovat zdroj

Ferdinand I./V. Dobrotivý byl rakouským císařem a králem uherským, lombardsko-benátským, chorvatsko-slavonským a posledním korunovaným králem českým, který po své abdikaci žil v Praze.
Narodil se z druhého manželství císaře Svaté říše římské Františka II. Habsburského s neapolsko-sicilskou princeznou Marií Terezou a z otcovy i matčiny strany byl pravnukem královny Marie Terezie. Blízkému příbuzenství rodičů jsou připisovány degenerativní změny vyskytující se u jejich dětí. Sám Ferdinand trpěl epileptickými záchvaty, vodnatelností mozku a rachitidou. Do devíti let nezískal téměř žádné vzdělání, protože se v tehdejších dobách věřilo, že fyzická a duševní námaha vede ke zhoršení stavu epileptických pacientů. Ačkoliv naděje, že by se kdy mohl ujmout vlády po svém otci byly téměř nulové, stal se nakonec jedním z nejoblíbenějších panovníků v naší historii.
V roce 1830 byl Ferdinand v Prešpurku korunován jako Ferdinand V. na krále uherského. Při korunovačním obřadu pronesl řeč v maďarštině a stal se tak prvním a posledním králem, který při tomto obřadu hovořil v mateřštině svých poddaných. O pět let později, po smrti otce, usedl na císařský trůn rakouský a 7. září 1836 proběhla v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě jeho korunovace českým králem. Ferdinand ovšem fakticky nevládl a státní záležitosti řídila rada v čele s arcivévodou Ludvíkem, kancléřem Metternichem a českým hrabětem Františkem Kolovratem.
Ferdinand se zajímal o botaniku a technický pokrok. Přízvisko "Dobrotivý" si získal pro své laskavé a příjemné chování.
V roce 1848 dorazila revoluční vlna i do Habsburských dědičných zemí a lidé požadovali Metternichovo odstoupení. Císař opustil na nátlak rodiny Vídeň, což vídeňáky velice zklamalo, protože protesty nebyly namířeny proti dobrotivému císaři. 11. března 1848 sepsal ilegální spolek českých a německých radikálních demokratů v Praze petice císaři požadující zrovnoprávnění češtiny s němčinou ve školách a na úřadech a uznání jednoty Zemí Koruny české vytvořením samosprávného celku z Čech, Moravy a Slezska. Císař slíbil značné ústupky a byl svolán Slovanský sjezd, který ukončilo červnové povstání studentů a radikálních demokratů. Dne 22. listopadu 1848 se v Kroměříži sešel ústavodárný sněm, který měl vypracovat rakouskou ústavu se základními demokratickými ustanoveními.
Nakonec císař Ferdinand I. v olomouckém arcibiskupském paláci 2. prosince 1848 na nátlak rodiny abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I..
Zbytek života strávil poslední korunovaný český král společně se svou manželkou Marií Annou na Pražském hradě. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem bonbony a chudým almužnu. Praze postupně věnoval na 450 000 zlatých. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29. července 1875.

Dnes je nespravedlivě označován za slabomyslného pro podivný vzhled a přenechání vlády státní radě.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• František Josef I. byl rakouský císař, český a uherský král z habsbursko-lotrinské dynastie a jedním z nejdéle vládnoucích panovníků v dějinách habsburské monarchie i Evropy. V Rakousku a později Rakousku-Uhersku vládl celkem 68 let v letech 1848-1916. Jeho vláda je spojena s celkovou modernizací středoevropských společností ale také s nástupem nacionalismu a s postupným úpadkem Rakouska-Uherska. Díky své popularitě a dlouhé vládě se František Josef I. stal legendárním "stařičkým mocnářem" a dodnes jeho obraz i jméno vzbuzuje nostalgii po staré monarchii. Císař a král je často spojován rovněž s neúspěšnou válkou s Piemontem v roce 1859, rozporuplným manželským vztahem s obdivovanou Alžbětou Bavorskou (Sisi) a skandální sebevraždou jediného syna korunního prince Rudolfa (+1889). 2. prosince 1848 uplyne 160 let od nástupu Františka Josefa I. na habsburský trůn.
• Josef kardinál Beran byl český katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český. Prošel nacistickým koncentráky, za komunistického režimu strávil 14 let v internaci. Když byl jmenován kardinálem, bylo mu povoleno odjet do Říma s tím, že se nebude smět vrátit. Po jeho smrti komunisté odmítli povolit jeho pohřeb v Československu, načež papež Pavel VI. rozhodl, že bude pohřben po boku papežů v podzemí svatopetrské baziliky. 29. prosince 2008 uplyne 120 let od jeho narození.
• Hans Holbein (asi 1497 – 1543) byl německý renesanční malíř a grafik, který působil na dvoře anglického krále Jindřicha VIII.. Je všeobecně uznáván za jednoho z nejlepších portrétistů raného novověku. Portrétoval mj. Erasma Rotterdamského, Thomase Mora či Annu Klevskou. Zemřel zřejmě na mor, když pracoval na dalším králově portrétu.

Listopadeditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• Švédsko se stalo po konci třicetileté války (1648) jednou z evropských velmocí. Ovládalo mimo jiné velkou část Pobaltí, Finsko, Brémy, Pomořansko, ostrov Gotland a mimo jiné i území kolem dnešního Petrohradu nazývané Ingermanland. Tato oblast kontrolovaná Švédy zabraňovala tehdejšímu ruskému státu přístup k Baltskému moři, což byl jeden z cílů ruské expanze pod velením cara Petra I. Velikého. Po nástupu mladého švédského krále Karel XII. na trůn rozpoutaly Dánsko a Ruské impérium Velkou severní válku, na jejímž konci přišlo Švédsko o Ingermanland a Pobaltí a tak definitivně ztratilo svojí velmocenskou pozici ve prospěch Ruska.
• Poslední korunovace na českého krále a královnu proběhla 12. září 1836 v Praze. Svatováclavská koruna spočinula na hlavách rakouského císaře Ferdinanda I. a jeho manželky Marie Anny Savojské. Poslední korunovaný český král Ferdinand V. sídlil, po zřeknutí se trůnu v roce 1848, na Pražském hradě.
• Již od uzavření druhého toruňského míru roku 1466 moc Řádu německých rytířů dále upadala. Jeho území se soustředilo na oblast kolem Königsbergu (dnešního Kaliningradu). Roku 1525 přijal tehdejší velmistr řádu Albrecht Braniborský luteránskou reformaci, do té doby řádový stát se sekularizoval, Albrecht se stal pruským knížetem a vazalem polského krále.

Článek měsíceeditovat zdroj

Termínem Dělení Polska je nazýváno postupné rozdělení území Polsko-litevské unie mezi jeho tři mocné sousedy - Prusko, Habsburskou říši a Ruské impérium. Na konci 18. století se polský stát nacházel již ve značném úpadku. Zdejší králové se jen velmi těžko prosazovali vůči vlivu šlechty, jejíž členové měli při projednávání státních záležitostí na polském sněmu právo veta. Polsko pociťovalo značnou vnitropolitickou nestabilitu ohrožovanou i mimo jiné rolnickými vzpourami (například v polské části Ukrajiny) proti polské vrchnosti či angažováním se sousedních mocných států ve vnitropolitických záležitostech . Za této situace nastoupil roku 1764 po smrti Augusta III. za asistence ruských vojsk na trůn nový král Stanislav August Ponniatowski. Ten se pokoušel zastaralý státní aparát reformovat, avšak záhy se setkal se značným odporem aristokracie, která se ho dokonce roku 1770 pokusila sesadit. Již toho roku obsadily část polských držav dvě velmoci, Prusko a Rakousko. Následujícího roku (1771) vtrhly do země i ruské oddíly a po diplomatickém jednání uzavřely mocnosti dohodu o prvním dělení Polska. Následovala další vnitropolitická krize, avšak na jejím konci polské stavy uznaly svrchovanost Stanislava Augusta a složily mu přísahu. Polská vláda se znovu pokusila reformovat poměry v zemi roku 1791 vydáním nové ústavy, která reflektovala tehdejší společenské změny v Evropě způsobené Velkou francouzskou revolucí. Na to zareagovalo Rusko, na žádost polských magnátů vtrhlo do země a spolu s Pruskem zabralo další polské území. Po druhém dělení odešlo mnoho Poláků do exilu. Ti, kteří zůstali, se za pomoci ilegálních spolků pokoušeli obnovit územní celistvost polského státu, což vyústilo roku 1795 v povstání pod vedením hrdiny z Americké války za nezávislost Tadeusze Kościuszka. To bylo ale následně také poraženo, zbytek polského území rozdělen opět mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Trvalo více než sto let, do konce první světové války, než byl znovu vytvořen samostatný polský stát.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Clive Staples Lewis byl britský spisovatel a literární kritik, profesor angličtiny na University of Oxford a jeden z nejúspěšnějších a nejuznávanějších autorů fantasy literatury (viz např. Letopisy Narnie), křesťanské fikce (Rady zkušeného ďábla) a křesťanské apologetiky (K jádru křesťanství). Byl velkým přítelem další velké postavy fantasy literatury, J. R. R. Tolkiena. Oba byli členové Inklings. 29. listopadu uplyne 110 let od jeho narození.
• Martin Luther se stal jedním z náboženských reformátorů 16. století. Je zakladatelem protestantství a autorem množství teologických, politických a pedagogických spisů či překladů. Významný je zejména jeho překlad Starého a Nového zákona. Martin Luther žil v letech 1483 až 1546.
• Jacques Pierre Brissot (1754 - 1793) byl pařížským prokurátorem a autorem Theorie des lois criminelles (1781) a Bibliothéque des lois criminelles (1782-1786 - 10 svazků). Od prvopočátku podporoval revoluci. Stal se poslancem Ústavodárného shromáždění, později Národního konventu a představitelem Girondistů. Zemřel 31. října 1793 pod gilotinou.

Říjeneditovat zdroj

Obrázek měsíceeditovat zdroj

Zajímavostieditovat zdroj

• 2. ledna 1492 předal granadský sultán Mohamed XII., zvaný též Boabdil, kastilsko-aragonskému královskému páru Isabele I. a Ferdinandovi II. symbolický klíč od Granady a zabránil tak zničení města i dnes významné památky, Nasrovského paláce.

• Císař Svaté říše římské Karel VI. se po ztrátě Španělska ve prospěch Bourbonů zaměřil na získání nástupnictví v Habsburské monarchii pro svou dceru Marii Terezii na základě jím vydané pragmatické sankce. Některé státy jako Prusko či Bavorsko však po jeho smrti roku 1740 nevzali pragmatickou sankci v úvahu a pokusili se získat části Habsburského soustátí pro sebe. V následných válkách o rakouské dědictví sice Marie Terezie dokázala udržet celistvost monarchie, přišla však o Slezsko, které se od té doby natrvalo stalo součástí pruského státu.

• Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče 29. srpna 1526 využila Osmanská říše občanské války mezi Janem Zápolským a rakouskými Habsburky a zabrala roku 1541 značnou část dnešního Maďarska pro sebe. Zde byl poté vytvořen takzvaný Budínský pašalík. Syn Jana Zápolského Jan II. Zápolský se stal sedmihradským knížetem částečně později závislým na turecké moci. Naproti tomu Habsburkové ovládli Chorvatsko, západní část Uher a Slovensko, které se od té doby nazývaly Královské Uhry.

Článek měsíceeditovat zdroj

Třicetiletá válka byl evropský konflikt probíhající v Evropě v letech 1618 až 1648. Považuje se za vyvrcholení náboženských sporů v Evropě, které započaly vystoupením Martina Luthera a následným započetím reformace. Přestože válka začala původně jako náboženský konflikt, postupem času se ukázaly být dominantními zájmy mocenské. Válka dosáhla takových rozměrů, že evropská populace klesla během jejího trvání o necelou třetinu. Během bojů vzal také za své koncept žoldnéřských armád, jejichž místo nahradily armády národní. Konflikt se rozděluje do několika fází, první z nich je Česko-falcká válka probíhající v letech 1618 až 1623, dále Dánská válka (1625 až 1629), poté Švédská válka (1630 až 1635) a nakonec Švédsko-francouzská válka (1635 až 1648). Po konci války se zásadně proměnila mocenská situace v Evropě. Novou velmocí se stalo Švédsko, naopak Svatá říše římská se de facto rozdělila na menší nezávislé státy. Další ztrátu významné pozice v Evropě utrpělo Španělsko, které zachvátil politický i hospodářský úpadek. Avšak nejvýznamnějším státem se stala Francie, která si následující půl století měla podržet post nejvýznamnější mocnosti na kontinentu.

Vybrané osobnostieditovat zdroj

• Napoleon Bonaparte - generál, první konzul francouzské republiky a posléze i císař Francouzů (1804-1814/1815). Během jeho vlády se Francie stala prvořadou evropskou velmocí. Po neúspěšném tažení do Ruska však byl poražen koalicí evropských států. Zemřel internován na ostrově Svatá Helena roku 1821.
• Pius V. - papež, jehož pontifikát trval v letech 1566 až 1572. Jeho zásluhou se katolická církev reformovala, aby tak byla schopná lépe čelit tehdy se vzmáhajícím reformačním učením, tedy Luteránům nebo Kalvínistům. Mimo jiné omezil prodávání odpustků a vypracoval nové směrnice pro inkvizici.
• Isaac Newton - jeden z nevýznamnějších vědců všech dob, formuloval pohybové zákony, čímž položil základy klasické mechaniky. Popsal též gravitační zákon, zároveň ale působil mimo role fyzika a matematika také jako astrolog, astronom, teolog a alchymista. Žil v letech 1643 až 1727.

Zdrojeeditovat zdroj