Oldenburkové
Země	Oldenbursko Dánské království Norské království Švédské království Řecké království Ruské impérium
Tituly	dánský král norský král islandský král ruský car král Hellénů oldenburský velkovévoda velkokníže finský vévoda šlesvicko-holštýnský
Zakladatel	Kristián I. Oldenburský
Mytický zakladatel	Elimar I.
Rok založení	1101
Konec vlády	1818 – Švédsko 1917 – Rusko 1918 – Oldenbursko 1944 – Island 1973 – Řecko
Poslední vládce	Karel XIII. – Švédsko Mikuláš II. – Rusko Fridrich August II. – Oldenbursko Konstantin II. – Řecku
Současná hlava	Kryštof Šlesvicko-Holštýnský
Větve rodu	primogeniturní dánská větev dánská královská linie (†1863) Schleswig-Holstein-Sonderburg Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (†1931) Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg norská větev Glücksburků řecká větev Glücksburků Mountbatten-Windsor Šlesvicko-Holštýnská větev (sekundogenitura) Sleschwig-Holstein-Gottorp Holštýn-Gottorp-Romanov Holstein-Oldeburg Holstein-Gottorp-Vasa (†1877) Holstein-Gottorp-Oldenburg
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldenburkové (dánsky Huset Oldenborgske, německy Haus Oldenburg) jsou původem severoněmecký šlechtický rod, který v 15. století dosáhl dánského, norského a švédského trůnu. Oldenburkové byli až do 15. století poměrně bezvýznamným rodem říšských hrabat, avšak v polovině 15. století vyženili "severskou trojkorunu" – království dánské, norské a švédské, v té době spojené v Kalmarské unii. Jedním z příslušníků rodu dosáhli Oldenburkové v 18. století i na ruský carský trůn. V 19. století byli dědičně zvoleni za krále Řecka. Roku 1905 byli zvoleni za krále Norska, jež se osamostatnilo, a po vyhlášení nezávislosti Islandu roku 1918 v rámci personální unie Dánska a Islandu také jako králové Islandu.

V současnosti je hlavou celé dynastie Oldenburků, který je zároveň hlavou větve Glücksburků (jelikož všechny starší větve již vymřely) titulární vévoda šlesvicko-holštýnský, princ Kryštof Šlesvicko-Holštýnský. Díky tomu dynastie získala po vymření starších větví také následnictví ve vévodství Šlesvicko-Holštýnském v roce 1934.

Současnými známými osobnostmi rodu jsou panovníci Markéta II. Dánská a Harald V. Norský, dále pak britský král Karel III. a jeho dva synové William (Vilém), princ z Walesu a Henry (Jindřich, též Harry), vévoda ze Sussexu. Jejich dědeček princ Philip, vévoda z Edinburghu (z řecké větve rodu), totiž sňatkem s Alžbětou II. vyženil pro Oldenburky resp. Glücksburky z dynastického pohledu i Velkou Británii. Po smrti královny Alžběty II. tedy získali Glücksburkové i britský trůn.

V současné době^[kdy? vládnou Oldenburkové v Dánsku, dánských závislých územích Grónsko a Faerské ostrovy, ve Velké Británii a s ní spojených zemí Commonwealthu a v Norsku.

Větve rodu Oldenburků

Hlavní linie

1. králové Dánska (1448–1863),
2. králové Norska (1450–1814),
3. králové Švédska (1457–1464, 1497–1501 a 1520–1521),
4. vévodové šlesvičtí a hrabata holštýnská (1460–1544),
5. vévodové šlesvičtí a částečně holštýnští (1544–1721/1773)
6. vévodové šlesvičtí (1721–1864) a holštýnští (1773–1864)

Vedlejší linie

Linie (Schleswig-)Holstein-Gottorp

• vévodové holštýnsko-gottorpští (1544–1739)

• • linie Holstein‑Gottorp‑Romanov (neoficiálně jen Romanov)

• 1. vévodové holštýnsko-gottorpští (1739–1773)
  2. ruští imperátoři (1762 a 1796–1917)

• linie Holstein-Gottorp (švédská větev), vymřelá
  1. králové Švédska (1751–1818)
  2. králové Norska (1814–1818)

• linie Holstein-Gottorp-Oldenburg (velkovévodská větev)
  1. vévodové oldenburští, později velkovévodové oldenburští (1773–1918)

Linie Schleswig-Holstein-Sonderburg

• linie Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (Oldenburg-Augustenburg), vymřela v roce 1931.
  1. vznášející nárok na titul vévody šlesvicko-holštýnského po roce 1863

• Schleswig-Holstein-Sonderburg-Beck – po roce 1825 změněno jméno na Glücksburg
  • • vévodové šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-beckští
  • Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg ("Glücksburkové/Oldenburg-Glücksburg")
    • vévodové šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburští
    • vévodové šlesvicko-holštýnští – od roku 1931
    • králové Dánska (od 1863)
      1. králové Norska (od 1905)
      2. králové Řecka (1863–1924 a 1935–1973)
      • • Mountbatten-Windsor, linie potomků prince Filipa Mountbattena (řeckého a dánského) a Alžběty II.

Větev Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg

Stejně jako v rodu Wettinů to byla malá vedlejší dynastie Sasko-Kobursko-Gothajská, která se stala nejúspěšnější větví celého rodu, tak i v rodu Oldenburků byla právě vedlejší větev Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, která se stala nejúspěšnější větví rodu Oldenburků. Právě Glücksburští byli těmi, kdo v roce 1863 v osobě Kristiána IX. usedli na dánský trůn po vymření hlavní rodové linie Oldenburků. Nedlouho předtím Kristiánův syn usedl na řecký trůn v roce 1863 jako Jiří I. Když se v roce 1905 opět osamostatnilo Norsko, byl to právě druhorozený syn dánského krále Frederika VIII., princ Christian Frederik Carl Georg Valdemar Axel von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, jenž byl zvolen norským králem pod jménem Haakon VII. Z řecké větve dynastie Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg pocházel princ Philip, manžel britské královny Alžběty II.

Hlavy rodu a vévodové šlesvicko-holštýnští po roce 1863

Když v roce 1863 zemřel poslední dánský král z původní linie Oldenburků, který byl zároveň hlavou rodu, přešlo vedení rodu (stejně jako vévodství šlesvicko-holštýnské) na šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburského vévodu Kristiána. Od té doby jsou šlesvicko-holštýnští vévodové zároveň hlavami celého rodu Oldenburků.

• Kristián August II. Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Augustenburský (1848–1863)
• Fridrich VIII. Šlesvicko-Holštýnský (1863–1880), jeho syn
• Ernest Gunther Šlesvicko-Holštýnský (1880–1921), bezdětný, nárok přešel na jeho bratrance
• Albert Šlesvicko-Holštýnský (1921–1931), bez mužských potomků, nárok přešel na glücksburskou linii

Když v roce 1931 vévodou Albertem Šlesvicko-Holštýnským vymřela linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská, stala se linie Glücksburků nejstarší žijící větví rodu Oldenburků; její příslušníci tak získali titul vévody šlesvicko-holštýnského a také šlechtický titul vévody augustenburského. Jako nejstarší žijící větev rodu Oldenburků je od té doby hlava rodu Glücksburků také hlavou celé dynastie Oldenburků.

• Fridrich Ferdinand (1931–1934), od roku 1931 hlava dynastie Oldenburků
• Vilém Fridrich Šlesvicko-Holštýnský (1934–1965), jeho syn
• Petr Šlesvicko-Holštýnský (1965–1980)
• Kryštof Šlesvicko-Holštýnský (od 1980)

Dědic:

• Fridrich Ferdinand Šlesvicko-Holštýnský

Rodokmen

Grafický rodokmen

Panovnící z rodu Oldenburků podle trůnů

Oldenburská hrabata, vévodové a velkovévodové

Původní linie Oldenburg (1101–1667)

V roce 1180 bylo Oldenbursko (pojmenované podle svého centra) ustanoveno jako hrabství. Hrabě Kristián I. Oldenburský, byl zbaven hrabství Oldenburského vévodou saským Jindřichem Lvem, avšak když vévoda byl vypovězen, hrabství bylo vráceno synům Kristiána, kteří dosáhli říšské bezprostřednosti. V roce 1334 se rozdělila panovnická rodina na větev Oldenburskou a Delmenhorstskou, která však r. 1435 vymřela a všechna se území vrátila zpět starší linii Oldenburské'.

• Elimar I. (1101–1108)
• Elimar II. (1108–1143)
• Kristián I. (1143–1168)
• Mořic I. (1168–1211)
• Kristián II. (1211–1251)
• Ota II. (1211–1262)
• Jan I. (1251–1272)
• Kristián III. (1272–1278)
• Jan II. (1278–1305)
• Jan III. (1305–1345)
• Konrád I. (1345–1368)
• Konrád II. (1368–1386)
• Kristián IV. (1386–1398)
• Mořic III. (1386–1420)

Nejdůležitějším rokem pro vládnoucí Oldenburky se stal rok 1448, kdy byl hrabě Kristián VIII. Oldenburský zvolen králem dánským a norským (1450) a posléze i švédským (1457–1464). Naproti tomu rodné země Oldenburků zůstaly jeho dvěma bratřím, z nichž Gerhard získal Oldenbursko. Gerhardův syn Jan XIV. Oldenburský získal zemi Stedingnskou a Budjadingskou, naproti tomu ztratil Delmenhorst, který připadl biskupství Münsterskému, a Jever, jenž byl postoupen Východnímu Frísku. Roku 1547 hrabě Antonín I. Oldenburský získal Delmenhorst zpět a stal se říšským hrabětem. Když opětovně založená vedlejší větev Delmenhorstská opět vymřela, byla znovu spojena rodná území v jediný celek, k němuž připadlo v roce 1575 i panství Jever (dědictvím) a v roce 1624 panství Kniphausen (smlouvou).

• Kristián V. (1398–1423)
• Dietrich Šťastný (1423–1440)
• Kristián VI. (1440–1448), od roku 1448–1481 dánský, 1450–1481 norský, 1457–1464 švédský král
• Gerhard VI. (1448–1483), syn Dietricha Šťastného
• Adolf (1483–1498)
• Jan V. (1483–1526), rozšířil území, ale ztratil Delmenhorst, který byl přičleněn k biskupství Münsterskému
• Kristián VII. (1488–1492)
• Jan VI. (1526–1529)
• Jiří (1526–1529)
• Kryštof (1526–1529)
• Antonín I. (1529–1573), získal zpět území Delmenhorstu a stal se říšským hrabětem
• Jan VII. (1573–1603)
• Antonín II. (1573–1577)
• Antonín Gunther (1603–1667), zeměpán a kníže, jeho smrtí rod vymírá

V roce 1667 vymřel původní hraběcí rod Oldenburků hrabětem Antonínem Vintířem (Guntherem) a dědicem těchto území se stal právě dánský král (v té době už dědičný) a vévoda šlesvicko-holštýnsko(-gottorpský). Proti tomuto dědickému pořízení protestoval bližší příbuzný Antonína Vintíře, vévoda šlesvicko-holštýnsko-plönský, jemuž byly také Oldenbursko a Delmenhorst přiřčeny. Ten však tato území odstoupil v roce 1676 dánskému králi Kristiánovi V., kdežto Jever jako ženské léno připadl jeho sestře kněžně Magdaleně, jež byla kněžnou Anhaltsko-Srbišťskou a Kniphausen připadl říšskému hraběti Antonínovi z Aldenburku, nelegitimnímu synu Antonína Vintíře.

V letech 1667–1773 bylo tedy Oldenbursko včetně Delmenhorstu pod dánskou nadvládou. V roce 1773 však připadly ruskému velkoknížeti Pavlovi, jenž se za to zřekl svého majetku ve Šlesvicko-Holštýnsku, ale ponechal si titul vévody Holštýnsko-Gottorpského. Car Pavel I. pak přenechal Oldenbursko příbuzné větvi Holstein-Gottorp-Oldenburg.

Větev Holstein-Gottorp-Oldenburg (1774–1918)

V roce 1773 připadlo území Oldenburska vedlejší větvi Holstein-Gottorp-Oldenburg a v roce 1774 bylo Oldenburské hrabství povýšeno na vévodství, jehož panovníkem se stal Fridrich August I. Oldenburský z dynastie Holstein-Gottorp-Oldenburg vedlejší větve dynastie Oldenburků. Za napoleonských válek obsadili celé Oldenbursko Francouzi, kteří jej proměnili ve dva departementy, v roce 1813 však opět převzal vládu domácí panovnický rod Oldenburků.

Po skončení napoleonských válek bylo na vídeňském kongresu (1814/18151) Oldenbursko spolu s oběma jeho exklávami knížectvím Birkenfeld a bývalým biskupstvím Lübeck povýšeno na velkovévodství a vstoupilo do Německého spolku. Oldenburské velkovévodství zaniklo v roce 1918 ve víru listopadové revoluce spolu s ostatními německými monarchiemi.

• Fridrich August I. (1773–1785), od roku 1774 vévoda
• Vilém I. (1785–1823)
• Petr I. (1823–1829), první velkovévoda
• 1810–1813 pod francouzskou nadvládou
• August I. (1829–1853)
• Petr II. (1853–1900)
• Fridrich August II. (1900–1918), rezignoval > listopadová revoluce

Titulární velkovévodové

• Fridrich August II. (1918–1931)
• Mikuláš Oldenburský (1931–1970)
• Antonín Günther Oldenburský (od 1970)

Dánští králové

Původní linie Oldenburg (1448–1863)

V roce 1448 byl hrabě Kristián VI. Oldenburský zvolen jako Kristián I. králem dánským, norským (až 1450) a švédským (pouze 1457–1464). Naproti tomu rodné země Oldenburků zůstaly jeho dvěma bratrům. Tím se stal rok 1448 nejdůležitějším rokem dynastie a mezníkem v historii rodu. Kristián byl v ženské linii potomkem dánského krále Erika V. Navíc se dá říct, že severskou trojkorunu (Dánsko, Norsko, Švédsko – Kalmarskou unii) vyženil, neboť si vzal za ženu vdovu po předchozím králi Kryštofovi, Doroteu Braniborskou. Švédským králem byl pouze v letech 1457–1464, jelikož se Švédům často nezamlouvaly dánské války s německými městy, kam směřovala většina švédského obchodu. Kristiánův syn Jan I. sice získal v letech 1497–1501 jako Jan II. švédskou korunu, ale Švédům se dánská (nad)vláda líbila stále méně, posledním švédským králem z původní oldenburské linie tak byl Janův synovec Kristián II., který Švédsku vládl v letech 1520–1521. Za jeho vlády se tak rozpadla Kalmarská unie na Švédsko a Dánsko-Norsko. Dánští králové potom vládli jako norští králové až do roku 1814, kdy o norský trůn přišli.

Dánsko bylo od svého vzniku volební monarchií, ale za vlády krále Frederika III., bylo prohlášeno monarchií dědičnou, trůn se pak v Oldenburské dynastii předával v mužské linii až do roku 1863, kdy původní linie vymřela. Poté však nastoupila mladší linie vévodů z Glücksburgu, původem až od krále Kristiána III.

Během let 1667–1773 získali dánští králové pod svou vládu i Oldenbursko-Delmenhorst a připojili ho k Dánsku; přišli o něj až v roce 1773, kdy se díky ruskému carovi Pavlu I. stalo opět samostatné.

• Kristián I. z Oldenburgu (1448–1481), první král z rodu Oldenburků
• Jan I. (1481–1513)
• Kristián II. (1513–1523), formální konec Kalmarské unie
• Frederik I. (1523–1533)
• Kristián III. (1534–1559)

• Frederik II. (1559–1588)
• Kristián IV. (1588–1648)
• Frederik III. (1648–1670)
• Kristián V. (1670–1699)
• Frederik IV. (1699–1730)
• Kristián VI. (1730–1746)
• Frederik V. (1746–1766)
• Kristián VII. (1766–1808)
• Frederik VI. (1808–1839)
• Kristián VIII. (1839–1848)
• Frederik VII. (1848–1863), poslední dánský král z hlavní linie Oldenburků

Vedlejší větev Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg (od 1863)

Jelikož dánský král Frederik VII. nebyl schopen mít mužské potomky a byl poslední v hlavní rodové linii Oldenburků, bylo nutné učit dědice trůnu. Z více kandidátů byl vybrán čtvrtý syn glücksburského vévody Fridricha Viléma princ Christian von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg z vedlejší glücksburské mladší větvě dynastie.

K úspěchu právě prince Kristiána přispěla velmi právě jeho manželka Luisa Hesensko-Kasselská, jež byla neteří dánského krále Kristiána VIII. a tím byla také v následnické linii, avšak podle salického nástupnického práva jako žena na trůn usednout nemohla, což ale přispělo právě k výběru Kristiána jako příštího dánského krále, navíc sám Kristián byl v mužské linii potomkem dánského krále Kristiána III. Když 15. listopadu 1863 zemřel dánský král Frederik VII. a s ním po jeho smrti oldenburská dynastie v hlavní linii vymřela, stal se Kristián IX. dánským králem.

Na základě druhého londýnský protokolu se příští dánský panovník Kristián IX. vzdal následnictví v obou polabských vévodstvích (Holštýnsko a Šlesvicko) výměnou za uznání nástupnictví vedlejšího rodu Glücksburg na dánský trůn. Nárok na tzv. polabská vévodství Šlesvicko a Holštýnsko získala další vedlejší větev rodu Oldenburků (linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská), která o ně ovšem v roce 1864 přišla díky německo-dánské válce. Potomci krále Kristiána IX. vládnou v Dánsku dodnes.^[1]

Král Kristián X. byl v letech 1918–1944 také králem Islandu.

Když nastoupil na trůn král Frederik IX., byl osud následnictví nejistý, protože král Frederik IX. měl 3 dcery, ale žádného syna a v Dánsku se mohl stát králem pouze muž. Po Frederikovi IX. se tedy měl stát králem jeho bratr Knud. Jelikož byl u lidu Frederik IX. velmi oblíben a jeho dcery rovněž, byla v roce 1953 přepracována ústava: zaveden jednokomorový parlament a zákon o nástupnictví byl upraven tak, že na trůn mají od jeho vstoupení v platnost nárok i ženy. Tyto změny však musely projít celým parlamentem a referendem, než byly uzákoněny.

• Kristián IX. (1863–1906)
• Frederik VIII. (1906–1912)
• Kristián X. (1912–1947), zároveň v letech 1918–1944 král Islandu.
• Frederik IX. (1947–1972)
• Markéta II. (od 1972)

Dědic:

• princ Frederik Dánský – syn královny Markéty II.

• Dánští králové
• 
  Kristián IX.
• 
  Frederik VIII.
• 
  Kristián X.
• 
  Frederik IX.
• 
  Markéta II.

Norští králové

původní linie Oldenburg (1450–1814), personální unie s Dánskem

V roce 1448 byl hrabě Kristián VI. Oldenburský zvolen jako Kristián I. za krále dánského, norského (až 1450) a švédského (pouze 1457–1464). Vzal si za ženu vdovu po předchozím králi Kryštofovi. Kristiánův syn Jan I. sice získal v letech 1497–1501 jako Jan II. švédskou korunu, ale Švédům se dánská (nad)vláda líbila stále méně. Posledním švédským králem z původní oldenburské linie tak byl Janův syn Kristián II., který Švédsku vládl v letech 1520–1521; tím se za jeho vlády rozpadla Kalmarská unie na Švédsko a Dánsko-Norsko. Dánští králové potom vládli jako norští králové až do roku 1814, kdy o norský trůn přišli.

• Kristián I. z Oldenburgu (1450–1481), první král z rodu Oldenburků
• Interregnum (1481–1483)
• Jan I. (1483–1513)
• Kristián II. (1513–1523), formální konec Kalmarské unie
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Oldenburkové
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---