Zahraniční vztahy Španělska byly postaveny na zahraničních vztazích Španělského impéria. Po zániku personální unie Kastilie a Aragonie, která následovala po společné vládě katolických panovníků, následovala anexe Granadského emirátu a Navarrského království. Koruna také po příjezdu Kolumba do Nového světa v roce 1492 vybudovala velkou koloniální říši v Americe.

Španělští habsburští panovníci vlastnili po celé Evropě velké majetky. Habsburská dynastie bojovala proti protestantské reformaci na kontinentu a dosáhla dynastického sjednocení říší Pyrenejského poloostrova tím, že v roce 1580 dala vzniknout personální unii mezi Španělskem a Portugalskem. Americké kolonie dodávaly drahé kovy, ale ty byly utraceny ve válkách vedených proti Francii v Itálii a jinde, stejně jako v konfliktech proti Osmanské říši, Anglii nebo v povstání ve Španělském Nizozemsku, Portugalsku (ztraceno po roce 1640) a Katalánsku. Pevninské Španělsko bylo hlavním dějištěm války o španělské dědictví (1701–1714), po níž dynastie Bourbonů upevnila vládu a zároveň odevzdala majetky v Itálii a Nizozemsku. Následné bylo podpořeno úzké propojení s Francouzským královstvím v průběhu 18. století. Během napoleonských válek bylo pevninské Španělsko okupováno Francouzskou říší (která dosadila loutkového vládce) a po povstání v roce 1808 se stalo hlavním dějištěm poloostrovní války. Téměř všechny španělské kolonie získaly nezávislost na počátku 19. století. Ještě si udrželo Kubu, Portoriko a Filipíny, které byly ale ztraceny v roce 1898 po španělsko-americké válce a, v souladu s dalekosáhlým úsilím ostatních evropských mocností, si Španělsko začalo udržovat koloniální přítomnost na africkém kontinentu, nejvíce v Západní Sahaře a Rovníkové Guineji. Také zasáhlo ve Vietnamu po boku Francie a zapojilo se do záležitostí bývalé kolonie Santo Domingo, která se nakrátko vrátila pod španělskou kontrolu. Po vytvoření španělského protektorátu v severním Maroku došlo na počátku 20. století k vyčerpávajícímu konfliktu proti rífskému antikoloniálnímu odporu. Španělsko se během první světové války drželo statusu neutrality.

Španělská občanská válka v letech 1936–1939 se stala zástupnou válkou mezi mocnostmi osy Německem, Itálií a Sovětským svazem (který prohrál). Válka začala zavedením diktatury Francisca Franca, která trvala až do roku 1975. Po druhé světové válce byla uzavřena řada mnohostranných dohod a institucí konfigurujících to, co je dnes známé jako západní Evropa. Vojenské dohody se Spojenými státy z roku 1953 znamenaly přijetí bezprecedentních podmínek ve vztahu k (mírovému) vojenskému nasazení cizí mocnosti na španělské půdě. Španělsko vstoupilo do OSN v roce 1955 a do MMF v roce 1958. V posledních záchvěvech diktatury probíhala špatně řízená dekolonizace španělské Sahary s marockou invazí na toto území v roce 1975 a jeho údajným rozdělením mezi Maroko a Mauritánii, což vyvolalo vleklý, dodnes trvající konflikt, který postavil saharskou národně osvobozeneckou frontu Polisario proti Maroku a (krátce) Mauritánii. Španělsko vstoupilo do NATO (1982) a Evropských společenství (1986).

V širokém spektru otázek Španělsko často dává přednost koordinaci svého úsilí se svými partnery v EU prostřednictvím mechanismů evropské politické spolupráce.

Dějiny

V roce 218 př. n. l. napadli Římané Pyrenejský poloostrov, který se později stal římskou provincií Hispánie. Římané zavedli latinu, předchůdce současné španělštiny a italštiny. Pyrenejský poloostrov zůstal pod římskou nadvládou přes 600 let, až do pádu Západořímské říše.

V raném novověku, až do 18. století, byla jižní a ostrovní Itálie pod španělskou kontrolou, předtím byla doménou Aragonské koruny.

Karel V.

Karel V. (1500–1558) zdědil rozsáhlé země v západní Evropě a Americe a rozšířil je častými válkami. Mimo jiné byl od roku 1516 španělským králem a od roku 1519 císařem Svaté říše římské a rakouským arcivévodou. Během první poloviny 16. století byl hlavou rodu Habsburků a jeho panství v Evropě sahalo od Německa po severní Itálii s přímou vládou nad rakouskými dědičnými zeměmi a burgundskou nížinou a sjednoceným Španělskem s jihoitalskými královstvími Neapole, Sicílie a Sardinie. Jeho velkým nepřítelem na souši byla Francie, ve Středozemním moři to byla Osmanská říše, která se občas stala spojencem Francie. Součástí koalice proti němu občas byly Anglie a papežství. Velká část jeho pozornosti se soustředila na války v Itálii. Na sněmu v Augsburgu (1547) zajistil uznání, že Nizozemí je pod habsburskou nadvládu. Nicméně Karel byl silný katolík a severní Nizozemsko bylo protestantské. On a jeho španělští dědici bojovali celé století proti nizozemské nezávislosti; navzdory obrovským nákladům neuspěli.^[1]

Filip II., 1556–1598

Filip III., 1598–1621

Filip III. má špatnou pověst, co se týče domácí i zahraniční politiky. Po otci zdědil dva velké konflikty. První z nich, dlouhotrvající nizozemské povstání, představovalo vážnou výzvu pro španělskou moc ze strany protestantských Spojených provincií v klíčové části Španělského impéria. Druhý, anglo-španělská válka, byl novější a méně kritický konflikt s protestantskou Anglií.^[2]

Filipovu vlastní zahraniční politiku lze rozdělit do tří fází. Prvních devět let své vlády uplatňoval vysoce agresivní politiku, jejímž cílem bylo dosáhnout „velkého vítězství“. Pokyny jeho nejdůležitějšímu poradci vévodovi z Lermy, aby vedl válku „krve a železa“ proti jeho vzpurným poddaným v Nizozemsku, to odráží. Po roce 1609 bylo evidentní, že je Španělsko finančně vyčerpané a Filip se s Nizozemci snažil vyjednat příměří. Následovalo období stažení; v pozadí však napětí nadále rostlo a už v roce 1618 byly politiky Filipových „prokonzulů“ stále více v rozporu s de Lermovou politikou.^[3]

Válka o španělské dědictví a následující období, 1701–1759

Ve válce o španělské dědictví (1701–1714) bojovaly tři evropské mocnosti o to, který král bude vládnout Španělsku. Zpočátku se většina bitev odehrávala mimo Španělsko. V roce 1704 však Španělsko napadli Němci (oficiálně Svatá říše římská včetně habsburského Rakouska a Pruska a také další menší německé státy), Velká Británie, Nizozemská republika, Savojské vévodství a Portugalsko. Útočníci chtěli udělat krále z kandidáta Habsburků namísto úřadujícího Filipa V., který byl vnukem mocného francouzského krále Ludvíka XIV. a kandidátem rodu Bourbonů. Španělsko nemělo žádnou skutečnou armádu, ale jeho obrana byla pro Ludvíka XIV. vysokou prioritou. Vyslal francouzskou armádu a po ničivé občanské válce nakonec útočníky ze Španělska vyhnal.^[4][5]

Po letech válčení a měnících se koalic konečným výsledkem bylo, že Filip V. zůstal králem. V praxi vládla Španělsku od roku 1714 do roku 1746 jeho manželka Alžběta Parmská, která se více zajímala o Itálii než o Španělsko. Španělsko nebylo ani pozváno k uzavření mírových smluv (Utrechtský mír), které znemožňovaly jakoukoli budoucí možnost sjednocení francouzské a španělské koruny. Hlavním vítězem byla Británie. Británie získala od Španělska Minorcu a Gibraltar a také právo prodávat otroky španělským koloniím. Británie také od Francie získala Newfoundland a Nové Skotsko. Španělsko si ponechalo své americké kolonie, ale ztratilo své evropské državy v Itálii a Španělském Nizozemí (moderní Belgii), většinou ve prospěch Rakouska. Španělsko nakrátko získalo zpět některé italské državy, dokud Britové v roce 1718 nepotopili jeho flotilu. Alžbětě Parmské se podařilo dobýt zpět Neapol a Sicílii. Na trůn tam dosadila svého syna. V roce 1759 abdikoval, aby se mohl vrátit do Madridu jako král Karel III. Španělský.^[4][6]

Americká válka za nezávislost, 1775–1783

Francie dychtivá se pomstít Britům za porážku během sedmileté války, nabídla podporu rebelujícím americkým kolonistům usilujícím o nezávislost na Británii během americké války za nezávislost a v roce 1778 vstoupila do války na jejich straně. Poté naléhala na Španělsko, aby udělalo totéž, v naději, že společně budou natolik silní, aby překonaly britské královské námořnictvo a byli schopni napadnout Anglii. V roce 1779 se Španělsko zapojilo do války v naději, že využije podstatné oslabení Británie. Španělsko nedůvěřovalo republikám a oficiálně nové Spojené státy americké neuznalo.^[7]

Dobře organizovaná jednotka pod vedením Bernarda de Gálveze operující ze španělské Louisiany opakovaně zaútočila na britské kolonie v Karibiku a Mexickém zálivu. Proti slabým britským posádkám snadno zvítězili a plánovali výpravu na Jamajku, ale v roce 1783 byl vyhlášen mír.

Nejvyšší prioritou Španělska bylo získat od Británie zpět Gibraltar.^[8] Navzdory dlouhému obléhání se tamní britská posádka dokázala udržet a Gibraltar zůstal v britských rukou i po uzavření Pařížské smlouvě. Na rozdíl od svých francouzských spojenců (pro které byla válka z velké části finanční i vojenskou katastrofou), Španělé dosáhli řady územních zisků a znovu získali Floridu a Menorku.^[7][9]

20. století

Španělsko, neutrální země během první světové války, nebylo pozváno k účasti na pařížské mírové konferenci v roce 1919 kvůli relativně nízkému zapojování země do mezinárodních záležitostí. Bylo však pozváno, aby se jako nestálý člen připojilo ke Společnosti národů. Formálně tak učinilo 14. srpna 1919.^[10]

Regionální vztahy

Latinská Amerika

Iberoamerická vize

Španělsko si se španělsky mluvícími zeměmi zachovalo speciální identitu. Jeho politika klade důraz na koncept iberoamerické komunity, v podstatě na obnovu historicky liberálního konceptu „hispano-amerikanismu“, který se snaží propojit Pyrenejský poloostrov se španělsky mluvícími zeměmi ve Střední a Jižní Americe prostřednictvím jazyka, obchodu, historie a kultury. Španělsko se stalo dobrým příkladem přechodu od diktatury k demokracii, jak ukazují četné cesty, které do regionu podnikli španělský král a premiéři.

Trendy v diplomatických vztazích

Španělsko udržuje programy hospodářské a technické spolupráce a kulturní výměny se zeměmi Latinské Ameriky, a to jak bilaterálně, tak v rámci EU. Během vlády José Maríi Aznara se španělské vztahy se zeměmi jako Mexiko, Venezuela a Kuba zhoršily. Naopak vztahy s ostatními zeměmi jako Kolumbie, Dominikánská republika a několika středoamerickými zeměmi byly na historicky nejlepší úrovni. Vítězství José Luise Rodrígueze Zapatera ve všeobecných volbách v roce 2004 toto nastavení změnilo. Navzdory dlouhodobým úzkým jazykovým, ekonomickým a kulturním vztahům s většinou Latinské Ameriky nebyly některé aspekty španělské zahraniční politiky během této doby, jako například její podpora války v Iráku, podporovány.

Subsaharská Afrika

Španělsko postupně začalo rozšiřovat své kontakty se subsaharskou Afrikou. Má zvláštní zájem o svou bývalou kolonii Rovníkovou Guineu. V poslední době usiluje o užší vztahy se Senegalem, Mauritánií, Mali a dalšími, aby vyřešilo problém nelegálního přistěhovalectví na Kanárské ostrovy.

Bilaterální vztahy

Afrika

Stát	Datum zahájení formálních vztahů	Poznámky
Alžírsko Alžírsko		Alžírsko má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Alicante a Barceloně. Španělsko má velvyslanectví v Alžíru a generální konzulát v Oranu.
Angola Angola	19. října 1977	Angola má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Luandě.
Burkina Faso Burkina Faso
Čad Čad		Čad má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii. Španělsko má velvyslanectví pro Čad v Yaoundé v Kamerunu.
Kamerun Kamerun		Kamerun má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Yaoundé.
Egypt Egypt		Egypt má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Káhiře.
Etiopie Etiopie		Etiopie má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii. Španělsko má velvyslanectví v Addis Abebě.
Gabon Gabon		Gabon má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Libreville.
Gambie Gambie		Gambie má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má kancelář velvyslanectví v Banjulu.
Ghana Ghana		Ghana má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Akkře.
Guinea Guinea		Guinea má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Konakry.
Guinea-Bissau Guinea-Bissau		Guinea-Bissau má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Bissau.
Jižní Afrika Jižní Afrika		Jihoafrická republika má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Pretorii a generální konzulát v Kapském Městě.
Keňa Keňa		Keňa má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Nairobi.
Konžská demokratická republika Konžská demokratická republika		DR Kongo má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Kinshase.
Libérie Libérie
Libye Libye		Libye má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Tripolisu.
Madagaskar Madagaskar		Madagaskar má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii. Španělsko má velvyslanectví pro Madagaskar v Pretorii v Jihoafrické republice.
Mali Mali		Mali má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Bamaku.
Mauritánie Mauritánie		Mauritánie má velvyslanectví v Madridu a generální konzulát v Las Palmas. Španělsko má velvyslanectví v Nuakšottu a generální konzulát v Nuadhibú.
Maroko Maroko		Španělsko má v Maroku několik zájmů. To je dáno geografickou blízkostí a dlouhými historickými kontakty, stejně jako dvěma španělskými enklávami Ceutou a Melillou na severním pobřeží Afriky. Maroko má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Algeciras, Almeríi, Barceloně, Bilbau, Las Palmas, Seville, Tarragoně a Valencii. Španělsko má velvyslanectví v Rabatu a generální konzuláty v Agádíru, Casablance, Nadoru, Tangeru a Tetuánu a konzulát v Larache.
Mosambik Mosambik		Mosambik má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Maputu.
Namibie Namibie		Namibie má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii. Španělsko má velvyslanectví ve Windhoeku.
Niger Niger		Niger má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii. Španělsko má velvyslanectví v Niamey.
Nigérie Nigérie		Nigérie má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Abuji a generální konzulát v Lagosu.
Pobřeží slonoviny Pobřeží slonoviny		Pobřeží slonoviny má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Abižanu.
Rovníková Guinea Rovníková Guinea	12. října 1968	Rovníková Guinea má velvyslanectví v Madridu a konzulát v Las Palmas.[11] Španělsko má velvyslanectví v Malabu a generální konzulát v Batě.[12]
Senegal Senegal		Senegal má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Dakaru.
Súdán Súdán		Súdán má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Chartúmu.
Tanzanie Tanzanie		Španělsko má velvyslanectví v Dar es Salaamu. Tanzanie má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii.
Tunisko Tunisko		Španělsko má velvyslanectví v Tunisu. Tunisko má velvyslanectví v Madridu.
Zambie Zambie		Španělsko v Zambii nemá žádné velvyslanectví, ale má honorární konzulát v Lusace. Zambie má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii. Zambie má velvyslanectví pro Španělsko v Harare v Zimbabwe.
Západní Sahara Západní Sahara		Saharská arabská demokratická republika má stálou delegaci v Madridu[13] a Barceloně.[14]
Zimbabwe Zimbabwe		Španělsko má velvyslanectví v Harare. Zimbabwe má velvyslanectví pro Španělsko v Paříži ve Francii.

Amerika

Stát	Datum zahájení formálních vztahů	Poznámky
Antigua a Barbuda Antigua a Barbuda		Antigua a Barbuda má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví pro Antiguu a Barbudu v Kingstonu na Jamajce.
Argentina Argentina	1863	Argentina má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně a Vigu a konzuláty v Cádizu, Palma de Mallorce a Santa Cruz de Tenerife.[15] Španělsko má velvyslanectví v Buenos Aires a generální konzuláty v Bahía Blance, Córdobě, Mendoze a v Rosariu.[16] Španělské ministerstvo zahraničních věcí o bilaterálních a obchodních vztazích mezi Španělskem a Argentinou (španělsky)
Bahamy Bahamy
Barbados Barbados
Belize Belize	13. ledna 1989	Belize má velvyslanectví pro Španělsko v Bruselu v Belgii. Španělsko má velvyslanectví pro Belizi v Ciudad de Guatemala v Guatemale.
Bolívie Bolívie	1847	Diplomatická krize s Bolívií v roce 2005 způsobená nedorozuměním byla Zapaterem rychle vyřešena a Španělsko se stalo první evropskou zemí, kterou Evo Morales 4. ledna 2006 navštívil. Bolivijský prezident Evo Morales se během návštěvy Španělska v září 2009 setkal s králem Juanem Carlosem a jednal s premiérem José Luisem Rodriguezem Zapaterem s cílem vyřešit otázky týkající se znárodnění bolivijského energetického sektoru. Bolívie má velvyslanectví v Madridu a generální konzulát v Barceloně a konzuláty v Bilbau, Murcii, Seville a Valencii a vicekonzulát v Palmě. Španělsko má velvyslanectví v La Paz a generální konzulát v Santa Cruz de la Sierra.
Brazílie Brazílie	1834	Brazílie má velvyslanectví v Madridu a generální konzulát v Barceloně.[17] Španělsko má velvyslanectví v Brasílii a generální konzuláty v Porto Alegre, Rio de Janeiru, Salvadoru a São Paulu.
Dominikánská republika Dominikánská republika	1855	Dominikánská republika má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně a Santa Cruz de Tenerife a konzuláty v Seville a Valencii.[18] Španělsko má velvyslanectví v Santo Domingu.
Ekvádor Ekvádor	1840	Ekvádor má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Alicante, Barceloně, Málaze, Murcii, Palmě de Mallorca a Valencii.[19] Španělsko má velvyslanectví v Quitu a generální konzulát v Guayaquilu. Obě země jsou členy Organizace iberoamerických států.
Guatemala Guatemala	1838	Guatemala má velvyslanectví v Madridu.[20] Španělsko má velvyslanectví v Ciudad de Guatemala. See also: Spaniards in Guatemala
Haiti Haiti	1. dubna 1939	Haiti má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Port-au-Prince.
Honduras Honduras	17. listopadu 1894	Honduras má velvyslanectví v Madridu a generální konzulát v Barceloně.[21] Španělsko má velvyslanectví v Tegucigalpě.
Chile Chile	1844	Chile má velvyslanectví v Madridu[22] a generální konzulát v Barceloně.[23] Španělsko má velvyslanectví v Santiagu. Oba národy jsou členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Jamajka Jamajka		Jamajka má velvyslanectví pro Španělsko v Bruselu v Belgii. Španělsko má velvyslanectví v Kingstonu.
Kanada Kanada	červenec 1935	Kanada má velvyslanectví v Madridu a konzuláty v Barceloně a Málaze.[24] Španělsko má velvyslanectví v Ottawě a generální konzuláty v Montréalu a Torontu.
Kolumbie Kolumbie	1881	Kolumbie má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně a Seville a konzuláty v Bilbau, Las Palmas de Gran Canaria, Palma de Mallorce a Valencii.[25] Španělsko má velvyslanectví v Bogotě.
Kostarika Kostarika	10. května 1850	Kostarika má velvyslanectví v Madridu.[26] Španělsko má velvyslanectví v San José.
Kuba Kuba	1902	Kuba má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně, Las Palmas de Gran Canaria, Santiagu de Compostela a Seville. Španělsko má velvyslanectví v Havaně.[27]
Mexiko Mexiko	26. prosince 1836	Mexiko má velvyslanectví v Madridu[28] a konzulát v Barceloně.[29] Španělsko má velvyslanectví v Ciudad de México a generální konzuláty v Guadalajare a v Monterrey. Obě země jsou členy Organizace iberoamerických států a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Během španělské občanské války se mexičtí dobrovolníci připojili k republikánské vládě a bojovali proti Franciscu Francovi. Ačkoli republikáni válku prohráli, pomohlo to zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi. Mnoho španělských přistěhovalců se také přistěhovalo do Mexika, aby válce unikli. Mexické ministerstvo zahraničních věcí o bilaterálních vztazích mezi Mexikem a Španělskem (španělsky) Španělské ministerstvo zahraničních věcí o bilaterálních a obchodních vztazích mezi Španělskem a Mexikem (španělsky)
Nikaragua Nikaragua	20. března 1851	Nikaragua má velvyslanectví v Madridu. Španělsko má velvyslanectví v Manague.
Panama Panama	květen 1904	Panama má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v A Coruñě, Barceloně, Las Palmas a Valencii.[30] Španělsko má velvyslanectví v Panamě.
Paraguay Paraguay	10. září 1880	Paraguay má velvyslanectví v Madridu a generální konzulát v Barceloně a Málaze.[31] Španělsko má velvyslanectví v Asunciónu.[32] Obě země jsou řádnými členy Latinské unie, Asociace španělských jazykových akademií a Organizace iberoamerických států. Španělské ministerstvo zahraničí o vztahu s Paraguayí (španělsky)
Peru Peru	1879	Peru má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně, Bilbau, Seville a Valencii.[33] Španělsko má velvyslanectví v Limě. Obě země jsou řádnými členy Asociace španělských jazykových akademií a Organizace iberoamerických států.
Salvador Salvador	24. června 1865	Salvador má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně a Seville.[34] Španělsko má velvyslanectví v San Salvadoru.
Spojené státy americké Spojené státy americké		Za vlády José Maríi Aznara si Španělsko s USA vytvořilo mimořádně dobré vztahy, z velké části díky dobrým osobním vztahům mezi Aznarem a Georgem W. Bushem. Po Zapaterově rozhodnutí stáhnout španělské jednotky z Iráku bezprostředně po všeobecných volbách v roce 2004 se vztahy podle očekávání zhoršily, ačkoli důležité obchodní vazby zůstaly nedotčeny. Když byl zvolen prezident Barack Obama, vyjádřil přání posílit spolupráci mezi oběma zeměmi. Španělsko má velvyslanectví ve Washingtonu, D.C. a generální konzuláty v Bostonu, Chicagu, Houstonu, Los Angeles, Miami, New Yorku, San Franciscu a v San Juanu. Spojené státy americké mají velvyslanectví v Madridu a generální konzulát v Barceloně.[35]
Trinidad a Tobago Trinidad a Tobago		Španělsko má velvyslanectví v Port of Spain. Trinidad a Tobago má velvyslanectví pro Španělsko v Bruselu v Belgii.
Uruguay Uruguay	19. července 1870	Uruguay má velvyslanectví v Madridu[36] a generální konzuláty v Barceloně,[37] Las Palmas de Gran Canaria,[38] Santiagu de Compostela[39] a Valencii. Španělsko má velvyslanectví v Montevideu. Obě země jsou řádnými členy Latinské unie, Asociace španělských jazykových akademií a Organizace iberoamerických států. Španělské ministerstvo zahraničí o bilaterálních vztazích s Uruguayí (španělsky)
Venezuela Venezuela	1846	Venezuela má velvyslanectví v Madridu a generální konzuláty v Barceloně, Bilbau,[40] Santa Cruz de Tenerife[41] a Vigu.[42] Španělsko má velvyslanectví v Caracasu.[43]

Asie

Stát	Datum zahájení formálních vztahů	Poznámky
Afghánistán Afghánistán		Afghánistán má velvyslanectví v Madridu. Španělsko uzavřelo své velvyslanectví v Kábulu v srpnu 2021.
Arménie Arménie		Arménie má velvyslanectví v Madridu.[44] Španělsko má velvyslanectví pro Arménii v Moskvě v Rusku a udržuje si honorární konzulát v Jerevanu. Ve Španělsku, zejména ve Valencii a Barceloně, žije kolem 42 000 lidí arménského původu. Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Zahraniční_vztahy_Španělska Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.  Navigácia: Veda > Analytika Antropológia Aplikované vedy Bibliometria Dejiny vedy Encyklopédie Filozofia vedy Forenzné vedy Humanitné vedy Knižničná veda Kryogenika Kryptológia Kulturológia Literárna veda Medzidisciplinárne oblasti Metódy kvantitatívnej analýzy Metavedy Metodika Metodológia vedy Náboženstvo a veda Náučná literatúra Podvody vo vede Popularizácia vedy Potravinárstvo Prírodné vedy Pseudoveda Scientometria Spoločenské vedy Teórie Teatrológia Technické vedy Technika Terminológia Umenie Výskum Veda Veda a technika podľa štátu Veda a technika podľa kontinentu Veda a technika podľa roka Veda v kozme Vedci Vedecká literatúra Vedecké databázy Vedecké experimenty Vedecké konferencie Vedecké metódy Vedecké ocenenia Vedecké organizácie Vedecké parky Vedeckí spisovatelia Vzdelávanie Záhady Príbuzné výrazy: Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia. www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk