Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov! Zásady ochrany osobných údajov. Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím
Španělština (neboli kastilština) je jeden z nejrozšířenějších světových jazyků. Spadá do kategorie románských jazyků. Španělština je úředním jazykem ve Španělsku, ve většině států Jižní a Střední Ameriky a v Rovníkové Guineji, velmi rozšířená je také ve Spojených státech, na Filipínách a v mnoha dalších zemích světa. Počet rodilých mluvčích se pohybuje okolo 500 miliónů. Po čínštině je to druhý nejpočetnější rodný jazyk na světě.
Původní kastilský dialekt vznikal v raném středověku v oblasti mezi Burgosem a Kantábrií, ovlivňován jednak arabštinou od jihu, jednak katalánštinou a baskičtinou od severovýchodu. Po celém poloostrově se rozšířil díky reconquistě. V 15. století, během procesu sjednocení španělských království, vydal Antonio de Nebrija v Salamance svůj spis Grammatica. Jde o první pojednání o kastilské gramatice a zároveň o první gramatiku vulgárního (lidového) jazyka v Evropě. Nejstarším textem v kastilštině jsou pak Glosas Emilianenses, sepsané baskickými mnichy.
Od doby vlády Karla I. v 16. století je pro kastilštinu používán častěji název španělština (jakožto jazyk, jímž se domluví všichni obyvatelé sjednocených španělských království). Přes různé polemiky, které s různou silou trvají dodnes, uvádí Slovník španělského jazykaKrálovské akademie výrazy kastilština a španělština jakožto synonyma.
Nejvýraznější fonologické změny oproti latině představují hláskové změny (lat.vita → špan. vida – život, iuventus → juventud – mládí), diftongizace (terra → tierra – země) či palatalizace.
Charakteristika jazyka
Abeceda a výslovnost
Španělština se zapisuje latinkou, ke které se přidává znak ñ; používají se spřežkych a ll. Španělská abeceda tak v současné době sestává z 29 písmen:
Písmeno „ñ“ na španělské klávesnici.
A, B (be), C (ce), CH (che), D (de), E, F (efe), G (ge), H (hache), I (i latina), J (jota), K (ka), L (ele), LL (elle), M (eme), N (ene), Ñ (eñe), O, P (pe), Q (cu), R (erre), S (ese), T (te), U, V (uve), W (uve doble / doble u), X (equis), Y (i griega), Z (zeta).
Přízvučné samohlásky se označují čárkou (á, é, í, ó, ú); nečtou se dlouze, ale při výslovnosti se na ně klade důraz, tzv. akcent. Přízvuk se označuje pouze tehdy, je-li nepravidelný, tj. nestojí li na předposlední slabice, resp. na poslední slabice ve slovech zakončených na souhlásku kromě n a s. Při výslovnosti platí, že ch se vždy čte jako /č/, j se čte vždy jako /ch/, c+a, o, u se čte vždy jako /ka,ko,ku/, c+e, i se v evropské španělštině čte jako /θe, θi/ a v americké španělštině jako /se, si/, g+a,o,u se čte vždy jako /ga,go,gu/, g+e, i se čte vždy jako /che,chi/, gua, guo se čte vždy jako /gua, guo/, gui, gue se čte vždy jako /gi,ge/, h se nikdy nečte, qu se čte vždy jako /k/, z se v evropské španělštině čte jako /θ/ a v americké španělštině jako /s/.
Americká španělština se liší užitím písmena „x“, jež pochází z indiánských jazyků v Mexiku a čte se podobně jako české . Název Mexiko vychází ze jména jedné domorodé skupiny, jíž byli Mexikové (čteno ). Vlivem dalších hláskotvorných změn se dnes Mexiko vyslovuje jako , Mexičané někdy dokonce používají zápis Méjico, který odpovídá pravidlům současné španělské fonetiky. Ve starších písemných pramenech se setkáváme s písmenem „x“, čteným jako (například Don Quixote místo Don Quijote) – toto pravidlo je však již archaické. Písmeno „x“ se pak čte jako /š/ při přepisu výrazů původních latinskoamerických kultur (např. slovo „Xaman“ pochází z mayštiny a čte se , jde o ekvivalent slova „sever“, důležitý pojem v mayském rituálním náboženství).
Písmeno
Název
Výslovnost (IPA)
Česky
Alofony
a
a
„a“
b
be, be alta, be larga, be grande, be labial
„b“, „v“
,
c
ce
; /
„k“, „s“
ch
che
„č“
d
de
„d“
e
e
„e“
f
efe
„f“
g
ge
;
„g“, „ch“
h
hache
—
—
i
i, i latina
i
„y“, „j“
j, ʝ
j
jota
x
„ch“
k
ka
k
„k“
l
ele
l
„l“
ll
elle
ʎ~ʝ
„ľ~j“ („ď“) popř.(„dž“) („ž“) („š“)
m
eme
m
„m“
n
ene
n
„n“
m
ñ
eñe
ɲ
„ň“
o
o
o
„o“
ɔ
p
pe
p
„p“
qu
cu
k
„k“
r
ere / erre
r, ɾ
„r“, „rr“
rr
erre (errre)
r, ɾ
„rr“ , „rrr“
s
ese
s
„s“
t
te
t
„t“
u
u
u
„u“
w
v
uve, ve baja, ve corta, ve chica, ve chiquita, ve pequeña , ve labiodental
Španělské jméno, stejně jako v dalších románských jazycích, rozlišuje pouze dva rody: mužský a ženský. Slovesný systém je poměrně bohatý; kromě indikativu (indicativo) má široké použití subjunktiv (subjuntivo). V indikativu pak například pro vyjádření minulosti existuje několik časů – minulý prostý (indefinido), minulý složený (préterito perfecto), souminulý (imperfecto), předminulý (pluscuamperfecto). Tyto všechny minulé časy existují jak v prostém, tak v průběhovém tvaru.
Španělština je jazyk rozšířený po celém světě, a proto existuje řada nářečí španělštiny, mezi nimiž mohou být dosti výrazné rozdíly. Rozlišujeme následující nejvýznamnější nářečí španělštiny:
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Španělština Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
