Medvěd lední
Dospělý medvěd lední na Špicberkách v Norsku
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Podřád	psotvární (Caniformia)
Čeleď	medvědovití (Ursidae)
Rod	medvěd (Ursus)
Binomické jméno
Ursus maritimus Phipps, 1774
Rozšíření medvěda ledního
Synonyma
Ursus eogroenlandicus Ursus groenlandicus Ursus jenaensis Ursus labradorensis Ursus marinus Ursus polaris Ursus spitzbergensis Ursus ungavensis Thalarctos maritimus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako medvěd polární, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblast. Oproti ostatním medvědům využívá užší ekologickou niku, na niž se výborně adaptoval tělesnými vlastnostmi uzpůsobenými na nízké teploty, na pohyb na sněhu, po ledu a v neposlední řadě na plavání v chladné vodě. Tepelnou izolaci mu zajišťuje hustá srst a silná tuková vrstva pod kůží. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni (Phocidae), zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců. Druh popsal anglický námořník Constantine John Phipps v roce 1774.

V kohoutku může měřit až 1,6 metru, délka těla činí přibližně 2,5 metru, a stojí-li na zadních nohou, dosahuje výšky okolo 2,4–3,3 metru. Samec může vážit 300–800 kg (výjimečně i více) a největší hmotnosti dosahuje obvykle před začátkem období zimního klidu (tedy zcela vykrmený). V současné době bývá považován za nejtěžší dravé zvíře žijící na souši. Údajně největší doposud známý exemplář dosáhl váhy 1 002 kg a vzpřímený mohl být vysoký kolem 3,5 metru. Samice jsou výrazně menší a váží okolo 150–300 kg, v březosti až 500 kg.

Období páření probíhá od konce března do začátku června. Samice je gravidní 6,5–9 měsíců, ale prodělává takzvanou utajenou březost, kdy se nejprve pozastaví vývoj oplozeného vajíčka a posléze znovu obnoví v příhodnou dobu, zpravidla v srpnu nebo září. Medvíďata se rodí slepá a hluchá, o hmotností 450 až 900 gramů. Ve věku 4–5 měsíců jsou již schopna pozřít tuhou stravu a až do stáří 2–3 let sbírají zkušenosti od své matky. Do pohlavní zralosti se dostanou při dovršení čtvrtého až šestého roku života. Medvěd lední se ve volné přírodě jen zřídka dožije více než 30 let. V zajetí se samice medvěda ledního dožila téměř 44 let.

Na základě nekompletních studií odborníci usuzují, že v divoké přírodě žije okolo 23 000 jedinců ( rok 2018). V zajetí je chováno cca 300 zvířat (rok 2022). První, avšak umělý odchov mláděte se podařil v Zoo Praha v roce 1942.

Medvěd lední je chráněn mezinárodními dohodami. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej od roku 2006, v roce 2008 a po poslední uvedené studii z roku 2015 vede jako zranitelný druh, a to především na základě nejisté budoucnosti s ohledem na možné či už působící hrozby způsobené člověkem nebo vzniklé v důsledku ekologických změn.

Rozšíření a početnost

Lední medvědi se pohybují prakticky po celé Arktidě, primárně podél polárního ledového obalu a jen vzácněji v blízkosti severního pólu, pouze v létě někteří medvědi proniknou až sem. Pohybují se v prostředí, kde teplota může klesnout až na -46 °C,^[2][3] přičemž průměrné teploty v Arktidě jsou -34 °C (v zimě) a 0 °C (v létě).^[4]

Přirozeným prostředím jsou pro ně bloky ledových ker, okraje břehů a otevřené vody, tvořící vzájemnou kombinaci (viz polynie). V nepříznivém období, při letním tání, jsou nuceni pobývat i na pevnině.^[2][5] V zimě je lze spatřit až na jihu Kanady v zamrzlém Jamesovu zálivu. Podobně se v období migrace stahují do blízkosti kanadského města Churchill v provincii Manitoba, kde vyčkávají, než zamrzne Hudsonův záliv.^[6] Do Churchillu se na tuto podívanou každým rokem sjíždějí stovky turistů. Vlivem takzvaného driftování na ledových masivech je může mořský proud či vítr zanést daleko na jih, a tak byli spatřeni například též v Norsku, nebo dokonce až na japonském ostrově Hokkaidó.^[2] Vzácně se může objevit na severu Finska či na Islandu. Konkrétně na Island se občas dostává z Grónska a z bezpečnostních a finančních důvodů je zde zabíjen.^[7]

Celkově se tedy medvěd lední rozšířil do oblasti Dánska (Grónsko), Norska (Špicberky, Jan Mayen, Medvědí ostrov), Ruska (Země Františka Josefa, Nová země – proslulá testy jaderných zbraní v letech 1955 až 1990, které mohly mít negativní vliv na genetiku zdejších medvědů^[8], Severní země, Novosibiřské ostrovy, Wrangelův ostrov, Kamčatka, Anadyrský záliv), USA (Aljaška, okolí Yukonu, Labrador) a Kanady. Nejvíce medvědů (60–80 %) žije na severovýchodě Kanady.^[9][10] Všechny zmíněné státy jednotně spolupracují pod záštitou dohody, v níž se společně shodují na důležitosti zachování a ochrany přeživší populace medvěda ledního, a zároveň přislíbily spolupráci v oblasti výzkumu. Ilegální lov je kontrolován příslušnými úřady.^[4][11][12]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) od roku 2015 uvádí, že k poklesu dochází asi u tří z celkem 19 známých regionálních populací. Jednu subpopulaci vědci označili za rostoucí, šest za stabilní a posledních devět za blíže nespecifikované, neboť není k dispozici dostatek údajů. Na základě těchto nekompletních studií biologové usuzují, že v divoké přírodě žije okolo 22 000–31 000 jedinců.^{[11][13][14][15]} V novější studii, publikované v roce 2018, odborníci počítají s populací okolo 23 000 jedinců (v rozmezí 15 972–31 212).^[16]

Populace medvědů ledních se dělí podle výskytu na 19 subpopulací (viz obrázek vpravo), a sice: na jedince či skupinu žijící v oblasti východního Grónska (EG), Barentsova moře (BS), Karského moře (KS), Moře Laptěvů (LVS), Čukotského moře (CS), severního a jižního Beaufortova moře (SBS a NBS), Melvillova průlivu (VM), Kanálu M'Clintock (MC), Boothijského zálivu (GB), Lancasterova průlivu (LS), Norského zálivu (NB), Kaneova pánve (KB), Baffinova zálivu (BB), Davisova průlivu (DS), Foxova zálivu (FB), západního a jižního Hudsonova zálivu (WHB a SHB) a v okolí Ostrovů královny Alžběty (QE).^[17][18]

Podle zprávy z roku 2018, kterou vydala vláda kanadského teritoria Nunavut, populace medvědů ledních roste a představují větší nebezpečí pro místní inuitské komunity, protože se stále více přibližují k lidské infrastruktuře. Jiní odborníci tyto situace připisují klimatickým změnám, ale nemyslí si, že by byla populace medvědů na vzestupu.^[19]

Taxonomie

Lední medvěd náleží do rodu Ursus (medvěd) a řadí se do čeledi Ursidae (medvědovití). Od ostatních savců řádu Carnivora (šelmy) se tento rod robustních šelem oddělil před asi 38 miliony let. Z evolučního hlediska jsou medvědovití nejmladšími šelmami. Tito tvorové mají úzkou vazbu na šelmy psovité. Příbuzenství je tak patrné, že jsou označováni za jednu z postranních větví psovitých. Výchozí formou medvědovitých byla poměrně malá a převážně na stromech žijící zvířata, která se až teprve později přizpůsobila pozemnímu způsobu života. Koncem oligocénu až začátkem spodního miocénu to byli tvorové velcí asi jako dnešní liška, teprve s postupem času rostli do větších rozměrů. Kosterní pozůstatky jedné z těchto nejstarších forem byly objeveny mimo jiné i v Čechách, a sice v Tuchořicích u Loun. Během miocénu se již objevily i první velké formy, které rostly do podobných rozměrů jako dnešní grizzlyové nebo medvědi lední (např. rod menších druhů Hemicyon a mladší pokračovatel větších zástupců rod Agriotherium). Moderní rod Ursus má své nejstarší zástupce v mladším pliocénu a jedním z nich je tehdejší největší medvědovitá šelma – vyhynulý medvěd jeskynní (Ursus spelaeus), který byl o něco málo větší než dnešní medvěd hnědý a mohl dosahovat hmotnosti 250–500 kg.^[20][21]

Fylogenetický strom současných druhů medvědů (viz níže) vytvořený na základě fosilních nálezů dokazuje, že nejblíže příbuzný medvědovi lednímu je medvěd hnědý (Ursus arctos). S tímto druhem sdílí hned několik společných znaků, například podobnou chemicko-biologickou strukturu mozku nebo je hostitelem stejných střevních parazitů (např. Baylisascaris transfuga).^[22] Objevené fosilie a genetický výzkum (mitochondriální DNA) naznačuje, že se od medvěda hnědého oddělil asi před 300–150 tisíci lety, pravděpodobně kvůli změnám klimatu.^[23] Podrobná analýza jaderné DNA zase prokázala, že se mohl vyvinout daleko dříve, údajně už před 600 000 let.^[24] Ovšem nejnovější výzkum založený na analýze kompletních genomů prozradil, že k tomu došlo asi před 400 000 lety.^[25] Kosterní pozůstatky dále prozradily, že se podoba jeho stoliček oproti příbuznému druhu změnila na ty, které jsou typické pro masožravce (medvěd hnědý je všežravec). Stalo se tak přibližně v období před 20–10 tisíci lety.^[26] Za nejstarší dochovanou fosilii medvěda ledního se považuje nález dolní čelisti dospělého samce z roku 2004 na Špicberkách, jejíž stáří se datuje do doby před 130–110 tisíci lety.^[23][27]

Lední medvěd tráví více než polovinu svého života na mořském ledě a na základě této skutečnosti nese i vědecké jméno; poprvé jej popsal anglický důstojník královského námořnictva Constantine John Phipps roku 1774 a přiřadil mu vědecké jméno latinského původu Ursus maritimus, v překladu námořní či mořský medvěd, právě na základě jeho biotopu a způsobu života. Protože je doslova závislý na plovoucích ledových krách, považuje se za druh mořského savce.^{[4][2][14][30]}

Asi v polovině 19. století byl lední medvěd řazen do vlastního rodu Thalarctos, z čehož sešlo poté, co byly nalezeny důkazy o křížení s medvědy hnědými, objasňující druhovou evoluční divergenci.^[23] Získal tak zpět původní vědecký název Ursus maritimus, který již navrhl C. J. Phipps. Křížení obou druhů probíhalo po dlouhou dobu, což dospělo k tomu, že v populaci medvěda hnědého bylo nalezeno 2 % (v některých případech také 5 až 10 %) genetického materiálu medvědů ledních.^[31][32][33] Společně také plodí životaschopné potomky; hybrid vzniklý křížením s poddruhem grizzly se nazývá pizzly.^[34][35][36] Na základě této skutečnosti by mohl být medvěd lední s medvědem hnědým natolik blízce příbuzný, že by se mohlo jednat o poddruh. Jejich vzájemné morfologické a fenotypické rozdíly však tuto možnost vylučují.^[27][23]

Některé starší studie vycházející z původních popisů dělily populaci této šelmy na dva poddruhy: medvěd lední americký (Ursus maritimus maritimus) a medvěd lední sibiřský (Ursus maritimus marinus). Nicméně naprostá většina odborníků v současnosti (rok 2023) toto rozdělení neuznává a považuje medvěda ledního za monotypický druh.^{[37][38][39][40]} Známý je však jeden vyhynulý poddruh, Ursus maritimus tyrannus, který byl popsán z jediného fragmentu loketní kosti nalezené v Londýně.^[26] Tento medvěd žil na konci pleistocénu a byl o něco větší než recentní druhy medvědů. Některé autority se však přiklánějí k názoru, že jde spíše o poddruh medvěda hnědého.^[41][42]

Přestože existují důkazy o segregaci populace, jsou genetické materiály medvědů navzdory geografickému rozsahu prakticky totožné, nebo jen minimálně rozdílné.^[38][39][40] Nicméně v roce 2022 mezinárodní tým vědců narazil na geneticky odlišnou populaci medvědů ledních usadivší se v jihovýchodním Grónsku. Předpokládá se, že tato populace byla po dlouhou dobu izolovaná. Počet medvědů v oblasti ještě není znám.^[43][44]

DNA

Genetickou výbavu medvěda ledního tvoří diploidní karyotyp 2n = 74 chromozomů, a takovou sdílí se všemi recentními medvědy z rodu Ursus. Odlišnou má kupříkladu panda velká z rodu Ailuropoda (2n = 42) nebo medvěd brýlatý z rodu Tremarctos (2n = 52).^{[31][45][46][47][48][49]}

Fyzické vlastnosti

Medvědi jsou, zejména co se hmotnosti týče, jedni z největších žijících suchozemských predátorů planety.^[2] V čele mezi všemi druhy se umístil medvěd lední, který dosahuje až čtyřikrát větší hmotnosti než lev. Co se týče velikosti a fyzické síly, v těsném závěsu se nacházejí medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis), medvěd kodiak (Ursus arctos middendorffi) nebo medvěd kamčatský (Ursus arctos beringianus), poddruhy medvěda hnědého (Ursus arctos).^[50][51][52] Ovšem krokodýl mořský, který se rovněž živí potravou pocházející ze souše, může dosahovat ještě větší hmotnosti i délky než medvěd lední.^{[p. 1]} Z hlediska vývoje života na Zemi tento primát patří obřím teropodním dinosaurům, dosahujícím zhruba desetinásobné hmotnosti.^[53]

Parametry, rozměry

Hlava

Hlava je relativně menší, avšak delší než hlavy většiny medvědů. Předozadní délka lebky samce je 353–412 mm, samice 311–380 mm.^[31] Krk je protáhlý. Oblé uši jsou v poměru k hlavě i v porovnání s ostatními medvědy malé, jak předpovídá Allenovo pravidlo, neboť při nízkých teplotách jsou tak lépe chráněné před mrazem. Oči má malé, tmavě hnědé až černé.^[31] Mírně prohnutý černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů. Uvádí se, že medvědi číhající na tuleně si v některých případech čenich zakrývají přední tlapou, aby je neprozradil. Patrně se však jedná o obecně rozšířený mýtus, který nebyl vědeckými pozorováními potvrzen.^[31]

Tělo

Tělo medvěda ledního je velké a podsadité, podobné medvědovi hnědému. Největší jedinci mohou dorůst dvojnásobku až trojnásobku velikosti medvěda baribala.^[2]

Ocas medvěda ledního je velmi krátký, obvykle 7–15 cm, výjimečně až 21 cm. Neplní žádnou důležitější funkci, kromě toho, že udržuje zadní část v teple.^{[31][54][55][56]} V kohoutku může dospělý medvěd měřit až 1,6 metru.^[57] Stojí-li na zadních nohou, měří okolo 2,4–3,3 metru. Dospělý samec dosahuje hmotnosti 300–800 kg a délky těla 2–2,7 metru (počítaje od nosu po špičku ocasu), ve výjimečných případech až tří metrů.^[2][31][58] Samice je výrazně menší, váží zhruba 150–350 kg^[31][59] (v březosti, dobře vykrmená samice až 500 kg) a její tělo nebývá delší než dva metry. Hmotnost se dosti liší mezi různými populacemi a u konkrétních jedinců značně kolísá i v průběhu roku. Medvědí tělo rychle spaluje energii a už za pouhý týden může šelma přijít o více než 10 % hmotnosti (medvěd spaluje až 12 325 kalorií denně, a to i navzdory tomu, že se snaží co nejvíce odpočívat).^[60] Samci tak nejčastěji váží mezi 390 a 650 kg, samice většinou 200 až 260 kg.^[61][62] Z těchto údajů vyplývá, že medvěd lední je jedním z nejpatrnějších v otázce pohlavního dimorfismu u savců, ale ještě markantnější velikostní rozdíly nalezneme u rypouše sloního, kde samec může vážit i desetinásobek samice.

Údajně doposud největší exemplář, samec s hmotností 1002 kilogramů, byl nalezen a zastřelen v Kotzebueově zálivu na západním pobřeží Aljašky v roce 1960. Stál-li by tento medvěd na zadních nohou, vysoký by byl kolem 3,5 metru (možná až 3,65 m^[2]).^{[2][4][63][57][61][64]} Tento exemplář je nyní vystaven na letišti v Anchorage.^[65] O hmotnosti až 1000 kg zcela vykrmeného medvěda před obdobím klidu píše i německý zoolog Josef H. Reichholf.^[66]

Dostupné údaje získané ze studií naznačují, že druh nyní nedosahuje takových rozměrů jako ve 20. století. V provincii Ontario zkoumala řada výzkumníků téměř tisíc medvědů ledních a tato studie publikovaná v časopise Arctic Science ukázala, že mezi lety 1984–2009 klesla průměrná váha samce o 45 kg, samice o 31 kg. Kromě nižší tělesné hmotnosti mají medvědi i menší lebky.^[67][68] Pravděpodobným viníkem je měnící se klima (medvěd je zcela závislý na mořském ledě).^[67][68] Pokud se populace nachází v jižnějších oblastech, je očividně náchylnější na změnu svého prostředí.^[68]

Chrup a síla čelistí

Medvěd lední má celkem 34–42 ostrých zubů. Jeho chrup je celkově podobný chrupu lvů nebo tygrů, tedy dentici typických masožravců.^[69] Obzvláště výrazné jsou jeho mohutné, kónické (kuželovité) špičáky, dosahující korunkové délky až 50 mm (počítaje od části čnějící z dásně). Větší rostou především samcům.^[5] Na rozdíl od jiných druhů medvědů je chrup medvěda ledního vhodně uzpůsobený k chytání kořisti a trhání masa, daleko méně pak k rozmělňování vegetace.^[5] Jak medvěd roste, s každým rokem se v jeho zubech vytváří tenké vrstvy cementu, díky kterým lze určit stáří zvířete. Zubní vzorec dospělého jedince obvykle vypadá takto: I 3/3, C 1/1, P 4/4, M 2/3.^[5][69] Nicméně někdy mohou chybět jeden až dva přední, rudimentární, premoláry (třenové zuby).^[31]

Síla stisku skrývající se v čelistech medvěda se rovná hodnotě 827,4 N, což je 84,4 kg/cm² (srovnatelná s jaguárem, ale menší než u tygra nebo lva).^[70][71] Z jiné studie vyplývá, že dokáže vyvinout sílu od 1647 N (v případě špičáků) až do 2350 N (v případě stoliček), přičemž naopak výrazně předčil lva (1315 N / 2024 N) i tygra (1472 N / 2165 N).^[72]

Kůže, srst a tlapy

Medvědí kůže, čenich a pysky jsou černé a lépe tak vstřebávají teplo, medvíďata mají kůži růžovou. Jeho srst má obvykle bílý vzhled, vlivem oxidace může však vypadat nažloutle, hnědě až šedě. Za bílým vzhledem srsti stojí optický jev (tzv. lom světla), ve skutečnosti je ale čirá (průhledná), chlupy jsou tedy bez pigmentu.^[57] Jeho kožešina je výborným izolačním materiálem, ledního medvěda lze proto jen těžko zachytit termovizí. Mastnou srst tvoří dvě vrstvy: hustá 5cm podsada a 15cm krycí pesíky, medvěda ochrání i před mrazy dosahujícími až −70 °C (běžně se ale v tak extrémních podmínkách nepohybuje).^{[4][73][3][74]} Hustota srsti se pohybuje od 1 000 do 1 500 chlupů na cm².^[75][76] Na mikroskopické úrovni je srst medvěda ledního tvořena mřížkou keratinu oddělenou izolačními vzduchovými kapsami.^[76]

Medvěd lední je tzv. ploskochodec (došlapuje na celou plochu chodidla).^[77] Má poměrně široké přední tlapy, na kterých mají samci výrazně dlouhé chlupy (43 cm i více). Ty přestávají růst po dovršení asi 14 let a pravděpodobně nosí známky vyspělosti, na které mohou reagovat i samice v případě výběru potenciálního partnera.^[56][78] Podobně důležitou roli hraje například lví hříva. Mohutné tlapy s plochou o průměru až 35 cm (30 cm přední, 35 cm zadní) jsou přizpůsobené k chůzi po sněhu; rozkládají hmotnost medvěda (podobně jako sněžnice na nohou člověka) a chrání ho před zabořením se do sněhu. Účelné jsou také při plavání, prsty jsou do poloviny spojeny plovací blánou. Na spodní straně tlap má medvěd lední tmavé metakarpální a palmární podložky uprostřed, metatarzální a plantární podložky na zadní části chodidel a pět menších polštářků na prstech. Při bližším pohledu lze na nich spatřit drobné hrbolky, nazývané papily, které fungují podobně jako přísavky. Medvěd lední disponuje více než pěticentimetrovými drápy zespoda pokryté srstí, které jsou zakřivené, velmi ostré a podobně jako jeho zuby vyvinuté k uchopení kořisti, nebo k udržení se, podobně jako podrážky chodidel, na kluzkém povrchu. Je schopný jednou tlapou uzvednout 100 kg, nebo pravděpodobně až 225 kg (např. tolik vážícího tuleně vyzvednout z vody na led).^{[2][55][79][80]} Podle některých studií je medvěd lední „pravák“ (na základě častého poranění na pravé přední končetině), podle jiných „levák“ (z některých pozorování vyplývá, že kořist udeří levou přední končetinou).^[81][82] S největší pravděpodobností však své přední tlapy používá zcela libovolně, a sice bez nějaké významné preference. Záleží pouze na situaci a tedy na důvodech souvisejících s ergonomií.^[83]

Tuk

Není-li dostatek potravy, je schopný díky své tukové rezervě hladovět po dobu několika (4–8) měsíců. Polovinu jeho tělesné hmotnosti tvoří právě tuk a díky přizpůsobenému oběhovému systému mu nedělá problém ani vyšší hladina cholesterolu.^[54][84][85] Tato tuková tkáň dosahuje tloušťky okolo 10 cm a dobře jej chrání i před mrazivými teplotami. Patrně hůře snáší teploty vyšší než 10 °C a může se dostat do stavu přehřátí.^[40] Vrstva tuku se mění v průběhu roku a je u každého medvěda individuální.^[86]

Kondice a výkony

Medvěd lední je velmi obratný, silný a mrštný. Navíc je to velmi zdatný plavec, ze všech druhů medvědů je pobytu ve vodě nejlépe fyziognomicky a fyziologicky uzpůsoben (oči blízko horního obrysu hlavy, soustředění svalové hmoty do zadní části těla).^[87] Za tuto schopnost vděčí třem klíčovým faktorům; má velmi hustou podsadu a srst (při plavání se namočí pouze chlupy a kůže zůstane suchá), k tomu navíc silnou vrstvu podkožního tuku (ta v podstatě zdvojnásobuje ochranu před podchlazením) a nakonec černou kůži, která lépe a rychleji absorbuje sluneční paprsky a medvěd se tak snadněji prohřeje.^[88] Při plavání nepoužívá zadní nohy, ale pouze přední končetiny, což je vodní adaptace, která není u žádného jiného čtyřnohého savce vypozorována.^[89] Dokáže v kuse plavat i několik dní a urazit přitom stovky kilometrů (zaznamenaným rekordem je 687 km v Beaufortově moři).^[54][90] Ve vodě se pohybuje rychlostí okolo 5 až 10 km/h. Umí se i potápět do hloubky až 4,5 m a pod vodní hladinou setrvat více než tři minuty (maximální zaznamenaný čas ponoru u divokého jedince je 3 minuty a 10 sekund, během kterého pod vodou uplaval 40–50 metrů).^[64][91] Nechává při tom oči otevřené a nozdry uzavřené. Rovněž dokáže vyšplhat na téměř svislé kry nebo dovede přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Pokud je medvěd lední donucen okolnostmi, dokáže běžet rychlostí údajně až 30–40 km/h,^[92][93] avšak jen na krátkou vzdálenost. Brzy medvěda taková zátěž unaví nebo se rychle přehřívá, proto dává přednost pomalejšímu pohybu tempem 2,5 až 6,5 km/h.^{[3][94][40][95]}

Smysly

Lední medvěd má skvěle vyvinutý čich. Je kupříkladu schopen zaznamenat pachovou stopu tuleně zahrabaného více než jeden metr pod sněhem z více než kilometrové vzdálenosti,^[96] údajně detekovat kořist vzdálenou až devět kilometrů^[97] a dle některých zdrojů dokáže vycítit i více než 30 km vzdáleného ploutvonožce.^[98][99] V případě rozkládající se mrtvoly, například velryby, je pach nepochybně intenzivnější a lze očekávat, že mršinu může ucítit na podobnou nebo ještě větší vzdálenost.

Citlivým sluchem si pomáhá při hledání potravy tak, že naslouchá odrazům vody o tvrdý led, aby našel vhodné místo k jeho rozbití. Na okraji štěrbiny pak číhá na tuleně. Je schopný slyšet frekvence v rozmezí 11,2–22,5 kHz (nejcitlivěji mezi 8–14 kHz),^[56][100] případně možná až do 25 kHz,^[4] co se týče spodní hranice tak zvuky o frekvenci 125 Hz nebo nižší podobně jako psi (pro srovnání člověk 20 Hz–20 kHz).^[56][101]

Zrak je slabší, podobný lidskému.^[27][87] Při vstupu do vody chrání jeho oči průhledná mžurka coby spodní víčko, které mu umožňuje dobré vidění i pod vodní hladinou.^[2] Lední medvědi jsou částečně barvoslepí, takzvaní dichromati, kteří mají pouze dva typy čípků. Mají ale mnoho tyčinek, světlocitlivých buněk, díky kterým dobře vidí i za tmy.^[56]

Mozek a inteligence

Mozek medvěda ledního váží téměř 500 g (medián 498 g^[102][103]). Pro srovnání hmotnost mozku lva se pohybuje okolo 240 g^[102], dospělého člověka 1300–1400 g^[102], slona 4619–4783 g^[102][104] a mozek vorvaně, který je nejtěžší mezi všemi živočichy, až 7800 g^[102]. Hmotnosti srovnatelné s ledním medvědem mají mozky goril či koní.^[102]

Zajímavé poznatky k inteligenci živočichů přinesla studie publikovaná v roce 2016. Při ní bylo podrobeno zkoušce 39 druhů karnivorních savců, celkem 140 jedinců v různých zoologických zahradách, mezi nimiž figurovali i medvědi lední, lišky polární, irbisové, tygři, hyeny skvrnité, vydry říční či pandy červené. Každé testované zvíře mělo půlhodinový limit na to, aby se dostalo k oblíbené potravě uzavřené v kovové kleci na jednoduchou západku. Rozměry klece byly vždy přizpůsobeny velikosti zvířete. K potravě se v časovém limitu dostalo celkem 35 % šelem a zcela nejlépe si vedli medvědi, kteří měli téměř 70% (69,2%) úspěšnost. Tato studie prokázala, že úroveň inteligence (resp. míra dovednosti) souvisí s velikostí mozku (tj. velikost mozku v poměru k hmotnosti zvířete). Naopak manuální zručnost živočicha nebo způsob života v sociální skupině (ve smečce) nejsou v určování inteligence klíčové.^[105][106]

Medvěd lední umí také využívat nástroje, aby snadněji získal potravu. V japonské zoologické zahradě v Ósace se samec medvěda ledního jménem Gogo (či GoGo) dokázal zmocnit oblíbené pochoutky, i když na ni nedosáhl – buďto maso shodil pomocí dřevěné klády, nebo na kus masa házel různě předměty. S podobnými praktikami medvědů se setkávali už domorodí Inuité. Ti dle jejich slov spatřili několik podobně vychytralých medvědů, kteří třeba silné mrože zabili tak, že je kouskem kamene nebo kusem zmrzlého ledu udeřili do hlavy (usmrtit mrože obvyklou taktikou – zakousnutím do hlavy – medvědi obvykle nedokážou, neboť odolný ploutvonožec disponuje velmi těžkou a silnou lebkou, kterou medvědi jen stěží prokousnou). Nová podrobná studie uveřejněná v roce 2021 v předním akademickém časopise Arctic potvrzuje, že nejde o žádný mýtus a skutečně se lze setkat s divokými jedinci, kteří se takto zachovají. Mezi zvířaty je použití nástrojů k řešení problémů známkou vyšší inteligence (podobně vynalézaví jsou šimpanzi, delfíni nebo sloni).^{[107][108][109]}

Určitou inteligenci prokázali medvědi i tím, jak si dokážou poradit s nestabilní ledovou plochou. Aby se dostali skrze tenký mořský led z jednoho břehu na druhý a vyhnuli se vysilujícímu plávaní v ledové vodě, na led raději opatrně ulehnou a pomalu se přes něj plazí, čímž dokonale rozloží váhu svého těla a sníží tak riziko, že se do vody propadnou.^[110][111]

Biologie a ekologie

Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Kromě období páření se shromažďují u příležitosti potravy. Na jaře, v období tání, byl schopen v hojném počtu krmit se vedle ostatních souputníků na mršině velryby, přičemž se neprojevoval teritoriálním chováním. V jednom případě se u mrtvého kytovce nacházelo až 180 medvědů.^[112] Spatřit lze i nepříbuzné dospělé, kteří si společně hrají a také nocují.^[113] Hravá jsou především mláďata. Zejména pro mladého samce jsou domnělé souboje se sourozenci důležité. Lépe se tak připraví na situace, se kterými se bude muset vypořádat v dospělosti během období páření.^[114]

V roce 1992 pořídil německý přírodovědec a fotograf Norbert Rosing, který pracoval např. pro National Geographic, dnes již široce rozšířený soubor fotografií ledního medvěda, který si hrál s o mnoho menším kanadským eskymáckým psem. Dvojice spolu každé odpoledne sváděla domnělé neškodné souboje po dobu 10 dní v kuse bez zjevného důvodu, ačkoli medvěd se možná snažil demonstrovat svou přátelskost v naději, že se s ním pes podělí o potravu. Tento druh sociální interakce je poměrně neobvyklý; pro lední medvědy je mnohem typičtější agresivní chování vůči psům.^{[115][116][117]} Podobný úkaz, kdy se medvěd nechoval vůči psovi útočně a dokonce ho i „hladil“, se podařilo zachytit na kameru v roce 2016 a video se brzy stalo velmi populární. Později však vyplynulo, že byl medvěd pravidelně krmený člověkem, což mohlo chování šelmy ovlivnit, poněvadž dříve, když jednu noc medvěd svou dávku potravy nedostal, jednoho z psů zabil.^{[117][118][119][120]} Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Medvěd_lední
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.