Chorvatská republika Republika Hrvatska
vlajka znak
Hymna Lijepa naša domovino
Geografie
Poloha Chorvatska
Hlavní město	Záhřeb
Rozloha	56 594 km² (123. na světě) z toho 0,01 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Sinjal (1831 m n. m.)
Časové pásmo	+1
Poloha	45°15′ s. š., 15°28′ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	3 888 529[1]
Hustota zalidnění	68,70 ob. / km²
HDI	▲ 0,878 (vysoký) (39. na světě, 2022)
Jazyk	chorvatština
Národnostní složení	Chorvati 90 %
Náboženství	římskokatolické 90 %, pravoslavní 4,44 %, islám 1,3 %
Státní útvar
Státní zřízení	parlamentní republika
Vznik	vyhlášeno 25. června 1991 (rozpad Jugoslávie)
Prezident	Zoran Milanović
Předseda vlády	Andrej Plenković
Měna	euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)	40 484[2] USD (55. na světě, 2023)
Giniho koeficient	28,3 (2020)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	191 HRV HR
MPZ	HR
Telefonní předvolba	+385
Národní TLD	.hr .eu
multimediální obsah na Commons

Chorvatsko (starším názvem Charvátsko, chorvatsky Hrvatska), plným názvem Chorvatská republika (chorvatsky Republika Hrvatska), je evropský stát, který se geograficky nachází na pomezí střední a jižní Evropy; jde o jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Chorvatsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 6. 11. 1996), WTO (od 30. 11. 2000), NATO (od 1. 4. 2009), Evropské unie (od 1. 7. 2013), eurozóny a Schengenského prostoru (od 1. 1. 2023).^[3] Hlavním městem je Záhřeb, který je i jedním z 21 tamních krajů (žup, chorvatsky županije).

Rozloha Chorvatska je 56 594 km², převážná část z tohoto území leží v kontinentálním podnebí, zbytek pak v podnebí středozemním. Do rozlohy je započten i povrch více než 1200 chorvatských ostrovů různých velikostí od největších s rozlohou nad 400 km² (Krk, Cres), přes menší (Brač, Hvar) až po velmi malé útesy. V Chorvatsku žije 3,9 milionů obyvatel, většina z nich se hlásí k chorvatské národnosti.

První Slované na území dnešního Chorvatska dorazili na začátku 7. století, na začátku 9. století vytvořili státní útvar se dvěma vévodstvími. Prvním chorvatským králem se stal Tomislav, roku 925 (od roku 910 do roku 925 vévoda). Jako samostatné království Chorvatsko vystupovalo do roku 1102, poté vstoupilo do personální unie s Uhrami, tedy s dnešním Maďarskem. Roku 1527 byl kvůli probíhající stoleté válce (1493–1593) s Turky (Osmanskou říší) do čela Chorvatska zvolen Ferdinand I. Habsburský, a země se tak stala až do roku 1918 zůstala součástí Habsburské monarchie.

Po skončení 1. světové války Chorvaté se Slovinci a Srby vytvořili mezinárodně neuznaný stát – Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, který však existoval jen necelý měsíc. Poté se Chorvatsko stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 3. října 1929 byl název státu Království Jugoslávie). Za 2. světové války se Království Jugoslávie rozpadlo a vznikl tzv. Nezávislý stát Chorvatsko. Po válce Chorvatsko společně s dalšími zeměmi založilo federativní republiku Jugoslávie, ve které setrvalo do roku 1991, kdy vyhlásilo nezávislost, jež byla mezinárodně uznaná v roce 1992. Vyhlášení nezávislosti však vyústilo v Chorvatskou válku za nezávislost, která trvala až do roku 1995, a kterou Chorvatsko vyhrálo.

Moderní Chorvatsko je parlamentní republikou. Jedná se o 18. nejpopulárnější turistickou destinaci na světě. Turismus je i jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmu státu, podílí se 20 % na HDP. Jeho nejdůležitějšími obchodními partnery jsou Itálie, Slovinsko a Německo.^[4]

Historické země

Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, ke které z větší částí náleží také Kordun dále pak Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji; přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník, Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině; přirozeným centrem je Osijek), většina bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula, nikoliv však hlavním - tím je město Pazin. Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří k němu patří ještě Chorvatské Záhoří, jižní části Baranje, Banovina, Moslavina, Turopolje a Dalmatské Záhoří.

Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě červenostříbrného šachovnicového štítu vlastního Chorvatska též znaky Slavonie (černá kuna mezi dvěma řekami), Dalmácie (tři zlaté korunované lví hlavy na modrém poli), Istrie (zlatá koza na modrém poli), Dubrovníku (stříbrné vodorovné pruhy na červeném poli) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).

Starší úřední názvy Chorvatska

• 7. století-925 Chorvatské knížectví (Kneževina Hrvatska)
• 925–1868 Chorvatské království (Kraljevina Hrvatska)
• 1868–1918 Království chorvatsko-slavonské (Kraljevina Hrvatska i Slavonija) - v rámci Rakouska-Uherska
• 1939–1941 Chorvatská bánovina (Banovina Hrvatska) – v rámci Jugoslávského království
• 1941–1945 Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska)
• 1945–1963 Chorvatská lidová republika (Narodna Republika Hrvatska – v rámci Federativní lidové republiky Jugoslávie)
• 1963–1990 Chorvatská socialistická republika (Socijalistička Republika Hrvatska – v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie)

Historie

Před 130 tisíci lety žili na chorvatském území významné komunity neandrtálců. Pozůstatky na kopci nad obcí Krapina objevil v roce 1899 paleontolog Dragutin Gorjanović-Kramberger a spolu s nimi osm opracovaných drápů orla mořského, které archeologové v roce 2015 prohlásili za nejstarší šperky světa.^[5]

Existenci rozvinutého, ba inovativního zemědělství a chovatelství již v období 5000 př. n. l. dokázal průlomový objev v roce 2018, kdy během zkoumání hrnčířských výrobků ze dvou archeologických nalezišť v Pokrovniku a Danilo Bitinu badatelé objevili stopy sýra, jehož stáří odhadli na nejméně sedm tisíc let, díky čemuž museli dosud odhadované stáří této potraviny posunout o celých čtyři tisíce let.^[6]

Významnou eneolitickou kulturou (asi 3000 př. n. l.) na chorvatském území byla Vučedolská kultura.^[7][8][9] Byla proslulá především vyspělými měděnými výrobky a nástroji.

V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku ilyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Již Ilyrové založili město Salona, nedaleko dnešního Splitu. Starořecké kolonie byly založeny zejména na pobřeží a na ostrovech. Patřily k nim Tragyrion (dnešní Trogir), Aspálathos (Split), Pharos (Stari Grad), Kórkyra Mélaina na Korčule, Issa na Visu nebo Dimos na Hvaru.^[10]

Roku 9 území ovládli Římané. Vytvořili na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také dnešní chorvatské území. Později chorvatské území spadalo také do provincií Dalmácie a Panonie, posléze Horní Panonie a Dolní Panonie. Císař Dioklecián (vládl 284-305) pocházel ze Salony a nechal ve Splitu postavit velký palác, ve kterém po své abdikaci v roce 305 dožil.^[11] Poslední západořímský císař Julius Nepos vládl zbytkům říše z tohoto paláce, po svém útěku z Itálie v roce 475.^[12]

Nájezdy Avarů antickou civilizaci v Chorvatsku rozvrátily, téměř všechna města byla zničena. Uprchlíci z jednoho takového města (dnešní Cavtat) založili město Dubrovník. Z římských časů přežila též latina, velmi důležitá pro chorvatskou identitu a pozdější prozápadní orientaci.^[13]

Chorvatské království

Asi od 7. století se v oblasti začali usazovat Slované.^[14] Vztah Slovanů usazených v dnešním Chorvatsku a tzv. Bílých Chorvatů, žijících původně snad na území dnešního Polska, je předmětem mnoha odborných sporů.^[15] Jisté je, že Slované vytvořili v průběhu 7. století Chorvatské knížectví. Podléhalo zprvu Franské říši, později Byzanci. V roce 845 se moci v knížectví ujal rod Trpimírovců. Roku 886 přišli do Ninu žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje.^[16] Roku 925 si Tomislav I., poté co porazil Bulhary a Maďary, vymohl u papeže Jana X. uznání za krále a vzniklo Chorvatské království. Svého vrcholu dosáhlo v 11. století za vlády Petara Krešimira IV. (1058–1074) a Dmitara Zvonimira (1075–1089). Smrtí Štěpána II. vymřel rod Trpimírovců. Šanci vycítili Maďaři, ale místní šlechta si nakonec prosadila a uhájila lokálního vůdce, Petara Svačiće. Maďaři však nakonec stejně dosáhli svého a roku 1102 přinutili Chorvaty k personální unií s uherským státem (Pacta Conventa).^[17]

Nejvlivnějšími rody za uherské nadvlády se staly Frankopani a Šubićové. Na chorvatské území měli zálusk Benátky a Osmani. Benátčané ovládli většinu Dalmácie do roku 1428, kromě městského státu Dubrovník, který se stal nezávislým. Osmanské výboje vedly v roce 1493 k bitvě na Krbavském poli, jíž začala stoletá válka s Turky.^[18] Její součástí byla v roce 1526 i bitva u Moháče, jež skončila osmanským vítězstvím. V roce 1527 se na Cetinském hradě sešel chorvatský parlament a zvolil Ferdinanda I. z rodu Habsburků novým vládcem Chorvatska, pod podmínkou, že ochrání Chorvatsko před Osmanskou říší.^[19]

V habsburské říši

Proti turecké hrozbě byla vytvořena vojenská hranice. Chorvatský šlechtic Mikuláš Šubič Zrinský, který roku 1566 zahynul s celou svou posádkou při obraně pevnosti Szigetvár proti padesátinásobné přesile Turků, se stal po své smrti chorvatským národním hrdinou.^[20] Osmanský postup se ale podařilo zastavit až v bitvě u Sisaku v roce 1593.^[21] Nakonec byla oblast znovu vybojována, ale Chorvatsko ztratilo západní Bosnu.

V letech 1797 až 1809 První francouzské císařství postupně obsadilo celé východní pobřeží Jaderského moře, čímž skončil benátský vliv v oblasti.^[22] Francouzi založené Ilyrské provincie byly dobyty Rakušany v roce 1813 a definitivně připojeny po Vídeňském kongresu v roce 1815. To vedlo ke znovuzačlenění chorvatského přímoří do Chorvatského království.

Za habsburské vlády nicméně bylo Chorvatsko zejména pod uherskou nadvládou a čelilo maďarizačním hrozbám. Vůči nim se postavilo chorvatské národní obrození v 19. století. Národní hnutí bylo nazýváno ilyrismus.^[23][24] Během maďarské revoluce v roce 1848 se Chorvatsko postavilo na stranu centrální vlády ve Vídni. Chorvatský bán (místokrál) Josip Jelačić pomohl porazit maďarské síly v roce 1849.^[25][26]

Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 a dualizaci habsburské monarchie se komplikované vztahy Uherska a Chorvatska vyřešily chorvatsko-uherským vyrovnáním (nagodba) z roku 1868.^[27][28] Zejména ekonomicky zůstalo Chorvatsko na Uhersku závislé, ale politicky se emancipovalo - chorvatské země získaly vlastní zákonodárství, církevní i civilní správu, zcela samostatné byly i v otázkách školství a soudnictví. Chorvatština byla uznána za oficiální jazyk a v celém Uhersku měla statut rovnocenný s maďarštinou. K Chorvatsku byla připojena Slavonie (vzniklo tzv. Království chorvatsko-slavonské), avšak Dalmácie zůstala v rakouské části monarchie (Předlitavsku). Rostoucí emancipace a sebevědomí plynoucí z tohoto uspořádání brzy vedly k tomu, že se začalo vážně jednat o federalizaci či trializaci habsburské monarchie. Avšak tyto úvahy zadusila první světová válka. V ní se celá monarchie dostala do vleku Německa, válku prohrála a na jejím konci se rozpadla.

Jugoslávské království

1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko) a Srbského království, které se v letech 1913–1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu.

Proces formování nového státu ovšem nebyl nekonfliktní. Ústava z roku 1921 definovala zemi jako unitární stát a zrušení chorvatského parlamentu a historických administrativních jednotek účinně ukončilo chorvatskou autonomii. Proti tomu se postavila Chorvatská rolnická strana vedená Stjepanem Radićem.^[29] Ten byl v roce 1928 zavražděn v Národním shromáždění, což vedlo v lednu 1929 k diktatuře krále Alexandra.^[30] Ta formálně skončila v roce 1931, kdy král zavedl ještě unitárnější ústavu a změnil název státu na Jugoslávii. Rolnická strana, nově vedená Vladkem Mačkem, však dále bojovala za federalizaci Jugoslávie, a to poměrně úspěšně, takže v srpnu 1939 byla uzavřena dohoda Cvetković-Maček, na jejímž základě Chorvaté získali autonomii.^[31] Vznikla takto Chorvatská bánovina.

Druhá světová válka a ustašovský stát

Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem v roce 1941 vyhlásili chorvatští fašisté, tzv. ustašovci, Nezávislý stát Chorvatsko, zahrnující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. Ustašovský režim Ante Paveliće povraždil statisíce příslušníků srbské menšiny, mnohé z nich v táboře Jasenovac.^[32]

22. června 1941 byl u Sisaku zformován partyzánský oddíl, první vojenská jednotka vytvořená odbojovým hnutím v okupované Evropě. Stala se jádrem, kolem nějž obrostlo mohutné partyzánského hnutí Josipa Broze Tita, rodáka z chorvatského Kumrovce. Titovo hnutí bylo komunistické a usilovalo o obnovu Jugoslávie. Obezřetně se vyhýbalo přílišným útokům na chorvatské síly, aby si neznepřátelilo chorvatské obyvatelstvo - na rozdíl od nacionalistického srbského odboje tzv. četniků, kteří si připsali i řadu masakrů chorvatských civilistů (zabili jich asi 30 tisíc). Chorvati byli po Srbech druhými největšími přispěvateli do partyzánského hnutí. V květnu 1944 tvořili 30 % Titových partyzánů, přestože v bývalé Jugoslávii tvořili 22 % populace. Titovo hnutí získalo mezinárodní uznání a podařilo se mu osvobodit většinu jugoslávského území.

Klíčovou osobností chorvatských partyzánů byl Vladimir Nazor, první předseda Antifašistické rady národního osvobození Chorvatska (ZAVNOH), jež vznikla roku 1943 a byla jádrem poválečné státnosti (přeměnila se v první poválečný parlament). K dalším chorvatským partyzánům patřili Vladimir Bakarić nebo Andrija Hebrang.

Válka Chorvatsko tvrdě zasáhla. Počty mrtvých jsou dodnes předmětem mnoha sporů, v 90. letech se chorvatští demografové shodli na následujících číslech: Během války zemřelo na předválečném chorvatském území celkem 295 000 lidí, tedy 7,3 % populace. Mezi nimi bylo 125–137 000 Srbů, 118–124 000 Chorvatů, 16–17 000 Židů a 15 000 Romů. Navíc v oblastech připojených k Chorvatsku po válce zemřelo celkem 32 000 lidí, z nichž 16 000 byli Italové a 15 000 Chorvati. Na území celé předválečné Jugoslávie bylo během války zabito 200 000 Chorvatů.^[33] Tato čísla jsou předmětem kritiky některých srbských historiků, podle nichž jsou počty zabitých Srbů, zejména v Jasenovaci, podhodnoceny. Také izraelský institut Jad Vašem odhaduje počet srbských obětí vyšší, a to "přes 500 000".^[34]

Socialistická Jugoslávie

V poválečném období bylo Chorvatsko lidovou (1945–1963), resp. socialistickou (1963–1990) republikou v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V čele socialistické Jugoslávie stál pětatřicet let Josip Broz Tito. Jeho integrační role a autorita byly sice značné, přesto i v komunistické éře se vynořily národnostní problémy. Nevoli v Chorvatsku budily především snahy o splynutí chorvatštiny a srbštiny do tzv. srbochorvatštiny (viz Novosadská dohoda). Na to reagovala Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka Matice chorvatské z roku 1967, jejíž podpora dala vzniknout spontánnímu hnutí zvanému někdy Maspok. Proces takto započatý bývá nazýván Chorvatské jaro a zapojila se do něj i značná část Svazu komunistů Chorvatska.^[35] Vedle nich pak hlavně studenti. Krom jazykových požadavků se objevily časem i ekonomické a jiné. V roce 1972 bylo hnutí násilně potlačeno, načež následovala jakási obdoba československé "normalizace", nazývaná někdy chorvatské mlčení. Nová jugoslávská ústava z roku 1974 přesto poskytla federálním jednotkám zvýšenou autonomii, čímž v podstatě splnila požadavky chorvatského jara.

Po smrti Josipa Broze Tita se začalo národnostní napětí v Jugoslávii zvyšovat. Za rozbušku bývá někdy označováno Memorandum SANU zveřejněné skupinou srbských intelektuálů v čele se spisovatelem Dobricou Ćosićem v roce 1986.^[36] To útočilo na ústavu z roku 1974 a decentralizaci a označovalo je za příčinu všech problémů federace, zejména ekonomických. Ačkoli memorandum mělo i silný prodemokratizační akcent, v Chorvatsku bylo pochopeno jako návrat myšlenky velkého Srbska. Memorandum se stalo později ideovou základnou tzv. protibyrokratické revoluce srbského komunisty Slobodana Miloševiće. Milošević byl však v Chorvatsku na konci 80. let silně neoblíben a jeho vznikající kult v Srbsku byl vnímán jako velká hrozba. V roce 1989 miloševićovské převraty ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře nacionální zášť rozdmýchaly ještě více. Roku 1990 se v Chorvatsku konaly první svobodné volby. Po vítězství Franja Tuđmana někteří Srbové opustili Sabor (parlament) a vyhlásili autonomii, tzv. Republiku Srbskou Krajinu.

Nezávislost

V roce 1990 byl oficiální název státu změněn na Republika Chorvatsko. 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost (ta byla uznána 15. ledna 1992 Evropským společenstvím).^[37] Jugoslávská federace však samostatnost neuznala, a to rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl tři roky. Na Chorvatsko útočily federální jednotky i různé srbské polovojenské organizace. Ze svých domovů bylo vyhnáno 400 000 Chorvatů, docházelo na druhé straně i k vyhánění Srbů. Válka fakticky skončila v srpnu 1995 rozhodným vítězstvím Chorvatska. Tato událost je každoročně připomínána 5. srpna jako Den vítězství. Po chorvatském vítězství uprchlo asi 200 000 Srbů ze samozvané Republiky Srbská Krajina. Jejich území následně osídlili chorvatští uprchlíci z Bosny a Hercegoviny. Poslední okupované oblasti byly Chorvatsku navráceny po Erdutské dohodě z listopadu 1995.

Po roce 2000 začalo Chorvatsko směřovat do NATO a EU. V roce 2004 se stalo kandidátskou zemí EU, která s ním zahájila přístupová jednání 3. října 2005 (v týž den jako s Tureckem). Do poslední chvíle nebylo jisté, zda přístupová jednání vůbec začnou, a to kvůli dřívější neochotě Chorvatska spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Krátce předtím však Chorvatsko udělalo pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů během Operace Bouře v roce 1995, při které muselo na 200 tisíc Srbů opustit své domovy,^[38] a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových jednání. 1. dubna 2009 vstoupilo Chorvatsko do NATO. 1. července 2013 se Chorvatsko stalo 28. členem EU.^[39][40][41] Gotovina a další chorvatští generálové byli tribunálem v Haagu zproštěni viny, což bylo kritizováno Srbskem jako „politické rozhodnutí“.^[42]

22. března 2020 došlo v Záhřebu k otřesům o síle 5,3 stupňů Richterovy stupnice které, postihly město jeho okolí spolu s přilehlou částí sousedního Slovinska v ranních hodinách. Po prvním otřesu v 6 hodin 30 minut ráno se objevily ještě dva navazující se sílou 5,1 a 3,7 stupňů. Epicentrum se nacházelo v blízkosti místní části Záhřebu Makuševac.^[43] 28. prosince 2020 v Petrinji došlo ke dvěma silným zemětřesením, která dosáhla na Richterově stupnici hodnot 5,2 a 4,9 a zasáhla širokou oblast, kromě Petrinje především města Sisak, Záhřeb, Karlovac, Ogulin a Zaprešić.^[44][45][46] Druhý den, 29. prosince, v oblasti došlo k masivnímu zemětřesení o magnitudu 6,4. Tento otřes město značně poničil a velkou část domů udělal neobyvatelnými.^[47][48] 7. ledna 2022 došlo v Glině k zemětřesení o síle 2,6 Richterovy stupnice.^[49]

V roce 2023 vstoupilo Chorvatsko do Schengenského prostoru a eurozóny.^[50]

Státní symboly

Státní symboly Chorvatské republiky jsou stanoveny ústavním zákonem o státních symbolech ze dne 22. prosince 1990.^[51] Státní symboly Chorvatska jsou: vlajka, znak, hymna a vlajka prezidenta republiky.

Vlajka

Chorvatská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy v panslovanských barvách: červené, bílé a modré. Uprostřed vlajky je umístěn státní znak.

Znak

Chorvatský státní znak je pětadvacetkrát červeno-bíle šachovaný štít. Znaková koruna klenoucí se nad štítem zobrazuje znaky důležitých historických zemí, které jsou součástí Chorvatska: Centrální (historické) Chorvatsko, Dubrovník, Dalmácie, Istrie a Slavonie.

Hymna

Chorvatská hymna je píseň Lijepa naša domovino (česky Krásná naše vlasti). Text složil básník Antun Mihanović, hudbu složil Josip Runjanin. Úpravy písně provedl Vatroslav Lichtenegger.

Geografie

Chorvatsko leží v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově na břehu Jaderského moře a na mnoha ostrovech v Jaderském moři. Patří mu dvě třetiny kamenitého pobřeží Jaderského moře (poloostrov Istrie a Dalmácie).

Jeho státní území má unikátní tvar dvou „křídel“, přímořského a vnitrozemského, propojených jižně od Karlovce šíjí širokou jen 45 km. Takto Chorvatsko zahrnuje velmi různorodé krajinné typy, od členitého pobřeží se stovkami ostrovů přes strmá vápencová pohoří s kaňony a poljemi po lužní lesy a širé roviny okolo panonských řek.

Hraničí na severozápadě se Slovinskem, na severovýchodě s Maďarskem, na východě se Srbskem (oblast Vojvodina), na jihovýchodě ze tří stran obklopuje Bosnu a Hercegovinu a na nejzazším jihu krátce hraničí i s Černou Horou. Na jihu je chorvatské pobřeží krátce přerušeno územím Bosny a Hercegoviny (koridor k přístavu Neum); tato komplikace byla roku 2022 vyřešena Pelješackým mostem, který umožňuje tento koridor objet přes poloostrov Pelješac.

Chorvatské hranice jsou ze značné části vymezeny řekami, jmenovitě Drávou a Murou (s Maďarskem), Kupou (se Slovinskem), Sávou a Unou (s Bosnou) nebo Dunajem (se Srbskem).

Rozloha Chorvatska činí 56 594 kilometrů čtverečních, z toho 128 km² tvoří vodní plocha. Je to 127. největší země na světě. Nejvyšším pohořím jsou Dinárské hory, kde se nachází nejvyšší hora Chorvatska Sinjal s výškou 1831 m n. m. Tyčí se blízko hranic s Bosnou a Hercegovinou. Chorvatsko se krom pevninské části skládá z více než tisíce ostrovů a ostrůvků různých velikostí, z nichž 48 je trvale obydleno. Největšími ostrovy jsou Cres a Krk, oba s rozlohou přibližně 405 čtverečních kilometrů, jen o málo menší je dalmatský Brač (395 km²).

Hornatými severními částmi Chorvatského Záhoří a rovinatými pláněmi Slavonie na východě, které jsou součástí Panonské pánve, protékají hlavní řeky: Dunaj, Dráva, Kupa a Sáva. Dunaj, druhá nejdelší řeka Evropy, protéká městem Vukovar na východě a tvoří součást hranice se Srbskem. Střední a jižní oblasti poblíž jadranského pobřeží se skládají z nízkých hor a zalesněných vrchovin. Krasové útvary jsou k nalezení asi na polovině území Chorvatska a zvláště četné jsou v Dinárských horách. Speleologové evidují 7 000 jeskyň, 49 z nich je hlubších než 250 metrů, 14 než 500 metrů a tři jeskyně dosahují hloubky více než 1000 metrů.

Nejznámějšími jezery jsou Plitvická jezera, systém 16 jezer s vodopády, které je spojují přes dolomitové a vápencové kaskády. Jezera jsou proslulá svými výraznými barvami, od tyrkysové až po mátově zelenou.^[52]

Lesy pokrývají 2 490 000 hektarů, což představuje 44 % chorvatského území.

V Chorvatsku žije 37 000 známých živočišných druhů, ale jejich skutečný počet se odhaduje na 50 000 až 100 000. Tyto nové odhady vycházejí z objevu téměř 400 nových druhů bezobratlých v roce 2000. Na chorvatském území žije více než tisíc endemických druhů, k nejznámějším patří macarát jeskynní, obývající jeskyně Dinárských hor.^[53] Pro řadu endemitů se však v posledních letech stává hrozbou invazivní řasa Lazucha tisolistá. Chorvatská legislativa chrání 1 131 živočišných druhů. Chorvatsko má též 444 chráněných oblastí, jejichž rozloha představuje 9 % celkové plochy státu. Patří mezi ně osm národních parků, dvě přírodní rezervace a deset přírodních parků.

Průměrné roční srážky se pohybují mezi 600 milimetry a 3500 milimetry na metr čtvereční, v závislosti na zeměpisné oblasti. Nejmenší srážky jsou zaznamenávány na ostrovech (Biševo, Lastovo, Svetac, Vis) a ve východních částech Slavonie, nejvyšší naopak v Dinárských horách a v Gorském kotaru. Vyšší rychlosti větru jsou častěji zaznamenávány v chladnějších měsících podél pobřeží. Nejslunnějšími částmi země jsou ostrovy Hvar a Korčula, kde je naměřeno v průměru více než 2700 hodin slunečního svitu ročně.^[54]

Politický systém

Chorvatsko je unitární stát a parlamentní republika. Podle ústavy z roku 1990 bylo Chorvatsko poloprezidentským systémem, do značné míry kvůli osobě zakladatele státu Franjo Tuđmana. Roku 2000 byla pozice prezidenta zákonem oslabena a Chorvatsko přešlo na systém parlamentní, v němž výkonnou moc drží především premiér a vláda, zvaná Rada ministrů. Vláda je odpovědná parlamentu, který je jednokomorový a nazývá se Sabor.

Prezident republiky (Predsjednik Republike) je hlavou státu, je přímo volený občany a jeho mandát trvá pět let. Ústava dává jedné osobě možnost být zvolen pouze dvakrát. Prezident je velitelem ozbrojených sil a má určitý vliv na zahraniční politiku. Prezidentem Chorvatska je od roku 2020 Zoran Milanović.^[55]

Vláda je vedena předsedou vlády, který má čtyři místopředsedy a šestnáct ministrů. Vláda má sídlo v Banském dvoře v Záhřebu, hned naproti budově parlamentu. Současným předsedou vlády je od roku 2016 Andrej Plenković, předseda největší pravicové strany, která vedla většinu vlád od roku 1991, Chorvatského demokratického společenství.^[56] Jedinou další stranou, která od roku 1990 držela křeslo premiéra, je Sociálně demokratická strana Chorvatska.

Jednokomorový parlament (Sabor) má zákonodárnou moc. Druhá komora existovala od roku 1993, ale v roce 2001 byla zrušena.^[57] Počet členů Saboru se může pohybovat od 100 do 160. Všichni jsou voleni lidovým hlasováním na čtyři roky. Zasedání Saboru se konají od 15. ledna do 15. července a od 15. září do 15. prosince.^[58]

Administrativní dělení

Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na 556 opčin (v průměru kolem 10–20 na jednu župu) které mají podobné postavení, jako české obce.

1. Záhřebská župa
2. Krapinsko-zagorská župa
3. Sisacko-moslavinská župa
4. Karlovacká župa
5. Varaždinská župa
6. Koprivnicko-križevecká župa
7. Bjelovarsko-bilogorská župa
8. Přímořsko-gorskokotarská župa
9. Licko-senjská župa
10. Viroviticko-podrávská župa
11. Požežsko-slavonská župa
12. Brodsko-posávská župa
13. Zadarská župa
14. Osijecko-baranjská župa
15. Šibenicko-kninská župa
16. Vukovarsko-sremská župa
17. Splitsko-dalmatská župa
18. Istrijská župa
19. Dubrovnicko-neretvanská župa
20. Mezimuřská župa
21. Záhřeb

Právní a soudní systém

Chorvatsko má občanskoprávní právní systém, ve kterém právo vychází primárně z písemných stanov, přičemž soudci slouží pouze jako vykonavatelé, a nikoli tvůrci práva. Jeho vývoj byl do značné míry ovlivněn německými a rakouskými právními systémy. Chorvatské právo je rozděleno do dvou hlavních oblastí – soukromé a veřejné právo. Hlavním zákonem v zemi je ústava přijatá 22. prosince 1990.

Hlavními soudy jsou Ústavní soud, který dohlíží na porušení Ústavy, a Nejvyšší soud, který je nejvyšším odvolacím soudem. Kromě toho existují také správní, obchodní, okresní, přestupkové a městské soudy. O případech spadajících do soudní pravomoci rozhoduje v první instanci jediný profesionální soudce, zatímco odvolání se projednává u smíšených tribunálů profesionálních soudců. Na soudech se rovněž podílejí laičtí soudci. Státní prokuratura je soudním orgánem složeným ze státních zástupců, který je oprávněn podněcovat stíhání pachatelů trestných činů.

Orgány činné v trestním řízení jsou organizovány pod dohledem ministerstva vnitra, které se skládá zejména z národní policie. Chorvatskou bezpečnostní službou je Bezpečnostní a zpravodajská agentura (SOA)

Ozbrojené síly

Chorvatské ozbrojené síly (CAF) se skládají z větví letectva, armády, námořnictva a velitelství pro vzdělávání a výcvik. V čele CAF stojí generální štáb, který podléhá ministru obrany, které zase podává zprávy prezidentovi Chorvatska. Podle ústavy je prezident vrchním velitelem ozbrojených sil a v případě bezprostředního ohrožení během války vydává příkazy přímo generálnímu štábu.

Po válce v letech 1991–1995 se výdaje na obranu a velikost CAF neustále snižovaly. Jen 2005 vojenské výdaje byly odhadovány 2,39 % HDP země, který umístil Chorvatsko 64. v žebříčku všech zemí. Od roku 2005 byl rozpočet udržován pod 2 % HDP, což je rekordní maximum 11,1 % v roce 1994. Tradičně spoléhající na velký počet branců prošla CAF také obdobím reforem zaměřených na snižování, restrukturalizaci a profesionalizaci v letech před přistoupením Chorvatska k NATO v dubnu 2009. Podle prezidentského dekretu vydaného v roce 2006 je CAF zaměstnává na: 18 100 aktivních vojenských pracovníků, 3 000 civilistů a 2 000 dobrovolných branců ve věku od 18 do 30 let v době míru.

Povinný odvod byl zrušen v lednu 2008. Do roku 2008 byla vojenská služba pro muže ve věku 18 let povinná.

V dubnu 2011 měla chorvatská armáda 120 členů umístěných v cizích zemích jako součást mezinárodních mírových sil pod vedením OSN, z nichž 95 sloužilo jako součást UNDOF v Golanských výšinách. Od roku 2011 slouží dalších 350 vojáků jako součást sil ISAF pod vedením NATO v Afghánistánu a dalších 20 vojáků s KFOR v Kosovu.

Chorvatsko má také významný sektor vojenského průmyslu, který v roce 2010 vyvezl vojenské vybavení a výzbroj v hodnotě přibližně 120 milionů USD. Mezi chorvatské zbraně a vozidla používaná CAF patří standardní boční zbraně HS2000 vyrobené společností HS Produkt a bojový tank M-84D navržený továrnou Đuro Đaković. Uniformy a přilby, které nosí vojáci CAF, se vyrábějí také na místní úrovni a úspěšně se prodávají do jiných zemí.

Zahraniční vztahy

Chorvatsko navázalo diplomatické vztahy s 181 zeměmi.^[59] Od roku 2017 Chorvatsko udržuje síť 54 ambasád, 28 konzulátů a 8 stálých diplomatických misí v zahraničí. Kromě toho existuje v Chorvatské republice 52 zahraničních ambasád a 69 konzulárních úřadů kromě kanceláří mezinárodních organizací, jako je Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Světová banka, Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), Rozvojový program OSN, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky a UNICEF. Chorvatské ministerstvo zahraničních věcí a evropské integrace v roce 2009 zaměstnávalo 1 381 zaměstnanců a utratilo 648,2 milionu kun (86,4 milionu EUR). Mezi uváděné cíle chorvatské zahraniční politiky patří posílení vztahů se sousedními zeměmi, rozvoj mezinárodní spolupráce a podpora chorvatské ekonomiky a samotného Chorvatska.

Chorvatská zahraniční politika se již od roku 2003 zaměřovala na dosažení strategického cíle stát se členským státem Evropské unie (EU). V prosinci 2011 Chorvatsko dokončilo přístupová jednání k EU a dne 9. prosince 2011 podepsalo smlouvu o přistoupení k EU. Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie 1. července 2013, což je konec procesu zahájeného v roce 2001 podpisem dohody o stabilizaci a přidružení a žádosti Chorvatska o členství v EU v roce 2003.

Chorvatsko bylo zařazeno do Partnerství pro mír v roce 2000 ze kterého v roce 2009 vystoupilo, pozváno ke členství v NATO v roce 2008 a formálně se připojilo k alianci 1. dubna 2009. Chorvatsko se stalo členem Rady bezpečnosti OSN na období 2008–2009, přičemž se ujalo předsednictví v prosinci 2008. V roce 2020 země předsedala Radě Evropské unie.^[60] Země vstoupila do Schengenského prostoru a eurozóny 1. ledna 2023.^[61]

Pohraniční spory

Chorvatsko vede dlouhodobý spor se Slovinskem o vzájemnou mořskou hranici vybíhající z Piranského zálivu.

Dále vede spor se Srbskem o průběh hranice vymezené Dunajem.

Ekonomika

Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 7 000 USD nižší než v Česku. V dobách Jugoslávie patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic.

Ekonomika země silně utrpěla v letech 1991–95, během vleklého válečného konfliktu se Srby a Bosňany. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic do postkomunistického bloku, které tak získaly zejména země střední Evropy. Po skončení války se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky.

Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4–6 %. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, až 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, i kvůli odporu veřejnosti. V neposlední řadě se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, a to díky nerovnoměrné politice regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji.

Hospodářské ukazatele:

• HDP – $ 92,309 mld. (2016 – odhad)
• Růst HDP – −1,5 % (2010)
• HDP na obyvatele – $ 21 791 (2016)
• Složení ekonomiky – zemědělství: 7,2 %, průmysl: 31,7 %, služby: 61,2 %
• Nezaměstnanost – 20 % (březen 2011)
• Veřejný dluh – 46,4 % HDP (2009)
• Inflace – 2,4 % (2010)
• Průměrný hrubý příjem – HRK 7735,– (2016)

Hlavní vývozní komodity:

• dopravní prostředky
• textil
• chemikálie
• potraviny
• paliva

Hlavní dovozní komodity:

• stroje
• dopravní a elektrická zařízení
• chemické látky
• paliva a maziva
• potraviny

Největší firmy:

• Agrokor
• Jadrolinija
• Crotram
• Podravka
• Kraljevica Shipyard
• INA
• Konzum
• Hrvatska elektroprivreda
• Orbico Group

Měna

V Chorvatsku se od 1. ledna 2023 platí eurem. Dříve se v Chorvatsku platilo kunou.

Turistika

Chorvatské ekonomice dominuje turistický ruch, který vytváří až 20 % celkového HDP země. V roce 2011 byl roční příjem z turistiky odhadován na 6,61 miliardy eur. V roce 2015 do země přijelo přes 13 milionů zahraničních turistů, nejvíce Němců, Slovinců a Rakušanů. Na čtvrtém místě jsou Češi, kterých přijelo přes 739 000.^[62] Po Slovensku je tak Chorvatsko nejnavštěvovanější evropskou zemí českými turisty. V letním období proto česká média poskytují informační servis o cestách do Chorvatska^[63], v samotném Chorvatsku je možné poslouchat stanici Českého rozhlasu Radiožurnál a chorvatské policii přijíždí pomáhat i čeští policisté^[64].

Mezi první hojně navštěvovaná turistická místa patří od poloviny 19. století Opatija, která byla v roce 1890 jedním z nejvýznamnějších evropských lázeňských středisek. Další střediska postupně vyrostla po celé délce pobřeží. V současné době turisté navštěvují především členité pobřeží Jaderského moře s mnoha ostrovy a historickými městy, jako Dubrovník, Split, Zadar, Šibenik nebo Rijeka.

Zajímavé je například město Pula nacházející se v jižním cípu poloostrova Istrie. Nachází se zde totiž jeden z nejznámějších a nejvyhlášenějších antických amfiteátrů. Další navštěvované město je Trogir, malebné městečko nedaleko Splitu je zařazené mezi světové kulturní dědictví UNESCO. K vidění jsou zde zbytky antických památek, na jejichž pozůstatcích vyrostly středověké budovy. Je zde pevnost s obrannou věží ze 14. století, katedrála svatého Vavřince ze 13. století, knížecí palác nebo renesanční radnice.  

Hojně je také navštěvovaná Modrá jeskyně na ostrově Biševo nebo také nejkrásnější pláž světa i celého Chorvatska Zlatni rat.^[65]

Z vnitrozemí je nejnavštěvovanější národní park Plitvická jezera, zapsaný mezi přírodní památky světového dědictví UNESCO, a hlavní město Záhřeb. V zemi je 8 národních parků a 7 památek světového dědictví.

Potápění

V Chorvatsku se aktuálně nachází 278 potápěčských lokalit a více než 140 potápěčských center. Potápění v Chorvatsku je regulováno Chorvatskou asociací pro potápění.

Nejvýznamnějšími potápěčskými lokalitami jsou: Kampanel, ostrov Jabuka, ostrov Vis, Rogoznica, ostrov Male Srakane, kde je i vrak lodi Baron Gautsch nebo vrak lodi Michele.

Průměrná cena za jeden ponor zorganizovaný pomocí potápěčského centra se v roce 2016 pohybovala okolo 450 kun.

Je přísně zakázáno se potápět v národních parcích Brijuni a Krka.

Dopravaeditovat | editovat zdroj

V roce 2006 mělo Chorvatsko 28 344 km silnic, z toho 23 979 km zpevněných a 4 365 km nezpevněných. V posledních letech probíhala v zemi rozsáhlá výstavba dálniční sítě. V roce 2020 zde bylo celkem 1 306,5 km dálnic.^[66] V roce 2013 se objevily úvahy o propojení pevniny s některými ostrovy pomocí tunelů.^[67]

Maximální povolená rychlost na chorvatských dálnicích je 130 km/h, na rychlostních pak 110 km/h, na silnicích mimo obec pak 90 km/h a v obci 50 km/h.^[68]

Nejvyšší povolená hladina alkoholu v krvi je 0,5 ‰ alkoholu v krvi toto se ovšem nevztahuje na řidiče do 24 let, profesionální řidiče a ty kteří řídí vůz nad 3,5 tuny.^[69]

V roce 2022 se po dlouhých letech plánování podařilo postavit a zprovoznit Pelješacký most, díky kterému se sjednotila Dubrovnicko-neretvanská župa, která je oddělená 10 km úsekem území Bosny a Hercegoviny u města Neum se zbytkem území Chorvatska.^[70]

Největší nákladní přístav je Rijeka, pro osobní dopravu jsou pak především přístavy ve Splitu a Zadaru. Existuje ovšem spousta malých přístavů na celém pobřeží, zajišťujících trajektovou přepravu na ostrovy a do některých italských měst přes Jaderské moře, tu provozuje společnost Jadrolinija. Největším vnitrozemským říčním přístavem je Vukovar na Dunaji. V zemi je vybudováno celkem 2 722 km železničních tratí, z toho 985 km je elektrifikováno a 254 km je dvoukolejných, národním železničním dopravcem byla společnost Hrvatske željeznice (HŽ). Nástupnickými organizacemi jsou HŽ Cargo (nákladní doprava), HŽ Putnički Prijevoz (osobní doprava) a HŽ Infrastruktura (železniční infrastruktura), běžný rozchod koleje je 1435 mm, maximální rychlost pak 160 km/h.

Mezinárodní letiště jsou v Záhřebu, Zadaru, Splitu, Dubrovníku, Rijece, Osijeku, Pule a Brači. Národním leteckým dopravcem Chorvatska je společnost Croatia Airlines.

Zemědělstvíeditovat | editovat zdroj

Chorvatské zemědělství je relativně dobře rozvinuté a zaměstnává 2,7 % ekonomicky aktivního obyvatelstva, což vytváří až 8,2 % národního HDP. Téměř 57 % území Chorvatska tvoří orná půda, louky a pastviny. To dává průměrný index 0,67 ha zemědělské půdy na obyvatele. Slavonie má nejlepší podmínky pro rozvoj zemědělství. Produkuje hlavně pšenici, kukuřici, cukrovou řepu, slunečnici, len, levanduli, řepku, jetel, konopí, tabák, brambory, zelí, cibuli, rajčata, papriky a ovoce (např. švestky). Vinařství je oblíbené téměř po celém Chorvatsku, přičemž nejcennější jsou dalmatská vína. Olivy, fíky a citrusové stromy rostou také v Dalmácii a na Istrii. V nížinách se chová skot, prasata a drůbež, v Dinárských horách chovají se také ovce, kozy, osli a muly. Na pobřeží se rozvíjí rybolov a zpracování ryb (zejména sardinek a tuňáků), chov ústřic se provádí na pobřeží Istrijského poloostrova. Využívání lesů, které pokrývají více než 1/3 rozlohy země, má velký ekonomický význam.

Nerostné bohatstvíeditovat | editovat zdroj

Chorvatsko je relativně bohaté na přírodní zdroje. Před vypuknutím jugoslávských válek v roce 1991 byl těžební průmysl jedním z nejdůležitějších zaměstnavatelů. Zemní plyn, ropa, černé uhlí, lignit, bauxit, železná ruda, měděné rudy a kaolín patří mezi nejdůležitější suroviny v Chorvatsku. V některých oblastech jsou také malá ložiska přírodního asfaltu, azbestu, manganu, vápníku, zinku, olova, oxidu křemičitého, slídy, sádrovce a soli. Kromě toho se těží grafit a stavební materiály (zejména betonové suroviny).

Obyvatelstvoeditovat | editovat zdroj

Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žilo 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů. Ovšem v roce 2022 již jen 3 888 529, jedná se o jeden z největších úbytků obyvatelstva v EU.

Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98,5 % obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva je 0,4 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948). V Chorvatsku žije přibližně 500 osob bez domova, převážně žijících v Záhřebu.^[71] V roce 2020 činil pokles populace již o -0,61 %.^[72]

Národnostní složeníeditovat | editovat zdroj