Jomkipurská válka
konflikt: Arabsko-izraelské války
Ve směru hodin ze shora vlevo: Izraelské tanky překračují Suez Izraelský Nešer, varianta Mirage V nad Golanskými výšinami Modlící se izraelský voják na Sinaji Izraelští vojáci evakuují raněné Egyptští vojáci vztyčují vlajku Egypta na bývalé izraelské pozici na Sinaji Egyptští vojáci s portrétem Anvara Sádáta
Trvání	6. října–26. října 1973
Místo	Sinajský poloostrov, Golanské výšiny
Příčiny	Bývalá egyptská a syrská území držená Izraelem, další arabský pokus zničit Izrael
Výsledek	Taktické vítězství Izraele[1] Zastavení bojů dle Ženevské konference
Strany
Izrael Izrael Podpora: USA Egypt Sýrie Expediční jednotky: Jordánsko Jordánsko Irák Saúdská Arábie Saúdská Arábie[2] Libye[3] Tunisko Tunisko Alžírsko Alžírsko Maroko Maroko[4] Kuvajt Kuvajt OOP Súdán Súdán Kuba[5] Podpora: Sovětský svaz Sovětský svaz NDR[6] Severní Korea Severní Korea[7] Pákistán Pákistán[8][9][10] Libanon Libanon[11]
Velitelé
Golda Meirová Moše Dajan David Elazar Ariel Šaron Šmu'el Gonen Benny Peled Jisra'el Tal Chajim Bar-Lev Aharon Jariv Jicchak Chofi Rafael Ejtan Avraham Adan Avigdor Ben Gal Anvar as-Sádát Háfiz al-Asad Ahmad Ismáíl Alí Sa'd ad-Dín Šazlí Mustafa Tlass Muhammad al-Gamásí Husní Mubárak Muhammad Alí Fahmí Abd al-Mun'im Wasíf Jusuf Šakkour
Síla
415 000 mužů, 1 500 tanků, 3 000 obrněných vozidel, 945 děl, 561 letadel, 84 vrtulníků, 38 plavidel Egypt: 800 000 mužů (300 000 rozmístěných), 2 400 tanků, 2 400 obrněných vozidel,  120 děl (100 mm) 690 letadel, 161 vrtulníků, 104 plavidel; Sýrie: 150 000 mužů (60 000 rozmístěných), 1 400 tanků, 800–900 obrněných vozidel, 600 děl, 350 letadel, 36 vrtulníků, 21 plavidel; Irák: 60 000 mužů, 700 tanků, 500 obrněných vozidel, 200 děl, 73 letadel
Ztráty
2 656 padlých 7 250 zraněných 400 zničených tanků 600 poškozených tanků 102 letadel 8 528 (západní odhad) – 15 000 (izraelský odhad) mrtvých 19 540 (západní odhad) – 35 000 (izraelský odhad) zraněných 2 250 zničených nebo ukořistěných tanků 432 letadel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jomkipurská válka (hebrejsky מלחמת יום הכיפורים‎, milchemet Jom ha-kipurim nebo מלחמת יום כיפור‎, milchemet Jom kipur), známá též jako válka ze dne smíření, říjnová válka (arabsky حرب أكتوبر‎, ḥarb uktúbar nebo حرب تشرين‎, ḥarb tišrín), v muslimském světě také ramadánová válka, byla pátá arabsko-izraelská válka. Vypukla 6. října 1973 ve 14:00, když koalice Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom kipur překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách.

Dne 6. října 1973 překročila egyptská vojska Suezský průplav, vstoupila na Sinajský poloostrov a napadla izraelské posádky pevností Bar Levovy linie. Zároveň syrské jednotky napadly postavení izraelských jednotek na Golanských výšinách. Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních zpravodajských služeb pro Izrael překvapením a izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty.

Teprve po několika dnech, po dokončení mobilizace, se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.

Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout.

Válka sehrála svou roli také v ideologickém boji mezi východním a západním blokem v rámci studené války. Oficiální představitelé sovětského bloku a jimi kontrolovaná média, včetně československého Rudého práva, konflikt prezentovali důsledně jako izraelskou agresi proti Egyptu a Sýrii, přestože válka začala nevyprovokovaným útokem těchto dvou zemí proti židovskému státu. Rovněž zpravodajství o válečných akcích bylo prezentováno zcela zkreslenou formou, kdy média zveličovala závislost Izraele na americké vojenské pomoci a naopak zcela zamlčovala podporu Sovětského svazu a některých jeho satelitů, poskytnutou arabským zemím.

Před válkou

Po uzavření příměří, kterým byla ukončena opotřebovací válka, došlo u obou nejvýznamnějších rivalů Izraele ke změnám na mocenských postech; v Egyptě se po Násirově smrti dostal začátkem podzimu 1970 k moci Anvar Sádát, v Sýrii krátce na to Háfiz Asad definitivně upevnil své mocenské postavení a stal se takřka neomezeným vládcem.

Egypt

Sádát sice byl pro prodloužení příměří s Izraelem, ale zároveň bojoval s dalšími mocenskými skupinami v Egyptě, zejména se skupinou viceprezidenta Alího Sabrího, a proto byl nucen směrem k Izraeli a USA volit konfrontační tón, kterým se snažil upevnit svou pozici v arabském světě. Ale ani sovětsko-egyptské vztahy nebyly ideální. Moskva nepokrytě podporovala Sabrího, čímž ještě více zvýšila Sádátovu averzi vůči němu. Proto začal Sádát hledat spojení ve Spojených státech. Americká vláda ale nedokázala tuto nabídku uchopit a řadou nešťastných kroků promarnila šanci na mírové urovnání na Blízkém východě. Přestože byl Sádát jak velmocemi, tak arabským světem považován za slabého či dočasného vůdce, dokázal se v květnu 1971 víceméně ústavní cestou zbavit Sabrího skupiny a upevnit tak svou svrchovanou moc v Egyptě. Zároveň koncem téhož měsíce podepsal s A. Gromykem novou sovětsko-egyptskou mírovou smlouvu, ve které se SSSR zavázal k dodávkám moderních zbraňových systémů. Na oplátku získal egyptské základny, čímž rozšířil rozsah své vojenské přítomnosti na Blízkém východě.^[12]

Zároveň s upevňováním vztahů se Sovětským svazem vkládal Sádát určitá očekávání i do tzv. Rogersova plánu, prostřednictvím něhož se USA snažily přimět účastníky předchozích konfliktů na Blízkém východě k jednání a dosažení kompromisu, zejména co se týče Izraelem obsazených území. Záhy se ale ukázalo, že problémy Blízkého východu jsou pro obě velmoci druhořadé (ve Spojených státech se blížil volební rok 1972 a probíhala intenzivní jednání o ukončení války ve Vietnamu) či si nechtějí zkomplikovat mezinárodní vztahy (SSSR přijal tzv. politiku détente a snažil se získat půjčky od USA).^[13] S dalšími jednáními se Rogersův plán vlivem izraelského a egyptského odmítání kompromisů a vlažného postoje amerických vrcholných představitelů dostával do stále bezvýchodnější situace, až v listopadu 1972 skončil americkou rezignací na jakékoliv další mírové iniciativy v regionu.^[14]

Sádát si byl vědom toho, že jeho mocenské postavení je ve skutečnosti vratké, a proto se snažil je upevnit. Navenek vydával opakovaná prohlášení o mobilizacích proti izraelské okupaci, ta však přestávala být brána vážně.^[15] Zatímco se při opakovaných setkáních se sovětskými představiteli snažil získat větší množství zbraní, zejména nejmodernějších systémů, ve vnitřní politice upevňoval svou moc posilováním role armády. Ta prodělávala modernizaci nejen co do výzbroje, ale i po stránce výcviku vojáků a výchovy nových velitelských kádrů. Byl kladen důraz zejména na vzdělání a fyzickou připravenost. Zároveň ale stoupala sovětská vojenská přítomnost v Egyptě; SSSR se významně podílel na ochraně egyptského vzdušného prostoru a skupiny vojenských poradců v námořnictvu či protiletecké obraně byly na egyptském velení prakticky nezávislé. To ovšem vedlo k narůstání počtu konfliktů mezi Sověty a Egypťany, pramenící převážně ze sovětské arogance vůči Egypťanům.^[16] Ovšem nejhorší pro Egypťany bylo zjištění, že Sovětský svaz předává v rámci udržení statu quo informace o egyptské armádě USA a potažmo Izraeli. Problémy vyvrcholily 9. července 1972, kdy egyptská armáda obklíčila sovětské základny a SSSR dostal týdenní ultimátum na odsun z Egypta. Sádát se tak nejen snažil přivést sovětsko-egyptské vztahy na rovnoprávnější základ, ale i ještě více upevnit svou pozici na domácí politické scéně. Zároveň si od tohoto kroku sliboval, že USA zmírní svůj jednoznačně proizraelský postoj. To se však nestalo. Krom toho si Sádát uvědomil, že SSSR a USA jednají po zavedení politiky deténte ve shodě a Sovětský svaz nehodlá kvůli Egyptu riskovat konflikt s USA. Uvědomil, si také, že od SSSR nemůže čekat významnější podporu pro své požadavky vůči Izraeli a dospěl definitivně k názoru, že jedinou možností jak situaci řešit je ozbrojený konflikt s Izraelem.^[17]:s.194

Na mezinárodním poli bylo ale vypovězení sovětských poradců vnímáno jako prázdné gesto a nepřikládala se mu větší důležitost.^[18] Sádát se rozhodl pro omezenou válku, při které by, na rozdíl od Násira, neusiloval o zničení Izraele, ale o obsazení části území obsazeného Izraelem. To by podle Sádátovi představy dokázalo přimět velmoci (zejména USA) ke změně postoje k Blízkému východu. Krom toho by, byť jen částečné, vítězství vrátilo Egypťanům a potažmo i Arabům sebevědomí a pocit hrdosti po debaklu při Šestidenní válce. Převzal ideu, že není nutné (a ani možné) porazit Izrael ve válce, ale je možné porazit ho v bitvě, při které by Egypt získal a udržel část území a zároveň Izraeli způsobil citelné ztráty.^[19] Pro svůj plán omezené války nenašel v egyptském velitelském sboru jednoznačnou podporu. Řada egyptských generálů sice chtěla vítěznou válku proti Izraeli, ale věřila, že na takovou válku Egypt není připraven. Ideu omezené války podpořili jen někteří vysocí velitelé, např. gen. Šazlí. V říjnu 1972 proto provedl Sádát výměnu ve velení armády a velitelé stojící proti představě omezené války byli ze svých postů odstraněni.^[19] Na jejich místa byli dosazeni noví velitelé, kteří Sádátovu ideu podporovali a následně připravovali plány na tento typ války proti Izraeli; původní plán s krycím názvem Granit měl čtyři varianty. Nový plán na omezenou válku nesl název Šarára (Jiskra), přičemž jeho součástí byl plán na překročení Suezského kanálu (krycí název Badr (Půlměsíc)). Plány byly dokončeny na podzim 1972. Poté se mohlo přikročit k intenzivním přípravám na jejich uskutečnění.

Začátkem roku 1973 se do Egypta začali vracet sovětští poradci, ale jejich počet byl omezen (1 000 z původních 15 000) a jednalo se pouze o specialisty. S návratem sovětských specialistů začaly do Egypta znovu proudit vojenské dodávky.^[20] Sádát navíc zahájil intenzivní jednání se Sýrií ve snaze zajistit vytvoření arabské aliance pro případný útok proti Izraeli. Gestem vypovězení Sovětů si dokázal navíc zajistit podporu i konzervativních arabských zemí, zejména saúdskoarabského krále Fajsala. Ten zároveň tlačil na USA, aby přinutili Izrael k vydání Jeruzaléma pod muslimskou kontrolu. V opačném případě pohrozil omezením produkce ropy, na jejíchž dodávkách byly USA životně závislé. USA ale tomuto prohlášení věnovaly jen malou pozornost.

Poté, co Sádát získal saúdskoarabskou finanční pomoc, přiměl k užší spolupráci Jordánsko a uzavřel se Sýrií smlouvy o společném velení, mohl v srpnu 1973 považovat přípravy na válku proti Izraeli za ukončené.^[21]

Izrael

Ukončení opotřebovací války přijal Izrael s úlevou, neboť tento vleklý konflikt odčerpával velké lidské i materiální prostředky. Během šestidenní války byly dobyty Golanské výšiny, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Díky tomu mohl Izrael využívat obrany v hloubce a poprvé od svého vzniku získal hájitelné hranice.^[22] V ekonomické oblasti znamenal pro Izrael zisk nových území především nové trhy, levnou arabskou pracovní sílu a úrodnou půdu, obsazením ropných polí na Sinaji dokázal pokrýt poloviny svých potřeb a vodami z řeky Jordán mohl napájet Galilejské jezero.^[23] Přestože vítězstvím v šestidenní válce posílil Izrael také svou prestiž, převažovala spíše negativa. Ziskem rozsáhlých území a jejich začleněním do izraelského státu získal totiž početnou komunitu arabského obyvatelstva, což se stalo stálým zdrojem konfliktů. Vítězství navíc posílilo pocit nadřazenosti nad arabskými sousedy a tento pocit pohrdání prostoupil celou izraelskou společností včetně armády a zpravodajských služeb a v následné válce se stal jedním z nejdůležitějších faktorů izraelských problémů.^[24]

Jako protiváha sovětské angažovanosti v Egyptě a Sýrii se Spojené státy staly velmocenským garantem Izraele, a to zejména v oblasti vojenských dodávek. Izraelský požadavek na uznání ze strany arabských zemí od počátku ovlivňoval americké snahy o uzavření míru na Blízkém východě. Teprve v případě uznání byli izraelští představitelé v čele s Goldou Meirovou ochotni jednat o územních ústupcích. Na arabské a zejména egyptské straně byla neochota k přijmutí mírových plánů umocněna nevůlí Izraele jednat o vyklizení Jeruzaléma a Golanských výšin. Rogersův plán, počítající se stažením Izraele z celého Sinajského poloostrova, byl v Tel Avivu odmítnut.

Přestože po ukončení opotřebovací války došlo k zastavení střetů mezi izraelskou armádou a armádami jeho arabských sousedů, docházelo ve vzrůstající míře ke konfliktům mezi Izraelci a palestinskými bojůvkami. Tyto konflikty od menších teroristických útoků palestinských ozbrojenců proti židovským civilistům až po otevřené ozbrojené útoky měly za následek stupňující se izraelské odvetné akce, jejichž výsledkem byli převážně mrtví palestinští civilisté. Palestinské útoky vedly v roce 1971 k dvěma výpadům izraelské armády do Libanonu, ve kterém měli palestinští partyzáni své základny. Počátkem roku 1972 se vystupňovala jednak palestinská protižidovská teroristická činnost v západní Evropě a zintenzivnilo ostřelování Izraele z území Libanonu. Na to Izrael odpověděl nejen dalším výpadem na území tohoto státu, ale i proti území Sýrie. Izraelsko-palestinský konflikt eskaloval v září 1972 po tzv. Mnichovském masakru. Na ten Izrael odpověděl leteckými útoky proti palestinským táborům v Libanonu a Sýrii. Následovaly vražedné kampaně, při kterých si komanda Černého září a dalších palestinských skupin a izraelských tajných služeb navzájem likvidovala své představitele v zahraničí. Tuto vlnu bojů přijímaly Egypt a Sýrie s uspokojením, neboť to odvádělo pozornost Izraelců od příprav na válku.^[25]

O možném útoku z egyptské strany byla izraelská zpravodajská služba Mosad informována prostřednictvím svého agenta umístěného poblíž Anwara Sádáta. Na základě informací od tohoto zdroje byla v Izraeli v polovině května 1973 vyhlášena částečná mobilizace. Ta byla ukončena propuštěním záložníků v polovině srpna.^[26] Zbytečné mobilizace znamenaly pro Izrael nejen značnou finanční zátěž, ale poskytovaly arabským protivníkům argumenty pro obviňování Izraele ze stupňování napětí v oblasti. Na jaře 1973 navštívila izraelská premiérka Golda Meirová USA. Při jednáních s prezidentem Nixonem odmítla další americké mírové iniciativy jako zbytečné s poukazem na neschopnost Egypta získat obsazená území vojenskou silou. Zároveň ale požádala o pomoc ve formě vojenských dodávek. V polovině dubna 1973 Izrael navíc vystupňoval svou protiteroristickou kampaň známou jako operace Boží hněv, když zvláštní oddíly izraelské armády podnikly koordinovaný útok proti palestinským cílům v Libanonu při operaci známé jako Operace Jaro mládí. Naproti tomu v činnosti proti Sýrii a zejména Egyptu se vršily ze strany izraelských zpravodajských služeb omyly a přehmaty. Docházelo zejména k fatálnímu podceňování protivníka a z toho vyplývající špatné vyhodnocování získaných poznatků podporované dezinformační kampaní. Přestože se od konce léta stupňovalo množství zpráv varujících před egyptsko-syrským útokem (včetně varování od jordánského krále Husajna na jeho tajné schůzce s G. Meirovou 25. září či o něco později varování od CIA), velení izraelské zpravodajské služby Aman v čele s Eli Zeirou nadále trvalo na nereálnosti války.^[27]

Sýrie

Během šestidenní války ztratila Sýrie kontrolu nad Golanskými výšinami. 13. listopadu 1970 se moci v Sýrii definitivně ujal Háfiz Asad, do té doby známý tím, že jako vrchní velitel syrského letectva odmítl podpořit syrský tankový útok do Jordánska vedený na podporu palestinského boje proti jordánské vládě. Toto odmítnutí mělo za následek porážku syrských intervenčních pozemních jednotek a jejich vytlačení z Jordánska. V období šestidenní války působil na pozici ministra obrany. Poté, co se mu podařilo zbavit se marxistické opozice, vytvořil poměrně stabilní a mocensky vyvážený režim. Sýrii orientoval výrazně protiizraelsky. Přes nemarxistickou orientaci byla Sýrie stále více závislá na sovětských vojenských dodávkách. V srpnu 1967 se Sýrie zúčastnila konference v súdánském Chartůmu, která zavázala arabské země k tzv. politice tří NE: nejednat s Izraelem, neuzavřít s Izraelem mírovou smlouvu a neuznat Izrael. Zároveň bylo rozhodnuto o získání ztracených území vojenskou silou. Pro tento účel začala Sýrie, stejně jako Egypt s rozsáhlou reformou své armády a přípravou na novou válku.

Sýrie, na rozdíl od Egypta, odmítala rezoluci OSN č. 242 a jako svůj prioritní cíl deklarovala zničení Izraele.^[28] V mezinárodní politice byl Asad Sádátovým rivalem, což mu ale nebránilo v pozdější užší spolupráci s Egyptem a podřízení syrské armády egyptskému vrchnímu velení. Při egyptsko-syrských jednáních jmenoval Asad egyptského ministra války velitelem i syrské protiizraelské fronty.

Velmoci

Na začátku 70. let patřil Blízký východ mezi oblasti zvýšeného zájmu velmocí, tedy SSSR a USA, ale nikoliv mezi jejich priority. Spojené státy se snažily nalézt východisko ze svízelné situace, do které se dostaly během vleklé války ve Vietnamu, rýsovala se možnost průlomu v minimálních americko-čínských vztazích a zanedbatelný nebyl, alespoň pro prezidenta Nixona, blížící se volební rok 1972. SSSR, kterému se podařilo zklidnit vztahy se Spojenými státy po intervenci do Československa, přijal na 24. sjezdu KSSS tzv. politiku détente, v jejímž rámci se snažil minimalizovat rizika americko-sovětské konfrontace.

Americká angažovanost v oblasti se ponejvíce omezovala na pokusy o uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a jeho arabskými protivníky. Tato iniciativa, známá jako Rogersův plán, narážela na řadu problémů. Hlavním z nich byla neústupnost Izraele ve věci opuštění některých okupovaných území a odpor Egypta a Sýrie k usednutí s Izraelem k jednomu stolu. To se totiž v očích arabského světa rovnalo uznání Izraele a zradě. Zanedbatelnými nebyly ani přehmaty americké administrativy, jako například podceňování arabských představitelů či nevalná znalost problematiky u amerických vyjednávačů. Důležitou roli navíc hrála i americká podpora Izraeli, která z USA jako zprostředkovatele mírových rozhovorů činila pro Araby nedůvěryhodného partnera. Přes toto všechno se egyptský prezident Sádát ještě na začátku roku 1971 snažil o sblížení s USA. Když však jeho snahy byly z americké strany bojkotovány, obrátil se na SSSR. Díky dodávkám vojenského materiálu i ekonomické pomoci byl Sovětský svaz pro země Blízkého východu důležitým partnerem. Egypt se dokonce stal na této pomoci závislým. Přestože tato pomoc byla pro země východního bloku vyčerpávající a Sovětský svaz přivedla až na hranici ekonomických možností, stala se pro SSSR příležitostí vojensky se více uchytit v prostoru Blízkého východu. 21. května 1971 byla podepsána sovětsko-egyptská smlouva, která Egyptu zajišťovala přísun nejmodernější sovětské vojenské techniky. SSSR se ale zároveň od počátku snažil tyto dodávky brzdit, neboť se oprávněně obával, že je Egypt použije pro vyvolání další konfrontace s Izraelem, což by mohlo ohrozit proces détente a vést k nežádoucí konfrontaci mezi velmocemi. Některé politické a vojenské kruhy v SSSR navíc z principu nedůvěřovaly spojenectví s nemarxistickými režimy a poukazovaly na arabskou nespolehlivost. Hlavně z těchto důvodů sovětské vojenské dodávky neobsahovaly taktické rakety či strategické bombardéry, které Egypt opakovaně požadoval.

USA, které přes množství výhrad byly vnímány jako jediný možný garant mírových rozhovorů, začaly prodávat do Izraele vojenskou techniku, zejména stíhací letouny Phantom II a Skyhawk, ale stejně jako SSSR se snažily nevyvolat těmito dodávkami situaci, při které by byl konflikt neodvratný. Po návštěvě G. Meirové v USA v prosinci 1971 byl veškerými jednáními na Blízkém východě pověřen H. Kissinger. Ani ten však nakonec neuspěl a nedonutil obě strany k významnějším ústupkům.

Během podzimu 1971 a jara 1972 proběhla jednání mezi SSSR a Egyptem, při kterých se Sádát snažil přimět L. Brežněva k plnění slibů vyplývající z dohod o dodávkách materiálu. Ta však skončila pouze řadou neurčitých slibů ze sovětské strany. To a některé další faktory, jako např. chování příslušníků sovětských ozbrojených sil v Egyptě, vedlo až k vypovězení sovětského vojenského personálu z Egypta v červenci 1972. Ve Spojených státech se ale Sádát za tento krok podpory nedočkal, a proto se ještě koncem srpna pokusil o obnovení vztahů se SSSR, což se mu s pomocí syrského prezidenta Asada podařilo.^[29] Do Egypta se vrátili sovětští specialisté, ale tentokrát v omezeném počtu. Navíc bylo ukončeno předávání informací mezi americkými a sovětskými zpravodajskými službami o stavu egyptské armády, kterými se obě velmoci snažily udržet rovnováhu mezi protivníky. Sovětský svaz se stále více klonil k názoru, že omezená válka rovnováhu neporuší. Přesto se stavěl váhavě k případnému egyptskému útoku na Izrael,^[17]/^:s.402 neboť bojové schopnosti Arabů hodnotil velmi nízko.^[17]/^:s.198 Skutečný rozsah egyptských příprav na válku ale neznal. Přesto se rozhodl vyhovět egyptsko-syrské žádosti o zvýšení dodávek zbraní z jara 1973.

Koncem února 1973 přicestoval na několikadenní návštěvu USA poradce egyptského prezidenta Háfiz Ismá ’íl. Na následných jednáních se američtí představitelé snažili přimět egyptskou stranu k ústupkům. Ismá’íl ale předložil maximalistické požadavky, které se ukázaly reálně nesplnitelné. Výměnou za zahájení egyptsko-izraelských jednání o ukončení válečného stavu Egypt požadoval izraelské stažení ze všech obsazených území a návrat do hranic z roku 1967. Kissinger, který za americkou stranu vedl část vyjednávání se sice snažil Ismá’íla přimět k ústupkům, což se ale nepodařilo. Egyptsko-syrské přípravy na válku v té době již byly v běhu a veškerá jednání byla jen snahou zamaskovat tuto skutečnost.^[17]/^:s.208 V březnu přicestovala do USA izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová. Ta prohlásila, že "Izrael na tom nebyl nikdy tak dobře" a jako jedinou garanci své (izraelské) bezpečnosti považovala kontrolu nad obsazenými oblastmi.^[17]/^:s.404

Další změnou v poměru sil na Blízkém východě bylo navázání bližších vztahů Egypta se Saúdskou Arábií a dalšími bohatými arabskými zeměmi. Kromě toho, že Sádát získal významný zdroj financí (za 700 milionů dolarů dodal Sovětský svaz bez dalších dotazů veškerý materiál, včetně raket Scud), získal i spojence schopné ekonomicky zasáhnout Spojené státy. Prostřednictvím saúdskoarabského krále Fajsala se podařilo sjednotit arabské země produkující a vyvážející ropu a zavést politiku tzv. ropné zbraně, jak byl nazýván způsob ekonomicko-politického nátlaku na západní země a především USA.^[30] Saúdská Arábie se navíc, jako strážce muslimských tradic, nesmířila s izraelskou okupací posvátných míst, zejména mešity al-Aksá v Jeruzalémě, a prostřednictvím USA požadovala po Izraeli její uvolnění. V dubnu 1973 v tiskovém interview saúdskoarabský ministr financí řekl, že za americký požadavek na zvýšení ropné produkce očekávají arabské země politickou podporu ve sporu s Izraelem. Americká vláda a posléze i americký tisk prohlásili, že tyto výhrůžky nelze brát vážně. Následovala další saúdskoarabská varování, a to i od krále Fajsala. Americký prezident Nixon ovšem v té době čelil frontálnímu útoku na svou osobu v důsledku aféry Watergate, jejichž vinou byla vládní administrativa prakticky v rozkladu a Spojené státy nedokázaly na vážně míněné pohrůžky smysluplně odpovědět.

Válečné přípravy

Od počátku nástupu do funkce se pohrůžky válkou proti Izraeli staly stabilní součástí Sádátových projevů, takže se záhy pro svou četnost a planost staly cílem posměšků nejen v Izraeli a západním světě, ale i ve světě arabském. A cílem stejných posměšků či dokonce pohrdání se stal i samotný prezident Sádát. Původní termín pro dokončení egyptských příprav na válku byl určen na 27. listopad 1972. Při prověrkách se ale zjistilo, že připravenost je minimální a ministr války gen. Sádiq přípravy dokonce sabotuje. Připravovaný plán obsahoval jen různé varianty útočného plánu Granit, ale žádné obranné. Následovalo sesazení Sádiqa z funkce a vyhazov dalších vysokých důstojníků. Nové velení urychleně připravilo nové plány pro vedení omezené války. Operace nesla krycí označení Šarára (Jiskra) a zahrnovala i přípravu na válku na diplomatickém a zpravodajském poli. Plán na nejdůležitější část celého tažení, překročení Suezského průplavu, dostal jméno Badr (Půlměsíc) (název měl spojitost právě s datem útoku, 6. říjnem, tj. desátým dnem ramadánu, který se do historie zapsal v roce 624, kdy prorok Mohamed zahájil přípravy na vítěznou bitvu u Badru, která znamenala počátek šíření islámu). Sádát, v rozporu se slovy o totální válce proti Izraeli, připravoval pouze válku omezenou, při které měla být zpět dobyta Izraelem obsazená území z šestidenní války. Poté se počítalo se zásahem velmocí a ustavení nových hranic na čárách příměří. Roli v těchto plánech hrály i obavy Egypta z izraelských jaderných bomb, jejichž existence sice nikdy nebyla potvrzena, ale muselo se s nimi počítat.

Během dubna 1973 došlo k normalizaci vztahů Egypta se Sýrií. Sádát vycházel z předpokladu, že koordinovaný útok ze dvou stran zvýší naději na úspěch, přesto byl ale připraven jít do války i bez Sýrie. Dalším důležitým krokem byla normalizace egyptských vztahů s dalšími arabskými státy, především s těmi, které byly významnými producenty a exportéry ropy a omezením mohly vyvíjet účinný tlak, později známý jako ropná zbraň na západní státy a zejména na USA jako hlavního spojence Izraele.^[19] Aby měly připravované plány naději na úspěch, bylo ovšem nutné splnit několik předpokladů: aktivní spojenectví se Sýrií, případně s dalšími arabskými státy šlo ruku v ruce s nutností pozvednutí egyptské a syrské armády na vyšší kvalitativní úroveň. To se dařilo prosazením řady změn ve výcviku egyptských vojáků; mladí důstojníci byli získáváni náborem na vysokých školách, starší a málo pružné velitelské kádry čekal odchod do penze, vzorem pro připravenost se stali příslušníci egyptských výsadkových vojsk. Pod dohledem sovětských instruktorů a poradců, kteří byli přítomni na všech úrovních armády, se zvyšovala odborná připravenost pro používání moderních zbraní a systémů. V lednu 1973 podnikli Egypťané první kroky k zapojení Sýrie do příprav na útok a došlo ke sladění plánů. V dubnu téhož roku byla uzavřena egyptsko-syrská dohoda o společném simultánním útoku a byla vytvořena společná vojenská rada.^[31]

Na jaře 1973 si Egypt a Sýrie vynutily na Sovětském svazu zvýšené dodávky jako materiální podporu chystanému konfliktu. Další arabské země poskytly jak materiální podporu (Libye letouny Mirage V a Irák Hawker Hunter), tak i podporu finanční, další země poskytly živou sílu v podobě pilotů (Severní Korea či Kuba). V březnu téhož roku dorazily ze Sovětského svazu slibované operační rakety Scud (Sovětský svaz si ale podržel jejich kontrolu tím, že pro jejich obsluhu byla vytvořena společná egyptsko-sovětská brigáda). 29. března se Sádát prohlásil za premiéra a vojenského guvernéra s právem vyhlásit výjimečný stav. 1. dubna se uskutečnila tajná schůzka Sádáta a Assada v Egyptě, při které bylo vytvořeno společné velení egyptských a syrských vojsk a byly předloženy tři možné termíny pro zahájení války. Zároveň se rozběhla aktivní opatření mající za cíl oklamat izraelské zpravodajské služby klamnými mobilizacemi a přesuny vojsk. Souběžně s tím byly podporovány akce palestinských bojovníků proti Izraeli, aby byla činnost izraelských zpravodajských služeb plně obrácena proti Palestincům. Další egyptsko-syrská jednání proběhla v červnu, kdy Káhiru navštívila syrská vojenská delegace vedená syrským ministrem obrany Tlasem. Na tomto jednání byly doladěny poslední podrobnosti společného plánu.

7. května podnikla egyptská armáda na západním břehu Suezského průplavu rozsáhlé cvičení, které Izrael vyhodnotil jako přípravu k útoku a vyhlásil částečnou mobilizaci. Cvičení bylo ve skutečnosti součástí zastírací kampaně a mělo Izrael přesvědčit, že ve skutečnosti Egypt žádný útok neplánuje.

Třetím členem protiizraelské aliance se mělo stát Jordánsko. V červnu 1973 ale jordánská zpravodajská služba odhalila Sýrií podporovaný pokus palestinských radikálů o svržení monarchie a jeho protagonisty pozatýkala. Hrozící krizi se Sádátovi nakonec podařilo zažehnat, normalizovány byly i jordánsko-syrské vztahy, jež byly do té doby v lepším případě napjaté. Přesto se jordánský král odmítl tažení zúčastnit. Svou podporu ale vyjádřil rozmístěním větší části jordánské armády u hranic s Izraelem, kde vázala početné izraelské jednotky, dále příslibem vyslání dvou tankových brigád v řadách syrské armády a konečně koordinací diplomatických aktivit. To posílilo důvěryhodnost egyptsko-syrské koalice v očích dalších arabských států.^[32]

Koncem srpna 1973 se v Alexandrii sešlo společné velení syrské a egyptské armády, s cílem dohodnout poslední detaily a určit datum útoku. Definitivní zahájení útoku, 6. říjen, bylo určeno na setkání Sádáta s Asadem o týden později. 13. září se v Káhiře sešli Sádát, Asad a král Husajn, který znovu odmítl připojení Jordánska ke koalici, ale přislíbil, že se zdrží všech jednostranných mírových kroků vůči Izraeli. V ten samý den došlo nad Golanskými výšinami k letecké bitvě mezi izraelskými a syrskými stíhači, při kterých Sýrie ztratila 13 letadel. Sýrie této bitvy následně využila 24. září jako záminku pro přísun dalších jednotek ke Golanským výšinám.^[33] 26. září posílil své jednotky na Golanských výšinách tím, že sem ze Sinajského poloostrova přesunul 77. prapor ze sestavy 7. tankové brigády. Tyto jednotky dokončily své rozvinutí 5. října.

Egypt a Sýrie zároveň začaly podle předem stanovených plánů přesouvat své jednotky do bojových postavení, zároveň ale obě země prováděly některé klamné manévry mající za cíl zmást izraelskou zpravodajskou službu Aman. K poslednímu setkání egyptských a syrských vojenských představitelů došlo 3. října v Damašku. Dohodly se poslední technické detaily a 14 hodina 6. října byla definitivně určena jako začátek vojenských akcí. Krátce po této schůzce byli sovětští velvyslanci v Egyptě a Sýrii vyzváni k evakuaci svých státních příslušníků.^[31]

Krátce před zahájením války vydal 1. října 1973 Sádát směrnici, kterou určil hlavní cíle války. Bylo to především narušení izraelské představy vlastní bezpečnosti, podle které je IOS schopná poradit si s každou arabskou hrozbou. Egyptská armáda dostala za úkol způsobit IOS co nejvyšší ztráty a vyvolat v Izraeli pocit nejistoty a přesvědčení, že držet obsazená území je neúnosné. Naproti tomu směrnice neurčovala cíl války, kterým dosud bylo vždy zničení IOS a Izraele. Předem nezmíněnými cíli bylo znovuzískání pocitu hrdosti, aby do následných jednání Egypt mohl vstoupit z pozice síly. S tím souvisela i nevyslovená snaha postavit USA do takové pozice, aby byly nuceny vyvinout na Izrael vyšší tlak a došlo ke změně statu quo. Sádát dospěl k názoru, že omezená válka (u které předem nepočítal s vítězstvím) je jediným způsobem, jakým dosáhnout změny a přinutit Izrael k jednání a přinutí Spojené státy změnit diplomatickou setrvačnost, s jakou pohlížely na Egypt.^[19]

Stanovení data zahájení války

Původně bylo datum pro zahájení útoku stanoveno na květen 1973. Toto datum bylo zrušeno vzhledem k vypuknutí bojů mezi Palestinci a libanonskou armádou a posléze přesunuto na červen. V červnu ale vlivem palestinského pokusu o puč v Jordánsku podporovaném Sýrií a následně napjatým vztahům mezi oběma arabskými zeměmi a rozdílnými názory Egypta a Sýrie na způsobu koordinace postupu bylo datum dále posunuto na září či říjen roku 1973. Jako definitivní datum útoku byl 6. říjen 1973. Na 6. října připadal úplněk, což vyhovovalo Egypťanům z hlediska noční činnosti, k přesunům vojsk naopak požadovalo temnotu, konečně vyhovující byly i optimální podmínky v průtoku a síle vody v Suezském kanálu. Syrské velení se chtělo zase vyhnout podzimním lijákům na golanských planinách a sněhu na hoře Hermon. Rozdílné požadavky se objevily i v určení hodiny zahájení útoku. Obě strany požadovaly, aby v okamžiku útoku svítilo izraelským obráncům slunce do očí (v syrském případě to bylo ráno, v egyptském odpoledne). Hodina útoku, 14:00 jako oboustranně přijatelný kompromis se podařilo dojednat 2. října v Damašku.^[34]

Přesné datum zahájení útoku se podařilo Egypťanům a Syřanům utajit nejen před Izraelci, ale i před sovětskými spojenci. Tehdejší sovětský velvyslanec v Egyptě V. M. Vinogradov měl povšechné informace o tom, že se budou dít věci, ale samotné zahájení útoku pro něj bylo překvapením.^[35]

Armády

Egypt

Při plné mobilizaci měla egyptská pozemní armáda teoreticky 1,1 milionu vojáků, ve skutečnosti to bylo 600 tis. vojáků, z čehož pouze 315 tis. vojáků bylo plně vybaveno a vycvičeno.^[36] rozdělených do 13 divizí a 18 brigád. Jejich výzbroj byla tvořena 2200 sovětskými tanky T-54, T-55 a T-62, a staršími Centuriony a Shermany, dále 2400 obrněnými transportéry, dělostřelectvem včetně protileteckých děl a protitankových raket. Do výzbroje též patřily protiletadlové raketové systémy S-75 Dvina (NATO: SA-2 Guideline), S-125 Něva (NATO: SA-3 Goa), 2K12 Kub (NATO: SA-6 Gainful) a z ramene odpalované 9K32 Strela-2 (NATO: SA-7 Grail).^[37]

Letectvo bylo vyzbrojeno 690 sovětskými letouny: stíhačkami MiG-17, 19, 21 a 23 a bombardéry Suchoj Su-7, Tupolev Tu-16 a Iljušin Il-28. Disponovalo též 161 vrtulníky Mil Mi-6 a 8.

Námořnictvo bylo vybaveno 12 ponorkami, 5 torpédoborci, 4 fregatami, 2 korvetami, 8 minolovkami, 20 raketovými čluny typu Osa a Komar a 43 torpédovými čluny a dále potom 8 plavidly s protilodními střelami a 2 výsadkovými loděmi.^[38]

Sýrie

Při mobilizaci disponovala syrská armáda 140 tisíci vojáky rozdělených do 8 divizí a 19 brigád. Organizačně se členila na tankové a pěší divize, dále také na pěší, tankové a motorizované brigády, brigády dělostřelectva, zvláštního určení a brigády operačně-taktických raket. Stejně jako egyptská armáda byla i syrská vybavena sovětskými tanky. Disponovala 1350 tanky typu T-34, T-54, T-55 a T-62, 1300 obrněnými vozidly, dělostřelectvem, protileteckým dělostřelectvem a operačně-taktickými raketami. Ve výbavě syrského letectva se nacházely stíhačky MiG-17 a 21 a bombardéry Su-7 a Il-28, celkem 321 letouny a 36 vrtulníky. Syrská armáda též disponovala 100 baterií raket S-75, 125 a 2K12 (protiletadlová obrana byla s letectvem plně propojena).^[39]

Syrskému námořnictvu připadla pouze role ochrany pobřeží a přístavů. Ve výzbroji mělo 6 raketových člunů třídy Komar a Osa, 8 torpédových člunů, 2 minolovky a 3 hlídkové čluny.^[38]

K boji bylo v okamžiku zahájení války připraveno 60 000 vojáků v 5 divizích (3 pěší, 2 tankové) s 1400 tanky a více než 1000 děl.^[40][41]

Izrael

Izraelská obrana spočívala na třech pilířích: výkonném vojenském zpravodajství, letectvu a obrněných jednotkách. Po šestidenní válce zaznamenal v Izraeli rozmach vojenský obranný průmysl. Izrael vyvíjel a vyráběl sofistikované zbraňové systémy včetně stíhacích letounů, naváděcích systémů pro rakety či dalekonosné dělostřelectvo, což znamenalo, že Izrael byl vůči svým arabským protivníkům sice kvantitativně slabší, ale převyšoval je kvalitativně.^[23]

Při mobilizaci se počítalo s počtem 400 tisíc mužů a žen, což však bylo nereálné, neboť by tím byl život v Izraeli paralyzován. Těsně před útokem disponovaly IOS 175 tisíci lidí v 15 brigádách rozmístěných po celém Izraeli a navíc různého stupně kvality. Z 15 brigád ale pouze 2 měly plné početní stavy. Pozemní vojsko disponovalo 1700 tanky Centurion, M48 a M60 Patton, Sherman/Super Sherman a kořistními T-54 a T-55. Dále disponovalo 3000 obrněnými transportéry a protitankovými raketami.^[42]

Letectvo bylo vybaveno 561 stíhačkami F-4E Phantom, Mirage IIICJ, stíhacími bombardéry Super Mystére a Barak^[zdroj⁠? a bitevníky Douglas A-4 Skyhawk. Pro bombardovací akce byly určeny letouny Vautour. Dále disponovalo 84 vrtulníky Super Frelon, CH-54 a Bell 205 a dopravními letouny C-130, C-47, C-97 a Noratlas. Protiletecká obrana používala protiletadlová děla a řízené střely MIM-23 Hawk.

V izraelském námořnictvu sloužilo 4000 mužů, kteří disponovali 3 ponorkami, 1 torpédoborcem, 12 raketovými čluny třídy Sa'ar, 9 torpédovými čluny, 1 korvetou, 3 výsadkovými loděmi a 2 dopravními loděmi.

Mobilizace byla dokončena až v průběhu války, v plném stavu IOS disponovaly 30 brigádami s 310 tisíci mužů a žen.

Arabské expediční sbory

Blížícího se konfliktu se měly na egyptské a syrské straně zúčastnit expediční sbory dalších arabských zemí. Jejich role byla ve většině případů pouze symbolická a zejména na egyptské straně tyto kontingenty nijak významně nezasáhly do bojů.

Irácký kontingent

Irák vyslal do války obrněné jednotky: 3. obrněnou divizi s 20 000 vojáky, 310 tanky, 300 transportéry. kontingent též disponoval 54 děly. Ty se měly zúčastnit bojů na golanské frontě. Do místa plánovaných bojů se přepravovaly po vlastní ose. Kromě obrněných jednotek posílilo Sýrii 73 iráckých letadel.

Jordánský kontingent

Jordánsko předem deklarovalo pouze symbolickou účast, do bojů byla připravena na syrské straně zasáhnout 3. obrněná divize., přičemž do bojů nakonec zasáhla její 40. obrněná brigáda.

Marocký kontingent

Maroko bylo do bojů připraveno nasadit mechanizovanou brigádu a obrněné jednotky. Jejich přepravu z alžírského přístavu Oran do syrského Tartusu zajistilo ve dnech 15. až 25. dubna (1. vlna) a 9. až 15. července sovětské vojenské námořnictvo. Celá operace byla krytá jako nácvik vylodění.^[43]

Kuvajtský kontingent

Kuvajt do chystané války vyslal 6. pěší prapor.

Saúdskoarabský kontingent

Saúdská Arábie vyslala svůj 20. obrněný pluk

Organizace pro osvobození Palestiny

OOP vyslala do Egypta 2 brigády zvláštního určení.

Severokorejský kontingent

Severokorejský kontingent byl tvořen 20 piloty s letouny Mig 21 a 19 příslušníky nebojového personálu.

V předvečer války

Izrael

V izraelské zpravodajské službě nadále panovaly rozpory ohledně možné války. Přestože poplašné zprávy přicházely ze všech stran (a to již od dubna 1973, kdy do Egypta dorazila libyjská a irácká letadla), šéf Amanu Eli Zeira nadále tvrdil, že útok je nereálný. Proti tomuto tvrzení vystupoval zejména generál David Elazar, který tvrdil, arabská frustrace ze ztráty území bude jedním z rozhodujících faktorů, který povede k zahájení války.^[44] Zprávy docházely z dalších zdrojů včetně důležitého zdroje, který byl umístěn v blízkosti egyptského vrchního velení. Některé zprávy z přední linie, které zcela jasně dokazovaly bezprostřední egyptské přípravy na útok, byly dokonce zadržovány.^[45] Proti Zeirovi se v rámci Amanu víceméně otevřeně postavila skupina zpravodajských důstojníků. Díky tomu byla začátkem října podniknuta další zajišťovací opatření. Proti Zeirově tvrzení o nereálnosti války se navíc postavil i šéf Mosadu Cvi Zamir. Bagatelizování zpráv o možnosti arabského útoku ze strany Amanu pokračovalo celé léto. Bez odezvy zůstalo dokonce i srpnové masivní posilování syrské vojenské přítomnosti na Golanských výšinách, což Aman označil za obranný manévr.^[46]

Pro opakované chybné předpoklady Amanu se později vžil název koncepcija neboli řada vzájemně propletených mylných předpokladů.^[47] Bagatelizovány byly příznaky svědčící o připravovaném útoku, včetně přímého varování od amerických zpravodajských služeb. Přes odmítavá stanoviska Amanu IOS částečně posílila koncem září obranyschopnost Izraele na Golanských výšinách.^[48]

3. října se u ministerské předsedkyně uskutečnila konzultace, kde zástupce šéfa Amanu Šalev argumentoval, že žádné nebezpečí nehrozí, a Dajan proto nařídil jen dílčí protiopatření na Golanských výšinách. 4. a 5. října dorazily další varovné signály: egyptské velení nařídilo přerušit svým jednotkám ramadánový půst a z obav před leteckým napadením byly zhasnuty plameny vycházející z naftových polí. 5. října odlétly z Egypta a Sýrie letky letadel Aeroflotu, které evakuovaly rodiny sovětských poradců, a sovětské lodě opustily egyptské přístavy.^[49]

6. října byli vrcholní političtí a vojenští představitelé informováni Arije Šalevem z Amanu, že téhož dne vypukne válka. Náčelník generálního štábu Elazar následně nařídil připravit preventivní letecký úder. Šéf Amanu Zeira stále dokazoval, že útok nehrozí, ale Elazar se rozhodl s informací o hrozícím útoku zacházet tak, jako by byla pravdivá. Na poradě u ministra obrany došlo mezi Dajanem a Elazarem ke sporu, jak rozsáhlou mobilizaci je třeba vyhlásit. Spor nakonec ukončila G. Meirová, která rozhodla o povolání 100-120 tisíc záložníků^[50] (Elazar požadoval 250 tisíc, Dajan 50 tisíc, mobilizace začala v 10 hodin dopoledne), a zároveň s ohledem na USA zamítla preventivní letecký úder, který se již připravoval. Po ukončení schůzky informovala Meirová amerického velvyslance o účelu mobilizace s žádostí, aby o tom USA informovaly arabské země a SSSR. V brzkých ranních hodinách 6. října byl také zaznamenán i hromadný exodus sovětských poradců. Zahájení útoku izraelské zpravodajské služby odhadly na 18. hodinu. Útok ale ve skutečnosti začal o čtyři hodiny dříve, v době, kdy izraelská vláda ještě jednala.^[40]

V roce 2002 odhalil dr. A. Bregman Ašrafa Marwana, podnikatele a zetě A. G. Násira jako nejvýznamnějšího izraelského špiona, který předal Izraeli informaci o chystaném egyptsko-syrském útoku. Zatímco Mosad prostřednictvím svého tehdejšího ředitele Cvi Zamira tvrdil, že Marwan byl jedním z nejvýznamnějších izraelských agentů, Eli Zeira, během Jomkipurské války náčelník izraelské vojenské zpravodajské služby Aman se domníval, že Marwan byl dvojitým agentem, který nese spoluvinu na tom, že Izrael nebyl na útok připraven... "Kdybychom Marwana nevyužili, Stát Izrael, vedený IOS, by se na válku připravil o týden dříve, kdy začaly přicházet zprávy o tom, co se děje v Egyptě. Ale oni říkali, že když nám o tom Marwan neřekl, není to vážné, je to jen cvičení", prohlásil Zeira.^[51]

Sinajský poloostrov

2. října 1973 dokončily Egypt a Sýrie rozmisťování svých vojsk, přičemž zároveň stále probíhaly klamné přesuny mající za cíl zmást Izrael (od začátku roku 1973 např. Egypt provedl více než 20 klamných mobilizací), což se v podstatě zdařilo.^[52] Veškeré přesuny byly prováděny v rámci vojenského cvičení Tahir 41. To bylo oficiálně plánováno na 1.-7. října, ale v určený okamžik se mělo změnit v útok skutečný. 4. října dokonce oznámil egyptský tisk, že bylo demobilizováno 20 000 záložníků. Mezi tím byla do stavu bojové pohotovosti uvedena i syrská armáda, což bylo interpretováno jako obranný krok z obavy před izraelským útokem. Vysoká úspěšnost zastíracích plánů byla dána i faktem, že přípravy na válku Egypt a Sýrie tajily i před vlastními vojáky včetně řady vysokých důstojníků.^[53] Již od srpna do začátku září přicházely další zprávy o pokračujících egyptských cvičeních, při kterých vojáci nacvičovali přechody valů a stavěli další přístupové komunikace.

K boji bylo na egyptské straně v okamžiku zahájení války připraveno 9 divizí disponujících 1700 tanky a 2000 děly.^[40] Jednotky vyčleněné pro válku byly rozděleny do 2. armády (zodpovědné za severní část bojového prostoru) a 3. armády (zodpovědné za jižní sektor), dále dělené na pěší, tankové a mechanizované divize, dále na pěší a výsadkové brigády a brigády dělostřelectva. Kromě jednotek 2. a 3. armády byly připraveny i jednotky zvláštního určení a brigády námořní pěchoty mající za úkol útočit v oblasti Hořkých jezer. V okamžiku zahájení války čelila IOS na sinajské frontě egyptskému útoku 1 obrněná divize s 300 tanky a asi 30 děly.^[40][41]

Golanské výšiny

Golanské výšiny, rozkládající se na 900 km čtverečných se svým povrchem z čediče a ztuhlé lávy byly pro útočící jednotky nevýhodné z důvodu minima použitelných komunikací. Po vyhlášení příměří po šestidenní válce na syrsko-izraelské hranici (tzv. Purpurové linii, která oddělovala obě strany a kde byly zároveň umístěny pozorovací jednotky OSN) vybudoval na vyvýšených místech Izrael 17 opěrných bodů pěchoty (tzv. mucavy) sloužících jako pozorovatelny i jako stanoviště pro navádění dělostřelecké a letecké palby. Vybudovány byly také střelecké rampy pro tanky, odkud mohly být útočící syrské jednotky ostřelovány do vzdálenosti 2000 metrů a vykopán byl i hluboký protitankový příkop a systém minových polí. Zároveň byla Izraelci na vrcholu nejvyšší hory Golanských výšin Hermonu (arabsky Džebel Šejch) vybudována velká pozorovací stanice, ze které Izrael dokázal sledovat činnost ve významné části Sýrie. Budováním statických obranných zařízení Izrael porušil základní principy své strategie - totiž přejít z obrany do útoku a přenést boj na území protivníka. Izraelci také, k již vybudovaným komunikacím přidali další spojovací komunikace, které měly usnadnit a zrychlit pohyb vojenských jednotek po výšinách. Dvě komunikace protínaly Golany z severu na jih: první vedla těsně podél Purpurové linie z Masady do Rafihu (75 km), druhá vedla podél ropovodu Trans-Arabian Pipeline zásobujícího Libanon ropou (tzv. ropovodní cesta). Ze západu na východ vedlo pět komunikací.

13. září 1973 došlo k velké letecké bitvě mezi izraelskými stíhači F-4E Phantom II a Mirage IIIC doprovázejích izraelské průzkumné letouny nad Sýrií a syrskými stíhači MiG-21. Izraelci v následných vzdušných soubojích ztratili jeden letoun, Syřané 13. Syrská armáda incident využila k přesunům dalších jednotek ke Golanským výšinám, což izraelští zpravodajci vyhodnotili mylně jako gesto adresované syrským obyvatelům. Ještě 25. září 1973 přesvědčoval ředitel Amanu gen. Eli Zeira na inspekční cestě ministra obrany Moše Dajana, že válka nehrozí dalších deset let. Přesto Dajan na naléhání polních velitelů brigády Barak povolil na Golany přesun 77. tankového praporu (prapor Oz) ze 7. tankové brigády. 77. prapor byl doplněn tanky Centurion Šo’t Kal na celkový počet 22 tanků.^[54]

Po vyhlášení příměří Sýrie vybudovala poblíž Purpurové linie řadu dělostřeleckých postavení, odkud opakovaně ostřelovala jak Golanské výšiny, tak i Izrael. Dělostřelecké útoky bývaly doplňovány ze syrské strany i průniky pěchoty, která na izraelské opěrné body útočila. V předvečer války byly na syrské straně připraveny 2 tankové a 3 pěší divize (ve skutečnosti byla každá divize doplněna tankovými prapory):

• 7. pěší divize doplněná tankovou brigádou byla rozvinuta severně od silnice Kunejtra - Damašek. Měla za úkol vázat izraelské jednotky severně od města Kunejtra a postupovat směrem na Wasset a poté se připravit na překročení řeky Jordán
• 9. pěší divize rozvinutá jižně od Kunejtry až po Rafíd měla vést útok přes Hušníju a odříznout izraelské zásobovací linie jižně od Kunejtry
• 5. pěší divize rozvinutá na jih a východ od Rafidu a posílená tankovými jednotkami měla útočit směrem na El Al skrz údolí Rafíd a dále dosáhnout Arikova mostu v severním výběžku Galilejského jezera. V součinnosti se 7. divizí mělo následně dojít k obklíčení izraelských jednotek v prostoru města Kunejtra.
• 1. tanková divize, určená jako druhosledová zaujímala postavení jižně a západně od Kiswe a měla za úkol postupovat podél ropovodní cesty od jihu k severu do prostoru města Kunejtra
• 3. tanková divize, určená jako druhý sled a rozvinutá v prostoru Katana - Sasa měla za úkol postupovat za 1. tankovou divizí s cílem zvýšit koncentraci syrských jednotek v prostoru města Kunejtra

Každou z těchto divizí doplňovaly tanková brigáda disponující tanky T-54/55 a brigáda motorizované pěchoty. Každá pěší divize tak disponovala 180 tanky T-54/55. Jednotky připravené k útoku dále doplňovaly tankové divize disponující 230 tanky T-62. a dále nezávislé tankové brigády disponující 400 tanky T-54/55. Do připravovaných bojů byla syrská armády připravena nasadit cca 1400 tanků. Připraveno dále bylo 115 dělostřeleckých baterií ráže 85–203 mm (celkem 950 hlavní). Ke vzdušným úderům proti izraelským cílům bylo k dispozici přes 500 letadel včetně stíhaček Su-7, MiG-17, MiG-21 a bombardérů Il-28. Pro protileteckou ochranu byly určeny baterie sovětských raket typu SAM a dále baterie protileteckých kanónů a čtyřhlavňových samohybných protiletadlových kompletů ZSU 23-4 Šilka. Syrské parajednotky měly být vysazeny z vrtulníků za izraelskými liniemi a měly za úkol obsadit a bránit mosty přes Jordán až do příchodu syrských jednotek. Speciálním úkolem, totiž obsazením izraelské pozorovací stanice na hoře Hermon byly pověřeny 82. výsadkový prapor a jednotka zvláštního určení. Plán syrské armády ovlivněný sovětskou vojenskou doktrínou (která předpokládala, že k úspěchu útočících jednotek postačí přečíslení 3:1) předpokládal, že masivním útokem budou Golanské výšiny obsazeny do 36 hodin.^[55] a bude dosaženo východního břehu řeky Jordán. Zahájení útoku měla předcházet intenzivní palba vedená dělostřelectvem, tankovými jednotkami a letectvem. Syrské velení doufalo, že se jim podaří vytlačit izraelské jednotky pouhou početní převahou. Ve skutečnosti ale syrské velení předpokládalo, že OSN vynutí uzavření příměří dříve, než syrské jednotky překročí Jordán a proto další postup neplánovalo i z toho důvodu, že tzv. raketový deštník kryjící syrské jednotky před útoky izraelského letectva zasahoval pouze nad Golanské výšiny.

Izrael těsně za Purpurovou linií rozmístil 2 tankové prapory tvořící 1 (oslabenou) tankovou brigádu (jednalo se o 188. tankovou brigádu Barak s velitelstvím v Nafehu, která měla na Golanech stálou posádku) disponující 69 tanky izraelské verze Centurionu (Šo’t Kal). Jeden z těchto praporů byl umístěn severně od Kunejtry, druhý jižně, brigáda byla dále doplněna mechanizovaným praporem s pěchotou. Tato síla byla určena pro podporu opěrných bodů na Purpurové linii. Za tankovými prapory byly umístěny 4 oddíly samohybného dělostřelectva ráže 155 mm (44 houfnic) typu M107, M109 a M110. Tato obranná linie byla považována za dostačující i vzhledem k izraelskému letectvu, které by v případě napadení dokázalo poskytnout izraelským tankům účinnou leteckou podporu a zadržet syrský útok do příchodu mobilizovaných posil. Předpokládalo se totiž, že izraelské zpravodajské služby dokáží v předstihu informovat o připravovaném útoku a v okamžiku zahájení útoku nepřátelskou ofenzivu nejen zastavit, ale přenést boj na území protivníka. Izraelské velení ve skutečnosti nevěřilo, že by Sýrie podnikla útok bez součinnosti s Egyptem a o Egyptu předpokládalo, že nebude schopen vojenské akce proti Izraeli ještě minimálně tři roky. V okamžiku zahájení války (po příchodu posil) čelilo syrskému útoku 12 000 mužů rozdělených do 3 brigád (2 obrněných a jedné pěší) disponující 177 tanky, několik pěších divizí a asi 50 děl.^[40][41]

Zahájení války

Sinajská fronta

Sobota 6. října

Odpoledne 6. října, ve 13.55 izraelského času, zahájilo 240 egyptských letadel údery na izraelské protiletecké baterie, velitelská stanoviště a komunikační uzly podél Suezského průplavu. Zároveň zahájilo 2000 děl, brigády raket země-země typu FROG a tanky drtivou palbu proti izraelským pozicím na Bar Levově linii. Útok trval hodinu. Během ní se na izraelské straně vylodili egyptští průzkumníci a stíhače tanků, kteří zajistili zřízení léček proti případnému izraelskému tankovému útoku. Ve 14.15 (po návratu letadel) zahájila postup první útočná vlna a ve 14.30 byla na izraelské straně Suezského průplavu vztyčena první egyptská vlajka. Přechod probíhal v místech, která nebyla pod palbou z izraelských pevností. Zároveň byly z motorizovaných prámů spuštěny vysokotlaké vodní pumpy, které v písečném valu prorazily průchody pro těžkou techniku. V 15.00 padla první pevnůstka Bar Levovy linie, a po ní následovaly další. Čelo egyptských útočných jednotek ale pevnosti obešlo a pokračovalo dále s cílem zachytit možný izraelský protiútok.^[56]

První útočné vlně se podařilo do západu slunce vytvořit předmostí do hloubky 1,5 až 3 km. Zároveň zahájily egyptské jednotky zvláštního určení dobývání pevností. Většinu pevností a opěrných bodů Bar Levovi linie se Egypťanům podařilo dobýt první či druhý den (např. pevnost Lachcanit, pevnost Budapest se jim obsadit nepodařilo). Současně probíhalo i vysazování výsadkářů v týlu izraelských jednotek s cílem vyvíjet rušivou činnost. Tato část plánu se ovšem úplně nezdařila, neboť řada vrtulníků obsazených výsadkáři byla ještě za letu sestřelena izraelským letectvem a proti vysazeným výsadkářům byly v krátké době zorganizovány izraelské bojové oddíly.

Proti egyptským tankovým a pěchotním jednotkám, které se dostaly za pevnostní linii, stála na Sinajském poloostrově pouze izraelská tanková divize gen. Abrahama Mandlera (čítající přibližně 290 tanků), jejíž vysunutá tanková brigáda byla v prvních hodinách po útoku jediná, která bojovala na izraelské straně a čelila útoku (egyptské přečíslení činilo 36:1). Ta se společně s další brigádou pokusila útok zastavit protiútokem a pomoci posádkám pevnůstek Bar Levovy linie. Izraelský protiútok byl ale veden dezorganizovaně, bez letecké podpory (izraelské letectvo zahnala silná protiletecká obrana a při prvním útoku ztratilo až polovinu strojů) a provázely ho těžké ztráty způsobené egyptskou pěchotou vybavenou stovkami sovětských protitankových raket (ztráty brigád činily až 2/3 strojů). Velení izraelské divize nemělo nejmenší tušení o rozsahu egyptského útoku. V 17.30 bylo na izraelské straně průplavu už 32 tisíc Egypťanů z 12 útočných vln. V 18.30 byla zahájena stavba pontonových mostů a ve 20.30 začala průplav přejíždět těžká technika.^[57] Operace Badr, jak byl nazván přechod Suezského průplavu, se dodnes řadí mezi nejlépe provedené vyloďovací operace v historii válek.^[41]

Pod dojmem zpráv z bojiště se gen. Mandler rozhodl divizi rozdělit na tři části: do severního sektoru byla vyslána tanková brigáda plk. Gabiho, v centrálním sektoru operovala brigáda plk. Amnona Rešefa a v jižní části brigáda plk. Dana. Velení izraelské armády zároveň odmítalo vydávat povolení k evakuaci pevností Bar Levovy linie, neboť se domnívalo, že tankové brigády již dorazily ke kanálu a společně s posádkami pevností úspěšně brání Egypťanům v dokončení vylodění. Ve skutečnosti byly tyto brigády už z větší části zničeny soustředěnou palbou protitankových střel, kterými byli vybaveni egyptští pěšáci, a zbývající izraelské tankové síly musely vinou nerozhodnosti velení bojovat proti postupujícím Egypťanům a také bránit pevnosti.^[58]

Ve vnitrozemí zaznamenalo izraelské letectvo částečný úspěch, když odrazilo několik pokusů o letecké útoky proti Tel Avivu a ropným rafinériím. Odpálené egyptské rakety Tor sestřelila izraelská protiletecká obrana. Většina egyptského letectva se ale věnovala podpoře útočících pozemních jednotek. Po vlastních vysokých ztrátách dostali izraelští piloti rozkaz držet se 10 km od průplavu, mimo dostřel egyptských protiletadlových raket. V celém Izraeli byly zrušeny oslavy svátku Jom Kippur a rozběhla se mobilizace.^[57] Ve 22.00 se sešla izraelská vláda, jejíž jednání probíhalo v mírném optimismu, neboť vládní a vojenští představitelé měli jen mlhavé informace o rozsahu útoku a izraelských ztrátách. Stejný optimismus panoval i ve Spojených státech, kde se předpokládalo, že Izraelci mají vše pod kontrolou.^[59]

Neděle 7. října

Již krátce po půlnoci měl Egypt na izraelské straně průplavu 90 tisíc vojáků, 800 tanků, 3 tisíce protileteckých prostředků a v 8 km hloubce budoval první linii obrany. Početní stavy se během dne dále zvýšily a Egypt začal budovat i zásobovací infrastrukturu. V rozporu s tím předával gen. Gonen velení IOS mylné informace a šířil bezdůvodný optimismus. Zatímco na egyptské straně byly ztráty relativně malé, ty izraelské narůstaly vinou chaotických útoků. Všem třem izraelským brigádám z původních 290 tanků zbývala sotva třetina. Nedalo se počítat ani s podporou letectva, neboť golanská fronta byla prohlášena za prioritní.^[60]

Kritičnost situace si začali uvědomovat až vysocí velitelé, kteří 7. října začali zaujímat své pozice jako velitelé divizí (gen. mjr. Abraham Adan a gen. mjr. Ariel Šaron). V průběhu dne navštívil sinajskou frontu Moše Dajan, který nařídil ukončit protiútoky, zformovat síly a přejít do obrany. Zároveň bylo určeno rozhraničení celé fronty; Adan velel severní části fronty, gen. Mandler jižní a střednímu úseku velel Šaron. Velitelem sinajské fronty se stal gen. Gonen. Ten vydal rozkaz k evakuaci pevností v první linii. Navečer již začaly do prostoru bojů najíždět izraelské záložní jednotky vytvořené během probíhající mobilizace a egyptské útoky se dařilo po celém úseku zadržovat.^[61]

Egyptské ženijní jednotky již od noci pracovaly na vybudování deseti pontonových mostů přes průplav. Jednotlivé části na sebe byly napojovány, takže přestože se téměř všechny staly cílem izraelských útoků, mohly být snadno opraveny. Během dopoledne se v oblasti Hořkých jezer dostala na východní břeh celá egyptská 7. divize a 25. tanková brigáda.^[62]

Pondělí 8. října

V 8.00 zahájil velitel severního úseku sinajské fronty gen. Adan útok, jehož cílem bylo osvobození obklíčených klíčových izraelských pevností a zajištění egyptských mostů přes průplav. Podporu útoku měl zajistit genmjr. Šaron. Vlivem řady chyb se ale Adanovy jednotky dostaly při přesunech do těžké egyptské palby. Adan se navíc dozvěděl, že nemůže počítat s předem přislíbeným tankovým praporem od Šarona. V poledne se už Adan ocitl v zoufalé situaci. S leteckou podporou se vlivem silné protiletecké palby také nedalo počítat. Situaci navíc zkomplikovalo předání mylné informace do Hlavního štábu o izraelském překročení průplavu. Ve 14.00 zahájil Adan další útok, který opět narazil na dělostřeleckou palbu z egyptské strany a způsobil Izraelcům těžké ztráty. Egypťané navíc přešli do protiútoku. Avšak účinná palba izraelských tankistů jim způsobila těžké ztráty a po setmění se stáhli. V některých ohledech je tato bitva považována za nejhorší porážku v dějinách izraelské armády.^[63] Stalo se tak především proto, že Izraelci ignorovali základní válečná pravidla. Jako krajně nebezpečná se ukázala představa, že proti nepříteli vybavenému protitankovými zbraněmi se dá útočit bez pěší či dělostřelecké podpory.^[64] To, že Šaron neposkytl Adanovi pomoc, vedlo mezi oběma generály k otevřené roztržce.

Na egyptské straně dokončily večer pěší divize přesun přes kanál a chystaly se splnit rozkaz rozšířit vějířovitými útoky předmostí do hloubky 10 až 15 km a připravit se k útoku na východ.

Úterý 9. října – středa 10. října

Gen. Elazar, který navštívil ráno sinajskou frontu, zjistil skutečný rozsah izraelské porážky a obrovské ztráty na lidech a technice. Nařídil proto zúžení obranného pásma a Šaronovi žádajícímu o povolení překročit Suez nařídil čekat na rozkazy generálního štábu. Dílčím úspěchem bylo, že se podařilo vyprostit posádku jedné z obklíčených pevnůstek Bar Levovy linie. Celkově ale bylo izraelským jednotkám na Sinaji nařízeno zaujmout obranná postavení a nevyvíjet samostatnou aktivitu, neboť bylo především nutné řešit kritičtější situaci na golanské frontě. Gen. Šaron se navzdory přísnému zákazu pokusil proniknout k Suezskému průplavu v prostoru, kde se stýkaly 2. a 3. egyptská armáda (tzv. šev), který nebyl bráněn. V průběhu postupu ale utrpěl těžké ztráty a stáhl se zpět, když předtím několikrát ignoroval přímé Gonenovy rozkazy k zastavení útoku. Gonen následně požádal náčelníka generálního štábu, aby zbavil Šarona velení.^[65] Vzájemná averze mezi Gonenem a Šaronem dospěla do stadia, kdy to ohrožovalo vedení války. Elazar proto povolal penzionovaného gen. Chajima Bar-Leva a jmenoval ho přímým zmocněncem generálního štábu na sinajské frontě. Tomu se podařilo situaci zklidnit. I on později dvakrát požádal o Šaronovo odvolání, což Dajan s odvoláním na politické důvody odmítl.^[66]

Od 9. října egyptské síly obnovily své útoky po celém úseku fronty, ale posíleným izraelským jednotkám se dařilo tyto útoky odrážet a způsobovat Egypťanům těžké ztráty. Vše vyvrcholilo 10. října útokem 1. egyptské pěší divize posílené o 50 tanků. Egyptské jednotky se při útoku dostaly mimo vlastní raketový deštník a následně byly izraelským letectvem rozdrceny.

Čtvrtek 11. října – pátek 12. října

Na sinajské frontě vládl 11. října relativní klid. Izraelský generální štáb vydal ale rozkazy pro přípravu k překročení Suezského průplavu v prostoru poblíž Velkého Hořkého jezera. Pro tento krok hovořilo i to, že se Šaronovým průzkumníkům podařilo najít tzv. šev (místo dotyku) mezi 2. a 3. egyptskou armádou, tedy místo, kde se nacházela nejmenší koncentrace těžkých zbraní. Po řadě diskusí ale velení izraelské armády odsunulo rozhodnutí o překročení až na dobu po frontálním egyptském útoku, který se podle striktně dodržované sovětské vojenské doktríny měl uskutečnit během několika dnů. Navíc již během porady dorazila zpravodajská informace, že Egypt zahájil velké přesuny techniky přes kanál.^[67]

Sobota 13. října – neděle 14. říjnaeditovat | editovat zdroj

V sobotu 13. října podnikli Egypťané po celé frontě řadu útoků, které měly prověřit izraelskou obranu. Hlavní nápor egyptské ofenzívy se očekával směrem na Refidim. Izraelské velení očekávalo, že se tak stane klešťovými obchvaty, a proto rozvinulo své jednotky s cílem Egypťany zablokovat. Během dne zahynul gen. Albert, když jeho obrněné vozidlo zasáhla egyptská raketa.

Pro potřeby ofenzívy přesunuli Egypťané na východní břeh Suezského průplavu kromě jiného i 20 baterií protiletadlových raket. Přestože jim chyběla potřebná materiální převaha nad Izraelci, zahájili 14. října ráno frontální útok. V severním sektoru 2. egyptské armády byl útok tvořen 18. pěší divizí a 21. tankovou divizí posílenou o zálohy, které začaly postupovat k Rumání. V centrálním sektoru útočily společně 21. tanková divize a 23. mechanizovaná divize podél centrální cesty směrem od Ismailie. V jižním sektoru útočily dvě egyptské brigády ve dvou směrech postupu na východ s cílem dosáhnout průsmyky Gidi a Mitla. Na jih od nich dále postupovaly podél Suezského kanálu 19. pěší divize posílená tankovými brigádami a 113. mechanizovanou brigádou. Poprvé Egypťané narazili, když v solných bažinách izraelští výsadkáři zlikvidovali jejich vrtulníkový výsadek, jenž měl krýt levé křídlo ofenzivních sil. Další výsadek byl vysazen přímo před hlavně izraelské 247. tankové brigády a okamžitě zničen. Poté, co se jedna divize Egypťanů dostala k Baluze, byla napadena izraelskými obránci. Ti napodobili egyptskou taktiku a pomocí amerických protitankových střel TOW způsobili útočníkům těžké ztráty. Samotná jádra egyptské ofenzivy postupovala směrem na Tazu. Narazila ale na izraelské tanky 14. a 217. tankové brigády skryté za písečnými dunami. Izraelské tanky zahájily na Egypťany palbu z bezprostřední blízkosti. Palba byla zničující a donutila Egypťany k chaotickému ústupu. Izraelské síly byly připraveny a v následující velké tankové bitvě (druhé největší po tankové bitvě u Kurska z II. světové války, střetlo se zde kolem 2000 tanků)^[68] se jim podařilo egyptskou ofenzivu zastavit. Následný izraelský protiútok podpořený letectvem zničil egyptskou 1. obrněnou brigádu. Egypťané se poté, co se jim podařilo znovu zformovat své jednotky, pokusili o další útok proti Izraelcům, který měl být veden ve dvou vlnách. První vlnu se Izraelcům podařilo odrazit a doplnit munici a palivo ještě před příchodem druhé vlny. Díky tomu a nasazení tankových záloh byla druhá vlna také odražena a Egypťané donuceni k ústupu, který se vinou neexistence rozkazů vlastního velení změnil v chaotický.

3. egyptská armáda měla ve dvou útočných vlnách obsadit pro Izrael životně důležité průsmyky Mitla a Gidi. I tady mělo izraelské vedení informace o síle a směru egyptského útoku a mohlo učinit opatření. Útok zde začal v 6.30 ráno. První egyptská vlna byla rozdělena do dvou útočných křídel. Severní křídlo tvořené 25. samostatnou brigádou bylo odraženo izraelskou 164. samostatnou brigádou a donuceno stočit svůj postup jižněji. Egyptská 3. tanková brigáda tvořící jižní křídlo byla odražena izraelskými výsadkáři vybavenými bezzákluzovými děly a stočila svůj postup severněji. Díky těmto změnám v postupu se obě křídla prakticky spojila a byla nasměrována do pasti ve Wádí Marbúk, na jejímž konci čekaly izraelské tanky. Porážka 3. egyptské armády začala v 10.30, kdy byly její jednotky napadeny izraelskými Skyhawky. Egypťané se bez ohledu na vlastní ztráty snažili prorazit z uzavřené pasti, ale jejich tanky byly likvidovány bezprostřední izraelskou palbou zejména protitankových raket TOW. V té době izraelské letectvo zlikvidovalo menší útočnou vlnu tvořenou egyptskými commandos postupujícími podél Suezského zálivu.

Z hlediska celé války mělo toto střetnutí znamenat zlom. Zpravodajská služba Aman zde egyptské přípravy na ofenzivu 12. října zachytila a znala i sílu a směr útoku (dobytí izraelské základny Baluza 2. armádou a obsazení průsmyků Gidi a Mitla 3. egyptskou armádou). Izraelské jednotky se proto mohly připravit a zvolit vhodnou obrannou taktiku. Ovšem žádost Ariela Šarona o protiútok byla zamítnuta. Boje skončily kolem poledne.

Mezi hlavní důvody izraelského vítězství patřila zejména změna taktiky (izraelské tankové jednotky byly doplněny obrněnými vozidly osazenými pěchotou, která účinně likvidovala egyptské pěšáky vybavené protitankovými střelami) a dále zahájení dodávek materiálu ze Spojených států. Ještě tentýž večer vyjádřila izraelská vláda na svém jednání souhlas s útokem přes Suezský průplav. Morální dopad porážky na egyptské velení byl mnohem horší než samotná prohra. Velení 2. egyptské armády ztratilo kontrolu nad svými jednotkami a její velitel utrpěl infarkt a zhroutil se. Egyptskou porážku umocnily nálety izraelského letectva, které ustupujícím Egypťanům způsobily další ztráty a vyloučily možnost opakování útoku (kromě jiného byly úplně zničeny 1. a 3. tankové brigády, Egypťané přišli o vice než 270 tanků, Izraelci ztratili 6 tanků).^[68] Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Jomkipurská_válka
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.