Arabština (العربية, Al-ʿarabíja)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Alžírsko Alžírsko Bahrajn Bahrajn Čad Čad Džibutsko Džibutsko Egypt Egypt Eritrea Eritrea Irák Irák Írán Írán Izrael Izrael Jemen Jemen Jordánsko Jordánsko Kamerun Kamerun Katar Katar Keňa Keňa Komory Komory Kuvajt Kuvajt Kypr Kypr Libanon Libanon Libye Libye Mali Mali Maroko Maroko Mauritánie Mauritánie Niger Niger Nigérie Nigérie Omán Omán Palestinská autonomie Saúdská Arábie Saúdská Arábie Somálsko Somálsko Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty Súdán Súdán Sýrie Sýrie Tanzanie Tanzanie Tunisko Tunisko Turecko Turecko
Počet mluvčích	250 miliónů jako liturgický jazyk více než 1 miliarda
Klasifikace	Afroasijské jazyky Semitské jazyky
Písmo	Arabské písmo
Postavení
Regulátor	jazyk Koránu
Úřední jazyk	Alžírsko Alžírsko Bahrajn Bahrajn Čad Čad Džibutsko Džibutsko Egypt Egypt Eritrea Eritrea Irák Irák Izrael Izrael Jemen Jemen Jordánsko Jordánsko Katar Katar Komory Komory Kuvajt Kuvajt Libanon Libanon Libye Libye Mali Mali Maroko Maroko Mauritánie Mauritánie Omán Omán Palestinská autonomie Saúdská Arábie Saúdská Arábie Somálsko Somálsko Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty Súdán Súdán Sýrie Sýrie Tunisko Tunisko také jeden ze 6 jazyků OSN
Kódy
ISO 639-1	ar
ISO 639-2	ara (B) ara (T)
ISO 639-3	ara
Ethnologue	různé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arabština (arabsky اللُّغَة الْعَرَبِيَّة‎‎, al-lugha al-ʿarabíja) je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik – arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako , se v Egyptě vyslovuje , ale píše se pořád stejně).

Historie

Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6.–7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.). Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.

Příklady slov, která byla převzata z arabštiny:

alkohol, algebra, algoritmus, admirál, arzenál, baldachýn, elixír, estragon, jasmín, havárie, káva, magazín, matrace, sofa, sirup, šafrán, šach, vezír (ministr), zenit, žirafa.

Gramatika

Podstatná jména

Arabština je flektivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými. Podstatná a přídavná jména rozlišují tři pády: nominativ (pro podmět), genitiv (pro všechny předložky a přivlastňování) a akuzativ (pro předmět). Dále jsou v arabštině dva rody – mužský a ženský – a tři čísla – singulár, duál a plurál (někdy i paukál).

Skloňování se liší podle toho, zda je podstatné jméno neurčité (beze členu), určité (se členem al) nebo konstruktivní, tato forma se používá například při připojení přivlastňovacího zájmena, například.: bajt-un – (nějaký) dům; al-bajtu – (ten dům); bajtu-há – (její dům) nebo bajtu radžulin – dům muže atd. Určitý člen je al- před slovem začínajícím na tzv. lunární písmena se čte normálně l (např. al-qamaru – Měsíc), ale před tzv. solárními písmeny (tato písmena se vyslovují většinou špičkou jazyka) se namísto písmene l dané počáteční písmeno (např. aš-šamsu – Slunce).

Existuje několik vzorů pro skloňování v jednotném a množném čísle (podle toho, jakou mají koncovku).

• Ve dvojném čísle končí slovo vždy v nominativu -áni a v akuzativu nebo genitivu -ajni, v konstruktivní formě pak -á a -aj.
• V singuláru nebo plurálu může slovo končit -un, pak je v akuzativu -an a v genitivu -in. S určitým členem zmizí -n a v konstruktivní formě zmizí -n také.
• V singuláru i v plurálu najdeme slova, která již v nominativu v neurčité formě končí jen -u, pak je akuzativ i genitiv -a. V určité formě i konstruktivní se chová jako předchozí vzor a končí v nominativu -u, v akuzativu -a a v genitivu -i.
• Najdeme v singuláru i v plurálu slova končící v nominativu, neurčité formě na -an. Taková pak v určité a konstruktivní formě mají koncovku -á a jinak se v pádech nemění.
• Co se týče podstatných jmen s koncovkou v neurčité formě, nominativu -in (například qāḍin). Tato pak mají v určité a konstruktivní formě koncovku -í (qāḍí). V neurčitém akuzativu mají -ijan (qāḍijan) a v konstruktivním akuzativu -ija (qāḍija), jinak se nemění.
• Pouze v mužském plurálu se setkáme se speciální koncovkou -úna v nominativu (v neurčité i určité formě). Tato slova pak končí v akuzativu i genitivu -ína (v neurčité i určité formě). A v konstruktivní formě zbudou pak koncovky -ú (nominativ) a -í (akuzativ a genitiv).
• Spousta plurálů v ženském rodě končí koncovkou -átun v nominativu, pak je koncovka v genitivu i v akuzativu -átin. V určité a konstruktivní formě -átu a -áti.

V tabulkách vidíte příklady skloňování.

U jednoho druhu podstatných jmen se lze setkat i s dalším číslem, tzv. paukálem, a to u podstatných jmen hromadných. Například slovo meloun je v arabštině hromadné a má rovnou 5 čísel.

Přídavná jména

Podle stejných vzorů jako podstatná jména se dají zařadit a skloňovat i přídavná jména. Přídavná jména stojí vždy za podstatným jménem a přizpůsobují se mu rodem, číslem i členem. Většina přídavných jmen vytváří mužský plurál buďto nepravidelně, nebo koncovkou v nominativu -úna. Ženský rod se tvoří většinou koncovkou v nominativu -atun (neformálně bez koncovky též -ah) a ženský plurál koncovkou -átun. Například velká budova, kde budova je arabsky v ženském rodě, by byla arabsky بِنَايَةٌ كَبِيرَةٌ – binájatun kabíratun. Ale například modrý (ʾazraq-u) je podle jednoho vzoru, kde ženský rod (modrá) je زَرْقَاءُ (zarqáʾ-u) a množné číslo je زُرْقٌ (zurq-un). Například modrá obloha, kde obloha je arabsky v ženském rodě, bude arabsky السَّمَاءُ الزَّرْقَاءُ – as-samáʾu (a)z-zarqáʾu. Podle tohoto vzoru se tvoří většina barev (ʾaḥmar-u, ḥamráʾ-u, ḥumr-un atd.). Nutno zmínit, že to, co se nazývá plurál u přídavných jmen, se používá pouze pro popsání lidí (například ʿāmilúna džududun – noví pracovníci), při popisování neživého podstatného jména nebo zvířete v plurálu se používá u přídavných jmen ženský rod (například ʾqlámun džadídatun – nové propisky). Někdy bývá plurál stejný v mužském i ženském rodě, např. džadíd (mužský rod), džadídah (ženský rod), džudud (plurál v obou rodech)