Socialistická federativní republika Jugoslávie Социјалистичка федеративна република Југославија Socijalistička federativna republika Jugoslavija ←  ←  1945–1992 ↓ vlajka znak
Hymna Хеј, Словени (Hej, Slaveni)
Motto Братство и јединство (Bratstvo i jedinstvo – Bratrství a jednota)
Geografie
Hlavní město	Bělehrad
Rozloha	255 804 km² (červenec 1989)
Nejvyšší bod	Triglav (2 864 m)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	23 724 919 (r. 1989)
Jazyky	oficiálně: srbochorvatština, regionálně: slovinština, makedonština, albánština, ruština, maďarština, rumunština, čeština, slovenština,
Náboženství	pravoslavné, římskokatolické, sunnitský islám, ateismus
Státní útvar
Státní zřízení	socialistický federativní stát
Měna	jugoslávský dinár
Vznik	29. listopadu 1943 (proklamací osvobozenecké organizace AVNOJ) 29. listopadu 1945 (vyhlášení FLRJ)
Zánik	27. dubna 1992 (rozpad)
Státní útvary a území
Předcházející Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Svobodné území Terst Následující Svazová republika Jugoslávie Chorvatská republika Republika Slovinsko Republika Makedonie Republika Bosna a Hercegovina

Socialistická federativní republika Jugoslávie (zkratkou SFRJ), běžně označovaná jako SFR Jugoslávie nebo jednoduše Jugoslávie, byl federativní mnohonárodní stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Vznikla závěru druhé světové války a trvala až do roku 1992, kdy došlo k rozpadu Jugoslávie v důsledku jugoslávských válek. Jugoslávii o rozloze 255 804 km² na Balkáně omývalo ze západu Jaderské moře a část sousedila s Itálií, na severu s Rakouskem a Maďarskem, na východě s Bulharskem a Rumunskem a s Albánií a Řeckem na jihu. Jednalo se o socialistický stát s vládou jedné strany řízený Svazem komunistů Jugoslávie. Tvořilo jí šest republik: Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Slovinsko. V Srbsku leželo jugoslávské hlavní město Bělehrad a také dvě autonomní jugoslávské oblasti: Kosovo a Vojvodina.

Původ SFR Jugoslávie sahá k 26. listopadu 1942, kdy během druhé světové války vznikla Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie^[1], aby odolala okupaci Království Jugoslávie silami osy. Po osvobození země byl sesazen král Petr II., zanikla monarchie a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Nová komunistická vláda vedená Josipem Brozem Titem stála na začátku studené války na straně východního bloku, ale po roztržce mezi Titem a Stalinem v roce 1948 prosazovala politiku neutrality; stala se jedním ze zakládajících členů Hnutí nezúčastněných zemí a přešla z plánované ekonomiky k tržnímu socialismu.

Po Titově smrti 4. května 1980 se jugoslávská ekonomika začala hroutit, což zvýšilo nezaměstnanost a inflaci.^[2][3] Hospodářská krize vedla koncem 80. a začátkem 90. let k rostoucímu etnickému nacionalismu a politickým neshodám. S pádem komunismu ve východní Evropě selhaly snahy o přechod v konfederaci; dvě nejbohatší republiky, Chorvatsko a Slovinsko, se oddělily a získaly určité mezinárodní uznání v roce 1991. Federace se rozpadla podél hranic federativních republik, což uspíšil začátek jugoslávských válek a federace se formálně rozpadla 27. dubna 1992. Dvě republiky Srbsko a Černá Hora zůstaly v obnoveném státě známém jako Svazová republika Jugoslávie nebo FR Jugoslávie, ale tento stát nebyl mezinárodně uznán jako oficiální nástupnický stát SFR Jugoslávie. Zpětně se dnes běžně používá název bývalá Jugoslávie.

Historie

Druhá světová válka

6. dubna 1941 byla Jugoslávie napadena mocnostmi Osy vedenými nacistickým Německem; do 17. dubna 1941 byla země plně obsazena a brzy byla Osou rozdělena. Jugoslávský odboj byl brzy nastolen ve dvou formách - Královské jugoslávské armádě ve vlasti a Komunistickými jugoslávskými partyzány.^[4] Partyzánským nejvyšším velitelem byl Josip Broz Tito a pod jeho velením začalo hnutí brzy zakládat „osvobozená území“, která přitahovala pozornost okupačních sil. Na rozdíl od různých nacionalistických milicí působících v okupované Jugoslávii byli partyzáni panjugoslávským hnutím prosazujícím „bratrství a jednotu“ jugoslávských národů a reprezentující republikánské, levicové a socialistické prvky jugoslávského politického spektra. Koalice politických stran, frakcí a prominentních jednotlivců za hnutím byla Lidová osvobozenecká fronta (Jedinstveni narodnooslobodilački front, JNOF), vedená Komunistickou stranou Jugoslávie (KPJ).

Fronta vytvořila reprezentativní politický orgán, Antifašistickou radu národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ, Antifašističko Veće Narodnog Oslobođenja Jugoslavije).^[5] AVNOJ, která se poprvé sešla v partyzány osvobozeném Bihaći dne 26. listopadu 1942 (první zasedání AVNOJ), prohlásila status jugoslávského poradního shromáždění (parlamentu).^[6][5][7]

Během roku 1943 začali jugoslávští partyzáni přitahovat vážnou pozornost německých sil. Ve dvou hlavních operacích, Fall Weiss (leden až duben 1943) a Fall Schwartz (15. května až 16. června 1943), se Osa pokusila jednou provždy potlačit jugoslávský odpor. V bitvě na Neretvě a bitvě na Sutjesce se 20 000 členů hlavní partyzánské operační skupiny zaměstnalo asi 150 000 kombinovaných vojáků Osy.^[5] V obou bitvách se skupině navzdory těžkým ztrátám podařilo vyhnout se pasti a stáhnout se do bezpečí. Partyzáni byli silnější než dříve a nyní dokázali obsadit významnější části Jugoslávie. Události značně zvýšily postavení partyzánů a zajistily jim příznivou pověst mezi jugoslávským obyvatelstvem, což vedlo ke zvýšenému náboru. 8. září 1943 fašistická Itálie kapitulovala před spojenci a jejich okupační zóna v Jugoslávii zůstala pro partyzány otevřená. Tito využil událostí a zakrátko osvobodil dalmatské pobřeží a zdejší města. To zajistilo italské zbraně a zásoby pro partyzány, dobrovolníky z měst dříve anektovaných Itálií a italské rekruty přecházející ke Spojencům (Garibaldiho divize).^[6][7] Po tomto příznivém řetězci událostí se AVNOJ rozhodla sejít podruhé – nyní v Partyzány osvobozeném městě Jajce. Druhé zasedání AVNOJ trvalo od 21. do 29. listopadu 1943 (těsně před a během Teheránské konference) a dospělo k řadě významných závěrů. Nejvýznamnějším z nich byl vznik Demokratické federální Jugoslávie; státu, který by byl federací šesti rovnoprávných jihoslovanských republik (na rozdíl od údajné srbské převahy v předválečné Jugoslávii). Rada rozhodla o „neutrálním“ názvu a záměrně ponechala otázku „monarchie vs. republika“ otevřenou a rozhodla, že Petru II. bude umožněn návrat z exilu v Londýně pouze po příznivém výsledku celojugoslávského referenda o této otázce.^[7] AVNOJ mimo jiné rozhodla o vytvoření prozatímního výkonného orgánu, Národní rady pro osvobození Jugoslávie (NKOJ, Nacionalni komitet oslobođenja Jugoslavije), kterým byl Tito jmenován předsedou vlády. Po dosažení úspěchu v střetnutích v roce 1943 získal Tito také hodnost maršála Jugoslávie. Příznivé zprávy také přišly z Teheránské konference, když Spojenci dospěli k závěru, že Partyzáni budou uznáni jako spojenecké jugoslávské hnutí odporu a že jim budou poskytnuty zásoby a válečná podpora proti okupaci Osy.^[7]

Když se v roce 1944 válka obrátila proti silám Osy, partyzáni nadále drželi významné části jugoslávského území. Se spojenci v Itálii byly jugoslávské ostrovy v Jaderském moři útočištěm odporu. 17. června 1944 se na partyzánské základně na ostrově Vis konala konference mezi Titem, předsedou vlády NKOJ (zastupující AVNOJ), a Ivanem Šubašićem, předsedou královské jugoslávské exilové vlády v Londýně.^[8] Závěry, známé jako dohoda Tito–Šubašić, poskytly královo uznání AVNOJ a Demokratické federální Jugoslávie (DFY) a stanovily ustavení společné jugoslávské koaliční vlády v čele s Titem se Šubašićem jako ministrem zahraničí. AVNOJ byl potvrzen jako prozatímní jugoslávský parlament.^[7] Exilová vláda Petra II. v Londýně, částečně kvůli tlaku Spojeného království,^[9] recognized the state in the agreement, signed on 17 June 1944 between Šubašić and Tito.^[9] uznala stát v dohodě, podepsané 17. června 1944 mezi Šubašićem a Titem.^[9] Zákonodárným orgánem demokratické republiky bylo po listopadu 1944 Prozatímní shromáždění.^[10] Dohoda Tito-Šubašić z roku 1944 prohlásila, že stát je pluralitní demokracií, která zaručuje: demokratické svobody; osobní svobodu; svobodu slova, shromažďování a náboženství; a svobodný tisk.^[11] V lednu 1945 však Tito přesunul důraz své vlády od důrazu na pluralitní demokracii a tvrdil, že ačkoli přijímá demokracii, prohlašuje, že není potřeba více stran, protože tvrdil, že více stran zbytečně uprostřed válečného úsilí Jugoslávie rozděluje a že Lidová fronta zastupuje veškerý jugoslávský lid.^[11] Hlavním hnutím ve vládě byla koalice Lidová fronta v čele s KPJ a jejím generálním tajemníkem Titem. Mezi další politická hnutí, která se připojila k vládě, patřilo hnutí „Napred“ reprezentované Milivojem Markovićem.^[10] Bělehrad, hlavní město Jugoslávie, byl osvobozen s pomocí sovětské Rudé armády v říjnu 1944 a sestavení nové jugoslávské vlády byl odloženo na 2. listopadu 1944, kdy byla podepsána Bělehradská dohoda a byla vytvořena prozatímní vláda. Dohody také počítaly s případnými poválečnými volbami, které by určily budoucí systém vlády a ekonomiky státu.^[7]

V roce 1945 partyzáni vytlačovali síly Osy a osvobozovali zbývající části okupovaného území. Dne 20. března 1945 zahájili partyzáni svou všeobecnou ofenzívu s cílem zcela vypudit německé a zbývající kolaborující síly.^[5] Do konce dubna 1945 byly osvobozeny zbývající severní části Jugoslávie a kusy jihoněmeckého (rakouského) a italského území kolem Terstu byly obsazeny jugoslávskými jednotkami. Jugoslávie byla nyní opět plně nedotčeným státem, jehož hranice velmi připomínaly jejich podobu před rokem 1941 a partyzáni si ji představovali jako „demokratickou federaci“, včetně šesti federativních států: Federativního státu Bosna a Hercegovina (FS Bosna a Hercegovina ), Federativní stát Chorvatsko (FS Chorvatsko), Federativní stát Makedonie (FS Makedonie), Federativní stát Černá Hora (FS Černá Hora), Federativní stát Srbsko (FS Srbsko) a Federativní stát Slovinsko (FS Slovinsko).^[7][12] Povaha vlády však zůstávala nejasná a Tito se velmi zdráhal začlenit exilového krále Petra II. do poválečné Jugoslávie, jak požadoval Winston Churchill. V únoru 1945 Tito uznal existenci Regentské rady zastupující krále: prvním a jediným aktem rady, jak byla ustanovena 7. března, však bylo vyhlásit novou vládu pod Titovým předsednictvím.^[13] Povaha státu byla bezprostředně po válce stále nejasná a 26. června 1945 vláda podepsala Chartu Organizace spojených národů, která jako oficiální název používala pouze Jugoslávii, bez odkazu na království nebo republiku.^[14][15] Jako hlavu státu král 7. března jmenoval do své regentské rady ústavní právníky Srđana Budisavljeviće, Ante Mandiće a Dušana Sernce. Tím král zmocnil svou radu, aby vytvořila společnou dočasnou vládu s NKOJ a přijala Titovu nominaci na premiéra první normální vlády. Regentská rady zmocněna králem tak přijal Titovu nominaci dne 29. listopadu 1945, kdy byla vyhlášena Federativní lidová republika. Tímto bezpodmínečným předáním pravomocí král Petr II abdikoval v Titův prospěch.^[16] Toto datum, kdy se podle mezinárodního práva zrodila druhá Jugoslávie, bylo od té doby označeno jako jugoslávský státní svátek Den republiky, nicméně po přechodu komunistů na autoritářství byl tento svátek oficiálně změnen na zasedání AVNOJ v roce 1943, které bylo shodou okolností proběhlo ve stejný den v roce.^[17]

Poválečné období

První jugoslávské volby po druhé světové válce byly stanoveny na 11. listopadu 1945. Do této doby byla koalice stran podporujících partyzány, Lidová osvobozenecká fronta (Jedinstveni narodnooslobodilački front, JNOF), přejmenována na Lidovou frontu (Narodni fronta, NOF). Lidová fronta byla primárně vedena KPJ a reprezentována Titem. Pověst obou velmi těžila z jejich válečných činů a rozhodného úspěchu a mezi obyvatelstvem se těšili skutečné podpory. Byly však obnoveny i staré předválečné politické strany.^[12] Již v lednu 1945, kdy nepřítel stále okupoval severozápad, Tito poznamenal:

Ale zatímco samotné volby byly spravedlivě řízeny tajným hlasováním, kampaň, která jim předcházela, byla značně nečestná.^[7] Opoziční noviny byly několikrát zakázány a v Srbsku dostávali opoziční vůdci jako Milan Grol prostřednictvím tisku výhrůžky. Opozice na protest proti nepřátelské atmosféře z voleb odstoupila a tato situace způsobila vystoupení tří roajalistických zástupců Grol-Šubašič-Juraj Šutej z prozatímní vlády. Ve skutečnosti se hlasovalo na jediném seznamu kandidátů Lidové fronty s ustanovením, že opoziční hlasy byly odevzdávány do samostatných volebních boxů, ale tento postup umožnil identifikovat voliče agenty OZNA.^[18][19] Výsledky voleb z 11. listopadu 1945 byly rozhodně ve prospěch předsedy, přičemž průměrně 85 % voličů každého federativního státu odevzdalo svůj hlas pro Lidovou frontu.^[7] 29. listopadu 1945, na druhé výročí druhého zasedání AVNOJ, Ústavodárné shromáždění Jugoslávie formálně zrušilo monarchii a prohlásilo stát za republiku. Oficiálním názvem země se stala Federativní lidová republika Jugoslávie (FPR Jugoslávie, FPRY) a šest federativních států se stalo „Lidovými republikami“.^[12][20] Jugoslávie se stala státem jedné strany a ve svých prvních letech byla považována za model komunistické ortodoxie.^[21]

Jugoslávská vláda se spojila se Sovětským svazem pod vládou Josifa Stalina a na počátku studené války sestřelila ve dnech 9. a 19. srpna 1946 dvě americká letadla letící v jugoslávském vzdušném prostoru. Jednalo se o první letecké sestřely západních letadel během studené války. Ve Spojených státech způsobily hlubokou nedůvěrou k Titovi a dokonce volání po vojenské intervenci proti Jugoslávii.^[22] Nová Jugoslávie také v tomto raném období úzce následovala stalinistický sovětský model hospodářského rozvoje, jehož některé aspekty dosáhly značného úspěchu. Zejména veřejné práce té doby organizované vládou dokázaly přestavět a dokonce zlepšit jugoslávskou infrastrukturu (zejména silniční systém) s malými náklady pro stát. Napětí se Západem se zvýšilo, když se Jugoslávie připojila ke Kominformě. Začala raná fáze studené války, když Jugoslávie prováděla agresivní zahraniční politiku.^[7] Po osvobození většiny Julije a Korutan a s historickými nároky na oba tyto regiony začala jugoslávská vláda diplomatické manévrování, aby je začlenila do Jugoslávie. Oba tyto požadavky byly proti Západu. Největším bodem sváru bylo přístavní město Terst. Město a jeho vnitrozemí osvobodili většinou partyzáni v roce 1945, ale tlak západních spojenců je donutil stáhnout se k tzv. „Morganově linii“. Vzniklo Svobodné území Terst a rozděleno na zónu A a zónu B, spravované západními spojenci a Jugoslávií. Zpočátku byla Jugoslávie podporována Stalinem, ale v roce 1947 došlo k ochlazení směrem k ambicím nového státu. Krize se nakonec rozplynula za roztržky mezi Titem a Stalinem, přičemž zóna A byla udělena Itálii a zóna B Jugoslávii.^[7][12]

Mezitím v Řecku – jižním sousedu Jugoslávie – mezi komunisty a pravicovou vládou zuřila občanská válka a jugoslávská vláda byla odhodlána dosáhnout vítězství komunistů.^[7][12] Jugoslávie vyslala významnou pomoc, pokud jde o zbraně a munici, zásoby, vojenské experty na partyzánské válčení (např. generál Vladimir Dapčević) a dokonce umožnila řeckým komunistickým silám používat jugoslávské území jako bezpečné útočiště. Ačkoli Sovětský svaz, Bulharsko a Albánie (ovládaná Jugoslávií) také poskytly vojenskou podporu, jugoslávská pomoc byla mnohem podstatnější. Toto jugoslávské zahraniční dobrodružství však také skončilo rozkolem mezi Titem a Stalinem, protože řečtí komunisté v očekávání svržení Tita odmítli jakoukoli pomoc od jeho vlády. Bez ní však byli značně znevýhodněni a v roce 1949 poraženi.^[12] Vzhledem k tomu, že Jugoslávie byla v bezprostředně poválečném období jediným komunistickým sousedem země, byla Albánská lidová republika fakticky jugoslávským satelitem. Sousední Bulharsko bylo také pod rostoucím jugoslávským vlivem a začalo se jednat o politickém sjednocení Albánie a Bulharska s Jugoslávií. Hlavním bodem sporu bylo, že Jugoslávie chtěla tyto dva absorbovat a přeměnit je na další federativní republiky. Albánie nemohla nic namítat, ale bulharský názor byl takový, že nová balkánská federace by představovala Bulharsko a Jugoslávii jako celek sjednocený za stejných podmínek. Když tato jednání začala, byli jugoslávští zástupci Edvard Kardelj a Milovan Đilas povoláni do Moskvy spolu s bulharskou delegací, kde se je Stalin a Vjačeslav Molotov pokusili nevybíravým způsobem zlomit, aby přijali sovětskou kontrolu nad sloučením mezi státy, a obecně se je snažili donutit do područí.^[12] Sověti nevyjádřili konkrétní názor na otázku jugoslávsko-bulharského sjednocení, ale chtěli zajistit, aby obě strany nejprve schválily každé rozhodnutí s Moskvou. Bulhaři nic nenamítali, ale jugoslávská delegace se z moskevského jednání stáhla. Jugoslávie uznala úroveň bulharské podřízenosti Moskvě a stáhla se z jednání o sjednocení a odložila plány na připojení Albánie v očekávání konfrontace se Sovětským svazem.^[12]

Zahraniční politika jugoslávské vlády pod Titem od počátku přikládala velký význam rozvoji silných diplomatických vztahů s jinými národy, včetně těch mimo Balkán a Evropu. Jugoslávie rychle navázala formální vztahy s nově vzniklými státy jako Indie, Barma a Indonésie po jejich nezávislosti na britské a holandské koloniální říši. Oficiální vztahy mezi Jugoslávií a Čínskou republikou byly navázány se svolením Sovětského svazu. Současně Jugoslávie také udržovala úzké kontakty s Čínskou komunistickou stranou a podporovala jejich věc v čínské občanské válce.^[23]

Období informbyra

K rozkolu Tito–Stalin, neboli jugoslávsko–sovětskému rozkolu, došlo na přelomu jara a léta roku 1948. Jeho titul náleží Titovi, v té době jugoslávskému premiérovi (předsedovi Federálního shromáždění), a sovětskému předáku Josifu Stalinovi. Na Západě byl Tito považován za loajálního komunistického vůdce ve východním bloku, druhého po Stalinovi. Nicméně poté, co se Jugoslávie z velké části osvobodila s pouze omezenou podporou Rudé armády^[5], řídila se nezávislým kurzem a neustále se Sovětským svazem zažívala napětí. Jugoslávie a jugoslávská vláda se považovaly za spojence Moskvy, zatímco Moskva považovala Jugoslávii za satelit a často s ní tak zacházela. Předchozí napětí vypuklo kvůli řadě problémů, ale po schůzce v Moskvě začala otevřená konfrontace.^[12] Následovala výměna dopisů přímo mezi Komunistickou stranou Sovětského svazu (KSSS) a KPJ. V prvním dopise KSSS z 27. března 1948 Sověti obvinili Jugoslávce z očerňování sovětského socialismu prohlášeními jako „socialismus v Sovětském svazu přestal být revoluční“. Dále SSSR tvrdil, že KPJ není „dostatečně demokratický“ a že nejedná jako předvoj, který by zemi dovedl k socialismu. Sověti řekli, že „nemohli považovat takovou organizaci komunistické strany za marxisticko-leninskou, bolševickou“. Dopis také jmenoval řadu vysoce postavených úředníků jako „pochybné marxisty“ (Milovan Đilas, Aleksandar Ranković, Boris Kidrič a Svetozar Vukmanović-Tempo) vyzývající Tita, aby je očistil, a způsobil tak roztržku ve vlastní straně. Komunističtí funkcionáři Andrija Hebrang a Sreten Žujović sovětský názor podporovali.^[7][12] Tito to však prokoukl, odmítl kompromitovat vlastní stranu a brzy odpověděl vlastním dopisem. Reakce KPJ ze dne 13. dubna 1948 byla důrazným popřením sovětských obvinění, která jak obhajovala revoluční povahu strany, tak znovu prosazovala její vysoké mínění o Sovětském svazu. KPJ však také poznamenal, že „bez ohledu na to, jak moc každý z nás miluje zemi socialismu, Sovětský svaz, nemůže v žádném případě milovat svou vlastní zemi méně“.^[12]Jugoslávský premiér v projevu uvedl:

Sovětská odpověď o 31 stránkách ze 4. května 1948 napomenula KPJ za to, že nepřiznala a nenapravila své chyby, a dále ji obvinila z přílišné hrdosti na své úspěchy proti Němcům, tvrdíc, že Rudá armáda je „zachránila“. od zničení“ (nepravděpodobné prohlášení, protože Titovi partyzáni úspěšně vedli kampaň proti silám Osy po dobu čtyř let, než se tam Rudá armáda vůbec objevila).^[5][12] Tentokrát Sověti jmenovali Tita a Edvarda Kardelje jako hlavní „kacíře“, zatímco bránili Hebranga a Žujoviće. Dopis navrhoval, aby Jugoslávci předložili svůj „případ“ kominformaci. KPJ odpověděla vyloučením Hebranga a Žujoviće ze strany a Sovětům odpověděla 17. května 1948 dopisem, který ostře kritizoval sovětské pokusy znehodnotit úspěchy jugoslávského hnutí odporu.^[12] Dne 19. května 1948 korespondence Michaila A. Suslova informovala Tita, že Kominforma (Informbiro v srbochorvatštině) uspořádá 28. června 1948 v Bukurešti zasedání věnované téměř výhradně „jugoslávské otázce“. Kominforma bylo sdružení komunistických stran, které bylo primárním sovětským nástrojem kontroly politického vývoje ve východním bloku. Datum setkání, 28. června, bylo Sověty pečlivě vybráno jako trojité výročí bitvy na Kosově poli (1389), atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu (1914) a přijetí vidovdanské ústavy (1921).^[12] Tito, osobně pozvaný, odmítl účast pod pochybnou záminkou nemoci. Když 19. června 1948 dorazilo oficiální pozvání, Tito opět odmítl. První den jednání, 28. června, přijala Kominforma připravený text rezoluce, v Jugoslávii známý jako „Rezoluce Informbyra“ (Rezolucija Informbiroa). V něm ostatní členové Kominformy (Informbyra) Jugoslávii vyloučili s odkazem na „nacionalistické prvky“, kterým se „v průběhu posledních pěti nebo šesti měsíců podařilo dosáhnout dominantního postavení ve vedení“ KPJ. Rezoluce varovala Jugoslávii, že je na cestě zpět k buržoaznímu kapitalismu kvůli jejím nacionalistickým postojům zaměřeným na nezávislost, a obvinila samotnou stranu z „trockismu“.^[12] Následovalo přerušení vztahů mezi Jugoslávií a Sovětským svazem a začalo období sovětsko-jugoslávského konfliktu v letech 1948 až 1955 známého jako období Informbyra.^[12] Po rozchodu se Sovětským svazem se Jugoslávie ocitla ekonomicky a politicky izolovaná, protože ekonomika země orientovaná na východní blok začala ochabovat. Ve stejné době začali stalinističtí Jugoslávci, v Jugoslávii známí jako „kominformisté“, podněcovat občanské a vojenské nepokoje. Došlo k řadě kominformistických povstání a vojenských povstání spolu se sabotáží. Jugoslávská bezpečnostní služba (UBDA) vedená Aleksandarem Rankovićem však rychle a efektivně proti aktivitě povstalců zasahovala. Invaze se zdála bezprostřední, protože sovětské vojenské jednotky se shromáždily podél hranice s Maďarskou lidovou republikou, zatímco velikost Maďarské lidové armády se rychle zvětšila ze 2 na 15 divizí. UDBA začala zatýkat údajné kominformisty i kvůli podezření, že jsou prosovětští. Nicméně, od začátku krize, Tito začal dělat předehry ke Spojeným státům a západu. V důsledku toho byly Stalinovy plány zmařeny, když Jugoslávie začala posouvat svou orientaci. Západ uvítal jugoslávsko-sovětskou roztržku a v roce 1949 zahájil tok ekonomické pomoci, pomohl v odvrácení hladomoru v roce 1950 a pokryl velkou část obchodního deficitu Jugoslávie na příští desetiletí. Spojené státy začaly dodávat do Jugoslávie zbraně v roce 1951. Tito se však obával přílišné závislosti na Západě a vojenská bezpečnostní opatření byla uzavřena v roce 1953, když Jugoslávie odmítla vstoupit do NATO a začala rozvíjet významný vlastní vojenský průmysl.^[24][25] Vzhledem k tomu, že americká reakce na korejskou válku sloužila jako příklad odhodlání Západu, Stalin začal z války s Jugoslávií ustupovat.

Reformy

Jugoslávie začala na počátku 50. let řadu zásadních reforem, které přinesly změny ve třech hlavních směrech: rychlá liberalizace a decentralizace politického systému země, instituce nového, jedinečného ekonomického systému a diplomatická politika neangažovanosti. Jugoslávie se odmítla stát součástí komunistické Varšavské smlouvy a místo toho ve studené válce zaujala neutrální postoj, stala se zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí spolu se zeměmi jako Indie, Egypt a Indonésie a prosazovala středolevicové vlivy, které podporovaly nekonfliktní politiku vůči Spojeným státům. Země se v roce 1948 distancovala od SSSR a začala si budovat vlastní cestu k socialismu pod silným politickým vedením Tita, někdy neformálně nazývaným „titoismus“. Ekonomické reformy začaly zavedením dělnické rady v červnu 1950. V tomto systému se zisky dělily mezi dělníky samotné, protože výroba a zisk kontrolovaly dělnické rady. Průmyslový sektor začal vznikat díky vládní implementaci programů rozvoje průmyslu a infrastruktury.^[7][12] Vývoz průmyslových výrobků v čele s těžkými stroji, dopravními stroji (zejména v lodním průmyslu) a vojenské techniky a vybavení vzrostl o 11 %. Celkově vzato činil roční růst hrubého domácího produktu (HDP) až do počátku 80. let v průměru 6,1 %.^[7][12] Politická liberalizace začala redukcí masivního státního (a stranického) byrokratického aparátu, proces, který Boris Kidrič, prezident Jugoslávské hospodářské rady (ministr hospodářství) popsal jako „zmenšení státu“. 2. listopadu 1952 zavedl 6. sjezd Komunistické strany Jugoslávie „Základní zákon“, který zdůrazňoval „osobní svobodu a práva člověka“ a svobodu „svobodného sdružení pracujícího lidu“. Komunistická strana Jugoslávie (KPJ) v této době změnila svůj název na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ), čímž se stala federací šesti republikánských komunistických stran. Výsledkem byl režim, který byl poněkud humánnější než v ostatních komunistických státech. SKJ si však udržel absolutní moc; stejně jako ve všech komunistických režimech, zákonodárný sbor udělal jen o málo více než jen rozhodnutí, která již učinilo politbyro SKJ. UDBA, ačkoliv fungovala s podstatně větší zdrženlivostí než její protějšky ve zbytku východní Evropy, byla přesto obávaným nástrojem vládní kontroly. UDBA byla zvláště proslulá vraždami podezřelých „nepřátel státu“, kteří žili v exilu v zámoří. Média zůstala pod omezeními, která byla podle západních standardů poněkud obtížná, ale stále měla o něco větší volnost než jejich protějšky v jiných komunistických zemích. Nacionalistické skupiny byly zvláštním cílem úřadů, s četnými zatčeními a tresty odnětí svobody vynesenými v průběhu let za separatistické aktivity. Nesouhlas s radikální frakcí uvnitř strany vedenou Milovanem Đilasem, obhajující téměř úplné zničení státního aparátu, byl v této době potlačen Titovým zásahem.^[7][12] 7. dubna roku 1963 byla vyhlášena nová ústava. Na počátku 60. let vedly obavy z problémů, jako je budování ekonomicky iracionálních „politických“ továren a inflace, skupinu uvnitř komunistického vedení k obhajobě větší decentralizace.^[26] Proti těmto liberálům stála skupina kolem Aleksandara Rankoviće.^[27] V roce 1966 získali Titovu podporu liberálové (nejvýznamnější Edvard Kardelj, Vladimir Bakarić z Chorvatska a Petar Stambolić ze Srbska). Na stranické schůzi v Brijuni čelil Ranković plně připravenému spisu obvinění a udání od Tita, že vytvořil kliku s úmyslem převzít moc. Toho roku (1966) uprchlo více než 3 700 Jugoslávců do Terstu^[28] s úmyslem požádat o politický azyl v Severní Americe, Spojeném království nebo Austrálii. Ranković byl nucen odstoupit ze všech stranických postů a někteří jeho příznivci byli ze strany vyloučeni.^[29] V průběhu 50. a 60. let ekonomický rozvoj a liberalizace pokračovaly rychlým tempem.^[7][12] Zavedení dalších reforem zavedlo variantu tržního socialismu, která nyní znamenala politiku otevřených hranic. S velkými federálními investicemi byl cestovní ruch v SR Chorvatsko oživen, rozšířen a přeměněn na hlavní zdroj příjmů. Díky těmto úspěšným opatřením dosáhla jugoslávská ekonomika relativní soběstačnosti a hojně obchodovala se Západem i Východem. Počátkem 60. let zahraniční pozorovatelé zaznamenali, že země „prožívá boom“ a že celou dobu jugoslávští občané požívají mnohem větších svobod než v SSSR a státech východního bloku.^[30] Gramotnost se dramaticky zvýšila a dosáhla 91 %, lékařská péče byla bezplatná na všech úrovních a průměrná délka života byla 72 let.^[7][12][31] 2. června 1968 vedly studentské demonstrace k širším masovým protestům mládeže v hlavních městech po celé Jugoslávii. Tito je postupně zastavil o týden později 9. června během svého televizního projevu.

V roce 1971 vedení Svazu komunistů Jugoslávie, zejména Miko Tripalo a Savka Dabčević-Kučar, ve spojení s nacionalistickými nestranickými skupinami, zahájilo hnutí za zvýšení pravomocí jednotlivých federativních republik. Hnutí bylo označováno jako MASPOK, což v kontaminaci znamená masovni pokret (masové hnutí), a vedlo k chorvatskému jaru.^[32] Tito na incident reagoval očištěním chorvatské komunistické strany, zatímco jugoslávské úřady zatkly velké množství chorvatských demonstrantů. Aby v budoucnu odvrátil etnicky motivované protesty, začal Tito iniciovat některé z reforem požadovaných demonstranty.^[33] V této době se sympatizanti ustašovců mimo Jugoslávii snažili pomocí terorismu a partyzánských akcí vytvořit separatistický impuls,^[34] ale byli neúspěšní, někdy si dokonce získali nepřátelství chorvatských římskokatolických Jugoslávců.^[35] Od roku 1971 měly republiky kontrolu nad svými ekonomickými plány. To vedlo k vlně investic, které byly následně doprovázeny rostoucí mírou zadlužení a rostoucím trendem dovozu nepokrytého vývozem.^[36] Mnoho požadavků vznesených v hnutí chorvatského jara v roce 1971, jako poskytnutí větší autonomie jednotlivým republikám, se stalo skutečností s novou federální ústavou z roku 1974. Ústava sice dala republikám větší autonomii, ale také udělila podobný status dvěma autonomním provincie v Srbsku: Kosovo, region s převážně etnickými Albánci, a Vojvodina, region se srbskou většinou, ale velkým počtem etnických menšin, jako jsou Maďaři. Tyto reformy uspokojily většinu republik, zejména Chorvatsko a kosovské Albánce a menšiny ve Vojvodině. Ale ústava z roku 1974 hluboce pohoršila srbské komunistické úředníky i samotné Srby, kteří nedůvěřovali motivům zastánců reforem. Mnoho Srbů považovalo reformy za ústupky chorvatským a albánským nacionalistům, protože žádné podobné autonomní provincie nebyly vytvořeny, aby reprezentovaly velký počet Srbů z Chorvatska nebo Bosny a Hercegoviny. Srbští nacionalisté byli frustrováni Titovou podporou uznání Černohorců a Makedonců jako nezávislých národností, protože srbští nacionalisté tvrdili, že neexistuje žádný etnický nebo kulturní rozdíl oddělující tyto dva národy od Srbů, který by mohl ověřit, že takové národnosti skutečně existují. Tito si udržoval rušný a aktivní cestovní program i přes svůj postupující věk. Jeho 85. narozeniny v květnu 1977 byly ve znamení obrovských oslav. Ten rok navštívil Libyi, Sovětský svaz, Severní Koreu a nakonec Čínu, kde s ním post-Maovské vedení konečně uzavřelo mír po více než 20 letech odsuzování SFRJ jako „revizionistů ke kapitalismu“. Následovalo turné po Francii, Portugalsku a Alžírsku, po kterém mu lékaři doporučili odpočívat. V srpnu 1978 čínský vůdce Chua Kuo-feng navštívil Bělehrad a oplatil Titovu cestu do Číny o rok dříve. Tato událost byla ostře kritizována v sovětském tisku, zvláště když ji Tito použil jako záminku k nepřímému útoku na moskevského spojence Kubu za „podporu rozdělování v Hnutí nezúčastněných zemí“. Když Čína následujícího února zahájila vojenskou kampaň proti Vietnamu, Jugoslávie se ve sporu otevřeně postavila na stranu Pekingu. Výsledkem byl spíše nepříznivý pokles vztahů mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Během této doby se v Kršku začal stavět první jugoslávský jaderný reaktor, který postavila americká společnost Westinghouse. Dokončení projektu nakonec trvalo až do roku 1980 kvůli sporům se Spojenými státy o určitých zárukách, které Bělehrad musel podepsat, než mohl získat jaderné materiály (což zahrnovalo slib, že nebudou prodány třetím stranám ani použity k ničemu jinému než mírovým účelům).

Období po Titovi

Tito zemřel 4. května 1980 na komplikace po operaci. I když se už nějakou dobu vědělo, že se zdraví 87letého prezidenta podlomilo, jeho smrt byla pro zemi přesto šokem. Bylo to proto, že Tito byl považován za druhoválečného hrdinu a byl dominantní postavou a identitou země po více než tři desetiletí. Jeho ztráta znamenala významnou změnu a bylo hlášeno, že mnoho Jugoslávců otevřeně truchlilo nad jeho smrtí. Na splitském fotbalovém stadionu Srbové a Chorvati navštívili rakev mj. se spontánními výlevy smutku a svaz komunistů zorganizoval pohřeb za účasti stovek světových vůdců (viz Titův státní pohřeb).^[37] Po Titově smrti v roce 1980 bylo přijato nové kolektivní předsednictví komunistického vedení z každé republiky. V době Titovy smrti vedl federální vládu Veselin Đuranović (který zastával funkci od roku 1977). Dostal se do konfliktu s vůdci republik, kteří tvrdili, že Jugoslávie potřebuje šetřit kvůli rostoucímu problému zahraničního dluhu. Đuranović tvrdil, že je zapotřebí devalvace, kterou Tito odmítl přijmout z důvodů národní prestiže.^[38] Post-Titovská Jugoslávie čelila v 80. letech značnému fiskálnímu dluhu, ale její dobré vztahy se Spojenými státy vedly k tomu, že Američany vedená skupina organizací nazvaná „Přátelé Jugoslávie“ stát podpořila a dosáhla významného snížení dluhů Jugoslávie v letech 1983 a 1984, ačkoli ekonomické problémy pokračovaly až do rozpadu státu v 90. letech.^[39] Jugoslávie byla hostitelskou zemí zimních olympijských her 1984 v Sarajevu. Pro Jugoslávii hry demonstrovaly Titovu pokračující vizi Bratrství a jednoty, protože mnoho národností Jugoslávie zůstalo sjednoceno v jednom týmu a Jugoslávie se stala druhým komunistickým státem, který pořádal olympijské hry (Sovětský svaz je pořádal v roce 1980). Nicméně her v Jugoslávii se účastnily západní země, zatímco olympijské hry Sovětského svazu byly některými bojkotovány. Koncem 80. let se jugoslávská vláda začala od komunismu odklánět, když se pokusila přeměnit na tržní ekonomiku pod vedením premiéra Ante Markoviće, který obhajoval taktiku šokové terapie k privatizaci částí jugoslávské ekonomiky. Marković byl populární, protože byl považován za nejschopnějšího politika, který dokázal transformovat zemi na liberalizovanou demokratickou federaci, i když později svou popularitu ztratil, zejména kvůli rostoucí nezaměstnanosti. Jeho dílo zůstalo nedokončeno, protože se Jugoslávie v 90. letech rozpadla.

Rozpad a válka

Napětí mezi republikami a národy Jugoslávie zesílilo od 70. do 80. let 20. století. Příčiny kolapsu země byly spojeny s nacionalismem, etnickými konflikty, ekonomickými potížemi, frustrací z vládní byrokracie, vlivem významných osobností v zemi a mezinárodní politikou. Ideologie a zvláště nacionalismus byl mnohými považován za primární zdroj rozpadu Jugoslávie.^[40] Od 70. let se komunistický režim Jugoslávie těžce rozštěpil na liberálně-decentralistickou nacionalistickou frakci vedenou Chorvatskem a Slovinskem, která podporovala decentralizovanou federaci s větší místní autonomií, oproti konzervativně-centralistické nacionalistické frakci v čele se Srbskem, která podporovala centralizovanou federaci k zajištění zájmy Srbska a Srbů napříč Jugoslávií – protože byli největší etnickou skupinou v zemi jako celku.^[41] Od roku 1967 do roku 1972 v Chorvatsku, dále roku 1968 a v roce 1981 i protesty v Kosovu způsobily nacionalistické doktríny a činy etnické napětí, které destabilizovalo zemi.^[40] Předpokládá se, že potlačení nacionalistů státem mělo za následek identifikaci nacionalismu jako primární alternativy ke komunismu samotnému a učinilo z něj silné podzemní hnutí.^[42] Na konci 80. let čelila bělehradská elita silné opoziční síle masivních protestů kosovských Srbů a Černohorců a také veřejným požadavkům na politické reformy ze strany kritické inteligence Srbska a Slovinska.^[42] V ekonomii od konce 70. let zvětšující se propast v ekonomických zdrojích mezi rozvinutými a zaostalými regiony Jugoslávie vážně zhoršila jednotu federace.^[43] Nejrozvinutější republiky, Chorvatsko a Slovinsko, odmítly pokusy o omezení své autonomie, jak byla stanovena v ústavě z roku 1974.^[43] Veřejné mínění ve Slovinsku v roce 1987 vidělo lepší ekonomické příležitosti v nezávislosti na Jugoslávii než v ní.^[43] Existovala také místa, která z účasti na Jugoslávii neviděla žádný ekonomický prospěch; například autonomní provincie Kosovo byla špatně rozvinutá a HDP na hlavu klesl ze 47 procent jugoslávského průměru v bezprostředně poválečném období na 27 procent v 80. letech 20. století.^[44]

Ekonomické problémy se však neprokázaly jako jediný určující faktor rozpadu, protože Jugoslávie byla v tomto období nejprosperujícím komunistickým státem ve východní Evropě a země se ve skutečnosti rozpadla v období hospodářského oživení po zavedení tzv. ekonomické reformy vlády Ante Markoviće.^[45] Navíc, během rozpadu Jugoslávie, vůdci Chorvatska, Srbska a Slovinska, všichni odmítli neoficiální nabídku Evropského společenství poskytnout jim podstatnou ekonomickou podporu výměnou za politický kompromis.^[45] Problém ekonomické nerovnosti mezi republikami, autonomními provinciemi a národy Jugoslávie však vyústil v napětí s nároky na znevýhodnění a obvinění z privilegií vůči ostatním ze strany těchto skupin^[45] Politické protesty v Srbsku a Slovinsku, které se později vyvinuly v etnický konflikt, začaly koncem 80. let jako protesty proti údajné nespravedlnosti a byrokratizaci politické elity.^[46] Příslušníkům politické elity se podařilo tyto protesty přesměrovat proti „jiným“.^[45] Srbští demonstranti měli obavy z rozpadu země a tvrdili, že „ti druzí“ (Chorvati, Slovinci a mezinárodní instituce) jsou považováni za odpovědné.^[46] Slovinská intelektuální elita tvrdila, že „ti druzí“ (Srbové) jsou zodpovědní za „velkosrbské expanzivní návrhy“, za ekonomické vykořisťování Slovinska a za potlačení slovinské národní identity.^[46] Tyto akce přesměrování lidových protestů umožnily úřadům Srbska a Slovinska přežít za cenu podkopání jednoty Jugoslávie.^[46] Jiné republiky jako Bosna a Hercegovina a Chorvatsko odmítly následovat tuto taktiku Srbska a Slovinska, což později vyústilo v porážku příslušného svazu komunistů každé republiky ve prospěch nacionalistických politických sil.^[46] Z hlediska mezinárodní politiky se tvrdilo, že konec studené války přispěl k rozpadu Jugoslávie, protože Jugoslávie ztratila svůj strategický mezinárodně politický význam jako prostředník mezi východním a západním blokem.^[47] V důsledku toho Jugoslávie ztratila ekonomickou a politickou podporu poskytovanou Západem a zvýšený tlak Mezinárodního měnového fondu (MMF) na reformu svých institucí znemožnil jugoslávské reformní elitě reagovat na rostoucí sociální nepokoje.^[47]

Kolaps komunismu ve východní Evropě a Sovětském svazu podkopal ideologický základ země a povzbudil antikomunistické a nacionalistické síly v západně orientovaných republikách Chorvatsko a Slovinsko, aby zvýšily své požadavky.^[47] Nacionalistické nálady mezi etnickými Srby dramaticky vzrostly po ratifikaci ústavy z roku 1974, která omezila pravomoci SR Srbska nad jejími autonomními provinciemi SAO Kosovo a SAO Vojvodina. V Srbsku to způsobilo rostoucí xenofobii vůči Albáncům. V Kosovu (spravovaném většinou albánskými komunisty) si srbská menšina stále častěji stěžovala na špatné zacházení a zneužívání ze strany albánské většiny. Pocity byly dále rozníceny v roce 1986, kdy Srbská akademie věd a umění (SANU) zveřejnila memorandum SANU.^[48] Srbští spisovatelé a historici v něm vyjádřili „různé proudy srbského nacionalistického odporu.“^[49] SKJ byl v té době jednotný v odsouzení memoranda a pokračoval ve své protinacionalistické politice.^[6] V roce 1987 byl vyslán srbský komunistický funkcionář Slobodan Milošević, aby etnicky řízený protest Srbů proti albánské správě SAO Kosovo uklidnil. Milošević byl až do tohoto bodu tvrdým komunistou, který odsuzoval všechny formy nacionalismu jako zradu, například memorandum SANU odsuzoval jako „nic jiného než nejtemnější nacionalismus“.^[50] Kosovská autonomie však byla v Srbsku vždy nepopulární politikou, Milošević situace využil a v otázce Kosova se od tradiční komunistické neutrality odklonil. Milošević ujistil Srby, že jejich špatné zacházení ze strany etnických Albánců bude zastaveno.^{[51][52][53][54]} Poté zahájil kampaň proti vládnoucí komunistické elitě SR Srbska a požadoval snížení autonomie Kosova a Vojvodiny. Tyto akce ho učinily populárním mezi Srby a pomohly jeho vzestupu k moci v Srbsku. Milošević a jeho spojenci přijali agresivní nacionalistickou agendu oživení SR Srbska v rámci Jugoslávie, slibující reformy a ochranu všech Srbů. Milošević přistoupil k převzetí kontroly nad vládami Vojvodiny, Kosova a sousední socialistické republiky Černá Hora v tom, co srbská média nazvala „Protibyrokratickou revolucí“. Obě SAO disponovaly hlasováním o jugoslávském předsednictví v souladu s ústavou z roku 1974 a spolu s Černou Horou a vlastním Srbskem do ledna 1990 nyní Miloševič přímo kontroloval čtyři z osmi hlasů v kolektivní hlavě státu. To jen vyvolalo další nelibost mezi vládami Chorvatska a Slovinska spolu s etnickými Albánci v Kosovu (SR Bosna a Hercegovina a SR Makedonie zůstaly relativně neutrální).^[6]

Otráveni Miloševičovou manipulací se shromážděním nejprve delegace Svazu komunistů Slovinska vedená Milanem Kučanem a později Svazu komunistů Chorvatska vedený Ivicou Račanem odešly během mimořádného 14. sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie (leden 1990), a fakticky tak došlo k rozpuštění celojugoslávské strany. Spolu s vnějším tlakem to způsobilo přijetí systémů více stran ve všech republikách. Když v roce 1990 jednotlivé republiky organizovaly své vícestranické volby, bývalí komunisté většinou nedokázali znovuzvolení vyhrát. V Chorvatsku a Slovinsku vyhrály své volby nacionalistické strany. 8. dubna 1990 se ve Slovinsku (a Jugoslávii) konaly první vícestranné volby od druhé světové války. Koalice DEMOS vyhrála volby a vytvořila vládu, která začala realizovat programy volební reformy. V Chorvatsku zvítězilo ve volbách Chorvatské demokratické společenství (HDZ) s příslibem „bránit Chorvatsko před Miloševićem“, což vyvolalo poplach mezi velkou srbskou menšinou v Chorvatsku.^[6] Chorvatští Srbové byli opatrní vůči nacionalistické vládě vůdce HDZ Franja Tuđmana a v roce 1990 srbští nacionalisté v jihochorvatském městě Knin zorganizovali a vytvořili separatistický subjekt známý jako SAO Krajina, který požadoval zůstat ve spojení se zbytkem srbského obyvatelstva, pokud by se Chorvatsko rozhodlo odtrhnout. Srbská vláda povstání chorvatských Srbů podpořila a tvrdila, že pro Srby by vláda pod Tuđmanovou vládou byla ekvivalentní fašistickému nezávislému státu Chorvatsko (NDH), který během druhé světové války páchal na Srbech genocidu. Milošević toho využil ke shromáždění Srbů proti chorvatské vládě a srbské noviny se připojily k válečnému štvaní.^[55] Srbsko již tisklo nové peníze v hodnotě 1,8 miliardy dolarů bez jakékoli podpory jugoslávské centrální banky.^[56] Ve slovinském referendu o nezávislosti, které se konalo 23. prosince 1990, hlasovala velká většina obyvatel pro nezávislost. 88,5 % všech voličů (94,8 % zúčastněných) hlasovalo pro nezávislost – která byla vyhlášena 25. června 1991.^[57]

Slovinsko i Chorvatsko vyhlásily nezávislost 25. června 1991. Ráno 26. června jednotky 13. sboru Jugoslávské lidové armády opustily svá kasárna v chorvatské Rijece, aby se přesunuly ke slovinským hranicím s Itálií. Tento krok okamžitě vyvolal silnou reakci místních Slovinců, kteří organizovali spontánní barikády a demonstrace proti akcím JNA. Dosud nedošlo k žádným bojům a obě strany měly podle všeho neoficiální politiku nezahájit palbu jako první. V té době již slovinská vláda uskutečnila svůj plán na převzetí kontroly jak nad mezinárodním letištěm v Lublani, tak nad hraničními přechody Slovinska na hranicích s Itálií, Rakouskem a Maďarskem. Personál obsluhující hraniční přechody byl ve většině případů již slovinský, takže slovinské převzetí většinou znamenalo pouze výměnu uniforem a odznaků, bez jakýchkoliv bojů. Převzetím kontroly nad hranicemi byli Slovinci schopni vytvořit obranné pozice proti očekávanému útoku JNA. To znamenalo, že JNA bude muset vypálit první výstřel. Ten byl odpálen 27. června ve 14:30 v Divači důstojníkem JNA. Konflikt se rozšířil do desetidenní války s mnoha zraněnými a zabitými vojáky, a JNA byla neúspěšná. Mnoho nemotivovaných vojáků slovinské, chorvatské, bosenské či makedonské národnosti dezertovalo nebo se tiše vzbouřilo proti některým (srbským) důstojníkům, kteří chtěli konflikt vyostřit. Znamenalo to také konec JNA, kterou do té doby tvořili příslušníci všech jugoslávských národů. Poté se JNA skládala převážně z personálu srbské (a černohorské) národnosti.^[58]

7. července 1991, zatímco Evropské společenství podporovalo jejich příslušná práva na národní sebeurčení, tlačilo na Slovinsko a Chorvatsko, aby vyhlásily tříměsíční moratorium na svou nezávislost na základě Brionské dohody (uznávané zástupci všech republik).^[59] Během těchto tří měsíců dokončila jugoslávská armáda stažení ze Slovinska. Jednání o obnovení jugoslávské federace s diplomatem Lordem Peterem Carringtonem a členy Evropského společenství byla téměř ukončena. Carringtonův plán si uvědomil, že Jugoslávie je ve stavu rozpadu, a rozhodl, že každá republika musí přijmout nevyhnutelnou nezávislost ostatních, spolu se slibem srbskému prezidentovi Miloševićovi, že Evropská unie zajistí, že Srbové mimo Srbsko budou chráněni. Milošević odmítl s plánem souhlasit, protože tvrdil, že Evropské společenství nemá právo rozpustit Jugoslávii a že plán není v zájmu Srbů, protože by rozděloval srbský lid na čtyři republiky (Srbsko, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko). Carrington reagoval tím, že dal otázku k hlasování, ve kterém všechny ostatní republiky, včetně Černé Hory pod Momirem Bulatovićem, původně souhlasily s plánem, který by Jugoslávii rozpustil. Po intenzivním tlaku Srbska na prezidenta Černé Hory však Černá Hora svůj postoj změnila a postavila se proti rozpuštění Jugoslávie. S incidentem na Plitvických jezerech koncem března a začátkem dubna 1991 vypukla chorvatská válka za nezávislost mezi chorvatskou vládou a etnickými rebely z SAO Krajina (silně podporovanými již Srby kontrolovanou Jugoslávskou lidovou armádou). 1. dubna 1991 SAO Krajina prohlásila, že se od Chorvatska odtrhne. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti Chorvatska vytvořili chorvatští Srbové také republiku SAO Západní Slavonie a SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem. Tyto tři regiony se 19. prosince 1991 spojily do Republiky srbská Krajina (RSK). Vliv xenofobie a etnické nenávisti při rozpadu Jugoslávie se projevil během války v Chorvatsku. Propaganda chorvatské a srbské strany šířila strach a tvrdila, že druhá strana by se zapojila do útlaku proti nim a zveličovala počty mrtvých, aby zvýšila podporu jejich obyvatel.^[60] V prvních měsících války jugoslávská armáda a námořnictvo ovládané Srby záměrně ostřelovaly civilní oblasti Splitu a Dubrovníku, které jsou na seznamu světového dědictví UNESCO, a také blízké chorvatské vesnice.^[61] Jugoslávská média tvrdila, že akce byly provedeny kvůli tomu, co tvrdily, že zde byla přítomnost fašistických ustašovských sil a mezinárodních teroristů ve městě.^[61] Vyšetřování OSN zjistilo, že v Dubrovníku v té době žádné takové síly nebyly.^[61] Chorvatská vojenská přítomnost se později zvýšila. Černohorský premiér Milo Đukanović, v té době Miloševićův spojenec, apeloval na černohorský nacionalismus a slíbil, že obsazení Dubrovníku umožní expanzi Černé Hory do města, o kterém tvrdil, že bylo historicky součástí Černé Hory, a odsoudil současné hranice Černé Hory jako „kreslené starými a špatně vzdělanými bolševickými kartografy“.^[61]

Zároveň srbská vláda odporovala svým černohorským spojencům tvrzeními srbského premiéra Dragutina Zelenoviće, který tvrdil, že Dubrovník byl historicky srbský, nikoli černohorský.^[33] Mezinárodní média věnovala nesmírnou pozornost bombardování Dubrovníku a tvrdila, že jde o důkaz toho, že Miloševič usiluje o vytvoření Velkého Srbska v době, kdy se Jugoslávie zhroutila, pravděpodobně s pomocí podřízeného černohorského vedení Bulatoviće a srbských nacionalistů v Černé Hoře, aby podpořil černohorskou podporu znovudobytí Dubrovníku.^[61] Ve Vukovaru etnické napětí mezi Chorvaty a Srby explodovalo v násilí, když jugoslávská armáda vstoupila do města v listopadu 1991. Jugoslávská armáda a srbské polovojenské jednotky zdevastovaly město v městské válce a ničily chorvatský majetek. Srbské polovojenské jednotky se dopustily na Chorvatech zvěrstev, zabily přes 200 lidí a další vyhnali, aby se přidaly k těm, kteří uprchli z města při masakru ve Vukovaru.^[62] Vzhledem k tomu, že demografická struktura Bosny zahrnuje smíšenou populaci Bosňáků, Srbů a Chorvatů, bylo vlastnictví velkých oblastí Bosny sporné. Od roku 1991 do roku 1992 se situace v mnohonárodnostná Bosně a Hercegovině vyostřila. Její parlament byl etnicky roztříštěn na pluralitní bosenskou frakci a menšinové srbské a chorvatské frakce. V roce 1991 kontroverzní nacionalistický vůdce Radovan Karadžić z největší srbské frakce v parlamentu, Srbské demokratické strany, vážně a přímo varoval bosenský parlament, pokud by se rozhodl oddělit, a řekl: „To, co děláte, není dobré. Toto je cesta, kterou chcete vzít Bosnu a Hercegovinu, stejnou dálnicí pekla a smrti, po které se vydalo Slovinsko a Chorvatsko. Nemyslete si, že nemůžete Bosnu a Hercegovinu dostat do pekla a muslimský lid možná dovedete k vyhynutí. Protože muslimský lid se nemůže bránit, pokud je tu válka. Radovan Karadžić, 14. října 1991.^[63]

Mezitím v zákulisí začala jednání mezi Miloševičem a Tuđmanem o rozdělení Bosny a Hercegoviny na území spravovaná Srby a Chorvaty, aby se pokusili odvrátit válku mezi bosenskými Chorvaty a Srby.^[64] Bosenští Srbové uspořádali v listopadu 1991 referendum, které vyústilo v drtivou většinu hlasů pro setrvání ve společném státě se Srbskem a Černou Horou. Veřejně prostátní média v Srbsku tvrdila Bosňanům, že Bosna a Hercegovina by mohla být začleněna do nové dobrovolné unie v rámci nové Jugoslávie založené na demokratické vládě, ale vláda Bosny a Hercegoviny to nebrala vážně.^[65] 9. ledna 1992 vyhlásilo shromáždění bosenských Srbů samostatnou Republiku srbského lidu Bosny a Hercegoviny (krátce na to Republika srbská) a pokračovalo ve vytváření srbských autonomních oblastí (SAR) v celém státě. Srbské referendum o setrvání v Jugoslávii a vytvoření srbských autonomních oblastí (SAR) byly vládou Bosny a Hercegoviny prohlášeny za protiústavní. Referendum o nezávislosti sponzorované bosenskou vládou se konalo 29. února a 1. března 1992. Toto referendum bylo opět prohlášeno za odporující bosenské a federální ústavě federálním ústavním soudem a nově ustavenou vládou bosenských Srbů; také bylo bosenskými Srby z velké části bojkotováno. Podle oficiálních výsledků byla volební účast 63,4 % a pro nezávislost se vyslovilo 99,7 % voličů.^[66] Nebylo jasné, co požadavek dvoutřetinové většiny ve skutečnosti znamená a zda byl splněn. Po odtržení Bosny a Hercegoviny dne 27. dubna 1992 se SFR Jugoslávie de facto rozpadla na pět nástupnických států: Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Makedonii, Slovinsko a Svazovou republiku Jugoslávii (později přejmenovanou na „Srbsko a Černá Hora“). Badinterova komise později (1991–1993) poznamenala, že se Jugoslávie rozpadla na několik nezávislých států, takže o odtržení Slovinska a Chorvatska od Jugoslávie nelze hovořit.^[6]

Členství v OSN po roce 1992

V září 1992 se Svazové republice Jugoslávie (skládající se ze Srbska a Černé Hory) nepodařilo dosáhnout uznání de iure jako nástupnického státu Socialistické federativní republiky v rámci OSN. Samostatně byla uznána jako nástupce vedle Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. Před rokem 2000 Svazová republika Jugoslávie odmítla znovu požádat o členství v Organizaci spojených národů a Sekretariát Organizace spojených národů umožnil misi ze SFRJ pokračovat v činnosti a akreditoval zástupce Svazové republiky Jugoslávie do mise SFRJ a pokračoval v práci v různých orgánech Spojených národů.^[67] Teprve po svržení Slobodana Miloševiće požádala vláda FR Jugoslávie v roce 2000 o členství v OSN.

Geografie

Největší část Jugoslávie se nacházela na Balkáně. Geograficky a klimaticky patřila ke středomořským zemím. Celková délka hranic s okolními zeměmi byla asi 2 969 km, délka pozemní hranice (bez hranic s řekami a jezery) byla asi 2 173 km. Celková délka hranic se sousedními státy byla: Rumunsko 557 km, Bulharsko 536 km, Řecko 262 km, Albánie 465 km, Maďarsko 623 km, Rakousko 324 km a Itálie 202 km.

Celé východní pobřeží Jadranu (kromě Albánie) o délce asi 2092 km bylo jugoslávské s velkým počtem ostrovů, z nichž největší byl Krk, Cres a Brač. Největší řekou, která Jugoslávií protékala, byl Dunaj v délce cca 359 km z celkové délky cca 2 857 km. Nejdelší řekou, která SFRJ protékala v celé délce cca 945 km byla Sáva.

Severovýchodní část Jugoslávie byla relativně plochá (Vojvodina) a zbytek země byl převážně kopcovitý. Nejvyšší horou SFRJ byl Triglav o výšce 2864 m (v SR Slovinsko, dnešní Slovinsko).

Politika

Základním a nejvyšším zákonem Jugoslávie byla Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie, přijatá v roce 1974. První ústava byla přijata v roce 1946, druhá v roce 1963 a třetí v roce 1974^[68] byla změněna v roce 1987 přijetím doplňků ústavy. Vládnoucí stranou byla Komunistická strana Jugoslávie (která byla později změněna na Svaz komunistů Jugoslávie). Státní zřízení bylo systémem jedné strany na socialistickém základě, přičemž základním politickým motivem byla dělnická samospráva.

Podle ústavy z roku 1974 bylo státní zřízení definováno jako federativní stát a státní unie dobrovolně sjednocených národů a jejich socialistických republik, založený na moci a samosprávě dělnické třídy a všech pracujících lidí a socialistické samosprávné demokratické společenství pracujících a občanů a rovných národů a národností.

Nejvyšším státním orgánem bylo Shromáždění Socialistické federativní republiky Jugoslávie a Předsednictvo SFRJ zastupovalo Jugoslávii ve věcech zahraniční politiky. Až do smrti prezidenta Josipa Broza existovala funkce prezidenta republiky a po jeho smrti převzalo tuto funkci Předsednictvo a předseda Předsednictva. Úkoly vlády byly svěřeny Federální výkonné radě, která byla výkonným orgánem Shromáždění.

Shromáždění SFRJ

Shromáždění Socialistické federativní republiky Jugoslávie bylo nejvyšším zastupitelským orgánem, orgánem samosprávy pracujících a orgánem ústavodárné a zákonodárné moci a nejvyšším orgánem v rámci práv a povinností federace v Jugoslávii mezi lety 1945 až 1991. Posledním předsedou Shromáždění byl Slobodan Gligorijević zvolený v roce 1988.

Skládalo se z Federální rady a Rady republik a provincií. Působnost Shromáždění se pohybovala od změn ústavy SFRJ, určovalo vnitřní a zahraniční politiku státu, přijímalo plány, rozpočty, rozhodovalo o změnách hranic, o válce a míru, uzavírání mezinárodních smluv, volbě prezidenta republiky, předsedy a soudců Ústavního soudu Jugoslávie a Federálního soudu a kontrolovalo činnost Federální výkonné rady.

Administrativní členění

SFRJ byla organizována jako federativní socialistická republika, označovaná za zemi hraničící se sedmi státy, se šesti členskými republikami, s pěti jazyky, čtyřmi národy, třemi vyznáními, dvěma písmy a jednou stranou. Oficiální dělení bylo tedy na šest členských republik, z toho v rámci Srbska existovaly ještě autonomní provincie Kosovo a Vojvodina.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk

Název	Hlavní město	Vlajka	Znak	Poloha
Socialistická republika Bosna a Hercegovina	Sarajevo
Socialistická republika Chorvatsko	Záhřeb
Socialistická republika Makedonie	Skopje
Socialistická republika Černá Hora	Titograd*