A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Slovanské jazyky | |
|---|---|
 Rozdělení slovanských zemí podle jazykových větví západní jazyky východní jazyky jižní jazyky | |
| Rozšíření | střední, východní a jihovýchodní Evropa, severní Asie |
| Počet mluvčích | 293 milionů (z toho 150 mil. ruština) |
| Počet jazyků | 15–19 |
| Klasifikace | |
| ISO 639-2 | sla |
| Dělení | |
| Dělení | |
Slovanské jazyky představují jednu ze skupin indoevropských jazyků. Jedná se o 15–19 jazyků, jimiž hovoří 293 milionů mluvčích (více než polovina, asi 150 milionů, připadá na ruštinu), a to především v zemích střední, východní a jižní Evropy a také v severní Asii. Vyvinuly se z praslovanštiny, přičemž samostatný vývoj prodělaly od konce 9. století. Dělí se na západoslovanské, východoslovanské a jihoslovanské. Rodilí mluvčí těchto jazyků se souhrnně nazývají Slované.
Slovanské jazyky jsou vysoce flektivní a až na výjimky mají bohatě rozvinuté skloňování a časování. Slovosled těchto jazyků je volný.
Slovanské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou skupinou v Evropě. Studiem těchto jazyků se zabývá slavistika.
Dělení
Současné slovanské jazyky pocházejí z předpokládaného indoevropského prajazyka, ze kterého se později zřejmě oddělil baltsko-slovanský prajazyk. Ten se poté rozdělil na prabaltštinu a praslovanštinu, která byla východiskem pro všechny slovanské jazyky.
Základní dělení slovanských jazyků zahrnuje 3 větve: západní, východní a jižní.
Živé jazyky
- Západoslovanské jazyky
- česko-slovenské jazyky – čeština, slovenština
- lužickosrbské jazyky – hornolužická srbština, dolnolužická srbština
- lechické jazyky – polština, slezština (někdy pokládána pouze za nářečí polštiny), kašubština
Na území Chorvatska, Bosny a Herzegoviny, Srbska a Černé Hory je řeč lidí vzájemně srozumitelná, od 19. století se považovala za jeden jazyk, později nazývaný srbochorvatštinou. Po rozpadu Jugoslávie jendotlivé národy spíše z politických důvodů označují jednotlivé varianty jako samostatné jazyky, jediným podstatným rozdílem je používané písmo: zatímco Chorvati a Bosňáci používají výhradně latinku, mezi Srby a Černohorci se běžně používá také azbuka.
Smíšené jazyky
V hraničních oblastech byly popsány i tzv. smíšené jazyky, kombinující prvky dvou sousedních jazyků.
Mezi východoslovanskými jazyky to například jsou: suržyk (směs ukrajinštiny a ruštiny), trasjanka (směs běloruštiny a ruštiny) a russenorsk (směs ruštiny a norštiny).
Mrtvé jazyky
V minulosti se používaly i další slovanské jazyky, v současnosti již považované za vymřelé (mrtvé):
- západoslovanské – pomořanština, severní slovinština, polabština;
- jihoslovanské – staroslověnština, církevní slovanština.
Církevní slovanština se dosud používá jako liturgický jazyk některých východních církví. Není však živým, běžně mluveným jazykem.
Fiktivní a konstruované jazyky
Existují nebo v minulosti existovaly projekty či snahy o vytvoření univerzálního slovanského jazyka, který by umožnil snadnou komunikaci mezi příslušníky různých slovanských národů (obdoba esperanta). Takovými uměle vytvořenými jazyky jsou například: slovio, slovianski, mezislovanština, glagolica, proslava, ruslavsk (varianta slovia), novoslověnština[1] a další.
Severoslovanské jazyky
Existuje domnělá větev tzv. severoslovanských jazyků, na níž se usuzuje kvůli nalezení záznamů staronovgorodštiny, která se značně odlišuje od soudobých slovanských jazyků.
Na slovanské jazyky se odkazují i konstruované jazyky některých nadšenců, které jsou inspirované převážně absencí živých severoslovanských jazyků:
- ve světě Ill Bethisad – vozgičtina (vuozgašu), skuodština
- ostatní severoslovanské jazyky – lydnevi, sievrosku (sevorian), slaveni, slavisk
Rozšíření a počty mluvčích
Slovanské jazyky jsou nejvíce rozšířeny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a v severní Asii. Oblasti rozšíření západní a východní větve na sebe plynule navazují. Jihoslovanská oblast, která se nachází na Balkáně, je oddělena pásem zemí, kde se hovoří jinými jazyky (maďarština, rumunština, němčina). Tato izolace byla zapříčiněna především příchodem Maďarů do Panonské pánve na konci 9. století.
Většinou se jedná o národní jazyky jednotlivých zemí a část z nich má postavení úředního jazyka. Slovanskými jazyky hovoří asi 293 milionů lidí, přičemž nejvíce rodilých mluvčích mají ruština, polština a ukrajinština.
Hlavní rysy a rozdíly
Písmo
Současnost
Slovanské jazyky v současnosti používají
Volbu písma ovlivnil především historický vývoj. Latinka se používá v zemích, kde v minulosti převládal, případně převládá i v současnosti, vliv římskokatolické církve. Cyrilice se používá v zemích s převládajícím vlivem pravoslaví.
Srbština se oficiálně zapisuje cyrilicí i latinkou. Použití cyrilice však převládá.
Historická písma
Historické je především nejstarší slovanské písmo hlaholice, patrně autorství věrozvěstů Cyrila a Metoděje a užívané pro církevní účely dosud.
Středověké, zejména staročeské, glosy v židovských spisech v jazyku lešon Kenaan (kenánský jazyk), byly psané hebrejským písmem.[2]
Bosenština se v dobách osmanské nadvlády psala arabicí (arebica), arabským písmem upraveným na slovanskou abecedu.
Výslovnost
Délka hlásek, přízvuk a tón
Současné slovanské jazyky se značně liší prozodickými rysy, kam patří délka hlásek, přízvuk a tón. V pozdní praslovanštině se předpokládají následující vlastnosti:
- Všechny samohlásky slov mohly být jak krátké, tak i dlouhé, bez ohledu na přízvuk. Krátkost a délka měla fonematickou platnost, tj. rozlišovala význam slov.
- Slova měla obvykle jednu přízvučnou slabiku. Tento přízvuk byl volný a mohl se vyskytovat na kterékoliv slabice. Poloha přízvuku mohla rozlišovat význam.
- Přízvučné slabiky se vyslovovaly klesavým nebo stoupavým tónem. Tento tón rovněž mohl rozlišovat význam.
- Přízvuk byl pohyblivý. Jeho poloha se při skloňování nebo časování mohla měnit.
Tento systém se prakticky nezměnil v srbštině a chorvatštině. Kromě délky samohlásek se také rozlišuje délka slabikotvorné sonory /r/. Délka hlásek se v písmu neoznačuje. Podobný systém je též ve slovinštině, avšak s tím rozdílem, že v nepřízvučných slabikách se délka hlásek nerozlišuje. Tóny mají pouze některá slovinská nářečí.
Východoslovanské jazyky a bulharština nemají fonematickou délku ani tóny. Zachovávají volný a pohyblivý přízvuk s možností rozlišovat význam slov.
Západoslovanské jazyky nemají tóny. Přízvuk je pevný, bez možnosti rozlišení významu. V češtině a slovenštině je vždy na první slabice přízvučného celku (obvykle slova). Čeština a slovenština mají fonematickou délku, která se v písmu označuje diakritickým znaménkem (čárkou). Dlouhá může být samohláska v kterékoliv slabice bez ohledu na pozici přízvuku. Avšak ve slovenštině se uplatňuje tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou být dlouhé samohlásky ve dvou po sobě následujících slabikách. Druhá v pořadí se téměř vždy krátí (čes. pěkný, krásný × slov. pekný, krásny). Za dlouhé samohlásky se považují též dvojhlásky. Kromě toho mohou být dlouhé také slabikotvorné sonory /r, l/.
V polštině nejsou dlouhé samohlásky. Přízvuk je zpravidla na předposlední slabice, méně často na třetí slabice od konce slova.
Souhlásky
Všechny slovanské jazyky mají podobný výčet souhláskových fonémů. Rozdíly plynou z různého vývoje po praslovanském období. Na konci tohoto období měly všechny souhlásky tvrdou a měkkou (palatalizovanou) variantu. Nejvíce se tento systém uchoval v ruštině (viz tabulku) a běloruštině. V menší míře též v ukrajinštině a bulharštině. I když v dalších jazycích palatalizace zanikla, pozůstatky tohoto stavu se v nich nacházejí stále. Ovlivňuje též gramatiku většiny slovanských jazyků (existence měkkých a tvrdých vzorů skloňování) a v některých i pravopis.
| Bilabiály & Labiodentály |
Dentály & Alveoláry |
Postalveoláry & Palatály |
Veláry | |||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| tvrdé | měkké | tvrdé | měkké | tvrdé | měkké | tvrdé | měkké | |
| Nazály | m | mʲ | n | nʲ | ||||
| Plozivy | p b | pʲ bʲ | t d | tʲ dʲ | k ɡ | kʲ ɡʲ | ||
| Afrikáty | t͡s | (t͡sʲ) | t͡ɕ | |||||
| Frikativy | f v | fʲ vʲ | s z | sʲ zʲ | ʂ ʐ | ɕː ʑː | x | xʲ |
| Vibranty | r | rʲ | ||||||
| Aproximanty | ɫ | lʲ | j | |||||
V češtině a slovenštině se palatalizované alveoláry /dʲ, tʲ, nʲ/ změnily na palatální /ɟ, c, ɲ/ (psáno ď, ť, ň). Ve slovenštině pak také z palatalizovaného /lʲ/ vzniklo /ʎ/ (psáno ľ).
Z palatalizované alveolární vibranty /rʲ/ se vyvinula specifická česká souhláska /r̝/ (psáno ř), která se může podle svého okolí vyslovovat zněle i nezněle.
V polštině palatalizovaným /dʲ, tʲ, nʲ/ odpovídají /d͡ʑ, t͡ɕ, ɲ/ (psáno dź, ć, ń). Kromě toho se rozlišuje měkké l a tvrdé ł (vyslovované jako velarizované nebo ).
Proces palatalizace konce praslovanského období neovlivnil vývoj současné srbštiny, chorvatštiny a slovinštiny.
Z původní velární souhlásky /g/ se v češtině, slovenštině a ukrajinštině vyvinulo hrdelní /ɦ/ (psané h/г; příklad: noga → noha), jehož znělá výslovnost je ve světovém měřítku poměrně neobvyklá. V běloruštině se vyvinulo /ɣ/ (znělý protějšek /x/).
Ve všech slovanských jazycích, s výjimkou ukrajinštiny, znělé párové souhlásky ztrácejí znělost na konci slov, např. české slovo led, vyslovované jako .
Samohlásky
Typický inventář samohlásek ve slovanských jazycích je následující:
| Přední | Střední | Zadní | |
|---|---|---|---|
| Zavřené | i | (ɨ) | u |
| Středové | e/ɛ | o/ɔ | |
| Otevřené | a |
V jazycích s palatalizací souhlásek (ruština, běloruština, ukrajinština) mají přední a zadní varianty výslovnosti. Po palatalizovaných souhláskách se samohlásky vyslovují více vpředu než po souhláskách nepalatalizovaných. Nejvíce slyšitelný rozdíl je u fonému /i/ – přední je vnímáno jako „měkké i“ a zadnější jako „tvrdé y“. V polštině sice palatalizace zanikla, rozdíl ve výslovnosti a psaní i/y se však zachovává. Čeština a slovenština zachovávají historické psaní i/y, rozdíl ve výslovnosti však zanikl. Jihoslovanské jazyky nerozlišují i/y ani v písmu a mají pouze „měkké i“ – srov. např. české ryby a bulharské риби (ribi).
V polštině se zachovaly praslovanské nosové samohlásky /ɛ̃, ɔ̃/ (psané ę, ą).
Slovinština rozlišuje polozavřené /e, o/ a polootevřené /ɛ, ɔ/ samohlásky.
V bulharštině existuje zvláštní samohláska /ə/, která nemá v ostatních slovanských jazycích obdobu.
V ruštině a běloruštině je výslovnost samohlásek výrazně ovlivněna přízvukem. Přízvučné samohlásky jsou vysloveny plně a zdůrazněny prodloužením, zatímco v nepřízvučných slabikách se jejich výslovnost redukuje. Typické je tzv. akání, kdy se nepřízvučné /o/ vyslovuje stejně jako /a/, např. rus. молоко (moloko) – mléko.
Gramatika
Slovanské jazyky ve velké míře zachovávají rysy původní indoevropské gramatiky, i když značně obměněné během historického vývoje. Jejich gramatika vykazuje převažující flektivní charakter, i když například bulharština a makedonština zásadně zredukovaly skloňování a vykazují více rysů analytického jazyka než ostatní slovanské jazyky.
Skloňování
U podstatných a přídavných jmen, číslovek a zájmen mají všechny slovanské jazyky poměrně složitý systém ohýbání (skloňování), a to v kategoriích pádu, čísla a rodu.
Většina současných jazyků zachovává původní systém sedmi pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál.
Vokativ (pád pro oslovení) se uplatňuje pouze u podstatných a přídavných jmen (pokud v jazyce existuje), nikoliv u číslovek a zájmen.
Vokativ zanikl v běloruštině, ruštině, slovenštině, slovinštině a dolnolužické srbštině. K oslovení se v těchto jazycích používá nominativ. Zachovaly se pouze relikty, jako např. slovenská fráze „pane bože“.
V bulharštině a makedonštině zanikly pádové koncovky. Z původních 7 pádů se zachovává pouze vokativ. Jinak jako univerzální pád slouží nominativ. Významy odpovídající pádům v jiných jazycích se vyjadřují pomocí předložek.
Ve všech slovanských jazycích se rozlišuje číslo jednotné (singulár) a množné (plurál). Ve slovinštině a lužické srbštině se zachovalo též dvojné číslo (duál). V některých jiných jazycích lze najít lze najít při skloňování zvláštní tvary, které jsou pozůstatkem původního duálu, například české „oběma očima“.
Ve všech jazycích se rozlišuje rod mužský, ženský a střední, který nemusí odpovídat přirozené podstatě pojmenovávané skutečnosti. Například české slovo stůl je mužského rodu, ačkoliv označuje věc, která není charakteristická biologickou pohlavností.
V rámci mužského rodu se při skloňování uplatňuje různou měrou také kategorie životnosti a neživotnosti. V češtině je to například tvar akuzativu singuláru („vidím starého muže“ × „vidím starý dům“) a nominativu plurálu („staří muži“ × „staré domy“). Ve slovenštině a některých dalších jazycích je podobný rozdíl i v akuzativu plurálu („vidím starých mužov“ × „vidím staré domy“).
| Číslo | Pád | Pádová otázka | Rod mužský životný |
Rod mužský neživotný |
Rod ženský | Rod střední | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Sg. | 1. | Nominativ | kdo? co? | starý muž | starý dům | stará žena | staré zvíře |
| 2. | Genitiv | koho? čeho? | starého muže | starého domu | staré ženy | starého zvířete | |
| 3. | Dativ | komu? čemu? | starému muži | starému domu | staré ženě | starému zvířeti | |
| 4. | Akuzativ | koho? co? | starého muže | starý dům | starou ženu | staré zvíře | |
| 5. | Vokativ | oslovení | starý muži! | starý dome! | stará ženo! | staré zvíře! | |
| 6. | Lokál | (o) kom? (o) čem? | starém muži | starém domě | staré ženě | starém zvířeti | |
| 7. | Instrumentál | kým? čím? | starým mužem | starým domem | starou ženou | starým zvířetem | |
| Pl. | 1. | Nominativ | kdo? co? | staří muži | staré domy | staré ženy | stará zvířata |
| 2. | Genitiv | koho? čeho? | starých mužů | starých domů | starých žen | starých zvířat | |
| 3. | Dativ | komu? čemu? | starým mužům | starým domům | starým ženám | starým zvířatům | |
| 4. | Akuzativ | koho? co? | staré muže | staré domy | staré ženy | stará zvířata | |
| 5. | Vokativ | oslovení | staří muži! | staré domy! | Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Slovansk%C3%A9%20jazyky|||