Svatý Celestýn V.
192. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	5. července 1294
Uveden do úřadu	29. srpna 1294[1] (konsekrace)
Pontifikát skončil	13. prosince 1294
Předchůdce	Mikuláš IV.
Nástupce	Bonifác VIII.
Znak
Svěcení
Biskupské svěcení	19. srpna (29. srpna[2]) 1294
Osobní údaje
Rodné jméno	Pietro Angelari da Murrone
Datum narození	1209–1210?
Místo narození	Molise, Sicilské království
Datum úmrtí	19. května 1296
Místo úmrtí	Ferentino, Papežský stát
Místo pohřbení	bazilika Santa Maria di Collemaggio, L'Aquila
Svatořečení
Kanonizace	5. května 1313 kanonizoval Klement V.
Svátek	19. května
Uctíván církvemi	římskokatolická církev, řeckokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem
Patron	knihařů; měst: Isernia, Sant'Angelo Limosano
Spolupatron	měst: L'Aquila, Urbino a Molise
Seznam papežů nosících jméno Celestýn multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Celestýn V. (1209/10 Molise – 19. květen 1296), vlastním jménem Pietro Angelario či Pietro da Morrone či Pietro Angelari da Murrone. Žil jako poustevník na hoře Morrone u města Sulmony ve středovýchodní Itálii v provincii Abruzzo. Papežem byl zhruba pět měsíců (5.7.1294 – 13.12.1294).

Z poustevníka papežem

Po smrti Mikuláše IV. se znepřátelené římské rody Colonnů a Orsiniů a vyhnaný sicilský král Karel II. z Anjou nemohli shodnout na novém papeži. Dva roky probíhalo bezúspěšné vyjednávání, až kardinál Latinus Malabranca navrhl na papeže Pietra Angelariho. Soupeřící strany s kandidátem jako neutrální osobou souhlasily a kardinálové jej 5. července 1294 zvolili papežem. Poselstvo se vydalo za Pietrem na horu Morrone a udivenému poustevníkovi oznámilo, že byl zvolen papežem. Pietro se však (podle Petrarky) dal na útěk, neboť oznámení poselstva považoval za ďáblovo pokušení. Poslové ho však zadrželi a odvezli do Aquily ke králi Karlovi. Tam byl také v kostele Santa Maria di Collemaggio korunován jako Celestýn V.

Nový papež byl donucen přesídlit do Neapole, kde sídlil Karel II. z Anjou, a po celou dobu svého krátkého pontifikátu byl loutkou v jeho rukou. Pietro se nikdy se svým jmenováním nesmířil. Úřední záležitosti svěřil třem kardinálům a otevřeně hovořil o své touze vrátit se zpět do poustevny v horách. Ctižádostivý kardinál Benedetto Caëtano (jeho nástupce Bonifác VIII.) mu v noci hlásnou troubou do jeho cely volal: „Celestýne, Celestýne, slož svůj úřad, neboť toto břímě je na tebe příliš těžké.“ Celestýn to považoval za hlas Boží a radostně ho 13. prosince poslechl. Neapolskému králi tento krok vyhovoval, protože se pro něj nevzdělaný a prostoduchý Pietro stával politickou zátěží. Nic nepomohlo, že proti jeho abdikaci protestovali benediktini a neapolský lid. Kardinálové pak na nátlak Karla z Anjou zvolili Benedetta Caëtana jako Bonifáce VIII. Pietro Angelario se pokoušel uprchnout z Neapole zpět do abruzzských hor. Nový papež Bonifác VIII. ho však zajal a uvěznil na hradě Fumone u Ferentina v Kampánii. Zde 19. května 1296 nevinný vězeň zemřel. Jeho tělo bylo později přeneseno do Aquily.

Recepce

Krátce po smrti, možná i za svého života, byl také ztotožňován s „andělským papežem“ z proroctví Joachima da Fiore (podle jeho příjmení Angelari). Již v roce 1313 jej papež Klement V. prohlásil za svatého.

Dle některých výkladů se na Celestýna V. vztahují verše z Dantova Pekla:

(Peklo 3,57-60, překlad Otto František Babler a Jan Zahradníček)

Vykladači (včetně Dantova syna Jacopa Alighieriho) tak kladou papeže mezi ty, kteří se ze zbabělosti či lhostejnosti nepostavili ani na stranu dobra, ani na stranu zla a nezaslouží si tak ani odměnu, ani trest. Dante sám ale nikoho nejmenuje, což dává vykladačům volné pole působnosti. Český dantista Jan Blokša vypočítává ve svém komentáři z možných interpretací Ezaua, Piláta Pontského, Diokleciána, Juliána Apostatu, Romula Augustula či florentské státníky Vieri dei Cerchiho a Giana della Bellu. Výklad o Celestýnu V. však není dle Blokšy nepravděpodobný, protože Celestýn svou abdikací ponechal volné pole působnosti nenáviděnému Bonifáci VIII., což nelze "nijak schváliti ani u takového, který za živa již světcem jmín byl". ^[3] Blokša také upozorňuje, že Božská komedie vznikla několik let před Celestýnovou kanonizací.

Francesco Petrarca naopak tomu v traktátu De vita solitaria papežovo rozhodnutí k rezignaci chválí a dává ho za příklad samotářského života.

Ve filmové fikci Celestinské proroctví je papež Celestýn V. představen jako, ten, kdo radil ukrýt rukopisy proroctví.

Odkazy

Reference

Literatura

• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 

Související články

• Seznam světců a mučedníků katolické církve

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Celestýn V. na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Papežové
Seznam papežů
1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.
5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.
9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan  XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.
13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.
17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František
Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.