Žížaly
žížala obecná
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	kroužkovci (Annelida)
Podkmen	opaskovci (Clitellata)
Třída	máloštětinatci (Oligochaeta)
Řád	Haplotaxida
Podřád	žížaly (Lumbricina)
Čeledi
Acanthodrilidae Ailoscolecidae Alluroididae Almidae Biwadrilidae Eudrilidae Exxidae Glossoscolecidae žížalovití (Lumbricidae) Lutodrilidae Megascolecidae Microchaetidae Ocnerodrilidae Octochaetidae Sparganophilidae
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žížaly jsou největší máloštětinatci a jsou, společně s pijavicemi, nejznámějšími kroužkovci. Klasické systémy je umístily do řádu Opisthopora, podle kladistického přístupu jsou řazeny do podřádu Lumbricina (řád Haplotaxida). Mezi žížaly patří 23 čeledí, jež obsahují více než 5000 známých druhů a další tisíce dosud nepopsaných.^[1]

Žížaly mají tělo dělené na segmenty (kroužky) a na každém z nich jim rostou štětiny. Jejich zbarvení může být různorodé, od klasického růžového, přes hnědé, červené a šedivé, po zelené či dokonce modré. Měří od 10 mm do 3 metrů na délku, šířka dosahuje od 1 mm po 40 mm. Žijí v mnoha oblastech světa, tam kde je půda, voda a přiměřená teplota. Nacházejí se téměř výhradně v půdě a živí se širokou paletou organického materiálu, což bývá rostlinná hmota (například listy), prvoci, bakterie, houby, vířníci, hlístice a další mikroorganismy. Jejich trávicí systém probíhá skrz celý vnitřek těla, obklopený cévami jednoduchého oběhového systému. Dýchají tělním povrchem. Nervová soustava je gangliová. Svou tělní strukturu udržují hydroskeletem. Pohybují se pomocí svalových stahů. Jedná se o hermafrodity, každý jedinec má jak samčí tak samičí pohlavní orgány. Při páření si jedinci navzájem vyměňují spermie. Mladí jedinci se vyvíjejí v kokonech umístěných v půdě, kam dospělec uložil svá vajíčka a spermie partnera. Neprochází stádiem larvy a jeden kokon obsahuje 2 až 20 malých žížalek, jež se líhnou asi po třech týdnech.

Žížaly mají zásadní význam pro ekosystém většiny půd, jsou důležitými provzdušňovači a rozkladači. Spoluvytvářejí humus. Jsou hlavní nebo doplňkovou složkou potravy obrovské škály živočichů a hostiteli mnoha parazitů.

Výskyt

Žížaly jsou rozšířené na celém světě s výjimkou polárních a pouštních oblastí.

V mírných zeměpisných šířkách jsou nejhojnější druhy z čeledi žížalovití (Lumbricinae); v Česku je hojná žížala obecná a žížala hnojní.

Většina z nich žije přímo v půdě. Při prudkém nebo dlouho trvajícím dešti žížaly vylézají na povrch půdy, aby se neudusily ve vodě zatékající do chodeb v půdě (dýchají celým povrchem těla).^[2]

Význam

Žížaly mají značný význam pro ekosystém. Svojí činností vytvářejí v půdě malé kanálky, které provzdušňují půdu. Žížaly vstřebají za 24 hodin tolik potravy, kolik samy váží. Ve střevu žížal žije obrovské množství mikroorganismů, takže jejich výměšky mají daleko větší mikrobiální aktivitu než polykaná zemina. Tak vzniká humus vázaný na jíl – tedy právě to, co tvoří strukturní úrodnou půdu.

Už v roce 1871 přednesl Victor Hensen během shromáždění Společnosti německých přírodovědců a lékařů v Rostocku přednášku věnovanou užitečnosti žížal s názvem „Über die Beziehungen des Regenwurms zur Urbarmachung des Bodens“ (O vztahu žížal k zúrodňování půd), kde se mimo jiné zmiňuje o tom, že žížaly provrtávají půdu do hloubky více než jeden metr a jejich chodbičky slouží kořenům rostlin.

Výzkumu významu žížal při tvorbě humusu se dlouhodobě věnoval Charles Darwin. Dospěl k překvapivě vysokému číslu 2,5 kg metamorfovaného humusu na m² ročně.

Často se také využívají v rybářství jako nástraha či návnada při rybolovu.

Zajímavosti

Českým nejdelším druhem je hlubinná žížala Allolobophora hrabei dorůstající až půl metru. Tento středoevropský druh žije ve sprašových půdách teplých oblastí, např. na Pálavě.^[3]

Z jiných kontinentů jsou známy delší druhy. Australská žížala Megascolides australis dorůstá běžně metrové délky, dokáže se však při lezení roztáhnout na délku přes 3 m. Pravděpodobně nejdelší doloženou je africká žížala Microchaetus rappi. Běžně dorůstá délky necelých 1,5 m; v 30. letech 20. století byl však v Transvaalu nalezen jedinec dlouhý 6,7 m s hmotností přes 1,5 kg.^[4]

Žížala svítivá jako jediná vylučuje sliz, který na vzduchu sám o sobě světélkuje.^[5]

Taxonomie

V roce 1988 byl Barrie G. M. Jamiesonem popsán taxon Crassiclitellata jako součást revize systému máloštětinatců (Oligochaeta) a jeho řádu žížaly (Opisthopora). Pro Crassiclitellata je charakteristické silnostěnné clitellum složené z několika buněčných vrstev. Názor, že se jedná o autapomorfní znak taxonu Crassiclitellata, byl potvrzen pozdějšími molekulárně-genetickými studiemi, včetně Jamiesona et al. 2002^[6] a Erséus et Källersjö 2004.^[7]

Avšak dva taxony Aquamegadrili a Terrimegadrili, které byly původně zavedeny Jamiesonem, nebyly potvrzeny. Molekulárně genetická srovnávací práce Franka E. Andersona et al. 2017 vyústila v rozdělení na podskupinu zahrnující severoamerické čeledi Komarekionidae a Sparganophilidae a madagaskarskou čeleď Kynotidae, a druhou podskupinu, ve které jsou čeledi rozděleny do dvou podtaxonů podle zeměpisného rozšíření mezi obyvatele severní polokoule (Laurasie: Lumbricidae, Hormogastridae, Criodrilidae a Lutodrilidae) a ty z jižní polokoule (Gondwana: Microchaetidae, Rhinodrilidae, Almidae, Glossoscolecidae, Eudrilidae, Megascolecidae, Ocnerodrilidae a Acanthodrilidae).

Taková korelace mezi geografickým rozmístěním a genetickým původem, která trvá dodnes, je dána způsobem života Crassiclitellat a s tím spojenou omezenou schopností se šířit. Původní opaskovci byli kdysi obyvateli vody a pouze Crassiclitellata se vyvinula do formy přizpůsobené životu na souši.

Zatímco čeledi Lutodrilidae a Criodrilidae, nejbližší příbuzní suchozemských čeledí Lumbricidae a Hormogastridae, mají život ve vodě jako svou původní charakteristiku, zástupci čeledi Almidae se do vody vrátili sekundárně. K rozdělení na dvě hlavní větve došlo téměř před 200 Ma, což zhruba odpovídá oddělení Laurasie a Gondwany na pomezí triasu a jury.

Čeledě

Crassiclitellata zahrnuje následující čeledě:

Severní klad (Laurasie)

• Criodrilidae Vejdovský, 1884 (limikolní/akvatická; Evropa, Japan)
• Hormogastridae Michaelsen, 1900 (terestrická; Evropa)
• Lumbricidae Rafinesque-Schmaltz, 1815 (terestrická; Eurasie a Severní Amerika)
• Lutodrilidae McMahan, 1976 (limikolní; Severní Amerika)

Jižní klad (Gondwana)

• Acanthodrilidae Claus, 1880 (terestrická; Austrálie, Nový Zéland, Jižní Afrika, Jižní Amerika, Severní Amerika)
• Almidae Duboscq, 1902 (limikolní; Afrika, jižní Asie, jihovýchodní Asie; zahrnuje bývalou čeleď Glyphidrilidae)
• Eudrilidae Claus, 1880 (terestrická; Afrika)
• Glossoscolecidae Michaelsen, 1900 (terestrická; Jižní Amerika, Střední Amerika)
• Megascolecidae Rosa, 1891 (terestrická; Austrálie, Nový Zéland, jihovýchodní Asie, východní Asie, Severní Amerika)
• Microchaetidae Beddard, 1895 (terestrická; jižní Afrika)
• Ocnerodrilidae Beddard, 1891 (terestrická; Jižní Amerika)
• Octochaetidae Michaelsen, 1900 (terestrická; jižní Asie, jihovýchodní Asie, Madagaskar)
• Rhinodrilidae Benham, 1890 (terestrická; Jižní Amerika)

skupina s druhy ze Severní Ameriky, Madagaskaru a Japonska

• Biwadrilidae Jamieson, 1971 (akvatická; Japonsko)
• Komarekionidae Gates, 1974 (terestrická; Severní Amerika)
• Kynotidae Jamieson, 1971 (terestrická; Madagaskar)
• Sparganophilidae Michaelsen, 1921 (akvatická; Severní Amerika)

Členění Crassiclitellat podle fylogenetické analýzy:^[8]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crassiclitellata na německé Wikipedii.

Literatura

• ANDERSON, Frank E.; WILLIAMS, Bronwyn W.; HORN, Kevin M.; ERSÉUS, Christer; HALANYCH, Kenneth M.; SANTOS, Scott R.; JAMES, Samuel W. (2017): Phylogenomic analyses of Crassiclitellata support major Northern and Southern Hemisphere clades and a Pangaean origin for earthworms. BMC Evolutionary Biology 17, S. 123 Dostupné online
• PIŽL, Václav. Žížaly a jejich role v půdě. Veronica: časopis pro ochranu přírody a krajiny. 2018, č. 1, s. 22–24. Dostupné také z: http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=2117
• PIŽL, Václav. Žížaly České republiky = Earthworms of the Czech Republic. Uherské Hradiště: Přírodovědný klub v Uherském Hradišti, 2002. 154 s. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, suppl. 9. ISBN 80-86485-04-8.
• PIŽL, Václav. Žížaly Vysočiny. : Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2017. 1 složený list (6 nečíslovaných stran).

Související články

• Žížala obecná (rousnice)
• Žížala hnojní
• Dendrobaena veneta

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu žížaly na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo žížala ve Wikislovníku
• Slizká žížala - obdivuhodný živočich, bez kterého bychom se neobešli na stránkách Ekolist.cz
• (anglicky) animace pohybu žížaly na stránkách kanadské univerzity Alberta
• Žížaly, jako nebezpečná konkurence v odpadovém hospodářství

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.