Zinek
3d10 4s2 64 Zn 30
↓ Periodická tabulka ↓
Obecné
Název, značka, číslo	Zinek, Zn, 30
Cizojazyčné názvy	lat. zincum
Skupina, perioda, blok	12. skupina, 4. perioda, blok d
Chemická skupina	Přechodné kovy
Koncentrace v zemské kůře	70 až 132 ppm
Koncentrace v mořské vodě	0,01 mg/l
Vzhled	Modrobílý kovový prvek se silným leskem
Identifikace
Registrační číslo CAS	7440-66-6
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost	65,409
Atomový poloměr	134 pm
Kovalentní poloměr	122 pm
Van der Waalsův poloměr	139 pm
Iontový poloměr	74 pm
Elektronová konfigurace	3d10 4s2
Oxidační čísla	0, I, II
Elektronegativita (Paulingova stupnice)	1,65
Ionizační energie
První	906,4 KJ/mol
Druhá	1733,3 KJ/mol
Třetí	3833 KJ/mol
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava	Šesterečná
Molární objem	9,16×10−6 m3/mol
Mechanické vlastnosti
Hustota	7,14 g/cm3
Skupenství	Pevné
Tvrdost	2,5
Tlak syté páry	100 Pa při 750K
Rychlost zvuku	3850 m/s
Termické vlastnosti
Tepelná vodivost	116 W⋅m−1⋅K−1
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání	419,53 °C (692,68 K)
Teplota varu	906,85 °C (1 180 K)
Skupenské teplo tání	7,28 KJ/mol
Skupenské teplo varu	114,2 KJ/mol
Měrná tepelná kapacita	388 Jkg−1K−1
Elektromagnetické vlastnosti
Elektrická vodivost	16,6×106 S/m
Měrný elektrický odpor	59,0 nΩ·m
Standardní elektrodový potenciál	-0,763 V
Magnetické chování	Diamagnetický
Bezpečnost
GHS02 GHS09 [1] Nebezpečí[1]
R-věty	R15, R17, R50/53
S-věty	S2, S43, S46, S60, S61
Izotopy
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P 64Zn 48,6% je stabilní s 34 neutrony 65Zn umělý 243,93 dne ε β+ 1,351 6 65Cu γ 1,1155 65Cu 66Zn 27,9% je stabilní s 36 neutrony 67Zn 4,1% je stabilní s 37 neutrony 68Zn 18,8% je stabilní s 38 neutrony 70Zn 0,6% je stabilní s 40 neutrony 72Zn umělý 46,5 β− 0.458 72Ga
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Měď ≺ Zn ≻ Gallium ⋎ Cd

Zinek (chemická značka Zn, latinsky zincum) je měkký lehce tavitelný kov, používaný člověkem již od starověku. Slouží jako součást různých slitin, používá se při výrobě barviv a jeho přítomnost v potravě je nezbytná pro správný vývoj organismu.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Zinek je modrobílý^[zdroj? kovový prvek se silným leskem, který však na vlhkém vzduchu ztrácí. Mřížka zinku krystaluje v hexagonálním těsném uspořádání. Za normální teploty je křehký, v rozmezí teplot 100–150 °C je tažný a dá se válcovat na plech a vytahovat na dráty, nad 200 °C je opět křehký a dá se rozetřít na prach. Zinek je velmi snadno tavitelný a patří k nejsnáze těkajícím kovům. Tepelná vodivost zinku je 61–64 % a elektrická vodivost 27 % vodivosti stříbra. Při teplotách pod 0,875 K je supravodivý. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Ve sloučeninách se nejčastěji vyskytuje v oxidačním čísle II, ale známe i sloučeniny, kde je zinek v oxidačním čísle I. Ty obsahují ionty Zn 2+
2  a je nutno je stabilizovat stericky objemnými ligandy.^[2]

V silných minerálních kyselinách se zinek velmi ochotně rozpouští za vývoje plynného vodíku. Na vzduchu je zinek stálý, protože se rychle pokryje tenkou vrstvičkou oxidu, která jej účinně chrání proti korozi vzdušným kyslíkem i vlhkostí (vodou) – tzv. pasivace. Zinek se ale také rozpouští v roztocích hydroxidů, vodném amoniaku a za tepla také v chloridu amonném, což je projevem jeho amfoterity (rozpouštění v kyselinách i hydroxidech). Pokud je zinek ve velmi čistém stavu, rozpouštění v kyselinách ani hydroxidech neprobíhá nebo probíhá velmi pomalu.

Zinek na vzduchu při zahřátí hoří jasně svítivým modrozeleným plamenem, přičemž vzniká bílý oxid zinečnatý. Za červeného žáru se zinek oxiduje také vodní parou a oxidem uhličitým, který se redukuje na oxid uhelnatý. S halogeny reaguje zinek velmi neochotně a pouze za přítomnosti vlhkosti. Sulfan působí na zinek za normální teploty a vzniká tak sulfid zinečnatý. Za tepla se zinek slučuje také se sírou a fosforem. S elementárním dusíkem, vodíkem a uhlíkem se neslučuje vůbec,^[3] ale s amoniakem tvoří za vysokých teplot nitrid zinečnatý. S velkým množstvím kovů je zinek neomezeně mísitelný a tvoří slitiny a s některými tvoří dokonce sloučeniny.

Historický vývoj

První použití zinku lze datovat ve starověku, kdy se používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př. n. l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia – časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda.

Čistý zinek se podařilo pravděpodobně poprvé připravit ve 13. století v Indii. Odtud se tato znalost přenesla do Číny, kde se v období dynastie Ming v letech 1368–1644 používaly zinkové mince. V Evropě nebyla výroba zinku známa, a proto se zinek v 17. a 18. století dovážel z Číny loděmi nizozemské Východoindické společnosti.

První výroba zinku v Evropě započala na začátku 18. století v Anglii v oblasti Bristolu. Velmi rychle se započalo s výrobou také ve Slezsku a Belgii. Původ slova zinek není sice úplně jasný, ale nejčastější domněnka je, že byl odvozen od německého slova Zinke (v překladu „bodec“ nebo „zub“) a to podle vzhledu kovu.

Výskyt

V zemské kůře je zinek poměrně bohatě zastoupen. Průměrný obsah činí kolem 100 mg/kg, čemuž odpovídá 76 ppm (parts per milion = počet částic na 1 milion částic). Tímto rozšířením v zemské kůře se řadí k prvkům jako je rubidium (78 ppm) a měď (68 ppm). I v mořské vodě je jeho koncentrace značně vysoká – 0,01 miligramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom zinku přibližně 100 milionů atomů vodíku.

Hlavním minerálem a rudou pro průmyslovou výrobu zinku je sfalerit neboli blejno zinkové ZnS, v přírodě se v malém množství vyskytuje také další minerál se složením ZnS, avšak v jiné krystalové modifikaci známý jako wurtzit. Dalšími minerály zinku jsou smithsonit neboli kalamín uhličitý ZnCO₃, kalamín křemičitý Zn₂SiO₄·H₂O, willemit Zn₂SiO₄, troosit (Zn,Mn)₂SiO₄, zinkit neboli červená ruda zinková ZnO, franklinit (Zn,Mn)O·Fe₂O₃, zinečnatý spinel ZnO·Al₂O₃ a hemimorfit Zn₄Si₂O₇(OH)₂. Vzácně se v přírodě můžeme setkat i s elementárním, kovovým zinkem.

Velká naleziště zinkových rud, zejména sfaleritu a smithsonitu, se nachází v Kanadě, Spojených státech amerických a v Austrálii. Malá množství zinku bývají také přimíšena v železných rudách a při zpracování rud železa ve vysoké peci se hromadí v podobě zinkového prachu z kychtových plynů. Může to být 30 % i více, a proto se pro výrobu zinku vychází i z tohoto materiálu.

• 
  Sfalerit – ZnS
• 
  Smithsonit – ZnCO₃
• 
  Zinkit – ZnO

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Zinek
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---