Tauhíd (arabsky توحيد‎, přepisováno také jako tawhíd) je v islámské teologii nauka o jedinosti Boží a je tak základem všech článků víry islámu. Centrálním prvkem tauhídu je striktní monoteismus – vyznání víry v jediného, nedělitelného a nezávislého Boha (oproti např. konceptu Svaté Trojice v křesťanství). Slovně ho vyjadřuje první část šahády (Není božstva kromě Boha...).

Podle víry muslimů nelze k jediné Boží podstatě nic přidružovat (tento přečin se nazývá širk).

Islámská teologie dělí tauhíd na tři kategorie:^[1]

1. Tauhíd ar-rubúbijja (doslovně „zachování jedinečnosti Pána světů“) – tvrzení, že Alláh je jediný, svrchovaný Pán světů, bez společníků
2. Tauhíd al-asmá was-sifát (dosl. „zachování jedinečnosti Alláhových jmen a přívlastků“) – tvrzení, že vlastnosti Alláha jsou jedinečné a nic se jim nevyrovná
3. Tauhíd al-'ibáda (dosl. „zachování jedinečnosti v uctívání Alláha“) – tvrzení, že Alláh je jediný ve svém právu na to, aby byl uctíván

Odkazy

Reference

Literatura

• PHILIPS, Abu Ameenah Bilaal. Základy tauhídu (jedinečnosti Alláha): islámský koncept Boha. 1. vyd. Praha: Muslimská obec v Praze, 2012. 147 s. ISBN 978-80-904373-3-3. 

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.