A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Středolevicová koalice | |
|---|---|
| Coalizione di centro-sinistra | |
| Zkratka | CSX |
| Datum založení | 6. března 1995 |
| Lídr | Elly Schlein[p 1] |
| Zakladatel | Romano Prodi |
| Sídlo | Via Poli 3, Řím |
| Typ strany | koalice |
| Ideologie | Sociální demokracie Sociální liberalismus Pro-evropanismus |
| Politická pozice | středolevice |
| Evropská strana | PES/ALDE |
| Politická skupina EP | S&D/RE |
| Barvy | |
| Volební výsledek | 26,1% (volby 2022) |
| Zisk mandátů ve volbách | |
| Poslanecká sněmovna | 85/400
|
| Senát republiky | 44/200
|
| Evropský parlament | 18/73
|
| Regionální parlamenty | 251/897
|
| Guvernéři regionů | 6/21
|
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Středolevicová koalice (italsky Coalizione di centro-sinistra, zkratka CSX), dříve také znamá jako Olivovník (L'Ulivo) a Itálie. Obecné blaho (Italia. Bene Comune), je volná italská politická koalice. Od svého založení roku 1995 představuje pod různými názvy vedle Středopravicové koalice jeden ze dvou pólů italské politiky. Monopolní postavení obou koalic bylo narušeno až roku 2013 nástupem Hnutí pěti hvězd.[1]
Na rozdíl od svého heterogenního středopravicového protějšku ve Středolevicové koalici dominuje Demokratická strana, ostatní uskupení mají znatelně menší zastoupení v parlamentu i podporu v průzkumech.
Složení pro parlamentní volby 2022
Následující tabulka obsahuje strany, které v rámci Středolevicové koalice kandidovaly v parlamentních volbách 2022.[2]
Složení koalice není mimo období parlamentních voleb pevné a na regionální úrovni se může lišit. Většinou však zahrnuje právě níže uvedené strany.
| Strana | Ideologie | Lídr | Parlament | Regiony | |
|---|---|---|---|---|---|
| Demokratická strana | Sociální demokracie | Elly Schlein | 69/400
|
188/897
| |
| Zelená Evropa | Zelená politika | Angelo Bonelli | 11/400
|
8/897
| |
| Italská levice | Demokratický socialismus | Nicola Fratoianni | 4/400
|
4/897
| |
| Více Evropy | Liberalismus | Emma Bonino | 2/400
|
1/897
| |
Strany v některých volbách spolupracující s CSX
| Strana | Ideologie | Lídr | Parlament | Regiony | |
|---|---|---|---|---|---|
| Hnutí pěti hvězd | Populismus | Giuseppe Conte | 52/400
|
59/897
| |
| Akce | Sociální liberalismus | Carlo Calenda | 11/400
|
8/897
| |
| Italia Viva | Liberalismus | Matteo Renzi | 10/400
|
16/897
| |
Koalice Olivovník (1995-2005)
Založení a první volební období
Středolevicová koalice byla založena roku 1995 jako koalice Olivovník (italsky L’Ulivo). Za jejím vytvořením stál Romano Prodi, prominentní profesor ekonomie a bývalý člen Křesťanské demokracie. Olivovník v sobě spojoval strany vymezující se vůči vládě Silvia Berlusconiho, jehož byl Prodi nesmlouvavý kritik. Jednalo se o Demokratickou stranu levice, nástupnickou stranu Italské komunistické strany, Italskou lidovou stranu, dědičku Křesťanské demokracie, a několik menších uskupení. Tato koalice překvapivě vyhrála parlamentní volby 1996; Prodi se následně stal předsedou vlády.[3]
Prodiho vláda ale roku 1998 padla, když přišla o podporu Strany komunistické obnovy. V následujících letech byl Olivovník jádrem koaličních kabinetů Massima D'Alemy a Giuliana Amata.
Složení koalice pro volby 1996
| Strana | Ideologie | Lídr | Výsledek | |
|---|---|---|---|---|
| Demokratická strana levice | Demokratický socialismus | Massimo D'Alema | 172/630
| |
| Lidovci za Prodiho (PPI-UD-PRI-SVP) | Křesťanská demokracie | Franco Marino | 69/630
| |
| Italská obroda | Liberalismus | Lamberto Dini | 26/630
| |
| Federace zelených | Zelená politika | Franco Corleone | 14/630
| |
| Síť | Protikorupční politika | Leoluca Orlando | 3/630
| |
| Ladinská autonomistická unie | Regionalismus | 1/630
| ||
Volby 2001 a federace Olivovník
V roce 2001 Olivovník obhajoval volební vítězství; volebním lídrem se stal Francesco Rutelli, lídr křesťanskodemokratické La Margherity. Sestával se z Levicových demokratů (nástupce Demokratické strany levice), La Margherity (nástupce Italské lidové strany) a dalších formací od komunistů po centristy. Všeobecné volby ale koalice prohrála a k moci se vrátil Berlusconi.
Roku 2004 se Olivovník přeměnil ve federaci politických stran, zahrnující Levicové demokraty, La Margheritu a další dvě malá uskupení. Lídrem federace se stal opět Romano Prodi, který do té doby zastával funkci předsedy Evropské komise.
Složení koalice pro volby 2001
| Strana | Ideologie | Lídr | Výsledek | |
|---|---|---|---|---|
| Levicoví demokraté | Demokratický socialismus | Massimo D'Alema | 136/630
| |
| La Margherita | Křesťanská demokracie | Francesco Rutelli | 83/630
| |
| Slunečnice (FdV-SDI) | Ekosocialismus | Enrico Boselli | 17/630
| |
| Strana italských komunistů | Komunismus | Oliviero Diliberto | 10/630
| |
| Jihotyrolská lidová strana | Regionalismus | 3/630
| ||
| Údolí Aosty | Regionalismus | 1/630
| ||
Koalice Jednota (2005-2008)
Volby 2006
Pro parlamentní volby 2006 středolevice vytvořila širší koalici, kde se kromě stran sdružených v Olivovníku sešla další menší uskupení; tato aliance byla nazvána Jednota (italsky L’Unione). Ačkoli byl staronový lídr Romano Prodi ekonomicky orientován do středu a pilířem koalice byli opět Levicoví demokraté a La Margherita, do nového uskupení byly začleněny i krajně levicové formace. Jednalo se o skalní komunisty ze Strany komunistické obnovy, reformní Stranu italských komunistů nebo radikálně zelenou Federaci zelených.[4] Důvodem jejich účasti byla vyrovnanost italské levice a pravice, ve kterých byla jejich voličská základna rozhodující.[5]
Ve volbách Jednota velmi těsně vyhrála, a to s minimálním náskokem 20 000 hlasů. Berlusconi výsledky původně nechtěl uznat, hlasy musel přepočítávat soud.[6] Prodi následně vytvořil vládu.[7]
Složení koalice pro volby 2006
| Strana | Ideologie | Lídr | Výsledek | |
|---|---|---|---|---|
| Levicoví demokraté | Demokratický socialismus | Piero Fassino | 136/630
| |
| La Margherita | Křesťanská demokracie | Francesco Rutelli | 90/630
| |
| Strana komunistické obnovy | Komunismus | Fausto Bertinotti | 41/630
| |
| Růže v pěsti (RI-SDI) | Sociální liberalismus | Emma Bonino | 18/630
| |
| Itálie hodnot | Protikorupční politika | Antonio Di Pietro | 17/630
| |
| Strana italských komunistů | Komunismus | Oliviero Diliberto | 16/630
| |
| Federace zelených | Zelená politika | Alfonso Pecoraro Scanio | 15/630
| |
| Unie demokratů pro Evropu | Křesťanská demokracie | Clemente Mastella | 10/630
| |
| Jihotyrolská lidová strana | Regionalismus | Luis Durnwalder | 4/630
| |
| Autonomie svoboda demokracie | Regionalismus | Roberto Nicco | 1/630
| |
Nestabilní vláda a vytvoření Demokratické strany
První vážná krize přišla v únoru 2007, když Prodiho vláda v Senátu prohrála hlasování o své koncepci zahraniční politiky. Ta byla hlavním kámenem úrazu vládní koalice; mezi komunisty a zelenými na jedné straně a centristy na druhé propukaly ostré spory. V reakci na porážku v hlasování kabinet rezignoval.[8] Nakonec byl ale dohodnut jeho návrat, když další Prodiho vláda v Senátu důvěru těsně získala.[9]
V první polovině roku 2007 se federace Olivovník přeměnila na plnohodnotnou politickou stranu. Spojila v sobě páteřní strany Středolevicové koalice, tj. Levicové demokraty a La Margheritu. Byla nazvána Demokratickou stranou, ideově se i inspirovala americkou Demokratickou stranou.[10]
Na začátku roku 2008 ale přišla další krize, když vládu opustila centristická formace Unie demokratů pro Evropu. Následkem toho kabinet ztratil důvěru v Senátu a podal demisi.[11]
Koalice vedené Demokratickou stranou (2008-současnost)
Opoziční období (2008-2013)
Po pádu Prodiho vlády následovaly v dubnu 2008 předčasné volby; středolevice se jich účastnila pod prostým názvem Středolevicová koalice a vedl ji někdejší starosta Říma Walter Veltroni. Pilířem byla Demokratická strana; kromě ní aliance sdružovala jen protikorupční stranu Itálie hodnot a tradičně též regionální uskupení z Jižního Tyrolska a Údolí Aosty. Do koalice již nebyla zahrnuta krajní levice, reprezentovaná komunisty a zelenými.[12]
Průzkumy ale ukazovaly suverénní vedení Středopravicové koalice Silvia Berlusconiho; Veltroni si ani nekladl za cíl vítězství, nýbrž pouhou hranici 35% hlasů.[12] Toho nakonec dosáhl; do úřadu premiéra se ale vrátil Berlusconi a Veltroniho koalice se po dvou letech vrátila do opozice.[13]
Berlusconiho kabinet nicméně na podzim 2011 padl. Vzápětí jej nahradila úřednická vláda Maria Montiho, kterou středolevice podporovala. Monti úřadoval až do řádných voleb v únoru 2013.[14]
Složení koalice pro volby 2008
| Strana | Ideologie | Lídr | Výsledek | |
|---|---|---|---|---|
| Demokratická strana | Sociální demokracie | Walter Veltroni | 217/630
| |
| Itálie hodnot | Protikorupční politika | Antonio Di Pietro | 29/630
| |
| Jihotyrolská lidová strana | Regionalismus | 2/630
| ||
| Autonomie svoboda demokracie | Regionalismus | Roberto Nicco | 1/630
| |
Volby 2013
Pro parlamentní volby 2013 byla sestavena koalice Itálie. Obecné blaho (italsky Italia. Bene Comune). Kromě Demokratické strany zahrnovala ještě levicovou formaci Levice ekologie svoboda, centristický Demokratický střed a Jihotyrolskou lidovou stranu. V primárkách konaných na konci roku 2012 zvítězil Pier Luigi Bersani, odborář starého střihu, když porazil reformního centristu Mattea Renziho.[1][15]
Dosavadní suverénní postavení obou koalic nahlodalo Hnutí pěti hvězd (M5S) komika Beppe Grilla, které získalo 25% hlasů. Stejně tak středová koalice premiéra Maria Montiho S Montim pro Itálii dostala přes 10%. Středolevice volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu tedy vyhrála i s poměrně malým ziskem kolem třiceti procent. Ve sněmovně obsadila díky bonusu pro vítěze velkou většinu 345 křesel, v Senátu ale dostala pouze 123 mandátů, což ani s předpokládanou podporou Montiho koalice na většinu nestačilo.[16] Bersani proto musel vyjednat dohodu buď s M5S, nebo s Lidem svobody Silvia Berlusconiho.[17]
Antisystémové Hnutí pěti hvězd spojení se zavedenými politickými stranami odmítlo, jedinou alternativou proto byl Berlusconi.[17] Po komplikovaných jednáních vznikla kompromisní vláda, do jejíhož čela se postavil demokrat Enrico Letta a v níž měl Lid svobody pět zástupců.[18]