První světová válka - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

První světová válka
 ...
První světová válka
Nahoře: zákopy ve Francii; vlevo uprostřed: německé stíhačky Albatros D.III; vlevo dole: kulomet Vickers s obsluhou v ochranných maskách; vpravo uprostřed: britské tanky Mark V; vpravo dole: potápějící se predreadnought HMS Irresistible
Nahoře: zákopy ve Francii; vlevo uprostřed: německé stíhačky Albatros D.III; vlevo dole: kulomet Vickers s obsluhou v ochranných maskách; vpravo uprostřed: britské tanky Mark V; vpravo dole: potápějící se predreadnought HMS Irresistible

Trvání28. července 1914 – 11. listopadu 1918
MístoSvětová válka: Evropa, Afrika a Blízký východ (krátce v ČíněPacifiku)
PříčinyZavraždění následníka rakousko-uherského trůnu Františka d'Estevyhlášení války Srbsku.
Dlouhodobé soupeření evropských mocností, militarismus, imperialismus. (další)
VýsledekVítězství Dohody.
Strany
Státy Dohody: Ústřední mocnosti:

podpora a kooperace s Ústředními mocnostmi:


klientelistické státy Ústředních mocností: klientelistické státy Německa:

klientelistické státy Osmanské říše:

Velitelé
Georges Clemenceau
Joseph Joffre
Ferdinand Foch
Robert Nivelle
Spojené království Herbert H. Asquith
Spojené království D. Lloyd George
Spojené království Douglas Haig
Spojené království John Jellicoe
Italské království Viktor Emanuel III.
Italské království Luigi Cadorna
Italské království Armando Diaz
Ruské impérium Mikuláš II.
Ruské impérium Alexej Brusilov
Woodrow Wilson
John J. Pershing
Albert I.
Petr I. Karađorđević
Rumunsko Ferdinand I.
Japonsko Taišó
Portugalsko Sidónio Pais
Portugalsko Bernardino Machado
Řecko Konstantin I.
Czechoslovak National Council T. G. Masaryk
Czechoslovak National Council Milan R. Štefánik
Czechoslovak National Council Maurice Janin
Německá říše Vilém II. Pruský
Německá říše Helmuth von Moltke
Německá říše Erich von Falkenhayn
Německá říše Paul von Hindenburg
Německá říše Reinhard Scheer
Německá říše Erich Ludendorff
PředlitavskoUherské království František Josef
PředlitavskoUherské království Karel I.
PředlitavskoUherské království Bedřich Rakousko-Těšínský
PředlitavskoUherské království Hermann Kövess von Kövessháza
PředlitavskoUherské království Franz Conrad von Hötzendorf
PředlitavskoUherské království Arthur Arz von Straußenburg
Mehmed V.
Mehmed VI.
Enver Paša
Bulharsko Ferdinand I.
Saúd bin Abdul-Azíz
Muhammad Abdallah Hassan
Fatali Chan Chojski
Ali Dinar
Síla
Ruské impérium 12 000 000[1]

Spojené království 8 780 000[pozn. 1][2]

8 660 000[pozn. 2][2]

Italské království 5 900 000[2]

4 350 000[2]

Rumunsko 750 000[3]

Japonsko 800 000[4]

707 000[4]

267 000[4]

230 000[4]

Czechoslovak National Council 88 701[5]

50 000[4]

Celkem: ~ 42 950 000

Německá říše 13 400 000[2]

PředlitavskoUherské království 7 800 000[2]

2 800 000[4]

Bulharsko 1 200 000[2]

20 000–25 000

10 000

4 000–6 000

Celkem: ~ 25 248 000

Ztráty
Mrtví:
5 421 000[pozn. 3][6]
Zranění: 7 025 000[7]
Pohřešovaní: 4 121 000
Mrtví:
4 029 000[7]
Zranění: 8 379 000[7]
Pohřešovaní: 3 629 000

Některá data mohou pocházet z datové položky.

První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od 28. července 1914 do 11. listopadu 1918. První světová válka zasáhla Evropu, AfrikuAsii a bojovalo se i na světových oceánech. Formální příčinou války byl úspěšný atentát na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'EsteSarajevu dne 28. června 1914. Měsíc poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetnou válku Srbsku. Na základě předchozích aliančních smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během zhruba čtyř týdnů se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Ve válce se střetly dvě znepřátelené koalice: Trojdohoda (dále jen „Dohoda“) a Ústřední mocnosti. Dohodovými mocnostmi byly při vypuknutí války Francie, carské RuskoSpojené království (resp. celé Britské impérium) stojící na straně napadeného Srbska a Belgie, jejíž neutralitu na počátku války nerespektovalo během útoku na západě Německo. K Dohodě se postupně připojovaly další státy: v roce 1914 Japonsko, v roce 1915 Itálie, v roce 1916 RumunskoPortugalsko a v roce 1917 Spojené státy americkéŘecko. K Ústředním mocnostem NěmeckuRakousko-Uhersku se v roce 1914 přidala Osmanská říše a v roce 1915 také Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrální pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Lichtenštejnsko a státy Skandinávie.

Boje první světové války probíhaly v Evropě i mimo ni na vícero frontách. Jako rozhodující bojiště se ukázala západní fronta, kde se na belgickém a francouzském území střetla německá armáda s Francouzi a Angličany od roku 1917 podporovanými také Američany. Dlouhé a nerozhodné boje zde do značné míry probíhaly v zákopech, a proto se hovoří o zákopovéopotřebovávací válce. Na západní frontě došlo i k nejdelším a nejkrvavějším bitvám celé války, u Verdununa Sommě. Vedle západní fronty se v Evropě bojovalo také na východní, srbské, italskésoluňské frontě. V bojích se octla i koloniální území zapojených států v Africe a Asii a po vstupu Osmanské říše do války se nové fronty otevřely rovněž na Kavkaze, v Persii, v Mezopotámii nebo v Sýrii a Palestině. V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků,[8] z nichž 9,5 milionu během konfliktu padlo.[7] Miliony civilistů navíc zemřely přímo v důsledku vojenských operací, při masakrech, pogromech, při genocidě Arménů nebo kvůli hladu a vyčerpání, rozšířeným nemocem a při pandemii španělské chřipky.

Za konec světové války se pokládá, a ve světě v rámci Dne válečných veteránů oslavuje, 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.30 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda FocheCompiègne.[9] Formálním zakončením války byla pařížská mírová konference konaná v roce 1919, na které byly s poraženými státy Ústředních mocností uzavřeny pařížské předměstské smlouvy.

První světová válka představuje historický zlom v oblasti politické, kulturní i ekonomické. V důsledku války došlo ve světě k sérii revolucí a povstání a k zániku ruské, rakousko-uherské, osmanské i německé říše. Versailleská smlouva nadiktovaná Německu vítěznými státy Dohody během konference v Paříži však předznamenala další světový konflikt, který vypukl po dvaceti letech.[10]

Pojmenování

Spojení světová válka (německy Weltkrieg) pro označení právě probíhajícího konfliktu poprvé použil německý biologfilozof Ernst Haeckel v září roku 1914. Do vypuknutí druhé světové války byly válečné události z let 1914 až 1918 obecně známy jako světová válka či Velká válka (anglicky Great War). Někdy byl konflikt současníky kvůli své ničivosti označován také jako válka, která ukončí válku; tento termín zpopularizoval Herbert George Wells v publikaci The War That Will End All Wars, která vyšla v roce 1914.[11][12]

Jako o první světové válce se o konfliktu hovoří od roku 1939. Někteří autoři označují období z let 1914 až 1945 jako „evropskou občanskou válku“ nebo používají termín „druhá třicetiletá válka“.[13]

Pozadí a příčiny války

Vztahy velmocí

Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Koncert velmocí.

Ačkoliv přímým podnětem k vypuknutí první světové války byl atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, příčiny konfliktu a rostoucí nepřátelství mezi velmocemi měly mnohem hlubší pozadí.[14] V průběhu 19. století byl systém mocenské rovnováhy mezi evropskými mocnostmi známý jako tzv. Koncert velmocí schopen uklidňovat vzájemné rozpory a až na výjimky nedocházelo mezi velmocemi k rozsáhlejší vojenské konfrontaci.[15] Rovnováhu v Evropě narušilo především výrazné zesílení Pruska, které se po vítězné válceRakouskem v roce 1866 stalo hegemonem v německém prostoru. Drtivá porážka Francieprusko-francouzské válce v roce 1871 přispěla k sjednocení a vytvoření Německého císařství. Ziskem Alsaska-Lotrinskaválečných reparací od poražené Francie došlo k výraznému hospodářskému a vojenskému posílení Německa. Narušení rovnováhy sil posléze zapříčinilo zformování dvou znepřátelených vojenských aliancí, závody ve zbrojení a v konečném důsledku i vypuknutí první světové války.[16]

Společná fotografie německého císaře Viléma II. a ruského cara Mikuláše II. z roku 1905
Německý císař Vilém II. v ruské uniformě a ruský car Mikuláš II. v pruské uniformě

Ve Francii vyvolala potupná porážka a následující územní ztráty vlnu revanšismu a silnou touhu po odplatě, což zkomplikovalo francouzsko-německé vztahy na celá desetiletí. Ve vojenských plánech usilovala Francie o získání Alsaska a Lotrinska nazpět.[17] Ve snaze izolovat poraženou Francii vstoupil německý císař Vilém I. spolu s rakouským císařem Františkem Josefem I.ruským carem Alexandrem II. v roce 1873 do tzv. Spolku tří císařů. Vztahy Ruska a Rakousko-Uherska však zchladly kvůli střetávajícím se zájmům obou mocností o vliv na Balkáně, kde slábnoucí Osmanská říše nedokázala zabránit osamostatnění slovanských států podporovaných Ruskem.[18] Politika Skvělé izolace soustředila zájmy Británie na její impérium a v rámci kontinentu se ostrovní velmoc snažila udržovat mocenský status quo.[19]

Velká východní krize a období nestability na Balkáně v 70. letech 19. století vyvrcholily v roce 1877, kdy vypukla válka Ruska s Osmanskou říší. Rusové ve snaze o ovládnutí úžin BosporDardanely, které by carskému loďstvu otevřely přístup do Středomoří, ve válce podpořili Srbské, ČernohorskéRumunské knížectví. Porážku Osmanů stvrdila Sanstefanská mírová smlouva uzavřená v roce 1878, která uznávala autonomii Bulharska.[20] Sílící ruský vliv na Balkáně znepokojil zbylé evropské mocnosti, načež byl z iniciativy Rakousko-Uherska svolán Berlínský kongres.[21] Protokol schválený na kongresu revidoval Sanstefanskou smlouvu rozdělením Bulharska, uznal nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunska a umožnil Rakousku-Uhersku okupovat Bosnu, HercegovinuNovopazarský Sandžak. Rusům byly ponechány dobyté oblasti Zakavkazska, avšak Britové obsadili Kypr a podařilo se jim zabránit Rusku v průniku k úžinám.[22] Ruské intervence na Balkáně způsobily zhoršení vztahů s Rakousko-Uherskem, které společně s Německem vytvořilo 7. října 1879 Dvojspolek namířený původně jen proti Ruskému impériu.[23]

V poslední třetině 19. století se pak začaly vytvářet spojenecké bloky evropských imperiálních velmocí. K základnímu aliančnímu bloku Německa a Rakousko-Uherska se v roce 1882 připojila Itálie, čímž došlo k zformování Trojspolku.[24] Británie tradičně hájící své državy v Britské Indii byla znepokojená ruským postupem v Afghánistánu během tzv. Velké hry o vliv ve Střední Asii a kvůli stálým obavám z hrozícího proniknutí Ruska do Středomoří uzavřela v roce 1887 s Rakousko-Uherskem, Itálií a Španělskem tzv. Středomořské dohody, ve kterých se tyto mocnosti zavázaly zachovat stávající stav ve východním Středomoří, EgejskémČerném moři.[25]

Po podpisu Středomořských dohod a obratu v německé politice s nástupem kancléře Lea von Capriviho, Rusko definitivně přestalo udržovat spojenectví v rámci Spolku tří císařů a začalo se orientovat na spolupráci s Francií. Na původní francouzské finanční půjčky a ekonomické dohody zahrnující i dodávky zbraní navázaly Rusko a Francie 4. ledna 1894 podpisem spojenecké smlouvy.[26] Vztahy Francie a Británie zhoršené během Fašodské krize se začaly zlepšovat kvůli rostoucímu britsko-německému nepřátelství. Británii podráždila především výstavba německého loďstva a císařské angažování se na Blízkém východě, kde Deutsche Bank získala od Osmanů koncesi na stavbu Bagdádské železnice.[27] Británie opustila politiku tzv. skvělé izolace (splendid isolation), 30. ledna 1902 podepsala spojeneckou smlouvu s Japonskem[28] a 8. dubna 1904 podpisem Srdečné dohody potvrdila spojenectví s Francií.[29][30] Vztahy Německa s Francií a Británií dále zhoršila i první marocká krize z roku 1905, která pomohla posílit nové anglo-francouzské spojenectví. Francouzská koloniální expanzeMaroku v roce 1911, kterou Německo označilo za porušení dohody z roku 1906, vyústila v druhou marockou krizi a hrozila přerůst v ozbrojený konflikt Německa s Francií a Británií, která se postavila na stranu Francie.[31] Trojdohoda vznikla podepsáním rusko-anglické smlouvy 31. srpna 1907, v níž se obě velmoci obávající se Německa dohodly na urovnání vzájemných sporů a vymezení sfér vlivu ve Střední Asii.[32] Druhý vojenský blok byl dotvořen v roce 1912 po uzavření dalších britsko-ruských a britsko-francouzských dohod.[33] V Německu panovaly obavy, že nově vytvořená aliance Ruska, Francie a Británie představuje přímé ohrožení císařství, které se tak ocitlo v obklíčení.[34]

Historikové u příčin první světové války zdůrazňují neochotu všech velmocí nadále řešit rostoucí spory mírovou cestou. Někteří badatelé zastávají názor, že se situace v Německu a Rakousko-Uhersku vymkla z rukou a světovou válku svou politikou zavinily neúmyslně.[35] Část historiků zastoupená například Fritzem Fischerem pak považuje za hlavního viníka vypuknutí války císařské Německo, které mělo konflikt aktivně připravovat.[35] Německé i rakousko-uherské velení se totiž obávalo porážky, pokud by konflikt s Ruským impériem vypukl později a Rusové by stihli dokončit výstavbu železniční sítě, která by výrazně zvýšila mobilitu obrovské carské armády.[36]

Závody ve zbrojení

Za dlouhé vlády královny Viktorie se Britské impérium stalo největším a nejmocnějším státem světa. Sjednocené a dynamicky se rozvíjející Německo, kde došlo k obrovskému navýšení těžby uhlí a železa a k zrychlení produkce oceli, vystřídalo Británii v roce 1913 v pozici největší evropské průmyslové mocnosti.[37] Po Rusku se Německé císařství navíc stalo i druhým nejlidnatějším evropským státem.[38] Německé koloniální ambiceAfrice, AsiiOceánii a výstavba silného císařského námořnictva, kterou prosazoval velkoadmirál Alfred von Tirpitz, znepokojovaly Velkou Británii, která nechtěla Německu přepustit svou vůdčí pozici v zámoří.[39][40]

Tovární hala s děly v Kruppových závodech v Essenu.
Děla vyrobená v Kruppových závodech v Essenu v roce 1873

V důsledku vzájemného soupeření začala většina velmocí na počátku 20. století s rozsáhlým vyzbrojováním. Výdaje na zbrojení se v letech 19081913 v Rakousko-Uhersku zvýšily o 14 %, ve Velké Británii ve stejném období o 30 %, v Rusku o 53 %, v Itálii o 61 %, v Německu o 69 % a ve Francii o 86 %.[41] Zbrojní průmysl zažíval díky státním zakázkám konjunkturu v celé Evropě. Kromě hutnictví a strojírenství se rychle rozvíjel i chemický průmysl produkující nové a účinnější výbušniny.[38] Konstruktér Hiram Stevens Maxim dokončil v roce 1884 první plně automatický kulomet[42][43] a Němci i Francouzi zaváděli na konci 19. století do výzbroje svých armád nová rychlopalná polní děla s rážemi 75 a 77 mm.[44] Britové v roce 1906 zařadili do služby revoluční bitevní loď HMS Dreadnought. Tento typ bitevních lodí pak záhy začaly stavět i ostatní námořní velmoci.[45]

V evropské společnosti ovlivněné myšlenkami filozofa Herberta Spencerasociálního darwinismu rostl militarismusnacionalismus namířený proti cizincům a zahraničním národům. Evropské státy zavedly povinnou vojenskou službu a díky industrializaci a rychlému technickému pokroku neustále přezbrojovaly své armády a válečná loďstva.[46]

Ruský ministr války Alexej Nikolajevič Kuropatkin informoval v roce 1898 cara Mikuláše, že Rusko není z hospodářských důvodů schopné držet s Německem a Francií krok v modernizaci armády, především dělostřelectva.[44] Mikuláš II. navrhl ostatním velmocem svolání mezinárodní konference, kde by se projednalo řešení vzájemných sporů nevojenskými prostředky. Přes původní neochotu většiny mocností se i díky tlaku veřejného mínění a pacifistickému hnutí uskutečnila v roce 1899 první mírová konference v nizozemském Haagu. Konference se zúčastnili zástupci 26 států. Druhá konference následovala v roce 1907. Došlo na nich k ustanovení Stálého rozhodčího soudu v Haagu a k uzavření Haagských úmluv stanovujících pravidla vedení války.[47] Ruský návrh na snížení výdajů na zbrojení však na konferenci podpořila pouze Itálie.[48]

Stavy armád před válkou (1912)
(v tisících)[49]
Mírový Mobilizační
Rusko 1160 4800
Německo 688 3000
Francie 604 2350
Rakousko-Uhersko 400 1700
Itálie 323 1100
Velká Británie 380 1000
Japonsko 280 1000
Osmanská říše 240 1000
USA 147 287
Srbsko 36 160

Krize na Balkáně

Podrobnější informace naleznete v článcích Bosenská krize, Balkánské války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

Balkán představoval v průběhu 19. století nejméně stabilní evropskou oblast, kde se na hroutící se Osmanské říši osamostatnily za podpory ruského cara slovanské státy. Kromě Ruska však o expanzi na Balkáně projevovalo zájem i Rakousko-Uhersko, které si obsazením Bosny a Hercegoviny chtělo zajistit své pozice na Jadranu.[50] Když v roce 1908 vyhlásilo Bulharsko nezávislost na Osmanské říši, Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, kterou okupovalo již od Berlínského kongresu v roce 1878.[51] V Bulharsku se carem stal Ferdinand I. ze sasko-kobursko-gothské dynastie. Rakouská anexe Bosny a Hercegoviny ohrožovala Srbsko, přičemž válku VídněBělehradu v roce 1909 zažehnal zásah britské vlády připouštějící Rakušanům uznání anexe Bosny pouze v případě, že nedojde k válce se Srbskem. Srbsko bylo donuceno přijmout rakousko-uherskou expanzi především proto, že jeho hlavní spojenec Rusko nebylo po prohrané válce s Japonskem ochotné jít do dalšího vojenského konfliktu.[52]

Porážka Osmanů ve válce s Itálií motivovala balkánské státy sdružené v Balkánském svazu k zahájení dalšího útoku proti oslabené Osmanské říši. V první balkánské válce se v letech 19121913 s Turky střetlo Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora.[53] Po vytlačení Osmanské říše z Balkánu však mezi bývalými spojenci došlo k rozporům o dělení dobytého území a v létě roku 1913 se proti Bulharsku postavilo ve druhé balkánské válce Srbsko, Černá Hora, Řecko, Rumunsko i Osmanská říše. Po porážce muselo Bulharsko akceptovat podmínky Bukurešťského míru a bylo svými sousedy připraveno o území dobytá v první balkánské válce.[54] Velmoci potvrdily nezávislost Albánie, jejíž části však i v roce 1913 okupovali Černohorci a Srbové usilující o Velké Srbsko. Situace na Balkáně se alespoň částečně uklidnila teprve na nátlak velmocí.[54] Po dvou vítězných válkách však byly vztahy mezi Srbskem a Habsburskou monarchií krajně napjaté.[55]

Kresba v detailu zachycující atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. V popředí je atentátník Gavrilo Princip držící v natažené ruce pistoli.
Ilustrace zachycující Sarajevský atentát

Nacionalismus, touha po Velkém Srbsku a frustrace z rakouské anexe působila i na část obyvatelstva Bosny a Hercegoviny. Jihoslovanský odboj proti Rakousko-Uhersku podporovala tajná srbská organizace Černá ruka, v jejímž čele stál Dragutin Dimitrijević. V Bosně pak působila protihabsburská organizace Mladá Bosna.[56] Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v červnu 1914 v Bosně velké vojenské manévry při srbských hranicích, mnozí obyvatelé Srbska a Bosny to považovali za provokaci. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou, a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Návštěva byla podniknuta v den výročí bitvy na Kosově poli, která vedla k podmanění Srbska Osmanskou říší.[57] Radikální členové Mladé Bosny a Černé Ruky zde na následníka trůnu 28. června 1914 spáchali atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Arcivévodu a jeho manželku zastřelil člen Mladé Bosny, Gavrilo Princip.[58][59]

Průběh

Vypuknutí války

Podrobnější informace naleznete v článku Červencová krize.
Dynamická mapa světa zachycující zapojení jednotlivých států do konflitu na straně Dohody a Ústředních mocností.
Státy zapojené do války
     Dohoda
     Kolonie, dominia a teritoria Dohody a Dohodou okupovaná území
     Ústřední mocnosti
     Kolonie Ústředních mocností a okupovaná území
     Neutrální země

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války, označovaný jako červencová krize. Rakousko-Uhersko v reakci na atentát zaslalo Srbsku, které rakousko-uherské orgány podezřívaly z přímé účasti na spiknutí atentátníků, 23. července tzv. Červencové ultimátum.[60] Tvrdé požadavky vůči Srbsku byly formulované tak, aby bylo ultimátum protistranou odmítnuto a vedlo ke konfliktu mezi oběma zeměmi.[61] Zastáncem preventivní války se Srbskem byl především náčelník generálního štábu, Franz Conrad von Hötzendorf.[62] V tomto postoji rakouskou stranu podporovala německá vláda, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, podle jejího názoru v blízké budoucnosti stejně nevyhnutelné.[63][pozn. 4] Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné,[65] pokud nechtělo ztratit suverenitu.[66] Na radu Ruska, které bylo blízkým srbským spojencem,[67] srbská vláda částečně ustoupila a přijala devět z deseti bodů ultimáta kromě požadavku, aby rakouská policie prováděla vyšetřování atentátu přímo na srbském území.[68] Rakousko-uherská vláda označila 25. července srbskou reakci za nedostačující a císař František Josef I. nařídil na druhý den všeobecnou mobilizaci.[66] Mobilizovalo také Srbsko a car Mikuláš předběžně souhlasil s částečnou mobilizací ruských sil v případě napadení Srbska.[69]

Mapa Evropy s barevně rozlišenými státy zapojenými do války na straně Dohody a Ústředních mocností.
Evropské státy zapojené do války

Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a o den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Přestože se ruský car snažil válce zabránit,[70] byla všeobecná mobilizace ruských vojsk zahájena 31. července 1914.[71] Systém mezinárodní bezpečnosti založený na dvojici aliančních bloků – TrojdohoděTrojspolku – tak spustil řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Pochodující němečtí vojáci vyprovázení při mobilizaci civilisty.
Mobilizovaní němečtí vojáci, 1. srpen 1914

Dne 1. srpna mobilizovala svou armádu Francie a také Německo, které vyhlásilo válku Rusku.[72] Při útoku na západě Německo 2. srpna obsadilo Lucembursko3. srpna vyhlásilo válku Francii.[73] Ve snaze rychle postoupit na území Francie, vstoupila německá vojska 4. srpna do neutrální Belgie. Porušení belgické neutrality dalo Velké Británii téhož dne podnět k vyhlášení války Německu.[74] Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora a do týdne se do války proti Rakousko-Uhersku připojily i Francie a Velká Británie.[75]

Na straně Dohody vstoupilo 23. srpna do války i Japonsko, které v Číně obsadilo německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin.[76] Osmanská říše vstoupila do války na straně Ústředních mocností na přelomu října a listopadu 1914 poté, co osmanské loďstvo s podporou německých křižníků SMS BreslauSMS Goeben napadlo ruské přístavy v Černém moři.[77]

Poslední z evropských velmocí a předválečný člen Trojspolku, Itálie, která na počátku konfliktu vyhlásila neutralitu, vstoupila do války na straně Dohody 23. května 1915, kdy vyhlásila válku Rakousko-Uhersku.[78] Na stranu Německa a jeho spojenců se v říjnu roku 1915 postavilo také Bulharsko. Rumunsko naopak v roce 1916 podpořilo mocnosti Dohody. Spojené státy se do první světové války na straně Dohody přidaly v dubnu roku 1917.[79] Do světového konfliktu se v jeho průběhu na straně Dohody zapojilo i Portugalsko, Řeckomnohé mimoevropské státy.[80]

1914

Neúspěchy Rakouska-Uherska na srbské frontě

Prvním bojištěm světové války se stal Balkán. Rakousko-Uhersko vypovědělo Srbsku válku 28. července 1914 a rakousko-uherská armáda zaútočila již 29. července, kdy dělostřelectvo a dělové čluny na Dunaji ostřelovaly Bělehrad.[81] Při hranicích obou znepřátelených států pak došlo k vytvoření srbské fronty, na které mělo na počátku války iniciativu Rakousko-Uhersko. Náčelník rakousko-uherského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf však podcenil Srby, kteří mohli ke své efektivní obraně využívat hraniční řeky, hornatý terén i zkušenosti z předchozích bojů v balkánských válkách.[82] Přestože část sil musela být přesunuta proti postupujícím Rusům, rozhodl se generál Oskar Potiorek, velitel rakousko-uherské armády na Balkáně, napadnout nepřítele s 5. a 6. armádou. Rakouský útok ze západu z Bosny a Hercegoviny ve směru na ValjevoUžici měl zprvu výhodu překvapení, protože srbský velitel, vojvoda Radomir Putnik očekával hlavní nápor ze severu ve směru na Bělehrad.[83][84] V srpnu překročila rakousko-uherská vojska o síle přibližně 200 000 mužů SávuDrinu a zmocnila se města Šabac. Rakouská 3. armáda bojovala pod velením von Franka proti srbské 5. armádě pod vedením Pavla Jurišiće Sturma. Poté, co se k srbské 3. armádě přidala i nově zmobilizována 2. armáda pod vedením generála Stepanoviće, se srbským vojskům podařilo v bitvě u Ceru zvítězit. Po necelých 14 dnech neúspěšné ofenzívy nařídil Potiorek rakouským vojskům ustoupit zpět za hranice. Stepan Stepanović byl po vítězství povýšen na vojvodu – polního maršála. Rakušané v boji ztratili 600 důstojníků a přes 22 000 padlých a raněných vojáků. Srbské ztráty dosáhly 16 000 mužů.[85] Srbské velení během počátečních bojů využívalo chyb protivníka a náročného terénu zvýhodňujícího bránící se stranu. Srbská obrana se mohla opírat o mohutné toky hraničních řek Dunaj, Sáva a Drina, za kterými se nacházely těžko překročitelné horské hřebeny a husté lesy. Vojenské operace na Balkáně navíc velmi znesnadňovala absence kvalitních silnic a železnic.[86]

Rakousko-uherský velitel Franz Conrad von Hötzendorf sedící za stolem s vojenskými plány
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády, Franz Conrad von Hötzendorf patřil k propagátorům agresivní politiky vůči Srbsku a Itálii.[87]

Srbové povzbuzení prvotním úspěchem a ruským vrchním velením podnikli proti Rakousko-Uhersku nečekanou protiofenzívu. 6. září překročila srbská první armáda ve Sremu Sávu, kde nakrátko držela obranné pozice. Avšak Srbové se odtud kvůli rostoucímu rakouskému tlaku museli záhy stáhnout.[83] Srbské vrchní velení následně naplánovalo útok na západ proti Bosně a Hercegovině, kterého se zúčastnila i černohorská armáda. Srbská a černohorská vojska překročila Drinu u srbsko-bosensko-černohorské hranice, dobyla JahorinuPale a přiblížila se k Sarajevu, avšak v říjnu je rakousko-uherský protiútok donutil stáhnout se zpět za hranice.[83] Druhý velký rakousko-uherský úder proti Srbsku začal 7. září, kdy se rozhořela bitva na Drině. Rakušanům se částečně podařilo prolomit srbskou obranu u soutoku Driny se Sávou a vytvořit zde předmostí, odkud se pak v říjnu dokázali probít dál do vnitrozemí. Srbští vojáci byli vyčerpaní a klesala jim morálka, neboť neměli dostatečné zimní vybavení a v určitých chvílích jim dokonce chyběla munice. Rakousko-uherské jednotky obsadily téměř celý severovýchod Srbského království, dobyly Šabac, Valjevo a 2. prosince 1914 obsadily Bělehrad.[88] Ve Vídni se vedle výročí nástupu císaře Františka Josefa na trůn oslavoval i pád hlavního srbského města, z Berlína přišla císaři gratulace a světové noviny tvrdily, že obsazení Bělehradu způsobilo pád Srbska. Srbské vojáky hájící linii u řeky Kolubary musel povzbudit sám král Petr I. Karađorđević.[89] Generál Živojin Mišić, velitel 1. srbské armády zahájil 3. prosince v sedm hodin ráno silnou dělostřeleckou přípravou velkou protiofenzivu. Vyčerpaní a zaskočení rakousko-uherští vojáci byli v bitvě na Kolubaře poraženi. Při ústupu pak Rakušané nestíhali budovat obranné linie, načež byli nuceni vyklidit i samotný Bělehrad a srbská vojska je do půlky prosince znovu zahnala zpět za hranice. Fronta se tak po krvavých a neúspěšných rakousko-uherských útocích na konci roku 1914 vrátila do výchozích pozic na hraničních řekách. Oskar Potiorek byl po těchto porážkách zbaven velení. Rakušané přišli během neúspěšných ofenziv o 230 000 padlých, raněných a zajatých mužů.[90] Srbské ztráty na životech však byly také obrovské. Během prvního válečného roku se vyšplhaly na 110 000 zemřelých a ve válkou poničené zemi navíc vypukla epidemie tyfu.[91][92]

Německý útok na západě

Mapa zachycující západní frontu po stabilizaci v závěru roku 1914
Stabilizace západní fronty po německém ústupu od MarnyAisně, září 1914

Od uzavření francouzsko-ruského spojenectví se německé velení začalo připravovat na budoucí válku s početně silnějšími protivníky na dvou frontách. Němci předpokládali snahu Francie zaútočit ve směru na Alsasko a Lotrinsko a počítali s pomalou mobilizací v Rusku. Náčelník německého generálního štábu Alfred von Schlieffen proto vypracoval tzv. Schlieffenův plán. Dle něj mělo devadesát procent německých sil rychlým obchvatným manévrem přes území neutrálního Lucemburska, Belgie a Nizozemska vniknout do severovýchodní Francie, následně se stočit na jih, obsadit Paříž, obklíčit francouzská vojska ve východní části země a zničit je. Poté se jádro německých sil mělo přesunout na východ proti Rusku.[93] Schlieffenův nástupce v čele generálního štábu, Helmuth von Moltke mladší však v obavách z francouzského postupu rozhodl o posílení levého křídla svých sil na západě a také jednotek čelících ruské přesile na východě na úkor oslabení útočících svazů na pravém křídle hlavního útoku. Rozhodl se navíc omezit obchvat pouze na území Belgie a Lucemburska, aby německý postup nevyprovokoval Británii.[94]

Trojice francouzských generálů během manévrů. Zcela vpravo stojí Joseph Joffre.
Joseph Joffre, náčelník štábu francouzské armády v letech 1914 až 1916, vojáky přezdívaný papa Joffre[95]

Po vypuknutí války Německo dle upraveného Schlieffenova plánu nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, přes jejichž území začaly počátkem srpna k francouzským hranicím postupovat německé jednotky. Německý postup na západní frontě, která se od počátku války stala rozhodujícím bojištěm, však i kvůli nečekanému odporu Belgičanů nebyl dostatečně rychlý. Přesto Němci po dobytí belgických pevností LiègeNamuru, vítězstvích v bitvách u Monsuu Charleroi a po obsazení Bruselu a většiny belgického území postoupili na území Francie. Během bojů v Belgii se německá armáda dopustila řady zločinů na civilním obyvatelstvu, které na západě označili jako znásilnění Belgie.[96] Kvůli porušení belgické neutrality vstoupili Britové do války a na kontinent byl na pomoc Francouzů a Belgičanů odeslán Britský expediční sbor. Dle Plánu XVII mezitím francouzská vojska provedla rozsáhlý útok na Alsasko-Lotrinsko. Záhy byla ale odražena a Francouzi i Britové se museli před postupujícími Němci stáhnout až do blízkosti Paříže. Německé armádě se však Francouze, kteří kladli nečekaně tuhý odpor, nepodařilo obklíčit a postup německých vojsk na západní frontě byl nedaleko Paříže zastaven. V polovině září se navíc Francouzům a Britům podařilo provést protiútok a vyčerpané německé síly porazit v strategicky významné bitvě na řece Marně („Zázrak na Marně“).[97] Moltke byl donucen nařídit ústup od Marny za řeku Aisne, načež byl odvolán a do čela německé armády byl dosazen generál Erich von Falkenhayn.[98] Obě strany se následně snažily obranná postavení nepřítele obejít, takže v průběhu podzimu podnikaly pokusy o obchvatné údery známé jako závod k moři. Jakmile však frontová linie dosáhla Severního moře, vznikla na západě patová situace.[99] Úvodní německý postup se změnil v zákopovou poziční válku, kterou se obě strany v průběhu války marně pokoušely novým útokem prolomit.[75]

Ruský nápor na východní frontě

Jízdní oddíl kozáků pózující fotografovi na polní cestě.
Kozácká jízda

Druhou trhlinu dostala původní německá strategie na počátku války na východní frontě. Vzhledem k Schlieffenově plánu byla většina německých sil na počátku války vázána na západní frontě a tíze ruského útoku mělo do příchodu německých sil odolávat především Rakousko-Uhersko. Rusko však dokázalo zmobilizovat 34 divizí a překročit hranice dříve, než se čekalo. Ruská 1. a 2. armáda pod velení generálů RennenkampfaSamsonova zaútočily proti Východnímu Prusku, porazily slabá německá vojska u Gumbinnenu (Gusev) a ohrožovaly Královec. V kritické situaci jmenoval von Moltke velitelem 8. německé armády bránící pozice na východní frontě Paula von Hindenburga a náčelníkem jeho štábu Ericha Ludendorffa.[100][101] Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo v srpnu a na počátku září zvítězit nad Rusy v bitvách u Tannenberguu Mazurských jezer. V boji byla zničena ruská 2. armáda, poražený generál Samsonov spáchal sebevraždu a Rennenkampf byl se zbytkem sil vytlačen z Východního Pruska. Přes tyto úspěchy bylo německému velení jasné, že původní plán na rychlé vítězství na západě se už nepodaří uskutečnit.[102]

Pochodující útvar ruských pěšáků.
Postupující ruská pěchota

Hlavní masa ruských sil na východní frontě mezitím zaútočila proti rakousko-uherskému úseku fronty v Haliči, kde byly soustředěny 3., 4., 5. a 8. ruská armáda pod vrchním velením generála Nikolaje Judoviče Ivanova.[103] Přes úvodní nezdar u Krašnikuu Komarówa ruská vojska postupovala na rakousko-uherské území velmi rychle a Rakušané, kteří původně soustředili své síly především proti Srbsku, jejich přesilu nedokázali zastavit.[103] Rusové na přelomu srpna a září porazili Rakušany v bitvě o Halič a obsadili Lvov. V listopadu pak pronikli až k hřebenům Karpat a na východní Slovensko.[104] Za frontovou linií se ocitla rakousko-uherská pevnost Přemyšl, kde se během několikaměsíčního obléhání ruským útokům bránilo téměř 140 000 obležených rakousko-uherských vojáků[105] Tyto porážky a obrovské ztráty rakousko-uherské armády během bojů v Karpatech donutily německé velení posílit východní frontu a přispěchat svému spojenci na pomoc, neboť ruský postup kromě Horních Uher ohrožoval i české země a německé Slezsko.[106] Po bojích na Visle a u Lodže se Centrálním mocnostem podařilo východní frontu před koncem roku alespoň částečně stabilizovat.[107]

Pro východní frontu probíhající většinou ruským a rakousko-uherským územím byla typická velmi řídká železniční a silniční síť, která obě strany omezovala v rychlém přesouvání sil.[108] Přesto kvůli obrovské délce frontové linie a menší hustotě nasazených jednotek nezůstávala východní fronta v porovnání s boji na západě tak statická a během průzkumu i mobilních bojových operací využívaly obě strany i jízdní jednotky.[81] Především kozáci se pak na Ukrajině a v Polsku dopouštěli útoků na civilní a hlavně židovské obyvatelstvo.[109]

Vstup Osmanské říše do války

Trojice ruských vojáků stojící ve sněhu nad těly několika mrtvých osmanských vojáků.
Těla umrzlých osmanských vojáků po porážce u Sarikamiše

Do války se v říjnu 1914 zapojila také Osmanská říše, která se díky vlivu ministra války Envera Paši přidala na stranu Ústředních mocností.[110] 29. října napadlo osmanské loďstvo spolu s německými křižníky SMS BreslauSMS Goeben ruské černomořské přístavy, načež Rusko 1. listopadu vypovědělo Osmanské říši válku a stejný krok učinili v listopadu také Britové a Francouzi.[111] Vstup Osmanů do války proti Dohodě otevřel množství nových bojišť na Blízkém východě. Na Kavkaze se boje mezi Rusy a Turky záhy rozhořely na vzájemné hranici, kde došlo ke vzniku kavkazské fronty. Britové se s Osmany střetli v bojích o Sinaj, v PersiiMezopotámii. Britové a Francouzi se obávali, že sultán Mehmed V. může jako chalífa a duchovní hlava muslimů ohrozit vyhlášením džihádu pozice dohodových mocností v koloniích, především v severní AfriceIndii.[112] Pro Rusko navíc vstup Osmanské říše do války znamenal přerušení jejich hlavní zásobovací trasy, neboť Turci uzavřeli možnost dohodových lodí zásobovat Rusy přes Černé moře.[112] Ruské síly pod velením generála Berchmana zahájily v listopadu první ofenzívu na Kavkaze, avšak v polovině listopadu spustila osmanská 3. armáda vedená Enverem Pašou protiútok a zatlačila ruská vojska zpět za hranice směrem k městu Kars. Osmanská armáda ale nebyla připravená na zimní tažení, ve vysokohorském terénu utrpěla během sněhových bouří obrovské ztráty, načež byla Rusy na přelomu roku 1914 a 1915 poražena v bitvě u Sarikamiše.[113] Následoval kolaps a ústup Osmanů, takže z původních 100 000 vojáků Envara Paši většina padla, dezertovala nebo zemřela v horách na následky podchlazení a z tažení se vrátilo jen 18 000 mužů.[113] Kruté boje v náročném horském terénu provázely násilnosti obou stran páchané na civilním obyvatelstvu. Po vstupu Osmanské říše do války se navíc Britové rozhodli chránit své pozice v Perském zálivu. Nejprve uznali suverenitu Kuvajtu7. listopadu 1914 se pak 6. indická divize přeplavená nejprve do Bahrajnu vylodila v Mezopotámii. Zde britské síly napadly Osmany bránící pevnosti při ústí Eufratu. Britové se během Mezopotámského tažení zmocnili 9. prosince Basry a následně pokračovali v postupu směrem na Bagdád.[114]

Počátek války v koloniích a na mořích

Skupina belgických vojáků v doprovodu černošských nosičů brodící se v džungli na druhý břeh řeky.
Belgické jednotky Force Publique během tažení v Německé východní Africe

Boje první světové války se v roce 1914 rozšířily i na světová moře a do kolonií, kde museli Němci čelit náporu Dohody. V afrických koloniích se boje od počátku války přenesly na území čtyř německých kolonií (Togoland, Německý Kamerun, Německá jihozápadní AfrikaNěmecká východní Afrika). Již 27. srpna 1914 kapituloval před Brity a Francouzi německý Togoland obklopený Francouzskou Západní Afrikou a britským Zlatým pobřežím.[115] Početné britské síly z Jihoafrické unie zahájily útok proti Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibie) hned po vypuknutí války a německé jednotky se musely útoku bránit také v Kamerunu, kde se Dohodě podařilo již v září 1914 obsadit hlavní město Douala.[116] V září zvítězili Němci v jihozápadní Africe u Sandfonteinu,[117] avšak nejhouževnatější odpor kladli v Německé východní Africe, kde se proslavil generál Paul von Lettow-Vorbeck. Lettow-Vorbeckovy výpady do UgandyKeni donutily Brity k protiútoku, avšak britské a indické síly byly v listopadu drtivě poraženy v bitvě o Tangu.[118]

Válka zasáhla i kolonie Německého císařství v Pacifiku. Japonci podpoření Brity napadli hlavní německý přístav na Dálném východě, Čching-tao, jehož posádka po ostřelování pevnosti kapitulovala 7. listopadu.[115] Britové a Japonci tímto útokem donutili německou Východoasijskou eskadru opustit svou námořní základnu v Čching-tao. Velitel eskadry Maximilian von Spee se z obklíčení pokusil uprchnout přes Tichý oceán. Po doplutí k břehům Chile zde Němci 1. listopadu překvapili čtveřici britských křižníků, z nichž dva potopili v bitvě u Coronelu.[119] Eskadra Maxmiliana von Spee byla Brity zničena 8. prosincebitvě u Falklandských ostrovů, přičemž se podařilo uprchnout pouze křižníku SMS Dresden, který však po dostižení Brity v roce 1915 potopila u ostrovů Juana Fernándeze vlastní posádka.[119] Křižník SMS Emden se ještě předtím oddělil od Východoasijské eskadry, načež vplul do Indického oceánu, kde několik měsíců narušoval obchodní trasy Dohody. Dostižen a potopen byl 9. listopadubitvě u Kokosových ostrovů.[120] Porážka německého loďstva u Falklandských ostrovů tak prakticky ukončila činnost německého hladinového loďstva na oceánech a Širokomořské loďstvo blokované britskou Grand Fleet bylo uvězněno v německých přístavech.[121] Převahu britského loďstva se Němci po celou válku marně snažili zvrátit během první bitvy o Atlantik. Ještě před pádem námořní základny v Čching-tao byly německé državy na Dálném východě postupně obsazeny silami Dohody. 29. srpna obsadily novozélandské síly Samou a Australané 17. září dobyli Zemi císaře Viléma (Papua Nová Guinea), Šalomounovy ostrovy, Bismarckovo souostroví a v listopadu ovládli rovněž Nauru. Japonsko, které válku Německu vyhlásilo 23. srpna, během října obsadilo Mariánské ostrovy, KarolínyMarshallovy ostrovy.[115][122]

1915

Patová situace na západní frontě

Němečtí vojáci v zákopu obsluhující kulomet pozorují oblohu.
Němečtí vojáci s kulometem MG 08

Obrovské ztráty, které si vyžádaly válečné operace v roce 1914, vyústily na západě v patovou situaci. Došlo k vytvoření zákopových linií a v podstatě až do konce války pak na západní frontě probíhaly krvavé statické boje provázené marnou snahou obou stran usilujících o průlom.[123] Enormní nasazení dělostřelectva vedlo v místech bojů k zdevastování krajiny, přičemž oblast mezi nepřátelskými liniemi bylo známa jako území nikoho. Frontová linie se táhla v délce více než 600 km od belgického pobřeží, přes podmáčené pláně Flander, údolím řeky Sommy a krajem Champagne až k hranicím neutrálního Švýcarska.[124]

Fotografie pořízená ze země zachycuje vzducholoď a vedle ní letící letadlo.
Souboj francouzské vzducholodi s německým letadlem v roce 1915

Němci po selhání úvodního náporu v prvním roce války odveleli část sil na východní frontu a na západě se v roce 1915 soustředili především na obranu. Britské a francouzské útoky v krajích ChampagneArtois opakovaně selhávaly a obě strany se snažily najít způsob, jak prorazit neprostupnou linii zákopů.[125] Německá armáda i vojska Dohody začaly ve velkém měřítku využívat minomety. Francouzi vyzbrojovali svou pěchotu ručními granáty a Němci nasadili nedaleko Verdunu vylepšené plamenomety.[126] K prvnímu neúspěšnému pokusu s využitím bojového plynu došlo v lednu 1915 na východě během bitvy u Bolimova. Němci poprvé úspěšně použili plynový útok ve větším měřítku během druhé bitvy u Yper v dubnu 1915, kdy nasadili chlor. Tento a další bojové plyny jako fosgen nebo yperit později na západní frontě využívaly obě strany.[127] Na západní frontě, která představovala hlavní a rozhodující bojiště první světové války,[128] došlo při snahách o prolomení nepřátelských pozic k nasazování obrovského množství vojáků, vysoké koncentraci dělostřelectva i k vývoji nových zbraní. Rozvíjející se letectvo obou stran stále účinněji bombardovalo frontové linie i zázemí.[129] Během roku 1915 nasadilo německé letectvo na západní frontě stíhací jednoplošník Fokker se synchronizátorem střelby, který německé straně zajistil v roce 1915 dominanci ve vzdušném prostoru. Od počátku roku navíc začaly německé zepelíny s nálety na britské území a v noci na 31. května armádní vzducholoď LZ 38 poprvé bombardovala Londýn.[130]

Průlom východní fronty u Gorlice

Německé hlavní velení se kvůli situaci na západě a po vítězství v druhé bitvě u Mazurských jezer začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa se v tomto roce zaměřilo na uskutečnění velkého průlomu na východní frontě. V Karpatech a na území východního Slovenska probíhaly během celé zimy a jara 1915 tvrdé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Velitel Conrad von Hötzendorf se během bitvy v Karpatech pokoušel prorazit skrz ruské linie k stále obležené pevnosti Přemyšl. Rakousko-uherské útoky však byly odraženy a tři neúspěšné ofenzívy během tuhé zimy a v těžkém horském terénu stály Rakousko-Uhersko ztráty ve výši 800 000 mužů.[131] 22. března kapitulovala posádka Přemyšlu, načež do ruského zajetí padlo přibližně 120 000 rakousko-uherských vojáků.[132] Rusové následně přistoupili v Karpatech k protiútoku, během něhož obsadili Dukelský, UžockýLupkovský průsmyk a skrz pozice vyčerpaných Rakušanů se probili až na Slovensko. Ruská vojska tehdy obsadila i východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, SninuHumenné. Část české i slovenské politické reprezentace tehdy počítala s brzkým osvobozením země Rusy a připravovala vznik samostatného státu vázaného na Rusko. První československý odboj se v zahraničí zkonsolidoval kolem osobností T. G. Masaryka, Edvarda BenešeMilana Rastislava Štefánika, načež byl v říjnu 1915 ustanoven Český komitét zahraniční.[133] Odboj v českých zemích ochromila počátkem roku 1915 vlna zatýkání.[134] Těžké rakouské porážky a hrozící kolaps monarchie vedly německé velení k přesunutí výrazných posil s jejichž pomocí byl na léto 1915 naplánován velký útok proti ruským pozicím.[135]

Barevná fotografie skupiny rakousko-uherských zajatců seřazených před dřevěným stavením. Po krajích je hlídá trojice ruských vojáků.
Sergej Prokudin-Gorskij: Rakousko-uherští zajatci na východní frontě

Rakušané díky podpoře německé 11. armády pod velením generála Augusta von Mackensena v květnu drtivě porazili ruskou armádu v bitvě u Gorlice. Následoval průlom východní fronty a velký ruský ústup. Rusové tlačení ofenzívou Ústředních mocností byli donuceni ustoupit téměř 500 km na východ. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části LotyšskaBěloruska. Vojska Ústředních mocností tehdy mimo jiné obsadila Lvov, VaršavuVilnius.[136] Úplně porazit ruská vojska se však Německu a Rakousko-Uhersku nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – jezero Narač – Strypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem).[137] V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře.[138] Počítali, že pokud padne carský režim v Rusku, zbaví se jednoho nepřítele a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.[138] V důsledku těžké porážky car Mikuláš 21. srpna odvolal z pozice nejvyššího ruského velitele velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče Romanovova a sám se postavil na jeho místo.[139]

Boje na Blízkém východě

Sedm osmanských vojáků obsluhujících kanón umístěný v zákopů v pouštní krajině.
Osmanské dělostřelectvo u Tel Haror, 1917

Carův bratranec Nikolaj byl pověřen převzetím velení ruské armády na kavkazské frontě, kde po porážce Osmanů u Sarikamiše docházelo k dalším srážkám především v okolí jezera VanUrmijského jezera při hranici s Persií, kde se Turci přechodně zmocnili města Tabríz. Arméni v této oblasti povstali proti Osmanům a bránili město Van do příchodu ruských sil.[140] Osmanské úřady obvinily Armény z kolaborace s Rusy a v dubnu 1915 začaly s hromadnými deportacemi a masakry arménského obyvatelstva, které byly označeny jako arménská genocida.[140] Turci během války tvrdě zakročili i proti dalším křesťanským menšinám na území Osmanské říše, přičemž se hovoří především o genocidě ŘekůAsyřanů. Kromě bojů na Kavkaze a v severní Persii se Osmané museli bránit také pokračujícímu britskému tažení v Mezopotámii, kde se britské a indické jednotky v létě zmocnily Amary a v listopadu se proti proudu řeky Tigris probily až k Bagdádu. Zde však byli v bitvě u Ktésifónu zastaveni a donuceni stáhnout se k městu Kút.[141] O ofenzívu se Osmané s německou podporou pokusili v oblasti východního Středomoří, kde bylo jejich cílem dobýt Suezský průplavEgypt a odříznout tak Spojené království od zásob a posil mířících do Británie z kolonií. Osmanská 4. armáda o síle 19 000 mužů se z Damašku k Suezu snažila nepozorovaně přesunout přes Sinajskou poušť. Tažení probíhající ve vyprahlé oblasti provázely problémy s nedostatkem zásob a pitné vody. Letecký průzkum navíc tento postup záhy odhalil, a tak když se Osmané na počátku února přiblížili ke kanálu, Britové již stihli na západním břehu vybudovat silná opevnění.[141] Pokus o stavbu pontonových mostů selhal a indické jednotky útok odrazily.[141]

Vyloďování dohodových sil na poloostrově Gallipoli. V popředí čluny z nichž jsou na břeh vyváděni koně. V pozadí tábor hemžící se vojáky.
Vyloďování dohodových sil na poloostrově Gallipoli

Aby obnovily námořní spojení s Ruskem a odlehčily situaci na srbské frontě, rozhodly se státy Dohody na počátku roku 1915 napadnout Osmanskou říši v oblasti černomořských úžin. Po dobytí Dardanel a následném obsazení hlavního města Konstantinopole (dnešní Istanbul), se očekávalo vyřazení Osmanské říše z války, přičemž zastáncem tohoto plánu byl především první lord admirality, Winston Churchill.[142][143] Námořní operace však kvůli minovým polím a pobřežním dělům bránícím v jejich odstranění ztroskotala.[144] Velitelé Dohody se proto rozhodli k vylodění pěchoty na poloostrově Gallipoli bránící Dardanelský průliv. Krvavé bitvy o Gallipoli se na straně Dohody kromě Britů a Francouzů zúčastnili především vojáci Australsko-novozélandského sboru (ANZAC). Pokusy dohodových sil o průlom ztroskotaly a dlouhé poziční boje nepřinesly Dohodě žádné výsledky. Na konci roku bylo rozhodnuto neúspěšnou operaci ukončit, přičemž poslední vojáci Dohody byly z poloostrova staženi na počátku roku 1916.[145]

Vznik italské fronty

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=První_světová_válka
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Ázerbájdžán
Élémir Bourges
Úmrtí v roce 2022
Ústřední mocnosti
Ústřední výbor Komunistické strany Československa
Ústav jaderné fyziky Akademie věd České republiky
Časová osa ruské invaze na Ukrajinu (2022)
Časové pásmo
Čechy
Černá smrt
Česká a Slovenská Federativní Republika
Česká národní banka
Česká národní rada
Česká republika na 1. místě!
Česká socialistická republika
Česká strana národně sociální
Česká strana sociálně demokratická
Česká Wikipedie
České Radiokomunikace
České století
Český rozhlas
Český zemský sněm
Česko
Československá socialistická republika
Československo
Československo-polský spor o Těšínsko
Čtrnáctý u stolu
Čtvrtá vláda Josefa Korčáka
Čtvrtek
Řád 25. února
Řád německých rytířů
Řád práce
Řád Vítězného února
Říjen
Římská legie
Římské číslice
Římskokatolická církev
Řež
Šestá vláda Lubomíra Štrougala
Šimon Roháček
Šumperk
Švédsko
Ženeva
Židé
Živočichové
Životní prostředí
.pl
1. říjen
1. březen
1. duben
1. květen
1. leden
1. polská armáda
1. srpen
1. září
10. únor
10. červenec
10. říjen
10. březen
10. duben
10. leden
10. prosinec
10. srpen
10. září
11. červen
11. říjen
11. duben
11. květen
11. leden
11. listopad
11. prosinec
11. srpen
11. září
1187
12. červen
12. červenec
12. říjen
12. březen
12. duben
12. květen
12. leden
12. srpen
12. září
1201
1221
1226
1269
1296
13. únor
13. březen
13. duben
13. leden
13. listopad
13. prosinec
13. září
1385
14. únor
14. červenec
14. říjen
14. březen
14. duben
14. listopad
14. září
1415
1461
1483
1487
1495
15
15. únor
15. březen
15. duben
15. prosinec
15. srpen
15. září
1501
1521
1550
1552
1554
1555
1568
1569
1572
1576
16. únor
16. říjen
16. březen
16. duben
16. květen
16. prosinec
16. září
1600
1615
1623
1638
1639
1645
1652
1659
1667
1670
1683
1685
1688
1695
17. únor
17. červen
17. červenec
17. říjen
17. březen
17. duben
17. květen
17. prosinec
17. století
17. září
1705
1714
1715
1721
1722
1723
1733
1735
1755
1763
1765
1771
1772
1774
1777
1779
1782
1785
1787
1788
1789
1791
1793
1794
1795
1799
18. červenec
18. duben
18. leden
18. listopad
18. století
18. září
1811
1812
1813
1815
1817
1822
1825
1826
1829
1830
1831
1832
1834
1835
1836
1837
1838
1839
1840
1841
1842
1843
1845
1846
1847
1848
1849
1850
1851
1852
1852 ve fotografii
1852 v loďstvech
1853
1854
1855
1856
1857
1858
1860
1861
1862
1863
1864
1866
1869
1870
1871
1872
1873
1875
1876
1877
1878
1879
1880
1881
1882
1883
1885
1886
1889
1890
1891
1892
1893
1895
1898
1899
19. červen
19. březen
19. duben
19. květen
19. leden
19. listopad
19. prosinec
19. srpen
19. století
19. září
1900
1901
1902
1903
1904
1905
1907
1908
1909
1910
1911
1912
1913
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1931
1932
1933
1934
1935
1936
1937
1938
1939
1940
1941
1942
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1954
1955
1956
1957
1958
1959
1960
1961
1963
1965
1966
1967
1969
1970
1971
1972
1973
1974
1975
1977
1978
1979
1981
1982
1984
1985
1987
1988
1989
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2. únor
2. červen
2. červenec
2. březen
2. květen
2. listopad
2. prosinec
2. srpen
2. tisíciletí
2. září
20. únor
20. březen
20. duben
20. květen
20. leden
20. prosinec
20. století
20. září
2001
2002
2003
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2012
2013
2015
2017
2018
2020
2022
2023
21. červen
21. červenec
21. říjen
21. květen
21. leden
21. listopad
21. prosinec
21. století
21. září
22. červen
22. březen
22. duben
22. prosinec
22. září
23. únor
23. červen
23. červenec
23. duben
23. leden
23. září
24. únor
24. červen
24. duben
24. květen
24. leden
24. listopad
24. prosinec
24. září
25. únor
25. červenec
25. říjen
25. květen
25. listopad
25. prosinec
25. srpen
25. září
26. červenec
26. březen
26. duben
26. květen
26. leden
26. listopad
26. srpen
26. září
27. červen
27. říjen
27. leden
27. září
28. únor
28. leden
28. listopad
28. prosinec
28. srpen
28. září
29. únor
29. říjen
29. duben
29. květen
29. leden
29. prosinec
29. srpen
29. září
3. únor
3. březen
3. leden
3. listopad
3. prosinec
3. srpen
3. září
30. duben
30. leden
30. září
303. stíhací peruť
31. červenec
31. říjen
31. březen
31. srpen
366
4. únor
4. červen
4. březen
4. duben
4. květen
4. leden
4. listopad
4. září
422
5. červen
5. květen
5. leden
5. listopad
5. září
6. únor
6. červenec
6. březen
6. duben
6. květen
6. prosinec
6. srpen
6. září
622
69
7. únor
7. červenec
7. březen
7. květen
7. leden
7. prosinec
7. září
787
8. únor
8. leden
8. listopad
8. prosinec
8. září
9. červen
9. březen
9. květen
9. září
920
954
Adolf Srb
Adolph Lønborg
Akademie výtvarných umění v Praze
Akta X
Aktuálně.cz
Alžběta Alexandrine Bourbonská
Alžběta Bavorská
Alžběta II.
Albert Gessmann
Alena Munková
Alexej Konstantinovič Tolstoj
Alfréd Šebek
Alfred Grünfeld
Alice z Thouars
Alma mater
Alois Jiránek
Alois Sedláček
Alois Strnad
Alonso Pérez de Guzmán
Americká válka za nezávislost
Americký dolar
Anatol Svahilec
Andrej Babiš
Andrej Barčák mladší
Andrzej Duda
Anežka Hrabětová-Uhrová
Anežka Přemyslovna
Anexe
Angličtina
Anna Bayerová
Annibale de Gasparis
Antonín Švehla
Antonín Benjamin Svojsík
Antonín Krumnikl
Antonín Marek
Antonín Zápotocký
Antonín Zelenka
Antoni Gaudí
Anton Bielek
Apple
Archiv výtvarného umění
Arménie
Astana
August II. Silný
August III. Polský
Austrálie
Autoritní kontrola
Bílá paní (film)
Běloruština
Bělorusko
Břetislav Lvovský
Březost
Babylón
Balaklija
Baltové
Baltské moře
Barbora Habsburská
Barbora Hoblová
Barcelona
Barská konfederace
Baseball
Bedřich Kisch
Bedřich Kloužek
Benedikt XV.
Bertrand Barère de Vieuzac
Biskupin
Bitva o Berlín
Bitva o Británii
Bitva o Monte Cassino
Bitva u Grunwaldu
Bitva u Lehnice
Bitva u Saratogy
Bitva u Vídně
Blood Sugar Sex Magik
Bohumil Havlasa
Bohumil Med
Bohumil Modrý
Bohumil Urban
Bohuslav Koukal
Bohuslav Sobotka
Boleslav Chrabrý
Boleslav III. Křivoústý
Boris Johnson
Borneo
Botostroj (film)
Bourboni
Brian Binnie
Buněčná teorie
Byzantská říše
Calamity Jane
Camp Nou
Car
Carl Lützow
Caroline Vanhove
Carpoforo Tencalla
Caspar David Friedrich
Celestýn I.
Cesta kolem světa
Charkovská oblast
Charles Sanders Peirce
Charles Spearman
Charles Taze Russell
Charles W. Fairbanks
Chmelnického povstání
Christianizace
Christoph Martin Wieland
Chris Columbus
Clarke Abel
Colin Firth
Commons:Featured pictures/cs
Commonwealth realm
Cornelius Vanderbilt
Curzonova linie
Czartoryští
Dánsko
Dějiny Polska
Dělení Polska
Dacrycarpus dacrydioides
Damasus I.
Dana Bartůňková
Dana Zátopková
Demonstrace
Deutsche Bank
Diktatura
Doba bronzová
Docent
Doktor sociálně-politických věd
Doména nejvyššího řádu#Národní doména nejvyššího řádu
Doubravka Přemyslovna
Druhá Francouzská republika
Druhá Polská republika
Druhá republika
Druhá světová válka
Druhá vláda Josefa Korčáka
Druhé Francouzské císařství
Druhý nikajský koncil
Dušan Havlíček
Dvorecký most
Dynastie
Economia
Eduard August Schroeder
Eduard Wenisch
Eduard Weyr
Edvard Beneš
Edward Śmigły-Rydz
Edwin Markham
Emanuel Dyk
Emanuel Krescenc Liška
Emanuel Pippich
Emil Peters
Emil Zátopek
Emotikon
Encyklopedie
Espoo
Evropa
Evropská komise
Evropská unie
F. X. Svoboda
Facebook
Federální shromáždění
Felix Neumann
Felix Téver
Ferdinand Blumentritt
Ferdinand von Lindemann
File:Návrh založení Wikimedia Česká republika 2008 A.JPG
File:WM CZ - Výroční zpráva 2016.pdf
Filipíny
Fondy Evropské unie
François Benoist
François Sulpice Beudant
Francie
Francis Scott Fitzgerald
Franklin Pierce
František Čapka (politik)
František Štědrý
František Adolf Borovský
František Benhart
František I. Rakouský
František Janda (architekt)
František Josef Andrlík
František Kaván
František Kincl
František Kordač
František Kratochvíl
František Musil (skladatel)
František Nábělek
František Ondřich
František Pinc
František Pitra
František Podlena
František Reichel
František Udržal
Franz Hroch
Franz Werfel
Freddie Mercury
Frenštát pod Radhoštěm
Fridrich Kristián Saský
Friedrich Legler
Friedrich von Georgi
Friedrich von Hügel
Fulgence Bienvenüe
Gallus Anonymus
Gdaňsk
Gdaňský záliv
Gemeinsame Normdatei
Generální tajemník ÚV KSČ
Generalplan Ost
Geodata
Germáni
Gerolamo Cardano
Gesta principum Polonorum
Giacomo Meyerbeer
Gilotina
Giovanni Agostino Abate
Giovanni Girolamo Saccheri
Golda Meirová
Gregoriánský kalendář
Grunge
Guinea-Bissau
Gustavo Kuerten
Gustav Brauner
Hadždž
Haličsko-vladiměřské království
Harald Paetz
Heliocentrismus
Henri Becquerel
Henry Purcell
Henry Silva
Hesensko
Hidžra
Hladomor
Hlavní město
Hlavní strana
Hnězdno
Holokaust
Honda
Hornoslezská povstání
Hospodářské noviny
Howard Walter Florey
Hrubý domácí produkt
Hustota zalidnění
IDnes
Iglu
Ignác Raab
Index lidského rozvoje
Indonésie
Iniciativa Most
International Standard Book Number
Inuiti
Invaze do Polska (1939)
Ion Luca Caragiale
IPhone
Irene Papasová
ISO 3166-1
ISO 3166-2:PL
Ivan David
Ivan Knotek
Izjum
Izrael
Ján kardinál Černoch
Jérémy Toulalan
Józef Beck
Józef Piłsudski
Július Ďuriš
Jaderný reaktor
Jagellonci
Jagellonská univerzita
Jakub Blacký
Jaltská konference
Jantarová stezka
Jan Černý (politik)
Jan Řežábek
Jan Štěrba (politik)
Jan Evangelista Purkyně
Jan Fischer
Jan Henryk Dąbrowski
Jan III. Sobieski
Jan Kasal
Jan Kozina
Jan Lála
Jan Ladislav Sýkora
Jan Lier
Jan Malypetr
Jan Masaryk
Jan Matejko
Jan Mazoch
Jan Nedvěd
Jan Neliba
Jan Nepomuk František Desolda
Jan Pehel
Jan Ruml
Jan Sokol
Jan Stejskal (politik)
Jan Stráský
Jan Syrový
Jan Werich
Japonsko
Jaromír Žák
Jaromír Algayer
Jaromír Císař
Jaromír Johanes
Jaromír Obzina
Jaromír Velecký
Jaroslav Marvan
Jaroslav Wykrent
Jazyk (lingvistika)
Jean-Paul Marat
Jemen
Jerevan
Jesse James
Jiří Bartoška
Jiří Fridrich Hohenlohe
Jiří Hálek
Jiří Kolář
Jiří Lábus
Jiří Mayer (lékař)
Jiří Novák (houslista)
Jiří Paroubek
Jiří Rusnok
Jiří Seifert
Jiří Svoboda (cestovatel)
Jiří Svoboda (režisér)
Jižní Asie
Jihovýchodní Asie
Jindřich Štreit
Jindřich II. Pobožný
Jindřich Kàan z Albestů
Jindřich V. Sálský
Jitka Kolínská
Johann Baptist Blobner
Johann Christian Bach
John Adams Whipple
John Dreyer
Josef Anýž
Josef Baar (politik)
Josef Bergler
Josef Bernat
Josef Božek
Josef Bradna
Josef Brenner
Josef Dobiáš (kněz)
Josef Doubrava
Josef Emanuel Hibsch
Josef Hromádka
Josef Illík
Josef Kempný
Josef Kořán
Josef Korčák
Josef Lux
Josef Tošovský
Josef Tomeš
Josef Václav Frič
Josef Velda
Joseph Joffre
Joseph Maria Koudelka
Josif Vissarionovič Stalin
Jozef Agnelli
Jozef Lenárt
Julius III.
Julius Neubronner
Křesťanství
K. M. Walló
Kašubština
Kaliningradská oblast
Kamila Špráchalová
Kanada
Kandidát věd
Kapetovci
Kara Mustafa
Kardinál
Karel Čapek
Karel Fořt (ovocnář)
Karel Höger
Karel Honzík
Karel III. Britský
Karel IV.
Karel Janák
Karel Juliš
Karel Kramář
Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
Karel Neuwirth (urolog)
Karel Urbánek (politik)
Karel VI.
Karel Wisnar
Karlův most
Karl Lagerfeld
Karl Ungermann
Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev
Kateřina II. Veliká
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1852
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Katyňský masakr
Kavkazská válka
Kazachstán
Kazimír III. Veliký
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
KDU-ČSL
Keltové
Ken Starr
Kevin Sorbo
KGB
Klára Doležalová
Klára Joklová
Klementinum
Klement Gottwald
Kliment Čermák
Kmen (sociologie)
Kościuszkovo povstání
Kolektivizace
Komunismus
Komunistická strana Čech a Moravy
Komunistická strana Československa
Komunistický režim v Československu
Komunita open source představuje své výsledky na devátém LinuxExpu
Konšel
Konžská demokratická republika
Kongresové Polsko
Konrád Henlein
Konrád I. Mazovský
Konstantin Fehrenbach
Kontrabas
Konzervativní strana (Spojené království)
Kooptace do České národní rady 1989-1990
Koruna česká
Kosmická sonda
Královský hrad (Varšava)
Krčmaňská aféra
Krajský národní výbor
Krakov
Krakovské povstání
Kreva
Krevská unie
Kristina Saská
Kriticky ohrožený taxon
Krymský chanát
Kujavsko
Kulturní památka
Kulturní památka (Česko)
Kupjansk
Květnový převrat (Polsko)
Květoslava Kořínková
Ladislav Adamec
Ladislav Dvořák (ministr)
Ladislav Fuks
Ladislav Medňanský
Ladislav Vodrážka
Ladislav Zápotocký
Latina
Laver Cup
Lednové povstání
Legislativní rada vlády
Lenka Baarová
Leonardo Nascimento de Araújo
Leopold Filip Kolowrat-Krakowsky
Leopold Gottlieb (balneolog)
Leopold Heyrovský (právník)
Leopold II.
Leo Meisl
Les
Lester Allan Pelton
Letní olympijské hry 1972
Levý blok (koalice)
Liberius
Library of Congress Control Number
Lidé
Linda McCartney
LinuxExpo
Listopadové povstání
Litevština
Litevské velkoknížectví
Litva
Liz Trussová
Londýn
Loreto Vittori
Lužická kultura
Lužická Nisa
Lublinská unie
Lubomír Štrougal
Ludvík Hilgert
Ludvík IV. Francouzský
Ludvík VIII. Francouzský
Ludvík XIV.
Luigi Lucheni
Lukáš Houser
Lvov
Mária Wittner
Média:Pl-Rzeczpospolita.ogg
Míla Tomášová
Měšek I.
Maďarsko
Madagaskar
Magdalena Anderssonová
Malajsie
Maršál Polska
Marek Blahuš
Marián Čalfa
Marianne von Werefkinová
Marie Kalašová
Marie Karolína Rakouská
Marie Petzoldová-Sittová
Marie Podvalová
Marie Ryšavá
Marie Tereza Habsburská (1638)
Martin Bursík
Martin Frič
Martin Mejstřík
Massalia (planetka)
Matej Lúčan
Mateusz Morawiecki
Mazovčané
Medína
Mekka
Mezinárodní standardní identifikátor jména
Mezinárodní svaz ochrany přírody
Michael Keaton
Michael Kocáb
Michail Sergejevič Gorbačov
Michal Horáček
Michal Sedloň
Michal Sup
Mikoláš Aleš
Mikuláš Koperník
Mikuláš Pálffy (1552–1600)
Milán Václavík
Milan Hodža
Miloš Adamec
Miloš Zeman
Miloslav Šmídmajer
Miloslav Boďa
Miloslav Fleischmann
Miná
Ministerstvo vnitra České republiky
Mirek Topolánek
Miroslav Malovec
Miroslav Vacek
Miroslav Vladyka
Mise OSN v Kongu
Mistr FIDE
Mlžný les
Mnichovský masakr
Mohamed
Mongolský vpád do Evropy
Morava
Moravský zemský sněm
Mormonismus
Moskva
Náboženství
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní divadlo
Národní hymna
Národní knihovna České republiky
Národní památkový ústav
Národní strana (1848)
Národnost
Němčina
Německá říše
Německé císařství
Německé zločiny v Polsku za druhé světové války
Německo
Německo-polský pakt o neútočení
Nacistické Německo
Nadace Wikimedia
Nancy Pelosiová
Napoleon Bonaparte
Napoleon III.
NASA
Nejvyšší soud České republiky
Nestátní nezisková organizace
Nevermind
NGO market
Niccolò Jommelli
Nihil novi
Nirvana
Normalizace
Nosorožcovití
Nosorožec sumaterský
Nová Kaledonie
Novinky.cz
Novoměstská radnice
Nupedia
Nystadská smlouva
Občanské fórum
Občanské sdružení
Obležení Hlohova
Obrazoborectví
Obyvatelstvo
Odra
Okresní národní výbor
Oldřich Černík
Oldřich Nový
Olga Scheinpflugová
Olga Walló
Ondřej Pavelka
OpenStreetMap
Operace Tannenberg
Operace Visla
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
Organizace spojených národů
Organizace ukrajinských nacionalistů
Oscar Blumenthal
Oskar Pollak
Osmanská říše
Otakar Černý (novinář)
Otakar Ševčík
Otakar Hůrka
Otakar Motejl
Ozbrojené síly Ukrajiny
Pátá vláda Lubomíra Štrougala
Předseda Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických
Předseda vlády
Přemyslovci
Přemysl Otakar II.
Paříž
Palestinská autonomie
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panovník
Panthéon
Papež
Pardubice
Parita kupní síly
Parlamentní republika
Pavel Šámal
Pavel Šafařík
Pavel Kysilka
Pavel Nový
Pavol Hrivnák
Personální unie
Petr Brož
Petr Fiala
Petr Horák
Petr Kuboš
Petr Nečas
Petr Pithart
Petr Zenkl
Ph.D.
Piastovci
Pietro Gasparri
Podolí (Praha)
Podzimní knižní veletrh
Poláci
Polština
Polané (západní)
Politik
Polská exilová vláda
Polská hymna
Polská lidová republika
Polská republika (rozcestník)
Polská vlajka
Polské království
Polské království (1916–1918)
Polský odboj během druhé světové války
Polský podzemní stát
Polsko
Polsko-litevská unie
Polsko-litevská unie (1569–1795)
Polsko-litevská válka
Polsko-sovětská válka
Polsko-ukrajinská válka
Polygamie
Pomořansko
Poniatowští
Poprava
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Sport
Portugalsko
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
Poslední mohykán
Povstání tchaj-pchingů
Poznaňské povstání
Poznaňské velkovévodství
Poznaňsko
Pražská defenestrace (1483)
Pražské jaro
Praha
Prales
Premiéra
Prokop Drtina
Protestantismus
Pruské Slezsko
Prusko
Prusko-dánská válka
První bitva na Marně
První moravská spořitelna
První republika
První světová válka
Puebla (stát)
Purkmistr
Q15735556
Q15735556#identifiers
Q15735556#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q725653
Q725653#identifiers
Q725653#identifiers|Editovat na Wikidatech
Růžena Nasková
R.U.R.
Rakousko
Rakousko-Uhersko
Raquel Welch
Režisér
Red Hot Chili Peppers
Registr smluv
Renesanční architektura
Republika
Richard Bienert
Robert Koldewey
Roger Federer
Rok
Roman Prymula
Rose McGowan
Royal Court Theatre
Rozloha
Rudá armáda
Rudolf Beran
Rudolf Horský
Rudolf Winternitz
Ruská invaze na Ukrajinu (2022)
Ruské impérium
Rusko
Rusko-polská válka (1605–1618)
Rysy
Sýrie
Saúdská Arábie
Saint-Germain-en-Laye
Sametová revoluce
Sanace (Polsko)
Santiago Ramón y Cajal
Sarmati
Satira
Saul Kripke
Sedmidenní válka
Sedmiletá válka
Sejm
Senátní obvod č. 71 – Ostrava-město
Senát Parlamentu České republiky
Severní válka
Severoatlantická aliance
Severomoravský kraj
Seznam britských králů
Seznam měn
Seznam mezinárodních poznávacích značek
Seznam mezinárodních směrových čísel
Seznam nejdéle vládnoucích britských panovníků
Seznam představitelů Polska
Seznam premiérů Česka
Seznam premiérů Československa
Seznam premiérů Spojeného království
Seznam států podle státního zřízení
Seznam států světa podle data vzniku
Seznam států světa podle hustoty zalidnění
Seznam států světa podle indexu lidského rozvoje
Seznam států světa podle nejvyšších hor
Seznam států světa podle počtu obyvatel
Seznam států světa podle rozlohy
Skanzen
Skauting
Skytové
Slezané
Slezské vojvodství
Slované
Slovanské náboženství
Slovenská národní knihovna
Slovensko
Smells Like Teen Spirit
Sněmovna národů Federálního shromáždění
Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických
Sněm Království českého
Solidarita (Polsko)
Sonja Sázavská
Soubor:100401-N-0696M-202 Rose McGowan (cropped).jpg
Soubor:Ales Portrait.jpg
Soubor:Anatol Svahilec v klipu pro soutěž Československo 1948–1989.jpg
Soubor:Antoni Gaudi 1878.jpg
Soubor:Biskupin - gate and wall.jpg
Soubor:Border changes in history of Poland.png
Soubor:Chris Columbus.jpg
Soubor:Colin Firth and Barbara Stockings (cropped).jpg
Soubor:Destroyed Warsaw, capital of Poland, January 1945.jpg
Soubor:Emblem of the Government of the Czech Republic.svg
Soubor:EU-Poland.svg
Soubor:Europa Jagellonica.svg
Soubor:Flag of Poland.svg
Soubor:Freddie Mercury performing in New Haven, CT, November 1977.jpg
Soubor:F Scott Fitzgerald 1921.jpg
Soubor:Grunwald Wojciech Kossak.jpg
Soubor:Gustavo Kuerten2.jpeg
Soubor:Herb Polski.svg
Soubor:HonzaNedved.JPG
Soubor:Howard Walter Florey 1945.jpg
Soubor:Jagro WMCZ 2021 01.jpg
Soubor:Jan Sokol, 2015 (02).jpg
Soubor:Jaroslav Wykrent.jpg
Soubor:Jklamo-IMG 2263.JPG
Soubor:Kahikatea.jpg
Soubor:Karl Lagerfeld.jpg
Soubor:Kevin Sorbo.jpg
Soubor:Klára Joklová.jpg
Soubor:KWP 2007 Juan.jpg
Soubor:Languages of Central Europe 1910 v češtině.png
Soubor:Leonardo Nascimento de Araujo 2011.jpg
Soubor:Linda McCartney 1976.jpg
Soubor:Michael-Keaton.jpg
Soubor:MieszkoDagome.jpg
Soubor:Olga Walló 2009.jpg
Soubor:O Pavelka Praha 2015.JPG
Soubor:Paul Nadar - Henri Becquerel.jpg
Soubor:Pavel Nový.JPG
Soubor:Petr Broz vedec.jpg
Soubor:Polska-ww1-nation.png
Soubor:Praha, 15 let české Wikipedie, čekání na dort.jpg
Soubor:Praha, Dejvice, NTK, Wikikonference 2011, panelová diskuze, Limojoe.jpg
Soubor:Praha, Slovenská 21, kancelář WMČR (2019-09-28 09.48.30).jpg
Soubor:Praha, Slovenská 21, Svět-Hub 02.jpg
Soubor:RaquelWelchApr2010.jpg
Soubor:Rosa rhino.jpg
Soubor:SEF2007a.jpg
Soubor:Strajk sierpniowy w Stoczni Gdańskiej im. Lenina 34.jpg
Soubor:Toulalan.JPG
Soubor:Veronika Freimanova (2).JPG
Soubor:Vyrocni zprava WMCZ 2022 interactive.pdf
Soubor:Werner Herzog Bruxelles 02.jpg
Soubor:Wikiconference Brno 20141129-164856 main program.jpg
Soubor:Wikikonference-2019-UPCE-067-Group-Photos.jpg
Soubor:Wikiměsto Olomouc, group picture (cropped).jpg
Soubor:Wikimedia CZ General Assembly 2017 883.jpg
Soubor:Wikimedia Hackathon Prague 2019 - 2019-05-18 - Group Picture - 0391.jpg
Soubor:Wikimedia Summit 2019 - Portrait Vojtěch Dostál.jpg
Soubor:Wikipedie narozeniny 20-33.jpg
Soubor:William Devane 1974.JPG
Soubor:WMCZ 2014 Petr Novak.jpg
Soubor:WMCZ LinuxExpo booth.jpg
Soubor:Wroclaw - Uniwersytet Wroclawski o poranku.jpg
Soubor:Yvetta Blanarovicova.JPG
Sovětská invaze do Polska
Sovětské represe proti Polákům a polským občanům 1939–1946
Sovětský svaz
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-7185-245-7
Speciální:Zdroje knih/80-7239-179-8
Speciální:Zdroje knih/80-901103-0-4
Speciální:Zdroje knih/80-901579-5-5
Speciální:Zdroje knih/978-80-7360-796-8
Spojené království
Spojené státy americké
Spolek
Srpen
Státní znak Polska
Střední Evropa
Střední Litva
Staša Fleischmannová
Stanisław Żółkiewski
Stanislav Gross
Stanislav II. August Poniatowski
Stanislav Rázl
Stanovy
Staré Město (Praha)
Staroměstská radnice
Strana zelených
Stromovka
Sudetoněmecká strana
Sumatra
Světová obchodní organizace
Svobodná licence
Svobodné město Krakov
Szlachta
Třeboň
Třetí Československá republika
Třetí vláda Josefa Korčáka
Tři vejce do skla
T. Svatopluk
Teresa Titos Garzón
Tereza Budková
Terorismus
Tetička (film, 1941)
Thomas Wyatt
Tomáš Baťa
Tomáš Berdych
Tommaso Campanella
Toruň
Udórz (hrad)
Ukrajina
Ukrajinci
Ukrajinská povstalecká armáda
Ukrajinská protiofenzíva v Charkovské oblasti
Urologie
Václavské náměstí
Václav Ženíšek
Václav Boleslav Janda
Václav Bouček
Václav Holek
Václav Klaus
Václav Koranda (básník)
Václav Kosmák
Václav Markup
Václav Nelhýbel
Václav Neubert
Václav Novotný (historik)
Václav Razik
Václav Viktor Morávek
Vídeňský kongres
Východní Asie
Východní blok
Východní Prusko
Valerij Poljakov
Varšava
Varšavská konfederace
Varšavské knížectví
Varšavské povstání
Velký hadronový urychlovač
Velkopolské povstání
Velkopolské povstání (1806)
Velkopolsko (historické území)
Velvyslanec
Verejnosť proti násiliu
Veronika Freimanová
Versailleská smlouva
Vesmír
Vilém Bukovský
Vilém Hejl
Vilém IV. Lucemburský
Vilém Nikodém
Vilém Petrželka
Vilemína Luisa Bádenská
Viliam Široký
Vinohrady (Praha)
Virtual International Authority File
Visegrádská skupina
Viselská kosa
Viselský záliv
Vislané
Vitellius
Vláda Josefa Kempného a Josefa Korčáka
Vláda Josefa Korčáka, Ladislava Adamce, Františka Pitry a Petra Pitharta
Vláda Ladislava Adamce
Vláda Petra Fialy
Vláda Stanislava Rázla
Vladimír Špidla
Vladimír Podborský (archeolog)
Vladimír Slavínský
Vladislav I. Lokýtek
Vlado Milunić
Vlasta Burian
Vlasta Děkanová
Vlastimil Podracký
Vlastimil Tusar
Vltava
Volby do České národní rady 1971
Volby do České národní rady 1976
Volby do České národní rady 1981
Volby do České národní rady 1986
Volby do Senátu Parlamentu České republiky 1996
Volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 1990
Volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění 1992
Volební právo v Česku
Volyňský masakr
Voyager 1
Vratislavská univerzita
Vysoká škola politická ústředního výboru Komunistické strany Československa
Wenzel Wenhart
Werner Herzog
Wettinové
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikikonference
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikimedia Czech Republic?oldid=1450543
Wikimedia Hackathon 2019
Wikimedia Slovensko
Wikimedium
Wikipedie
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2022
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nástěnka/Wikimedia ČR/Popiš památku (2019)
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2022
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Přesměrování
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Uvádění zdrojů
Wikipedie:Věrohodné zdroje
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/září
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:WikiProjekt Překlad/Rady
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2022
Wikipedie:Zdroje informací
Wikipedista
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
Wiki miluje památky
Wilhelm Ressel
William Dampier
William Devane
Winfield Scott
XIII. sjezd KSČ
XIV. sjezd KSČ
XV. sjezd KSČ
XVI. sjezd KSČ
XVII. sjezd KSČ
XVIII. sjezd KSČ
X (sociální síť)
YouTube
Yvetta Blanarovičová
Září
Zánik Československa
Złoty
Zaolzie
Zbyšek Pechr
Zdeněk Chotěnovský
Zdeněk Fierlinger
Zdeněk Horčík
Zdeněk Kolářský (houslista)
Zdeněk Podskalský
Zdenka Tichotová
Zeměpisné souřadnice
Zemětřesení v Pueble 2017
Zemská armáda
Zlaté svobody
Znárodnění




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk