Vznešený osmanský stát Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye دولت عالیه عثمانیه ↓ 1299–1922/1923 ↓ vlajka znak
Hymna různé hymny v letech 1808–1922
Motto دولت ابد مدت, Devlet-i Ebed-müddet (česky „Věčná država“)
Geografie Největší rozloha Osmanské říše v roce 1683 Osmanské říše (tmavě zelená) se svými vazaly a autonomními celky (světle zelená) v roce 1683
Hlavní město	Söğüt (cca 1299–1331) Nikaia (1331–1335) Bursa (1335–1363) Edirne (1363–1453) Konstantinopol (1453–1922)
Rozloha	5 200 000[zdroj? km² (v roce 1683)
Nejvyšší bod	Ağrı (5137 m)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	24 000 000 (v roce 1912)
Jazyky	osmanská turečtina (úřední, dynastický), perština (diplomatický, literární, školský), arabština (náboženský, arabská populace), řečtina (řecká populace, někteří sultáni), čagatajština (dekrety v 15. století), francouzština (jazyk vzdělanců pozdní doby), různé
Náboženství	sunnitský islám Hanífovského mazhabu, súfistické, ortodoxní, ší'itský islám, katolické, judaistické, orientální ortodoxní, jezídské
Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie (cca 1299–1876; 1878–1908; 1920–1922) konstituční monarchie (1876–1878; 1908–1920)
Měna	akçe, para, sultani, kuruş, lira
Vznik	1299 – Osman I. Gází se prohlásil suverénním vládcem
Zánik	1922 – zrušení sultanátu Mustafou Kemalem 1923 – vyhlášení Turecké republiky
Státní útvary a území
Předcházející anatolské bejliky Rúmský sultanát Byzantská říše Karamanský bejlik Tarnovské carství Bosenské království Prilepské panství Vidinské carství Dobrudžský despotát Knížectví Zeta Srbský despotát Uherské království Chorvatské království Lezhská liga Mamlúcký sultanát Tuniský sultanát Epirský despotát Athénské vévodství Vévodství Naxos Akkojunluská říše Rhodos a Tripolsko rhodských rytířů Adalský sultanát Tilimsánský sultanát Morejský despotát Trapezuntské císařství Theodorské knížectví Následující Turecká republika Helénská republika Egyptské chedivství Kondominium Bosna a Hercegovina Revoluční Srbsko Nezávislá Albánie Rumunské království Bulharské knížectví Hidžázské království Emirát Diriyah Jemenské království Kuvajtské šejkství Jihozápadní Kavkaz Království Kurdistán Severní Thrákie Okupace Středního východu Britská Palestina Britský Irák Britský Kypr Italská Libye Francouzské Alžírsko Francouzské Tunisko Kavkazské vícekrálovství Adenský protektorát

Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, turecky Osmanlı İmparatorluğu nebo Osmanlı Devleti, možno psát i malé písmeno), oficiálně Vznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه, turecky Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye), v (západní) Evropě také označovaná jako Turecká říše^[1] (nebo jednoduše Turecko) byla historicky jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru Středomoří. Existovala od středověku až do 20. století, zasahovala na tři světadíly – Asii, Evropu a Afriku. Do značné míry byla územním nástupcem Byzantské říše. Zanikla po první světové válce transformací do Turecké republiky.

Byla založena na sklonku 13. století v severozápadní Anatolii ve městě Söğüt (dnešní provincie Bilecik) oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I., po jehož dynastii získala název.^[2] Po roce 1354 se Osmané dostali do Evropy a s dobýváním území na Balkáně byly osmanské beyliky přeměněny na transkontinentální impérium. V roce 1453 Osmané pod vedením Mehmeda II. dobyli Konstantinopol, čímž ukončili existenci Byzantské říše.^[3]

Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Během 16. a 17. století, na vrcholu své moci pod vládou Sulejmana I., byla Osmanská říše mnohonárodnostní, mnohojazyčná říše, která ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, části střední Evropy (jejich moc zasahovala až na dnešní Slovensko), západní Asie (Levanta, Mezopotámie, Zakavkazsko), části východní Evropy (oblast Černého moře), severní Afriky (středomořské pobřeží) a také Africký roh.^[4] Na počátku 17. století se říše skládala z 32 provincií a četných vazalských států. Některé z nich byly později absorbovány do Osmanské říše, zatímco jiným se v průběhu staletí dostalo různých stupňů autonomie.

Díky své poloze byla Osmanská říše mostem mezi evropským a asijským kontinentem. S Konstantinopolí (Istanbulem) jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován.^[5] Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu.^[6] Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři – Rakouskem a Ruskem.^[7] Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jako Tanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států,^[8] stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví s Německem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností.^[9] Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména s Arabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva proti Arménům, Asyřanům a pontským Řekům.^[10][11]

Porážka říše a následná okupace části jejího území spojeneckými silami po skončení první světové války vedla k jejímu rozdělení a ztrátě jejího území na Středním východě, které bylo rozděleno mezi Spojené království a Francii. Pro Turecko úspěšná válka za nezávislost proti okupačním silám vedla ke vzniku Turecké republiky v srdci malé Asie a ke zrušení osmanské monarchie.^[12]

Historie

Situace před vznikem osmanského státu

Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, již měla v předchozích staletích.^[13]

Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,^[14] avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek.^[14] Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost.^[14] Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny přicházející z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.^[15]

Založení státu

V druhé polovině 13. století přitáhly do Malé Asie nové turecké kmeny, které tlak Mongolů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (1299–1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios).

Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo schopno jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orhan I. (1326–1359) byzantské město Bursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orhan I. vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomédie.

Osmanské zisky na Balkánském poloostrově

Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60. let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.

To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359–1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.

Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371, kdy se odehrála bitva na řece Marici, stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuél se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.

Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili na Srbsko, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thesálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanović, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.

Roku 1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství. Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládce Ivan Stracimir a dobrudžský despota Ivanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblasti Kosova pole. Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 28. června 1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. a Lazar Hrebeljanović. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družiny Miloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův syn Bájezíd I. (1389–1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni.

Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bájezídovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky.

Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku 1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadla Valašsko. Valašský kníže Mircea I. se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jih Uher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole na Dunaji, rozhodl se Bájezíd, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehl Trnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17. července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bájezíd osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bájezíd obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmanili Dobrudžu (1393). Vidinský vládce Ivan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku 1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie.

Až poté, co Turci ovládli Balkán, se začali křesťané v Evropě obávat stále silnější islámské říše v jihovýchodní Evropě. Zikmund Lucemburský sestavil s požehnáním papeže spojenou křižáckou armádu, kterou tvořili vojáci z Uher, Francie, Německa, Itálie a dalších zemí, a vytáhl s ní proti Osmanům. Nicméně v bitvě u Nikopole v září 1396 byla Zikmundova vojska těžce poražena a sám Zikmund musel rychle uprchnout. Paradoxně na straně Osmanské říše bojovala spousta vojáků z obsazených vazalských balkánských států.

Z Osmanské říše se stala respektovaná mnohonárodní (nikoliv pouze turecká) velmoc. Státním náboženstvím byl islám a tolerovala^[16] se v omezené míře i jiná vyznání (pravoslavné křesťanství, judaismus).

Osmanské interregnum

Ještě v roce 1402 sultán Bájezíd I. oblehl Konstantinopol s úmyslem ji definitivně dobýt a zabrat. Při tomto obléhání však byl nucen změnit plány.

Z východní strany začal Osmanskou říši ohrožovat mocný uzbecký vládce s mongolskými kořeny a ještě krutější bojovník Timur Lenk (známý též jako Tamerlán). Bájezíd podcenil sílu svého nepřítele a utkal se s ním v bitvě u Ankary, kde však byl na hlavu poražen a sám sultán byl zajat. Pro osmanskou říši nastal kritický okamžik, známý jako osmanské interregnum. Bájezíd zemřel v uzbeckém zajetí za nevyjasněných okolností v roce 1403. Tamerlán po zpustošení Malé Asie zaměřil své dobyvatelské úsilí zpět na Dálný východ. Pět synů Bájezída se nebylo schopno dohodnout na společném sultánovi a každý z nich nárokoval trůn pro sebe. Nastala série vzájemných občanských válek, kdy většina těchto bratrů byla nakonec zabita. Teprve po jedenácti letech v roce 1413 se stal novým sultánem Mehmed I. a začal konsolidovat zničenou zemi. Následky této bratrovražedné války museli řešit ještě Mehmedovi nástupci Murad II. a také Mehmed II.

Dobytí Konstantinopole a další expanze

Křesťanská Evropa sužovaná vnitřními rozbroji (stoletá válka, papežské schizma, husitské války) nebyla schopna využít dočasného bezvládí v Osmanské říši, která se naopak postupně stabilizovala a pokračovala ve výbojích. V roce 1444 se spojila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jánose Hunyadiho a zaútočila na Osmanskou říši. Byli však poraženi sultánem Muradem II. v bitvě u Varny, kde polský král padl. V Albánii byla osmanská invaze dočasně zastavena Skanderbegem a ve Valašsku osmanský postup odrazil kníže Vlad III. Dracula.

V roce 1453 sultán Mehmed II. dobyl hlavní město kdysi všemocné, ale nyní slabé Byzantské říše Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem pod jménem Istanbul. Osmanská říše pak dále rozšiřovala svoje državy jak na evropské půdě, tak i v Africe a Asii. V období mezi lety 1453 a 1520 tak získali Řecko, Albánii, ostrovy v Egejském moři a pod svůj vliv též začlenili Valašsko (později valašský pašalík) a Krymský chanát. Osmanští vládcové také upevnili svou moc v Malé Asii postupným dobýváním zbylých částečně nebo zcela nezávislých tureckých státečků, což vyvrcholilo dobytím jednoho z posledních zbytků Byzantské říše – Trapezuntu. Sultán Selim I. Hrozný (vládl 1512 až 1520) dramaticky rozšířil východní a jižní hranici říše tím, že porazil šáha Ismá‘íla safíovské Persie v bitvě na Čaldiránské rovině,^[17] čímž si sultán pojistil dominantní postavení jak na Předním východě, tak i ve Středozemním moři (zejména po roce 1519, kdy se alžírský vládce Chajruddín Barbarossa podřídil vládě osmanské říše a stal se velitelem osmanského námořnictva). Po zhoršení vztahů s Mamlúckým sultanátem dobyl sultán Selim I. roku 1517 Sýrii, Palestinu a Egypt a prohlásil se chalífou, tedy vůdcem celého muslimského světa. V době smrti Selima I. tedy osmanská říše ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, Malou Asii, Levantu, pobřeží Černého moře, Egypt, část Arábie a Alžír, čímž se stala přední evropskou velmocí, která dále po několik století ovlivňovala i politický vývoj Evropy.

Vrchol a stagnace osmanské moci (1520–1683)

Po smrti Selima nastoupil na trůn Sulejman I. zvaný Nádherný nebo též Zákonodárce. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských sultánů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní Libye, dále dobyl Bagdád, Medinu a Mekku a roku 1526 porazil v bitvě u Moháče vojska Ludvíka Jagellonského, který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v Uhersku nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic Jan Zápolský proti rodu Habsburků. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část Uher (osmanská vojska pronikla roku 1529 až k Vídni, ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. Habsburská vojska byla několikrát poražena, v Uhrách byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v Sedmihradsku se ujal vlády Zápolského syn Jan Zikmund Zápolský, který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s Francií pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál Habsburků, čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě.

Díky námořním základnám v Alžíru i množství dalších přístavů v Levantě, Egyptě, Řecku a Malé Asii se osmanské loďstvo stalo dominantní silou ve Středomoří, ovšem dominancí osmanské říše v této oblasti otřásly už v 2. polovině 16. století dvě těžké porážky – nejprve neúspěch při obléhání Malty, který jí uzavřel cestu k průniku do evropské části západního Středomoří, a následně drtivá porážka u Lepanta, která ukázala její technickou zaostalost v palných zbraních a natrvalo podlomila její námořní moc, byť co do počtu dokázala své loďstvo znovu vybudovat. Odhaduje se, že barbarští korzáři z Alžíru, Tripolisu a dalších přístavů pod osmanskou správou odvlekli do otroctví při nájezdech na evropské pobřeží až 1 milion lidí.^[19]

Osmanské námořní síly také dlouho držely Rudé moře, přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod s kořením. Za vlády Sulejmana se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množství mešit a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání ze Španělska přicestovalo mnoho Židů, kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň.

Opory sultánovy moci

Sultán opíral svou moc o jednotky janičářů, což byli muži křesťanského původu, již byli odvedeni v raném věku od svých rodin (devširme), donuceni konvertovat k islámu a vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armádě sipáhíjové, kterým byla udělována v léno půda a kteří se krom jezdecké služby v armádě starali také o chod zemědělství a výběr daní na svém přiděleném území. Krom armády byla pilířem sultánovy moci rada ministrů (divan) a svou náboženskou autoritu opíral o radu muslimských teologů (ulema), která se však na sebe snažila strhávat moc, až nakonec velký muftí rozhodoval dokonce o způsobilosti sultána vládnout.^[20]

Stagnace a reformy (1566–1602)

Přesto se ke konci vlády Sulejmana začaly objevovat příznaky stagnace. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni (Selim II. a Mehmed III.), takže do politiky stále více zasahovali jejich manželky a poradci (zejména pak vezír Mehmed Paša Sokolović), kteří postupně přebírali moc v říši. Provincie spravované sipáhíji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie. Naopak mnohdy tito správcové využívali ovládané provincie pouze k osobnímu obohacení.

Západní Evropa, jeden z jejich hlavních nepřátel, se začala rozvíjet zejména díky zámořským objevům, Osmanská říše však z toho neměla prakticky žádná pozitiva.

Díky pokračujícímu portugalskému embargu na obchod s kořením ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra z Peru, který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systému kapitulací, tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navíc janičáři posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána. Pokusné reformy některých sultánů janičáři většinou odmítali, aby nepřišli o své pravomoci, přičemž neváhali někdy zavraždit i samotné sultány a místo nich dosadili slabé panovníky, které mohli lépe ovládat.

Přitom ale osmanská říše musela čelit třem velkým říším na svých hranicích – ze severozápadu Habsburské monarchii, z východu Sáfiovské Persii a ze severovýchodu postupně rostoucímu Rusku.

Tataři z Krymského chanátu, kteří byli oficiálně vazaly Osmanské říše, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které přispěly k vylidnění prakticky celé jižní a východní Ukrajiny (tzv. Divoká pole).^[21] V roce 1663 během čtvrté rakousko-turecké války, kterou Habsburkům vyhlásil sultán Mehmed IV., podnikli krymští Tataři společně s Turky několik vpádů na Moravu,^[22] při kterých bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.^[23] Roku 1669 byla během šesté osmansko-benátské války po více než dvacetiletém tažení dobyta benátská Kréta.

Neúspěch u Vídně a ztráta Uher (1683–1718)

Sultán Mehmed IV. nastoupil po několika neschopných vládcích a pokusil se zastavit postupný propad Osmanské říše. Když se sultánův velkovezír Kara Mustafa vydal roku 1683 na Vídeň, zachvátil Evropu strach, který jen umocnil útěk Leopolda I. s rodinou z Vídně. Mustafovi se však jeho taktika nevyplatila – oblehl Vídeň ve snaze město vyhladovět, tím však jen poskytl císaři čas na to, aby získal pomoc proti Turkům, kterou mu nakonec poskytl Karel V. Lotrinský a především polský král Jan III. Sobieski, jehož vojska Turky rozprášila. Brzy byla dobyta také islámská Ostřihom a Turci byli nuceni začít se stahovat z Uher. Když se sultán dozvěděl o neúspěších Kary Mustafy, nechal jej v Bělehradě uškrtit.^[24]

Evropské státy hraničící s Osmanskou říší se rychle snažily nabyté převahy využít, a Benátky, Rakousko, Polsko a papež Inocenc XI. vytvořili roku 1684 Svatou ligu, která zahájila ofenzívu – v následujících třech letech bylo zastaralé turecké vojsko vytlačeno z Uher, části Chorvatska a Sedmihradska, Benátky navíc zaútočily na Dalmácii a obsadily Peloponéský poloostrov.^[25]

Zemi zachvátila krize. Do středu říše se valili uprchlíci, půda zůstala neobdělána a celou situaci zhoršovala prudká inflace. Mehmed IV. nastalou situaci neunesl a rozhodl se rezignovat ve prospěch svého bratra Sulejmana II., který byl po celý svůj dosavadní život držen v domácím vězení (tzv. kafe; praxe povraždit sultánovy bratry v den jeho nástupu na trůn, aby se náhodou nepokusili sultanát uchvátit, již byla opuštěna). Přestože Sulejman II. již po čtyřech letech zemřel, dokázal za dobu své krátké vlády zemi poměrně stabilizovat.^[26]

Přestože boje pokračovaly dalších deset let, k dalšímu mohutnému posunutí hranice nedošlo. Svatá liga se brzy začala rozpadat a situaci již nezvrátilo ani několik osmanských ofenzív, ani vítězství Evžena Savojského. Nakonec znepřátelené strany uzavřely v roce 1699 tzv. Karlovický mír, podle kterého Uhry a Sedmihradsko zůstaly v habsburských rukou a Benátkám připadla Dalmácie. Osmanská říše ustála i vnitřní nepokoje (zejména vzpoura janičářů) a nejhorší krize byla nakonec překonána reformou daní a armády (zejména byla vybudována námořní flotila sestavená z moderních plachetnic).^[27]

Zavádění reforem (1718–1802)

Brzy však měly následovat ještě hlubší změny. Osmanská říše za vlády sultána Ahmeda III. především vyslala své první vyslance do několika evropských zemí, které přestaly v Turcích vidět nositele „Božího hněvu“ a začali Osmanskou říši brát jako obyčejný stát. Nezůstalo jen u diplomatických styků – do Istanbulu začali přicházet evropští architekti, začal se rozvíjet tisk, byl vypracován nový systém muslimských škol. Pěstování tulipánů (které byly následně exportovány do Nizozemí) se stalo natolik rozšířenou módou, že toto období reforem bylo nazváno Obdobím tulipánů (1718–1730).^[28] Říše se začala hospodářsky rozvíjet.

Tyto poměrně radikální změny však vyvolaly povstání konzervativních janičářů, které vedlo znovu k výměně sultána. Mahmud I. (1730–1754) však nechal vůdce povstání popravit a v reformách pokračoval. Reforma armády za přispění francouzských vojenských odborníků vedla k úspěchům ve válkách s Ruskem, Rakouskem a Persií. Zdaleka ne všechny problémy však byly vyřešeny (separatistické tendence Egypta, hladomor v Mezopotámii, odpor janičářů). Reformy se totiž týkaly většinou jen armády, nikoliv rozvoje hospodářství, vzdělanosti atd. Mustafa III. (1757–1774) navíc fatálně přecenil své síly a vyhlásil válku ruské carevně Kateřině Veliké, ve které ruské vojsko Turky snadno vytlačilo ze severního pobřeží Černého moře a mírem z Küčük-Kaynarca (ve starší literatuře Küçük-Kainardži, lépe asi Küçük-Kajnardža (= Malá Kajnardža)) (1774) získala carevna jisté pravomoci ve Valašsku a Moldavsku, Bospor a Dardanely musely poskytnout obchodním lodím volný průjezd a Vysoká porta (administrativní aparát osmanské říše) měla zajistit bezpečnost pravoslavných věřících v Osmanské říši.^[29]

Po této porážce se sultán Abdulhamid I. rozhodl zejména v reformách vojska pokračovat. Téměř všechny reformy se však týkaly jen centra říše, v odlehlejších oblastech naopak vládla anarchie a vlády se ujímali lokální diktátoři. Rusko začalo poprvé uvažovat o rozdělení Osmanské říše a roku 1783 okupovalo Gruzii. Do války se spolu s Ruskem (od 1787) brzy zapojilo i Rakousko, které obsadilo Bosnu a Moldavsko. Tyto války a zejména pak Napoleonův vpád do Egypta (1798) a Palestiny však jen přispěly ke stmelení Osmanské říše a utvrdily sultána v zavádění dalších reforem.^[30]

Rozpadání říše (1808–1876)

Na přelomu 18. a 19. století se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během napoleonských válek sultán Selim III. váhal, zda se přiklonit k Francii či Rusku. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo Velkou Británii, která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v Albánii (Ali Paša), povstáním pravoslavných v Srbsku a nakonec znovu povstáním protireformních janičářů, kteří Selima svrhli a dosadili Mustafu IV., ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal Mahmut II. (1808–1839).^[31]

Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. Válka s Ruskem pokračovala až do roku 1812, kdy Turci mírem v Bukurešti ztratili Besarábii a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání (1813) a Ali Paša po své porážce roku 1820 podněcoval Řeky, kteří nakonec roku 1821 povstali. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského patriarchu a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra Muhammada Alího, který řecké povstání krutě potlačil.^[32] Turci rozpoutali protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel na ostrově Chios, kde bylo v dubnu 1822 ze 100 000 obyvatel okolo 90 000 ostrovanů povražděno nebo zotročeno.^[33]

Další vzpouru janičářů roku 1826 Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil feudalismus. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, bitvě u Navarina roku 1827, ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a drinopolské dohodě (1829) Osmanská říše ztratila Řecko, část území na Kavkaze (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil londýnský protokol z roku 1830.^[34]

Až do této chvíle stál egyptský guvernér Muhammad Alí věrně po boku osmanského sultána. Po událostech na konci 20. let se však proti svému pánu postavil a začal expandovat do Syropalestiny, údajně jako náhradu za služby v Řecku. Když Muhammadův syn Ibráhím vstoupil do Anatolie, požádal sultán o pomoc své dosavadní nepřátele – Velkou Británii a Rusko. Žádné britské loďstvo nebylo nablízku, a tak Ibráhíma z Anatolie nakonec vytlačilo ruské vojsko, ze Syropalestiny jej však osmanské vojsko nedokázalo vytlačit ani za pomoci pruského vojenského poradce Helmuta von Moltke, a Ibráhím byl proto uznán guvernérem v Damašku.

Nemocný muž na Bosporu (1839–1876)

Když roku 1839 nastoupil na trůn Abdulmecit I. (1839–1861), byla polní armáda v troskách a státní pokladna prázdná. Velmoci nakonec donutily v letech 1840–1841 egyptské vojsko Syropalestinu opustit, záhy však v Sýrii a Libanonu vypukla povstání, při kterých se poprvé projevil arabský nacionalismus v této oblasti. Velmoci navíc získaly dojem, že Osmanská říše přežila jen díky jejich zásahu a cítily se proto oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí říše, a to zejména pod zástěrkou ochrany zájmů křesťanské menšiny žijící v Osmanské říši.^[35]

Aktivní bylo zejména Rusko, které mluvilo o „nemocném muži na Bosporu“ a osnovalo plány na rozdělení Osmanské říše. Tyto plány však ostatní velmoci, zejména Francii a Velkou Británii znepokojovaly. Když proto roku 1853 Rusko obsadilo Valašsko a Moldavsko, aby donutilo Osmanskou říši přijmout jeho požadavky, překročilo osmanské vojsko pod vedením Omara Paši a podpořené Egyptem Dunaj, čímž vypukla krymská válka. Osmani donutili ruské vojsko se stáhnout, když však Rusko potopilo tureckou flotilu u Sinopé, situace se začala obracet. Francie a Británie se rozhodly zasáhnout, jejich flotily vpluly roku 1854 do Černého moře a donutily Rusko uzavřít roku 1856 v Paříži příměří, ve kterém bylo mj. ustanoveno, že velmoci nemají právo se do vnitřních záležitostí Osmanské říše vměšovat, a to ani pod záminkou „ochrany“ křesťanských menšin. Černé moře bylo demilitarizováno.^[36] Ke konci kavkazské války bylo 90% Čerkesů etnicky vyčištěno^[37], vyhnáno z Kavkazu a uprchlých do osmanské říše,^[38] což mělo za následek 500–700 000 Čerkesů usídlených v Turecku.^[39][40][41]

Abdülmecit dále zaváděl reformy, podporoval výstavbu železnic a příchod evropských odborníků, drobení říše však dále pokračovalo vyhlášením samostatnosti Spojených rumunských knížectví (1861) a vzpourami v Syropalestině. Za vlády jeho nevlastního bratra Abdulazize (1861–1876) se navíc začalo rozvíjet nacionalistické mladoosmanské hnutí, kterému vadilo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se západem. Když se roku 1873 zhroutila vídeňská burza, příliv západních investic se zastavil, což vedlo ke státnímu bankrotu Osmanské říše. Panslovanské myšlenky navíc podnítily povstání v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku. Nepokoje se nakonec rozšířily i do Istanbulu, sultán byl obviněn ze servility vůči Západu a svržen.^[42]

Úpadek a modernizace (1876–1908)

Abdulhamid II. (1876–1909) se snažil vyhovět liberálním myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a 1877 otevřel Poslaneckou sněmovnu.^[43] Neklid na Balkáně však neustával. V Bulharsku vypuklo na jaře 1876 dubnové povstání, při kterém polovojenské oddíly bašibozuků a Čerkesů ve spolupráci s pravidelnou osmanskou armádou povraždily až 30 000 bulharských civilistů.^[44] Do osmanských záležitostí se opět začalo vměšovat Rusko, které se postavilo na stranu Bulharů a dalších balkánských národů. Car Alexandr II. nakonec vyhlásil Osmanské říši roku 1877 válku, do které se na straně Ruska zapojili Rumuni, Srbové, Černohorci a bulharští povstalci. Válka nakonec vedla až ke kapitulaci sultána. Jelikož však vše nasvědčovalo tomu, že se Rusko chce zmocnit Istanbulu, vyslala Velká Británie do Úžin loďstvo, které vynutilo uzavření mírové smlouvy ze San Stefana roku 1878, ve které byly dohodnuty ruské územní zisky ve východní Anatolii, samostatnost Rumunska, Černé Hory a Srbska, autonomie Bulharska. Smlouva však poškodila zájmy Rakouska-Uherska, takže byla stejného roku revidována na berlínském kongresu, který určil, že Bosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak pod vojenskou okupací Rakouska-Uherska. Velká Británie získala Kypr a Osmanská říše se musela zavázat k dodržování náboženské svobody.^[45]

Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku 1881 stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklém Německém císařství, které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven.

Roku 1894 polovojenské oddíly osmanského vojska zmasakrovaly tisíce křesťanských Arménů, což vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření a britsko-ruskou intervenci. Masakry podněcovala vláda sultána Abdulhamida II a dopouštělo se jich také muslimské civilní obyvatelstvo z řad Kurdů, Turků a Čerkesů. Během hamídijských masakrů, které probíhaly v letech 1894–1896, přišlo o život 100–300 000 tisíc Arménů^[46] a až 25 000 Asyřanů.^[47] Turci byli navíc stále více nespokojeni s Abdülhamidovou despotickou vládou. Nepokoje se objevovaly také v Syropalestině, kam zejména po pogromech v Rusku přicházelo značné množství Židů, kteří byli vzápětí napadáni Araby.^[48]

Pád a rozpad (1908–1923)

Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckého folklóru, který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutí mladoturků tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. V roce 1909 bylo při masakru v Kilikii zavražděno 30 000 Arménů.^[49] Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním^[zdroj? a po povstání roku 1908 dosáhlo obnovení konstituce a uznání svobody tisku. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharské carství, a v následujících letech vypukly nepokoje v Albánii, Kosovu, které nakonec vyústily v balkánské války (1912–1913). Balkánská liga složená ze Srbska, Bulharska, Řecka a Černé Hory nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolí Istanbulu. Ztráta Balkánu byla navíc provázena několika dalšími převraty v Istanbulu (viz Mladoturecká revoluce). Pravomoci nového sultána Mehmeda V. (1909–1918) byly nakonec značně okleštěny.^[50] V roce 1911 po porážce v italsko-turecké válce Osmanská říše ztratila Libyi a některé řecké ostrovy (Dodekany).

Na počátku první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku Dohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: na Kavkaze, v Palestině a v Mezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabští nacionalisté. V bitvě o Gallipoli Osmani ubránili strategicky důležitý Dardanelský průliv. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další arménskou genocidou, při které Osmanská říše vyvraždila mezi lety 1915 a 1918 přibližně 1,5 milionu Arménů. Arménská komunita v Turecku v důsledku genocidy fakticky zanikla.^[51][52]. V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří.^[53]

Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován, Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon, Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli Arméni získat nezávislost a Kurdistán autonomii, Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko během řecko-turecké války zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků. Při útoku na Smyrnu zahynulo několik desítek tisíc Řeků a Arménů.^[54] V roce 1922 byl zrušen sultanát, čímž Osmanská říše zanikla.^[55]

Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit. Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupace Istanbulu vítěznými mocnostmi a Turecko nemuselo platit válečné reparace. Turecko se stalo republikou a Mustafa Kemal jejím prvním prezidentem.^[56]

Vláda

Před reformami v 19. a 20. století byla státní organizace Osmanské říše systémem se dvěma hlavními dimenzemi: vojenskou správou a civilní správou. Sultán měl v systému nejvyšší postavení. Civilní systém byl založen na místních správních celcích odpovídajících charakteristikám regionu. Stát měl kontrolu nad klérem. Některé předislámské turecké tradice, které přežily přijetí správních a právních postupů od islámského Íránu, zůstaly nadále v osmanských administrativních kruzích významné.^[57] Podle osmanského chápání měla být hlavní odpovědnost státu hájit a rozšiřovat území muslimů a zajistit bezpečnost a harmonii uvnitř svých hranic v překlenujícím kontextu ortodoxní islámské praxe a suverenity dle dynastií.^[58]

Osmanská říše nebo jako dynastická instituce – Osmani byli v islámském světě bezprecedentní a nepřekonatelní vzhledem k velikosti a trvání říše.^[59] V Evropě podobně nepřerušované řady panovníků (králů/císařů) z téže rodiny dosáhli jen Habsburkové, kteří vládli podobně dlouho a během stejného období od konce 13. do počátku 20. století.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Ozbrojené síly

První vojenské jednotky osmanského státu tvořila armáda sestavená Osmanem I. z kmenů, které žily v horách západní Anatolie koncem 13. století. Osmanská armáda byla komplexním systémem náboru a držení léna. Hlavní sbory osmanské armády zahrnovaly janičáry, sipáhíe, akindžie a mehterân (vojenské kapely). Osmanská armáda byla ve své době jednou z nejpokročilejších bojových sil na světě a jednou z prvních, která používala muškety a kanony. Osmanští Turci začali používat také falkonety, což byly krátké, ale široké kanóny. Stalo se tak během obléhání Konstantinopole v roce 1422. Osmanská jízda byla spíše než na těžké zbroji závislá na vysoké rychlosti a pohyblivosti, používala luky, krátké meče na rychlých koních (turkoman a arab, předchůdce plnokrevníka)^[60][61] a často uplatňovala taktiku podobnou Mongolům. Ta spočívala v předstírání ústupu při obkličování nepřátelských sil uvnitř formace ve tvaru půlměsíce a následném skutečném útoku. Během 16. století, zejména za vlády Sulejmana Nádherného, dosáhla síla, organizovanost a výkonnost tureckých vojsk naprostého vrcholu; v Evropě v podstatě neměla na souši rovnocenného protivníka. I po osudových porážkách, jež začaly rokem 1683, byla armáda nadále účinnou bojovou silou;^[62][63] začala však už výrazněji zaostávat za evropskými rivaly během období míru v letech 1740–68. Modernizace říše na konci 18. století začala tudíž právě u armády. Sultán Selim III. založil v rámci svých reforem nizám-i džedíd („nový řád“) první evropsky vycvičené, vystrojené a vyzbrojené jednotky – nicméně ty pro ohromný odpor společnosti i janičářského vojska nepřežily sultánovo svržení z trůnu a zavraždění (1807). Další porážky, zejména ze strany Ruska, však dovedly vládnoucí vrstvu k poznání, že reformy v evropském duchu jsou neodvratné. Selimův bratranec Mahmut II. v červnu 1826 zrušil nenáviděné janičářské sbory (tehdy o síle 135 000 mužů),^[64] které už dlouho neměly tu kvalitu, co v raném novověku, zato svými povstaleckými akcemi, terorem obyvatel a nátlakem na panovníka neustále destabilizovaly stát. Jeho syn Abdülmecid I. v nastoleném kurzu pokračoval započetím éry tanzimatu, období skutečně hlubokých reforem. Díky nim začala armáda najímat zahraniční odborníky a posílala své důstojníky k výcviku do západoevropských zemí. (Následkem toho začalo později vznikat hnutí mladoturků, když se tito relativně mladí a nově vyškolení muži vraceli vzděláni západním systémem myšlení.) Postupně se tak stala moderně organizovanou silou, jež opět do určité míry srovnala krok se svými evropskými protivníky.

Osmanské námořnictvo značně přispělo k územnímu rozšíření říše na evropský kontinent. Začalo s dobytím severní Afriky, kdy bylo dobyto a připojeno Alžírsko a Egypt v roce 1517. Od porážky u Lepanta (1571) bylo zjevné, že na moři již nějakých mimořádných úspěchů proti vzrůstajícím koloniálním mocnostem Turci nedosáhnou, nicméně ještě po dvě následující století říše ovládala Černé moře a východní polovinu Středomoří. Počínaje ztrátou Řecka v roce 1821 a Alžírska v roce 1830 začala osmanská námořní moc a kontrola nad vzdálenými územími klesat. Sultán Abdulaziz se pokusil obnovit námořní sílu, nechal proto postavit největší loďstvo po tehdejší Británii a Francii. Loděnice v Barrow v Anglii postavila v roce 1886 svou první ponorku právě pro Osmanskou říši.^[65] Nicméně slábnoucí turecké hospodářství nemohlo udržet silu loďstva příliš dlouho. Abdulhamid II. nedůvěřoval admirálům, kteří stranili reformátorovi Midhatu Pašovi, a tvrdil, že velká a drahá flotila nebyla proti Rusům během Rusko-turecké války vůbec platná. Uzavřel většinu loďstva ve Zlatém rohu, kde lodě dalších 30 let chátraly. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 se výbor pro unii a pokroku snažil založit silné osmanské námořnictvo. „Nadace Osmanského námořnictva“ vznikla v roce 1910 a zakoupila nové lodě prostřednictvím veřejných dárců.

Zřízení Osmanského vojenského letectva se datuje od června 1909 do července 1911.^[66][67] Osmanská říše začala připravovat své první piloty a letadla a se založením Letecké školy ("Tayyare Mektebi") v Yeşilköy dne 3. července 1912 začala říše školit své vlastní letecké důstojníky. V červnu 1914 byla založena nová vojenská akademie – námořní letecká škola (Bahriye Tayyare Mektebi). Po vypuknutí první světové války se proces modernizace náhle zastavil. Osmanské letecké eskadry během války bojovaly na mnoha frontách, od Haliče na západě až po Kavkaz na východě a Jemen na jihu.

Administrativní rozdělení

Osmanská říše byla koncem 14. století nejprve rozdělena do provincií ve smyslu pevných územních jednotek s místodržícími jmenovanými sultánem.^[68]

Od konce 16. století byla říše rozdělena na ejálety – v evropských pramenech zvané „pašaliky“ nebo „bejlerbejliky“ – spadající pod úřad paši („hlava“ – vojevůdce, náčelník) nebo bejlerbeje („pán pánů“ neboli místokrál, resp. guvernér). Ejálety/pašaliky se dále dělily na sandžaky a náhije.^[69]

V roce 1867 byly v rámci reforem Tanzimat zavedeny nové správní jednotky, vilájety.^[70]

Ekonomika

Osmanská vláda úmyslně prosazovala politiku rozvoje Bursy, Edirne a Istanbulu (postupných osmanských hlavních měst) do velkých obchodních a průmyslových center, protože obchodníci a řemeslníci byli při vytváření nové metropole nepostradatelní.^[71] Za tímto účelem Mehmed II. a jeho nástupce Bájezíd II. také povzbuzovali a vítali židovskou migraci z různých částí Evropy. Židé se usazovali v Istanbulu a dalších přístavních městech jako je Soluň. Na mnoha místech v Evropě byli Židé pronásledování svými křesťanskými protějšky (například ve Španělsku po skončení Reconquisty).

Osmanské ekonomické povědomí bylo úzce spjato se základními pojmy chápaní státu a společnosti na Blízkém východě, kde je konečným cílem státu upevnění a rozšíření moci panovníka a způsobem, jakým se toho dosahovalo, bylo získávat bohaté zdroje příjmů, aby prosperovaly produktivní třídy společnosti.^[72] Konečným cílem bylo zvýšení státních příjmů, aniž by došlo k poškození prosperity subjektů, aby se zabránilo vzniku sociálního nepořádku a aby tradiční organizace společnosti zůstala nedotčená. Osmanské hospodářství v raném novověku výrazně expandovalo, zejména v první polovině osmnáctého století. Roční příjem říše čtyřikrát kolísal mezi lety 1523 a 1748, upravený o inflaci.^[73]

Do češtiny se také vžilo přirovnání "turecké hospodářství", které souvisí se sociálním, hospodářským a morálním úpadkem říše v 17. a 18. století.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Obyvatelstvo

Odhad populace říše 11 692 480 obyvatel pro období let 1520-1535 byl získán spočítáním osmanských domácností odvádějících desátek a počet následně vynásoben pěti.^[74] Z nejasných důvodů byla populace v 18. století nižší než v 16. století.^[75] Odhad 7 230 660 obyvatel pro první sčítání lidu, které se konalo v roce 1831, je považovaný za závažný podstav, protože toto sčítání mělo sloužit pouze k registraci možných vojenských branců.^[74]

Sčítání lidu na osmanských územích začalo až počátkem 19. století. Údaje z roku 1831 jsou k dispozici jako oficiální výsledky sčítání lidu, ale tato sčítání nepokrývala celou populaci. Počítalo pouze muže a nepokrývalo celou říši. Pro dřívější období jsou odhady velikosti a rozmístění populace založeny na pozorovaných demografických vzorcích.^[76]

Okolo roku 1800 mohla populace dosahovat 25 až 32 milionů obyvatel. V evropských provinciích (především na Balkáně) tvořila přibližně 10 milionů, v asijských provinciích 11 milionů a v afrických provinciích přibližně 3 miliony. Hustota obyvatelstva byla vyšší v evropských provinciích – dvojnásobná než v Anatolii, která byla zase trojnásobná hustotě obyvatel v Iráku a Sýrii a pětinásobná hustotě obyvatel v Arábii.^[77]

Ke konci existence říše byla délka života odhadovaná na 49 let. Epidemie a hladomor způsobovaly velké demografické změny. V roce 1785 kolem jedné šestiny egyptské populace zemřelo na mor a populace Aleppa se v 18. století snížila o dvacet procent. Egypt mezi lety 1687 a 1731 zasáhlo šest hladomorů a Anatolii zasáhl poslední hladomor o čtyři desetiletí později.^[78]

Vzestup přístavních měst měl za následek seskupení populace a byl způsoben vývojem dopravních prostředků jako parníky a železnice. Urbanizace se zvýšila nejvíce v letech 1700–1922, kdy města rostla. Zlepšení zdravotních a hygienických podmínek je pro život a práci učinilo atraktivnějšími. Přístavní města jako Soluň v Řecku zaznamenala nárůst počtu obyvatel z 55 000 v roce 1800 na 160 000 v roce 1912. Dále Izmir, kde v roce 1800 žilo 150 000 obyvatel, narostl do roku 1914 na 300 000 obyvatel.^[79][80] Některé regiony měly naopak pokles počtu obyvatel – Bělehrad zaznamenal pokles populace z 25 000 na 8 000 obyvatel, a to především kvůli politickým sporům.^[79]

Ekonomická a politická migrace měla dopad na celou říši. Například ruské a rakouské anexe na Krymu a Balkáně měly za následek velký příliv muslimských uprchlíků – 200 000 krymských Tatarů uprchlo do Dobrudže.^[81] Mezi lety 1783 a 1913 zaplavilo Osmanskou říši přibližně 5 až 7 milionů uprchlíků, z nichž nejméně 3,8 milionu pocházelo z ruských území. Některé migrace zanechaly nesmazatelné znaky, jako politické napětí mezi částmi říše (např. Turecko a Bulharsko), zatímco na jiných územích byly zaznamenány odstředivé účinky, zjednodušující demografické prvky vyplývající z různých skupin obyvatelstva. Ekonomika byla také postižena ztrátou řemeslníků, obchodníků, výrobců a zemědělců.^[82] Od 19. století značná část muslimů z Balkánu emigrovala do dnešního Turecka. Tito lidé se označují termínem Muhacir.^[83] Po řecko-turecké válce v letech 1922–1923 zaniklo na 3000 let staré řecké osídlení v Pontu (Pontští Řekové) či v Kappadokii (Karamanlidi). Malou Asii opustilo okolo 1,5 milionu Řeků a Řecko opustilo přibližně 500 000 muslimů. V době pádu Osmanské říše v roce 1922 tvořili polovinu tureckého městského obyvatelstva muslimští uprchlíci z Ruska, Řecka a Balkánu.

Jazyk

Osmanská turečtina byla oficiálním jazykem říše. Šlo o oghuzský turkický jazyk, výrazně ovlivněný perštinou a arabštinou. Osmani měli několik vlivných jazyků: turečtinu, kterou mluvila většina lidí v Anatolii a většina muslimů na Balkáně, s výjimkou Albánie a Bosny; perštinu, kterou mluvili vzdělanci;^[84] arabštinu, používanou hlavně v Arábii, v severní Africe, Iráku, Kuvajtu, Levantě a částech Afrického rohu; a somálštinu v celé oblasti afrického rohu. V posledních dvou stoletích docházelo k omezení těchto jazyků, i když jim zůstaly specifické role: perština sloužila především jako literární jazyk pro vzdělané,^[84] zatímco arabština byla používána během náboženských obřadů.

Turečtina ve své osmanské variantě byla vojenským jazykem i jazykem státní správy již od raných dob říše. Osmanská ústava z roku 1876 oficiálně upevnila úřední status turečtiny^[85]

V Osmanské říši také panovala mizerná znalost evropských jazyků, jelikož zdejší elity byly vzdělány pouze v osmanské turečtině, perštině a arabštině a pro překlady proto používali dragomany – překladatele pocházející především z křesťanských milétů, nejčastěji Řeky a Armény.

Náboženství

Úřad chalífátu (osmanský chalífa, Ochránce dvou svatých mešit a Velitel věřících) Hilâfet Makamı خلافت مقامى ←  1517–1924  → vlajka znak
Geografie
Hlavní město	Konstantinopol (1517–1922/1923)
Obyvatelstvo
Jazyky	osmanská turečtina (jazyk dynastie), arabština (náboženský)
Náboženství	sunnitský islám Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Osmanská_říše Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.  Navigácia: Etniká, národy a národnosti > Eskimáci > Eskimácko-aleutské jazyky Príbuzné výrazy: Ázerbájdžán Élémir Bourges Úmrtí v roce 2022 Ústřední mocnosti Ústřední výbor Komunistické strany Československa Ústav jaderné fyziky Akademie věd České republiky Časová osa ruské invaze na Ukrajinu (2022) Časové pásmo Čechy Černá smrt Česká a Slovenská Federativní Republika Česká národní banka Česká národní rada Česká republika na 1. místě! Česká socialistická republika Česká strana národně sociální Česká strana sociálně demokratická Česká Wikipedie České Radiokomunikace České století Český rozhlas Český zemský sněm Česko Československá socialistická republika Československo Československo-polský spor o Těšínsko Čtrnáctý u stolu Čtvrtá vláda Josefa Korčáka Čtvrtek Řád 25. února Řád německých rytířů Řád práce Řád Vítězného února Říjen Římská legie Římské číslice Římskokatolická církev Řež Šestá vláda Lubomíra Štrougala Šimon Roháček Šumperk Švédsko Ženeva Židé Živočichové Životní prostředí .pl 1. říjen 1. březen 1. duben 1. květen 1. leden 1. polská armáda 1. srpen 1. září 10. únor 10. červenec 10. říjen 10. březen 10. duben 10. leden 10. prosinec 10. srpen 10. září 11. červen 11. říjen 11. duben 11. květen 11. leden 11. listopad 11. prosinec 11. srpen 11. září 1187 12. červen 12. červenec 12. říjen 12. březen 12. duben 12. květen 12. leden 12. srpen 12. září 1201 1221 1226 1269 1296 13. únor 13. březen 13. duben 13. leden 13. listopad 13. prosinec 13. září 1385 14. únor 14. červenec 14. říjen 14. březen 14. duben 14. listopad 14. září 1415 1461 1483 1487 1495 15 15. únor 15. březen 15. duben 15. prosinec 15. srpen 15. září 1501 1521 1550 1552 1554 1555 1568 1569 1572 1576 16. únor 16. říjen 16. březen 16. duben 16. květen 16. prosinec 16. září 1600 1615 1623 1638 1639 1645 1652 1659 1667 1670 1683 1685 1688 1695 17. únor 17. červen 17. červenec 17. říjen 17. březen 17. duben 17. květen 17. prosinec 17. století 17. září 1705 1714 1715 1721 1722 1723 1733 1735 1755 1763 1765 1771 1772 1774 1777 1779 1782 1785 1787 1788 1789 1791 1793 1794 1795 1799 18. červenec 18. duben 18. leden 18. listopad 18. století 18. září 1811 1812 1813 1815 1817 1822 1825 1826 1829 1830 1831 1832 1834 1835 1836 1837 1838 1839 1840 1841 1842 1843 1845 1846 1847 1848 1849 1850 1851 1852 1852 ve fotografii 1852 v loďstvech 1853 1854 1855 1856 1857 1858 1860 1861 1862 1863 1864 1866 1869 1870 1871 1872 1873 1875 1876 1877 1878 1879 1880 1881 1882 1883 1885 1886 1889 1890 1891 1892 1893 1895 1898 1899 19. červen 19. březen 19. duben 19. květen 19. leden 19. listopad 19. prosinec 19. srpen 19. století 19. září 1900 1901 1902 1903 1904 1905 1907 1908 1909 1910 1911 1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920 1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1939 1940 1941 1942 1943 1944 1945 1946 1947 1948 1949 1950 1951 1952 1953 1954 1955 1956 1957 1958 1959 1960 1961 1963 1965 1966 1967 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1977 1978 1979 1981 1982 1984 1985 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2. únor 2. červen 2. červenec 2. březen 2. květen 2. listopad 2. prosinec 2. srpen 2. tisíciletí 2. září 20. únor 20. březen 20. duben 20. květen 20. leden 20. prosinec 20. století 20. září 2001 2002 2003 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2012 2013 2015 2017 2018 2020 2022 2023 21. červen 21. červenec 21. říjen 21. květen 21. leden 21. listopad 21. prosinec 21. století 21. září 22. červen 22. březen 22. duben 22. prosinec 22. září 23. únor 23. červen 23. červenec 23. duben 23. leden 23. září 24. únor 24. červen 24. duben 24. květen 24. leden 24. listopad 24. prosinec 24. září 25. únor 25. červenec 25. říjen 25. květen 25. listopad 25. prosinec 25. srpen 25. září 26. červenec 26. březen 26. duben 26. květen 26. leden 26. listopad 26. srpen 26. září 27. červen 27. říjen 27. leden 27. září 28. únor 28. leden 28. listopad 28. prosinec 28. srpen 28. září 29. únor 29. říjen 29. duben 29. květen 29. leden 29. prosinec 29. srpen 29. září 3. únor 3. březen 3. leden 3. listopad 3. prosinec 3. srpen 3. září 30. duben 30. leden 30. září 303. stíhací peruť 31. červenec 31. říjen 31. březen 31. srpen 366 4. únor 4. červen 4. březen 4. duben 4. květen 4. leden 4. listopad 4. září 422 5. červen 5. květen 5. leden 5. listopad 5. září 6. únor 6. červenec 6. březen 6. duben 6. květen 6. prosinec 6. srpen 6. září 622 69 7. únor 7. červenec 7. březen 7. květen 7. leden 7. prosinec 7. září 787 8. únor 8. leden 8. listopad 8. prosinec 8. září 9. červen 9. březen 9. květen 9. září 920 954 Adolf Srb Adolph Lønborg Akademie výtvarných umění v Praze Akta X Aktuálně.cz Alžběta Alexandrine Bourbonská Alžběta Bavorská Alžběta II. Albert Gessmann Alena Munková Alexej Konstantinovič Tolstoj Alfréd Šebek Alfred Grünfeld Alice z Thouars Alma mater Alois Jiránek Alois Sedláček Alois Strnad Alonso Pérez de Guzmán Americká válka za nezávislost Americký dolar Anatol Svahilec Andrej Babiš Andrej Barčák mladší Andrzej Duda Anežka Hrabětová-Uhrová Anežka Přemyslovna Anexe Angličtina Anna Bayerová Annibale de Gasparis Antonín Švehla Antonín Benjamin Svojsík Antonín Krumnikl Antonín Marek Antonín Zápotocký Antonín Zelenka Antoni Gaudí Anton Bielek Apple Archiv výtvarného umění Arménie Astana August II. Silný August III. Polský Austrálie Autoritní kontrola Bílá paní (film) Běloruština Bělorusko Břetislav Lvovský Březost Babylón Balaklija Baltové Baltské moře Barbora Habsburská Barbora Hoblová Barcelona Barská konfederace Baseball Bedřich Kisch Bedřich Kloužek Benedikt XV. Bertrand Barère de Vieuzac Biskupin Bitva o Berlín Bitva o Británii Bitva o Monte Cassino Bitva u Grunwaldu Bitva u Lehnice Bitva u Saratogy Bitva u Vídně Blood Sugar Sex Magik Bohumil Havlasa Bohumil Med Bohumil Modrý Bohumil Urban Bohuslav Koukal Bohuslav Sobotka Boleslav Chrabrý Boleslav III. Křivoústý Boris Johnson Borneo Botostroj (film) Bourboni Brian Binnie Buněčná teorie Byzantská říše Calamity Jane Camp Nou Car Carl Lützow Caroline Vanhove Carpoforo Tencalla Caspar David Friedrich Celestýn I. Cesta kolem světa Charkovská oblast Charles Sanders Peirce Charles Spearman Charles Taze Russell Charles W. Fairbanks Chmelnického povstání Christianizace Christoph Martin Wieland Chris Columbus Clarke Abel Colin Firth Commons:Featured pictures/cs Commonwealth realm Cornelius Vanderbilt Curzonova linie Czartoryští Dánsko Dějiny Polska Dělení Polska Dacrycarpus dacrydioides Damasus I. Dana Bartůňková Dana Zátopková Demonstrace Deutsche Bank Diktatura Doba bronzová Docent Doktor sociálně-politických věd Doména nejvyššího řádu#Národní doména nejvyššího řádu Doubravka Přemyslovna Druhá Francouzská republika Druhá Polská republika Druhá republika Druhá světová válka Druhá vláda Josefa Korčáka Druhé Francouzské císařství Druhý nikajský koncil Dušan Havlíček Dvorecký most Dynastie Economia Eduard August Schroeder Eduard Wenisch Eduard Weyr Edvard Beneš Edward Śmigły-Rydz Edwin Markham Emanuel Dyk Emanuel Krescenc Liška Emanuel Pippich Emil Peters Emil Zátopek Emotikon Encyklopedie Espoo Evropa Evropská komise Evropská unie F. X. Svoboda Facebook Federální shromáždění Felix Neumann Felix Téver Ferdinand Blumentritt Ferdinand von Lindemann File:Návrh založení Wikimedia Česká republika 2008 A.JPG File:WM CZ - Výroční zpráva 2016.pdf Filipíny Fondy Evropské unie François Benoist François Sulpice Beudant Francie Francis Scott Fitzgerald Franklin Pierce František Čapka (politik) František Štědrý František Adolf Borovský František Benhart František I. Rakouský František Janda (architekt) František Josef Andrlík František Kaván František Kincl František Kordač František Kratochvíl František Musil (skladatel) František Nábělek František Ondřich František Pinc František Pitra František Podlena František Reichel František Udržal Franz Hroch Franz Werfel Freddie Mercury Frenštát pod Radhoštěm Fridrich Kristián Saský Friedrich Legler Friedrich von Georgi Friedrich von Hügel Fulgence Bienvenüe Gallus Anonymus Gdaňsk Gdaňský záliv Gemeinsame Normdatei Generální tajemník ÚV KSČ Generalplan Ost Geodata Germáni Gerolamo Cardano Gesta principum Polonorum Giacomo Meyerbeer Gilotina Giovanni Agostino Abate Giovanni Girolamo Saccheri Golda Meirová Gregoriánský kalendář Grunge Guinea-Bissau Gustavo Kuerten Gustav Brauner Hadždž Haličsko-vladiměřské království Harald Paetz Heliocentrismus Henri Becquerel Henry Purcell Henry Silva Hesensko Hidžra Hladomor Hlavní město Hlavní strana Hnězdno Holokaust Honda Hornoslezská povstání Hospodářské noviny Howard Walter Florey Hrubý domácí produkt Hustota zalidnění IDnes Iglu Ignác Raab Index lidského rozvoje Indonésie Iniciativa Most International Standard Book Number Inuiti Invaze do Polska (1939) Ion Luca Caragiale IPhone Irene Papasová ISO 3166-1 ISO 3166-2:PL Ivan David Ivan Knotek Izjum Izrael Ján kardinál Černoch Jérémy Toulalan Józef Beck Józef Piłsudski Július Ďuriš Jaderný reaktor Jagellonci Jagellonská univerzita Jakub Blacký Jaltská konference Jantarová stezka Jan Černý (politik) Jan Řežábek Jan Štěrba (politik) Jan Evangelista Purkyně Jan Fischer Jan Henryk Dąbrowski Jan III. Sobieski Jan Kasal Jan Kozina Jan Lála Jan Ladislav Sýkora Jan Lier Jan Malypetr Jan Masaryk Jan Matejko Jan Mazoch Jan Nedvěd Jan Neliba Jan Nepomuk František Desolda Jan Pehel Jan Ruml Jan Sokol Jan Stejskal (politik) Jan Stráský Jan Syrový Jan Werich Japonsko Jaromír Žák Jaromír Algayer Jaromír Císař Jaromír Johanes Jaromír Obzina Jaromír Velecký Jaroslav Marvan Jaroslav Wykrent Jazyk (lingvistika) Jean-Paul Marat Jemen Jerevan Jesse James Jiří Bartoška Jiří Fridrich Hohenlohe Jiří Hálek Jiří Kolář Jiří Lábus Jiří Mayer (lékař) Jiří Novák (houslista) Jiří Paroubek Jiří Rusnok Jiří Seifert Jiří Svoboda (cestovatel) Jiří Svoboda (režisér) Jižní Asie Jihovýchodní Asie Jindřich Štreit Jindřich II. Pobožný Jindřich Kàan z Albestů Jindřich V. Sálský Jitka Kolínská Johann Baptist Blobner Johann Christian Bach John Adams Whipple John Dreyer Josef Anýž Josef Baar (politik) Josef Bergler Josef Bernat Josef Božek Josef Bradna Josef Brenner Josef Dobiáš (kněz) Josef Doubrava Josef Emanuel Hibsch Josef Hromádka Josef Illík Josef Kempný Josef Kořán Josef Korčák Josef Lux Josef Tošovský Josef Tomeš Josef Václav Frič Josef Velda Joseph Joffre Joseph Maria Koudelka Josif Vissarionovič Stalin Jozef Agnelli Jozef Lenárt Julius III. Julius Neubronner Křesťanství K. M. Walló Kašubština Kaliningradská oblast Kamila Špráchalová Kanada Kandidát věd Kapetovci Kara Mustafa Kardinál Karel Čapek Karel Fořt (ovocnář) Karel Höger Karel Honzík Karel III. Britský Karel IV. Karel Janák Karel Juliš Karel Kramář Karel Ludvík Rakousko-Těšínský Karel Neuwirth (urolog) Karel Urbánek (politik) Karel VI. Karel Wisnar Karlův most Karl Lagerfeld Karl Ungermann Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev Kateřina II. Veliká Kategorie:Čas Kategorie:Články podle témat Kategorie:Život Kategorie:Dorozumívání Kategorie:Geografie Kategorie:Historie Kategorie:Hlavní kategorie Kategorie:Informace Kategorie:Kultura Kategorie:Lidé Kategorie:Matematika Kategorie:Narození v roce 1852 Kategorie:Příroda Kategorie:Politika Kategorie:Právo Kategorie:Rekordy Kategorie:Seznamy Kategorie:Společnost Kategorie:Sport Kategorie:Technika Kategorie:Umění Kategorie:Věda Kategorie:Vojenství Kategorie:Vzdělávání Kategorie:Zdravotnictví Katyňský masakr Kavkazská válka Kazachstán Kazimír III. Veliký Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století KDU-ČSL Keltové Ken Starr Kevin Sorbo KGB Klára Doležalová Klára Joklová Klementinum Klement Gottwald Kliment Čermák Kmen (sociologie) Kościuszkovo povstání Kolektivizace Komunismus Komunistická strana Čech a Moravy Komunistická strana Československa Komunistický režim v Československu Komunita open source představuje své výsledky na devátém LinuxExpu Konšel Konžská demokratická republika Kongresové Polsko Konrád Henlein Konrád I. Mazovský Konstantin Fehrenbach Kontrabas Konzervativní strana (Spojené království) Kooptace do České národní rady 1989-1990 Koruna česká Kosmická sonda Královský hrad (Varšava) Krčmaňská aféra Krajský národní výbor Krakov Krakovské povstání Kreva Krevská unie Kristina Saská Kriticky ohrožený taxon Krymský chanát Kujavsko Kulturní památka Kulturní památka (Česko) Kupjansk Květnový převrat (Polsko) Květoslava Kořínková Ladislav Adamec Ladislav Dvořák (ministr) Ladislav Fuks Ladislav Medňanský Ladislav Vodrážka Ladislav Zápotocký Latina Laver Cup Lednové povstání Legislativní rada vlády Lenka Baarová Leonardo Nascimento de Araújo Leopold Filip Kolowrat-Krakowsky Leopold Gottlieb (balneolog) Leopold Heyrovský (právník) Leopold II. Leo Meisl Les Lester Allan Pelton Letní olympijské hry 1972 Levý blok (koalice) Liberius Library of Congress Control Number Lidé Linda McCartney LinuxExpo Listopadové povstání Litevština Litevské velkoknížectví Litva Liz Trussová Londýn Loreto Vittori Lužická kultura Lužická Nisa Lublinská unie Lubomír Štrougal Ludvík Hilgert Ludvík IV. Francouzský Ludvík VIII. Francouzský Ludvík XIV. Luigi Lucheni Lukáš Houser Lvov Mária Wittner Média:Pl-Rzeczpospolita.ogg Míla Tomášová Měšek I. Maďarsko Madagaskar Magdalena Anderssonová Malajsie Maršál Polska Marek Blahuš Marián Čalfa Marianne von Werefkinová Marie Kalašová Marie Karolína Rakouská Marie Petzoldová-Sittová Marie Podvalová Marie Ryšavá Marie Tereza Habsburská (1638) Martin Bursík Martin Frič Martin Mejstřík Massalia (planetka) Matej Lúčan Mateusz Morawiecki Mazovčané Medína Mekka Mezinárodní standardní identifikátor jména Mezinárodní svaz ochrany přírody Michael Keaton Michael Kocáb Michail Sergejevič Gorbačov Michal Horáček Michal Sedloň Michal Sup Mikoláš Aleš Mikuláš Koperník Mikuláš Pálffy (1552–1600) Milán Václavík Milan Hodža Miloš Adamec Miloš Zeman Miloslav Šmídmajer Miloslav Boďa Miloslav Fleischmann Miná Ministerstvo vnitra České republiky Mirek Topolánek Miroslav Malovec Miroslav Vacek Miroslav Vladyka Mise OSN v Kongu Mistr FIDE Mlžný les Mnichovský masakr Mohamed Mongolský vpád do Evropy Morava Moravský zemský sněm Mormonismus Moskva Náboženství Nápověda:Úvod Nápověda:Úvod pro nováčky Nápověda:Obsah Národní divadlo Národní hymna Národní knihovna České republiky Národní památkový ústav Národní strana (1848) Národnost Němčina Německá říše Německé císařství Německé zločiny v Polsku za druhé světové války Německo Německo-polský pakt o neútočení Nacistické Německo Nadace Wikimedia Nancy Pelosiová Napoleon Bonaparte Napoleon III. NASA Nejvyšší soud České republiky Nestátní nezisková organizace Nevermind NGO market Niccolò Jommelli Nihil novi Nirvana Normalizace Nosorožcovití Nosorožec sumaterský Nová Kaledonie Novinky.cz Novoměstská radnice Nupedia Nystadská smlouva Občanské fórum Občanské sdružení Obležení Hlohova Obrazoborectví Obyvatelstvo Odra Okresní národní výbor Oldřich Černík Oldřich Nový Olga Scheinpflugová Olga Walló Ondřej Pavelka OpenStreetMap Operace Tannenberg Operace Visla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Organizace spojených národů Organizace ukrajinských nacionalistů Oscar Blumenthal Oskar Pollak Osmanská říše Otakar Černý (novinář) Otakar Ševčík Otakar Hůrka Otakar Motejl Ozbrojené síly Ukrajiny Pátá vláda Lubomíra Štrougala Předseda Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických Předseda vlády Přemyslovci Přemysl Otakar II. Paříž Palestinská autonomie Pandemie covidu-19 Pandemie covidu-19 v Česku Panovník Panthéon Papež Pardubice Parita kupní síly Parlamentní republika Pavel Šámal Pavel Šafařík Pavel Kysilka Pavel Nový Pavol Hrivnák Personální unie Petr Brož Petr Fiala Petr Horák Petr Kuboš Petr Nečas Petr Pithart Petr Zenkl Ph.D. Piastovci Pietro Gasparri Podolí (Praha) Podzimní knižní veletrh Poláci Polština Polané (západní) Politik Polská exilová vláda Polská hymna Polská lidová republika Polská republika (rozcestník) Polská vlajka Polské království Polské království (1916–1918) Polský odboj během druhé světové války Polský podzemní stát Polsko Polsko-litevská unie Polsko-litevská unie (1569–1795) Polsko-litevská válka Polsko-sovětská válka Polsko-ukrajinská válka Polygamie Pomořansko Poniatowští Poprava Portál:Aktuality Portál:Doprava Portál:Geografie Portál:Historie Portál:Kultura Portál:Lidé Portál:Náboženství Portál:Obsah Portál:Příroda Portál:Sport Portugalsko Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Poslední mohykán Povstání tchaj-pchingů Poznaňské povstání Poznaňské velkovévodství Poznaňsko Pražská defenestrace (1483) Pražské jaro Praha Prales Premiéra Prokop Drtina Protestantismus Pruské Slezsko Prusko Prusko-dánská válka První bitva na Marně První moravská spořitelna První republika První světová válka Puebla (stát) Purkmistr Q15735556 Q15735556#identifiers Q15735556#identifiers|Editovat na Wikidatech Q725653 Q725653#identifiers Q725653#identifiers|Editovat na Wikidatech Růžena Nasková R.U.R. Rakousko Rakousko-Uhersko Raquel Welch Režisér Red Hot Chili Peppers Registr smluv Renesanční architektura Republika Richard Bienert Robert Koldewey Roger Federer Rok Roman Prymula Rose McGowan Royal Court Theatre Rozloha Rudá armáda Rudolf Beran Rudolf Horský Rudolf Winternitz Ruská invaze na Ukrajinu (2022) Ruské impérium Rusko Rusko-polská válka (1605–1618) Rysy Sýrie Saúdská Arábie Saint-Germain-en-Laye Sametová revoluce Sanace (Polsko) Santiago Ramón y Cajal Sarmati Satira Saul Kripke Sedmidenní válka Sedmiletá válka Sejm Senátní obvod č. 71 – Ostrava-město Senát Parlamentu České republiky Severní válka Severoatlantická aliance Severomoravský kraj Seznam britských králů Seznam měn Seznam mezinárodních poznávacích značek Seznam mezinárodních směrových čísel Seznam nejdéle vládnoucích britských panovníků Seznam představitelů Polska Seznam premiérů Česka Seznam premiérů Československa Seznam premiérů Spojeného království Seznam států podle státního zřízení Seznam států světa podle data vzniku Seznam států světa podle hustoty zalidnění Seznam států světa podle indexu lidského rozvoje Seznam států světa podle nejvyšších hor Seznam států světa podle počtu obyvatel Seznam států světa podle rozlohy Skanzen Skauting Skytové Slezané Slezské vojvodství Slované Slovanské náboženství Slovenská národní knihovna Slovensko Smells Like Teen Spirit Sněmovna národů Federálního shromáždění Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických Sněm Království českého Solidarita (Polsko) Sonja Sázavská Soubor:100401-N-0696M-202 Rose McGowan (cropped).jpg Soubor:Ales Portrait.jpg Soubor:Anatol Svahilec v klipu pro soutěž Československo 1948–1989.jpg Soubor:Antoni Gaudi 1878.jpg Soubor:Biskupin - gate and wall.jpg Soubor:Border changes in history of Poland.png Soubor:Chris Columbus.jpg Soubor:Colin Firth and Barbara Stockings (cropped).jpg Soubor:Destroyed Warsaw, capital of Poland, January 1945.jpg Soubor:Emblem of the Government of the Czech Republic.svg Soubor:EU-Poland.svg Soubor:Europa Jagellonica.svg Soubor:Flag of Poland.svg Soubor:Freddie Mercury performing in New Haven, CT, November 1977.jpg Soubor:F Scott Fitzgerald 1921.jpg Soubor:Grunwald Wojciech Kossak.jpg Soubor:Gustavo Kuerten2.jpeg Soubor:Herb Polski.svg Soubor:HonzaNedved.JPG Soubor:Howard Walter Florey 1945.jpg Soubor:Jagro WMCZ 2021 01.jpg Soubor:Jan Sokol, 2015 (02).jpg Soubor:Jaroslav Wykrent.jpg Soubor:Jklamo-IMG 2263.JPG Soubor:Kahikatea.jpg Soubor:Karl Lagerfeld.jpg Soubor:Kevin Sorbo.jpg Soubor:Klára Joklová.jpg Soubor:KWP 2007 Juan.jpg Soubor:Languages of Central Europe 1910 v češtině.png Soubor:Leonardo Nascimento de Araujo 2011.jpg Soubor:Linda McCartney 1976.jpg Soubor:Michael-Keaton.jpg Soubor:MieszkoDagome.jpg Soubor:Olga Walló 2009.jpg Soubor:O Pavelka Praha 2015.JPG Soubor:Paul Nadar - Henri Becquerel.jpg Soubor:Pavel Nový.JPG Soubor:Petr Broz vedec.jpg Soubor:Polska-ww1-nation.png Soubor:Praha, 15 let české Wikipedie, čekání na dort.jpg Soubor:Praha, Dejvice, NTK, Wikikonference 2011, panelová diskuze, Limojoe.jpg Soubor:Praha, Slovenská 21, kancelář WMČR (2019-09-28 09.48.30).jpg Soubor:Praha, Slovenská 21, Svět-Hub 02.jpg Soubor:RaquelWelchApr2010.jpg Soubor:Rosa rhino.jpg Soubor:SEF2007a.jpg Soubor:Strajk sierpniowy w Stoczni Gdańskiej im. Lenina 34.jpg Soubor:Toulalan.JPG Soubor:Veronika Freimanova (2).JPG Soubor:Vyrocni zprava WMCZ 2022 interactive.pdf Soubor:Werner Herzog Bruxelles 02.jpg Soubor:Wikiconference Brno 20141129-164856 main program.jpg Soubor:Wikikonference-2019-UPCE-067-Group-Photos.jpg Soubor:Wikiměsto Olomouc, group picture (cropped).jpg Soubor:Wikimedia CZ General Assembly 2017 883.jpg Soubor:Wikimedia Hackathon Prague 2019 - 2019-05-18 - Group Picture - 0391.jpg Soubor:Wikimedia Summit 2019 - Portrait Vojtěch Dostál.jpg Soubor:Wikipedie narozeniny 20-33.jpg Soubor:William Devane 1974.JPG Soubor:WMCZ 2014 Petr Novak.jpg Soubor:WMCZ LinuxExpo booth.jpg Soubor:Wroclaw - Uniwersytet Wroclawski o poranku.jpg Soubor:Yvetta Blanarovicova.JPG Sovětská invaze do Polska Sovětské represe proti Polákům a polským občanům 1939–1946 Sovětský svaz Speciální:Kategorie Speciální:Nové stránky Speciální:Statistika Speciální:Zdroje knih/80-7185-245-7 Speciální:Zdroje knih/80-7239-179-8 Speciální:Zdroje knih/80-901103-0-4 Speciální:Zdroje knih/80-901579-5-5 Speciální:Zdroje knih/978-80-7360-796-8 Spojené království Spojené státy americké Spolek Srpen Státní znak Polska Střední Evropa Střední Litva Staša Fleischmannová Stanisław Żółkiewski Stanislav Gross Stanislav II. August Poniatowski Stanislav Rázl Stanovy Staré Město (Praha) Staroměstská radnice Strana zelených Stromovka Sudetoněmecká strana Sumatra Světová obchodní organizace Svobodná licence Svobodné město Krakov Szlachta Třeboň Třetí Československá republika Třetí vláda Josefa Korčáka Tři vejce do skla T. Svatopluk Teresa Titos Garzón Tereza Budková Terorismus Tetička (film, 1941) Thomas Wyatt Tomáš Baťa Tomáš Berdych Tommaso Campanella Toruň Udórz (hrad) Ukrajina Ukrajinci Ukrajinská povstalecká armáda Ukrajinská protiofenzíva v Charkovské oblasti Urologie Václavské náměstí Václav Ženíšek Václav Boleslav Janda Václav Bouček Václav Holek Václav Klaus Václav Koranda (básník) Václav Kosmák Václav Markup Václav Nelhýbel Václav Neubert Václav Novotný (historik) Václav Razik Václav Viktor Morávek Vídeňský kongres Východní Asie Východní blok Východní Prusko Valerij Poljakov Varšava Varšavská konfederace Varšavské knížectví Varšavské povstání Velký hadronový urychlovač Velkopolské povstání Velkopolské povstání (1806) Velkopolsko (historické území) Velvyslanec Verejnosť proti násiliu Veronika Freimanová Versailleská smlouva Vesmír Vilém Bukovský Vilém Hejl Vilém IV. Lucemburský Vilém Nikodém Vilém Petrželka Vilemína Luisa Bádenská Viliam Široký Vinohrady (Praha) Virtual International Authority File Visegrádská skupina Viselská kosa Viselský záliv Vislané Vitellius Vláda Josefa Kempného a Josefa Korčáka Vláda Josefa Korčáka, Ladislava Adamce, Františka Pitry a Petra Pitharta Vláda Ladislava Adamce Vláda Petra Fialy Vláda Stanislava Rázla Vladimír Špidla Vladimír Podborský (archeolog) Vladimír Slavínský Vladislav I. Lokýtek Vlado Milunić Vlasta Burian Vlasta Děkanová Vlastimil Podracký Vlastimil Tusar Vltava Volby do České národní rady 1971 Volby do České národní rady 1976 Volby do České národní rady 1981 Volby do České národní rady 1986 Volby do Senátu Parlamentu České republiky 1996 Volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 1990 Volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění 1992 Volební právo v Česku Volyňský masakr Voyager 1 Vratislavská univerzita Vysoká škola politická ústředního výboru Komunistické strany Československa Wenzel Wenhart Werner Herzog Wettinové Wiki Wikicitáty:Hlavní strana Wikidata:Hlavní strana Wikiknihy:Hlavní strana Wikikonference Wikimedia Česká republika Wikimedia Commons Wikimedia Czech Republic?oldid=1450543 Wikimedia Hackathon 2019 Wikimedia Slovensko Wikimedium Wikipedie Wikipedie:Údržba Wikipedie:Časté chyby Wikipedie:Často kladené otázky Wikipedie:Článek týdne Wikipedie:Článek týdne/2022 Wikipedie:Citování Wikipedie Wikipedie:Dobré články Wikipedie:Dobré články#Portály Wikipedie:Kontakt Wikipedie:Nástěnka/Wikimedia ČR/Popiš památku (2019) Wikipedie:Nejlepší články Wikipedie:Obrázek týdne Wikipedie:Obrázek týdne/2022 Wikipedie:Ověřitelnost Wikipedie:Přesměrování Wikipedie:Požadované články Wikipedie:Pod lípou Wikipedie:Portál Wikipedie Wikipedie:Potřebuji pomoc Wikipedie:Průvodce Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie Wikipedie:Uvádění zdrojů Wikipedie:Věrohodné zdroje Wikipedie:Velvyslanectví Wikipedie:Vybraná výročí dne/září Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření Wikipedie:WikiProjekt Překlad/Rady Wikipedie:Zajímavosti Wikipedie:Zajímavosti/2022 Wikipedie:Zdroje informací Wikipedista Wikislovník:Hlavní strana Wikiverzita:Hlavní strana Wikizdroje:Hlavní strana Wikizprávy:Hlavní strana Wiki miluje památky Wilhelm Ressel William Dampier William Devane Winfield Scott XIII. sjezd KSČ XIV. sjezd KSČ XV. sjezd KSČ XVI. sjezd KSČ XVII. sjezd KSČ XVIII. sjezd KSČ X (sociální síť) YouTube Yvetta Blanarovičová Září Zánik Československa Złoty Zaolzie Zbyšek Pechr Zdeněk Chotěnovský Zdeněk Fierlinger Zdeněk Horčík Zdeněk Kolářský (houslista) Zdeněk Podskalský Zdenka Tichotová Zeměpisné souřadnice Zemětřesení v Pueble 2017 Zemská armáda Zlaté svobody Znárodnění Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia. www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk