Metropolitní katedrála svaté Alžběty
Katedrála svaté Alžběty, pohled od jihu
Místo
Stát	Slovensko Slovensko
Kraj	Košický
Okres	Košice I
Obec	Košice
Souřadnice	48°43′13,75″ s. š., 21°15′27,33″ v. d.
Základní informace
Církev	římskokatolická církev
Provincie	Východní
Diecéze	Košická
Děkanát	Košice – Stred
Zasvěcení	Alžběta Uherská
Architektonický popis
Architekt	Mikuláš, Petr z Budína, Štefan Lapicid, Mikuláš Krompholz z Nisy, Václav z Prahy
Stavební sloh	gotika, novogotika
Typ stavby	katedrála
Výstavba	14.–15. století, dokončení 1508, přestavba 1877–1896
Specifikace
Délka	60 m
Šířka	35,5 m
Výška	42,2 m
Umístění oltáře	východ
Další informace
Oficiální web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Metropolitní katedrála svaté Alžběty Durynské je největší kostel na Slovensku s celkovou plochou 1200 m² a kapacitou více než 5000 lidí a zároveň gotická katedrála. Nachází se ve středu Hlavní ulice v Košicích, přičemž ji formuje do tvaru čočky. Je hlavním chrámem Košické arcidiecéze a farním kostelem farnosti svaté Alžběty v Košicích. Vnější délka chrámu je 60 m, šířka 36 m, výška severní věže 59 m, hlavní lodě 24 m a bočných lodí 12 m. Stavba měla značný vliv na stavitelskou činnost v okolních městech Prešov, Bardejov, Sabinov, Rožňava a ovlivnila i výstavbu dalších chrámů v Polsku a Sedmihradsku (Sibiu, Brašov a Kluž).

Košickou gotickou katedrálu tvoří svatyně s pětidílným uzávěrem, dvě věže, poschoďová sakristie na severní straně a dvě kaple a předsíň na jižní straně. Jedinečná je vnitřní disposice chrámu, kde hlavní loď a čtyři boční lodě kříži v polovici jejich délky jedna příčná loď stejné výšky a šířky jako hlavní loď, se kterou vytváří řecký kříž. Tím ve středu katedrály vzniká objemný centrální prostor a v exteriéru tři rovnocenné štíty s bohatě dekorovanými portály, které patří k vrcholům středověkého kamenického umění ve střední Evropě. Komplex chrámu a přilehlých staveb kaple svatého Michala a Urbanovy věže byl vyhlášen za národní kulturní památku v roce 1970.

Dějiny

Předchůdce chrámu

Nejstarší kostel v Košicích vznikl pravděpodobně okolo poloviny 11. století a zasvěcen byl svatému Michalovi. Byl postaven v románském slohu na místě současného chrámu. Již jako farní kostel je zmíněn v nejstarší písemné zmínce o městě pocházející z roku 1230. Po usazení německých kolonizátorů v Košicích ve 40. letech 13. století, kdy se svatá Alžběta stala patronkou města, došlo i ke změně původního patrocinia kostela, který byl následně zasvěcen právě svaté Alžbětě. Při této příležitosti byl kostel ve druhé polovině 13. století upraven do podoby v gotickém slohu. Kostel si zachoval románskou věž, ale dostal gotickou klenbu a uzávěr svatyně. Listina papeže Martina IV. z roku 1283 už uvádí zasvěcení kostela svaté Alžbětě.^[1]

Základy tohoto románsko-gotického kostela se našly při velké rekonstrukci chrámu v letech 1882–1884. Svatyně orientovaná na východ měla 11,5 × 10,25 m a jeho hlavní loď 27,8 × 14 m. Celý prostor měl plochu 520 m². Tento farní kostel vyhořel okolo roku 1380, byl však opraven a udržován v provozu až do výstavby současného chrámu. Dodnes se z něj zachovalo několik románských artefaktů, jako např. soška lva, bronzová křtitelnice a několik náhrobních kamenů.^{[2][p 1]}

První etapa výstavby od konce 14. století do roku 1420

Požár starého kostela svaté Alžběty okolo roku 1380 byl vhodnou příležitostí ke stavbě nového, okázalého chrámu, který by odpovídal významu středověkých Košic. Obchod v Košicích a řemesla prožívaly po udělení početných privilegií městu Anjouovci období konjunktury. Bohatí měšťané financovali výstavbu gotické katedrály s aktivní podporou panovníka Zikmunda Lucemburského. Ten na ni věnoval značnou část peněz.^[3] Stavbu výrazně podporovala i papežská kurie. V roce 1402 vydal papež Bonifác IX. Odpustkovou bulu. Všem poutníkům, kteří přispěli na košický chrám, měli být odpuštěny hříchy v takovém rozsahu, v jakém byly odpuštěny návštěvníkům Chrámu svatého Marka v Benátkách a nebo kaple Porcinkule v Assisi.

Přesné datum začátku výstavby nového chrámu není známé, předpokládá se období mezi léty 1380 (požár starého kostela) a 1402 (první písemná zmínka). První fáze stavebních prací trvala do roku 1420. V této etapě byl kostel stavěný jako pětilodní bazilika. Výstavba probíhala za současné existence starého kostela svaté Alžběty systémem obstavování nové katedrály okolo původního objektu. Jižní polygonální apsidy bočních lodí se začaly stavět jako první. Následovala stavba jižní obvodové zdi, jižního portálu a západní stěny, kde rozestavěli první dvě poschodí obou věží zakomponovaných do půdorysu chrámu.^[4] Na stavbě chrámu pracovala v té době vyspělá stavební huť s vazbami na slezskou gotiku, která se už na konci 14. století podílela na výstavbě františkánského kostela v severní čtvrti města. Z roku 1411 existuje zmínka o mistru Mikulášovi a o Zikmundově dvorním architektu Petrovi z Budína.^[5]

Druhá etapa výstavby 1420–1440

Výraznou změnu v koncepci výstavby katedrály přinesla nová stavební dílna (huť) po roce 1420. Pro nedostatek písemných pramenů zůstává vedoucí architekt huti anonymní. Pětilodní disposice bazilikálního typu se jevila v čase pozdní gotiky už jako zastaralá. Snaha o vertikálnost, odlehčené hmoty a prostornost chrámu vedly k vybudování třílodní katedrály, přičemž zásadní inovativní změnou plánu bylo přidání k hlavní lodi stejné, příčné lodě. Ta byla situovaná netradičně do středu délky hlavní lodě (v porovnání s obvyklým křížením na styku se svatyní), čímž se vytvořil unikátní centrální halový prostor.

Do druhé stavební fáze spadá sochařská výzdoba portálů hlavní a příčné lodě inspirovaná gotickými stavbami v Praze a Krakově, která představuje ukázku vrcholného gotického kamenického umění evropského formátu. Vliv Parléřovské huti působící u pražské katedrály svatého Víta ve druhé polovině 14. století se projevil i při tvorbě královského oratoria a na něj vedoucích sdružených točitých schodů. Motiv kruhového zábradlí oratoria a kamenné pavlače nad sakristií jsou též pražské. Dále se pokračovalo ve výstavbě severní obvodové zdi, polygonálních apsid severní boční lodě (paralely jižních apsid) a osmibokých horních poschodí Zikmundovy věže. Na konci druhé stavební fáze byla katedrála připravena na zaklenutí a starý kostel bylo třeba strhnout. Dočasnou funkci košického farního kostela převzal paralelně budovaný, ale už okolo roku 1400 dokončený kostel svatého Michala (dnes nazývaný kaplí).^[5]

Třetí etapa výstavby 1440–1462

Po zbourání starého kostela svaté Alžběty byl chrám zaklenutý hvězdicovou klenbou. Jednotlivé symetrické útvary klenbových polí byly navzájem odlišné a nepřekrývaly se z jednoho pole do druhého. Do této stavební fáze spadá i půdorysně nejmladší část – svatyně a sakristie. Dokončovala se Zikmundova věž, v roce 1453 v jejím pátém poschodí nechali vytesat nově udělený a polepšený znak města od krále Ladislava Pohrobka. Rok 1462 vytesaný nad vstupním portálem do věže je rok ukončení prací na věži.

Čtvrtá etapa výstavby 1462–1490

Po dostavbě Zikmundovy věže se veškerá pozornost soustředila na dostavbu jižní věže, která získala pojmenování po tehdejším vladaři a přispěvateli na stavbu věže Matyáši Korvínovi. Tato věž byla stavěna zdobněji a vertikálněji než severní věž chrámu, protože došlo ke změně stavební hutě. Zároveň se dokončoval jižní štít a portál, na kterém je patrno mnoho prvků připomínajících Matyášovu donační štědrost.

V období okolo roku 1464 do roku 1490 působil na stavbě chrámu kameník, jehož historické prameny uvádějí jako mistr Stephan Lapicidus či Maister Steffen Staimecz werkmaister zu Khassaw.^[6] Byl chráněncem krále Matyáše a ve městě vlastnil dílny s vlastními řemeslníky. Jeho vynikající pověst mu zaručila i zakázku na stavbě nového chrámu v Bardejově v letech 1464–1465. Mistr Štěpán vystavěl v košickém chrámu boční kaple, které původně na plánech nefigurovaly. Financovaly je bohaté měšťanské rodiny. V roce 1475 byla postavena kaple Svatého Kříže senátorem Augustem Cromerem, v roce 1477 kaple Panny Marie rodem Satmáryovců a ke konci stejného století i dnes již neexistující kaple svatého Josefa na severní straně chrámu.

Z vnitřního zařízení je dílem mistra Štěpána kamenné pastoforium a pravděpodobně i reliéf svaté Alžběty na stěně sakristie. Čtvrtá etapa výstavby katedrály spadá do období vlády Matyáše Korvína, které přálo rozvoji uměleckých děl. V této době byl chrám zařízen bohatým gotickým mobiliářem, ze kterého se dodnes mnoho nedochovalo. Zachoval se však hlavní oltář svaté Alžběty z let 1474–1477 od neznámého umělce.

Ukončení výstavby 1491–1508

Po smrti Matyáše Korvína nastaly v Uhrách boje o trůn, při kterých polsko-litevský regent Jan I. Olbracht v roce 1491 obléhal Košice. Ty byly poprvé v dějinách dělostřelecky ostřelovány. Chrám byl těžce poškozen. Jeho obnovou byl pověřen Mikuláš Krumpholz z Nisy. Asistoval mu přizvaný stavitel Václav z Prahy. Podle dochovaných nápisů na římse západního průčelí spadají opravné práce do let 1496–1498. V letech 1496–1497 opravili Zikmundovu věž, krov a štíty. Věž dostala navíc hodiny. Pod jejich vedením bylo dokončeno i presbyterium v roce 1508, který se pokládá za ukončení výstavby chrámu. Dokládá to pergamenový svitek s uvedeným rokem a jménem stavitele Krumholze nalezený v pilíři presbyteria po velké rekonstrukci chrámu v roce 1908.^[5]

Období reformace

V roce 1556 zachvátil Košice rozsáhlý požár, který poškodil i chrám. Shořela střecha chrámu i s krovy a velká část vnitřního zařízení.^[7] Potřebné opravy uskutečnil stavitel Stanislav z Krakova, tesařští mistři Juraj a Gebriel a kameník Matyáš. Po tomto roce připadl chrám do rukou protestantů. Ti jej vlastnili až do roku 1604, kdy ho násilně obsadili katolíci a egerská kapitula, která našla ve městě útočiště od roku 1597. Incident se stal jednou z hlavních rozbušek následného protihabsburského povstání Štěpána Bočkaje, který věnoval chrám Kalvínům. Egerské kapitule se chrám vrátil až v roce 1671 rozhodnutím císaře Leopolda I. Tehdy vykonali v chrámu nevyhnutelné opravy a umístili do ní kapitulní poklad. V době povstání Imricha Tökölyho v letech 1682–1685 přešel chrám opět do rukou protestantů. Na Zikmundově věži nahradili katolický kříž pozlaceným kohoutem. V roce 1685 se chrám dostal natrvalo do vlastnictví katolíků. Egerská kapitula byla zmocněna potrestat ty košické měšťany, kteří v průběhu povstání oloupili katedrální pokladnici o monstrance, kalichy a jiné klenoty.

Období baroka

V roce 1706 byl chrám poškozen po dobu obléhání Františkem II. Rákóczim. Nejvíc poškozena zůstala zejména jeho západní a jižní strana. Po získání města nechal Rákóczi chrám v držbě katolíků. V průběhu 18. století se průběžně opravovaly a zkrášlovaly jednotlivé části katedrály. Ve druhé polovině 18. století měl kostel 14 oltářů (v porovnání se současnými deseti). Barokně-rokokovou helmici s vyhlídkovým ochozem získala Zikmundova věž po požáru v roce 1775.

Fábryho rekonstrukce 1858–1863

Po století náboženských válek a zanedbané údržby byla obnova chrámu potřebná už na počátku 19. století. V roce 1834 postihlo území města zemětřesení, v roce 1845 bylo zaplaveno, přičemž povodeň sahala až k chrámu, jehož dlažba se na několika místech propadla. Pod vlivem novogotického hnutí, šířícího se v souvislosti s dostavbou katedrály v německém Kolíně nad Rýnem, převzali iniciativu nad celkovou obnovou kostela biskup Ignác Fábry a zakladatel uměnovědy a památkové obnovy v Uhrách Imrich Henszlmann.

V roce 1857 byl založen Spolek kostela svaté Alžběty, jehož členové přispívali na opravu chrámu. Ta se konala v letech 1856–1863 pod dohledem Císařsko-královské centrální komise na ochranu a obnovu stavebních památek a asistoval při ní sám Henszlmann. Práce vedli stavitelé Karol Gerster a Ladislav Frey. Fábryho rekonstrukce se dotkla výměny některých portálových soch, výměny šindelů za keramické tašky, osazení nových vitráží, opravy jižní předsíně a romantizující výmalby interiéru. Naopak neodstranila důležité statické narušení konstrukce chrámu, které bylo v tomto čase už zjevné. Některé pilíře byly vychýleny ze své osy. Jejich základy stály na vrstvě štěrku prosáknutého spodní vodou. Praskliny v klenbách a na žebrech při rekonstrukci zakryli maltou nebo obložili dřevem. Neodborný postup měl za následek, že po vichřicích v roce 1875 zůstala katedrála v téměř havarijním stavu. Klenbovému systému hrozilo zřícení.

Velká rekonstrukce 1877–1896

Na neblahý stav košického chrámu upozorňoval uherskou vládu tehdejší biskup Ján Perger. V roce 1872 vznikla Uherská dočasná památková komise, ve které funkci tajemníka zastával Košičan Imrich Henszlmann. Velká rekonstrukce chrámu realizovaná v letech 1877–1896 se stala jednou z priorit památkové komise a byla financována převážně uherskou vládou ze státního rozpočtu.

Jako hlavní projektant prací byl jmenován profesor středověké architektury na Budapešťské technické univerzitě, nejvýznamnější architekt uherské neogotiky, Imrich Steindl. Na základě prasklin v klenbách usoudil, že hlavní příčinou havarijního stavu statiky chrámu je rozložení pilířů v lodi. Vypracoval úplně novou puristickou projekci přestavby chrámu, přičemž došlo k přebudování třílodní katedrály na katedrálu pětilodní přidáním další řady pilířů a arkád v bočních lodích. Tvarem originální středověké hvězdicové klenby jak hlavních, tak i bočních lodí byly přebudovány na síťové. Starý kůr byl odstraněn, na jeho místě Steindl vybudoval jeho prodlouženou repliku s větším počtem pilířů. Další zásahy se týkaly i exteriéru – úprava obvodových zdí a štítů lodi, opěrných pilířů, chrličů, říms a okenních kružeb. Výrazně byla obnovena plastiková výzdoba portálů a vyměněna stříška Matyášovy věže. Pozdně gotická kaple svatého Josefa na severní straně byla odstraněna jako slohově nečistá. Vytvořena byla novogotická věžička na křížení hlavní a příčné lodě (sanktusník).

Původním Steindlovým plánem bylo přestavět všechny negotické přístavby a prvky v chrámu. Navrhoval nahradit rokokovou helmici Zikmundovy věže osmihranným jehlanem s bohatou kamenickou výzdobou. Počítal i s dostavbou Matyášovy věže ve stylu objemných katedrálních věží německé neogotiky. Tyto záměry však památková komise odmítla a požadovala co nejúspornější výměnu starých kamenných částí za nové. Regotizace věží se nerealizovala i pro nedostatek finančních prostředků. Tato skutečnost se odrazila při hledání co nejlacinějšího stavebního materiálu. Při výměně opěrného systému svatyně v letech 1878–1882 byl použit laciný, ale nekvalitní pískovec z kamenolomu u obce Spišské Vlachy. Jeho rychle zvětrávající povrch měl za následek, že už ve 20. letech 20. století musely být že svatyně odstraněny fiály a chrliče, protože ohrožovaly chodce na Hlavní ulici.^[8] Při dalších přestavbách po roce 1882 byl použit už kvalitní pískovec z Králiků u Banské Bystrice.^[9]

Hlavním stavbyvedoucím velké rekonstrukce chrámu byl v letech 1877–1880 Jozef Weber, který vedl i práce na regotizaci baziliky sv. Jiljí v Bardejově. V letech 1880–1896 byl hlavním stavbyvedoucím vídeňský stavitel Friedrich Wilhelm Fröde. Dozor nad stavbou měl rakouský architekt Friedrich von Schmidt, který v té době novogoticky upravoval chrám svatého Štěpána ve Vídni a v Čechách hrad Karlštejn. Poté, co slavný architekt, Schmidtův žák, Imrich Steindl začal pracovat na budově budapešťského parlamentu (v roce 1885), stal se jeho nástupcem Otto Sztehló. Tento architekt už při rekonstrukci Matyášovy věže uplatnil konzervační metodu, na rozdíl od puristické metody jeho předchůdců. Od novogotických přestaveb byla uchráněna Zikmundova věž, Matyášově věž (kromě stříšky), vnitřní strany obvodových zdí, středověké portály s reliéfy, kamenný inventář interiéru a celá svatyně (pouze interiérová část).

Slavnostní posvěcení (konsekrace) nově zrekonstruovaného dómu egerským arcibiskupem Josefem Samassem se konala při příležitosti oslav milénia od příchodu Maďarů do vlasti v roce 1896. Do tohoto roku se datuje i početné nově dodané neogotické zařízení chrámu (oltáře, sochy, obrazy), které pro košickou katedrálu zakoupil darem uherský klérus, především košický biskup a mecenáš Zikmund Bubics.

V roce 1906 postavili pod severní boční lodí novou katedrální kryptu podle projektu Frigyese Schuleka pro uložení přenesených ostatků knížete Františka II. Rákócziho a jeho společníků z Turecka.

Velká rekonstrukce 1978 – dodnes

V roce 1970 byl areál chrámu svaté Alžběty vyhlášen za národní kulturní památku. Samotné vyhlášení podnítilo následnou památkovou péči o tuto vzácnou stavbu, jejíž stav nebyl ani po relativně velké rekonstrukci z let 1877–1896 nejlepší, právě pro nekvalitní pískovec použitý při výměně kamenných článků na vnější straně presbyteria. Všechny profilované architektonické útvary (fiály, chrliče, římsa) byly buď zničeny dešťovou vodou, nebo demontovány. Ve značně zvětralém stavu se nacházela kamenická výzdoba severního portálu.^[8]

Rekonstrukční práce na chrámu začaly v září 1978 podrobnou architektonickou dokumentací. Po krátké přestávce se opět rozběhly v roce 1984. Mezitím úřady začaly s komplexnějším řešením památkové obnovy centra Košic, které bylo v roce 1983 vyhlášeno největší městskou památkovou rezervací na Slovensku. Dalším faktorem přispívajícím ke zvýšené péči o chrám bylo vyloučení automobilové dopravy z hlavní ulice v roce 1984 a tramvajové dopravy v roce 1986.

Při opravách chrámu byl zvolen postup zachování stavu z velké rekonstrukce z konce 19. století.^[10] Nejprve byla opravena střecha hlavní a příčné lodě, kde byly vyměněny keramické barevně glazované tašky při zachování původního vzoru z konce 19. století. Rekonstruován byl sanktusník, na němž bylo potřeba doplnit 264 kusů klempířských dekorací. V roce 1989 se předpokládalo, že rekonstrukční práce budou stát čtvrt miliardy korun a potrvají do roku 2005.^[11] V letech 1985–1992 byla rekonstruována nejpoškozenější strana svatyně a sakristie. Práce byly svěřeny polské firmě Pracownie Konserwacji Zabytkow z Vratislavi. Bylo potřeba vytvořit nové korunní římsy, chrliče a fiály – podle dostupných pramenných materiálů a projektové dokumentace z Archivu města Košice. Podobně byly zhotoveny i schodištní věžičky na styku lodě se svatyní. Při obnově chrličů se vycházelo z originálních středověkých vzorů zachovaných v muzeálních sbírkách. Tato fáze rekonstrukce zahrnovala i opravu interiéru svatyně.

V letech 1992–1995 se rekonstruovala jižní fasáda (čištění a konzervace), včetně vitráží a jižní fasády. Důslednou obnovou prošla Zikmundova věž v letech 1995–1997, kdy byla vyměněna měděná rokoková helmice. Očištěné pozlacené klempířské ozdoby jsou originály z roku 1775. V roce 2008 byla dokončena rekonstrukce Rákócziho krypty a v roce 2009 rekonstrukce nejvzácnějšího severního portálu. Momentálně probíhají práce na exteriéru severní fasády chrámu a západního portálu a v interiéru křížové severní lodě. Na opravu čeká Matyášova věž.

Interiér

Oltáře

Hlavní oltář svaté Alžběty

Tento oltář byl vytvořen v letech 1474 až 1477 a patří mezi nejvýznamnější památky středověkého umění na Slovensku. K centrální části jsou připojeny dva páry oboustranně zdobených křídel, když na každém je šest gotických maleb. Celkem jde o soubor 48 maleb ve třech tematických cyklech – alžbětínský, pašijový a adventní. Takováto konstrukce oltáře je i v evropském měřítku jedinečná.^[12]

Oltář Navštívení Panny Marie

Křídlový oltář z roku 1516 dal vyhotovit bohatý košický kupec Michal Günthert. Ústředním motivem oltáře je sousoší setkání Panny Marie a svaté Alžběty umístěné v arše. Oltář má po stranách jeden pár pohyblivých křídel. Otevřené znázorňují scény: Andělské pozdravení, Narození, Klanění Tří králů a útěk do Egypta, zavřené znázorňují postavy svatých: Kateřinu Alexandrijskou, Jana Křtitele, Barboru a apoštola Jana. Predella je vymalována motivy: Vir dolorum, Panna Marie, Jan Evangelista, svatý Michal, Markéta Antiochijská. Poslední svatí byli zároveň patrony mecenášské rodiny Günthertů. Na rozdíl od hlavního oltáře svaté Alžběty je nástavec oltáře Navštívení Panny Marie původně pozdně gotický. Zdobí jej tři sousoší – legenda o třech manželstvích svaté Anny, dále plastiky apoštolů a na vrcholu plastika Madony.

Oltář svatého Antonína Paduánského

Zvláštností tohoto oltáře je, že je složeninou dvou pozdně gotických oltářů z první poloviny 16. století, které se zachránily po velkém požáru města v roce 1556. Malby křídel jsou nejstarší datované ze všech oltářních maleb v katedrále. Znázorňují po obou stranách 16 svatých. Do původní archy umístili v roce 1860 oltářní obraz svatého Antonína Paduánského od košického malíře Františka Klimkoviče.

Oltář Mettercie

Neogotický oltář z konce 19. století byl vyhotoven na objednávku košického biskupa Zikmunda Bubicse pro umístění nově nalezeného pozdně gotického obrazu Mettercie. Vzácná malba tyrolské provenience pocházející z roku 1516 znázorňuje Annu Samotřetí a rodokmen starozákonního Izajáše. Malbu nechala vyhotovit rodina lékárníka Bartoloměje Czottmana, přičemž lékárník a jeho manželka jsou na malbě vyobrazeni i se svými erby, mezi kterými je umístěn znak Košic (dle poslední erbovní listiny). Za městským znakem je umístěn hmoždíř jako znak lékárníků.

Oltář svaté Anny

Je jedním ze série neogotických oltářů z roku 1896 zakoupených do katedrály při příležitosti oslav milénia od příchodů Maďarů do vlasti a zároveň ukončení restauračních prací na chrámu. Oltář je darem tehdejšího úřadujícího biskupa, mecenáše Zikmunda Bubicse.

Oltář Tří králů

Dar biskupa Zikmunda Bubicse z roku 1896. Zakoupen byl v Paříži.

Oltář svatého Josefa

Dar vácovského biskupa Konstantina Schustera z roku 1896. Vyhotovil jej piešťanský sochař Ľudovít Lantay. Některé části byly zakoupeny v Bruselu.

Oltář svatého Štěpána I.

Dar košického kanovníka Františka Pagáče z roku 1896. Vyhotovil jej Tyrolský řezbář Ferdinand Stufflesser.

Oltář Třech košických mučedníků

Svatí košičtí mučedníci byli blahoslaveni v roce 1905. Jim zasvěcený oltář vyhotovil v roce 1923 v Banské Bystrici Ľudovít Tihanyi. V malé skříni na predele oltáře jsou uloženy ostatky těchto mučedníků.

Oltář svatého Křížeeditovat | editovat zdroj

Je nejmladším oltářem katedrály. Byl zhotoven v Košicích v roce 1931 Vojtěchem Buchnerem na památku obětí první světové války. Dvě železné tabule u oltáře nesou jména všech osob, které přispěly na zhotovení oltáře.

Neinstalované oltářeeditovat | editovat zdroj

• Oltář Poslední večeře Páně – triptychový oltář z poslední třetiny 15. století je rozkouskován v depozitáři Východoslovenského muzea.
• Oltář svatého Jana Křtitele – neogotický oltář zhotovený pro vzácnou, olejovou temperou malovanou, tabuli z roku 1516. V chrámu byl umístěn do roku 1944. Po rekonstrukci v letech 1965–1970 tabuli získalo Východoslovenské muzeum. Na jedné straně tabule je výjev Kristova křtu v Jordánu, na druhé straně Mučení svatého Jana. Jde o mimořádně kvalitní malby s citelným vlivem nizozemského renesančního proudu.
• Oltář smrti Panny Marie – původní gotický oltář nebyl po roce 1943 instalován, zachovala se pouze predella, která je toho času ztracená v areálu skladu chrámu.

Bronzová křtitelniceeditovat | editovat zdroj

Románsko – gotická křtitelnice ze 14. století je nejstarší památkou zachovanou v chrámu. Pochází ještě ze starého kostela svaté Alžběty, předchůdce dnešního chrámu. Noha křtitelnice je dekorovaná trojúhelníky, kalich zdobí zoomorfní reliéf s lvy, gryfy a orly. Horní okraje je lemován dnes již nečitelným latinským nápisem. Vrchník je z roku 1914.

Nástěnné freskyeditovat | editovat zdroj

V roce 1892 při velké rekonstrukci chrámu bylo odhaleno několik původních gotických fresek, které byly od dob reformace skryty pod vrstvou omítky. Tři v jižní apsidě: Spasitel v mandorle u posledního soudu (sedící Kristus držící meč, pod ním Panna Marie a svatý Petr), Dvanáct apoštolů a Zmrtvýchvstání Krista (pravou rukou držící prapor, levou žehnající). V severní boční apsidě u vstupu do sakristie se nachází další soubor původních gotických fresek: Snímání z kříže z poloviny 16. století, který byl koncipován jako nástěnný křídlový oltář. Vpravo jsou malby: Bičování a Korunování trnovou korunou, vlevo Přibíjení na kříž a Kristus před Pilátem.

Kalvárieeditovat | editovat zdroj

Sochařská kompozice Kalvárie pochází z roku 1420, čímž se řadí mezi nejstarší inventář chrámu. Její součástí je kříž vysoký 4,34 m, na kterém je ukřižovaný Kristus o velikosti 3,12 m, vpravo se nachází socha Panny Marie vysoká 2,73 m a nalevo socha svatého Jana Evangelisty vysoká 2,50 m. Původně byla skupina umístěna ve vítězném oblouku hlavní lodě, do královské empory se dostala až roku 1936. Toto monumentální řezbářské dílo se vyznačuje hlubokou dramatičností emocionálního projevu dobové křesťanské kultury.

Čtyři dřevěné gotické polychromované plastikyeditovat | editovat zdroj

Slohovému období vzniku hlavního oltáře svaté Alžběty odpovídají i čtyři dřevořezby, které vznikly okolo roku 1470 a jejich autorství je připisováno prešovskému dřevořezbáři Jánu Weyszovi. Plastiky jsou vysoké 108–112 cm a jejich současné umístění je sekundární, tj. na pilířích chóru západního portálu. Původně tvořily pravděpodobně součást bohaté plastické výzdoby nedochovaného nástavce hlavního oltáře svaté Alžběty. Čtyři polychromované sochy představují Štěpána I. svatého, jeho syna svatého Imricha, svatého Ladislava a svatého Stanislava polského biskupa.

Panna Marie Bolestná na sloupueditovat | editovat zdroj