A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém republika leží. Vzhledem k poloze ve střední Evropě se dějiny Česka z části prolínají především s dějinami Svaté říše římské, německými státy, s Rakouskem, Polskem a oblastí Uher. Od 16. století se pak dějiny českého národa v důsledku existence společného státu prolínají s dalšími státy Habsburské monarchie, v letech 1918–1992 se pak díky existenci Československa prolínají především s dějinami Slováků a Slovenska, od počátku 21. století pak s dějinami Evropské unie.
Úvodní souhrn
Historie lidského osídlení na území České republiky trvá od nejstaršího paleolitu. Karel Valoch získal doklady o nejstarším osídlení našich zemí v době před asi 600 000 lety a předložil také jeden z nejstarších dokladů o užívání ohně v Evropě.
První lidé dnešního typu se objevili v Evropě v mladém paleolitu před asi 40 tisíci lety. Během krátké doby nahradili neandertálce, kteří žili na území Evropy stovky tisíc let.[1] Moderní genetické výzkumy zjistily, že současní obyvatelé Česka jsou potomci několika pravěkých migračních vln.[2][3] Na jejich původu se podíleli mezolitičtí lovci a sběrači pocházející z kromaňonské populace, která obývala Evropu během poslední doby ledové,[4] dále neolitičtí zemědělci, kteří se do Evropy začali stěhovat před 9000 lety z Anatolie během neolitické revoluce v zemědělství, a nakonec pastevci jámové kultury,[5] kteří se stěhovali z pontsko-kaspické stepi ve východní Evropě v souvislosti s indoevropskými migracemi před 5000 lety.[6]
Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Slované zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství. sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863. V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet České knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. (935–972) k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské.
Přemysl Otakar I. (1197–1230) získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdila Zlatá bula sicilská (1212). Rozsáhlé územní zisky zaznamenalo České království díky dobyvačné politice krále Přemysla Otakara II. (1253–1278). V době vlády jeho syna, Václava II. (1278–1305) se začalo v Kutné Hoře těžit stříbro, což mělo pozitivní vliv na ekonomiku země. Vraždou Václava III. roku 1306 však vymřel rod Přemyslovců po meči a nastoupila dynastie Lucemburků. K nim patřil úspěšný vládce Karel IV. (1346–1378), mimo jiné zakladatel pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Následující období však výrazně poznamenaly husitské války, které vznikly po smrti krále Václava IV. v souvislosti s odporem římskokatolické církve proti upevnění reformního proudu v českém křesťanství, v historiografii zvaného jako husitství. Významnou osobností tohoto hnutí byl Mistr Jan Hus, upálený v roce 1415 v německé Kostnici pro údajné kacířství. Mezi husity a katolíky se rozpoutala občanská válka, v jejímž průběhu husité na čas ovládli velkou část Českého království. Nadto bylo podniknuto několik křižáckých tažení z německého území, která však byla husitskými vojsky pod velením Jana Žižky z Trocnova a po jeho smrti v roce 1424 kněze Prokopa Holého úspěšně odražena. Tyto války a vládu husitů v zemi ukončila až dohoda římskokatolické církve s umírněnou částí husitů na Basilejském koncilu a následná bitva u Lipan roku 1434, ve které byli radikální husité poraženi. Spory mezi katolíky a husity byly dočasně urovnány a v osobě Jiřího z Poděbrad (kraloval v letech 1458–1471) Čechám úspěšně vládl umírněný husita, který jako jeden z prvních evropských politiků přišel s myšlenkou částečné evropské integrace s posláním zajistit mír. Po něm několik desítek let vládli králové z dynastie Jagellonců, pak roku 1526 nastoupili Habsburkové, kteří Českému království vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem ve Vídni.
V době vlády Rudolfa II. (1576–1611) zažily České země kulturní a vědecký rozkvět. Roku 1618 došlo k neúspěšnému stavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem byla rekatolizace a ničivá třicetiletá válka. V následujícím barokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Obtížná byla rovněž situace obyvatel venkova, kteří mnohdy museli část týdne povinně pracovat na panské půdě. Císařovna Marie Terezie (1740–1780) zahájila osvícenské reformy, například prosadila povinnou školní docházku a zreformovala armádu. Byla však nucena přenechat Prusku většinu Slezska a Kladsko, tedy tradiční součásti Českých zemí. V reformách pokračoval i její syn Josef II. (1780–1790), který roku 1781 zrušil nevolnictví a zlepšil tak postavení nižších vrstev na venkově. Císař Josef II. zavedl výlučné používání němčiny na úřadech i v českých zemích.
Koncem 18. století započalo národní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa a upevnění jeho politické síly a také obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině 19. století za vlády císaře Františka Josefa I. (1848–1916) proběhla rychlá modernizace a industrializace českého území, rozkvět zažila rovněž kultura. Toto období je však poznamenáno častými spory mezi Čechy a v Českých zemích žijícími Němci. Byly učiněny první kroky k ustanovení demokracie a moderní občanské společnosti, od roku 1861 platila poměrně liberální ústava a stále větší vrstvy obyvatelstva získávaly volební právo (roku 1907 jej pak získali všichni dospělí muži).
Habsburská říše zanikla první světovou válkou (1914–1918). Na jejích troskách mimo jiné vzniklo demokratické Československo (vyhlášeno 28. října 1918). Jeho prvním prezidentem byl filozof a vysokoškolský profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1918–1935). Československá republika zavedla volební právo i pro ženy a v meziválečném období se postupně stala jediným demokratickým státem ve střední a východní Evropě. Zažila rovněž kulturní a hospodářský rozkvět. Problém však představovaly spory mezi Čechy a Němci, jejichž značná část se postupně dostala pod větší či menší vliv nacistického Německa. Roku 1938 nacistické Německo obsadilo část území obývanou většinově Němci a následujícího roku obsadilo i zbytek státu, kde mezitím demokracii nahradilo autoritářské konzervativní zřízení. Protektorát Čechy a Morava byl loutkovým státem v rukou nacistů. Na pozadí druhé světové války (1939–1945) ve velkém probíhalo vraždění nepřátel režimu, Židů a Romů. Zároveň probíhal vcelku výrazný odboj, a to jak domácí, tak vojenský ve spolupráci s Velkou Británií a Sovětským svazem. Po osvobození sovětskou a americkou armádou s přispěním vlastního československého odboje se roku 1945 Československo obnovilo, demokracie však již byla značně omezená. V letech 1945–1946 proběhl odsun sudetských Němců, který provázelo extrémně četné násilí a protiprávní jednání. V únoru 1948 provedli převrat komunisté, kteří vládli zcela autoritativně a plnili příkazy Sovětského svazu. Roku 1968 došlo k pokusu režim demokratizovat, takzvané pražské jaro však bylo 21. srpna 1968 poraženo vojenskou intervencí komunistických zemí v čele se Sovětským svazem. V roce 1989 se projevila celková krize sovětského bloku a Čechoslováci dokázali sametovou revolucí komunistický režim nenásilně svrhnout. Nedokázali však udržet jednotu státu, a tak se Československo k 1. lednu 1993 nenásilně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku.
Česko se politicky vrátilo k Západu a liberální demokracii. Prezidentem byl zvolen někdejší protikomunistický disident a jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce, spisovatel, dramatik a obhájce lidských práv Václav Havel (1989–2003). Roku 1999 bylo Česko přijato do Severoatlantické aliance a roku 2004 vstoupilo do Evropské unie.
Před vznikem českého státu
Prehistorie (do 5. století př. n. l.)
Nejstarší nálezy člověka na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). V období starého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), zde žil Homo erectus případně Homo heidelbergensis, tvůrci tzv. acheulské kultury, kteří používali mj. pěstní klín. V období středního paleolitu (250 tis. – 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl v mladší fázi především Homo neanderthalensis.
S mladým paleolitem (45 tis. (Koněpruské jeskyně[7]) – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky. Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře.[8] Kombinace sílícího lovu pravěkými populacemi člověka a změn klimatu během poslední doby ledové pravděpodobně přispěla k vymírání některých druhů pleistocenní megafauny.
Neolit na území Česka je reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové stavby nejasného účelu.
Pozdní doba kamenná čili eneolit na území Česka přináší další objevy a technologie (kolo, užití rádla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď). Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelsberská kultura, kultura s nálevkovitými poháry, badenská kultura, řivnáčská kultura, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká skupina, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry. Podle některých vědců byla kultura se šňůrovou keramikou, která vzešla z migrace lidu jámové kultury, společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské, slovanské a možná i některé italické indoevropské jazyky.[9]
Na eneolit navázala doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.), kdy se začalo významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně to vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.). Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují spekulovat o náplni náboženských představ (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská kultura, kultura Chłopice-Veselé, Věteřovská skupina, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.
Starší doba železná čili halštatská (800 – 450 př. n. l.) byla již typická širokým užitím železa. Střední Evropa se dostala do bližších kontaktů se Středomořím. Změnila se i společnost, která se dostala snad i na úroveň vojenského náčelnictví. Kultury doby halštatské na českém území jsou halštatská mohylová kultura, bylanská kultura v Čechách, slezskoplatěnická kultura na severní a horákovská kultura na jižní Moravě.
Raná doba historická (5.–6. stol. n. l.)
Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l., tedy v mladší době železné, dostali Keltové, první etnikum, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Do 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti. Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi její latinský název Boiohaemum (Země Bójů), později Bohemia. Na jižní Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře.[10]
Doba římská na území Česka začíná kolem roku 50 př. n. l. Tehdy zemi po odchodu Keltů obsadily převážně germánské kmeny. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se na jižní Moravě usadili Kvádové a v Čechách Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až do počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikala převorská kultura (na Moravě o ní jsou doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dlouhodobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v období markomanských válek (Mušov), v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až v Olomouci-Neředíně.[11]
Doba stěhování národů (380/400 – cca 568) začíná úbytkem obyvatelstva; pravděpodobně aspoň část lidí odešla roku 406 s Vandaly a Alany; o Markomanech se uvažuje, že odešli v 1. polovině 5. století do Norica. V 5. století se přinejmenším na Moravě projevil chaos způsobený hunským vpádem pod Attilovým vedením a přišlo sem nové obyvatelstvo z Podunají. Na jižní Moravě se snad podle některých archeologů usadili Herulové, kteří zde vydrželi až do počátku 6. století, kdy byli poraženi Langobardy. V Čechách se v 1. třetině 5. století prosadila vinařická skupina, uvažuje se i o přítomnosti hunské nobility (hroby s koňskými postroji). Na konci 5. století se proti proudu Labe do Čech dostali Langobardi (spolu s menším počtem Durynků), načas se zde usadili, ale někdy v 1. polovině 6. století se přesunuli do Podunají a roku 568 do Itálie.[12]
Slovanské osídlení a první politické útvary (6.–9. století)
Příchod Slovanů na dnešní české území nastal pravděpodobně v 2. polovině 6. století. Časně slovanské období zahrnuje první vlnu Slovanů (kultura s keramikou pražského typu), jež směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél stezky později zvané Trstenická i do Čech, a druhou vlnu, která v 1. polovině 7. století snad přišla z Podunají. Většina Germánů již předtím odešla, a tak v té době na českém území sídlily už jen zbytky Langobardů a Durynků.[13]
Část Slovanů žijících na českém území byla podle Fredegarovy kroniky vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů z území dnešního Maďarska. Roku 623 se Slované pod vedením franského kupce Sáma úspěšně postavili Avarům na odpor a ustavili svůj první známý politický útvar, Sámovu říši. Roku 631 v bitvě u Wogastisburgu porazili také franského vládce Dagoberta I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ. Sámo prý úspěšně vládl 35 let, avšak po jeho smrti říše zřejmě zanikla.[14]
V dalších dvou stoletích není o dění na našem území mnoho zpráv. V roce 788 franský král Karel Veliký zřídil v severním Bavorsku českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast proti Čechám.
V roce 805 se Karel Veliký pokusil Čechy ovládnout – důvodem byla Karlova dlouhodobá strategická koncepce usilující o vytvoření pásu závislých kmenů při východní hranici Franské říše a geopoliticky důležitá poloha Čech.[15] Franská vojska, vedená synem Karla Velikého Karlem Mladším, pronikla do Čech současně třemi cestami. České kmeny však zvolily vůči Frankům úspěšnou taktiku vyhnout se přímému střetu v očekávání, že se těžkopádná velká franská armáda v zemi neuživí a bude muset odtáhnout. Proto oblehla franská vojska pevnost Canburg, kterou sice nedobyla, ale její velitel kníže Lech byl v boji zabit.[16] Karel Mladší se nakonec uchýlil k časté taktice plenění země, jejímž hlavním cílem bylo zlomení protivníka vyhladověním – což ale bylo obvykle nutné provést po dva roky za sebou.[15] V následujícím roce 806 tak vtáhlo velké vojsko složené z Bavorů, Alamanů, Burgundů a Langobardů pod velením Pipina Italského (dalšího ze synů Karla Velikého) do Čech, aby bitvou nebo dalším pleněním země donutilo české kmeny k poddání se a poplatnosti.[15] Písemné prameny se o poddání českých kmenů výslovně nezmiňují, ale protože jsou v dokumentech Ludvíka Pobožného (tzv. Ordinatio imperii) z roku 817 a v komentářích análů k velkému dvorskému sjezdu v listopadu 822 ve Frankfurtu české kmeny jmenovány mezi závislými gentilními celky, předpokládá např. historik Dušan Třeštík, že tato tributární závislost byla v roce 806 Pipinem skutečně vynucena.[15] Český kronikář Kosmas ve své Kronice Čechů zmiňuje i výši tributu: 120 volů a 500 hřiven stříbra[17], tento přípisek je ovšem až z doby o 300 let pozdější.
Tributární závislosti, kterými Karel Veliký zavázal téměř všechny slovanské kmeny při hranicích Franské říše, se od 2. poloviny 20. let 9. století začaly hroutit, což se týkalo i Čech. Ještě roku 822 se vyslanci Čechů zúčastnili říšského sněmu ve Frankfurtu, kde s nimi a ostatními jednal Ludvík Pobožný o východních záležitostech říše.[18] Povinná účast předáků podřízených kmenů na těchto dvorských sjezdech (sněmech) v říši, na nichž také předávali jejímu vládci dary, byla přitom chápána jako jeden ze znaků poddání se Franské říši.[19] Ale již roku 838 povstaly téměř všechny kmeny Polabských Slovanů, a když pak roku 840 ustupoval Ludvík Němec před svým otcem z Durynska přes území Čech, šel s velkými obtížemi a musel se při tom vykupovat četnými dary.[18]
Na přelomu let 844–845 dorazilo do bavorského Řezna čtrnáct českých knížat, jejichž jména nejsou známa, a požádalo východofranského krále Ludvíka Němce (jenž zde přečkával zimu) o křest, který jim byl z Ludvíkova rozkazu 13. ledna 845 udělen.[20] Šlo o překvapivý krok, na jehož motivy není jednoznačný pohled – ze zprávy se dá vyvodit, že do pohanských Čech začalo pronikat křesťanství,[21] jiným vysvětlením (podle Dušana Třeštíka) může být, že si Čechové (jak se později ukázalo naivně) představovali, že stanou-li se křesťany, Ludvík Němec na ně nezaútočí, ale zároveň byli jen těžko ochotní znovu přijmout (již opět neuznávaný) závazek poddanosti a poplatnosti jeho říši.[20] Z pohledu Franské (a později Východofranské) říše však platila představa, že přijetí křtu z říše se automaticky rovná i přijetí politické závislosti na ní.[22] Podřízenost Čechů po křtu většiny českých knížat marně očekával i Ludvík Němec, který se nakonec hned v následujících letech 846, 847 a 849 několikrát, leč bezvýsledně, pokusil o podmanění českých kmenů vojenskou silou.[23]
Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a severozápadního Slovenska slovanský stát, nazývaný Velkomoravská říše. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír I. (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci.[24] Jeho následník Rastislav (r. 846–870) nejdříve přijal svrchovanost Franské říše, později jí ale odmítl poslušnost a roku 855 Frankové neúspěšně napadli Moravu. Později následovala další série ozbrojených střetů.[25] Například v roce 857 se ve Fuldských letopisech píše o dobytí jihočeské civitas Wistrachi (obec Vistrachova) franskými vojsky.[26]
V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří vytvořili nejstarší slovanské písmo hlaholici, vytvořili staroslověnský jazyk (první spisovný slovanský jazyk vůbec), založili na našem území tradici písemnictví a vzdělanosti (Proglas) a šířili křesťanství. Metoděj se později stal fakticky prvním moravským biskupem. Velkomoravská říše se tak stala nezávislou na zahraniční církevní hierarchii.[27]
Frankové si na Moravě chtěli uchovat vliv, ale v roce 871 je kníže Svatopluk I. (vládl 870–894) vyhnal. Hned následujícího roku 872 se Frankové objevili na území Čech a zahnali na útěk pět českých vojvodů při boji někde nad Vltavou. Jedním z nich byl i Bořivoj I.[28] V následujících letech však Svatopluk úspěšně obhájil nezávislost své říše a jeho moc se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy.
V roce 882 podle legendy zemřel český poustevník svatý Ivan, nad jehož hrobem vznikl v roce 1033 benediktýnský klášter Svatý Jan pod Skalou.[29]
Bořivoj zřejmě zemřel roku 895[30] a v letech 906–907 byla Velká Morava vyvrácena Maďary.[31] Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách – například v Olomouci nebo ve Znojmě – Hradišti sv. Hypolita. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.
Středověká monarchie
Český stát vznikl jako knížectví v 10. století. Velmi brzy se dostal do sféry vlivu Svaté říše římské. Jejím lénem se stal roku 1002 a povýšení na království dosáhl roku 1198. Počáteční období sjednocování území trvalo asi do konce 10. století. Pak již bylo jádro území (tj. Čechy včetně Žitavska a Kladska a Morava s Opavskem) ve srovnání s jinými tehdejšími státy poměrně stabilní. Přesto se hranice často měnily zejména v místech, kde nejsou přirozeně určené terénem.[32] Spolu s dalšími oblastmi, které čeští panovníci dlouhodobě ovládali, vytvořily tyto země stát zvaný Koruna království českého, latinsky Corona regni Bohemiae.[33] Morava a další součásti kromě vlastních Čech se označují jako vedlejší země Koruny.
Panovníci zprvu neměli stálé sídlo a často se přemísťovali, aby mohli na místě vykonávat správu jednotlivých regionů. Až na počátku 13. století se trvale usadili na Pražském hradě.[34] (Je nepřesné mluvit o Praze jako o tehdejším hlavním městě, protože Praha vznikla sloučením doposud samostatných částí až roku 1784, kdy panovníci již sídlili ve Vídni – viz též Dějiny Prahy.)
České knížectví (9. stol. – 1198)
V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. V čele jednotlivých kmenů stáli místní náčelníci. Ve středu území sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předků Přemysla Oráče a kněžny Libuše. Kolem něj se v 10. století začal vytvářet středověký stát.
První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy, se jmenoval Bořivoj I., žil koncem 9. století a nechal se podle legendy pokřtít na Velké Moravě. Pravděpodobně sídlil na hradišti Levý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanský kostel sv. Klimenta. Podle Kristiánovy legendy potlačil se Svatoplukovou pomocí povstání českých pohanských velmožů a dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na ostrožně Pražského hradu.[35] Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. (vládl 894–915) byl ostroh obehnán obranným valem a vznikl zde knížecí palác, kam kníže přesídlil z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu a přemyslovští vládci si postupně podřídili okolní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Tento prvotní státní útvar bývá nazýván knížecí rodové patrimonium. Po Svatoplukově smrti zanikl vliv Velké Moravy na Čechy a česká knížata se dostala do vlivu východofrancké říše.
Již na počátku českých dějin byla tak učiněna tři klíčová rozhodnutí, která určila jejich běh do daleké budoucnosti. První dvě, rozhodnutí se pro křesťanství a rozhodnutí se pro stát, byla dědictvím Velké Moravy. Třetím rozhodnutím bylo připojit se v době nastávajícího velkého schizmatu k Západu, tehdy představovanému Svatou říší římskou a latinskou církevní organizací v čele s papežem (jakousi výjimkou byl poslední ostrůvek staroslověnské – tedy byzantské – liturgie v Sázavském klášteře, definitivně byl zlikvidován až roku 1097). Prořímskou orientaci symbolizuje vzdělaný kníže Václav (vládl asi 925–935), jakožto světec později prohlášený za hlavního patrona české země. Rozšířil přemyslovskou moc, podporoval křesťanství a udržoval dobré vztahy s východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, jemuž platil tribut. Jindřich daroval Václavovi ostatek saského patrona sv. Víta, což vedlo k zasvěcení chrámu na Pražském hradě tomuto světci.[36]
Sv. Václava zabil a po něm nastoupil na trůn jeho bratr Boleslav I. (vládl 935–972), rovněž významný panovník. Boleslav usiloval o pevnější sjednocení celých Čech, v čemž pokračoval i jeho syn Boleslav II. Prostředkem bylo zavádění hradské soustavy. Na nově dobytých územích nechal kníže stavět hrady, do nichž dosazoval své správce (kastelány), vojenské posádky, a při nichž zřizoval kostely, což mu umožnilo území pevněji ovládat. Upevnění moci uvnitř státu umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil Moravu, jež se stala trvalou součástí českého státu, a dočasně i část Slezska a Malopolska.[37]
Dalšími kroky k upevnění české státnosti bylo zřízení pražského biskupství roku 973 a vznik kultu svatého Václava jako hlavního zemského patrona. Prvním biskupem byl Sas Dětmar, druhým Slavníkovec Vojtěch. Ten ve své době patřil k nejvzdělanějším mužům Evropy a poměry v Čechách ho zklamaly. Marně se snažil přimět knížete a jeho dvůr, aby žili jako praví křesťané. Na znamení nesouhlasu s jejich chováním opustil dvakrát Čechy a později se vypravil šířit víru do Pobaltí mezi pohanské Prusy. Ti ho zabili a mučedník Vojtěch se stal dalším z řady českých patronů.[38]
K církevní organizaci patřily také kláštery. Jako první v Česku vznikl ženský benediktinský klášter u baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (kolem roku 970). Jeho představenou se stala sestra Boleslava II. Mlada. Nedlouho nato založili benediktinští mniši, které přivedl do Prahy z Itálie biskup Vojtěch, mužský klášter v Břevnově u Prahy (993). Kláštery se staly významnými středisky kultury a vzdělanosti. Při biskupstvích a klášterech byly zřizovány první školy.
Mezníkem bylo i vyvraždění Slavníkovců v roce 995, tradičně považované za konec jediného rodu v Čechách, který byl schopen konkurovat Přemyslovcům. Pravděpodobně znamenalo připojení jižních Čech k přemyslovským državám, čímž byly Čechy zcela sjednoceny.[39]
Po smrti Boleslava II. (999) se postavení českého státu v důsledku rozbrojů mezi jeho následníky značně zhoršilo. Slabosti panovnické moci využil polský kníže Boleslav Chrabrý a na český trůn dosadil Vladivoje (vládl 1002–1003). Ten chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské.[40]
V knížectví propukaly časté boje, jak mezi rody (vyvraždění Vršovců roku 1108), tak uvnitř přemyslovského rodu, neboť nebyla uspokojivě vyřešena otázka nástupnictví. Vládcové německé říše těchto sporů opakovaně využívali ve svůj prospěch a zasahovali do českých záležitostí. Také pozvednutí vládnoucích českých knížat do královské hodnosti, popř. i do hodnosti říšských kurfiřtů, bylo vedeno snahou připoutat české země pevněji k říši. Osobní královský titul měli Vratislav II. v letech 1085–1092 a Vladislav II. v letech 1158–1172.
Ač prozatím nesměle, rozvíjely se české země v 10. století i kulturně. Nejvýznamnější latinskou literární památkou té doby je Kristiánova legenda, staroslověnskou pak duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny.
Poslední Přemyslovci (1198–1306)
České knížectví se roku 1198 stalo definitivně dědičným královstvím s rozsáhlými privilegii v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech.
Již v 2. polovině 12. století a především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také z velmožů a družiníků vznikla česká šlechta jako právně definovaný stav. Během 13. století šlechtické rody získaly zásadní podíl na politické moci. Jejich společenské postavení bylo navenek manifestováno i držbou pevných hradů, které byly stavěny od 40. let 13. století.
Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 tzv. Velkým privilegiem české církve (též konkordát církve a státu), které do budoucna určilo její postavení v rámci společnosti. Mezi významné představitele církve patřila zakladatelka klášterů Anežka Česká, nejmladší dcera Přemysla Otakara I., později svatořečená.
V roce 1235 podnikla mocná armáda Mongolů velkou invazi do Evropy. Po bitvě u Lehnice v Polsku Mongolové roku 1241 vpadli na Moravu, přes kterou táhli do Uher.
Králové Václav I. a zvláště jeho syn Přemysl Otakar II. vybudovali do roku 1272 rozsáhlou državu, která se rozkládala přes Rakousko až za Alpy k Jaderskému moři (k nejslavnějším vítězstvím během této expanze patřila bitva u Kressenbrunnu). Po Otakarově prohře a smrti v bitvě na Moravském poli, následované ztrátou mnohých území, obzvláště v dnešním Rakousku, obrátil jeho syn Václav II. svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo podmanit si řadu slezských a polských knížectví až po Baltské moře. Pro svého syna Václava III. získal roku 1301 Uherskou korunu. Faktický vliv v Uhersku však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.
.jpg)
Kultura
Za éry pěti posledních přemyslovských králů (1197–1306) došlo k mimořádnému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, který v české části země neměl dosud obdobu. K jeho nejvýznamnějším rysům patřil rozvoj stříbrné měny (zejm. ražba pražských grošů od roku 1300), který úzce souvisel s objevem ložisek stříbra v Kutné Hoře. S tím byl spjat rozvoj hornictví (prvním horním městem Jihlava, posléze Kutná Hora). Poslední Přemyslovci založili nesčetně českých měst, tzv. měst královských (Litoměřice, Hradec Králové, Stříbro, Loket, Žatec, Hodonín, Jihlava, České Budějovice). Během 13. století probíhala intenzivní kolonizace dosud neosídlených oblastí království novými obyvateli převážně německého původu. Zásadním způsobem se tehdy také změnila struktura venkovského osídlení, které se rozšířilo mimo staré sídelní území českého obyvatelstva. Na venkově byl zaváděn tzv. trojpolní systém a tzv. emfyteutické právo (právo dědit a prodávat půdu i jako poddaný). V oblasti kulturní se rozvíjela architektura, ve slohu nazývaném raná gotika – roku 1233 byl v tomto stylu postaven Anežský klášter v Praze, později staronová synagoga v Praze, baziliky v Kouřimi, Kolíně, Písku, Jindřichově Hradci, hrady Zvíkov či Bezděz, roku 1263 klášter Zlatá Koruna, most v Roudnici nad Labem, později řada pražských staveb: kostel sv. Jakuba, klášter sv. Anny, kostel sv. Jiljí. Unikátním svědectvím gotické knižní malby byl Codex Gigas („Ďáblova Bible“). Pozvolna se vzmáhala i literatura – z latinsky píšících tvůrců vynikají kronikáři Kosmas a Petr Žitavský, objevují se však i první díla v češtině, jako třeba anonymní epos Alexandreida, nebo duchovní píseň Svatý Václave, vévodo české země.
Lucemburkové (1310–1437)
Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se podařilo zvětšit České království mj. získáním Chebska a Horní Lužice. V minulosti byl Jan někdy nazýván „král-cizinec“. To proto, že Jan nebyl schopen prosadit silnější pozici krále proti vůli českého panstva a vcelku logicky se tak soustředil na evropskou politiku, která skýtala vyšší výnosy a rytířský život.
Syn Jana Lucemburského Karel IV. (křtěný Václav) se stal českým králem v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí také králem německým. 5. dubna 1355 byl v Římě korunován císařem Svaté říše římské.
.jpg)
Za jeho vlády dosáhly české země značného rozkvětu a Praha byla povýšena na sídelní město říše. Karel IV. založil v Praze první univerzitu ve střední Evropě. Založil Nové Město Pražské, které mělo na rozdíl od Starého města zejména český charakter. V Praze nechal postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba Katedrály sv. Víta, s pomocí architekta a sochaře Petra Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu a na unikátní malířské výzdobě se zde podílel mistr Theodorik. Karel IV. rovněž inicioval vznik prvního úplného překladu Bible do češtiny (byl zřejmě dílem dominikánů). Jde o jeden z nejstarších překladů Bible do některého z národních jazyků. Čeština v té době začala být šířeji užívána, a to i v umění a filozofii – literárním vrcholem éry prvních dvou Lucemburků na českém trůně byla zejména Kronika tak řečeného Dalimila a filozofická díla Tomáše Štítného ze Štítného.
Pod Českou korunu Karel připojil Braniborsko (do 1415), Horní Falc (do 1401), Lužice (do 1635) a Svídnické a Javorské knížectví ve Slezsku (do 1742).[41] Se čtyřiceti tisíci obyvateli byla Praha tehdy jedním z největších měst Evropy.
Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV., který nedosahoval vladařských kvalit svého otce, a země začala propadat rozbrojům. Vedle mocichtivých feudálů čelil protonacionálním sporům, do nichž zasáhl svým Dekretem kutnohorským (1409) ve prospěch české strany, a posléze zejména lidovému husitskému hnutí.
Počátky úsilí o reformu církve v českém prostředí sahají už do dob jeho otce Karla (pozvání kazatele Konráda Waldhausera do Prahy). Nositeli těchto reformních snah byli často pražští univerzitní mistři. Ke zlidovění nápravného hnutí značně přispěli populární kazatelé, mezi nimi například Milíč z Kroměříže, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra, Petr Chelčický, Jan Želivský, Jan Rokycana, ale zejména pak univerzitní mistr Jan Hus, upálený roku 1415 v Kostnici pro údajné kacířství. Husova poprava vedla k radikalizaci jeho přívrženců, po něm označovaných jako husité, kteří započali občanskou válku. Jejich ozbrojená vojska postupně ovládla podstatnou část Českého království. V roce 1420 stanovili svůj program v takzvaných Čtyřech artikulích pražských. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova, po jeho smrti převzal velení Prokop Holý. Ve snaze o udržení moci Husité vraždili své odpůrce, brutalitou proslul například radikální kazatel Jan Želivský, jež se na čas chopil vlády nad Prahou. Docházelo rovněž k pustošení a ničení vesnic, měst, klášterů a kostelů a tím i kulturního bohatství.
Českým králem se mezitím stal Zikmund Lucemburský, další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař. Snaha potlačit husitskou revoluci pěti křižáckými výpravami (1420 až 1431) byla neúspěšná (klíčové bitvy: Bitva u Sudoměře, Bitva na Vítkově, Bitva pod Vyšehradem, Bitva u Kutné Hory, Bitva u Habrů, Bitva u Ústí nad Labem, Bitva u Tachova, Bitva u Domažlic). Zástupci Husitů tak byli pozváni na Basilejský koncil k dohodě s katolickou církví. Zde se nevyhnuli sporům a rozdělili se na radikální křídlo (táborité, orebité, pikarti, adamité) a umírněné (později nazýváni utrakvisty), kterým šlo o dohodu s císařem a církví. V bitvě u Lipan roku 1434 byli radikálové poraženi (jejich poslední odpor vedl na hradě Sion Jan Roháč z Dubé). Schválení takzvaných basilejských kompaktát a dohoda mezi císařem Zikmundem a českou husitskou reprezentací na sněmu v Jihlavě roku 1436 občanskou válku ukončily. Následujícího roku Zikmundovou smrtí vláda Lucemburků v Čechách skončila.
Kultura
Ke kulturnímu dědictví této doby (která dokázala být, zvláště za husitské revoluce, s jejím obrazoboreckým aspektem, k uměleckým dílům krutá) patří jistě dílo Mistra Třeboňského oltáře, který pracoval na dvoře Václava IV., dílo Smila Flašky z Pardubic, který se také svou Novou radou obracel nejspíše na krále Václava, Budyšínský rukopis (patrně z pera Vavřince z Březové) či písňová tvorba (Jistebnický kancionál, Ktož jsú boží bojovníci). Někdy v té době se rodí i první české drama Mastičkář.
Doba Poděbradova a jagellonská (1437–1526)
Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo až do roku 1453 období interregna (mezivládí). Nepřítomnost krále znamenala další rozklad a devastaci země poničené husitskými válkami. Roku 1440 byl sice zvolen Albrecht III. Bavorský, ten však českou korunu odmítl. Zemi mezitím postupně ovládly regionální šlechtické spolky – sněmíky či landfrídy – jejichž spolupráci zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Hlavní vliv získali význační šlechtici jako Hynek Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad a Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračovaly spory mezi katolickou stranou reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka a kališnickou stranou představovanou Hynkem Ptáčkem.
Roku 1452 byl za zemského správce schválen utrakvista Jiří z Poděbrad. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka, zvoleného roku 1453, a po Pohrobkově smrti roku 1457 byl zvolen králem.
Jiří se stal úspěšným panovníkem, od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s tím, že mnohými katolíky byl považován za kacíře a za povýšence nízkého původu. Vnitřní katolickou opozici sdružila Jednota zelenohorská a k ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti Čechám křížovou výpravu. Do jejího čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům výměnou za jejich podporu.
.jpg)
Jagellonci nastoupili na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava. Korunovat českým králem se dal i Matyáš Korvín. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české: Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu. S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.
Došlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům, tak vůči panovníkovi. Dále omezilo královy pravomoci roku 1500 zemským zákoníkem zvaným Vladislavské zřízení zemské. Vladislav měl mírnou, poddajnou povahu, dokázal však dosáhnout svého v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici za krále právě jeho. Jagellonci vládli Čechám až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče, v boji proti osmanským Turkům.
Kultura
Poděbradská a jagellonská epocha se v literatuře vyznačovala nástupem humanismu (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Hynek z Poděbrad, Václav Šašek z Bířkova, Viktorin Kornel ze Všehrd, Jan Dubravius). Vladislav zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rieda (Rejta), který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a kostel svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Stavělo se také v mnoha jiných městech a šlechtických sídlech, a to v pozdně gotickém slohu, který bývá označován také jako vladislavská nebo jagellonská gotika. Rozvinula se také tvorba řezbářů dřeva, jejichž díly byly znovu vyzdobeny vnitřky mnoha kostelů a kaplí, zničené husity. K významným malířům té doby patřil Mistr Litoměřického oltáře.
V habsburské říši
Personální unie spojila na bezmála čtyři sta let pod vládou habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie české země s Rakouskem, Uhrami a dalšími územími. Po smrti Rudolfa II. bylo sídlo panovníka trvale přeneseno do Vídně. České země se tak dostaly do postavení pouhé provincie. To později ještě zdůraznila centralistická politika osvícenských absolutistických panovníků 18. století Marie Terezie a Josefa II. Roku 1749 tak byly zrušeny Země Koruny české. České království však formálně existovalo až do roku 1918.
V důsledku napoleonských válek prohlásil František I. Rakouský roku 1804 habsbursko-lotrinská území za císařství (zvané Rakouské císařství). Roku 1806 pak zrušil Svatou říši římskou; ta však již v té době existovala jen formálně. V roce 1867 se monarchie změnila v dualistickou federaci – Rakousko-Uhersko. Selhaly však pokusy získat i pro České království podobný status, jako měly Uhry.
První Habsburkové a třicetiletá válka (1526–1648)
Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagellonské. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let. Zatímco Morava přijala vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje, v Čechách mnozí chtěli bránit dosavadní práva a svobody. Napětí se projevovalo už za vlády Ferdinanda I. (1526–1564), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. České stavy přitom byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání.
Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv. Rudolfův majestát. České země se těšily značné náboženské svobodě a vědeckému a kulturnímu rozkvětu: na Rudolfově pražském dvoře působili astronomové, alchymisté, matematici a umělci.
Po smrti tolerantního Rudolfa nastoupil jeho bratr Matyáš, přesvědčený katolík. Tím se v Čechách opět zvýšilo náboženské napětí. 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu protestanty vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Tato pražská defenestrace (druhá nebo třetí) zahájila české stavovské povstání, otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští nekatoličtí stavové zvolili Fridricha Falckého, který však neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.
Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 povstalců (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) bylo v Praze veřejně popraveno a následovala další represivní opatření a násilná protireformace. Císař Ferdinand II., který nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv. generální pardon), ale zkonfiskoval jejich majetek. Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům Habsburků. Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty byl Jan Amos Komenský, myslitel a pedagog, biskup Jednoty bratrské. V jeho stopách šel zejména Jan Blahoslav.
Třicetiletá válka, která po stavovském povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2,6 milionu obyvatel v Čechách a na Moravě zbylo v polovině 17. století zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a 600 000 na Moravě. Na našem území se odehrálo i několik známých střetnutí: bitva u Záblatí, bitva u Jankova, obléhání Plzně, Švédské obléhání Prahy, obléhání Brna aj. V bojích třicetileté války se proslavil i český vojevůdce Albrecht z Valdštejna, na něhož byl roku 1634 spáchán v Chebu atentát.
Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které formálně zrovnoprávňovalo jazyk německý s českým (fakticky ho upřednostnilo) a zajistilo Habsburkům dědičné nástupnictví v českých zemích. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, bylo potvrzeno začlenění českého království do habsburské monarchie. České království tak fakticky ztratilo nezávislost a bylo nadále řízeno z Vídně, sídla Habsburků.
Věda a kultura
Významnými vědci své doby se stali v Čechách na dvoře Rudolfa II. působící astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler, malíři Bartoloměj Spranger, Hans von Aachen a Giuseppe Arcimboldo, sochař Adriaen de Vries, hudebník Philippe de Monte a mnozí jiní. V Praze v té době navíc působil i významný židovský myslitel rabbi Löw (s nímž je spjata světoznámá pověst o pražském golemovi) či matematik David Gans. Za Rudolfovy vlády rovněž vyšla, péčí Jednoty bratrské, Bible kralická, významný mezník ve vývoji češtiny. Daniel Adam z Veleslavína si v té době pořídil Melantrichovu tiskárnu a zásoboval čtenářskou obec početnými spisy, včetně kupříkladu cestopisu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic či velmi oblíbené kroniky Václava Hájka z Libočan (vznikla ještě v éře Ferdinandově). Lékař Jan Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu.
Baroko a osvícenství (1648–1792)
Od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji. Rekatolizace země byla až na výjimky úspěšná a ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo jednotné katolické prostředí, samozřejmě za cenu pronásledování jinověrců. Symbolem pronásledování protestantismu, zejména protestantské literatury, se stal jezuita Antonín Koniáš. Jádrem rekatolizačního programu v českých zemích byl kult Jana Nepomuckého, který měl překrýt tradici husovskou. Na druhou stranu České země v době baroka zažily rozsáhlý kulturní rozkvět, zejména se jednalo o umělecká a architektonická díla.
Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii. Spor o nástupnictví vedl k válkám o rakouské dědictví mezi Karlovou dcerou Marií Terezií a
pruským králem Fridrichem II., k němuž se připojili i bavorský a saský vévoda. Marie Terezie získala většinu říše svého otce a v Praze byla korunována v roce 1743, Slezsko kromě oblasti kolem měst Těšín, Opava a Krnov však připadlo Prusku, ztraceno bylo rovněž Kladsko. Další územní ztráty na úkor Pruska zaznamenalo České království během Sedmileté války, do níž se Marie Terezie rovněž nešťastně zapojila (v Česku proběhly důležité bitvy u Kolína, u Lovosic, u Liberce a u Domašova). Poválečné oslabení hospodářství v kombinaci s neúrodnými roky pak vyvolalo v letech 1770–1772 v českých zemích rozsáhlý hladomor s téměř půl milionem obětí, který v dalších letech přispěl např. k východočeskému selskému povstání roku 1775.
Marie Terezie započala též éru tzv. osvícenského absolutismu a zahájila řadu reforem, především správních, ale i politických (robotní patent, raabizace). Zavedla povinnou školní docházku, jako jedna z prvních panovnic na světě. Zakázala užívání práva útrpného a reformovala armádu. Byla však nucena vést obranné války proti Prusku, Bavorsku i proti dalším státům, během těchto válek České země přišly o své tradiční součásti, většinu Slezska a Kladsko. Další velké změny pak přinesl josefinismus, osvícenské reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Byl zrušen jezuitský řád, soudnictví bylo odděleno od správy a v roce 1781 byl vydán patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, kterým se povolují nekatolická vyznání. Dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů. Čeština zůstala pouze hovorovým jazykem venkovanů, ale politika, věda a vyšší kultura používala převážně němčinu. Císař Josef II. šel ve svých reformách ještě dál, rušil kláštery a kostely, které nechával často předělávat na manufaktury, ke konci života dokonce zrušil poprvé v dějinách trest smrti (ten byl následně opět obnoven, nevztahoval se však již na tolik rozsáhlé spektrum deliktů). Zejména mezi venkovským obyvatelstvem byl Josef II. nesmírně populární. Po jeho smrti roku 1790 nastoupil na trůn jeho mladší bratr, Leopold II., který dosud vládl v Toskánsku. Některé reformy sice zrušil, v dalších však pokračoval, zvažoval dokonce zřízení parlamentu a vznik konstituční monarchie. Náhle však zemřel roku 1792 a na trůn nastoupil jeho syn, František, který zaujal i vzhledem k probíhající francouzské revoluci, silně konzervativní a protireformní postoje.
Věda, kultura a architektura
České baroko přineslo velké množství nových staveb, kostelů, paláců i domů. Působili zde významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, Trojský zámeček), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře) nebo Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). O výzdobu se starali malíři jako Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký a Václav Vavřinec Reiner a sochaři, mezi něž patřili Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff nebo Matyáš Bernard Braun. Svými rytinami celosvětově proslul Václav Hollar.
Baroko bylo vystřídáno rokokem a klasicismem (například sousoší Zápas gigantů Ignáce Františka Platzera na Pražském hradě).
Z českých barokních literátů kromě exulanta Komenského vynikli Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín a Adam Václav Michna z Otradovic, jenž byl zároveň hudebním skladatelem; dalšími vynikajícími hudebníky byli Jan Dismas Zelenka, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, František Benda, Jan Ladislav Dusík, Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Zach, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi a moravský Němec Heinrich Ignaz Franz Biber. K vrcholným vzdělancům té doby patřil Jan Marek Marci z Kronlandu, kněz Prokop Diviš vynalezl hromosvod.
Média
Roku 1719 vyšly první české noviny, s názvem Sobotní pražské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním jeho císařské a královské Milosti nadáním obdarované, později nazývané Pražské poštovské noviny. Jejich zakladatelem byl Karel František Rosenmüller, později je vydával Jan Ferdinand Schönfeld. Jedním z redaktorů těchto novin byl i Václav Matěj Kramerius, jež roku 1789 založil vlastní, Krameriovy císařsko-královské vlastenecké noviny.
Národní obrození (1792–1859)
.jpg)
Napoleonské války přímo zasáhly i české území, na jižní Moravě proběhla důležitá bitva u Slavkova (1805), v Čechách bitva u Chlumce (1813). Z českých vojáků se v této době vyznamenali maršálové Karel Filip Schwarzenberg (vítěz nad Napoleonem v bitvě u Lipska) a Josef Václav Radecký z Radče. V reakci na války a předchozí francouzskou revoluci císař František I. (vládl 1792–1835) a jeho kancléř Klemens Metternich prosazovali konzervativní absolutismus. Ze strachu před vypuknutím ničivé revoluce byla společnost udržována pod silným politickým dohledem. Společnost zůstala v porovnání s průmyslovým vývojem v západní Evropě ještě většinou zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilních, ale jejich dopad na celkovou produkci byl malý.
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Dějiny_Česka
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk