A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Švédština (svenska) | |
|---|---|
 Mapa rozšíření jazyka | |
| Rozšíření | Švédsko, Finsko |
| Počet mluvčích | 10,5 miliónů |
| Klasifikace | |
| Písmo | Latinka |
| Postavení | |
| Regulátor | Jazyková rada (Språkrådet) |
| Úřední jazyk | Švédsko, Finsko, Evropská unie |
| Kódy | |
| ISO 639-1 | sv |
| ISO 639-2 | swe (B) swe (T) |
| ISO 639-3 | swe |
| Ethnologue | SWD |
| Wikipedie | |
| sv.wikipedia.org | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Švédština (
svenska) je severogermánský jazyk, kterým mluví okolo 10,5 milionů lidí především ve Švédsku a části Finska, hlavně na pobřeží a na Alandech.[1] Je vzájemně srozumitelná s norštinou a v menší míře též s dánštinou.[2]
Základem pro vznik švédštiny byla v 1. tisíciletí stará severština. Standardní švédština se v 19. století vyvinula z nářečí středního Švédska (Svealandu). Z původních venkovských nářečí se mnohá dochovala do současnosti, ale mluvená a psaná švédština je jednotná a standardizovaná. Některá nářečí se od standardní švédštiny velmi liší jak gramatikou, tak slovní zásobou. Tato nářečí jsou omezena na venkovské oblasti, kde jimi mluví jen malý počet lidí s malou sociální mobilitou. Sice nečelí bezprostřednímu zániku, ale během posledního století upadala navzdory tomu, že jsou dobře prozkoumána a jejich používání je často podporováno místními úřady.
Pro zápis švédštiny se používá latinka doplněná o znaky Å, Ä a Ö. Mluvnice je oproti původní staré severštině značně zjednodušená, současná švédština má redukovanou flexi, což jí dává převažující charakter analytického jazyka. Švédština má dva jmenné rody (společný a střední). Určitý člen je postpozitivní. Slovosled je pevný, převážně typu SVO. Pro výslovnost je charakteristický melodický přízvuk spojený s dvojí intonací, dlouhé souhlásky (v přízvučných slabikách podle principu komplementarity délky) a také dosti specifická výslovnost hlásek „u“ a „sje“.
Švédština je hlavním jazykem ve Švédsku[3] a úředním jazykem ve Finsku[4][5] a v Evropské unii.[6]
Klasifikace
Švédština je indoevropský jazyk, který patří do severogermánské větve germánských jazyků. Spolu s dánštinou a bokmålem (jedna z variant norštiny) se řadí mezi východoskandinávské jazyky, zatímco norština (resp. varianta označovaná jako nynorsk), faerština a islandština se řadí mezi západoskandinávské. Toto rozdělení vyplývá z fonologických rozdílů, které mají základ již v době nářečního štěpení staré severštiny.
Jiné rozdělení řadí švédštinu spolu s dánštinou a norštinou mezi kontinentální skandinávské jazyky, které mají v současnosti charakter analytických jazyků. Ostrovní skandinávské jazyky (faerština, islandština) si uchovaly charakter flektivních jazyků.[7]
Historie
Švédština se vyvinula ze staré severštiny (fornnordiska), kterou se hovořilo přibližně v letech 200–800. V 9. století se začala rozlišovat na západní (Norsko, Island) a východní (Švédsko, Dánsko). Ve 12. století se začala odlišovat dánská a švédská nářečí. Od 13. století se hovoří o staré dánštině a staré švédštině. Během středověku byly tyto řeči silně ovlivněny dolnoněmčinou.
Historický vývoj švédštiny se rozděluje do následujících období:[8][9]
Východní stará severština se od západní odlišila rozdílným vývojem dvojhlásek a samohlásek. Stará severština se v tomto období zapisovala runovým písmem. Hovoří se proto o runové švédštině (v Dánsku o runové dánštině, v tomto období se však jedná o stejné nářečí). Dánská a švédská nářečí se začala lišit po roce 1100.
Od 13. století se hovoří o staré švédštině (fornsvenska). Nejstarší památkou psanou latinkou je zákoník Västgötalagen, z něhož byly nalezeny fragmenty datované do roku 1250. Hlavní vliv na rozvoj písemnictví měla římskokatolická církev a klášterní řády. První tištěná kniha ve švédštině pochází z roku 1495. Skloňování v rané staré švédštině se vyznačovalo systémem 4 pádů a 3 rodů, časování sloves bylo rovněž složitější. Později došlo ke zjednodušení (viz Gramatiku).
Nová švédština (nysvenska) začíná s vynálezem knihtisku a s evropskou reformací. Po nástupu na trůn nový král Gustav I. Vasa objednal švédský překlad Bible. Bible Gustava Vasy byla dlouho považována za standard spisovné švédštiny. Poprvé v ní byla použita písmena „å“, „ä“, „ö“ a psaní „ck“ namísto „kk“, čímž se jasně odlišila od dánské Bible.
Období, které zahrnuje švédštinu v podobě, jakou se hovoří dnes, se v lingvistické terminologii nazývá nusvenska. S rozvojem švédského průmyslu a měst v posledních desetiletích 19. století zanechala svou stopu ve švédské literatuře nová generace autorů. Mnoho spisovatelů, vědců, politiků a dalších osobností zformovalo nový národní jazyk, největší vliv měl August Strindberg (1849–1912). První vydání Pravidel švédského pravopisu (Ordlista öfver svenska språket) vyšlo roku 1874. Radikální reformu pravopisu prosadil v roce 1906 ministr školství Fridtjuv Berg. Až na výjimky se v této podobě používá dodnes.
Změna v oslovování
Významná změna ve švédštině nastala v 60. letech 20. století v podobě tzv. „du-reformy“. Do té doby správný způsob oslovování lidí stejné nebo vyšší sociální skupiny byl pomocí titulu a příjmení. Použití oslovení „herr“ (pane), „fru“ (paní) nebo „fröken“ (slečno) bylo vhodné jen pro zahájení rozhovoru s cizími lidmi, u nichž člověk neznal povolání, akademický titul ani vojenskou hodnost. Skutečnost, že oslovovaný měl být oslovován ve třetí osobě vedlo k pozdějšímu komplikování komunikace mezi členy společnosti. Počátkem 20. století byl učiněn neúspěšný pokus nahradit neúprosné trvání na titulech vykáním – tedy používáním zájmena „ni“ (vy), které se nakonec částečně ujalo jako méně arogantní místo „du“ (ty), jež sloužilo k oslovení lidí nižší společenské vrstvy. S liberalizací a radikalizací švédské společnosti v 50. a 60. letech ztrácely rozdíly mezi společenskými třídami postupně na významu a oslovení „du“ (tykání) se postupně stalo standardem, a to dokonce i ve formálním a oficiálním kontextu.[10] Vykání (oslovení „ni“) není v současnosti mezi Švédy běžné, používá se jen při zvláštních příležitostech, obchodníci např. někdy vykají svým zákazníkům. Ve Finsku je vykání ve švédštině o něco častější než ve Švédsku, tykání však rovněž převládá.[11]
Slovní zásoba
Slovní zásoba švédštiny je převážně germánská, ať už tím, že jde o původem germánský jazyk, nebo přejímáním slov z němčiny a v určitém rozsahu i z angličtiny. Příkladem germánských slov ve švédštině jsou „mus“ (myš), „kung“ (král) a „gås“ (husa). Mnoho slov z oblasti vědy a náboženství je původu latinského nebo řeckého, často přejatých prostřednictvím francouzštiny a později i angličtiny. Přejímání prostřednictvím jiných germánských jazyků je též běžné, nejprve z dolnoněmčiny, lingua franca Hanzovní ligy, později z hornoněmčiny. Některé složeniny jsou doslovnými překlady (kalky) původně německých složenin, např. „bomull“ (bavlna) z německého „Baumwolle“. Finská švédština má sadu zvláštních termínů, často doslovných překladů finských protějšků, hlavně pojmů z oblasti práva a státní správy. Významné množství francouzských slov bylo přejato v 18. století. Tato slova byla přepisována v souladu se švédskými pravopisnými zvyklostmi, tím pádem si zachovala ve výslovnosti srozumitelnost pro francouzské mluvčí, např. „nivå“ (fr. „niveau“, úroveň), „ateljé“ (fr. „atelier“), „paraply“ (fr. „parapluie“, deštník). Z jazyků svých skandinávských sousedů švédština mnoho slov nemá. Z norštiny např. pochází „slalom“, z dánštiny „bagare“ (dán. „bager“, pekař), „hänsyn“ (dán. „hensyn“, ohled) nebo zkratkové slovo „bil“ (auto). Z islandštiny pochází „idrott“ (sport). Z finštiny pochází např. „pojke“ (fin. „poika“, chlapec). Přejímání mezi češtinou a švédštinou je z geografických i jiných důvodů velmi vzácné. Přesto do češtiny pronikla některá švédská slova, jako např. „skansen“, „ombudsman“. Do švédštiny (jako i do mnoha jiných jazyků) proniklo české slovo „robot“.
Podobně jako v Čechách byly i ve Švédsku snahy zbavit jazyk záplavy cizích slov. Hlavním představitelem puristů byl spisovatel Viktor Rydberg. Ze slov, která sám navrhl, se mnohá ujala, např. „slöjd“ vedle „industri“ (průmysl), „flertal“ vedle „majoritet“ (většina), „kynne“ vedle „karaktär“ (povaha), „vrångbild“ vedle „karykatyr“ (karikatura).[9]
Literatura
Nejstarší švédské písemné památky jsou runové nápisy pocházející z 10. století. Svébytným druhem umění ve středověku byly taneční balady, které se zachovaly v lidovém podání. V souvislosti s velmocenským rozmachem Švédska došlo k velkému kulturnímu rozkvětu během 17. století. Začátkem 19. století se projevuje silné národní hnutí, jehož představiteli jsou romantičtí básníci sdružení v Gótském spolku. Kolem roku 1830 se objevuje realismus (C. J. L. Almqvist), později kritický realismus, jehož představitelem byl spisovatel A. Strindberg. V 90. letech přichází novoromantismus (S. Lagerlöfová, Nobelova cena 1909, C. G. Verner von Heidenstam, Nobelova cena 1916, E. A. Karlfeldt, Nobelova cena 1931).
Po 1. světové válce dominuje modernistická lyrika (P. Lagerkvist, Nobelova cena 1951, K. Boyeová). Ve 30. letech 20. století se prosazují proletářští spisovatelé (H. Martinson, Nobelova cena 1974, A. Lundkvist).
Po 2. světové válce nastupuje existencialismus a formální experimenty (E. Johnson, Nobelova cena 1974, S. Dagerman). Pro 60. léta je typická kritika švédské společnosti v dokumentární tvorbě (S. Lidmanová, P. O. Enquist), v dílech přehodnocujících moderní dějiny Švédska (S. Delblanc) a bořících mýty o dokonalé společnosti (P. C. Jersild). Významná je i literatura pro děti (A. Lindgrenová, T. Janssonová). 80. léta charakterizují všelidská témata a fantazie (T. Lindgren).
Celkem sedm švédských autorů dosud obdrželo Nobelovu cenu za literaturu.
Standardní švédština
Standardní švédština je založena na nářečích, kterými se hovoří v oblasti kolem hlavního města Stockholmu. Tímto jazykem hovoří většina obyvatel Švédska a švédsky hovořících obyvatel Finska. Často užívané švédské označení pro standardní švédštinu je „rikssvenska“ („říšská švédština“). Méně často se též používá označení „högsvenska“ („vysoká švédština“). Toto označení se však obvykle vztahuje na finskou švédštinu a ve Švédsku se příliš neužívá. Existuje více místních variet standardního jazyka, jejichž geografické rozšíření se liší svou velikostí. Ačkoliv tyto variety jsou často ovlivňovány původními dialekty, jejich gramatická a fonologická struktura se blíží středošvédským dialektům. V médiích není neobvyklé, že novináři hovoří s jistým regionálním akcentem, ovšem nejběžnější a nejvíce formální výslovnost je založena na středošvédském standardu.[8]
Finská švédština
Finsko bylo součástí Švédska od poloviny 14. století až do roku 1809, kdy finská území získalo Rusko. Švédština byla do té doby jediným úředním jazykem a jazykem šlechty a vzdělanců. I za dob ruské nadvlády švédština zůstala vedle ruštiny hlavním úředním jazykem. Švédský vliv ale v této době postupně klesal a snižoval se i počet švédských mluvčích.[13] Velká změna přišla až s nástupem romantismu a myšlenky, že inteligence si musí osvojit jazyk prostého lidu, což Finsko pozvedne na úroveň národních států. Na prosté lidi mluvící švédsky se nebral příliš ohled. Sama švédská inteligence v čele se Snellmanem věřila, že souboj s ruštinou může vyhrát jen finština. Původní švédskou nadvládu pak prezentovala jako zničující pro finský národ. Tlak na švédštinu tak ve Finsku byl i z druhé strany, ruské vlády, která finské národní obrození podporovala, protože si od něj slibovala omezení vlivu švédské kultury ve Finsku.[14]
K mírnému úbytku švédských mluvčích dochází z různých důvodů i v současnosti. Zhruba 5,5 % finské populace (asi 290 tisíc obyvatel) hovoří švédsky. V roce 1900 švédsky mluvilo necelých 13 % populace (asi 340 tisíc obyvatel).[15] Švédsky se mluví zejména na Alandech (16 obcí je pouze švédskojazyčných včetně největšího města Mariehamn) a na jižním a západním pobřeží Finska (tři jen švédskojazyčné, 23 dvojjazyčných se švédskou většinou a 21 dvojjazyčných obcí s finskou většinou).[16] Největší švédsky mluvící menšina v jednojazyčné obci, zhruba tisíc lidí, žije v Tampere.[17]
Od reformy školství v 70. letech 20. století patří finština i švédština mezi povinné školní předměty v pevninském Finsku. Oba jazyky jsou od roku 2004 povinnou součástí závěrečných zkoušek. První jazyk žáků se oficiálně nazývá „mateřský jazyk“ (švédsky „modersmål“, finsky „äidinkieli“), druhý jazyk, v němž probíhá výuka některých předmětů, se nazývá „druhý domácí jazyk“ (švédsky „andra inhemska språket“, finsky „toinen kotimainen kieli“).[18][19] Finština jakožto ugrofinský jazyk má gramatiku i slovní zásobu zcela odlišnou od švédštiny. Oba jazyky jsou vzájemně zcela nesrozumitelné. Existuje však celá řada výpůjček mezi finštinou a švédštinou. Povinná výuka švédštiny se netěší mezi Finy příliš velké oblibě a je označována trochu pejorativně jako „pakkoruotsi“ („povinná, nucená švédština“). Zhruba dvě třetiny Finů povinnou výuku švédštiny nechtějí.[20]
Mezi standardní a finskou švédštinou existují určité rozdíly ve výslovnosti a slovní zásobě, mluvnice a pravopis se neliší. Za prestižní varietu je ve Finsku obvykle považována „högsvenska“ (viz Standardní švédština).[21]
Hlavní rozdíly ve výslovnosti (viz dále) jsou:[21]
- přední ;
- , , bez aspirace (přídechu);
- /ɧ/ a /ɕ/ vyslovované jako a (tedy jako české /š/ a /č/);
- skupiny /rt, rd, rl, rn, rs/ nepodléhají asimilaci, obě hlásky se vyslovují zvlášť;
- obvykle chybí melodický přízvuk (1. a 2. intonace).
Nářečí
Podle lingvistické definice švédská nářečí znamenají místní varianty, které nebyly výrazně ovlivněny standardní švédštinou a u nichž je možné vystopovat oddělený vývoj až do období staré severštiny. Mnoho původních nářečí (např. Orsa v oblasti Dalarna nebo Närpes v oblasti Österbotten) má mnoho zvláštních fonetických a mluvnických rysů, jako např. plurálové formy sloves nebo archaické skloňování podle pádů. Tato nářečí mohou být pro většinu Švédů obtížně srozumitelná, jejich mluvčí však obvykle hovoří plynně i standardní švédštinou. Tato odlišná nářečí jsou často vázána pouze na oblast určité farnosti, švédští jazykovědci je často označují jako sockenmål, tedy jako farnostní jazyk.
Švédská nářečí se rozdělují následovně:[22]
- Norrländska mål (norlandská, severošvédská nářečí) – Norrland (severní polovina Švédska); vyznačují se redukcí koncovek po historicky dlouhých slabikách.
- Sveamål (sveonská nářečí) – Svealand (centrální Švédsko); dělí se dále na:
- Götamål (gótská nářečí) – západní a severní Götaland, s tradičním centrem ve Västergötlandu; redukce nepřízvučných samohlásek na , otevřenější výslovnost i, y (jako ö) a u (jako o), zánik -r v množném čísle.
- Sydsvenska mål (jihošvédská nářečí) – jižní Švédsko, včetně Blekinge, jižního Hallandu a jižního Smålandu; ovlivnění dánštinou, existence dvojhlásek, uvulární , skupiny /rt, rd, rl, rn, rs/ nepodléhají asimilaci, hlásky se v nich vyslovují odděleně, znělé explozivy místo neznělých mezi samohláskami (např. gada místo gata, ulice).
- Gotländska mål (gotlandská nářečí) – ostrov Gotland; navazují na starou gotlandštinu (forngutniska); existence dvojhlásek, uchování původního /aː/, které se ve skandinávských jazycích změnilo na /oː/ (psané jako å), zachování výslovnosti /g, k, sk/ před předními samohláskami.
- Östsvenska mål (východošvédská nářečí) – souostroví Alandy a pevninské Finsko; značné rozdíly mezi nářečími, špatná vzájemná srozumitelnost, kromě obecných rysů výslovnosti uvedených v části Finská švédština také krátké slabiky (např. äta (jíst) místo ), staré dvojhlásky (např. stein místo sten, kámen, öy místo ö, ostrov), vypouštění koncovek (např. huset , dům, inte , ne). V minulosti se mluvilo švédsky v některých oblastech Estonska (estonská švédština).
Abeceda
Švédština používá latinku, rozšířenou o některé další znaky. Písmena Q a W používá jen pro některá cizí slova (například bowling). Å, Ä a Ö se považují za samostatná písmena, nikoli jen za znaky s diakritikou. V abecedě se řadí v tomto pořadí za písmeno Z. Písmeno W bylo do švédské abecedy oficiálně přijato v roce 2006. Do té doby se považovalo za variantu V. Ve slovnících a abecedních seznamech se oba znaky řadily společně, nyní již každý zvlášť. Švédská abeceda má tedy celkem 29 písmen (do roku 2006 28 písmen).[23][24][25]
| Písmeno | A, a | B, b | C, c | D, d | E, e | F, f | G, g | H, h | I, i | J, j | K, k | L, l | M, m | N, n | O, o | P, p | Q, q | R, r | S, s | T, t | U, u | V, v | W, w | X, x | Y, y | Z, z | Å, å | Ä, ä | Ö, ö |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Název (IPA) | ɑː | beː | seː | deː | eː | ef | geː | hoː | iː | jiː | koː | el | em | en | uː | peː | kʉː | ɛr | es | teː | ʉː | veː | dɵbɛlveː | eks | yː | seːta | oː | ɛː | øː |
Švédský pravopis je v principu fonologický, zachovává však mnoho historických prvků (např. psaní skupin dj, hj, lj, různý způsob psaní téže hlásky jako v případě sj, sk, skj, sch, relativně velké množství výjimek apod.). Kromě znaků s diakritikou používá i mnohé spřežky. (Viz dále.)
Výslovnost
Samohlásky
Švédské samohlásky se podobně jako v češtině liší svojí délkou. Dlouhé samohlásky se vyskytují pouze v přízvučných slabikách (viz Délka hlásek). Na rozdíl od češtiny se u předních samohlásek vyskytují páry se zaokrouhlenou a nezaokrouhlenou výslovností. Švédština má celkem 17 samohláskových fonémů – 9 dlouhých a 8 krátkých, výslovnost krátkého /e/ a /ä/ splývá. Redukovaná výslovnost nepřízvučného /e/ jako je běžná v hovorovém stylu. Ve standardní švédštině se nevyskytují dvojhlásky, výjimečně pouze v přejatých slovech (Europa, paus).
| Písmeno | Výslovnost | Poznámka | ||
|---|---|---|---|---|
| Přízvučná dlouhá | Přízvučná krátká | Nepřízvučná | ||
| a | ɑː | a | a | krátké jako české /a/, dlouhé se blíží českému /ó/ |
| e | eː | ɛ | ɛ, ə | jako zavřené „brněnské“ /é/ (dlouhé) výslovnost krátkého /e/ splývá s výslovností krátkého /ä/, v přízvučných slabikách před /r/ je otevřenější æ, v nepřízvučných slabikách se často redukuje ə |
| i | iː | ɪ | ɪ | |
| o | obvykle uː někdy o: |
obvykle ɔ někdy ʊ |
obvykle ɔ někdy ʊ |
pravidla výslovnosti psaného /o/ nelze přesně popsat, např. stor stuːr, ale sova soːva |
| u | ʉ̟ː | ɵ | ɵ | zvuk mezi /u/ a /y/ (dlouhé), resp. mezi /o/ a /ö/ (krátké) |
| y | yː | ʏ | ʏ | jako německé /ü/ |
| å | oː | ɔ | ɔ | |
| ä | ɛː | ɛ | ɛ | jako otevřené „pražské“ /e, é/ před /r/ otevřenější æ:, æ |
| ö | øː | ø | ø | jako německé /ö/ před /r/ otevřenější œ |
Souhláskyeditovat | editovat zdroj
| Písmeno nebo skupina písmen |
Výslovnost | Poznámka |
|---|---|---|
| c | s | před e, i, y, ä, ö |
| k | v ostatních případech | |
| ch | ɧ | v cizích slovech; och ok: |
| ck | k: | píše se místo kk |
| dj | j | na začátku slov |
| g | j | před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikách |
| g | v ostatních případech | |
| gj | j | na začátku slov |
| gn | ŋ:n | na konci slabik |
| h | h | neznělé |
| hj | j | na začátku slov |
| k | ɕ, tɕ | před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikách |
| k | v ostatních případech | |
| kj | ɕ, tɕ | |
| lj | j | na začátku slov |
| lg | l:j | na konci slov |
| ng | ŋ | |
| rd | ɖ | |
| rg | r:j | na konci slov |
| rl | ɭ | |
| rn | ɳ | |
| rs | ʂ | |
| rt | ʈ | |
| sch | ɧ | |
| sj | ɧ | |
| sk | ɧ | před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikách |
| sk, s:k | v ostatních případech | |
| -tion -ssion |
ɧu:n | |
| tj | ɕ, tɕ | |
| xj | k:ɧ | |
| z | s | Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Švédština