Ústava Spojených států amerických
První strana originálu americké ústavy
Data
Vypracováno	17870917a17. září 1787
Ratifikováno	17880621a21. června 1788
Strany
Autoři	delegáti Filadelfského ústavního konventu
Signatáři	39 z 55 delegátů Filadelfského ústavního konventu
Obsah
Cíl	národní ústava, která nahradila Články Konfederace
Depozitář	National Archives and Records Administration, Washington, D.C.

Ústava Spojených států amerických (anglicky Constitution of the United States of America) je základní zákon Spojených států amerických. Je základním rámcem pro organizaci moci ve Spojených státech a pro vztah mezi jednotlivými složkami moci, občany a všemi lidmi na území Spojených států.

Ústava Spojených států amerických (dále jen Ústava) stanovuje republikánské zřízení se třemi pilíři státní moci: mocí zákonodárnou, představovanou dvoukomorovým Kongresem, mocí výkonnou, jejímž hlavním představitelem je prezident, a mocí soudní, na jejímž vrcholu stojí Nejvyšší soud, a také specifikuje dosah a povinnosti každé ze jmenovaných složek moci.

První americkou ústavou byly tzv. Články Konfederace a trvalé unie, které však dávaly centrální vládě jen velmi omezenou moc. Jimi ustanovený Kontinentální kongres trpěl trvale nedostatkem financí, což prakticky znemožňovalo jeho akceschopnost. Nová ústava, jejímž hlavním účelem bylo umožnit vytvoření silnější centrální vlády, byla přijata 17. září 1787 na ústavním konventu ve Filadelfii v Pensylvánii a „ve jménu lidu“ ratifikována konventy v každém státě. K Ústavě bylo dosud přijato celkem 27 dodatků, z nichž prvních deset je známo jako tzv. Listina práv.^[1][2] Způsob, jakým je Ústava včetně svých dodatků chápána, do velké míry závisí nejen na jejím textu samotném, ale také na rozhodnutích Nejvyššího soudu učiněných v soudních sporech týkajících se jejích ustanovení. Nejvyšší soud má také pravomoc přezkoumávat a případně i rušit federální zákony či zákony jednotlivých států, pokud je shledá neústavními.^[3]

Ústava Spojených států amerických je považována za nejstarší stále platnou psanou ústavu na světě.^{[4][p 1]} Je ústředním bodem amerického práva a americké politické kultury.^[6] Originál, který perem napsal písař Jacob Shallus,^[7] je vystaven v budově National Archives and Records Administration ve Washingtonu.^[8]

Historie

Období první ústavy

První ústavou Spojených států byly tzv. Články Konfederace a trvalé unie (dále jen Články Konfederace).^[9] Hlavním problémem, kterému v tomto období Spojené státy čelily, byl nedostatek financí.^[10]

Tzv. Kontinentální kongres sice mohl peníze tisknout,^[11] ovšem tato improvizovaná měna se velmi brzy zhroutila a roztočila se inflace.^[12] Kontinentální kongres na základě Článků Konfederace požadoval platby od jednotlivých států, ovšem žádný z nich neplatil v plné výši – např. Georgie neplatila vůbec. Několik států platilo do federální pokladny částku rovnou úroku národního dluhu vůči jeho občanům, ale nic víc.^[11] Nikdo nevydával peníze, aby mohl být splácen úrok z dluhu vůči zahraničním vládám.^[13]

Většina oddílů americké armády, která čítala 625 mužů, byla nasazena proti britským pevnostem na americké půdě. Tito vojáci nebyli placeni, v důsledku čehož někteří dezertovali a ostatní hrozili vzpourou.^[14] Španělsko v této době uzavřelo přístav New Orleans americkému obchodu a protesty amerických představitelů se míjely účinkem. Berberští piráti začali zajímat americké obchodní lodě, jenže Kontinentální kongres nedisponoval žádnými finančními prostředky, aby je mohl nechat vykoupit.^[15] Státy jako New York a Jižní Karolína přestupovaly mírovou dohodu s Británií a pronásledovaly loyalisty za jejich činnost během války za nezávislost v letech 1775–1783. Spojené státy však již neměly žádné rezervy, pokud by situace vyústila v další vojenskou krizi.^[15] V Massachusetts propuklo tzv. Shaysovo povstání, ovšem Kongres neměl žádné peníze; generál Benjamin Lincoln musel uspořádat sbírku mezi bostonskými obchodníky, aby mohl zaplatit dobrovolnické armádě.^[16]

Kontinentální kongres byl paralyzován. Nemohl dělat nic významného, aniž by se sešly delegace devíti států, což se podařilo jen zřídka, a navíc některé legislativní záležitosti vyžadovaly všech třináct. Když už se sešly delegace devíti států, nemohly se počítat hlasy těch států, které byly zastoupeny jen jedním delegátem. Pokud se některá z delegací neshodla a názory uvnitř této delegace se rovnoměrně rozdělily, byla tato skutečnost náležitě zaprotokolována, ovšem její hlas se nepočítal do kvóra devíti nutných hlasů.^[17] Jednotlivé státy přestupovaly ustanovení Článků Konfederace a uvalovaly embarga, vyjednávaly jednostranně s cizími zeměmi, vydržovaly si armády a vedly války.^[18] Články Konfederace nakonec vedly k tomu, že Kongres se de facto přestal pokoušet vládnout.^[19]

Svolání Ústavního konventu

V září roku 1786 se v marylandském přístavu Annapolis setkali zastupitelé pěti států, aby prodiskutovali dodatky k Článkům Konfederace, které by zlepšily možnosti obchodu. Následně pozvali delegáty všech států do Filadelfie, aby tam projednali opatření nezbytná pro vytvoření ústavní federální vlády.^[20] Výsledkem debaty bylo, že Kontinentální kongres 21. února 1787 navrhl plán na revizi Článků Konfederace^[21] a vyzval všechny státy, aby vyslaly své zástupce na konvent, který měl tuto revizi provést.”^[22]

Účast přijalo dvanáct států (bez Rhode Islandu), které vyslaly své zástupce na konvent konaný v květnu 1787.^[21] Ačkoliv výzva, kterou byl Filadelfský ústavní konvent svolán, uváděla, že jeho účelem bude navrhnout dodatky k Článkům Konfederace a tyto prodebatovat, již v průběhu června bylo jasné, že místo nich konvent nejspíše navrhne úplně novou ústavu.^[23] Konvent si také odhlasoval, že debaty budou tajné, aby se zastupitelé mohli mezi sebou svobodně bavit.^[24] Současné znalosti o průběhu navrhování a konstrukce Ústavy Spojených států amerických jsou tak většinou založeny na denících amerického politika Jamese Madisona, který si o průběhu Filadelfského ústavního konventu vedl úplné záznamy.^[25]

Utváření ústavy a její dopady

Na Filadelfském ústavním konventu spolu zpočátku soupeřily dvě poměrně odlišné představy o budoucím uspořádání státní moci. Tzv. Virginský plán navrhoval jako neoficiální agendu konventu zejména James Madison, který je pro svůj významný přínos nazýván „Otcem ústavy“.^[25] Tento plán upřednostňoval zájmy větších států, a obsahoval mimo jiné následující ustanovení:

• Dvoukomorový zákonodárný orgán, tvořený Sněmovnou s volenými zástupci a Senátem, sestávajícím ze starších vůdců jmenovaných volenými zákonodárci; jednotlivé státy by byly v obou komorách zastoupeny úměrně počtu svých obyvatel;
• Orgán výkonné moci, jehož představitelé by byli jmenováni zákonodárci;
• Soudci, kterým by byla garantována doživotní služba a blíže neurčené pravomoci;
• Celonárodní zákonodárný orgán by mohl vetovat zákony států.^[26][27]

Alternativní návrh, známý jako Newjerseyský plán Williama Pattersona, vycházel vstříc menším státům a obsahoval zejména následující ustanovení:

• Jednokomorový národní orgán zákonodárné moci, do něhož by každý stát vysílal rovný počet zastupitelů;
• Orgán výkonné moci, jeho představitelé by byli jmenováni zákonodárci;
• Soudci jmenovaní představiteli výkonné moci.^[26][28]

Tento plán také počítal pouze s přijetím nezbytných dodatků ke Článkům Konfederace místo sepsání zcela nového dokumentu.^[29]

Průlom v jednáních nastal díky Rogeru Shermanovi, politikovi z Connecticutu, který navrhl tzv. Connecticutský kompromis, podle nějž Sněmovna zastupovala obyvatelstvo a Senát státy.^[30]

Dělení moci

Ústavní konvent vytvořil přijetím Ústavy dosud nevyzkoušenou formu vlády. Veškeré předchozí vládní systémy obsahovaly buď centralizovanou vládu anebo konfederaci suverénních států. Americký systém sdílení moci byl v té době unikátní. Jejím zdrojem byly jednotlivé státy a veškeré změny systému záležely také na nich, ovšem federální vláda měla celonárodní dosah.^[31]

Aby tvůrci Ústavy naplnili své cíle ohledně stmelení Unie a současně zajištění práv jejích občanů, rozdělili centrální vládu na výkonnou složku, Senát, Sněmovnu a soudní systém.^[32] Tento princip byl pak ještě doplněn systémem brzd a protivah (anglicky označovaných souslovím checks and balances), v jehož rámci se tyto složky moci vzájemně kontrolovaly. Například členy kabinetu jmenuje prezident jako představitel výkonné moci, ovšem potřebuje k tomu souhlas nejméně dvou třetin Senátu,^[33] nebo prezident může vetovat zákon přijatý Kongresem, který zase může jeho veto dvoutřetinovou většinou přehlasovat.^[3] Zároveň však každá z vlád jednotlivých států nadále vykonávala moc ve své sféře a nad svým územím.^[34] Konvent nevytvářel pravomoci federální vlády z ničeho, ovšem vyšel z pravomocí Kontinentálního kongresu, které mu přisuzovaly Články Konfederace, týkající se zejména vojenského vedení, obchodu a mezinárodních vztahů.^[32] Ústava přidala deset dalších. Polovina z nich byla poměrně nevýznamná a týkala se např. obchodních a výrobních ochranářských opatření. Jedna významná pravomoc však umožňovala Kongresu chránit státy před vnitřní agresí a násilím, tj. proti pouličním bouřím a veřejným nepokojům, ovšem byla podmíněna žádostí daného státu.^[35]

Velmi významně byla moc Kongresu posílena pravomocí vypisovat daně, byť byla stanovena určitá omezení, která zakazovala uvalovat daně na vývoz, daně z hlavy či vyžadování některých dovozních povinností. Jednotlivé státy byly zbaveny možnosti uvalovat daně na dovoz, což byly v té době nejvýnosnější příjmy. A pro Kongres nebyla stanovena žádná další omezení týkající se ekonomických pravomocí. Mohl například zavádět ochranná cla. Kongres potlačil moc států stanovením pravidel jejich vzájemného obchodu, takže Spojené státy se staly největší oblastí volného obchodu na světě.^[36]

Ústava znatelně zvýšila pravomoci Kongresu, co se týká organizace a vyzbrojování ozbrojených sil státu, jejich využití k prosazení svých zákonů, potlačení povstání a odražení případné invaze. Druhý dodatek Ústavy však vzápětí zajistil, že Kongres nesmí svou moc využít k odzbrojení ozbrojených složek jednotlivých států.^[37][38] Asi nejvágněji definovanou pravomocí Kongresu pak bylo pověření vydávat zákony nutné k naplňování pravomocí, které tato Ústava propůjčila vládě Spojených států.^[37]

Kromě tohoto rozšíření moci Kongresu Ústava také federální moc, stejně jako moc států, v některých ohledech omezovala. Některá omezení federální vlády se týkala majetkových práv, jako vlastnictví otroků, daní či vyvlastňování, jiná měla chránit některé svobody, jako například zákaz právní retroaktivity nebo podmiňování výkonu veřejné funkce náboženským vyznáním.^[39] Pro státy zase platil kromě výše uvedeného zákazu uvalování daní na dovoz také např. zákaz uzavírat smlouvy a spojenectví se zahraničními mocnostmi i mezi sebou navzájem. Tato omezení státní moci představovala pro vládu nový a kvalitativně odlišný typ závazku. V dosavadních ústavách jednotlivých států lid nepředával vládě přesně vyjmenované pravomoci. Místo toho zvolení zástupci lidu měli všechna práva a pravomoci, která nebyla výslovně vyhrazena samotným lidem.^[40]

Ve světle některých tehdejších případů zneužití státní moci zahrnuli tvůrci Ústavy do tohoto dokumentu řadu ustanovení, které tomu měly bránit, a tak chránit majetková práva občanů. Patří sem mj. výše uvedené ustanovení zakazující přijímání zákonů se zpětnou působností, ale také zákonů, jejichž obsahem by byl soudní rozsudek.^[40] Aby předešli zneužití moci jednotlivými státy, hledali autoři Ústavy také nějaký způsob, jak v případě potřeby revidovat či vetovat jejich zákony, pokud by byly na škodu celonárodním zájmům nebo byly v rozporu s občanskými právy. Návrhy, aby právo veta měl v těchto případech Kongres, byly nakonec zamítnuty a s odůvodněním, že Ústava je nejvyšším zákonem země, dostal právo přezkumu zákonů států Nejvyšší soud.^[41]

Spojené státy americké zabíraly již v té době tak velké území, že jednolitá vláda nebyla považována za vhodnou. Nejrůznější pravomoci byly rozděleny nejen mezi různé složky federální moci, ale také třináct republikánských státních vlád.^[42] Namísto původního záměru doplnění původních Článků Konfederace nakonec delegáti konventu vypracovali dokument, který se od nich v zásadních otázkách zcela lišil, jak vyplývá z následující srovnávací tabulky:^[3]

Články Konfederace a trvalé unie	Ústava Spojených států amerických
Každý stát měl v Kongresu jeden hlas bez ohledu na svou velikost či počet obyvatel.	Zastoupení ve Sněmovně reprezentantů bylo založeno na počtu obyvatel, zatímco v Senátu bylo stanoveno rovné zastoupení.
Kongres neměl žádné právo určovat daňové povinnosti.	Kongres byl obdařen pravomocí vypisovat a vybírat daně.
Kongres neměl žádnou pravomoc jak ovlivnit zahraniční obchod nebo obchod mezi státy konfederace.	Kongres obdržel pravomoci k regulaci jak zahraničního obchodu, tak i obchodu mezi státy federace.
Neexistoval žádný vedoucí exekutivy.	Byl zaveden úřad prezidenta, který si mohl vybrat další úředníky a který obdržel pravomoci k provádění zákonů.
Nebyl zajištěn žádný celonárodní soudní systém.	Byl založen celonárodní systém soudů s Nejvyšším soudem na vrcholu.
K přijetí zákona bylo potřeba souhlasu zástupců devíti ze třinácti států.	K přijetí zákona je potřeba většina hlasů v obou komorách Kongresu.
K přijetí dodatku ke Článkům Konfederace byl potřeba jednomyslný souhlas všech států.	Dodatky mohou být navrženy dvěma třetinami hlasů v každé komoře Kongresu nebo ústavním konventem svolaným dvěma třetinami států, a následně ratifikovány zákonodárnými sbory nebo státními konventy tří čtvrtin států.
Každý stát si ponechával svou svrchovanost a nezávislost.	Ústava zajistila federální systém vlády a stala se nejvyšším zákonem federace.

Otrokářství

Delegáti Filadelfského konventu se pokusili řešit také otázku otrokářství, ta však byla příliš kontroverzní na to, aby uspěli. Původní Články Konfederace neumožňovaly otrokářský systém zrušit, ale Konvent hodlal umožnit jeho regulaci a konečné vymýcení.^[43] Nakonec i zde byla zvolena cesta kompromisu. Cenou za udržení souhlasu Georgie a Jižní Karolíny s Ústavou však bylo zahrnutí čtyř ustanovení, která umožňovala, že otroctví bude pokračovat ještě nejméně dalších 20 let.^[44]

Oddíl 9 článku I umožňoval „dovoz“ takových osob, oddíl 2 článku IV zakazoval poskytnutí pomoci uprchlým osobám a požadoval jejich návrat v případě úspěšného zadržení a oddíl 2 článku I definoval tzv. „ostatní osoby“ jako „tři pětiny“ osob do počtu celkové oficiální populace. Tato hodnota sloužila pro určení počtu zastupitelů států a pro výpočty federálních daní.^[1][23] Článek V zakazoval jakékoliv dodatky nebo zákony, které by měnily opatření týkající se dovozu otroků až do roku 1808, čímž dával Spojeným státům na vyřešení této otázky dalších 20 let. V samotném textu se však tvůrci Ústavy výrazům „otrok“ či „otroctví“ vyhnuli a uchylovali se k různým opisům, neboť někteří považovali za chybu v tomto dokumentu jakkoliv připustit „myšlenku, že lidé mohou představovat majetek“.^[20]

Delegáti, kteří si přáli zrušení otrokářského systému, se zpočátku stavěli na následných ratifikačních konventech proti přijetí této Ústavy, pokud otroctví výslovně nezruší. Nakonec se však nechali přesvědčit, že rozpad Unie by měl mnohem horší následky, než když se tato otázka ponechá postupnému řešení.^[45] Tento nevyřešený spor později také přispěl k vypuknutí americké občanské války.^[46]

Ratifikace Ústavy a uvedení nové vlády do úřadu

Ratifikace Ústavy
	Datum	Stát	Hlasy
			Pro	Proti
1.	7. prosince 1787	Delaware	30	0
2.	11. prosince 1787	Pensylvánie	46	23
3.	8. prosince 1787	New Jersey	38	0
4.	2. ledna 1788	Georgie	26	0
5.	9. ledna 1788	Connecticut	128	40
6.	6. února 1788	Massachusetts	187	168
7.	26. dubna 1788	Maryland	63	11
8.	23. května 1788	Jižní Karolína	149	73
9.	21. června 1788	New Hampshire	57	47
10.	25. června 1788	Virginie	89	79
11.	26. července 1788	New York	30	27
12.	21. listopadu 1789	Severní Karolína	194	77
13.	29. května 1790	Rhode Island	34	32

17. září 1787 byla Ústava dokončena. Následoval projev Benjamina Franklina, kterým (přestože Konvent rozhodl, že k ratifikaci postačí souhlas devíti států) apeloval, aby státy přijaly Ústavu jednohlasně. Konvent pak Ústavu postoupil Kontinentálnímu kongresu.^[26]

Massachusettský politik Rufus King se o Filadelfském konventu vyjádřil jako o výtvoru států, nezávislém na Kontinentálním kongresu, kterému svůj návrh poslal jen z procedurálních důvodů. Ačkoliv byly projednány i dodatky, všechny byly zamítnuty a 28. září 1787 Kontinentální kongres jednohlasně schválil, že Ústava bude předána zákonodárným sborům jednotlivých států, aby ji postoupily svým ratifikačním konventům.^[47] Několik států navýšilo pro účely zvolení ratifikačních zastupitelů počty obyvatel, kterým bylo umožněno hlasovat, aby tak byla co nejvíce naplněna nová společenská smlouva, která začínala slovy „My, lid Spojených států“.^[48]

Federalistické menšiny ve Virginii i New Yorku následovaly příkladu Massachusetts a podařilo se jim v konventu dosáhnout přijetí Ústavy tím, že ratifikaci spojili s doporučenými dodatky.^[49] Menšina kritiků Ústavy však stále pokračovala v odporu. Marylandský politik Luther Martin argumentoval, že Filadelfský konvent překročil svou pravomoc a nadále se dožadoval pouhého přijetí dodatků k původním Článkům Konfederace.^[50] Článek 13 Článků Konfederace říkal, že unie vytvořená těmito Články je „trvalá“ a že jakákoliv změna musí být odsouhlasena v Kongresu Spojených států a poté potvrzena zákonodárnými sbory jednotlivých států.^[51]

Požadavky ustanovené v Článcích konfederace však činily jakékoliv pokusy o reformu nemožné. Martinovi spojenci, jako například newyorský politik John Lansing jr., nakonec vzdali pokusy bránit ústavnímu procesu a dožadovali se jen přijetí dodatků k navržené Ústavě. Na několika konventech se mezitím politici prosazující přijetí dodatků k Ústavě ještě před její ratifikací nakonec smířili s myšlenkou, že v zájmu zachování Unie budou dodatky přijaty až po ratifikaci. Všechny zákonodárné sbory jednotlivých států obdržely newyorský protiratifikační oběžník, který požadoval, aby byly nejprve přijaty dodatky, ovšem neuspěl. Nakonec se pouze Severní Karolína a Rhode Island rozhodly před ratifikací počkat, až nový Kongres dodatky přijme.^[49]

Článek VII navrhované ústavy stanovoval, že pokud ji ratifikuje devět ze třinácti států, nový systém vlády vstoupí v platnost (pro zúčastněné státy).^[1][23] 13. září 1788, po roce ratifikačních bojů v jednotlivých státech, Kongres potvrdil, že Ústava byla schválena. Novou federální vládu přijalo jedenáct ze třinácti států. Kongres ustanovil, že vláda zahájí svou činnost první březnovou středu v New York City,^[52] a 4. března 1789 se tak také stalo.

George Washington se původně účasti na Filadelfském ústavním konventu bránil, neboť se obával, že se jednotlivé státy nedokáží vzdát svých suverenit.^[53] Nakonec však účast přijal a byl jednohlasně zvolen prezidentem konventu, a to včetně hlasu virginského antifederalisty Patricka Henryho.^[54] Nový Kongres byl triumfem federalistů. Senát sestávající ze zastupitelů 11 států tvořilo 20 federalistů a jen 2 virginští antifederalisté. Sněmovnu reprezentantů obsadilo 48 federalistů proti 11 antifederalistům pocházejícím z pouhých čtyř států: Massachusetts, New York, Virginia a Jižní Karolína.^[55]

Obavy antifederalistů z útlaku ze strany Kongresu byly rozptýleny přijetím dodatků, za něž se hned na prvním zasedání zasadil James Madison. Těchto prvních deset dodatků vešlo ve známost jako Listina práv.^[56] Námitky proti potenciálně odtažitému federálnímu soudnictví byly utišeny ustanovením 13 federálních soudů (11 států plus Maine a Kentucky, které tehdy ještě neměly statut státu) a tří federálních okružních obvodů Nejvyššího soudu: Východní, Střední a Jižní.^[57] Na podezření z mocné federální exekutivy zareagovala Washingtonova vláda jmenováním bývalých antifederalistů Edmunda Jenningse Randolpha generálním prokurátorem a Thomase Jeffersona ministrem zahraničí.^[58][59]

Historické vlivy

Několik myšlenek v Ústavě bylo zcela nových, ale velké množství jich bylo převzato z americké republikánské literatury, ze zkušeností tehdejších států Unie a z britské zkušenosti se smíšenou formou vládnutí (kombinující demokratické, aristokratické a monarchistické prvky). Významný vliv měli na tvůrce ústavy také evropští myslitelé James Harrington, John Locke a Charles de Montesquieu,^[60] kteří kladli důraz na potřebu vyvážených sil, které budou působit proti sobě, čímž se předejde tyranii. (Tato myšlenka pak odráží vliv řeckého historika Polybia, který ve 2. století př. n. l. rozvinul myšlenku dělby moci, jež pak nalezla uplatnění v římské ústavě.) Velký vliv měl také britský politický filosof John Locke a právní jistota Ústavy byla částečně založena na zvykovém právu, jehož historie má počátky v období britské Magny charty.^[26]

Vlivy amerických domorodců

Určité vlivy jak na původní Články Konfederace, tak i na konečnou podobu Ústavy jsou přisuzovány tzv. Irokézské lize, tj. politickému seskupení několika irokézských kmenů s poměrně demokratickou vládou.^[61][62] Míra, s jakou si kolonisté vypůjčovali prvky z již existujících vládních modelů domorodých kmenů, je dosud předmětem debaty historiků. Několik z tzv. zakládajících otců bylo v kontaktu s indiánskými vůdci a poznali jejich formy vlády. Rozsáhlejší styky s představiteli Irokézské ligy měly i takové významné osobnosti jako Thomas Jefferson a Benjamin Franklin. John Rutledge z Jižní Karolíny údajně četl farmářům obsáhlá pojednání irokézského práva, která začínala slovy „My, lidé, abychom vytvořili jednotu, udrželi mír, rovnost a pořádek…“^[63] V říjnu 1988 přijal Kongres Spojených států rezoluci, kterou uznal vliv irokézského systému na Ústavu Spojených států a Listinu práv.^[64]

Vlivy na Listinu práv

Americká Listina práv sestává z deseti dodatků přidaných k Ústavě roku 1791, jak to její podporovatelé slíbili jejím kritikům během debat roku 1788.^[65] Inspirací pro tuto listinu byla anglická Listina práv z roku 1689. Obě listiny se zabývají soudními procesy, obsahují právo držet a nosit zbraň, zamezují nepřiměřeným kaucím a zakazují „kruté a neobvyklé tresty“. Do americké Listiny práv bylo zahrnuto také mnoho svobod zaručených ústavami jednotlivých států a Virginským prohlášení práv.

Články Ústavy

Text Ústavy je tvořen preambulí a sedmi články, které doplňuje 27 dodatků.^[23]

Preambule

Preambule Ústavy Spojených států amerických je stručný úvodní výrok, který představuje základní principy, na nichž je Ústava založena. V obecných termínech uvádí původní záměry autorů Ústavy týkající se jejího významu a toho, čeho chtěli jejím přijetím dosáhnout. Samotná preambule nepřipisuje žádnou moc federální vládě,^[66][67] ani jí nestanovuje žádná konkrétní omezení. Z tohoto důvodu nebývá soudy používána jako rozhodující faktor při řešení soudního sporu.^[67]

„

We the People of the United States, in Order to form a more perfect Union, establish Justice, insure domestic Tranquility, provide for the common defence, promote the general Welfare, and secure the Blessings of Liberty to ourselves and our Posterity, do ordain and establish this Constitution for the United States of America.[23] My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických.[1]

“

Článek I: Moc zákonodárná

Článek I, sestávající celkem z 10 oddílů, vytváří zákonodárnou složku moci.^[1][23]

Ustanovení dvou komor Kongresu

Oddíl 1 článku I uvádí, že veškerá zákonodárná moc náleží Kongresu, který se skládá ze Senátu a Sněmovny reprezentantů.

Oddíl 2 popisuje Sněmovnu reprezentantů a způsob jejího obsazování.

Podle ustanovení tohoto oddílu jsou členové Sněmovny reprezentantů voleni na dva roky, a to občany jednotlivých států, kteří mají právo volit do početně silnější komory zákonodárného sboru svého státu. Člen Sněmovny musí být nejméně 25 let stár, nejméně 7 let občanem Spojených států a současně obyvatelem státu, který zastupuje. Místa v této komoře a přímé daně se dělí mezi jednotlivé státy podle počtu jejich obyvatel. Tento počet je určen jako součet všech „svobodných osob“ a tří pětin všech ostatních osob kromě indiánů neplatících daně (tj. především otroků, ustanovení bylo zrušeno 14. dodatkem Ústavy, přijatým roku 1868). Obyvatelstvo má být poprvé sečteno tři roky po prvním zasedání Kongresu, a poté každých dalších deset let. Na každých 30 tisíc obyvatel daného státu připadá maximálně jeden člen Sněmovny, přičemž každý stát má být v této komoře zastoupen nejméně jedním členem. Jedno z ustanovení také určilo, jaké má být ve Sněmovně zastoupení jednotlivých států do doby, než budou známy výsledky prvního sčítání, a sice: New Hampshire 3 zastupitele, Massachusetts 8, Rhode Island a osada Providence 1, Connecticut 5, New York 6, New Jersey 4, Pensylvánie 8, Delaware 1, Maryland 6, Virginie 10, Severní Karolína 5, Jižní Karolína 5 a Georgie 3. V případě uvolnění některého z míst proběhnou v daném státě doplňovací volby.

Podle posledního ustanovení tohoto oddílu má Sněmovna reprezentantů výhradní právo podávat návrhy na zbavení úřadu.

Oddíl 3 popisuje Senát a způsob jeho obsazování.

Každý stát je v Senátu zastoupen dvěma senátory volenými zákonodárným orgánem daného státu. Uprázdněná křesla obsazuje dočasně výkonná moc příslušného státu, a to do doby, než zasedne zákonodárný orgán daného státu, který uvolněné místo znovu obsadí. (Tato ustanovení byla změněna 17. dodatkem Ústavy z roku 1913, který stanovil, že senátoři budou nadále voleni ve všeobecných volbách.)

Volební období každého senátora je 6 let, ovšem na zcela prvním zasedání se podle ustanovení tohoto oddílu senátoři rozdělili na tři zhruba stejně početné skupiny, z nichž jedna ukončila své období po dvou letech, druhá po čtyřech letech a teprve třetí po šesti letech. V důsledku je od té doby ve volbách konaných každé dva roky obsazována vždy jedna třetina křesel Senátu. Senátor musí být nejméně 35 let stár, nejméně 9 let občanem Spojených států a současně obyvatelem státu, který zastupuje. Předsedou Senátu ex officio je viceprezident Spojených států, který však může hlasovat pouze v případě rovnosti hlasů. Senátoři si volí tzv. prozatímního předsedu Senátu (president pro tempore), který zastupuje viceprezidenta vždy v době jeho nepřítomnosti.

Senát má právo rozhodovat o všech návrzích na zbavení úřadu, k čemuž je potřeba souhlas dvou třetin přítomných senátorů. Pokud Senát soudí prezidenta Spojených států, řídí jednání předseda Nejvyššího soudu.

Oddíl 4 stanoví, že podrobnosti týkající se voleb do obou komor Kongresu mají být určeny zákony jednotlivých států, ovšem Kongres může tato ustanovení (s výjimkou určení míst volby senátorů) kdykoliv změnit.^[1][23]

Procesní záležitosti

Oddíl 5 článku I se zabývá pravidly zasedání obou komor Kongresu. Podle jeho ustanovení se schůze žádné z obou komor nesmí konat, není-li přítomna většina jejích členů; v takovém případě může daná komora schůzi odložit na jiný den. Každá komora si stanoví svůj jednací řád a má právo trestat své členy za provinění vůči tomuto řádu. K vyloučení člena kterékoliv komory je potřeba souhlas dvou třetin všech členů. O jednáních se pořizují záznamy, které jsou zveřejňovány (mimo části, jež musí dle mínění komory zůstat v tajnosti). V těchto záznamech jsou uváděny také hlasy pro a proti jednotlivých členů, pokud si to nejméně jedna pětina z nich přeje.

Oddíl 6 se zabývá právy členů Kongresu. Tito mají za svou službu nárok na náhrady placené z federálního rozpočtu. Během své přítomnosti na zasedání i během příjezdu a návratu požívají poslanecké imunity, s výjimkou případu velezrady, těžkého zločinu a porušení veřejného pořádku. Během svého období, pro něž byli zvoleni, nesmí zastávat žádný státní úřad.

Oddíl 7 určuje způsob schvalování zákonů. Návrhy zákonů na zvýšení příjmů jsou ve výhradní pravomoci Sněmovny reprezentantů, ovšem Senát může, stejně jako i u jiných návrhů, navrhnout jejich doplnění. Sněmovnou a Senátem schválený návrh se stává zákonem až po podpisu prezidenta, který má právo ho s námitkami vrátit komoře, z níž vzešel. Veto prezidenta může být přehlasováno dvěma třetinami hlasů v každé z obou komor. Nevrátí-li prezident návrh do 10 dnů (nepočítaje neděle), stává se zákonem i bez jeho podpisu (s výjimkou, kdy Kongres vrácení návrhu znemožní odročením svého zasedání).^[1][23]

Pravomoci Kongresu a jejich omezení

Oddíl 8 článku I vyjmenovává pravomoci, které náleží výlučně Kongresu. Mimo jiné jsou zde uvedeny pravomoci vybírat cla, dávky a poplatky, které musí být na celém území stejné, dále půjčovat peníze na účet Spojených států, řídit obchod s cizími národy či mezi státy federace, vydávat peníze, zřizovat soudy podřízené Nejvyššímu soudu, vyhlašovat válku, udílet povolení k zajímání lodí a odvetným opatřením na moři, povolávat a vydržovat vojska, zřizovat a udržoval loďstvo, svolávat domobranu, spravovat obvod nepřesahující 10 čtverečních mil, který se stane sídlem vlády (na základě tohoto ustanovení byl zřízen District of Columbia s hlavním městem Washington) a další. Poslední bod tohoto seznamu pak dává najevo, že výčet není úplný, neboť uvádí, že Kongres má také právo vydávat všechny zákony nutné k uskutečňování „shora uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí, které tato Ústava propůjčila vládě Spojených států“.

Oddíl 9 uvádí seznam konkrétních omezení moci Kongresu. Kongres nesmí zakázat přistěhovalectví nebo dovoz osob, který jakýkoli ze států Unie uzná za nutný, ovšem může na takový dovoz uvalit clo nebo daň do výše 10 dolarů za osobu (tímto dovozem byl myšlen především dovoz otroků; ustanovení ztratilo platnost přijetím 13. a 14. dodatku Ústavy). S výjimkou povstání nebo nepřátelského vpádu nesmí porušit výsady zaručené výnosem habeas corpus. Dále nesmí vydat žádný zákon se zpětnou působností či zákon obsahující soudní rozsudek. Nemá právo vypisovat žádnou daň z hlavy či jinou přímou daň, leda v poměru k soupisu nebo sčítání obyvatelstva v souladu s pokyny oddílu 2 tohoto článku. Není dovoleno uvalovat daň či clo na výrobky vyvezené z jiného státu Unie. Přístavy žádného ze států Unie nesmí být zvýhodňovány a lodě navštěvující přístav v některém státu nesmí být nuceny přistát i v přístavech jiných států. Státní pokladna může vydávat peníze jen na základě povolení stanoveného zákonem. Poslední ustanovení podtrhuje republikánskou povahu federace, a ukládá, že Spojené státy nesmí propůjčovat šlechtické tituly a bez souhlasu Kongresu nesmí žádná osoba v jejich službách přijmout dar, odměnu, úřad či titul od žádného cizího panovníka nebo vlády.

Oddíl 10 omezuje práva států vůči Kongresu. Podle těchto ustanovení nesmí žádný stát uzavírat mezinárodní smlouvy, povolovat zajímání lodí, vydávat peníze, uznávat pro placení dluhů cokoliv jiného než zlato či stříbro (další ustanovení bránící státům v zavedení čehokoliv, co by připomínalo nezávislou měnu a nutící je tak užívat měnu uznanou Kongresem). Stejně jako Kongres, ani zákonodárné orgány států nemohou přijímat zákony se zpětnou platností nebo obsahující rozsudek, či udělovat šlechtické tituly. Dovozní a vývozní cla mohou státy zavádět jen se souhlasem Kongresu a jejich výnos musí být odveden do federálního rozpočtu. Souhlas Kongresu potřebují státy i k zavedení cla z tonáže, zřízení vojska či válečného námořnictva v době míru, uzavírání smluv a vstupu do války (s výjimkou, kdy daný stát již byl napaden nebo se nachází v neudržitelně nebezpečné situaci).^[1][23]

Interpretace dvou ustanovení oddílu 8 se stala předmětem vleklých sporů. Jedno z nich se týkalo pravomoci Kongresu „řídit obchod s cizími národy, mezi jednotlivými státy federace a také s indiánskými kmeny“. Druhé zase uvádělo, že „v pravomoci Kongresu je … vydávat všechny zákony nutné k uskutečňování výše uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí, propůjčených touto ústavou vládě Spojených států, jejím ministerstvům nebo úředníkům“. Nejvyšší soud Spojených států nakonec rozhodl, že tato ustanovení umožňují Kongresu přijímat zákony, které nejsou přímo výslovně uvedeny v seznamu jeho pravomocí a které mu současně nejsou výslovně upřeny v seznamu omezení v oddílu 9. V soudním sporu McCulloch v. Maryland roku 1819 zdůraznil právě tu část ustanovení, která hovoří o „uskutečňování výše uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí“.^[68] Pro tyto pravomoci se vžilo označení „nepřímo zahrnuté pravomoci“ (implied powers) a Kongres jich využil například při schvalování zákonů týkajících se regulace mezd a pracovní doby, radiových, telefonních či televizních komunikací, hromadné dopravy či založení národních bank.^[3]

Článek II: Moc výkonná

Článek II, sestávající ze čtyř oddílů, vytváří výkonnou složku moci.^[1][23]

Úřad prezidenta

Oddíl 1 článku II vytváří prezidentský úřad. Výkonná moc je přisouzena přímo prezidentovi. Jeho funkční období je stanoveno na čtyři roky, funkční období viceprezidenta je totožné. Původně tento oddíl stanovoval i způsob volby do obou těchto úřadů, který však byl nahrazen způsobem novým, popsaným ve 12. dodatku Ústavy. V oddíle se pojednává o následujících otázkách:

• Způsobilost k výkonu úřadu. Prezident musí být od narození občanem Spojených států, dosáhnout alespoň 35 let věku a bydlet nejméně 14 let ve Spojených státech. Ústava také obsahuje dnes již nevyužitelnou možnost, že pokud se uchazeč o prezidentský úřad narodil jako občan jiného státu, postačí, byl-li tímto občanem v době přijetí Ústavy. Toto ustanovení mělo umožnit, aby se o úřad mohli v prvních desetiletích po přijetí Ústavy ucházet i lidé, kteří se narodili jako občané jiných států ještě před založením Spojených států amerických, jinak by se první uchazeči stali způsobilými až 35 let po založení této nové republiky.

• Nástupnictví. Oddíl 1 také specifikuje, že v případě, že prezident je zbaven úřadu, není schopen výkonu svých práv a povinností, zemře v úřadu nebo na něj rezignuje, přechází úřad na viceprezidenta. Z původního textu nebylo zřejmé, zda viceprezident v takovém případě bude prezidenta pouze zastupovat (tj. pouze převezme jeho pravomoci), nebo se stane prezidentem místo něj. Po smrti Williama Henryho Harrisona, jehož v úřadě nahradil John Tyler, byl ustanoven precedens plnohodnotného nástupnictví, a tato praxe byla naplňována i v následujících případech úmrtí prezidentů v úřadě. Dnes tuto záležitost řeší 25. dodatek Ústavy, podle nějž se viceprezident v případě smrti nebo neschopnosti prezidenta sám stává prezidentem.^[69]

• Plat. Prezident dostává za výkon svého úřadu „náhradu“ a tato náhrada nemůže být po dobu jeho funkčního období zvýšena ani snížena. Prezident nemůže dostávat od Spojených států ani od jednotlivých států Unie jiné náhrady.

• Přísaha. Poslední ustanovení oddílu 1 uvádí text prezidentské přísahy, kterou se nový prezident zavazuje zachovávat, střežit a chránit Ústavu.^[1][23]

Pravomoci prezidenta a zbavení úřadu

Oddíl 2 článku II garantuje, případně omezuje prezidentovi jeho pravomoci:

• Prezident je vrchním velitelem amerických ozbrojených sil a také domobrany, pokud je svolána.
• Prezident si může vyžádat názory vedoucích úředníků federální vlády.
• Prezident má právo udělovat milost či amnestii, s výjimkou případů velezrady (to současně znamená, že nemůže omilostnit ani sám sebe, je-li v takovém případě vyšetřován Kongresem).
• Prezident může uzavírat mezinárodní smlouvy, a to na doporučení a se souhlasem Senátu. Souhlas musí vyjádřit dvě třetiny přítomných senátorů.
• Na doporučení a se souhlasem Senátu prezident jmenuje velvyslance, jiné zástupce státu a konzuly, soudce Nejvyššího soudu a všechny další úředníky Spojených států, jejichž úřad je zřízen zákonem, není-li jejich jmenování upraveno Ústavou jinak.
• Kongres má právo pověřit jmenováním nižších úředníků samotného prezidenta, soudy nebo představitele ministerstev.
• V době, kdy Kongres nezasedá, může prezident úředníky jmenovat sám. Tato jmenování však na konci nejbližšího zasedání Kongresu vyprší. V praxi proto v takovém případě prezident žádá Kongres o jejich potvrzení.

Oddíl 3 stanovuje další, méně významné pravomoci prezidenta.

• Prezident podává zprávu o stavu Unie.
• Prezident může svolat zasedání kterékoliv komory Kongresu, případně obou.
• Pokud se obě komory Kongresu nedokáží shodnout na délce doby odročení svého zasedání, odročí jej prezident dle svého uvážení.
• Prezident přijímá velvyslance a další zástupce států.
• Prezident dohlíží na to, zda jsou zákony svědomitě naplňovány.
• Prezident jmenuje všechny úředníky federální vlády.

Oddíl 4 vyjmenovává případy, v nichž mají být prezident a další federální úředníci zproštěni svých úřadů. Jedná se o usvědčení nebo obžalobu z velezrady, úplatkářství nebo jiných těžkých zločinů a trestných činů.^[1][23]

Článek III: Moc soudní

Článek III Ústavy, sestávající ze tří oddílů, popisuje soudní systém Spojených států amerických, včetně Nejvyššího soudu. První dva oddíly uvádí zejména, že pouze jeden soud může nést název Nejvyšší soud a že nižší soudy zřizuje Kongres, a dále jsou zde vyjmenovány typy sporů, které spadají pod federální jurisdikci. Nejvyšší soud je první instancí v případech soudních řízení týkajících zástupců Unie nebo řízení, kde jednou ze stran sporu je stát. Ostatní případy nejprve posuzují nižší soudy a Nejvyšší soud slouží pouze jako instance odvolací, a to podle pravidel stanovených Kongresem. Obviněným se přiznává právo na soudní proces před porotou.

Oddíl 3 definuje zločin velezrady, a to jako „vyvolání války proti Spojeným státům nebo spolčení se s jejich nepřítelem, poskytování mu pomoci a podpory“, a přiznává Kongresu právo stanovit trest.^[1][23]

Článek IV: Pravomoci států a jejich omezení

Článek IV Ústavy, sestávající ze čtyř oddílů, popisuje vztah mezi státy tvořícími federaci a federální vládou. Kromě toho řeší také další záležitosti, jako problematiku vznikání či přijímání nových států nebo změnu hranic mezi státy. Například vyžaduje, aby veřejné akty, dokumenty a soudní rozsudky jednotlivých států byly plně uznávány i ostatními státy. Kongres je oprávněn určit způsob, jakým bude přezkoumána jejich právní síla.

Článek obsahuje také ustanovení, které zakazuje vládám států zvýhodňovat své občany vůči občanům ostatních států (například různě přísnými tresty). Umožňuje také vzájemné vydávání stíhaných osob, stejně jako právo svobody pohybu a cestování mezi státy. Ačkoliv dnes se toto právo bere za samozřejmé, v dobách platnosti Článků Konfederace bylo překračování státních hranic často poměrně náročným a nákladným procesem. Kongres má podle tohoto článku také právo disponovat federálním majetkem a ovládat ta teritoria Spojených států, která nepatří žádnému ze států federace. Poslední oddíl článku pak zaručuje každému státu federace republikánskou formu vlády a ochranu proti agresi i vnitřnímu násilí.^[1][23]

Článek V: Dodatky

Podle článku V mohou být k Ústavě připojovány dodatky, a to následujícími způsoby:

• Nový dodatek může být schválen dvěma třetinami obou komor Kongresu, a následně odeslán ke schválení jednotlivým státům federace.
• Dvě třetiny zákonodárných orgánů jednotlivých států mohou požádat Kongres o svolání ústavního konventu, který zváží a navrhne případné dodatky ke schválení jednotlivým státům.

Za jednotlivé státy mohou vyjádřit souhlas s dodatky buď jejich vlastní zákonodárné orgány, nebo speciálně svolané konventy. V obou případech je potřeba získat souhlas tří čtvrtin všech států federace. Způsob schvalování dodatku konventy byl dosud zvolen pouze jednou, a sice při schvalování 21. dodatku Ústavy, kterým byla roku 1933 zrušena prohibice alkoholu.

Článek V také stanovuje omezení, podle nějž není možné žádným dodatkem k Ústavě zbavit žádný stát bez jeho souhlasu jeho Ústavou daného práva na rovné zastoupení v Senátu. Článek také obsahuje omezení, které zakazovalo měnit některá ustanovení článku I oddílu 9 dotýkající se otroctví a daní, ovšem toto omezení platilo pouze do roku 1808.^[1][23]

Článek VI: Moc federace

Článek VI stanovuje, že Ústava Spojených států, stejně jako na jejím základě vydané zákony či uzavřené dohody, jsou vrcholným právem země, takže všichni soudci, bez ohledu na to, v jakém soudí státě, jsou jimi bez výjimky vázáni, i kdyby to bylo v rozporu se zákony či ústavami jednotlivých států. Dále se zde požaduje, aby se všichni nositelé zákonodárné, výkonné i soudní moci jak na federální úrovni, tak i na úrovni jednotlivých států, zavazovali přísahou či slavnostním slibem Ústavu dodržovat. Článek VI rovněž výslovně stanovuje, že není přípustné, aby podmínkou pro výkon jakéhokoliv úřadu nebo veřejné funkce byla příslušnost k nějakému náboženskému vyznání.

V tomto článku Spojené státy také uznaly všechny dluhy a závazky, které byly učiněny ještě před přijetím Ústavy, tj. v době platnosti Článků Konfederace.^[1][23]

Článek VII: Ratifikace

Článek VII stanovuje požadavky, za nichž má dojít k ratifikaci Ústavy. Podle tohoto ustanovení je potřeba k jejímu schválení svolat konventy v jednotlivých státech federace a Ústava vstoupí v platnost teprve tehdy, až ji schválí konventy nejméně devíti států. Pouze státy, které Ústavu ratifikovaly, jí budou také vázány.^[1][23]

Za článkem VII následuje nenadepsané prohlášení o jednohlasném souhlasu delegátů Ústavního konventu, na němž byl návrh ústavy přijat, který na prvním místě podepsal George Washington jako prezident konventu a současně zástupce Virginie, a dále následující zástupci států:

Delaware Geo: Read Gunning Bedford ml. John Dickinson Richard Bassett Jaco: Broom Maryland James McHenry Dan of St Thos Jenifer Danl Carroll Virginie John Blair James Madison ml. Severní Karolína Wm Blount Richd Dobbs Spaight Hu Williamson Jižní Karolína J. Rutledge Charles Cotesworth Pinckney Charles Pinckney Pierce Butler Georgie William Few Abr Baldwin

New Hampshire John Langdon Nicholas Gilman Massachusetts Nathaniel Gorham Rufus King Connecticut Wm Saml Johnson Roger Sherman New York Alexander Hamilton New Jersey Wil: Livingston David Brearley Wm Paterson Jona: Dayton Pensylvánie B Franklin Thomas Mifflin Robt Morris Geo. Clymer Thos FitzSimons Jared Ingersoll James Wilson Gouv Morris[23]

Soudní přezkoumání ústavnostieditovat | editovat zdroj

Způsob, jakým je Ústava chápána, je ovlivňován soudními rozhodnutími, zvláště pak rozhodnutími Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí jsou označována jako precedenty. Roku 1803 si William Marbury, jmenovaný právě končícím prezidentem Johnem Adamsem do funkce smírčího soudce, stěžoval u Nejvyššího soudu na ministra zahraničí Jamese Madisona, že zabránil, aby mu bylo jmenování doručeno, takže nemohlo vstoupit v platnost. Svou stížnost opíral o ustanovení tzv. Judiciary Act z roku 1789, ovšem soud ji zamítl revolučním rozhodnutím, v němž toto ustanovení označil za protiústavní, čímž položil základ doktríny soudního přezkoumání ústavnosti.^[70]

Právo soudního přezkoumání dává Nejvyššímu soudu moc přezkoumat federální zákony, nařízení exekutivních orgánů i zákony jednotlivých států a rozhodnout, zda neodporují ústavě, případně zrušit jejich platnost, pokud je shledá neústavními. Soudní přezkoumání zahrnuje také pravomoc Nejvyššího soudu vysvětlovat význam ustanovení Ústavy při jejich aplikaci na konkrétní případy. Od té doby Nejvyšší soud během zkoumání nejrůznějších případů, od vládní regulace rádií a televizí po práva obviněných zločinců, již mnohokrát změnil způsob, jakým mají být interpretována ustanovení Ústavy, a to aniž by k vlastnímu textu Ústavy byl přijat jakýkoliv dodatek.^[3]

Různé zákony přijímané k naplnění ustanovení Ústavy, nebo ty, které je dále přizpůsobují měnícím se podmínkám, rozšiřují a nepatrným způsobem také mění význam, jaký je přikládán ústavnímu textu. Do určité míry mají podobný účinek také vyhlášky a nařízení mnoha federálních vládních úřadů. Pokud však dojde ke zpochybnění ať už Kongresem přijatého zákona nebo vládního nařízení, je to právě soudní systém, který s konečnou platností rozhodne, zda jde o Ústavou přípustný akt. Tato pravomoc není Nejvyššímu soudu dána Ústavou výslovně, ale spíše z ní vyplývá a v průběhu let byla dále posílena zvyklostmi a tradicí.^[3] Tento koncept, často označovaný termínem „živá ústava“ (living constitution), podle nějž se její výklad postupem času vyvíjí, často i zcela jiným směrem, než jak zamýšleli její tvůrci, má však i své odpůrce. Například soudce Nejvyššího soudu Antonin Scalia roku 2001 prohlásil, že podobně jako Madison vykládá text Ústavy tak, jak byl zamýšlen v době svého napsání.^[71]

Nejvyšší soud také dal najevo, že jakmile jednou byl přijat názor (ať už Kongresem nebo soudy), že se ustanovení Ústavy týkají určité oblasti, jde o rozhodnutí nezvratné. Pokud by totiž složky politické moci mohly platnost Ústavy libovolně uznávat či rušit, vedlo by to k režimu, v němž by právě ony, a nikoliv soud, rozhodovaly o tom, co je zákonné.^{[p 2]}

Dodatkyeditovat | editovat zdroj

Tvůrci Ústavy si byli vědomi, že pokud má setrvat i během následujících období vývoje federace, budou v budoucnu potřebné její změny. Stejně tak ovšem bylo zřejmé, že na jedné straně by změny neměly být příliš snadné, aby nebyly přijímány nedomyšlené a narychlo schválené dodatky, a na straně druhé bylo potřeba zajistit, aby příliš přísný požadavek jednomyslnosti nezablokoval nezbytný zásah požadovaný velkou většinou obyvatel. Zvoleným řešením byl dvoustupňový proces navrhování a schvalování nových dodatků.^[74]

Dodatky mohou být navrženy dvěma různými způsoby, ovšem zatím se tak vždy stalo prosazením návrhu dvoutřetinovou většinou v každé z obou komor Kongresu. Druhým možným způsobem je, že dvě třetiny zákonodárců odhlasují, aby Kongres svolal ústavní konvent, který by měl pravomoc navrhnout potřebné dodatky. Protože k tomu zatím nikdy nedošlo, není jasné, jakým přesným způsobem by takový konvent proběhl.

Od roku 1789 se Kongres zabýval asi 10 tisíci požadovanými ústavními dodatky^[75] (v posledních desetiletích je to obvykle 100 až 200 požadovaných dodatků během zasedacího období^[76]). Většina těchto nápadů však nikdy neprojde přes příslušný výbor Kongresu,^[76] a ještě mnohem méně jich nakonec Kongres navrhne k ratifikaci.^[77]

Bez ohledu na to, jakým způsobem je dodatek navržen, musí být ratifikován třemi čtvrtinami států. Kongres určí, zda ho mají ratifikovat zákonodárné orgány jednotlivých států, anebo speciálně svolané státní konventy. Prozatím jediný dodatek, který projednávaly (a nakonec také schválily) konventy, je 21. dodatek Ústavy, kterým byla roku 1933 ve Spojených státech zrušena prohibice, schválená o třináct let dříve v 18. dodatku.^[1][69]

Na rozdíl od změn obvyklých u ústav jiných států, dodatky k Ústavě Spojených států amerických jsou připojovány k původnímu textu, aniž by z něj bylo cokoliv změněno nebo odstraněno. Ovšem v případech, kdy nový text zcela jasně odporuje staršímu, je upřednostněna nová část (viz zmíněný 21. a 18. dodatek). Z technického hlediska tak nic nebrání tomu, aby nějaký dodatek namísto doplnění původního textu, tento text zcela změnil.

Ratifikované dodatkyeditovat | editovat zdroj

Ústava Spojených států amerických má v současné době 27 dodatků. Prvních deset, známých pod souhrnným názvem Listina práv, bylo ratifikováno současně roku 1791, tj. velmi krátce po přijetí původního textu Ústavy. Následujících 17 bylo ratifikováno jednotlivě v průběhu následujících dvou století.

Listina práv (dodatky I až X)editovat | editovat zdroj

Ačkoliv běžně se má za to, že původní Listina práv se neměla vztahovat na jednotlivé státy, přímo z jejího textu nic takového nevyplývá, s výjimkou těch míst, kde se dodatky zmiňují výslovně o federální vládě.^[1][78] Jedním takovým příkladem je 1. dodatek, který začíná slovy „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství…“. Toho v prvních letech platnosti Listiny využily některé státy a zavedly státní náboženství nebo alespoň různé náboženské zákony.^{[p 3]}

Otázku, zda se ustanovení Listiny práv dotýkají pouze federální vlády, nebo také států a obcí, řešil Nejvyšší soud poprvé během sporu Barron v. Baltimore roku 1833 a dospěl k názoru, že Listina omezuje pouze federální moc.^[81] Situaci však zvrátilo přijetí 14. dodatku Ústavy roku 1868, který mimo jiné výslovně uváděl, že „žádný stát nemá právo vydat nebo prosazovat zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů Spojených států; žádný stát nemá právo zbavit jakoukoli osobu života, osobní svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; nemá také právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona,“ a dále že „Kongres má právo provést tento článek přijetím odpovídajících norem“. Od té doby Nejvyšší soud řešil řadu sporů, během nichž nabyla postupně vrchu interpretace, podle níž se většina Listiny práv (s výjimkou např. 5. dodatku požadujícího souzení vážných trestných činů před velkou porotou) týká také států.^[82] Vyváženost státní a federální moci v rámci této doktríny je však stále otevřenou otázkou a u federálních soudů neustále probíhají soudní spory o jednotlivá práva.^[83]

Z původního návrhu dvanácti dodatků, představeného Kongresem roku 1789, bylo ratifikováno jen posledních deset. První z nich, který se týkal dělení míst ve Sněmovně reprezentantů podle výsledků sčítání lidu, konaného dle článku I Ústavy každých deset let, neschválil dostatečný počet států, ovšem z technického hlediska stále ještě může být zákonodárnými orgány států i nyní, po dvou stech letech, teoreticky ratifikován.^[77]

Původní druhý dodatek, týkající se náhrad členům Kongresu, byl ratifikován dostatečným počtem států až roku 1992. V důsledku tohoto dvousetletého zpoždění byl přidán do Ústavy až jako 27. dodatek, takže není považován za součást Listiny práv.^[77]

• První dodatek se týká práva na svobodu vyznání (zakazuje Kongresu ustanovovat státní náboženství a chrání právo na vyznání jakéhokoliv náboženství), svobodu slova, svobodu tisku a svobodu shromažďování, a dále práva žádat státní orgány o nápravu křivd.^[84]

• Druhý dodatek garantuje právo občanů vlastnit a nosit zbraně. Poslední interpretace tohoto dodatku pochází ze soudního sporu McDonald v. Chicago z roku 2010, kdy soud konstatoval, že tento dodatek se, ve shodě se 14. dodatkem, dotýká i jednotlivých států.

• Třetí dodatek zakazuje vládě užívat soukromé domy pro ubytování vojáků v době míru bez souhlasu jejich majitelů. Jediný soudní případ týkající se tohoto dodatku případu Engblom v. Carey z roku 1982, kdy guvernér státu New York povolal Národní gardu, aby zastala některé povinnosti stávkujících vězeňských dozorců, a zároveň ve prospěch gardistů vypověděl některé stávkující ze zaměstnanecké ubytovny.^[85] Kromě toho byl dodatek citován také v případu Griswold v. Connecticut, kde jím Nejvyšší soud podpořil svůj názor, že Ústava chrání právo na osobní soukromí.^[86]

• Čtvrtý dodatek chrání občany před prohledáváním, zatýkáním a zabavováním majetku bez konkrétního soudního příkazu nebo bez důvodu opravňujícího věřit, že byl spáchán zločin. Nejvyšší soud z tohoto dodatku a některých dalších odvodil některá práva týkající se soukromí osob.

• Pátý dodatek zakazuje soudit za vážný zločin, aniž by byla podána řádná žaloba ze strany velké poroty (s výjimkou občanů sloužících v armádě, námořnictvu nebo domobraně, a to v době války nebo vážného ohrožení veřejné bezpečnosti), dále zakazuje obviňovat opakovaně ze stejného vážného zločinu, dává obviněným právo odmítnout svědectví proti sobě samým a zaručuje právo na řádný soudní proces. Poslední ustanovení pak zakazuje zabavovat majetek bez spravedlivé náhrady; tohle ustanovení slouží za základ pro všechny zákony týkající se vyvlastňování ve Spojených státech.

• Šestý dodatek garantuje obviněným z kriminálních deliktů právo na rychlý veřejný proces před porotou, dále má obžalovaný právo na právní pomoc, na informace o příčině a povaze žaloby a na konfrontaci se svědky obžaloby. Šestý dodatek bývá často citován během soudních případů. Roku 1966 Nejvyšší soud rozhodl, že ustanovení tohoto dodatku týkající se odmítnutí svědectví proti sama sobě a práva na právní pomoc musí být dávána na vědomí všem zatčeným.^[87]

• Sedmý dodatek zajišťuje v občanských soudních sporech při pohledávkách nad dvacet dolarů právo na jejich projednání před porotou. Skutečnosti přezkoumané porotním soudem již nemohou být znovu přezkoumávány jinými soudy, s výjimkou, kdy tak stanoví obecné právo.

• Osmý dodatek zakazuje stanovovat příliš vysoké kauce a ukládat příliš vysoké pokuty nebo kruté a neobvyklé tresty.

• Devátý dodatek stanovuje, že výčet práv jednotlivce zaručených Ústavou a Listinou práv není úplný. Práva zmíněná v těchto dokumentech totiž nesmí být vykládána takovým způsobem, aby v jeho důsledku byla „popírána nebo zlehčována ostatní práva náležející lidu“.

• Desátý dodatek přiznává státům a lidu jakékoliv právo, které Ústava výslovně nevyhradila Unii nebo které výslovně z pravomoci států nevyjmula.^[1][78]

Další dodatky (XI až XXVII)editovat | editovat zdroj

Dodatky k Ústavě, které následovaly po přijetí Listiny práv, pokrývají mnoho témat. Základem většiny z těchto 17 dodatků jsou občanské a politické svobody jednotlivce, ovšem několik z nich také pozměňuje základní konstrukci vlády, jak byla navržena ve Filadelfii roku 1787. Ačkoliv celkem bylo k Ústavě Spojených států schváleno 27 dodatků, uplatňováno jich je pouze 26, neboť 21. dodatek zrušil platnost dodatku 18.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Ústava_Spojených_států_amerických
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---