Dějiny Spojených států amerických počínají příchodem prvních obyvatel z Asie přes Beringii nejméně 10 000 let před naším letopočtem. Některé archeologické objevy nasvědčují možnosti, že na Coloradské plošině žila neznámá lidská kultura už v době před asi 37 000 lety.^[1]

První lidské populace se postupně rozčlenily na stovky kmenů a komunit a osídlili celé severoamerické území. Po prvních průzkumných cestách Evropanů v 15. a 16. století sem v 17. století začali přijíždět evropští, především angličtí, kolonisté. Kromě Angličanů na severovýchodě sem přicházeli Španělé, budující malé osady na Floridě a jihozápadě, dále Francouzi, kteří se usazovali podél řeky Mississippi a na pobřeží Mexického zálivu a v menších počtech i Nizozemci a Švédové. Do sedmdesátých let 18. století žilo ve třinácti britských koloniích dva a půl milionu lidí. Po skončení francouzsko-indiánské války v šedesátých letech 18. století britská vláda uložila řadu nových daní. Odpor vůči těmto daním, zejména Bostonské pití čaje (1773), vedl anglický parlament k vyhlášení trestních zákonů, které měly ukončit samosprávu kolonií. Američtí Patrioti (jak se sami nazývali) se naproti tomu přiklonili k politické ideologii zvané republikánství, která zdůrazňovala občanskou povinnost, ctnost a vyhraňovala se vůči korupci, luxusu a aristokracii.

Ozbrojený konflikt začal roku 1775, kdy Patrioti začali pořádat masová shromáždění a vypudili ze všech kolonií královské úředníky. Roku 1776 vyhlásil Druhý kontinentální kongres nový nezávislý útvar, Spojené státy americké. S pomocí rozsáhlé finanční a vojenské pomoci Francie a pod vedením generála George Washingtona zvítězili američtí Patrioti ve válce za nezávislost. Pařížská smlouva z roku 1783 přisoudila novému státu území na východ od řeky Mississippi, s výjimkou Floridy a Kanady. Centrální vláda zřízená články Konfederace však nedokázala zajistit stabilitu, protože nedisponovala pravomocí vybírat daně a neměla žádného výkonného představitele. Roku 1787 Kongres svolal Ústavní konvent ve Filadelfii. Ten vytvořil novou ústavu, ratifikovanou v roce 1789. Roku 1791 ji doplnila Listina práv, zaručující občanům nezcizitelná práva. Vznikla silná ústřední vláda s Washingtonem jako prvním prezidentem a Alexandrem Hamiltonem, jeho hlavním politickým a finančním poradcem. Třetí prezident Thomas Jefferson zakoupil od Francie Louisianské teritorium, čímž se velikost Spojených států zdvojnásobila. Druhá a poslední válka s Británií proběhla v letech 1812–1815.

Pod vlivem přesvědčení o  „zjevném předurčení“ (Manifest Destiny) se federální území začalo rozšiřovat na západ, k Pacifiku. Území Spojených států bylo vždy rozsáhlé, naproti tomu počet obyvatel byl zpočátku poměrně malý, pouze 4 miliony v roce 1790. Populace však rychle rostla, v roce 1810 dosáhla 7,2 milionu, v roce 1860 32 milionů, v roce 1900 76 milionů, 132 milionů v roce 1940 a 321 milionů v roce 2015. Hospodářský růst z hlediska celkového HDP byl ještě rychlejší. Ovšem ve srovnání s evropskými mocnostmi zůstávala vojenská síla Spojených států relativně omezená, a to prakticky až do počátku druhé světové války. Teritoriální expanzi motivovalo úsilí o získání levné půdy pro svobodné farmáře a otrokáře a zakládala se na dobývání či odkupu území od zde žijících indiánských kmenů. Stále kontroverznější šíření otrokářství začalo vyvolávat politické a ústavní rozepře, které se řešily různými kompromisy. Otroctví bylo do roku 1804 zrušeno ve všech státech severně od Masonovy-Dixonovy linie, ale Jih pokračoval v profitování z práce černých otroků, především kvůli vysoce ziskovému vývozu bavlny do Evropy. Roku 1860 byl zvolen prezidentem republikán Abraham Lincoln, který svou kampaň postavil na tématu omezení šíření otrokářství a jeho postupné likvidaci.

Sedm jižních států, závislých na produkci bavlny, se čtyři měsíce před Lincolnovou inaugurací odtrhlo a později založilo konfederaci, která však nedosáhla diplomatického uznání od žádného státu. Útokem Konfederace na pevnost Sumter začala dlouhá a vyčerpávající americká občanská válka (1861–1865). Bojovalo se z velké části na území Jihu a ohromné materiální a lidské zdroje Severu se ukázaly v opotřebovávací válce jako rozhodující. Výsledkem konfliktu bylo obnovení Unie, zbídačení Jihu a zrušení otroctví. V následné éře rekonstrukce (1863–1877) byla zákonná a hlasovací práva rozšířena na osvobozené otroky. Federální vláda získala mnohem větší moc a díky čtrnáctému dodatku Ústavy v roce 1868 obdržela výslovnou povinnost chránit individuální práva. Když však v 70. letech 19. století bílí demokraté znovu získali moc na jihu, často díky zastrašování černých voličů polovojenskými skupinami, došlo tam k přijetí tzv. „zákonů Jima Crowa“, zachovávajících nadřazenost bílého obyvatelstva a přijetí ustanovení, zbavujících volebního práva většinu černochů a mnoho chudých bělochů. Tato situace pokračovala po celá desetiletí až do vzniku hnutí občanských práv v šedesátých letech 20. století a přijetí federální legislativy k prosazování ústavních práv.

Na přelomu 20. století se Spojené státy staly přední světovou průmyslovou velmocí díky prudkému rozvoji podnikání na severovýchodě a středozápadě a příchodu milionů přistěhovaleckých dělníků a zemědělců z Evropy. Za pomoci práce čínských přistěhovalců byla dokončena celostátní železniční síť, rozsáhlé těžební a průmyslové podniky industrializovaly severovýchod a středozápad. Masová nespokojenost s korupcí, neefektivností a tradicionalistickou politikou dala vzniknout progresivnímu hnutí, které během 90. let 19. století až 20. let 20. století iniciovalo mnoho sociálních a politických reforem. Příkladem jsou 16. a 17. dodatek Ústavy z roku 1913, které stanovily první národní daň z příjmů a přímou volbu amerických senátorů do Kongresu. Devatenáctý dodatek z roku 1920 zaručil volební právo žen. Během první světové války byly Spojené státy zpočátku neutrální, v roce 1917 však vyhlásily válku Německu a přispěly k vítězství Dohody v následujícím roce.

Éra prosperity 20. let skončila krachem na newyorské burze v říjnu 1929 a následným nástupem celosvětové hospodářské krize trvající celé další desetiletí. Demokratický prezident Franklin D. Roosevelt ukončil období republikánské dominance v Bílém domě a realizoval svoje programy zvané „Nový úděl“ pro pomoc, obnovu a reformu. Nový úděl, který definoval moderní americký liberalismus, zahrnoval pomoc pro nezaměstnané, podpory pro zemědělce, systém sociálního zabezpečení a minimální mzdu. Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 vstoupily Spojené státy do druhé světové války po bok Británie, Sovětského svazu, Číny a dalších spojeneckých národů. USA financovaly spojenecké vojenské úsilí a pomohly porazit nacistické Německo na evropském bojišti. Válečné úsilí vyvrcholilo užitím nově vynalezených jaderných zbraní na japonská města, což přispělo k porážce císařského Japonska.

Spojené státy a Sovětský svaz vyšly z druhé světové války jako vzájemně soupeřící supervelmoci. Během studené války se USA a SSSR nepřímo konfrontovaly v závodech ve zbrojení, vesmírném závodě, různých zástupných válkách a propagandistických kampaních. Americká zahraniční politika byla během studené války založena na podpoře Západní Evropy a Japonska spolu s politikou zadržování, která měla bránit šíření komunismu. To byl i hlavní důvod vstupu Spojených států do válek v Koreji a ve Vietnamu. V šedesátých letech, z velké části díky síle hnutí za občanská práva, byla přijata další vlna sociálních reforem prosazováním ústavních práv volby a svobody pohybu pro Afroameričany a jiné rasové menšiny. Studená válka skončila s rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 a Spojené státy zůstaly jedinou světovou supervelmocí.

Po studené válce se Spojené státy zaměřily na mezinárodní konflikty na Blízkém východě v reakci na válku v Zálivu na počátku 90. let. Počátek 21. století poznamenaly útoky Al-Kajdy z 11. září 2001, které následovaly války vedené USA v Iráku a Afghánistánu. V roce 2008 postihla Spojené státy nejhorší hospodářská krize od dob Velké krize 30. let, po níž následuje období pomalejšího tempa růstu ekonomiky v průběhu 10. let 21. století.

Předkolumbovská éra

Není s určitostí známo, jak nebo kdy domorodí Američané poprvé osídlili americké kontinenty a území dnešních Spojených států. Podle převažující teorie lidé migrovali z Eurasie přes Beringii, pozemní most, který během doby ledové spojoval Sibiř s dnešní Aljaškou, a poté se rozšířili na jih do všech oblastí Ameriky a pravděpodobně dorazili až k hranicím Antarktického poloostrova.^[zdroj? Tato migrace snad začala již před 30 000 lety^[2] a pokračovala až do doby před zhruba 10 000 lety, kdy pozemní most zaplavilo stoupání mořské hladiny, způsobené ukončením poslední doby ledové.^[3] Tito raní obyvatelé, nazývaní paleoindiáni, se brzy rozčlenili do mnoha stovek kulturně odlišných národů a kmenů.

Předkolumbovská éra zahrnuje všechna podrobnější dělení historie a prehistorie Ameriky před významnější přítomností Evropanů na amerických kontinentech, počínaje obdobím původního osídlování v období mladého paleolitu až k evropské kolonizaci v raném novověku. Zatímco z technického hlediska se vztahuje na období před plavbami Kryštofa Kolumba v letech 1492–1504, v praxi tento termín obvykle zahrnuje historii amerických domorodých kultur až do jejich podmanění nebo významného ovlivnění Evropany, i když se to stalo po desetiletích nebo dokonce staletích po prvním Kolumbově přistání.

Vývoj původního osídlení před příchodem Evropanů

Kultury domorodých Američanů (amerických indiánů) mladší doby kamenné se obvykle necharakterizují jako „neolitické“ (na rozdíl od kultur v Eurasii, Africe a jinde) ale člení se do pěti fází, a pouze do tří v případě Severní Ameriky:^[4]

• Kamenné období (Paleoindiáni) (18 000 př. n. l. – 8000 př. n. l.) – převažoval lov velké zvěře. Příklady zahrnují kultury Clovis, Folsom, Dalton aj.
• Archaické období (8000 př. n. l. – 1000 n. l.) – vzrůstal význam sběračství, lovecký způsob života klesal na významu. Příklady zahrnují kulturu Archaic Southwest nebo kulturu Poverty Point.
• Post-archaické období (1000 n. l. – současnost) – rozvoj vesnického zemědělství, stavba budov, pyramid atd. Zahrnuje například kultury Pueblo, Mississippi, Hopewell, Freemont a další.

Severní Ameriku obsadily početné paleoindiánské kultury. Některé se rozkládaly kolem Velkých planin a Velkých jezer, na území moderních Spojených států amerických a Kanady, stejně jako na přilehlých oblastech na západě a jihozápadě. Podle orálních dějin mnohé domorodé národy Ameriky žijí na tomto kontinentu od svého vzniku, který je popsán širokou škálou tradičních příběhů o stvoření. Jiné kmeny mají příběhy, které popisují migraci dlouhou zemí a přes velkou řeku, která je považována za řeku Mississippi.^[5] Genetická a lingvistická data spojují původní obyvatelstvo tohoto kontinentu s pravěkými obyvateli severovýchodní Asie. Archeologické a lingvistické údaje umožnily vědcům objevení některých migrací v rámci kontinentu.

Hlavní kultury

Adenská kultura: byla to domorodá americká kultura, která existovala v době od 1000 př. n. l. až 200 př. n. l., v období známém jako rané období Woodland. Adenská kultura zahrnuje pravděpodobně větší počet příbuzných indiánských společenství, které sdílely pohřební komplex a ceremoniální systém.

Kultura Coles Creek: tato kultura se rozvíjela v údolí dolního toku Mississippi, časově se řadí mezi poslední fázi období Woodland a následné období kultury Plaquemine, jejímž je předchůdcem. Období je charakterizováno vzrůstajícím užíváním plochých náspů jako základů pod obydlí, uspořádaných kolem centrálních náměstí, složitějšími politickými institucemi a strategií obživy, která byla stále zakotvena v pěstování původních zdomácnělých plodin a lovu namísto nepůvodní kukuřice, která převládla v následném období mississippské kultury Plaquemine. Kulturu původně definoval podle jedinečné výzdoby šamotové keramiky archeolog James A. Ford během svých průzkumů na archeologickém nalezišti Mazique.

Hohokamská kultura: byla to kultura soustředěná kolem amerického jihozápadu.^[6] Lidé rané kultury Hohokam založili řadu malých osad podél středního toku řeky Gila. Pěstovali kukuřici, tykve a fazole. Komunity se nacházely v blízkosti kvalitní orné půdy, přičemž v ranějších dobách této kultury bylo běžné suché zemědělství.^[6] Charakteristickým znakem této kultury je hrnčířská technika paddle-and-anvil. Klasické období kultury zaznamenalo vzestup architektury a keramiky. Budovy na vyvýšených zemních mohylách byly seskupeny do dvorců, obehnaných zdí. Ploché mohyly byly stavěny podél toku řeky, stejně jako zavlažovací kanály, což naznačuje, že tyto lokality byly správními centry, které rozdělovaly vodu a koordinovaly práce na kanálech. Začala vznikat polychromovaná keramika a pohřbívání do země nahradilo dřívější spalování mrtvých. Obchodovalo se s mušlemi a jiným exotickým zbožím. Sociální a klimatické faktory vedly k úpadku a opuštění území po roce 1400 n. l.

Kultura Starých Pueblanů (Anasaziové): tato kultura pokrývala současný americký region čtyř rohů, zahrnující jižní Utah, severní Arizonu, severozápadní Nové Mexiko a jihozápadní Colorado.^[7] Předpokládá se, že kultura Pueblanů se alespoň z části vyvinula z Osharské tradice, která se zase vyvinula z kultury Picosa. Žili v obydlích různých typů, mezi něž patřily malé rodinné zemnice, větší klanové stavby, velká puebla („vesnice“) a domy ve skalních převisech. Pueblané vytvořili komplexní síť osídlení, která se táhla přes Koloradskou plošinu a spojovala stovky komunit a populačních center. Kultura je pravděpodobně nejlépe známá díky kamenným a zemním obydlím postaveným ve stěnách skalních převisů, zvláště během období Pueblo II a Pueblo III.

Mississippská kultura: rozšířila se v údolích řek Ohio a Mississippi, její stavby se vyskytovaly po celém jihovýchodě. Vytvořila největší zemní díla v Severní Americe severně od Mexika, nejvýznamnějším z nich v Cahokia, na přítoku řeky Mississippi v dnešním státě Illinois.

Kultura Irokézů: Irokézská liga národů nebo též „Lidé z dlouhého domu“ se sídlem v dnešní severní a západní části státu New York měla přibližně od poloviny 15. století podobu konfederace. Podle některých názorů tato kultura přispěla k formování politické podoby pozdějších Spojených států, vzhledem k tomu že se Irokézský systém podobný federaci odlišoval od silných, centralizovaných evropských monarchií,^[8][9] tato myšlenka však není obecně akceptována.^[10]

Během válek Irokézové donutili několik kmenů k odchodu na západ, na území, která se stala jejich tradičními zeměmi západně od řeky Mississippi. Kmeny pocházející z údolí řeky Ohio a které se přestěhovaly na západ, zahrnovaly lid Osage, Kaw, Ponca a Omaha. Do poloviny 17. století se znovu usadili ve svých historických zemích na území dnešního Kansasu, Nebrasky, Arkansasu a Oklahomy. Kmen Osage bojoval s domorodci jazyka Caddo, do poloviny 18. století je vytlačil a ovládl své nové historické území.^[11]

Domorodý vývoj na Havaji

Historie domorodých obyvatel na Havaji začíná osídlením Polynésany mezi 1. a 10. stoletím n. l. Oblast okolo roku 1200 n. l. objevili tahitští průzkumníci, kteří se zde také začali usazovat. Tím začal vzestup havajské civilizace, která byla izolována od zbytku světa dalších 500 let až do příchodu Britů. Evropané zastoupení britským objevitelem kapitánem Jamesem Cookem dorazili na Havajské ostrovy v roce 1778. Během pěti let kontaktu evropská vojenská technologie pomohla Kamehamehovi I. podrobit si většinu obyvatelstva a poprvé v historii sjednotit ostrovy založením Havajského království.

Koloniální období

Po období průzkumu sponzorovaného významnými evropskými státy bylo první úspěšné osídlení založeno Angličany v roce 1607 ve Virginii (Jamestown). Evropané do nové země přivedli koně, dobytek a prasata, odtud naopak přivezli do Evropy kukuřici, brambory, tabák, fazole, tykve a krůty. Mnozí průzkumníci a raní osadníci Ameriky zemřeli po nákaze novými chorobami. Mnohem drastičtější účinky však měly kolonisty zavlečené eurasijské choroby, především spalničky a neštovice, na domorodé Američany, protože ti vůči nim postrádali imunitu. Následkem byly rozsáhlé epidemie a hromadná vymírání domorodců, obvykle ještě před počátkem rozsáhlejšího evropského osidlování. Jejich společenství byla touto mírou úmrtí zdevastována a jejich jádra zanikla.^[12][13]

Španělská, nizozemská a francouzská kolonizace

Španělé

Španělští průzkumníci byli prvními evropskými zástupci v Americe. Dorazili s druhou expedicí Kryštofa Kolumba, která 19. listopadu 1493 dosáhla Portorika. Další Španělé v roce 1513 dorazili na Floridu.^[14] Španělské expedice rychle postoupily až do Appalačských hor, k řece Mississippi, do Grand Canyonu^[15] a na Velké planiny. V roce 1540 podnikl Hernando de Soto rozsáhlý průzkum jihovýchodu.^[16]

Téhož roku 1540 Francisco Vásquez de Coronado uskutečnil průzkumnou cestu z Arizony do centrálního Kansasu.^[16] Malé španělské osady se postupem času staly důležitými městy, jako San Antonio v Texasu, Albuquerque v Novém Mexiku, Tucson v Arizoně nebo Los Angeles a San Francisco v Kalifornii.^[17]

Nizozemci

Nové Nizozemí byla nizozemská kolonie založená v 17. století s jádrem na místě dnešního New York City a v údolí řeky Hudson. Nizozemci obchodovali s kožešinami s indiány na severu. Kolonie sloužila jako překážka expanzi britských osadníků z Nové Anglie. Přestože nizozemští osadníci byli kalvinisté a zaváděli v Americe Reformovanou církev, tolerovali i jiná náboženství a kultury.^[18]

Nizozemské kolonie v roce 1664 zabrala Británie, přesto zanechaly trvalý vliv na americký kulturní a politický život. Mezi významné Američany nizozemského původu patřili například Martin Van Buren, Theodore Roosevelt nebo Franklin Delano Roosevelt.^[18]

Francouzi

Nová Francie byla oblast Severní Ameriky kolonizovaná Francií v letech 1534–1763. Mimo Québec a Akádii žilo jen málo trvalých osadníků, ale Francouzi navázali rozsáhlé obchodní vztahy s americkými indiány v oblasti Velkých jezer a na středozápadě. Francouzské osídlení podél řek Mississippi a Illinois sestávalo ze zemědělských komunit, které zásobovaly potravinami osady na pobřeží Mexického zálivu. Francouzi založili v Louisianě plantáže a osady New Orleans, Mobile a Biloxi.

Konfederace Wabanaki a většina kmenů z oblasti Velkých jezer byli spojenci Nové Francie během čtyř francouzských a indiánských válek (válka krále Viléma, válka královny Anny, válka krále Jiřího a francouzsko-indiánská válka), zatímco na straně britských kolonií stála konfederace Irokézů. Během francouzsko-indiánské války – severoamerické části sedmileté války – Nová Anglie úspěšně bojovala proti francouzské Akádii. Britové z Akádie vyhnali Francouze a v kolonii, přejmenované na Nové Skotsko, je nahradili nově příchozí osadníci z Nové Anglie.^[19] Nakonec se někteří bývalí Akádiané usadili v Louisianě, kde vytvořili typickou venkovskou kulturu Cajun, která existuje do současnosti. Odkupem Louisiany Spojenými státy v roce 1803 se stali americkými občany.^[20] Ostatní francouzské osady podél řek Mississippi a Illinois byly absorbovány následkem vlny amerických osadníků, přicházejících od 70. let 18. století, nebo se jejich obyvatelé přestěhovali na západ.^[21] Francouzský vliv a jazyk v New Orleansu, Louisianě a na pobřeží Mexického zálivu byl trvalejší; zvláště New Orleans byl pozoruhodný svou velkou populací svobodného barevného obyvatelstva v době před občanskou válkou.

Britská kolonizace

Pás země podél východního pobřeží byl během 17. století osídlen převážně anglickými kolonisty, spolu s daleko menším počtem nizozemských a švédských kolonistů. Podobu koloniální Ameriky utvářel jednak silný nedostatek pracovních sil, což vedlo k zavedení forem nesvobodné pracovní síly, jako je otroctví a smluvní služba, a jednak politická tolerance mateřské země, která nevynucovala striktní poslušnost kolonií (tzv. „Blahodárné zanedbávání“, anglicky Salutary neglect). Více než polovina všech evropských přistěhovalců do amerických kolonií přišla jako smluvní služebníci.^[23] „Blahodárné zanedbávání“ umožnilo vytvořit svébytný americký duch, odlišný od svých evropských zakladatelů.^[24]

První úspěšná anglická kolonie, Jamestown, byla založena v roce 1607 na řece James ve Virginii. Jamestown skomíral po celá desetiletí, dokud ve 2. polovině 17. století nedorazila nová vlna osadníků, která zavedla komerční zemědělství založené na pěstování tabáku. Od pozdních 10. let 17. století až do Americké revoluce Britové deportovali do svých amerických kolonií zhruba 50 000 odsouzenců.^[25] Jedním z vážných případů konfliktů mezi domorodci a kolonisty bylo povstání Powhatanů ve Virginii roku 1622, při kterém indiáni zabili stovky anglických osadníků. Následovala jej druhá anglo-powhatanská válka. Největšími konflikty mezi domorodými indiány a anglickými osadníky v 17. století byla válka krále Filipa v Nové Anglii^[26] a Yamaseeská válka v Jižní Karolíně ve 2. desetiletí 18. století.^[27]

Nová Anglie byla původně osídlená především puritány. Otcové poutníci založili roku 1620 Plymouthskou kolonii, po níž následovalo vytvoření kolonie v zátoce Massachusetts roku 1630. Tyto střední kolonie, skládající se ze současných států New York, New Jersey, Pensylvánie a Delaware se vyznačovaly velkou rozmanitostí. Prvním pokusem o anglické osídlení na jih od Virginie se stala provincie Carolina, v níž byla roku 1733 založena poslední z třinácti amerických kolonií, Georgie.^[28]

Kolonie byly charakteristické náboženskou rozmanitostí, s kongregacionalisty v Nové Anglii, německými a nizozemskými reformisty ve středních koloniích, katolíky v Marylandu, a skotsko-irskými presbyteriány na západě. Mezi původními osadníky ve městech Nové Anglie a na jihu byli i sefardští Židé. Mnoho přistěhovalců přišlo jako náboženští uprchlíci: francouzští hugenoti se usadili v New Yorku, Virginii a v Severní a Jižní Karolíně. Mnozí královští úředníci a obchodníci byli Anglikáni.^[29]

Religiozita v koloniích se značně rozšířila po tak zvaném „Prvním velkém probuzení“ v 40. letech 18. století, vedeném kazateli jako Jonathan Edwards a George Whitefield. Američtí evangelikalisté zasažení Probuzením kladli zvýšený důraz na vylití Ducha svatého a konverze nových věřících. Další náboženská obrození tyto charakteristické znaky zachovala a přenesla nově vytvořený evangelikalismus do rané republiky a připravila půdu pro „Druhé velké probuzení“, které začalo koncem 90. let 18. století.^[30] V raných fázích hlásali evangelikáni na jihu, jako metodisté a baptisté, náboženskou svobodu a zrušení otroctví; konvertovali mnoho otroků a některé z nich uznávali jako kazatele.

Každá z 13 amerických kolonií měla poněkud jinou vládní strukturu. Nejvyšším představitelem kolonie byl guvernér jmenovaný z Londýna, který řídil výkonnou správu a spoléhal na místně volenou legislativu při hlasování o daních a vydávání zákonů. Od 18. století americké kolonie velmi rychle rostly v důsledku nízké úmrtnosti spolu s dostatečným množstvím dostupné půdy a potravin. Kolonie se staly bohatšími než většina částí domácí Británie a přitahovaly neustálý tok přistěhovalců, zejména dospívajících, kteří přijížděli jako smluvní služebníci.^[31]

Pro práci na tabákových a rýžových plantážích se dováželi afričtí otroci z britských kolonií v Západní Indii. Do 70. let 18. století afričtí otroci představovali pětinu americké populace. Kolonie neuvažovaly o nezávislosti na Británii do té doby, dokud potřebovaly britskou vojenskou podporu proti francouzským a španělským mocnostem. Tyto hrozby však po roce 1765 pominuly. V duchu merkantilismu považovala britská vláda americké kolonie především jako prostředek k zajištění blahobytu mateřské země.^[31]

Kolonie během 18. století

V Jižní Karolíně a ve Virginii vznikla vyšší vrstva s bohatstvím založeným na velkých plantážích obhospodařovaných otroky, která měla významnou politickou moc a dokonce disponovala i kontrolou nad kostely. Pouze v severní části státu New York existoval unikátní společenský systém, kde nizozemští farmáři pracovali na půdě pronajaté od bohatých nizozemských držitelů, jako byla rodina Rensselaerů. Ostatní kolonie, především Pensylvánie, byly více rovnostářské. V polovině 18. století byla Pensylvánie v podstatě kolonií střední třídy, která chovala jen malý respekt ke své nepočetné vyšší třídě.

Politická integrace a autonomie

Francouzsko-indiánská válka (1754–63) – součást většího globálního konfliktu, sedmileté války – byla přelomovou událostí v politickém vývoji kolonií. Vliv hlavních konkurentů britské koruny v severní Americe, Francouzů a severoamerických indiánů, se výrazně snížil a území třinácti kolonií expandovalo na úkor území Nové Francie, a to jak v Kanadě, tak na teritoriu Louisiana. Válečné úsilí navíc vedlo k větší politické integraci kolonií, jejímž odrazem byl kongres v Albany a symbolem výzva Benjamina Franklina k tomu, aby se kolonie „spojily nebo zahynuly“ (Join or Die). Franklin byl mužem mnoha vynálezů – jedním z nich byl koncept Spojených států amerických, který vznikl po roce 1765 a dosáhl uskutečnění v červenci 1776.^[32]

Po britské akvizici francouzského území v Severní Americe vydal král Jiří III. roku 1763 dekret s cílem uspořádat novou severoamerickou říši a chránit domorodé indiány před koloniální expanzí na západ od Appalačských hor. Během následujících let začalo vznikat napětí ve vztazích mezi kolonisty a Korunou. Britský parlament schválil roku 1765 tzv. Kolkový zákon, uvalující daň na kolonie, bez toho aby prošel koloniální legislativou. Tím vznikla otázka, zda má Parlament toto právo zdanit Američany, kteří v něm nejsou zastoupeni. Pod heslem „Žádné zdanění bez zastoupení“ ("No taxation without representation"), kolonisté odmítali platit daně, přičemž napětí v pozdních šedesátých a na počátku sedmdesátých let dále stoupalo.^[33]

Bostonský čajový dýchánek v roce 1773 byl přímou akcí aktivistů ve městě Boston, kteří tak protestovali proti nové dani na čaj. Parlament reagoval následujícího roku vydáním tzv. Donucovacích zákonů (Coercive Acts), které zbavily Massachusetts jeho historického práva na samosprávu a nastolily v něm vojenskou správu, což vyvolalo pobouření a odpor ve všech třinácti koloniích. Vůdci Patriotů ze všech kolonií svolali první kontinentální kongres, aby koordinovali svůj odpor vůči Donucovacím zákonům. Kongres vyzval k bojkotu britského obchodu, vydal soupis práv a stížností a žádal krále o nápravu těchto křivd.^[34] Odvolání se ke Koruně nemělo žádný účinek a následně byl roku 1775 svolán druhý kontinentální kongres, s cílem zorganizovat obranu kolonií proti britské armádě.

Obyčejní lidé povstali proti Britům i přesto, že nechápali zcela ideologické důvody svých představitelů. Měli silné cítění pro „práva“, která podle jejich mínění Britové záměrně porušovali – práva na samosprávu, spravedlivé jednání a vládu založenou na všeobecném souhlasu. Byli velmi citliví na známky tyranie, kterou viděli v příjezdu britské armády do Bostonu, aby potrestala tamější obyvatele. Tím rostl jejich pocit bezpráví, což vedlo k hněvu a touze po odplatě. Kolonisté věřili, že Bůh je na jejich straně.^[35]

Pokud jde o politické hodnoty, Američané byli do značné míry sjednoceni pod ideou republikánství, které odmítalo aristokracii a kladlo důraz na občanskou povinnost a morální čistotu. Pro Otce zakladatele, podle mínění některých historiků, „republikánství reprezentovalo víc než určitou formu vlády. Byl to způsob života, základní ideologie, nekompromisní závazek k svobodě a úplné odmítnutí aristokracie.“^[36]

Americká revoluce

Třináct kolonií zahájilo roku 1775 povstání proti britské vládě a v roce 1776 vyhlásilo svou nezávislost jako Spojené státy americké. Americká revoluční válka (1775–83) začala bitvou u Lexingtonu a Concordu v dubnu 1775, když se Britové snažili zabavit zásoby munice a zatknout vůdce Patriotů. V roce 1777 Američané zajali britskou invazní armádu v bitvě u Saratogy, zajistili severovýchod a přiměli Francouze k vytvoření vojenské aliance se Spojenými státy. Francie přivedla jako spojence Španělsko a Nizozemsko, čímž vyrovnala vojenské a námořní síly na obou stranách, protože Británie žádné spojence neměla.^[37]

Velitel Američanů, generál George Washington (1732–99) se osvědčil jako vynikající organizátor a administrátor. Dokázal obratně jednat s Kongresem a guvernéry států, vybíral a mentoroval své vyšší důstojníky, zajišťoval podporu a výcvik svých vojsk a udržoval idealistickou republikánskou armádu. Jeho největší výzvou byla logistika, protože ani Kongres, ani státy neměly finanční prostředky na dostatečné zajištění výstroje, munice, oblečení, žoldu nebo dokonce potravin pro vojáky.

Washingtona jako taktika v bitvách často překonávali jeho britští protějšci. Jako stratég měl však lepší představu jak vyhrát válku. Britové proti koloniím poslali čtyři invazní armády. Washingtonova strategie vypudila první armádu z Bostonu v roce 1776 a byla zodpovědná za kapitulaci druhé a třetí armády v bitvě u Saratogy (1777) a Yorktownu (1781). Dokázal omezit Brity ovládané území na New York City a několik dalších území, zatímco Patrioti udržovali kontrolu nad velkou většinou populace.

Loajalisté, na které Britové příliš spoléhali, tvořili asi 20 % populace, ale nikdy nebyli dobře organizováni. Po skončení války britská armáda v listopadu 1783 odplula z New Yorku, s ní odešli i vedoucí představitelé loajalistů. K překvapení světové veřejnosti Washington neuzurpoval moc v nové republice, ale místo toho se vrátil na svou farmu ve Virginii.^[38] Politolog Seymour Martin Lipset poznamenal, že „Spojené státy byly první velkou kolonií, která se úspěšně vzbouřila proti koloniální nadvládě. V tomto smyslu šlo o první 'nový národ'“.^[39]

Druhý kontinentální kongres, konaný ve Filadelfii, vyhlásil 4. července 1776 nezávislost „Spojených států amerických“ v Deklaraci nezávislosti. Nový útvar byl založen na osvícenských ideálech liberalismu, které Thomas Jefferson popsal jako nezcizitelná práva na „život, svobodu a hledání štěstí“, a silně zakotven na republikánských principech. Republikánství zdůrazňovalo svrchovanost lidu, vyžadovalo občanskou službu a odmítalo jakoukoliv formu aristokracie.

Raná léta nové republiky

Konfederace a konstituce

Roku 1781 došlo k formální ratifikaci Článků Konfederace, které ustanovovaly ústřední národní vládu, přičemž každý ze států unie si zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku.

Během 80. let 18. století dokázala národní vláda vyřešit otázku západních teritorií, což byla území, která postoupily jednotlivé státy Kongresu a následně se staly teritoriem. Jak postupovala migrace osadníků na severozápad, tato teritoria se brzy stala státy. Nacionalisté se obávali, že nový národ je příliš křehký, než aby odolal mezinárodnímu konfliktu nebo dokonce vnitřním povstáním, jako bylo Shaysovo povstání v roce 1786 v Massachusetts.^[40]

Nacionalisté – většinu z nich tvořili váleční veteráni – se organizovali v každém státě a přesvědčili Kongres, aby v roce 1787 svolal konvent ve Filadelfii. Delegáti ze všech států sepsali novou ústavu, která stvořila mnohem silnější a efektivnější ústřední vládu, se silným prezidentem a právem udělovat daně. Nová vláda odrážela převažující republikánské ideály záruky osobní svobody a omezování moci vlády prostřednictvím systému dělby moci.^[40]

Kongres obdržel pravomoc zakázat mezinárodní obchod s otroky po 20 letech (což učinil v roce 1807). Kompromis poskytl jižním státům zastoupení v Kongresu neúměrné k velikosti jejich svobodné populace tím, že započítal tři pětiny počtu otroků do celkové populace každého státu. Toto ustanovení zvýšilo politickou sílu jižních představitelů v Kongresu, zejména proto, že otroctví se rozšířilo na daleký jih díky vysídlení domorodých indiánů a přepravou otroků rozsáhlým domácím obchodem.

Kvůli upokojení antifederalistů obávajících se příliš silné národní vlády došlo roce 1791 k přijetí Listiny práv (Bill of Rights). Ta obsahovala prvních deset dodatků k ústavě, které zaručovaly individuální svobody jako je svoboda projevu a náboženského vyznání, právo na soud a konstatovala, že občané a státy mají vyhrazena práva (která však nebyla specifikována).^[41]

Nový prezident

George Washington – hrdina americké války za nezávislost, velitel kontinentální armády a prezident ústavodárného shromáždění – se v roce 1789 stal prvním prezidentem Spojených států podle nové ústavy. Hlavní město se přesunulo z New Yorku nejprve do Filadelfie a nakonec v roce 1800 do Washingtonu D. C.

Hlavním úspěchem Washingtonovy administrativy se stalo sestavení silné národní vlády, kterou všichni Američané nezpochybnitelně uznali.^[42] Jeho vláda, pod důrazným vedením ministra financí Alexandra Hamiltona, převzala dluhy států (držitelé dluhů obdrželi federální dluhopisy), ke stabilizaci finančního systému vytvořila národní banku (Bank of the United States) a zavedla jednotný systém tarifů (importních daní) a jiných daní na splacení dluhu a vytvoření finanční infrastruktury. Na podporu svých programů vytvořil Hamilton novou politickou stranu – první na světě založenou na voličích – Federalistickou stranu (Federalist Party).

Thomas Jefferson a James Madison vytvořili opoziční Republikánskou stranu (politology obvykle nazývanou Demokraticky-republikánská strana). Hamilton a Washington v roce 1794 přednesli zemi návrh Jayovy smlouvy (Jay Treaty), která měla obnovit dobré vztahy s Británií. Jeffersonovi příznivci vehementně protestovali a voliči se následně rozdělili na jednu nebo druhou stranu, a tak vznikl tzv. první stranický systém. Federalisté prosazovali obchodní a finanční zájmy a prosazovali navýšení obchodu s Británií. Republikáni obvinili federalisty z plánů na založení monarchie, povýšení bohatých na vládnoucí třídu a z pokusu udělat ze Spojených států figurku v rukou Britů.^[43] Smlouva nakonec byla schválena, ale v politickém dění začaly propukat vášně.^[44]

Tzv. whisková rebelie (Whisky Rebellion) z roku 1794, kdy západní osadníci protestovali proti federální dani na alkohol, se stala první vážnou zkouškou federální vlády. Washington povolal státní milice a osobně vedl armádu, pročež se povstalci rozplynuli a moc federální vlády tímto byla definitivně upevněna.^[45]

Washington jako prezident odmítl setrvat ve funkci více než dvě období, čímž ustanovil dodnes dodržovaný precedens. Ve své proslulé řeči při odchodu z funkce zdůraznil výhody federální vlády a význam etiky a morálky, zatímco varoval před zahraničními spojenectvími a formováním politických stran.^[46]

Federalista John Adams porazil Jeffersona v prezidentských volbách roku 1796. Začala se rýsovat hrozba války s Francií a federalisté využili příležitost pokusit se umlčet republikány zavedením nových zákonů o národní bezpečnosti (Alien and Sedition Acts), vybudovat velkou armádu s Hamiltonem v čele a připravit se na francouzskou invazi. Nicméně mezi federalisty vznikla roztržka poté, co Adams vyslal úspěšnou mírovou misi do Francie, která tuto tzv. Kvaziválku v roce 1800 ukončila.^[43][47]

Otroctví

Během prvních dvou desetiletí po válce za nezávislost došlo v amerických státech k dramatickým změnám ve statutu otroctví a ke zvýšení počtu osvobozených černochů. Severní státy zrušily otroctví, inspirovány revolučními ideály rovnosti lidí a také kvůli jejich menší ekonomické závislostí na otrocké práci.

Státy horního Jihu usnadnily procedury k propuštění z otroctví, což vedlo ke zvýšení podílu svobodných černochů v těchto státech (v procentech z celkové nebělošské populace) z méně než jednoho procenta v roce 1792 na více než 10 procent do roku 1810. K tomuto datu bylo celkem 13,5 % všech černochů ve Spojených státech svobodných.^[48] Po tomto datu, se stoupající poptávkou po otrocích kvůli rozšiřujícímu se pěstování bavlny v dolních jižních státech, se počty propouštěných otroků prudce snížily. Vnitřní trh s otroky se stal důležitým zdrojem příjmů pro mnoho majitelů plantáží a obchodníků.

V roce 1809 prezident James Madison zrušil zapojení Spojených států do transatlantického obchodu s otroky.

19. století

Jeffersonova republikánská éra

V prezidentských volbách roku 1800 porazil republikánský kandidát a viceprezident Thomas Jefferson úřadujícího prezidenta, federalistu Johna Adamse. Jeffersonovým hlavním úspěchem v prezidentském úřadu byla koupě Louisiany v roce 1803, která poskytla americkým osadníkům obrovský potenciál pro expanzi na západ od řeky Mississippi.^[49]

Jefferson, sám vědec, podporoval expedice k prozkoumání a zmapování nové domény. Z nich byla nejvýznamnější Lewisova a Clarkova expedice.^[50] Jefferson hluboce věřil v republikánskou myšlenku a tvrdil, že republika by měla být založena na nezávislých farmářích a plantážnících; nedůvěřoval městům, továrnám a bankám. Také nevěřil federální vládě a soudcům a snažil se oslabit soudnictví. Nicméně měl protivníka v Johnu Marshallovi, federalistovi z Virginie. Ačkoli Ústava ustanovila Nejvyšší soud, jeho funkce byly nejasné. Teprve Marshall jako nejvyšší soudce v letech 1801–1835 definoval jeho funkce, zejména pravomoc zrušit akt Kongresu nebo státu, který porušil ústavu. Toto poprvé uplatnil roku 1803 v případu Marbury vs. Madison.^[51]

Válka roku 1812

Mezi Američany vzrůstalo rozhořčení nad Brity, kteří porušovali neutralitu amerických lodí kvůli snaze oslabit Francii, kvůli válce s Napoleonem násilně donutili 10 000 amerických námořníků ke službě v Královském námořnictvu a podporovali nepřátelské indiány, kteří útočili na americké osadníky na Středozápadě. Mimo to Američané pomýšleli na získání části nebo dokonce celé Britské Severní Ameriky.^{[52][53][54][55][56]} Navzdory silné opozici severovýchodních států, zejména od Federalistů, kteří nechtěli narušit obchod s Británií, Kongres dne 18. června 1812 vyhlásil Britům válku.^[57]

Válka byla pro oba protivníky frustrující. Obě strany se pokoušely napadnout druhou a byly odraženy. Vrchní americké velitelství zůstalo nekompetentní až do posledního roku války. Americká milice se ukázala jako neefektivní, protože vojáci se zdráhali opustit domovy a snahy o invazi do Kanady opakovaně selhávaly. Britská blokáda zruinovala americký obchod, zbankrotovala státní pokladnu a ještě více rozzlobila obyvatele severovýchodních států, kteří pašovali zboží do Británie. Američané pod generálem Williamem Henrym Harrisonem nakonec získali plavební kontrolu nad Erijským jezerem a porazili v Kanadě indiány vedené náčelníkem Tecumsehem,^[58] zatímco Andrew Jackson zlikvidoval indiánskou hrozbu na jihovýchodě. Indiánská hrozba expanzi na Středozápad byla natrvalo ukončena.

Britové napadli a obsadili většinu státu Maine, dále napadli a vypálili Washington, ale v roce 1814 byli odraženi u Baltimoru – kde byla poté napsána píseň „Star Spangled Banner“ (současná americká hymna), oslavující americký úspěch. Hlavní britská invaze do státu New York byla v jeho severní části odražena a donucena k ústupu. Konečně počátkem roku 1815 Andrew Jackson rozhodujícím způsobem porazil velkou britskou invazi v bitvě u New Orleansu, což z něj učinilo nejslavnějšího válečného hrdinu.^[59]

Napoleonovým pádem zmizely také důvody k válce a obě strany se dohodly na uzavření míru, který ponechal předválečné hranice beze změn. Američané 18. února 1815 oznámili vítězství, neboť zpráva přišla téměř současně s Jacksonovým vítězstvím u New Orleansu a mírovou smlouvou. Američané byli hrdí na úspěch ve „druhé válce za nezávislost“. Kritici války z protiválečné Federalistické strany byli zostouzeni a strana se z tohoto otřesu již nikdy nevzpamatovala. Hlavním poraženým této války se stali američtí indiáni. Nedosáhli uznání nezávislosti, jak jim Británie slíbila a již nikdy nepředstavovali zásadní hrozbu proudu osadníků mířících na Středozápad.^[59]

Éra dobré shody a Monroeova doktrína

Federalisté jako silní odpůrci války uspořádali v roce 1814 sjezd v Hartfordu, kde pohrozili rozdělením unie. Národní euforie po vítězství u New Orleansu však zničila prestiž federalistů a ti už jako politická strana přestali hrát důležitou roli.^[60] Prezident James Madison a většina republikánů si uvědomili, že zrušení národní banky během války byla chyba, protože její nepřítomnost velmi komplikovala financování války. Následně s pomocí zahraničních bankéřů v roce 1816 založili novou národní banku.^[61][62]

Republikáni také zavedli cla určená k ochraně rodícího se domácího průmyslu, který začal vznikat během války kvůli britské námořní blokádě Spojených států. Když se federalisté jako strana zhroutili, mnoho jejich myšlenek převzali republikáni. Spolu se systematickým potlačováním stranického politikaření prezidentem Jamesem Monroem během jeho dvou funkčních období (1817–25) národ vstoupil do tzv. „éry dobré shody“ (Era of Good Feelings) a ukončil první stranický systém.^[61][62]

Monroeova doktrína, formulovaná v roce 1823, vyjadřovala názor Spojených států, že evropské mocnosti by již neměly provádět kolonizaci ani jinak zasahovat do vnitřních záležitostí zemí v oblasti amerických kontinentů. Tato doktrína definovala směr zahraniční politiky Spojených států. Byla přijata v reakci na americké a britské obavy z ruské a francouzské expanze na západní polokouli.^[63]

Prezident Andrew Jackson, po svém zvolení do druhého období v roce 1832, ukončil v roce 1836 funkci druhé národní banky Spojených států amerických.^[64] Jackson byl přesvědčen, že centrální bankovnictví slouží elitám k využívání prostých Američanů a namísto toho převedl federální prostředky do více než 20 malých státních bank, veřejností přezdívaných „mazánkovské banky“ (pet banks), kvůli provázanosti jejich majitelů na Jacksonovu administrativu.^[64]

Odsun Indiánů

V roce 1830 Kongres přijal Indian Removal Act (zákon o odsunu indiánů), opravňující prezidenta vyjednávat smlouvy s domorodými indiány, které měnily jejich dosavadní životní území ve východních státech za nová území západně od řeky Mississippi.^[65] Jejich hlavním cílem bylo odstranění domorodých indiánů, včetně pěti civilizovaných kmenů, z amerického jihovýchodu; zabírali totiž půdu, kterou chtěli osadníci. Jacksonovi demokraté požadovali násilný odsun domorodého obyvatelstva, které odmítlo uznat státní zákony do rezervací na západě. Whigové a náboženští vůdci tento postup odmítali jako nehumánní. Následkem odsunů, zvaných Stezky slz (Trails of Tears), zahynuly tisíce domorodců.^[66] Mnoho na Floridě usazených Seminolů se odmítlo přestěhovat se na západ a následně několik let bojovali s americkou armádou v seminolských válkách.

Druhý stranický systém

Poté, co první stranický systém federalistů a republikánů vzal za své ve 20. letech 19. století, vznikl prostor pro vytvoření nového stranického systému založeného na dobře organizovaných místních stranách, které apelovaly na hlasy (téměř) všech dospělých bílých mužů. Bývalá Jeffersonova (demokraticko-republikánská) strana se rozdělila na frakce. Roztržka vznikla kvůli volbě nástupce prezidenta Jamese Monroea. Frakce, podporující mnoho starých Jeffersonovských principů, vedená Andrewem Jacksonem a Martinem Van Burenem, se stala Demokratickou stranou. Jak historička Mary Beth Nortonová vysvětluje transformaci v roce 1828:

Jackson a jeho příznivci věřili, že vůle lidu konečně zvítězila. Prostřednictvím štědře financované koalice stran v jednotlivých státech, politických vůdců a novinářů zvolilo lidové hnutí prezidenta. Demokraté se stali první dobře organizovanou národní stranou ... a pevná stranická organizace se stala charakteristickým znakem americké politiky devatenáctého století.^[67]

Opoziční frakce vedené Henrym Clayem pomohly vytvořit stranu Whigů (Whig Party). Demokratická strana měla malou, ale rozhodující převahu nad Whigy až do padesátých let, kdy se Whigové rozpadli kvůli neshodám v otázce otroctví.

Nad lokálními tématy státních a národních stran stál široce sdílený politický názor, charakterizující demokraty:

Mezi demokraty existovalo mnoho názorových proudů, ale všichni sdíleli základní Jeffersonovu koncepci agrární společnosti. Nahlíželi na ústřední vládu jako na nepřítele osobní svobody. Takzvaná „zkorumpovaná dohoda“ po prezidentských volbách roku 1824 posílila jejich nedůvěru k politice Washingtonu. ... demokraté se obávali soustředění ekonomické a politické moci. Domnívali se, že vládní intervence v ekonomice prospívají pouze vybraným zájmovým skupinám a vytvářejí monopoly, které zvýhodňují bohaté. Usilovali o znovunastolení nezávislosti jednotlivce („běžného člověka“, tj. řemeslníka a farmáře) ukončením federální podpory bank a korporací a omezením používání papírové měny, které nedůvěřovali. Snažili se definovat správnou roli vlády omezováním jejích pravomocí a v tomto duchu se nesly Jacksonovy politické akty. Během svého působení uplatnil veto vícekrát, než všichni předchozí prezidenti dohromady. Jackson a jeho příznivci také oponovali reformnímu hnutí. Reformátoři, kteří chtěli prosadit své návrhy do legislativy, volali po aktivní vládě. Ale demokraté se stavěli proti programům, jako byla reforma vzdělávání, směřující k zavedení veřejného vzdělávacího systému. Domnívali se například, že veřejné školy omezují svobodu jednotlivce zasahováním do rodičovské zodpovědnosti a oslabují svobodu vyznání nahrazením církevních škol. Jackson také nesdílel humanitární zájmy reformátorů. Neměl žádný soucit s americkými indiány což projevil například iniciováním tragického odsunu kmene Cherokee.^[68][69]

Druhé velké probuzení

Druhé velké probuzení bylo protestantské hnutí obrody, které během počátku 19. století zasáhlo celý národ a vedlo k rychlému vzestupu církve. Hnutí začalo kolem roku 1790, do počátku 19. století nabralo na síle a po roce 1820 rychle rostl počet členů baptistických a metodistických sborů, jejichž kazatelé stáli v čele hnutí. Kulminovalo před začátkem čtyřicátých let 19. století.^[70]

Hnutí přivedlo miliony nových členů do stávajících evangelických denominací a vedlo k vytvoření nových denominací. Mnoho konvertitů věřilo, že Probuzení předznamenávalo nový věk milénia. Druhé velké probuzení podnítilo vytvoření mnoha reformních hnutí – včetně hnutí za zrušení otroctví a abstinentního hnutí, jejichž cílem bylo odstranit zlo společnosti před předpokládaným druhým příchodem Ježíše Krista.^[71]

Abolicionismuseditovat | editovat zdroj

Abolicionistické hnutí se po roce 1840 znovudefinovalo jako tažení proti hříchu vlastnění otroka. Mobilizovalo podporu zejména mezi nábožensky založenými ženami na severovýchodě ovlivněnými Druhým velkým probuzením. William Lloyd Garrison, radikální abolicionista, vydával týdeník The Liberator (Osvoboditel), nejvlivnější z mnoha protiotrokářských novin, zatímco Frederick Douglass, bývalý otrok, začal psát pro tyto noviny kolem roku 1840 a založil vlastní abolicionistické noviny North Star v roce 1847.^[72] Velká většina aktivistů proti otroctví, jako byl Abraham Lincoln, odmítala Garrisonův náboženský pohled a byla toho názoru, že otroctví je společenským zlem, ne hříchem.^[73][74]

Expanze na západ a Manifest Destinyeditovat | editovat zdroj

Rozloha a populace amerických kolonií a nové republiky rychle rostly s tím, jak průkopníci posunovali hranice osídlených území dále na západ.^[75] Tento proces byl završen v letech 1890–1912, kdy došlo k zabrání posledních velkých ploch orné půdy a pastvin. Kmeny amerických indiánů na některých místech kladly odpor bojem, ale nakonec byly přemoženy osadníky a armádou a po roce 1830 došlo k jejich přesídlení do rezervací na západě. Vlivná teorie hranice (Frontier Thesis) amerického historika Fredericka Jacksona Turnera tvrdí, že hranice (Frontier) formovala národní charakter, vyznačující se odvahou, násilím, inovativností, individualismem a demokratičností.^[76]

Současní historikové zdůrazňují multikulturní povahu západního pohraničí. Jak uvádějí historikové Hine a Faragher, „historie hranice vypráví příběh o vytvoření a obraně společenství, využití země, rozvoj trhů a formování států“. Vysvětlují, že „je to příběh dobývání, ale také přežití, vytrvalosti a spojování národů a kultur, které daly zrodit a přetrvat život Ameriky.“^[76] Prvními osadníky na západě byli Hispánci v Novém Mexiku, kteří se stali občany Spojených států v roce 1848.

Od počátku třicátých let 19. století do roku 1869 přicestovalo na západ Oregonskou stezkou a jejími mnoha odnožemi více než 300 000 osadníků. Tito zlatokopové, rančeři, farmáři a podnikatelé a jejich rodiny mířili do Kalifornie, Oregonu a dalších míst na dalekém západě. Cesta v krytých povozech nebo pěšky trvala pět až šest měsíců. Po roce 1869, kdy byla dokončena transkontinentální železnice, se cestování zkrátilo na 6 dní vlakem.^[77]

Pojem Manifest Destiny (česky „zjevný úděl“ nebo „zjevné předurčení“) označuje dobové přesvědčení, že američtí osadníci jsou osudem předurčeni k expanzi po celém kontinentu. Tento koncept se zrodil z „vědomí poslání vykoupit starý svět vyšším příkladem … stvořené potenciálem nové země pro vybudování nového nebe.“^[78] Manifest Destiny odmítali modernizátoři, zejména Whigové jako Henry Clay a Abraham Lincoln, kteří chtěli budovat města a továrny, ne další farmy.^[79] Demokraté silně upřednostňovali expanzi a vyhráli klíčové volby v roce 1844. Po bouřlivé debatě v Kongresu byla v roce 1845 ke Spojeným státům připojena Texaská republika, což vedlo k válce s Mexikem, které kvůli velkému počtu mexických osadníků považovalo Texas za svoji součást.^[80]

S Whigy proti válce a demokraty pro válku, Mexicko-americká válka vypukla roku 1846. Americká armáda, s použitím pravidelného vojska a velkého množství dobrovolníků porazila mexické armády, podnikla invazi do Mexika, obsadila Mexico City a získala rozhodné vítězství. Válka skončila roku 1848 uzavřením mírové smlouvy z Guadalupe Hidalgo. Mnoho demokratů chtělo anektovat celé Mexiko, ale tato myšlenka byla odmítnuta jižany, kteří tvrdili, že začlenění milionů Mexičanů, převážně míšenců, by podrylo charakter Spojených států jako výlučně bělošské republiky.^[81] Místo toho Spojené státy anektovaly Texas a řídce osídlená severní území (Kalifornii a Nové Mexiko). Hispánští obyvatelé obdrželi plné občanství a mexičtí indiáni se stali americkými indiány. Současně bylo roku 1849 v Kalifornii objeveno zlato a následná zlatá horečka přilákala během několika měsíců do severní Kalifornie více než 100 000 mužů, kteří početně zcela převážili původní hispánské usedlíky („Californios“). Kalifornie se bouřlivě rozvíjela. San Francisco se do roku 1880 stalo ekonomickým centrem celého západního pobřeží, jeho rozmanitá populace čítala čtvrt milionu obyvatel.

Mírový kompromis s Velkou Británií přinesl Američanům zisk území Oregonu (Oregon Country), které bylo následně přejmenováno na Oregonské teritorium.^[80]

Rozpory mezi Severem a Jihemeditovat | editovat zdroj

Po roce 1848 se stalo hlavním bodem sváru mezi Severem a Jihem šíření otrokářství. Protiotrokářské tendence Severu se střetávaly s obhájci otrokářství, kteří dominovali na Jihu. Jen malý počet aktivistů ze severních států byli abolicionisté, kteří prohlašovali vlastnění otroků za hřích (z hlediska protestantské teologie) a požadovali okamžité zrušení otrokářství. Mnohem více seveřanů se stavělo pouze proti rozšiřování otrokářství a byli spíše pro jeho postupné utlumení, aby se Amerika postupně změnila v zemi svobodné půdy (tak jako na malých farmách vlastněných a obhospodařovaných rodinou), svobodné pracovní síly a svobody projevu (na rozdíl od cenzury abolicionistických materiálů na Jihu). Jižanští běloši trvali na tom, že otroctví má pro všechny bělochy (a dokonce i samotné otroky) hospodářský, společenský a kulturní prospěch a osočovali všechny kritiky otrokářství jako „abolicionisty“.^[82] Ospravedlňování otrokářství zahrnovalo důvody ekonomické, historické, náboženské, právní, společenské a dokonce i humanitární. Obhájci otrokářství tvrdili, že náhlý konec otrokářské ekonomiky by měl hluboký ekonomický dopad pro jižní státy, kde závislost na otrocké práci byla základem jejich ekonomiky. Také argumentovali tím, že osvobození všech otroků by mělo za následek vypuknutí rozsáhlé nezaměstnanosti a chaosu.^[83]

Náboženští aktivisté se kvůli otázce otroctví rozštěpili, například denominace metodistů a baptistů se rozdělily na severní a jižní. Na severu bylo mezi metodisty, kongregacionalisty a kvakery mnoho abolicionistů, zejména mezi ženskými aktivisty. Katolické, episkopální a luteránské denominace otázku otrokářství převážně ignorovaly.^[84]

Problém otrokářství v nových teritoriích byla zdánlivě vyřešen kompromisem z roku 1850, zprostředkovaným Whigem Henrym Clayem a demokratem Stephenem Douglasem; kompromis zahrnoval přijetí Kalifornie jako svobodného státu výměnou za neomezování otrokářství federální vládou v Utahu nebo v Novém Mexiku.^[85] Bodem sporu byl zákon o uprchlých otrocích, (Fugitive Slave Act), přijatý roku 1850, který posílil vynucovací pravomoce federálních úřadů a vyžadoval dokonce i po svobodných státech, aby spolupracovaly při navrácení uprchlých otroků jejich majitelům. Abolicionisté napadali tento zákon jako symbol otrokářství, odrazem toho se stal dobový protiotrokářský bestseller Chaloupka strýčka Toma od Harriety Beecher Stoweové.^[86]

Kompromis z roku 1820 byl zrušen v roce 1854 zákonem Kansas-Nebraska (Kansas–Nebraska Act), který prosazoval senátor Douglas ve jménu „lidové svrchovanosti“ a demokracie. Umožnil voličům obou teritorií rozhodnout o legálnosti otrokářství a umožnila Douglasovi zaujmout neutralitu v otázce otrokářství. Došlo k mobilizaci protiotrokářských sil, což dalo vzniknout nové Republikánské straně. Pro- a protiotrokářsky naladěné skupiny se hrnuly do Kansasu, aby strhly hlasování na svou stranu, což vedlo k miniaturní občanské válce označované „krvácející Kansas“ (Bleeding Kansas). Koncem 50. let 19. století již mladá Republikánská strana ovládala téměř všechny severní státy a tím i elektorát. Trvala na tom, že nesmí být povoleno další šíření otrokářství (které by tak časem mělo samo pomalu vymizet).^[87]

Jižanské společenské kruhy založené na otrokářství zbohatly díky produkci bavlny a dalších zemědělských komodit, některé z nich obzvláště profitovaly z vnitřního obchodu s otroky. Severní města jako Boston a New York, a místní průmysl byly ekonomicky vázány na otrokářství přes bankovnictví, lodní dopravu a výrobu, včetně textilních závodů. V roce 1860 žily na jihu čtyři miliony otroků, což bylo téměř osmkrát více, než kolik jich bylo roku 1790 v celých Spojených státech. Díky silné evropské poptávce po surové bavlně byly plantáže vysoce ziskové. Většina zisků byla investována do nových pozemků a nákupu dalších otroků (z velké části získávaných z upadajících tabákových regionů).

Po dobu 50 z prvních 72 let republiky byl prezidentem Spojených států otrokář; pouze otrokáři byli během tohoto období znovuzvoleni do funkce.^[88] Navíc jižní státy benefitovaly z většího poměrného zastoupení v Kongresu kvůli částečnému započítání otroků do své svobodné populace.

Vzpoury otroků, které vedli Gabriel Prosser (1800), Denmark Vesey (1822), Nat Turner (1831), a nejznáměji John Brown (1859), vzbudily v bílých jižanech strach, což vedlo k přísnějšímu dozoru nad otroky a omezení práv svobodných černochů. Jedním z důsledků byl i výše zmíněný Fugitive Slave Act z roku 1850, který pobouřil seveřany. Podle dříve platného Missourského kompromisu uprchlý otrok, který se dostal do svobodného státu, byl považován za svobodného. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1857 ve věci Dred Scott v. Sandford stanovilo, že Missourský kompromis je protiústavní; rozhořčení republikáni toto považovali za krok k institucionalizování otroctví.

Po Lincolnově vítězství v prezidentských volbách roku 1860 se od unie odtrhlo sedm jižních států, které 8. února 1861 založily nový útvar, Konfederované státy americké („Konfederace“). Napadením Fort Sumter, pevnosti unijní armády v Jižní Karolíně, zahájila Konfederace válku s Unií. Když Lincoln v dubnu 1861 vydal povolávací rozkaz aby získal vojáky k potlačení vzpoury Konfederace, čtyři další státy se odtrhly a připojily ke Konfederaci. Několik (nejsevernějších) „otrokářských států“ se neodtrhlo a staly se z nich tzv. hraniční státy; byly to Delaware, Maryland, Kentucky a Missouri.

V průběhu války se severozápadní část Virginie odtrhla od Konfederace a stala se novým unijním státem Západní Virginie.^[89] Také Západní Virginie je obvykle řazena k hraničním státům.

Občanská válkaeditovat | editovat zdroj

Občanská válka začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. V reakci na útok požádal Lincoln 15. dubna státy o vyslání vojenských oddílů o celkovém počtu 75 000 vojáků. Ty měly znovu získat pevnost, chránit hlavní město a „zachovat Unii“, která z jeho pohledu stále existovala v neporušené podobě navzdory odštěpení jižních států. Armády obou stran se poprvé významně střetly v první bitvě u Bull Runu nedaleko Washingtonu, která skončila porážkou Unie, především ale Konfederaci i Unii ukázala, že válka bude mnohem delší a krvavější než původně obě strany předpokládaly.^[90]

Válka se brzy rozdělila na dvě hlavní oblasti bojových operací: východní a západní. Na západním bojišti si Unie vedla poměrně úspěšně. Velké bitvy u Perryville a Shilohu přinesly Unii strategická vítězství a rozbily snahy Konfederace.^[91]

Válka na východním bojišti začala pro Unii špatně. Po přesvědčivém vítězství Konfederace v bitvě u Bull Runu byl velením armádám Unie pověřen generálmajor George B. McClellan. Po reorganizaci nové Potomacké armády McClellan nedokázal během svého poloostrovního tažení obsadit hlavní město Konfederace, Richmond v Virginii, a následně byl donucen k ústupu útokem nově jmenovaného konfederačního generála Roberta E. Leeho.^[92]

Poté co porazil Unii v druhé bitvě u Bull Runu, zahájil sebejistý Lee invazi na sever, kterou McClellan zastavil v krvavé bitvě u Antietamu. Navzdory tomu byl McClellan zbaven velení kvůli tomu, že odmítl pronásledovat Leeovu otřesenou armádu. Další velitel, generál Ambrose Burnside, utrpěl roku 1862 ponižující porážku od slabší Leeho armády v bitvě u Fredericksburgu, což způsobilo další výměnu velitelů. Lee znovu zvítězil v bitvě u Chancellorsville v květnu 1863, přišel v ní však o svého nejlepšího velitele, generála Stonewalla Jacksona. Lee se však příliš soustředil na východní oblast a ignoroval hrozbu Unie na západě. Lee napadl Pensylvánii aby získal zásoby a demoralizoval Sever. Během pravděpodobně rozhodujícího momentu války byla Leeova armáda těžce poražena v bitvě u Gettysburgu 1.–3. července 1863, a jen s obtížemi se jí podařilo vrátit zpět do Virginie.^[93]

Současně, 4. července 1863, vojska Unie pod velením generála Ulyssea S. Granta získala kontrolu nad řekou Mississippi vítězstvím v bitvě u Vicksburgu, čímž rozdělila území Konfederace. Lincoln jmenoval generála Granta vrchním velitelem všech armád Unie.

Poslední dva roky války byly vyčerpávající pro obě strany. Grant zahájil opotřebovávací válku proti armádě generála Leeho v Severní Virginii. Úspěch této strategie se zakládal na několikanásobně větších lidských i materiálních zdrojích Severu. Opotřebovávací válka byla rozdělena do tří hlavních kampaní. První z nich, Overlandské tažení, přinutilo Leeho ustoupit do města Petersburg ve Virginii. Následně Grant zahájil svou druhou hlavní ofenzívu, Richmond-Petersburské tažení, během něhož Petersburg oblehl. Po téměř desetiměsíčním obléhání Petersburg kapituloval. Nicméně obrana pevnosti Fort Gregg dovolila Leemu vyvést jeho armádu z Petersburgu. Grant ho pronásledoval a zahájil finální Appomattoxskou kampaň, která vedla ke kapitulaci severovirginské armády, kterou Lee podepsal dne 9. dubna 1865 v Appomattox Court House. Následně se vzdaly i ostatní armády Konfederace a válka skončila.

Na základě údajů o sčítání lidu v roce 1860 ve válce zahynulo asi 8 % všech bílých mužů ve věku 13–43 let, z toho 6 % ze Severu a 18 % z Jihu^[94], čímž se americká občanská válka stala nejkrvavější válkou v americké historii. Její důsledky zahrnují ukončení otrokářství ve Spojených státech, obnovení Unie a posílení úlohy federální vlády.

Emancipaceeditovat | editovat zdroj

Proklamace emancipace byla výkonným nařízením, které vydal prezident Abraham Lincoln dne 1. ledna 1863. Jedním rázem změnila federální vládou uznávané právní postavení tří milionů otroků na území Konfederace ze statutu „otrok“ na „svobodný“. Praktický dopad tohoto nařízení byl ten, že jakmile se otrok dostal mimo dosah moci konfederační vlády, ať už útěkem nebo díky postupu jednotek Unie, stal se de iure i de facto svobodným. Majitelé otroka nikdy nebyli odškodněni. Majitelé plantáží, kteří si uvědomili, že emancipace by zničila jejich ekonomický systém, někdy přesouvali své otroky co nejdále mimo dosah armády Unie. Avšak do června 1865 armáda Unie ovládla celé území Konfederace a osvobodila všechny tamní otroky.^[95] Mnoho z nich se přesunulo do táborů spravovaných Úřadem pro osvobozené otroky, kde získali jídlo, přístřeší, zdravotní péči a bylo jim sjednáno zaměstnání.

Strádání a chaos během války a následného období rekonstrukce měly velký negativní dopad na černou populaci, s velkým počtem onemocnělých a zemřelých.^[96]

Éra rekonstrukceeditovat | editovat zdroj

Jako éra rekonstrukce (Reconstruction Era) je považováno období od vyhlášení Lincolnovy Proklamace emancipace dne 1. ledna 1863 až do kompromisu z roku 1877.^[97]

Hlavními otázkami, které Lincoln musel řešit, byly status bývalých otroků (tzv. „Freedmen“), loajalita a občanská práva bývalých jižanských vzbouřenců, status jedenácti bývalých konfederačních států, stanovení pravomocí federální vlády potřebných pro zamezení možné budoucí občanské války a otázka, zda bude hlavní rozhodnutí činit Kongres nebo prezident.

Vážné hrozby hladomoru a vysídlení nezaměstnaných osvobozených otroků se snažila řešit první velký federální úřad pro humanitární záležitosti (Freedmen's Bureau), který řídila armáda.^[98]

Došlo ke schválení tří ústavních dodatků (Reconstruction Amendments), jejichž cílem bylo rozšíření občanských práv pro černé Američany: třináctý dodatek zakázal otroctví; čtrnáctý dodatek zaručil rovná práva pro všechny a občanství pro černochy; patnáctý dodatek zakazoval upírání volebního práva na základě rasy.

Bývalí konfederalisté ovládali většinu jižních států ještě více než dva roky po skončení války. To se však změnilo, když radikální republikáni ve volbách roku 1866 ovládli Kongres. Prezident Andrew Johnson, který se snažil o smírné řešení sjednocení s bývalými povstalci, byl prakticky bezmocný tváří v tvář radikálnímu republikánskému Kongresu; byl na něj dokonce podán impeachment, který však o jeden hlas neprošel. Kongres udělil černochům volební právo a dočasně zbavil řadu bývalých vůdců konfederace práva vykonávat veřejné funkce. V jižních státech přišly k moci nové vlády republikánů, vzniklých na základě koalice tvořené tzv. carpetbaggery (nově příchozí ze severu), a scalawagy (původní bílí jižané), kteří byli pod ochranou americké armády. Oponenti je obviňovali ze zkorumpovanosti a porušování práv bílých obyvatel.^[99]

V reakci na radikály prováděnou rekonstrukci jihu se v roce 1867 jako protipól vynořil Ku-klux-klan (KKK), militantní organizace bílých rasistů zaměřená proti občanským právům černého obyvatelstva a republikánské vládě. Energické prosazování zákona o Ku Klux Klanu z roku 1870 prezidentem Ulysseem Grantem vedlo ke zrušení a rozpuštění organizace. Paramilitantní skupiny, jako byla Bílá liga a Červené košile, vzniklé kolem roku 1874, otevřeně používaly zastrašování a násilí, aby omezily účast černého obyvatelstva ve volbách. Historik George C. Rable je popsal jako vojenské křídlo Demokratické strany.^[99] Postupem času republikáni v jižních státech ztráceli moc ve prospěch konzervativně-demokratické koalice, která do roku 1877 ovládla celý Jih.

Éra rekonstrukce skončila po sporných volbách roku 1876. Kompromis z roku 1877 dal republikánskému kandidátovi Rutherfordovi B. Hayesovi Bílý dům výměnou za stažení všech zbývajících federálních vojsk z jihu. Federální vláda stáhla své jednotky z Jihu a jižní demokraté získali kontrolu nad všemi jižními státy.^[100] Mezi léty 1890–1908 jižní státy efektivně znemožnily možnost účasti ve volbách většině černochů a mnoha chudým bílým. Toho dosáhli ztížením registrace voličů prostřednictvím volebních daní, testů gramotnosti a jiných účelových nařízení. Následně došlo k schválení tzv. zákonů Jima Crowa, segregačních nařízení která černochům přidělila postavení občanů druhé kategorie. Tato situace přetrvala až do období hnutí za občanská práva v 60. letech 20. století.^[101][102]

Západ a Pozlacený věkeditovat | editovat zdroj

Druhá polovina devatenáctého století byla poznamenána rychlým rozvojem a osidlováním dálného Západu. Osadníci zprvu cestovali karavanami povozů a říčními čluny a později pomocí nově dokončené transkontinentální železnice. Velké množství evropských přistěhovalců (zejména z Německa a Skandinávie) získalo levně nebo zcela zdarma farmářskou půdu v prérijních státech. Těžba stříbra a mědi otevřela hornatý západ. Armáda Spojených států často vedla lokální války s indiány vyvolané zabíráním jejich tradičních území příchozími osadníky. Spojené státy postupně odkoupily kmenová území amerických indiánů, umlčely jejich územní nároky a donutily většinu kmenů k přesunu do vyhrazených rezervací. V roce 1894 komentoval Americký úřad pro sčítání lidu období mezi lety 1789–1894 takto:

„Za doby existence Spojených států bylo vedeno více než 40 indiánských válek. Stály životy asi 19 000 bílých mužů, žen a dětí, včetně těch, kteří byli zabiti v jednotlivých soubojích, a životy asi 30 000 indiánů. Skutečný počet zabitých a zraněných indiánů musí být mnohem vyšší než uvedený… Bezpečným odhadem by bylo dalších padesát procent navíc…“^[103]

Termín „Pozlacený věk“ použil Mark Twain při popisu období konce 19. století, nesoucího se ve znamení dramatického rozšíření amerického bohatství a prosperity, podtrženého rozbujelou korupcí ve vládě. Reformy z tohoto období zahrnovaly zákon o státní službě (Civil Service Act), který vyžadoval výběrové zkoušky pro uchazeče o státní zaměstnání. Další důležité legislativní změny zahrnovaly zákon o obchodu mezi státy (Interstate Commerce Act), který ukončil diskriminaci malých dopravců železničními společnostmi a Shermanův antitrustový zákon (Sherman Antitrust Act), který zakázal monopoly v podnikání. Twain považoval toto období za poskvrněné pozemkovými spekulanty, politickými skandály a neetickými obchodními praktikami.^[104] Někteří historikové od dob Charlese A. Bearda a Matthewa Josephsona zastávají názor, že Spojené státy byly během přinejmenším části období Pozlaceného věku a Progresivní éry v podstatě plutokracií.^{[105][106][107][108][109]} Finančníci a průmyslníci jako J. P. Morgan a John D. Rockefeller začali hromadit obrovská bohatství, což v mnohých Američanech vyvolávalo obavy, že národ ztrácí svůj průkopnický rovnostářský duch.^[110] Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Dějiny_Spojených_států_amerických
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.