A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Maďarština (a magyar nyelv) | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Rozšíření | Maďarsko (9,5 milionu) Rumunsko (1,4 milionu) |
Počet mluvčích | 13,31 milionů |
Klasifikace | |
Písmo | Latinka |
Postavení | |
Regulátor | Jazykovědný ústav Maďarské akademie věd (Magyar Tudományos Akadémia Nyelvtudományi Intézete) |
Úřední jazyk | Maďarsko, Evropská unie, regionální jazyk – Slovensko, Slovinsko, Vojvodina (Srbsko), Rakousko a Ukrajina |
Kódy | |
ISO 639-1 | hu |
ISO 639-2 | hun (B) hun (T) |
ISO 639-3 | hun |
Ethnologue | HNG |
Wikipedie | |
hu.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Maďarština je ugrofinský jazyk, kterým se hovoří v Maďarsku, v částech srbské Vojvodiny, na jihu Slovenska, na jihu ukrajinské Zakarpatské oblasti, v částech rakouské spolkové země Burgenlandu, na severozápadě Rumunska a v částech Chorvatska a Slovinska. Maďarsky mluví celkem zhruba 13,3 milionů lidí, což je většina současných mluvčích celé uralské jazykové rodiny.
Klasifikace
Maďarština se řadí do uralské jazykové rodiny, a to do její ugrofinské větve, spolu s jazyky, kterými se hovoří na severovýchodě Evropy (např. finština, estonština). Přes jistou podobnost mluvnického systému a společné kořeny slovní zásoby však je příbuznost s těmito jazyky dosti vzdálená – asi jako slovanských jazyků s jazyky keltskými či íránskými. Nejbližšími příbuznými maďarštiny jsou jazyky nepočetných západosibiřských Chantů a Mansijců čili jazyky obsko-ugrické, s nimiž tvoří skupinu jazyků ugrických, a ani s obskougrickými jazyky není maďarština vzájemně srozumitelná.
Maďarská jazyková oblast je izolovaná – v okolí se hovoří zcela odlišnými indoevropskými jazyky (slovanskými, románskými a germánskými). Částečná lexikální podobnost s nimi je sekundární, způsobená dlouhodobým vzájemným ovlivňováním v rámci areálu dunajského jazykového svazu.
Rozšíření
Maďarsky se hovoří v následujících oblastech:
Stát | Obyvatelé |
---|---|
Maďarsko | 9 546 374[1] |
Rumunsko (hlavně Sedmihradsko a Krišana) |
1 443 970[2] |
Slovensko (jižní pohraničí) | 520 528[3] |
Srbsko (hlavně Vojvodina) |
285 000[4] |
Ukrajina (hlavně jihozápad Zakarpatské oblasti) |
149 400[5] |
Kanada | 75 555[6] |
Izrael | 70 000 |
Rakousko (především Burgenland) |
22 000 |
Chorvatsko (hlavně Baranja a Mezimuří) | 16 500 |
Slovinsko (hlavně Zámuří) |
9 240 |
Jádrem maďarské jazykové oblasti je Maďarsko. Maďarština je dále historicky rozšířena v sousedních zemích a oblastech, které byly v minulosti součástí Uherského království: Slovensko, Podkarpatská Rus na Ukrajině, střední, severní a západní Rumunsko (Sedmihradsko, Krišana, Banát), srbská provincie Vojvodina, chorvatské pohraničí za řekou Drávou, slovinské Zámuří a rakouská spolková země Burgenland.
V součtu přibližně milion maďarských mluvčích žije v dalších zemích světa: Argentina, Austrálie, Belgie, Brazílie, Kanada, Česko, Finsko, Francie, Německo, Nizozemsko, Polsko, Itálie, Švýcarsko, Spojené království, USA, Venezuela a jiné.
Úřední jazyk
Maďarština je úřední jazyk Maďarska, a tím pádem i jeden z úředních jazyků Evropské unie.
Maďarština je také jedním z úředních jazyků Vojvodiny (Srbsko) a oficiální jazyk tři samosprávných obcí ve Slovinsku (Hodoš / Hodos, Dobrovnik / Dobrónak a Lendava / Lendva), spolu se slovinštinou.
Maďarština je také oficiálně uznaný jazyk většiny obyvatel nebo jako regionální jazyk v Rakousku, Chorvatsku a na Slovensku.
V Rumunsku maďarština není úředním jazykem. V případě obcí, měst a samosprávných jednotek s podílem maďarského etnika vyšším než 20 % je povinné, aby byly vyhlášky v takovémto případě psány i maďarsky (dle zákona 215/2001).
Nářečí
Maďarština se dělí na tyto dialekty: Alföld, Západní Dunaj, Dunaj-Tisza, Oblast maďarského průsmyku, Severovýchodní Maďarsko, Severozápadní Maďarsko, sikulština či seklerština a Západní Maďarsko. Všechny tyto dialekty jsou vzájemně srozumitelné. Maďarským dialektem csángó, který není označován za etnolekt, se dorozumívají v kraji Bacău (Rumunsko) a v Moldávii. Většina obyvatel mluvících csángó byla izolována od ostatních Maďarů, a proto si uchovala dialekt velmi podobný střední maďarštině.
Historie
Vývoj maďarštiny se dělí do následujících období, přičemž o maďarštině můžeme hovořit od chvíle, kdy Maďaři přišli na území dnešního Maďarska:
- pramaďarské období (1000 př. n. l. – 896 / 1000 n. l.):
- období pobytu za Uralem (asi do r. 500 př. n. l.) – Pramaďaři žili ještě ve svých uralských sídlech
- období migrace (500 př. n. l. – 896 n. l.) – Pramaďaři se postupně přesouvali, až roku 896 dosáhli horního Potisí (Maďarsko) a roku 1000 vytvořili království
- staromaďarské období (896 / 1000 – 1541): období do začátku nadvlády Turků nad Maďary
- středomaďarské období (1541 – konec 18. století): období do osvícenství a začátku maďarského národního obrození
- novomaďarské období (od konce 18. století dodnes)
Jazykovědci předpokládají, že ugrofinská skupina se z uralských jazyků oddělila již okolo roku 3000 př. n. l. Z tohoto období pochází (i když v různých obměnách) asi tisíc základních ugrofinských slov. Vzhledem k další migraci jednotlivých kmenů se i ugrofinská skupina okolo roku 2000 př. n. l. rozpadla. Ugrijci (Ugorové), předci dnešních Maďarů, směřovali na jih od Uralu. Způsob života i jazyk pak ovlivňoval kontakt s příslušníky íránských národů. Mezi lety 1250 a 1000 př. n. l. Ugrijci přešli na kočovný způsob života a rozdělili se do několika skupin. Předchůdci Maďarů zůstali v jižních stepích, zatímco Vogulové a Osťakové odešli na severovýchod. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. byli i nadále pod vlivem íránských národů (Sarmatů, Alanů a Skythů), což se projevilo i na četných lexikálních přejímkách spjatých především se zemědělstvím a obchodem. Někdy okolo roku 550 n. l. došlo k migraci obyvatel v této oblasti, zřejmě jako reakce na příval altajských kmenů, které značně ovlivnily vývoj v následujících staletích. Mnoho maďarských slov altajského původu pochází z tohoto období.
Předci dnešních Maďarů sami sebe označovali jako ty, kteří mluví. Slovo magyar v sobě obsahuje ugrofinské mon (mluvit, maď. mond) a er (muž). Toto označení pak v různých podobách přešlo i do některých jiných jazyků, včetně češtiny. Většina evropských jazyků však převzala jméno z označení ungri (latinsky Hungari). Předci Maďarů, žijící na dolním Donu, se v 6. století přidali ke kmenovému svazu Onogurů či Oněgurů (znamená deset národů) a stali se součástí mnohonárodnostní turkické říše Levédie. V nejstarších západních písemných záznamech jsou obyvatelé této říše zmiňováni jako turci nebo ungri (podle Onogurů). První písemná zpráva, v níž se označení ungri prokazatelně vztahuje k Maďarům, pochází z roku 834 z Byzance.[7] V 7. století se Levédie stává součástí říše Chazarů. Počátkem 9. století maďarské kmeny odcházejí do oblasti Etelköz ('Meziříčí') mezi Dněprem a Dněstrem a odtamtud ve druhé polovině 9. století putují dál přes Karpaty do Karpatské kotliny.
V 10. století se Maďaři usadili v Podunají a v roce 1000 založil Štěpán I. Uherské království, které bylo od samotného počátku mnohonárodnostní. Spolu s Maďary zemi obývali příslušníci slovanských národů, Němci a Rumuni. Vzájemné kontakty vedly i ke vzájemnému ovlivňování jazyků, především ve slovní zásobě. Kromě jazyků sousedních národů maďarštinu ovlivňovala také latina. Ta byla používána jako úřední jazyk, ale i jako lingua franca pro běžnou komunikaci mezi příslušníky různých národů, které obývaly území království. Latinu na dobré úrovni díky tomu ovládala značná část uherské šlechty i měšťanstva. Jazyk si toto postavení udržel až do pozdního 18. století. V maďarském jazyce rezonují výpůjčky z jazyka původního slovanského obyvatelstva podunajskeho prostoru po zániku Velké Moravy. Příkladem jsou slova ze zemědělství, které příchozí převzali (potok – patak). V maďarských slovech dokonce zůstala zachována staroslověnská nosová výslovnost (houba – gomba) a tvary mnohých slov, jež později v jazycích slovanských prošla metatezí (kolbás > klobás).
Nejstarší maďarské písemné památky pocházejí z konce 10. století. Nejedná se však o žádné významné texty, spíše jen zlomky obsahující převážně osobní a místní jména. Z druhé poloviny 11. století pocházejí první maďarské zlomky psané latinkou. Jedná se především o vpisky do latinských náboženských textů. První souvislý maďarský text pochází z konce 12. století. Maďarsky psaná literatura se rozvíjela po roce 1300. První překlad Bible do maďarštiny byl pořízen po roce 1430 (tzv. Husitská Bible).
Stará maďarština se od současné značně lišila pravopisem, gramatikou i hláskoslovím. Postupně ztratila dřívější dvojhlásky a počet slovesných časů se snížil ze šesti na tři. Ustálila se samohlásková harmonie.
V průběhu 16. a 17. století byla centrální část Uher pod nadvládou Osmanské říše. Jazyk proto byl pod silným vlivem turečtiny. Objevuje se však mnoho nových výpůjček z němčiny a francouzštiny.
V druhé polovině 18. století se objevují první myšlenky národního obrození a potřeba většího praktického využití maďarštiny. V roce 1784 vyhlásil císař Josef II. patent, kterým zaváděl němčinu jako jediný úřední a vyučovací jazyk v Uhrách. Úředníci se měli do tří let naučit německy. Vedly ho k tomu čistě praktické důvody. Latinu, která si do té doby uchovávala své postavení úřední řeči a vysokou prestiž, pokládal za mrtvý jazyk. Maďarština zase byla považována za nedokonalou a nevhodnou pro úřední potřeby. Navíc velká část jazykově různorodého obyvatelstva maďarsky vůbec nemluvila. Jazykové nařízení se však setkalo s velkým odporem. Ve svém důsledku vedlo ke vzniku hnutí za kultivaci a zdokonalení maďarštiny.
Hnutí neologů vytvořilo více než deset tisíc nových slov, především odvozováním od maďarských slovních základů. Mnohá z nich se používají dodnes. Tím bylo maďarštině umožněno plnit mnoho nových funkcí. V první polovině 19. století byla rovněž vytvořena první pravidla maďarského pravopisu. V 1844 byla maďarština prohlášena úředním jazykem a nahradila latinu. Maďarští představitelé nebrali ohled na jazykové požadavky příslušníků ostatních národů, což až do roku 1918 vyvolávalo jejich odpor. V Uherském království netvořili Maďaři většinu. Teprve po jeho rozpadu a vzniku Maďarska v dnešních hranicích se stal maďarský stát národnostně a jazykově více jednotným. Početné maďarsky mluvící obyvatelstvo se ocitlo za hranicemi země na území nově vzniklých států.
Slovní zásoba
Základ slovní zásoby maďarštiny je společný s dalšími uralskými, resp. ugrofinskými jazyky. Bylo identifikováno přibližně 21 % slovních kořenů, které jsou uralského či ugrofinského původu. Zhruba polovina kořenů byla v minulosti přijata z jiných jazyků, především pak slovanských (21 %), z němčiny (11 %) a turkických jazyků (9,5 %). S dalšími evropskými jazyky maďarština sdílí mnoho slov řeckého a latinského původu (6 % kořenů). Z jiných románských jazyků pocházejí asi 2,5 % kmenů, z ostatních jazyků přibližně 1 %. U 30 % není původ jasný.[8]
Při přejímání z jiných jazyků se slova běžně přizpůsobují maďarské fonetice (např. slova asztal – stůl, a udvar – dvůr, pocházejí (někdy tranzitně) ze slovanských jazyků, slovo polgár – občan z němčiny (Bürger)). Výjimkou jsou slova řeckého a latinského původu, která jsou většinou snadno rozeznatelná i pro mluvčí jiných jazyků, zejména byla-li převzata až v moderní době.
Slovotvorba
Slovní zásoba se rozšiřuje vytvářením slov z existujících slovních základů. Odvozování slov se uskutečňuje pomocí slovotvorných předpon a přípon. Velmi hojné je též skládání.
Příklady slovotvorby v maďarštině:
- základní slovo: ad = dát, dávat
- předpony: bead = podat, elad = prodat, felad = podat, kiad = vydat
- přípony: adag = dávka, porce, adó = daň
- předpony i přípony: kiadó = vydavatel, vydavatelství
- skládání: munkaadó = zaměstnavatel (ten, kdo dává práci)
- kéz = ruka, kézi = ruční
- munka = práce
- kézimunka = ruční práce
Abeceda a pravopis
Maďarština používá latinku, rozšířenou o znaky s diakritikou a spřežky. Maďarská abeceda (ábécé) má 44 písmen:
Písmeno | A a |
Á á |
B b |
C c |
Cs cs |
D d |
Dz dz |
Dzs dzs |
E e |
É é |
F f |
G g |
Gy gy |
H h |
I i |
Í í |
J j |
K k |
L l |
Ly ly |
M m |
N n |
Ny ny |
O o |
Ó ó |
Ö ö |
Ő ő |
P p |
Q q |
R r |
S s |
Sz sz |
T t |
Ty ty |
U u |
Ú ú |
Ü ü |
Ű ű |
V v |
W w |
X x |
Y y |
Z z |
Zs zs |
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Výslovnost (IPA) | ɒ | aː | b | t͡s | t͡ʃ | d | d͡z | d͡ʒ | ɛ | eː | f | g | ɟ | h | i | iː | j | k | l | j | m | n | ɲ | o | oː | ø | øː | p | kv | r | ʃ | s | t | c | u | uː | y | yː | v | v | ks | * | z | ʒ |
Maďarský pravopis je v principu fonologický. Velmi dobře koresponduje s výslovností. Výjimkou jsou pouze některé asimilace (splývání) souhlásek, které se v písmu neprojevují, např. adj (dej). V cizích slovech se obvykle přizpůsobuje maďarskému pravopisu: gimnázium (česky gymnázium).
Písmena q, w a x se píší pouze v cizích slovech. Písmeno y v maďarských slovech neoznačuje samohlásku. Je součástí spřežek, digrafů, v nichž měkčí, palatalizuje předchozí souhlásku.
V příjmeních se lze dosud setkat s archaickými pravopisnými jevy, jako je spřežka cz (= c), ch (= cs) eö, ew, w (= ö, ő), aá, eé, oó (= á, é, ó), ss (= s, zs), gh, th (= g, t) a koncové -y (= i). Zejména poslední jev může působit nejasnost ve výslovnosti, pokud y následuje za souhláskou, s níž může tvořit spřežku (g, l, n, t). Např. Batthyány , aktuálním pravopisem Battyányi. V zápisu 18. a 19. století grafém y namísto i (odvozovací přípona některých desubstantivních přídavných jmén), mnohdy značil šlechtický přídomek.
Diakritická znaménka
Diakritická znaménka se využívají u samohlásek:
- dvě tečky – označují krátké předopatrové zaokrouhlené, retné samohlásky: ö, ü (jako v němčině)
- čárka – označuje dlouhé samohlásky: á, é, í, ó, ú (jako v češtině)
- dvě čárky – označují délku předopatrových zaokrouhlených samohlásek: ő, ű
Spřežky
Maďarština používá celou řadu spřežek:
Spřežka | Výslovnost (IPA) |
V češtině odpovídá |
Příklad |
---|---|---|---|
ny | ň | nyúl = zajíc | |
gy | ď | gyerek = dítě | |
ly | j | hely = místo | |
ty | ť | tyúk = slepice | |
cs | č | család = rodina | |
sz | s | szép = krásný, krásná, krásné | |
dz | d͡z | dz | lopódzás lopoːd͡zaːʃ = obtěžování, stalking |
dzs | d͡ʒ | dž | dzsem d͡ʒɛm = džem |
zs | ʒ | ž | zseb ʒɛb = kapsa |
Psané s se vyslovuje ʃ (tedy jako české š: sajt ʃɒjt = sýr), zatímco vyslovované s se zapisuje spřežkou sz (Székesfehérvár seːkɛʃfɛɦeːrvaːr). Je to tedy naopak než v polštině.
Spřežka ly původně označovala hlásku ʎ (jako měkké slovenské ľ). V současnosti se však standardně vyslovuje j, původní výslovnost zůstala jen v některých dialektech. Slova, v nichž se ly píše, se učí žáci nazpaměť.
Příjmení – ortografie přípony „yi“editovat | editovat zdroj
Příjmení, která odkazují na místo původu a končí příponou „i“, mají dvě možné koncovky: mohou být psány s příponou „i“ používanou v každém jiném kontextu nebo s koncovkou „y“, obě znamenají „od“ nebo „z“ místa a vyslovují se stejným způsobem. Zdvojená přípona -yi znamená pro -i předponu „z“ a pro -y pokud nenásleduje po n (poté n změkčuje na ň) znamená „starý“ původ. Rodina pocházející ze Szegedu a pojmenovaná podle této skutečnosti tak může hláskovat své příjmení „Petr Szegedi“ nebo „Petr Szegedy“ nebo „Petr Szegedyi“ což znamená „Petr ze Szegedu“ nebo „Petr ze Szegedu/Petr de Szeged“ nebo „Petr ze Szegedu/Petr de Szegedy“.[9] Bylo populární věrit, že přípona „y“ nebo „yi“ označuje ušlechtilý původ, ale to nemusí být pravda. Pravdou je, že -y a yi je starší pravopis a starší záznamy s větší pravděpodobností zaznamenávaly lidi s vyšším postavením a bohatstvím.[10][11]
Nositelé maďarské přípony yieditovat | editovat zdroj
- Mihaly Csikszentmihalyi
- Antonín Apponyi
- Áron Szilágyi
- Béla Štěpán Széchenyi
- Alois Serényi
- John Charles Polanyi
- Albert Szent-Györgyi
- István Abonyi
- Radoslav Rochallyi
Zdvojené (dlouhé) souhláskyeditovat | editovat zdroj
V zápisu zdvojené souhlásky se vyslovují dlouze (hozzám hozzaːm / hozːaːm = ke mně). U spřežek se zdvojuje pouze první písmeno (jössz jøss / jøsː = přicházíš).
Délka souhlásky je distinktivním rysem, rozlišuje význam, např.: megy mɛɟ = jde vs. meggy mɛɟɟ / mɛɟː = višeň.
Výslovnosteditovat | editovat zdroj
Přízvukeditovat | editovat zdroj
Přízvuk je v maďarštině pevný, vždy na první slabice. Není na členech. Nerozlišuje význam slov. Nezávisí na něm kvalita ani délka hlásek. Nedochází k redukci nepřízvučných slabik.
Samohláskyeditovat | editovat zdroj
Maďarština má sedm krátkých a sedm dlouhých samohlásek. Délka samohlásek je důležitá pro rozlišení významu. Krátké a dlouhé samohlásky tvoří páry. Většina členů těchto párů se vyslovuje stejně, liší se jen délkou trvání. Rozdílná výslovnost je ve dvou případech:
- <a> / <á>: krátké a se vyslovuje jako zadní ɒ, zní přibližně mezi českými /a/ a /o/, například ve slově Budapest budɒpɛʃt. Dlouhé á se vyslovuje stejně jako v češtině
- <e> / <é>: krátké e je otevřené ɛ, vyslovuje se přibližně jako v češtině. Dlouhé é je zavřené eː, blíží se í