Rus-M byla navržená ruská nosná raketa určená jako hlavní nosič nové kosmické lodě pro lety s lidskou posádkou PPTS, která má nahradit loď Sojuz.

Raketa byla vyvíjena od roku 2009 ruským podnikem CSKB-Progress v Samaře. Program byl ukončen roku 2011. Tehdejší šéf ruské kosmické agentury Roskosmos Vladimir Popovkin to zdůvodnil faktem, že není potřeba zcela nová kosmická raketa a lze používat ty, které jsou již k dispozici.

Historie

Podnik CSKB-Progress získal zakázku na novou kosmickou raketu pro lety s lidskou posádkou na jaře roku 2009. Projekt byl představen na letecké show v Moskvě v roce 2009 a očekávalo se, že budou agentuře Roskosmos předloženy předběžné návrhy konstrukce do roku 2010.

Požadavky

Roskosmos předložil podniku CSKB především požadavky na bezpečnost. Bylo požadováno, aby byla nová nosná raketa mimořádně spolehlivá. Dále mělo být možné, aby posádka bezpečně unikla při havárii nosné rakety v jakékoli fázi letu nosné rakety a současně musel být umožněn odjezd posádky a obsluhy v případě nouzové situace během předstartovní přípravy rakety na kosmodromu. Plánovaná nosnost rakety na nízkou oběžnou dráhu byla 23 800 kilogramů. Nosič měl posloužit pro budoucí vývoj nových těžkých a supertěžkých nosičů s nosností 50-60 tun, respektive 130-150 tun na nízkou oběžnou dráhu.

Popis

Celkem byly plánovány čtyři varianty nosiče Rus-M. Každá verze měla mít různý počet jader na prvním stupni a dále urychlovací bloky s motory RD-180, které spalují petrolej a kapalný kyslík. Dále měla raketa obsahovat dva horní stupně poháněné motory RD-0146, další možností byl stupeň shodný s horním stupněm rakety Sojuz 2.

První verze nosiče měla používat tříjádrový první stupeň s urychlovacími bloky. Nosnost této verze měla být 23,8 tuny na nízkou oběžnou dráhu o výšce 200 km a sklonu 51,7 stupňů k rovníku nebo 18,8 tun na dráhu o výšce 400 km. Dále měl mít nosič kapacitu 7 tun na dráhu přechodnou ke geostacionární a 4 tuny přímo na geostacionární oběžnou dráhu. Druhá verze měla mít o dvě jádra v prvním stupni navíc, což mělo umožnit zvýšení nosnosti až na 35 tun, třetí verze měla mít nosnost až 50 tun. Čtvrtá verze měla být nejlehčí s jedním jádrem a horními stupni odvozenými od Sojuzu-2.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rus-M na anglické Wikipedii.