Oxidy (dříve psáno oxydy, v souladu s dalšími jazyky ^[1][2], zastarale kysličníky) jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku s méně elektronegativními (elektropozitivnějšími) prvky. Oxidy mohou vznikat buď prudkou oxidací (hořením) za přítomnosti kyslíku anebo pozvolnou oxidací jiným způsobem, zejména kyslíkem atmosférickým anebo kyslíkem obsaženým v některých látkách (oxidačních činidlech), a při dalších chemických reakcích. Kyslík má v oxidech oxidační číslo −II.

Pojmenování oxidů

Tato část článku potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

V českém jazyce se pro pojmenování oxidů používá unikátní chemické názvosloví, jehož autorem je Vojtěch Šafařík. Vzorec oxidu odpovídá schématu X_mO_n, kde X je chemická značka prvku a m a n jsou počty atomů. Pokud je počet atomů (m, n) roven jedné, nepíše se ani nevyslovuje. Koncovka názvu je odvozena podle valence příslušného prvku X (pro jedno- až osmimocný prvek postupně -ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý, -utý).

U některých oxidů jsou výjimečné zvláštnosti nebo nepravidelnosti:

• pravidelně utvořený název se nepoužívá nebo se používá méně často, například H₂O není oxid vodný ale voda,
• P₄O₁₀ (P₂O₅) není oxid „fosforičný“, ale fosforečný (v rámci pravidla),
• pravidlo valence nutně nezohledňuje násobný počet atomů, například dvě zápisem rozdílné sloučeniny NO₂ i N₂O₄ jsou shodně oxid dusičitý.

Tabulka

Pokud je třeba vypočítat zapsaný poměr mezi atomy, lze použít jednoduché pravidlo:

• Pokud je oxidační číslo n sudé (n=2x, x=1, 2, 3 nebo 4), zapisuje se poměr s počáteční jedničkou (v čitateli): 1:n/2
• Pokud je oxidační číslo n liché (n=2x+1), zapisuje se poměr s dvojkou na začátku 2:n

V současnosti se zvažuje ještě zavedení koncovky -utý pro oxidační číslo atomu oxidu IX.^[4]

Dělení^[5][6]56" class="mw-editsection-visualeditor">editovat | editovat zdroj

Dle chemického chováníeditovat | editovat zdroj

Kyseléeditovat | editovat zdroj

Většinou to jsou oxidy od kovů s oxidačním číslem vyšším než pět a nebo od nekovových prvků. S vodou reagují za vzniku kyslíkatých kyselin, popřípadě, pokud nejsou rozpustné ve vodě, s bází za vzniku solí.

Bazickéeditovat | editovat zdroj

Oxidy od elektropozitivních prvků (typicky I.A a II.A skupina). S vodou reagují za vzniků hydroxidů daného kovu.

Neutrálníeditovat | editovat zdroj

Oxidy nereagující s kyselinami ani zásadami. Příklady mohou být oxidy dusnatý a uhelnatý

Amfoterníeditovat | editovat zdroj

Většinou oxidy s nízkými oxidačními čísly. Reagují se zásadami i kyselinami za vzniků solí. Jako příklad může být oxid zinečnatý.

Podle strukturyeditovat | editovat zdroj

Iontovéeditovat | editovat zdroj

V těchto oxidech je mezi atomem kyslíku a druhého prvku iontová vazba. Z toho vyplývá že iontové oxidy tvoří převážně elektropozitivní prvky. O²⁻ iont je silná zásada (s vodou reaguje za vzniku dvou hydroxidových iontů - odjímá jí proton).

Polymerníeditovat | editovat zdroj

Tyto oxidy tvoří řetězovité uspořádaní ve kterém se opakuje základní molekula. Příklad může být oxid křemičitý.

Molekulovéeditovat | editovat zdroj

V těchto oxidech se uplatňují kovalentní vazby.

Podvojnéeditovat | editovat zdroj

Oxidy obsahující dva různé kovy.

Referenceeditovat | editovat zdroj

Související článkyeditovat | editovat zdroj

• Oxidační číslo

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu oxid na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo oxid ve Wikislovníku