A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Typ | Abeceda |
|---|---|
| Mluvené jazyky | fonetický a fonemický přepis jakéhokoliv jazyka |
| Vytvořeno | 1888 |
| ISO 15924 | Latn, 215 |
| Poznámka: Tato stránka může obsahovat fonetické symboly IPA v kódování Unicode. | |
Mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet, IPA, Alphabet phonétique international, API) je znakový systém navržený jazykovědci k fonetickému zápisu a popisu hlasových projevů lidí mluvících rozdílnými jazyky. Úkolem mezinárodní fonetické abecedy je věrně, výstižně a široce zachytit mluvený projev lidí různých jazykových skupin, tak aby byl fonémicky a foneticky správný.
Mezinárodní fonetickou abecedu tvoří fonetické znaky, které vycházejí převážně z minuskulí latinky a řeckého písma. V kódování Unicode jsou jim vyhrazeny znaky U+0250 až U+02AF.
Historie
Systém byl vyvinut francouzskými a britskými učiteli jazyků pod záštitou Mezinárodní fonetické asociace, která vznikla v roce 1886 v Paříži. Tým vedl Paul Passy. První oficiální verzi abecedy publikoval v roce 1888 Passy. Členové asociace založili abecedu na abecedě Henryho Sweeta (1845–1912), který ji vytvořil z abecedy Isaaka Pitmana a Alexandra Ellise.
Od té doby prošla Mezinárodní fonetická abeceda mnoha revizemi, včetně několika velkých změn stvrzených Kielskou konvencí roku 1989; poslední revize proběhla v roce 1993, a znovu byla aktualizována roku 1996. ExtIPA byla prvně vytvořena roku 1991 a revidována 1997; kvalitativní symboly (VoQS, Voice Quality Symbols) byly navrženy v roce 1995, aby ještě více rozvinuly systém přepisu.
Využití
Výhodou IPA je univerzálnost použití pro přepis výslovnosti kteréhokoliv jazyka. Takový přepis je srozumitelný odborníkům na celém světě. Největší využití tedy najde v odborné literatuře. Pro laika je však takovýto přepis těžko srozumitelný, proto se v jazykové literatuře určené širší veřejnosti používají i jiné způsoby přepisu výslovnosti.
IPA používá v současnosti mnoho britských anglických slovníků (velká komplikovanost a nestandardnost anglického pravopisu vede k potřebě slovníků, které uvádějí správnou výslovnost anglických slov i pro rodilé mluvčí), americké slovníky obvykle využívají jiný způsob transkripce.
V českém prostředí se k přepisu výslovnosti cizích jazyků obvykle používají znaky české abecedy odpovídající příslušným hláskám, např. místo . Často se též používají znaky, které v češtině vyjadřují podobně znějící hlásku jako v češtině (např. místo , místo v anglických slovech). Z IPA se vypůjčují pouze symboly označující hlásky, které jsou v češtině cizí, v anglicko-českých slovnících to jsou obvykle . Takovýto způsob přepisu je pro českého uživatele srozumitelnější. Na odlišnosti ve výslovnosti učebnice a slovníky obvykle poukazují.
Názvoslovná komise ČÚZK používá mezinárodní fonetickou abecedu u přepisu výslovnosti českých endonym v databázi Geonames.[1]
Přehled samohlásek
IPA zaznamenává 30 základních samohlásek, které se diakritickými znaménky mohou ještě pozměňovat, např. v délce či v intonaci.
| Přední | Téměř
přední |
Střední | Téměř
zadní |
Zadní | |
| Zavřená | |||||
| Téměř zavřená | |||||
| Polozavřená | |||||
| Středová | |||||
| Polootevřená | |||||
| Téměř otevřená | |||||
| Otevřená | |||||
Tam, kde se symboly objevují ve dvojicích,
znak vpravo označuje zaokrouhlenou samohlásku. | |||||
Tato stránka obsahuje fonetické informace ve znacích IPA,
které se nemusí v některých prohlížečích zobrazovat správně
Přehled souhlásek
Souhlásky mají 65 písmen pro pulmonické a 30 nepulmonických a ostatních:
Afrikáty a dvojí artikulace
Afrikáty a souhlásky s dvojí artikulací se zapisují pomocí dvou symbolů. K vyznačení současné artikulace se obvykle používá diakritické znaménko – vázací znak umístěný nad písmeny nebo pod nimi.
Ligatury
Šest nejobvyklejších afrikát se též zapisuje pomocí ligatury (symbol vzniklý spojením dvou písmen), která je však v IPA neoficiální. Ligatury jsou i v některých národních abecedách, např. v nizozemské. Ligatury se ujaly jako znaky ekvivalentní spřežkám. V češtině by se tedy hodila pro hlásku ch.
| Vázání | Ligatura | Popis |
|---|---|---|
| t͡s | ʦ | neznělá alveolární afrikáta |
| d͡z | ʣ | znělá alveolární afrikáta |
| t͡ʃ | ʧ | neznělá postalveolární afrikáta |
| d͡ʒ | ʤ | znělá postalveolární afrikáta |
| t͡ɕ | ʨ | neznělá alveolopalatální afrikáta |
| d͡ʑ | ʥ | znělá alveolopalatální afrikáta |
| t͡ɬ | – | neznělá alveolární laterální afrikáta |
| d͡ɮ | – | znělá alveolární laterální afrikáta |
| k͡p | – | neznělá labiovelární ploziva |
| ɡ͡b | – | znělá labiovelární ploziva |
| ŋ͡m | – | Labiovelární nazála |
Diakritika
Diakritika se používá v případech, kdy je potřeba zaznamenat obměnu výslovnosti určité hlásky, pro kterou neexistuje v IPA samostatný symbol. Diakritická znaménka se obvykle zaznamenávají pod symbol, ale v případě potřeby je lze umístit i nad něj, např. ŋ̊ – neznělá velární nazála.