Vyslovení nedůvěry vládě je akt, který používá parlament k odstavení vlády od moci. Při kladném výsledku hlasování vláda podává demisi. Parlament tak může učinit například kvůli nedostatečné akceschopnosti vlády nebo kvůli vládním korupčním aférám.

Tři typy vyslovení nedůvěry

Demokratické státy nejčastěji využívají jeden ze tří typů vyslovení nedůvěry.^[1]

Konstruktivní vyslovení nedůvěry

Pokud dojde k iniciaci hlasování o nedůvěře vlády, musí opozice zároveň předložit návrh na nového premiéra, kterého při následném hlasování o nedůvěře vlády zvolí jakožto následníka. Cílem využití konstruktivního vyslovení nedůvěry je snaha předejít případným vládním krizím. Návrh na upravení ústavy a zavedení tohoto typu vyslovování nedůvěry se v Česku pokusila vláda Petra Nečase v roce 2012. Stále tento typ hlasování využívá například Německo, Polsko, Španělsko, atd. Viz Konstruktivní vyslovení nedůvěry

Vyslovení nedůvěry absolutní většinou

V tomto případě je při vyslovení nedůvěry potřeba, aby pro hlasovala většina všech poslanců. V současné době se tento typ používá v Česku, na Slovensku a ve Francii

Vyslovení nedůvěry prostou většinou

K vyslovení nedůvěry tímto způsobem stačí podpora většiny poslanců, kteří jsou na hlasování přítomni. Systém prosté většiny můžeme najít ve Velké Británii, dále v Dánsku nebo v Itálii

V různých státech

Kontrolní mechanismus vyslovení důvěry lze najít ve většině demokratických státních zřízení.

Česko

Jelikož zde je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, podle čl.68 Ústavy ČR, je to tedy pouze dolní komora parlamentu, která může iniciovat hlasování o nedůvěře vlády. K vyvolání hlasování je potřeba podpora alespoň 50 poslanců, kteří k tomu podají příslušný návrh. Za předpokladu, že je tato podmínka splněna, dojde k samotnému hlasování. Pro úspěšné hlasování o nedůvěře vládě je nutné, aby nadpoloviční většina všech poslanců (absolutní většina) vyslovila svůj souhlas. V případě úspěšného hlasování je vláda nucena podat demisi.

V českém prostředí byla vyvinuta snaha o vyslovení nedůvěry v každém volebním období po roce 2000, nicméně úspěšná byla pouze jedenkrát, a to v roce 2009.

Velká Británie^[2]2" class="mw-editsection-visualeditor">editovat | editovat zdroj

Kvůli nepsané ústavě a politickému systému založenému na zvykovém právu je obtížné přesně stanovit podmínky pro vyslovení nedůvěry vládě. Členové opozice v dolní komoře parlamentu “vyslovují nedůvěru” různými vládními kroky, ale k samotnému aktu vyslovení dochází i jinými prostředky než prostým hlasováním většiny přítomných o nedůvěře. Může se jednat například o neschopnost prosadit zákon o státním rozpočtu nebo o zásadní zákony, jejichž schválení vláda, v případě zvolení, slibovala v předvolební kampani. Pokud k vyslovení nedůvěry skutečně dojde, dolní komora parlamentu- sněmovna (House of Commons) je rozpuštěna a vypisují se nové volby. Naposledy se tak stalo v roce 1979, kdy byla labouristické vládě Jamese Callaghana vyslovena nedůvěra o jediný hlas, 310 proti a 311 pro. Následně se postu ministerského předsedy ujala Margaret Thatcherová z konzervativní strany.^[3]

Francie^[4]editovat | editovat zdroj

Francouzské národní shromáždění může hlasovat o vyjádření nedůvěry vládě za předpokladu, že jej podpoří minimálně jedna desetina všech poslanců. Pokud se tak stane a návrh dostatečnou podporu skutečně získá, je povinností vyplývající z ústavy počkat 48 hodin před samotným hlasováním o vyslovení nedůvěry. K vyslovení dojde při kladném vyjádření absolutní většiny všech poslanců. Pokud je vládě nakonec vyslovena nedůvěra, premiér podává demisi za sebe i za vládu prezidentovi republiky. Posledním vyslovením nedůvěry byl v roce 1962 postižen Georges Pompidou.^[5] Za normálních okolností by vláda podala demisi prezidentovi, zde ovšem De Gaulle místo toho rozpustil Národní shromáždění, dle článku 12 ústavy a nechal Pompidoua jakožto předsedu vlády.

Itálie^[6]editovat | editovat zdroj

K tomu, aby byla vláda důvěryhodnou, potřebuje, na rozdíl od výše popsaných států, souhlas obou komor parlamentu. V případě nedůvěry je ale potřeba pouze názor dolní komory. Pro vznesení hlasování o nedůvěře vlády je potřeba alespoň jedna desetina ze všech 630 poslanců. Při podpoře návrhu je podle ústavy nutno počkat 3 dny před samotným hlasováním o nedůvěře. K vyslovení nedůvěry stačí prostá většina, tedy pouze většina všech přítomných poslancůM5 . Nejnovější případ vyslovení nedůvěry byl v roce 2008, kdy tehdejší premiér Romano Prodi ztratil důvěru senátu.^[7]

Referenceeditovat | editovat zdroj

Související článkyeditovat | editovat zdroj

• Seznam hlasování o důvěře vládě České republiky