Jekatěrinburg Екатеринбург
znak vlajka
Poloha
Souřadnice	56°50′8″ s. š., 60°36′46″ v. d.
Nadmořská výška	~270 m n. m.
Časové pásmo	UTC+5[1]
Stát	Rusko Rusko
Federální okruh	Uralský
Oblast	Sverdlovská
Administrativní dělení	7 rajónů
Sverdlovská oblast na mapě Ruska
Jekatěrinburg
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	468 km²
Počet obyvatel	1 468 833 (2018)[2][3]
Hustota zalidnění	3 138,5 obyv./km²
Etnické složení	Rusové (89,04 %), Tataři (3,72 %), Ukrajinci (1,03 %), Baškirové (0,96 %)
Náboženské složení	pravoslaví, islám, judaismus
Správa
Starosta	Alexandr Vysokinskij
Vznik	1723
Zakladatel	Petr I.
Oficiální web	www.ekburg.ru
Telefonní předvolba	343
PSČ	620000–620999
Označení vozidel	66, 96 a 196
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jekatěrinburg (rusky Екатеринбург, v letech 1924–1991 Sverdlovsk, rusky Свердловск) je město v Rusku, centrum Uralského federálního okruhu a Sverdlovské oblasti. Rozkládá se na severovýchodním podhůří Uralu na březích řeky Iseť. Jekatěrinburg je čtvrté největší město v Rusku. Bývá nazýván „třetím hlavním městem Ruska“, jelikož se řadí na třetí místo velikostí ekonomiky, kultury, dopravy a turismu.^[4][5][6][7] Je také významným administrativním, průmyslovým, vědeckým a vzdělávacím centrem. Žije zde přibližně 1,47 milionu^[2][3] obyvatel.

Město leží na hranici mezi evropskou a asijskou částí Ruska. Založeno bylo Petrem I. Velikým jako jedno z prvních průmyslových center v Rusku. Nese jméno jeho manželky, Kateřiny I. Ruské. Za svůj rozvoj historicky vděčí jednak místnímu nerostnému bohatství, jednak Sibiřskému traktu a později Transsibiřské magistrále, kteréžto dopravní tepny využily možnosti nejsnáze zde překonat uralské pohoří.

Historie

Před ruskou kolonizací

Údolí řeky Iseť bylo osídleno odpradávna, neboť představovalo snadnou trasu přes Ural dále na Sibiř. Až do příchodu Rusů zde však nikdy nebyla žádná města.

Nejstarší objevená sídliště na území Jekatěrinburgu spadají do 8.–7. tisíciletí př. n. l. Jedná se především o archeologické naleziště Palkinské kamenné stany na břehu řeky Iseť. Na místě neolitického sídliště Iseťské pravobřeží I (6. až 5. tisíciletí př. n. l.) byly objeveny dílny na zpracování kamene: brusné desky, kovadliny, rozpracované i dokončené zbraně. Od 2. tis. př. n. l. zde žili metalurgové, kteří využívali místní přírodní bohatství a dovedli tavit měď. Nalezeny tak byly figurky ptáků, zvířat, lidí, hroty střel, předměty denní potřeby. O něco později se místní naučili pracovat i se železem.

Příchod Rusů a založení města

Před ruskou kolonizací Uralu bylo území Jekatěrinburgu po staletí ovládáno Baškiry, byť stálé osídlení zde nebylo. V okolí bylo pouze roztroušeno několik turkických a ugrofinských kmenů. K Ruskému carství byly tyto oblasti připojeny v polovině 17. století. Ještě na konci tohoto století zde vzniklo několik ruských osad. Významnější rozvoj však nastal až na počátku 18. století, kdy na území dnešního města vzniklo několik menších železáren, využívajících nerostné bohatství Uralu.

Car Petr I. nebyl ovšem spokojen s výkonem uralských státních železáren. Z iniciativy Vasilije Nikitiče Tatiščeva bylo proto přijato rozhodnutí o zbudování nového velkého závodu, využívajícího sílu řeky Iseť. Výstavba proběhla mezi lety 1721–1723 pod vedením ruského vojenského inženýra německého původu Georga Wilhelma de Hennina, který také navrhl pojmenovat železárnu po carově manželce Kateřině I. Ruské. Pro potřeby železárny byla na řece vybudována Městská nádrž. Na ochranu před případnými útoky původního obyvatelstva vznikla okolo závodu pevnost.

Dne 18. listopadu 1723 byly poprvé spuštěny buchary nové Jekatěrinburské státní železárny a právě tento den je považován za datum založení města.

18. století

Jekatěrinburg se začal rozvíjet jako moderní průmyslové srdce rozsáhlého hornického kraje, rozkládajícího se na obou stranách uralského hřbetu. Záhy následovaly Iseťská státní železárna velkokněžny Anny a Hornouktusská státní železárna velkokněžny Alžběty (1726). Téhož roku vznikla i Jekatěrinburská mincovna (v 18. a 19. stol. největší výrobce měděných mincí v Rusku). Jekatěrinburská brusírna zpracovávala od roku 1738 uralské drahé kamení, její výrobky zdobí interiéry předních paláců Petrohradu a Carského Sela, např. Zimní palác. V roce 1748 byl nedaleko Jekatěrinburgu otevřen první zlatý důl v Rusku. V polovině 18. století se zde vyráběly prakticky všechny myslitelné průmyslové výrobky. Ve 2. polovině století se začal rozvíjet také potravinářský, kožedělný či mydlářský průmysl.

Obyvatelstvo nového města bylo zpočátku tvořeno především vysídlenci z centrálního Ruska, z velké části se jednalo o pronásledované starověrce. Životní podmínky v prvních letech byly natolik tvrdé, že docházelo nejenom k útěkům nevolníků, ale i vojáků vykonávajících dozor.

Během Pugačovova povstání (1773–1775) se stal Jekatěrinburg důležitou protipovstaleckou baštou. Místní vojenská posádka provedla nejedno úspěšné tažení proti Pugačovovým přívržencům a úspěšně zabránila pokusu o obležení samotného města. Jekatěrinburgská pevnost byla v této době modernizována a rozšířena.

Administrativní reforma Kateřiny II. Veliké zrušila Sibiřskou gubernii, a Jekatěrinburg tak byl roku 1781 přičleněn k Permskému místodržitelství (od roku 1796 Permská gubernie), ačkoliv byl velmi dlouho lidnatější, průmyslově i obchodně významnější než Perm. Zároveň mu byl také udělen status města. Velmi důležitým impulzem pro rozvoj bylo přivedení Sibiřského traktu do města (1783). Jekatěrinburg se tímto stal důležitým dopravním uzlem a tržištěm.

19. století

Počátek 19. století se ve městě nesl v duchu zlaté horečky. Jen roku 1824 pracovalo v tzv. Jekatěrinburském zlatém údolí 85 zlatých dolů a známo bylo dalších 23 ložisek. Velký podíl na těžbě a zpracování zlata na Uralu i na západní Sibiři měli právě jekatěrinburští kupci, kteří ostatně v této době kontrolovali velkou část ruského obchodu s cennými kovy a drahými kameny. Vedle zlata se zde těžily a zpracovávaly také smaragdy, safíry, akvamaríny či diamanty. Aby bylo zajištěno plynutí výnosů z těžby do státní pokladny, v letech 1807–1867 měl Jekatěrinburg jako jediný v Rusku status hornického města, podléhal tedy přímo tzv. báňskému veliteli, ministru financí a carovi. V praxi to znamenalo velmi přísný vojenský režim, proti kterému vystupovali především místní kupci.

Po zrušení nevolnictví (1861) a zrušení statusu hornického města se začala více rozvíjet doprava, potravinářství, lehký průmysl a bankovnictví.

Roku 1878 byla přes Ural položena první železnice, která propojila Jekatěrinburg s guberniální Permí. V roce 1888 byla dokončena trať Jekatěrinburg – Ťumeň a roku 1897 bylo město napojeno na Transsibiřskou magistrálu. Železnice přinesla další impuls k rozvoji průmyslu. Roku 1904 žilo v Jekatěrinburgu přes 50 tisíc lidí a jenom v samotném městě bylo v provozu 49 velkých průmyslových podniků a přes 300 malých řemeslných dílen.

Revoluce a českoslovenští legionáři

Na přelomu 19. a 20. století bylo ve městě velmi silné dělnické hnutí. Roku 1905 se zde pod vedením Jakova Sverdlova konala velká brutálně potlačená manifestace. 8. listopadu 1917 převzali bolševici bez boje moc a v lednu 1918 vyhlásili Jekatěrinburskou gubernii. 30. dubna téhož roku byl do města přivezen car Mikuláš II. se svou rodinou a několika sloužícími. Umístěni byli v bývalém domě inženýra Ipaťjeva. V červenci 1918 ovšem již k městu postupovaly bělogvardějské oddíly a také českoslovenští legionáři ^[8], Uralský oblastní sovět proto rozhodl o popravě carské rodiny (vykonána v noci z 16. na 17. července 1918).

Jekatěrinburští komunisté se obávali o ztrátu moci nad městem oprávněně. Již 24. července 1918 stály před Jekatěrinburgem části 2. a 3. pluku a 3. úderná rota československých legionářů pod velením plukovníka Vojcechovského. 25. července 1918 v časných ranních hodinách vyrazili Čechoslováci do útoku. Téhož dne po poledni byl Jekatěrinburg dobyt, a legionářům se tak otevřela cesta na Perm. Ta se ovšem zkomplikovala, neboť bolševici podnikali v srpnu 1918 na Jekatěrinburg četné útoky a za městem tak probíhaly prudké boje, které přinesly mnoho obětí (viz pomník československým legionářům).^[9]

Legionáři setrvali ve městě přibližně rok. Během této doby se stal Jekatěrinburg důležitým centrem československých vojsk na Rusi. Vojáci sem nejenom jezdili odpočívat a léčit se do československých nemocnic, ale sídlilo zde i velitelství Sibiřské armády generála Radoly Gajdy, československý generální konzulát a pobočka Československé národní rady. V létě 1919 legionáři odešli a 14. července 1919 definitivně obsadili město bolševici.^[10]

Sverdlovsk

Komunisté se rozhodli učinit Jekatěrinburg hlavním městem Uralu. Roku 1920 zde byla na základě Leninova dekretu zřízena Uralská univerzita, od roku 1923 se stal centrem ohromné Uralské oblasti (od roku 1934 už jen Sverdlovské oblasti). Jekatěrinburská městská rada přijala roku 1924 rozhodnutí o přejmenování města na Sverdlovsk podle zemřelého ruského revolucionáře Jakova Sverdlova, který ve městě v předrevolučním období působil. V této době se také stal Sverdlovsk nejlidnatějším městem Uralu, kterým zůstal dodnes. Roku 1929 byla zprovozněna tramvajová doprava, trolejbusy slouží od roku 1943.

Ve 30. letech byly realizovány gigantické stalinské industrializační projekty. V tomto období se počet obyvatel prakticky ztrojnásobil a Sverdlovsk tak byl jedním z nejrychleji rostoucích měst v Sovětském svazu. Na konci 30. let zde fungovalo 140 průmyslových podniků, 25 vědecko-výzkumných institucí a 12 vysokých škol.

Během druhé světové války sehrál Sverdlovsk významnou roli při zajištění obrany země. Na frontu z něj odešlo přes 100 tisíc obyvatel, z nichž se více než 40 tisíc nevrátilo. Vzhledem k poloze bezpečně hluboko v týlu sem byla evakuována celá řada podniků ze západního Ruska a z Ukrajiny, ale i vysokých škol, galerií, muzeí a divadel (např. MGU, Ermitáž, MCHAT), vědců, spisovatelů a hudebních skladatelů (např. T. N. Chrennikov, A. I. Chačaturjan, R. M. Glier či D. M. Kabalevskij). Uralský závod těžkého strojírenství vyrobil 13,7 tisíc obrněných koreb pro různé bojové stroje, 7,1 tisíc věží těžkého tanku KV-1, přes 5 tisíc samohybných děl (především SU-122 a SU-85) a 731 tanků T-34; Uralský závod dopravního strojírenství vyráběl tanky T-60 a komponenty pro samohybná děla, z Voroněže evakuovaný Závod kominterny dodal 1711 raketometů Kaťuša, Uralský závod turbín vyrobil motory pro čtvrtinu tehdy vyrobených sovětských tanků. Objem průmyslové výroby v Sverdlovsku vyrostl během války až na sedminásobek, prudce také vzrostl počet obyvatel.

Po válce pokračovala rychlá výstavba průmyslových podniků a s tím související masová bytová výstavba. Poblíž města byl vybudován vojenský komplex, v němž byly vyráběny biologické zbraně na bázi antraxu. V roce 1979 zde došlo k úniku infekčního agens (Sverdlovský incident), které pak vítr zanesl nad město. Výsledkem bylo úmrtí kolem stovky obyvatel města.

1. května 1960 zde došlo k aféře U-2, kdy bylo nad Jekatěrinburgem sestřeleno americké špionážní letadlo U-2.

Mezi lety 1976–1985 zde působil jako stranický tajemník budoucí ruský prezident Boris Jelcin. Při pokusu o převrat v roce 1991 byl Sverdlovsk jakožto domovské město prezidenta Jelcina vybrán za rezervní hlavní město pro Rusko v případě, že by se Moskva stala příliš nebezpečná pro novou vládu.

4. září 1991 odhlasovala městská rada návrat k historickému názvu města Jekatěrinburg. V témže roce bylo zprovozněno metro.

Postsovětské období

Přechod k tržní ekonomice byl pro Jekatěrinburg velmi bolestivý, reformy zasáhly zejména průmyslové giganty. Město také trpělo velkou kriminalitou, výjimkou nebyly ani přestřelky gangů v ulicích.

Po roce 2000 se začala hospodářská situace lepšit, rozvíjel se zejména sektor služeb, a město tak ztratilo svůj čistě průmyslový charakter. Roku 2009 se zde konaly summity ŠOS a BRICS. Město je jedním z pořadatelů mistrovství světa ve fotbale v roce 2018.

Městské symboly

Tato část článku potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Znak

Současný znak Jekatěrinburgu byl schválen místní městskou radou roku 1998 a částečně vychází z nejstaršího znaku, schváleného v roce 1783.

Jádro je tvořeno heraldickým štítem, rozděleným vodorovně na dvě poloviny – smaragdově zelenou (historická barva Uralu) a zlatou. Rozdělení na dvě barvy symbolizuje hranici mezi Evropou a Asií. Vrchní (zelená) část svým tvarem evokuje pevnost, kterou byl Jekatěrinburg v prvních letech své existence. V tomto zeleném poli jsou zobrazeny rudný důl (rumpál) a tavicí pec s červeným ohněm, symboly převzaté z nejstaršího znaku z roku 1793, které připomínají význam hornictví a metalurgie v regionu. Modré vlnky ve spodní části představují řeku Iseť. Štít drží medvěd, symbolizující evropskou část Ruska, a sobol, symbolizující Sibiř. Zvířata mají vyplazené jazyky a vyceněné zuby, neboť chrání město. Zlatá stuha pod nimi a pod štítem vyjadřuje význam Jekatěrinburgu jako jednoho z důležitých center Ruska. Uprostřed je stuha ozdobena drúzovým krystalem, symbolizujícím nerostné bohatství Uralu. V roce 2008 byl ještě znak doplněn o hradební korunu s pěti zuby.

Vlajka

Vlajka Jekatěrinburgu vychází ze symboliky znaku. Poměr stran je 2:3, podklad je tvořen třemi vodorovnými pruhy žluté (1/4), smaragdově zelené (1/2) a modré barvy (1/4). V zeleném poli jsou zobrazeny objekty z městského znaku, rudný důl a tavicí pec.

Geografie a podnebí

Jekatěrinburg se nachází na východním podhůří středního Uralu v nadmořské výšce cca 270 m n. m., 1667 km východně od Moskvy. Povrch města přechází od pahorkatiny k rovině. Hory zde nejsou vysoké, jedná se o jedno z nejnižších míst Uralu (proto bylo toto místo odedávna důležitou trasou). Zdejší pohoří se formovalo již v období hercynského vrásnění před asi 300 miliony let, sklony kopců jsou proto mírné. Vlivem eroze vznikla v okolí celá řada žulových skalních měst, např. Čertovo hradiště.

Nejvýznamnějším vodním tokem v Jekatěrinburgu je řeka Iseť, přítok Tobolu. Na území města je její tok zpomalen třemi vodními nádržemi: Hornoiseťskou, Městskou, a Dolnoiseťskou. Dále se zde do Isetě vlévají říčky Patrušicha (v místě Dolnoiseťské nádrže) a Rešjotka (poblíž železničního nádraží). Na severním okraji města protéká řeka Pyšma, která se vlévá do Tury. Nacházejí se zde také jezera Šartaš a Malý Šartaš, Šuvakiš, Zdochňa, Čusovoje a Pesčanoje. K zásobování pitnou vodou slouží především Volčichinská nádrž na řece Čusovaja na západním okraji města.

Jaro	Léto	Podzim	Zima

Jak je pro tuto oblast Ruska za Uralem typické, podnebí začíná být silně kontinentální. Charakteristické jsou prudké změny počasí a jasně vymezená roční období. Ačkoliv Ural není příliš vysoký, přece zadržuje vzdušné proudy z evropské části Ruska. V důsledku toho nic nebrání tomu, aby na střední Ural proudily masy arktického vzduchu a ochlazeného vzduchu ze Západosibiřské roviny. Zároveň sem mohou velmi rychle pronikat teplé proudy z Kaspické nížiny a středoasijských pouští. V zimě se tak můžeme v Jekatěrinburgu setkat se silným mrazem i s dešti, v létě nejsou výjimkou teploty přes 35 °C i ranní mrazíky.

Administrativní členění

Jekatěrinburg se dělí na 7 rajónů (městských částí):

1. Věrch-Isetskij
2. Železnodorožnyj
3. Ordžonikidzevskij
4. Kirovskij
5. Okťabrskij
6. Čkalovskij
7. Leninskij

Jekatěrinburg a 18 přilehlých obcí zároveň vytváří samostatnou oblast (město oblastního významu).

Obyvatelstvo

Jekatěrinburg je 4. nejlidnatějším městem v Rusku a největším městem na Urale (2017). Hranici jednoho milionu obyvatel překročil v roce 1967, hranici 1,5 milionu v dubnu 2017.

Městská populace na počátku 21. století strmě rostla zejména díky migraci. Na ní se roku 2015 podíleli především obyvatelé Sverdlovské oblasti (54,1 %), migranti ze zahraničí (27,7 %) a příchozí z jiných ruských regionů (18,2 %). Téhož roku se zde narodilo 23 168 lidí a zemřelo 16 419, byl tedy zaznamenán přirozený přírůstek obyvatel.

Podle sčítání lidu roku 2010 žilo v Jekatěrinburgu více než sto různých národností. Z nich nejpočetnější jsou: Rusové (89,04 %), Tataři (3,72 %), Ukrajinci (1,03 %), Baškirové (0,96 %), Marijci (0,52 %), Azerové (0,51 %), Tádžikové (0,47 %), Arméni (0,42 %), Židé (0,35 %) a Uzbekové (0,33 %). K české národnosti se přihlásilo 5 lidí.^[11]