Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Izolacionismus (z franc. isoler – odloučit, osamostatnit) je politická doktrína upřednostňující domácí politiku před zahraniční.

Obvykle kombinuje snahu minimálně se angažovat v zahraničí (odmítá vojenské a často i politické intervence ve věcech, které se přímo netýkají vlastního státu) a ekonomický protekcionismus. V dějinách se izolacionismus uplatňoval například v 30. letech 20. století v USA, kdy tehdejší vláda odmítla spolupracovat se státy zapojenými do konfliktů a věnovala se spíše domácím záležitostem. Ke změně tohoto přístupu došlo po druhé světové válce. V současné době praktikují izolacionismus různé státy, které se svým politickým zřízením neshodují se současnou mezinárodní scénou a bývají označované za nesvobodné či totalitní.

Příklady izolacionistické politiky

Čína

V Říši Středu byla tato politika uplatňována ve dvou obdobích:

V říši Ming od roku 1371 po dvě století a stal se významnou součástí bezpečnostní politiky. Hrozby Mongolů na severu a Japonců na jihu tehdy dominovaly politice vojenské i finanční. Politika zakázaného moře oslabovala vládu přesměrováváním zdrojů na nekončící konflikt s obchodníky, poškozovala ekonomiku a omezovala potenciálně obrovský zdroj příjmů z prodeje čínského zboží, ve světě vysoce žádaného a ceněného. Úřady nebyly schopny zákaz prosadit, obchod se zmilitarizoval a pokračoval jako ilegální pašeráctví. Roku 1567 se mingská vláda politiky zakázaného moře vzdala, což přineslo značný nárůst obchodu a ekonomický rozvoj pobřežních oblastí země.

Ve druhé polovině 17. století byly zákazy námořního obchodu opakovány říší Čching. Motivovány byly zejména snahou o podlomení pozic Čeng Čcheng-kunga, jihomingského loajalisty ovládajícího jihozápadní Tchaj-wan, a jeho nástupců.

Japonsko

Sakoku (鎖国, "uzavřená země") byla izolacionistická zahraniční politika v období Edo (1603–1867). Zakladatel tohoto období Iejasua Tokugawy v zásadě podporoval zahraniční obchod (byť pronásledoval křesťany), jeho nástupci však již razili politiku co největší izolace spočívající nejen v obchodní a politické ale též v oblasti kulturní. Japonci nesměli cestovat za hranice. Nesměli se dovážet cizí knihy a podobně. Spojení se světem bylo omezeno jen na určité styky s Čínou, Portugalskem a Nizozemím prostřednictvím přístavu na ostrůvku Dedžima v Nagasaki. Motivací této politiky bylo rozkladný vliv, který mělo pronikaní katolického křesťanství a politická intervence (Španělů, Portugalců, Nizozemců,...) na japonskou společnost. Důsledkem této politiky se z Japonska stala izolovaná země bez vlivu na světové dění, která se v konečném důsledku ani nebyla schopná ani sama bránit.

V roce 1853 přinutil pod hrozbou dělostřelby americký komodor Matthew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím. Tento incident postupně přivedl k pádu aktuální vládu a poslední šógunát v Japonsku zanikl. Následovalo období Meidži charakteristické nadšeným přijímáním moderních vymožeností.

Spojené státy americké

Uplatňovali v 30. letech 20. století, kdy tehdejší vláda odmítla spolupracovat se státy zapojenými do konfliktů a věnovala se spíše domácím záležitostem. Ke změně tohoto přístupu došlo po druhé světové válce.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.