Andreas Karkavitsas
1910
Narození	12. března 1865 Lechaina, Řecko
Úmrtí	24. října 1922 (ve věku 57 let) Maroussi, Řecko
Příčina úmrtí	tuberkulóza
Povolání	lékař, novinář, spisovatel
Národnost	řecká
Alma mater	Aténská univerzita
Témata	literatura
Rodiče	Dimitris Karkavitsas, Anna Skaltsa
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andreas Karkavitsas (12. března 1865 Lechaina, Řecko – 24. října 1922 Maroussi, Řecko) byl řecký lékař, novinář a spisovatel. Byl jedním ze tří velkých představitelů etnografie, spolu s Alexandrosem Papadiamanti a Georgiosem Vizyinosem a vynikajícím představitelem naturalismu v moderní řecké literatuře.

Životopis

Andreas byl prvorozený syn Dimitrise Karkavitsase a Anny rozené Skaltsa. Měl jedenáct sourozenců, z nichž pouze osm (čtyři chlapci a čtyři dívky) se dožilo dospělosti. Základní vzdělání získal v rodném městě, r. 1883 vystudoval gymnázium v Patrasu, kde se setkal s heptskými učenci a spojil s Aristotelem Valaoritisem. R. 1888 vystudoval lékařskou fakultu na univerzitě v Aténách.

Jako vojenský lékař sloužil v Aténách, Larisse, Messolonghi, na parníku Athena, v Abmiani (Evrytanie), na Krétě, v Thesálii... Ze všech míst zaznamenával tradice a legendy. V roce 1920 se vrátil do armády v hodnosti vedoucího lékaře. R. 1922 byl na vlastní žádost (ze zdravotních důvodů – tuberkulóza) definitivně demobilizován.

Jeho první publikovaná povídka byla „I Asimo“ v roce 1885 v časopise Evdamas D. Kambouroglou. Poté zahájil spolupráci s časopisy Seven of Kambouroglou, Selected Novels of Chiotis a Hestia. V Zakynthosu napsal články o archivech a knihovně Zakynthos, které byly publikovány v novinách New. Začátkem roku 1889 byl přijat jako sloupkař do novin s platem 100 drachem (v té době významný plat) a přinesl mnoho článků s folklorním obsahem. R. 1891 psal pro časopis Estia své články o věznicích v Nafpliu, které představovaly úplný obraz tehdejšího vězeňského systému Řecka. Postupně jeho literární produkce vysychala, aby se úplně zastavila v roce 1910. Zabýval se pak spíše politikou a prosazováním lidového jazyka. Psal články v Numě, což byl orgán populistů, v Akropoli a Chronos, napadal premiéra Theodorose Diligiannise a další, které považoval za překážku pokroku národa.

Již dříve se zapojil do politického života, účastnil se expedičních sil, které šly na Krétu během krétské revoluce v roce 1897, v balkánských válkách v letech 1912–1913, v hnutí Goudi aj.

Karkavitsas psal v evropské tradici naturalismu (příkladem Émile Zola), která se nevyhýbala zobrazování skromnějších částí života mezi skromnými lidmi, spíše než romantizující či přikrášlovací realitě. Byl folkloristou s talentem spřádat pohádky plné autentických detailů života prostých lidí, místních zvyků, nářečí a lidových pohádek i psychologických poznatků o nich. Úspěšný byl jako spisovatel povídek a novel. „The Beggar“ byla novela o podvodnících, násilí a groteskních praktikách profesionálních žebráků (včetně záměrného mrzačení dětí, aby se z nich staly ziskové objekty lítosti). „Logia tis ploris“ vyprávěla o životech námořníků, rybářů a potápěčů, plných tajemných detailů jejich řemesla.

Dílo

• Diiyimata – Athina: 1892
• I Lyjeri – Athina: 1896
• Thessalikes eikones. O zitianos – Athina: 1897
• Logia tis ploris. Thalassina diigimata – Athina: 1899
• Palies agapes 1885–1897. Athina: 1900
• O arheologos – Athina: 1904
• Griechische Volkserzählungen – autorisierte Übersetzung aus dem Neugriechischen von Karl Dieterich. Leipzig: 1907
• Diiyimata tou yiliou – Athina: 1922
• Diiyimata ya ta palikaria mas – Athina: 1922
• Taxidiotika – eisagogi-anthologisi: Ilias Ch. Papadimitrakopoulos. Athina: 1998
• Proza Grecka XIX wieku: mistrzowie małych form. Część I – przełożyła, wstępami, przypisami, słownikiem i indeksami opatrzyła Małgorzata Borowska. Warszawa: 2017

V češtině

• Z bojů za volnost otčiny: několik povídek – přeložil O. S. Vetti. Praha: Jan Otto, 1897^[1]
• Kapitánka – úvod František Sekanina; ze sbírky Hovory paluby; př. Miroslav Stejskal; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 48. Praha: J. R. Vilímek, 1913

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andreas Karkavitsas na Wikimedia Commons

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ανδρέας Καρκαβίτσας na řecké Wikipedii a Andreas Karkavitsas na anglické Wikipedii.