Šofar (hebrejsky: שׁוֹפָר‎) je dechový hudební (signální) nástroj ze zvířecího rohu, používaný při židovských slavnostních příležitostech, zejména během svátku Roš ha-šana. Jedná se o židovský náboženský předmět, který je vyroben opracováním rohu z ovce, kozy, antilopy nebo gazely. Je však zakázáno použít roh z krávy, kvůli asociaci s modloslužebnictvím zlatému teleti.^[1]

Šofar v historii

Poprvé bylo možné zvuk šofaru slyšet při zjevení na hoře Sinaj.

Tóra předepisuje povinnost troubit na šofar o svátku Roš ha-šana a jednou za sedm let rovněž o svátku Jom kipur k vyhlášení jubilejního roku a „svobody po celé zemi“. Krom toho se ve starověku šofar používal k řadě dalších účelů: ohlášení blížícího se šabatu, svátků a Roš chodeš, při bohoslužbě ve stanu úmluvy a v Chrámu, ke svolání lidu Izraele do války,^[1], jako výzva k pokání při obecních půstech a jako upozornění na důležitá oznámení.

Od založení státu Izrael v roce 1948 se na šofar troubí také při slavnostní inauguraci prezidenta. Roku 1967 při šestidenní válce zatroubil po dobytí Starého Města v Jeruzalémě na šofar pozdější aškenázský vrchní rabín Šlomo Goren u Zdi nářků na znamení konce arabského zákazu troubit na tomto místě na šofar a nové éry vykoupení.^[2]

Symbolika beraního rohu je rovněž spjata s příchodem mesiáše.

Šofar v liturgii

Elul

Po celý měsíc elul se ve všední dny na konci ranní modlitby troubí na šofar. Tato praxe se opírá o verš žalmu^[3], kde slovo „chodeš“ může znamenat oslavu novoluní, ale také celý měsíc před stanoveným časem svátku, tedy měsíc elul.

Roš ha-šana

Příkaz Tóry říká, že zvuk šofaru má být slyšen na svátek Roš ha-šana.^[4] Je však předepsáno použít šofar, který je vyroben z beraního, popřípadě i ovčího rohu; není-li takový k dispozici, lze použít roh kozí, antilopí nebo gazelí. Rabínským příkazem je předepsáno zatroubit v každý den svátku sto signálů (me'a kolot); ty jsou rozděleny do čtyř sekvencí (30+30+30+10 signálů) zařazených na určená místa ve sváteční liturgii; druhá posloupnost troubení začleněná modlitby musaf je navíc rozdělena do tří částí přiřazených k jednotlivým požehnáním této modlitby.

Původně bylo povinné novoroční troubení praktikováno i tehdy, připadlo-li Roš ha-šana na šabat. Po zboření chrámu bylo troubení v takových případech omezeno na obce, kde sídlil rabínský soud založený na spolehlivé tradici, a postupně zcela vymizelo.

Jom kipur

Jomkipurové troubení k ohlášení jubilejního roku se nepraktikuje. Namísto toho se troubí na šofar posloupnost deseti signálů bezprostředně po skončení poslední sváteční modlitby (ne'ila). Jako důvod se kromě připomínky „jubilejního“ troubení uvádí i praktický účel: oznámení konce svátku a půstu.

Reference

Literatura

• NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefar, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4. 

Související články

• Roš ha-šana
• Židovské svátky

Externí odkazy

• Slovníkové heslo šofar ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Šofar na Wikimedia Commons

Židovský život
Narození	šalom zachar brit mila simchat bat hebrejské jméno pidjon ha-ben
Dospívání	upšerin wimpel bar a bat micva ješiva kolel
Každodenní život	rituální mytí modlitby požehnání požehnání po jídle
Manželství	židovská svatba bašert dohazování role žen nida mikve cni'ut rozvod
Náboženský život	613 přikázání zvyky studium Tóry paraša daf jomi svátky cdaka
Náboženské předměty	sefer Tora cicit talit tfilin kipa mezuza chanukija menora šofar kitl čtyři druhy
Smrt	chevra kadiša tachrichim pohřeb šiva kadiš žalmy járcajt jizkor