Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice (EBO)
Stát	Slovensko Slovensko
Umístění	Jaslovské Bohunice, Trnava
Stav	V2 v provozu, A1 a V1 odstavená
Začátek výstavby	1. srpna 1958
Zprovoznění	25. prosince 1972
Uzavření	15. května 1979 – A1 31. prosince 2008 – V1
Vlastník	Slovenské elektrárne – V2 Javys, a.s. – A1 a V1
Zhotovitel	Škoda JS (Škoda Plzeň)
Provozovatel	Slovenské Elektrárne – V2
Jaderná elektrárna
Reaktory v provozu	2 × 500 MW
Plánované reaktory	1 × 1000–1700 MW
Odstavené reaktory	2 × 440 MW 1 × 93 MW
Typ reaktorů	KS-150 - A1 VVER-440/230 – V1 VVER-440/213 – V2
Palivo	Neobohacený uran – A1 Uran 235U – V1 a V2
Elektrická energie
Celkový výkon	1000 MW
Roční výroba	7 779 GW·h
Koeficient využití	87,9%
Souřadnice	48°29′40″ s. š., 17°40′50″ v. d.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice jsou provozní jadernou elektrárnou na Slovensku. Nachází se u stejnojmenné obce v okrese Trnava. Jedná se v podstatě o tři nezávisle na sobě existující jaderné elektrárny, protože každá má své vlastní vedení a management. Jsou označovány A1, V1 a V2. V budoucnu je plánováno vybudovat elektrárnu V3. V současné době (2024) jsou v elektrárně dva provozní reaktory a tři trvale mimo provoz.

Historie a technické informace

Počátky

V Československu již počátkem 50. let existovaly jasné náznaky, že domácí konvenční zdroje energie nebudou pro budoucí energetické zásobování země stačit. Od roku 1954 se konkrétně uvažovalo o možnosti zásobovat domácími zásobami uranu jaderné elektrárny. Za tímto účelem byl na začátku roku 1955 navázán kontakt se Sovětským svazem za účelem navázání spolupráce v oblasti jaderné energetiky.

A

Původně bylo plánováno vybudovat dva reaktory, z nichž se realizace dočkal pouze jeden. Elektrárna A se měla skládat z reaktorů A1 a A2.

A1

První těžkovodní reaktor chlazený oxidem uhličitým (označovaný jako A1) typu KS-150 byl budován od srpna 1958 a byl uveden do komerčního provozu v prosinci 1972. Její jaderný reaktor s označením KS-150 byl vyprojektovaný v SSSR a Československu. Nádobu reaktoru a vnitřní komponenty aktivní zóny, kromě palivových elementů, vyrobil závod Škoda v Plzni. Koncepce reaktoru měla ověřit možnost používat jako palivo neobohacený (přírodní) uran. Palivo bylo v reaktoru umístěno v 148 kanálech, přičemž konstrukce reaktoru umožňovala výměnu paliva za provozu pomocí zavážecího stroje. V reaktoru bylo také umístěno 40 regulačních tyčí. Palivové elementy byly vyrobeny z kovového uranu a opatřeny pseudoslitinou hořčíku a berylia. Aktivní zóna měla průměr 3,56 m a výšku 4,0 m. Bylo v ní umístěno 24,6 t přírodního uranu. Celý reaktor byl pak 20,1 m vysoký a měl průměr 5,1 m. Tloušťka stěny byla od 150 mm do 600 mm.^[zdroj?

Jako moderátor sloužila těžká voda, které bylo v reaktoru 57,2 tun, a reaktor byl chlazen oxidem uhličitým. Chladivo vstupovalo do reaktoru pod tlakem 6,5 MPa a teplotě 112 °C, na výstupu mělo 5,5 MPa a teplotu 426 °C. Reaktorem protékalo 1576 kg/s chladicího plynu.^[zdroj?

Projektovaný tepelný výkon elektrárny byl 560 MW, hrubý elektrický výkon 144 MW, čistý 93 MW.^[1] Pro výrobu elektrické energie sloužily 3 elektrické generátory, každý s maximálním výkonem 50 MW.

Havárie

V průběhu spuštění a provozu elektrárny A1 docházelo k četným poruchám (jednalo se o první jadernou elektrárnu v Československu), přičemž došlo ke dvěma skutečně závažným haváriím. K první došlo v roce 1976, kdy čerstvý palivový článek nedosedl v aktivní zóně – nebyl správně zajištěn a tlakem plynu došlo k jeho vystřelení ven z reaktoru do prostoru reaktorového sálu (dva mrtví mimo prostor reaktoru, udušení uniklým oxidem uhličitým). K nejzávažnější havárii pak došlo 22. února 1977. Byla hodnocena stupněm 4. V důsledku této havárie bylo rozhodnuto o odstavení elektrárny A-1 z provozu.^[2] Došlo k částečnému roztavení aktivní zóny a vzhledem k náročnosti opravy byl blok v roce 1977 vyřazen z provozu a nyní probíhá jeho postupná likvidace.^[zdroj?

Likvidace elektrárny

Od roku 1979 probíhá postupná likvidace elektrárny EBO A1. Veškeré jaderné palivo bylo na základě mezistátní dohody odvezeno do Ruské federace. V současnosti představují největší riziko nádrže s radioaktivními kaly a pevné radioaktivní odpady.^[zdroj?

A2

V roce 1965 podnik Energoprojekt Praha oznámil, že začal plánovat druhou jadernou elektrárnu o výkonu 400 MW.^[3] Mělo se opět jednat o plynem chlazený těžkovodní reaktor na přírodní uran, který měl být zvětšenou variantou reaktoru A1. Cílem bylo zahájit výstavbu již v roce 1968.^[3] Do roku 1966 byly provedeny přípravné práce na výstavbu.^[4] Na konci 60. let však bylo zřejmé, že konkurence ze strany sovětského VVER-440 je příliš silná, jelikož VVER-440 měl vyšší účinnost, byl hospodárnější a měl lepší technologické parametry (porovnání proběhlo s blokem Novovoroněž 3). Po roce 1970 byl vývoj reaktoru opuštěn na základě nové dohody o výstavbě reaktorů VVER-440/230.^[5]

V1

Další dva reaktory typu VVER-440/230 se označují souhrnně jako elektrárna V1. Jejich výstavba začala v srpnu 1972 a do komerčního provozu byly uvedeny v letech 1980 a 1981. První z nich byl odstaven 31. prosince 2006 a druhý 31. prosince 2008, jako jedna z podmínek vstupu Slovenska do Evropské unie.^[6] Na počátku roku 2009 však vláda odsouhlasila jeho opětovné dočasné spuštění v souvislosti se zastavením dodávek zemního plynu z Ruska, ale Evropská komise varovala, že obnovením provozu bloku V1 by Slovensko porušilo evropské právo.^[7][8]

Oba dva bloky byly několikrát náročně modernizovány a upraveny tak, aby odpovídaly bezpečnostním normám. Rekonstrukční práce probíhaly až do roku 2000, kdy byly završeny tzv. Malou rekonstrukcí. Při ní došlo i k vyžíhání tlakových nádob reaktorů, aby bylo částečně odstraněno jejich radiační zkřehnutí.^[9]

Po definitivním odstavení druhého bloku V1 muselo Slovensko několik let dovážet energii, do doby, než byla dostavěna elektrárna v Mochovcích.^[10]

Na začátku roku 2012 začala společnost Javys (Jaderná vyřazovací společnost) připravovat demolici některých objektů elektrárny. Jedná se především o chladicí věže a ostatní nejaderné zázemí. Likvidace je naplánována ve dvou etapách a potrvá až do roku 2025, cena se bude pohybovat kolem 1,1 miliardy eur.^[11]

V2

Dva reaktory typu VVER-440/213 se označují jako V2 a začaly se stavět v roce 1976. Do komerčního provozu byly uvedeny v roce 1985. Počítá se s životností minimálně 60 let, neboť oba bloky jsou průběžně modernizovány.^[12]

V roce 2006 nový Italský vlastník Enel SpA rozhodl o postupném zvyšování výkonu jednotlivých bloků. Nynější hrubý výkon bloků činí 500 MW každý.^[13]

V3

Původní plán na vybudování elektrárny s označením V3 vznikl v 80. letech 20. století. Tehdy se uvažovalo nad výstavbou dvou tlakovodních reaktorů VVER-1000/320, stejných, jako provozuje JETE. Projekt však po roce 1989 zanikl.^[14][15]

Oživení plánu

Plány na výstavbu 5. bloku označovaného jako V3 byly představeny v dubnu 2008. Výstavba měla začít v roce 2014, ale v roce 2013 ztratil ČEZ zájem o projekt.^[16] V únoru 2023 ČEZ prohlásil, že má zájem o oprášení projektu. Slovenský podnik JESS, ve kterém má ČEZ 49% podíl v reakci na to podala ke slovenskému Úradu jadrového dozoru žádost o vydání povolení na umístění jaderného zařízení o výkonu až 1000 až 1700 megawattů jako náhradu za V1 a postupem času i V2.^[17]

Informace o reaktorech

Odkazy

Reference

Související článkyeditovat | editovat zdroj

• Jaderná energetika na Slovensku

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice na Wikimedia Commons
• Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice
• Atómové elektrárne Bohunice V2 – informace na webu Slovenské elektrárne, a.s. (slovensky)

Jaderné elektrárny na Slovensku
V provozu	Jaslovské Bohunice Mochovce
Odstavené	Bohunice A1 (experimentální)
Plánované	Kecerovce
Plánování zastaveno	Báhoň Žiar nad Hronom