Václav Bartovský (22. srpna 1903, Vršovice (dnes Praha)^[1] – 8. srpna 1961, Vůsí, Milevsko^[2]) byl český malíř, teoretik umění, ilustrátor a typograf.

Život

Mládí

Václav Bartovský se narodil Marii Beránkové (1876–??), v té době hospodyně u jeho otce, Václava Bartovského staršího; se svolením úřadů užíval od roku 1912 příjmení Bartovský.^[1][3] Otec Václav Bartovský starší (1865–1924) byl v letech 1884 a 1897–1900 členem sboru Národního divadla;^[4] později byl uváděn jako kontrolor pojišťovny Praha, příležitostně vystupoval na venkovských zábavách.^[5] Se svou tehdejší manželkou Annou, herečkou divadla v Záhřebu, se kterou měl dceru, žil odloučeně; manželství bylo rozloučeno roku 1922. Václav Bartovský starší se s Marií Beránkovou oženil 25. března 1924 a krátce na to (5. dubna 1924) zemřel.^{[6][1][p 1]} Svého syna Václava adoptoval, adopce byla úředně potvrzena po smrti otce.^[1]

Pro svobodomyslné jednání a nekázeň byl Václav Bartovský vyloučen z měšťanské školy a zároveň všech dalších škol v Rakousko-uherské monarchii ještě před dokončením školní docházky. Byl nucen se podílet na shánění obživy nemajetné rodiny.^[7]

Počátky malířské kariéry

Další vzdělání získal samostudiem umění z monografií Slavíčka, Trampoty a Pruchy a soukromými lekcemi u malířů Karla Raška, Rudolfa Vejrycha a Jaroslava Poše. Díky usilovné píli si osvojil techniku i lehkost malby, ale jeho vlastní styl ještě několik let procházel složitým vývojem.

První republika a okupace

V zimě roku 1927 vystavil soubor krajinářských pláten na své první samostatné výstavě uspořádané v prostorách Domu umělců Krasoumné jednoty v Praze a zaznamenal zájem milovníků umění, který ho načas zabezpečil hmotně. Kritikou (František Xaver Harlas) byla výstava přijata velmi příznivě.^[8] Počátkem 30. let se stýkal s Jindřichem Chalupeckým a výtvarníky tehdy vznikající Skupiny 42 a blízce se spřátelil a malířsky sblížil se Zdenkem Rykrem. Rozhodující vliv měla jeho cesta do Paříže roku 1933, kterou podnikl s Jindřichem Chalupeckým. Setkání s obrazy Pierre Bonnarda a Henri Matisse mu pomohlo ujasnit vlastní malířské cítění.

Kolem roku 1935 se pohyboval také v okruhu mladých surrealistů. Jako malíř ale nechtěl být součástí žádné skupiny nebo směru a tvořil v dobrovolné izolaci. Koncem třicátých let vystavoval na Zlínských salonech (1936–1938) a s SVU Mánes (1939), od 40. let s Uměleckou besedou (1942, 1943, 1948).

Po druhé světové válce

Druhou a zároveň poslední autorskou výstavu za svého života měl roku 1948 v Topičově salonu. Výstava byla úspěšná, ale Bartovský v té době prožíval složité osobní problémy. Zemřela jeho matka, u které bydlel a maloval a zároveň musel převzít péči o svého nemocného syna. Ztráta umělecké svobody po komunistickém převratu v únoru 1948, hledání nového ateliéru i rodinná situace přerušily na několik let jeho malířskou tvorbu a pozdější tragická smrt syna vystupňovala jeho vnitřní nevyrovnanost.

V 50. letech Bartovský publikoval články o význačných osobnostech světového i našeho umění a byl respektován pro svůj čistý a kultivovaný projev. V polovině 50. let vedl studijní kursy v Textilní tvorbě (později Ústavu bytové a oděvní kultury), kde byl vedoucím teoretického oddělení Jindřich Chalupecký. Od roku 1948 byl členem Umělecké besedy (v 50. letech II. středisko Svazu čs. výtvarných umělců) a stal se patronem mladých umělců, kteří za ním přicházeli. Ovlivnil celou generaci mladých výtvarníků (Adriena Šimotová, Jiří John, Vladimír a Věra Janouškovi, Daisy Mrázková, ad.) a také básníky Jiřího Koláře, Jana Hanče a Jana Vladislava, kteří mu vzdali hold ve svých básních a denících. Koncem 50. let začal opět malovat a stal se vůdčí osobností při vzniku skupiny UB 12, ale krátce před její první výstavou Bartovský roku 1961 zemřel.

Dílo

Charakteristika díla

Václav Bartovský byl malířský autodidakt, ale svým talentem, pílí a inteligencí si vydobyl místo mezi zakladateli moderního poválečného umění. Je ceněn zejména pro své vyzrálé dílo ze 40. let, které svým obsahovým i formálním zaměřením tvoří výrazný výtvarný celek. Nelze ho zařadit k některému konkrétnímu proudu tehdejšího umění, ale svým příklonem k civilizačním motivům a poetickým zpodobněním skutečnosti měl nejblíže ke Skupině 42.

Jeho rané dílo z 20. let se zabývá především městskými motivy a navazuje částečně na předválečnou avantgardu. Jsou v něm obsaženy rysy typické i pro jeho pozdější tvorbu, jako úspornost výrazu, zájem o prostorové vztahy a smysl pro působivé podání všední skutečnosti.^[9] Jeho výstava roku 1927 byla úspěšná mezi sběrateli, ale Bartovský stál především o uznání odborné kritiky a konec 20. let věnoval hledání vlastního osobitého stylu. V té době namaloval řadu kubistických pláten, která radikálně ruší tradičně pojímaný prostor a postupně došel k obrazům, v nichž se přiblížil tzv. imaginativnímu kubismu.

Výtvarnému cítění Bartovského bylo nejbližší budování prostorových relací prostřednictvím barvy; řešení svých malířských problémů nacházel především v díle Henri Matisse. Před polovinou 30. let se načas přiblížil imaginativnímu proudu malířství a v tvůrčím procesu dal volnost volným asociacím představ. Neusiloval přitom o přijetí výtvarných zásad surrealismu a jeho malba svědčí pouze o osvojení základních principů moderních výtvarných směrů a krystalizaci vlastního poetického vnímání každodenní skutečnosti. Některé obrazy z tohoto období lze považovat za první vážný přínos Bartovského tehdejšímu malířství (Modrý interiér s bílou židlí, Dívka v interiéru, Krajina s vlakem).^[9]

Bartovského obrazy z let 1940–1947 jsou pro dobovou aktuálnost i výrazovou působivost řazena k význačným dílům českého moderního malířství.^[9] Tematicky se soustředil na interiéry oživené přítomností osob, městské scenérie nebo výjevy z kaváren. Z kompozice přitom eliminuje vše nepodstatné, co by mohlo porušit výsledný dojem. Maximálně úsporná forma obrazů se vyznačuje kresbou redukovanou na několik podstatných linií, střídmou barevnou škálou a průzračnou vrstvou řídce nanášené barvy. Výrazným prvkem obrazů jsou prázdné plochy, které zaplňují velkou část plátna i světelné vibrace atmosféry, které narušují barevné skvrny a prostupují předměty.

Lehkost barevných tónů i jednoduchost forem jsou výsledkem dlouhého procesu, během něhož malíř často původní obraz smýval a seškrabával, než dospěl ke konečnému zachycení původního dojmu. Obrazy, do nichž se promítá malířova imprese i příznačný stín váhání a nejistoty, tak vypovídají o neustálém nalézání a současném ztrácení pocitu určité chvíle.

V posledním období 1950–1961 byl Bartovský zprvu zasažen osobní i tvůrčí krizí, která přerušila kontinuitu jeho tvorby. Jeho novým tématem se staly v první polovině 50. let téměř výlučně portréty. Vyznačují se civilním pojetím a zdánlivě nezaujatým výrazem, jednoduchým a sevřeným tvarovým členěním a jsou zbavené přebytečné popisnosti. Bartovský směřoval k vytvoření obecnějšího typu člověka své doby a podřizoval tomu kompozici i barevné uspořádání.

Ve druhé polovině 50. let se Bartovský vrátil k městským tématům, ale děj jeho obrazů má mnohem koncentrovanější podobu a čas plyne rychleji. Zemřel v době, kdy našel nové impulzy pro svou tvorbu a zároveň se spolu s Šímou a Kaplickým^[10] stal uměleckou i intelektuální autoritou pro mnohem mladší umělce, kteří vytvořili jádro nové tvůrčí skupiny UB 12.^[9] Byl zastoupen posmrtně na její první výstavě roku 1962 a pak až na retrospektivních výstavách v letech 1994–2019.

Autor textů

Zastoupení ve sbírkách

Ilustrace

• Fanta Giro Krásná tvář (pohádka, autor Gherardo Nerucci; Praha, SNDK, 1959)

Výstavy

Autorské

Společné (výběr)

• podrobně viz abART

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura (katalogy)editovat | editovat zdroj

• Václav Bartovský, texty: Jiří Kolář, Václav Bartovský, Jindřich Chalupecký, Jan Hanč, 28 s., Topičův salon, Praha 1948
• Václav Bartovský: Výbor z díla, text Jiří Padrta, 12 s., Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1963
• Václav Bartovský: Malířská tvorba z let 1927–1960, text Jiří Kohoutek, 32 s., Ústřední kulturní dům železničářů, Praha 1983
• Václav Bartovský: Výběr z díla, text Ivona Raimanová, 19 s., Galerie umění Karlovy Vary 1983
• V. Bartovský: Výběr z díla, text Ivona Raimanová, 16 s., Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 1985
• Václav Bartovský: Obrazy a kresby, text Ludvík Ševeček, 52 s., Oblastní galerie výtvarného umění ve Zlíně 1989
• Václav Bartovský: Obrazy světa a srdce, text Ivona Raimanová, Petra Příkazská, Galerie moderního umění, Hradec Králové 2012, ISBN 978-80-87605-03-5

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Václav Bartovský v informačním systému abART
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Bartovský
• On-line výstava na Art for Good nový život výstav (Ateliery členů UB 12 a jejich portréty) Archivováno 27. 11. 2020 na Wayback Machine.