Uherské království Magyar Királyság Regnum Hungariae Königreich Ungarn ↓ 1000–1918 1920–1946 ↓ vlajka znak
Hymna Himnusz
Motto Regnum Mariae Patrona Hungariae
Geografie Uherské království (tmavě zelená) se Zeměmi Svatoštěpánské koruny v roce 1914
Hlavní město	Ostřihom (1000–1256) Stoličný Bělehrad (sídlo panovníků 1000–1543) Budín (1256–1315, 1408–1485, 1490–1541, 1783–1873) Temešvár (1315–1323) Visegrád (1323–1408) Bécs (1485–1490) Pozsony (1536–1783) Debrecín (1849, 1944) Budapešť (1873–1946)
Rozloha	282 870 km² (rok 1 200) 282 870 km² (rok 1 910) 93 073 km² (rok 1 930) 172 149 km² (rok 1941)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	2 000 000 (rok 1200) 8 000 000 (rok 1790) 18 264 533 (rok 1910) 8 688 319 (rok 1930) 14 669 100 (rok 1941)
Národnostní složení	Maďaři, Rumuni, Němci, Slováci, Srbové, Chorvati, Rusíni, Slovinci
Jazyky	latina (úřední, liturgický do 1844), němčina (1784–1790, 1849–1867), maďarština (1836–1849, 1867–1946), italština (Fiume 1871–1918), chorvatština, polština, rumunština, rutenština, srbština, slovenština, slovinština, jidiš
Náboženství	římskokatolické, reformované, luteránské, ortodoxní, východní katolické, unitářské, judaistické
Státní útvar
Státní zřízení	feudální monarchie (1000–1301) absolutní monarchie (1301–1868) parlamentní konstituční monarchie (1848–1918, 1920–1946)
Mateřská země	Habsburská monarchie Habsburská monarchie Rakouské císařství Rakouské císařství (1804–1867) Země Koruny svatoštěpánské Země Koruny svatoštěpánské v Rakousku-Uhersku (1867–1918)
Měna	florentinus (1325–1553) tolar florin (1754–1867) forint (1867–1892) rakousko-uherská korona (1892–1918) korona (1919–1926) pengő (1927–1946) adópengő (1946)
Vznik	25. prosince 1000 – korunovace Štěpána I.
Zánik	1. února 1918 – zrušení monarchie
Státní útvary a území
Předcházející Maďarské velkoknížectví Osmanské Uhersko Sedmihradské velkoknížectví Maďarská republika (1919–1920) Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Následující První Maďarská republika První Československá republika Rumunské království Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů První Rakouská republika Druhá Maďarská republika

Uhersko či Uhry (maďarsky Magyarország, německy Ungarn, latinsky Hungaria), oficiálním názvem Uherské království (maďarsky Magyar Királyság ;^{[pozn. 1]} latinsky Regnum Hungariae), byl historický mnohonárodnostní státní útvar s maďarskou hegemonií, rozkládající se od 10. století do roku 1918 na pomezí střední a jihovýchodní Evropy, konkrétně na území dnešního Maďarska a Slovenska a dále v částech dnešního Rumunska (Banát, Sedmihradsko), Rakouska (Burgenland a malé části Dolních Rakous),^{[pozn. 2]} Polska (malé části Spiše a Oravy – dnes v Malopolském vojvodství), Ukrajiny (Podkarpatská Rus), Srbska (Banát a Bačka – dnes ve Vojvodině), Chorvatska (Baranja, Mezimuří) a Slovinska (Zámuří).

Hranice Uherska byly prakticky v celé délce přirozeně determinované: na severu, východě a jihovýchodě se jednalo o hlavní oblouk Karpat, na jihu velké řeky (Dunaj, Dráva, případně Sáva), na západě východní úbočí Alp, na severozápadě řeka Morava. Rozsah státu je tak dobře patrný i na čistě fyzické mapě.

Království bylo ústřední částí celku Zemí Koruny svatoštěpánské (maďarsky Szent István Koronájának Országai; chorvatsky Zemlje Krune svetog Stjepana; německy Länder der heiligen ungarischen Stephanskrone), k nimž náležely také různou měrou autonomní Chorvatské a Slavonské království, Sedmihradské knížectví (v 19. století plně integrováno do Uherska), město Rijeka (Fiume) a během středověku i další oblasti. (Uhry byly často zaměňovány za celé soustátí.)^{[pozn. 3]} V letech 1526–1867 bylo korunní zemí Habsburské říše, poté do roku 1918 jedním ze dvou státních celků Rakouska-Uherska.

Hlavním městem byl od 13. století Budín, předtím Ostřihom a Stoličný Bělehrad (nyní Székesfehérvár). Po dobytí Budína Turky (1529) bylo sídelní město až téměř do konce 18. století přeneseno do Prešpurku, dnešní Bratislavy. Po spojení Budína a Pešti roku 1873 se hlavním městem Uher stala Budapešť. Jen na krátkou dobu během několika měsíců maďarské revoluce 1848–1849 byl hlavním městem Debrecín.

Geograficky se Uhry dělily na

• Horní Uhry (Felvidék, zhruba dnešní Slovensko),
• Dolní Uhry (Alvidék, zhruba dnešní Maďarsko a okrajové části Chorvatska, Srbska a Rumunska) a
• Sedmihradsko (Erdély, v nitru nynějšího Rumunska).

Horní a Dolní Uhry byly vymezeny jen vágně a neměly administrativní funkci, na rozdíl od Sedmihradska. Základními správními jednotkami Uherska byly od počátku župy, ve středověku doplněné o bánoviny v okrajových oblastech na jihu.

Dějiny Uher

Vznik Uher je spojen s příchodem Maďarů do Panonie a Podunají. Kočovné kmeny přišly do této oblasti pod vedením Arpáda, kterého si sedm maďarských vojvodů v roce 890 zvolilo za svého panovníka.

Vznik Uher 896 až 1000

Vláda Arpáda

Maďarské kočovné kmeny nalezly v nových sídlech vyspělejší kulturu rolníků pod ochranou Velké Moravy a vedly výbojné války proti sousedům. V roce 896 se stal Arpád vládcem kmenů a pod Arpádovým velením snad v roce 902 nebo 903 porazily vojsko Velké Moravy, v roce 906 byl poražen bavorskými vojsky a velkomoravským knížetem Mojmírem II. Posílení své pozice se Arpád dočkal díky Frankům, kteří pozvali na jednání a zabili maďarské velmože. Arpád vedl válku proti Bavorům, které v roce 907 porazil u Brezalausburgu (dnešní Bratislava). Protože se nezachovaly prameny o zapojení vojsk Velké Moravy, s datem 907 je již spojen rozpad Velké Moravy a slovanská knížata se podřizovala Maďarům v jejich výbojných bitvách. Maďaři se postupně usídlovali v Podunajské nížině a přebírali kulturu a způsoby obdělávání půdy od vyspělejších slovanských sousedů.

Následovníci Arpádovi

Arpádovi následníci pokračovali ve výbojích, které směrem na západ zastavila až bitva na Lechu v roce 955. Maďaři poté přecházeli k usedlému způsobu života a Arpádovci pomalu upevňovali po vzoru evropských mocností svou svrchovanou moc a pevně se ujali vlády. Přijali křesťanství za své náboženství a od dob prvního uherského krále sv. Štěpána ho také horlivě šířili po celé zemi. Původní převážně slovanské obyvatelstvo bylo nuceno asimilovat a přijmout nadvládu uherského krále. Jak na jihu v oblasti Blatnohradu a Panonie na západě, tak i na severu v oblasti Nitrianskeho knížectví převzali od místních obyvatel část zemědělství, řemesla a z počátku i způsob státní správy.

Uherské království 1000–1526

Po smrti knížete Gejzy (972–997) nastoupil na uherský stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jako Štěpán I. se stal horlivým šiřitelem a zastáncem křesťanství. Díky tomu také získal r. 1000 královskou korunu a stal se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za jeho vlády se území dnešního Slovenska začleňovalo do uherského soustátí. Slovenští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán. Po jeho smrti se země ocitla v příbuzenských bojích o moc a na uherském trůně se vystřídala řada nepříliš schopných Arpádovců.

V r. 1077 nastoupil na uherský trůn král Ladislav I. (1077–1095), který potlačil své protivníky v soupeření o uherský trůn a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil část Sedmihradska, Slavonii a Chorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. Až Béla III. (1172–1196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi z byzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobyl Halič a vytvořil dobře fungující královské úřady.

Během 12. stol. patřili Arpádovci k nejbohatším panovníkům v Evropě díky těžbě drahých kovů, především zlata v Kremnici. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. Za Ondřeje II. (1205–1235) došlo k významnému majetkovému a politickému vymezení Ondřejovou Zlatou bulou, kterou vydal r. 1222. Byly zde především upřesněny majetkové poměry a práva šlechty, církve a cizinců v zemi. V letech 1240–42 čelily Uhry velkým drancujícím vpádům Tatarů, kteří zemi silně zpustošili. Ve 13. století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté dukáty (florény) a uherské groše. Béla IV. (1235–1270) se neúspěšně zapojil do bojů o Babenberské dědictví proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. R. 1260 byl Béla IV. poražen v bitvě u Kressenbrunnu a ztratil tak Štýrsko. Uhersko Přemyslovi oplatilo porážku v r. 1278 v bitvě na Moravském poli, kde Uhři stáli po boku Rudolfa Habsburského.

Za posledního Arpádovce krále Ondřeje III. (1290–1301) došlo k politickému rozvratu v zemi. Ondřej III. čelil domácí opozici, která podporovala jako kandidata na uherský královský stolec Karla Roberta z Anjou, vnuka neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále Štěpána V. a další rakouská strana v Uhrách zase podporovala Albrechta Habsburského, syna krále Rudolfa I. Habsburského. Ondřej zemřel v r. 1301 a jím vymírají i Arpádovci. Na uherský trůn se tak dostal snoubenec Ondřejovy dcery Alžběty Přemyslovec Václav III. (1301–1305), který v Uhrách vládl jako Ladislav V. Jeho vláda však nebyla stabilní a vysokou politiku v Uhrách vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládal. Po otcově smrti se v říjnu 1305 vzdal uherské koruny ve prospěch bratrance Oty. Při tažení do Polska byl pak r. 1306 Václav III. zavražděn v Olomouci a tím vymřeli i Přemyslovci v Čechách.

Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostal vévoda Ota III. Dolnobavorský (1306–1308) a po něm již zmiňovaný Karel Robert z Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem. Mnohem slavnějším a významnějším se však stal jeho syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r. 1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370 získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo status velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět.

Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dcera Marie Uherská (1382–1387), pozdější manželka Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech 1401–1403 opakovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země a husitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nechal v Praze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletilého Ladislava Pohrobka (1439–1457) Vladislav III. Varnenčik (1440–1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl v bitvě u Varny (1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, proslaveného v boji proti Turkům.

Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše Korvína vzal s sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (1458–1490) vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Přivedl díky svému druhému sňatku s neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život a umění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje se střídavými úspěchy s českým králem Jiřím z Poděbrad a následně i s Vladislavem II. Jagelonským, římským císařem Fridrichem III. i Turky na jihu země. R. 1469 se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k Uhrám Moravu, Slezsko a Lužici. V roce 1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se po Korvínově smrti stal uherským králem Vladislav II. Jagellonský (1490–1516).

Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. R. 1514 vypuklo v Uhrách tzv. Dóžovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovník Ludvík Jagellonský (1516–1526) nebyl příliš schopným a silným a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i domácím magnátům. R. 1521 dobyl sultán Sulejman I. Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík v reakci na postupující turecké nebezpečí svolal r. 1526 zemskou hotovost mezi Budín a Moháč (Mohács). Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evropu katastrofální následky. V bitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo; část velmožů na čele s Ludvíkem utonula při útěku v močálech. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem.

Uhersko jako součást habsburské říše 1526–1918

Po bitvě u Moháče (1526) vypukla občanská válka (1527–1538) mezi Habsburky (Ferdinandem I.) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským.

V roce 1541 Uhersko ztratilo početná území: asi dvě třetiny dnešního Maďarska připadly Osmanské říši, dosud autonomní Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo se vazalem Osmanské říše. Zbytek Uherska, tedy Slovensko, Burgenland a západní Maďarsko, pod názvem Královské Uhry připadl Habsburkům.

K opětovnému sjednocení Uherska (ale bez Sedmihradska) došlo v letech 1699 (Karlovickým mírem) a roku 1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s ostatními dědičnými habsburskými zeměmi.

Revoluce 1848–1849

Vznik Rakousko-Uherska

Rakouská monarchie se pomalu začala stávat neudržitelnou ve stavu, v jakém byla. V březnu 1848 vypuklo v Budapešti, pod vlivem únorové revoluce ve Francii, povstání. Zde se poprvé objevil jasně formulovaný požadavek na vydání ústavy; vzhledem k tomu, že se revoluce rozšířila i do Vídně a dalších měst, byla vydána dubnová ústava, dále byla zrušena cenzura, byl nucen odstoupit z politického výsluní Metternich a byla provedena řada dalších ústupků. V květnu došlo k dalšímu povstání, během něj vláda zavedla všeobecné a tajné volební právo, zrušila dubnovou ústavu a svolala ústavodárný sněm. Ten později zrušil poddanství. Provedené reformy však nebyly dostatečné a proto vypuklo v říjnu další povstání, během něhož byla vláda i ústavodárné shromáždění nucena opustit Vídeň a přesídlit na Moravu, byla povolána armáda, která dobyla Vídeň. Dne 2. prosince 1848 byl donucen Ferdinand V. abdikovat.

Abdikací Ferdinanda V. se stal novým císařem František Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku 1849 byla vydána tzv. oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k 1. lednu 1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. byl Alexander Bach, po němž je toto období nazýváno Bachův absolutismus. Ten byl spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Vnitřní situace monarchie nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k projevům nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848.

Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům. Zároveň bylo k Uhersku opětovně připojeno Sedmihradsko, jehož instituce včetně zemského sněmu byly k 20. červnu 1867 rozpuštěny.

V důsledku porážky Rakouska-Uherska v I. světové válce se monarchie včetně Uherska rozpadla na mnoho nástupnických států, včetně Maďarska.

Dějiny Maďarska 1918 až současnost

Odkazy

Poznámky

Literatura

• KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. 
• PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Maďarska v datech. Praha: Libri, 2010. 536 s. ISBN 978-80-7277-391-6. 
• PRAŽÁK, Richard. Maďarsko. Praha: Libri, 2005. 141 s. ISBN 80-7277-269-4. 
• ZEMEK, Metoděj. Moravsko-uherská hranice v 10. až 13. století. Brno: Musejní spolek Brno, 1972. 127 s. 

Související články

• Zalitavsko
• Maďarsko
• Dějiny Maďarska
• Státní znak Maďarska
• Seznam významných událostí dějin Maďarska

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Uhersko na Wikimedia Commons
• Dějiny Uherska
• PETROV, Alexej Leonidovič. Sborník Fr. Pestyho Helység névtara-Seznam osad v Uhrách z r. 1864-65, : jako pramen historicko-demografických údajů o slovenských a karpatoruských osadách. Praha : Česká akademie věd a umění, 1927. 174 s. - dostupné v Digitální knihovně UKB

Dějiny Maďarska
Příchod Maďarů	Maďarská prehistorie • Maďarsko před příchodem Maďarů • Maďarský vpád do Evropy (Honfoglalás) • Maďarské velkoknížectví
Uherské království (1000–1799)	Štěpán I. Uherský • Vláda Arpádovců • Vpád Mongolů • Matyáš Korvín • Turecká okupace (Osmansko-uherské války) • Dóžovo povstání • Královské Uhersko • Sedmihradské knížectví • Habsburská monarchie • Rákócziho povstání
Uherské království (1800–1918)	Reformace • Maďarská revoluce a boj za nezávislost • Rakousko-uherské vyrovnání • Sedmihradské velkoknížectví • Rakousko-Uhersko • Uhersko během první světové války
První Maďarská republika	Astrová revoluce • Maďarsko-československá válka
Maďarská republika rad	Rudý teror • Maďarsko-rumunská válka
Maďarské království	Miklós Horthy • Bílý teror • Trianonská smlouva • Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus • Malá válka • Maďarsko během druhé světové války • Operace Margarethe • Operace Panzerfaust • Vláda národní jednoty • Budapešťská operace
Druhá Maďarská republika	Parlamentní volby 1945 • Parlamentní volby 1947 • Sovětizace Maďarska
Maďarská lidová republika	Rákosiho éra • Maďarské povstání • Kádárova éra (Normalizace • Gulášový socialismus) • Pád komunismu
Třetí Maďarská republika	První svobodné volby • Demonstrace v Maďarsku na podzim 2006 • Politická krize 2009 • Volby 2010
Příbuzná témata	Maďarsko • Seznam králů • Seznam prezidentů • Seznam premiérů • Seznam významných událostí

Země Rakouského císařství
Království	České, Uherské, Dalmatské, Chorvatské, Slavonské, Lombardsko-benátské, Haličsko-vladiměřské, Ilyrské1
Arcivévodství Velkoknížectví	Rakouské arcivévodství (Rakousy pod Enží, Rakousy nad Enží) Sedmihradské velkoknížectví
Vévodství	Bukovinské vévodství, Korutany2, Kraňsko2, Vévodství Horní a Dolní Slezsko, Salcbursko Štýrsko
Ostatní území	Rakouské přímoří (Gorice a Gradiška, Markrabství Istrie, Terst)2, Okněžněné hrabství tyrolské, Moravské markrabství, Vorarlbersko3
1 od roku 1816 do 1849 , 2 od roku 1849 , 3 od roku 1861

Korunní země Rakouska-Uherska
Předlitavsko Předlitavsko (země zastoupené v říšské radě)	České království, Dalmatské království, Bukovinské vévodství, Korutanské vévodství, Kraňské vévodství, Haličsko-vladiměřské království, Moravské markrabství, Rakouské arcivévodství (Rakousy pod Enží, Rakousy nad Enží), Vévodství Horní a Dolní Slezsko, Salcburské vévodství, Štýrské vévodství, Tyrolské okněžněné hrabství a Vorarlbersko, Rakouské přímoří (okněžněné hrabství Gorice a Gradiška, Markrabství Istrie, Terst)
Zalitavsko (země svatošpěpánské uherské koruny)	Uherské apoštolské království (Sedmihradské velkoknížectví1 a Srbské vojvodsví a Banát), Chorvatsko-slavonské království2, město Rijeka (corpus separatum)
Ostatní	Kondominium Bosna a Hercegovina3
1 od roku 1867 , 2 od roku 1868 , 3 od roku 1908