Carlo Lurago
Narození	14. prosince 1615 Pellio Superiore
Úmrtí	12. října 1684 (ve věku 68 let) Pasov
Povolání	architekt a stavitel
Rod	(rodina) Lurago
Příbuzní	Antonio Loraghi[1], Tommaso Loraghi[1] a Anselmo Lurago[2] (sourozenci)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Carlo Lurago, celým jménem Carlo Antonio Lurago, také Loragho, Luraghi, Luragho (1615 Pellio Superiore,^[3] v oblasti jezera Como – 22. října 1684 Pasov) byl italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách, v Rakousku a Bavorsku. Byl jedním z nejvýznamnějších architektů českého a pražského raného baroka.

Carlo Lurago pracoval hlavně pro církevní řády, především pro jezuity. Upravoval také paláce pro šlechtu – Černíny, Lobkovice, Piccolomini a Thuny. Spolupracoval i na pražském opevnění na Vyšehradě a na Starém Městě.^[4]

Život

Carlo Lurago pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Obec, z níž rodina Luragů pochází, leží v Lombardii na náhorní plošině v severoitalských Alpách ve výšce kolem 1000 m nad mořem. Vyučil se štukatérem a v jeho rodišti pro něj nebylo uplatnění. Již v roce 1635 se jako dvacetiletý objevil v Praze, když byl svědkem na svatbě Antonína Aichela^[3] v tehdy ještě gotickém kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Bezpečně je Lurago v Praze doložen od roku 1638. Pracoval jako štukatér na úpravě presbytáře jezuitského kostela Nejsvětějšího Salvátora v areálu Klementina. Mladý Lurago byl nejen šikovný řemeslník, ale i obratný obchodník a dobrý katolík, proto se zařadil především mezi církevní stavitele. Jeho první architektonickou zakázkou byla výstavba jezuitské koleje s kostelem sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly v Březnici započatá v roce 1640. Se svým synovcem Francesco Anselmo Luragem založil dobře fungující stavební společnost a patřil mezi nejúspěšnější stavitele své doby. Mezi jeho žáky patřil stavitel a architekt Pavel Ignác Bayer.

S manželkou Alžbětou měl dva syny, kteří zemřeli mladí. Roku 1648 Lurago získal měšťanské právo na Malé Straně, kde koupil dva velké domy v Karmelitské ulici (dnešní čp. 378 a 379). Pracoval jak na církevních stavbách, tak na pražském opevnění a na řadě šlechtických paláců.

Po roce 1668 působil v Pasově, kde vedl přestavbu biskupského dómu zničeného požárem. Zůstal zde až do své smrti v roce 1684.

Významné stavby

Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Praze patří Klementinum a přestavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, jezuitská kolej na Malé Straně, kostel sv. Ignáce a kolej na Karlově náměstí. Dále stavěl kostely v Náchodě, Březnici, Klatovech, Sv. Janu pod Skalou, na Svaté Hoře u Příbrami a v Klášterci nad Ohří. Přestavěl kostel v Chomutově, zámek v Náchodě, v Novém Městě nad Metují a zámek Humprecht u Sobotky. Kromě toho stavěl ve Slezsku, v Rakousku (poutní kostel Maria Taferl) a přestavěl dóm v Pasově.

Klementinum

Klementinum, bývalá jezuitská kolej, je komplex barokních budov nedaleko Karlova mostu na Starém Městě v Praze. Po Pražském hradě je Klementinum druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze. Na jeho rozsáhlé stavbě se vystřídalo mnoho významných osobností architektury.

V období do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, 7 dvorů a 2 zahrady. Výstavba komplexu však pokračovala až po skončení třicetileté války. V letech 1654–1679 se na stavbě jezuitské koleje podílel a několik let práce řídil Carlo Lurago. V raně barokním slohu byla dostavěna západní část areálu: Stará kolej při Karlově ulici a Nová kolej podél Křižovnické a Platnéřské ulice. Byl také postaven letní refektář, společná jídelna mnichů. V této době bylo Klementinum vybaveno první splachovací kanalizací v Praze.

Kostel Nejsvětějšího Salvátora

Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl postaven na základech původního gotického dominikánského chrámu sv. Klimenta. Již v letech 1578–1581 jezuité položili základy stavby, poté vzniklo kněžiště a příčná loď. Na začátku 17. století bylo vybudováno celé trojlodí a západní mramorový portál s portikem. Kostel dostal vestavěné empory a štukovou výzdobu. Na konci 40. let 17. století byla nad svatyní zavěšena kupole, vyzdobená štukaturami z dílny Jana Jiřího Bendla.

Lurago podepsal smlouvu na stavbu průčelí kostela sv. Salvátora v roce1654. Upravil západní průčelí směřující ke Karlovu mostu. Inspiroval se jedním z modelů dómu Santa Maria del Fiori ve Florencii. Trojdílnou dekorativní sloupovou předsíň, tzv. portikus, uzavírala atika, na kterou byly umístěny sochy. Jednalo se celkem o třináct soch, které vytvořil sochař Jan Jiří Bendl. Na samém vrcholu se vyjímal Spasitel světa (Salvátor), pod ním po jeho stranách jsou sv. Lukáš, sv. Jan, sv. Matouš a sv. Marek a mezi nimi Panna Marie. Dále tu najdeme zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly a pod ním na balkóně světce Klimenta, Augustina, Vojtěcha a další.

Kostel sv. Ignáce z Loyoly

Architektonickou soutěž na stavbu kostela sv. Ignáce z Loyoly v Praze vyhrál Carlo Lurago. Stavbou kostela ohromil, neboť použil řadu nových, ještě neznámých stavebních prvků, včetně fascinujícího průčelí. Kostel navrhl jako jednolodní prostor s řadou průchozích kaplí po obou stranách, nad nimiž se tyčily tribuny. Vítězný oblouk na hranici kněžiště a chrámové lodi byl nezvykle mohutný. Vysoký hlavní oltář s obrazem sv. Ignáce působil impozantně.

Socha sv. Ignáce nahoře na průčelí střechy způsobila skandál. Pražské řeholní řády si stěžovaly až u papeže, že kolem celého sv. Ignáce je svatozář. Ta podle nich náleží pouze Kristu a Panně Marii, nikoliv jakémukoliv světci. Jezuité neustoupili. Možná i to způsobilo, že v roce 1773 bylo papežským verdiktem Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno.

Leopoldova brána na Vyšehradě

Na konci třicátých let 17. století se na příkaz císaře Ferdinanda III. začalo budovat opevnění Prahy. Vznikaly vysoké násypy, hradby, brány a bašty. Rozmístění staveb řídili zkušení armádní inženýři, ale stavební práce měli na starosti architekti, zpočátku Santino de Bossi a po něm Carlo Lurago.

Město podle plánů mělo mít dvě pevnosti. Stavba strahovské pevnosti nad Pražským hradem nikdy nebyla zahájena, vyšehradská pevnost Castello naopak rostla velmi rychle. Skládala se z bastionů a vnitřního systému bezpečnostních chodeb. Její hlavní brána nazvaná po císaři Leopoldova brána se stala reprezentativní stavbou nejen pevnosti, ale celé Prahy. Postavil ji v roce 1670 Carlo Lurago a je zjevné, že se nechal inspirovat Matyášovou branou na Pražském hradě.

Stavby

v Praze

• 1638–1648: Přestavba a výzdoba gotického kostela Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí
• 1649–1659: Oprava a přestavby hradeb na Novém Městě a Vyšehradě
• kolem 1650: Přestavba kostela Panny Marie pod řetězem na Malé Straně
• 1651: Přestavba Lobkovického paláce na Hradčanech
• 1651–1657: Palác Jana Antonína Losyho z Losinthalu, dnes Lidový dům
• 1654–1679: Klementinum, dnes Národní knihovna v Křižovnické ulici (patrně podle plánů Francesca Carattiho)
• 1665–1670: Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí

v Čechách

• 1637–1659: Stará radnice v Náchodě^[5]
• 1642–1650: Jesuitská kolej a kostel sv. Fr. Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly v Březnici
• 1650–1659: Přestavba zámku v Náchodě
• 1650: Přestavba farního kostela Povýšení sv. Kříže v Kadani
• 1651–1656: kaple Všech svatých v blízkosti zíceniny Petrohradu^[6]
• 1653–1657: Kostel Nejsvětější Trojice (Zahořany)
• 1654–1666: Jesuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové
• 1654–1679: Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce v Klatovech
• 1655–1661: Přestavba zámku v Novém Městě nad Metují
• 1657–1661: Poutní kostel Svatý Jan pod Skalou, okres Beroun
• 1659–1674: Poutní kostel na Svaté Hoře u Příbrami
• 1663–1671: Přestavba kostela sv. Ignáce v Chomutově
• 1663–1668: Klášter Hájek u Kladna
• 1664: Nová hospoda Křižovnické rezidence v Tursku
• 1665–1670: Kostel Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Ohří
• 1666–1668: Zámek Humprecht u Sobotky

  

v Polsku (Kladsku a Slezsku)

• 1660: Kaple kláštera v Hlohově
• 1653–1658: Zámek a kostel Grafenort v Kladském hrabství (česky: Arnoltov, německy: Arnsdorf, po 1670: Grafenort, od 1945 polsky Gorzanów)^[7]
• 1654–1690: Jezuitská kolej a konvikt v Kladsku

v Bavorsku

• 1668–1684: Oprava a přestavba dómu sv. Štěpána v Pasově
• 1641–1672: Karmelitánský kostel v Řezně

v Rakousku

• 1670–1671: Poutní kostel Maria Taferl

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Lurago na německé Wikipedii.

Literatura

• Ottův slovník naučný, sv. 16:479 nn.
• P. Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927
• P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy I./V. Praha 1999n.
• Hans Reuther, In: Neue Deutsche Biographie, Bd. 15, S. 527 f.
• Biographisches Lexikon zur Geschichte der Böhmischen Länder, Bd. II, S. 520, ISBN 3-486-52551-4
• VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 381–383. 
• VLČEK, Pavel. Slavné stavby rodiny Luragů v Čechách. : Kotěrovo centrum architektury o.p.s. a Foibos Books s.r.o., 2015. 88 s. ISBN 978-80-87073-83-4. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Carlo Lurago na Wikimedia Commons
• Stránka o Carlo Luragovi – en