Znamení času (též Znamení doby) je výraz silně spojený s katolickou církví v době Druhého vatikánského koncilu v 60. letech 20. století. Znamenalo to, že církev by měla naslouchat okolnímu světu a učit se z něj. Jinými slovy, měla by se naučit číst „znamení času“. Tato fráze pochází z Mt 16, 3 (Kral, ČEP) a Lk 12, 56 (Kral, ČEP) a použil ji papež Jan XXIII. , když svolával koncil, v prohlášení Humanae Salutis (1961)^[1] a také v Pacem in terris (1963). Začalo to znamenat nové chápání, že církev se musí více věnovat světu, má-li zůstat věrná svému poslání, a znamenalo to významný posun v teologické metodě. Výraz „znamení času“ byl v dokumentech II. vatikánského koncilu použit čtyřikrát:

• Unitatis redintegratio, §4
• Dignitatis humanae, §15
• Presbyterorum ordinis, §9 (včetně výzvy ke spolupráci s laiky při rozpoznávání znamení doby)
• Gaudium et spes, §4

Od té doby se tato formulace nadále používá v papežských encyklikách a Katechismu katolické církve.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sign of the times (Catholic Church) na anglické Wikipedii.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.