Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2022. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

Wikipedie:Článek týdne/2022/53

Grupa je v matematice algebraická struktura, která popisuje a formalizuje koncept symetrie. Formálně se zavádí jako množina spolu s binární operací splňující určité axiomy. Matematická disciplína zabývající se studiem grup se nazývá teorie grup. Příklady grup jsou celá čísla s operací sčítání, nenulová racionální čísla s operací násobení, symetrie pravidelných geometrických útvarů, množiny regulárních matic a automorfismy různých algebraických struktur.

Teorie grup vznikla počátkem 19. století. U jejího zrodu stál matematik Évariste Galois, který její pomocí dokázal stanovit, které polynomiální rovnice lze řešit pomocí odmocnin. Grupy našly později uplatnění také v geometrii, teorii čísel, algebraické topologii a dalších matematických oborech. Klasifikace jednoduchých konečných grup byla dokončena koncem 20. století a patří k největším výsledkům matematiky vůbec.

Pojem grupy abstraktně popisuje či zobecňuje mnoho matematických objektů a má významné uplatnění i v příbuzných oborech – ve fyzice, informatice a chemii. Reprezentace grup hrají důležitou úlohu v teoriích, jako jsou částicová fyzika, kvantová teorie pole anebo teorie strun. V informatice se grupy vyskytují například v kryptografii, kódování anebo zpracování obrazu, chemie používá grupy pro popis symetrií molekul a krystalových mřížek v krystalografii.

Kostel svatého Bartoloměje ve Velkém Šenově je římskokatolická sakrální stavba tvořící dominantu města. První kostel byl středověkého založení, ale dochovaná renesanční stavba pochází patrně ze 70. let 15. století a v 18. století prošla barokními úpravami. Od roku 2000 je chráněna jako kulturní památka České republiky. Vnější omítky, střecha věže a okolí kostela prošly roku 2015 rozsáhlou rekonstrukcí.

Jednolodní orientovanou stavbu zakončuje pětiboký presbytář s hranolovou věží. Loď je plochostropá, barokní a klasicistní mobiliář pochází převážně z 18. a 19. století. Obraz na hlavním oltáři znázorňuje umučení svatého Bartoloměje, vedlejší oltáře zdobí sochy Panny Marie a Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Varhany z roku 1933 od krnovské firmy Rieger disponují 20 rejstříky a 1501 píšťalami. Ve zvonici visí tři zvony: nejstarší umíráček, Velikonoční zvon z roku 1921 od chomutovské firmy Richarda Herolda a malý zvon přenesený z místní kaple Kalvárie.

Kolem kostela se rozprostírá zrušený hřbitov s řadou dochovaných, památkově chráněných náhrobků. Autorem sedmi z nich je drážďanský dvorní sochař Franz Pettrich (1770–1844). Severně od kostela stojí barokní sousoší se svatým Janem Nepomuckým a také bronzová socha Raněný od Ferdinanda Opitze (1885–1956). Pozdně barokní budovu fary z roku 1783 zdobí znak Salm-Reifferscheidtů.

Mystacina novozélandská, též zemolez novozélandský či netopýr novozélandský, je netopýr z rodu mystacina, který je endemitem Nového Zélandu. Spolu s mystacinou větší, která je však patrně vyhynulá, se jedná se o jediné zástupce hrabavých netopýrů a čeledi mystacinovití. Biotop mystaciny představují husté novozélandské pralesy od oceánského pobřeží až po hranici lesa do nadmořských výšek okolo 1 000 m.

Potravu si shání v letu nebo na zemi, kde se pohybují po čtyřech končetinách, což je v rámci netopýrů výjimečné. Při pohybu po zemi jsou mystaciny velmi čilé a dokáží vyvinout rychlost téměř 1 m/s. Druh má nejširší záběr jídelníčku ze všech netopýrů – pojídá jakékoliv dostupné členovce, dále ovoce, semínka a pyl. Mystaciny žijí v koloniích na stanovištích v dutinách prastarých pabuků. Kolonie může mít stovky až tisíce jedinců a svá dutinová stanoviště pravidelně střídá. Mystaciny se rozmnožují v létě, i když období námluv začíná již počátkem jara. Samice rodí jen jedno mládě, které nejdříve saje mateřské mléko, avšak po 6 týdnech se osamostatňuje a opouští mateřské stanoviště.

Před lidským osídlením Nového Zélandu ve 13. století byly mystaciny široce rozšířené po celém území novozélandské pevniny i přilehlých ostrovech. Odlesňování Maory a později evropskými kolonisty však mělo na jejich populaci drastický vliv a z desítek milionů jedinců klesla populace mystacin na cca 30–50 tisíc netopýrů. Vedle přirozených predátorů, jako je ostříž novozélandský a sovka bubuk, ohrožuje mystacinu především úbytek a degradace původních lesů a částečně i zavlečení predátoři (především krysy). S mystacinami žije v symbióze unikátní muška Mystacinobia zelandica.

Žitava (německy Zittau) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Žije zde 25 tisíc obyvatel. Než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známá jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Bohatou tradici zde má již od 16. století vzdělávání, jehož význačným představitelem byl pedagog a spisovatel Christian Weise, a rovněž hudba zastoupená např. Andreasem Hammerschmidtem, Johannem Kriegerem a Heinrichem Marschnerem. Město je sídlem dvou vysokých škol: Vysoké školy Žitava/Zhořelec a Mezinárodního vysokoškolského institutu. Se Zhořelcem (Görlitz) sdílí společné Divadlo Gerharta Hauptmanna.

První písemná zmínka o Žitavě z roku 1238 se týká Častolova ze Žitavy, českého šlechtice, stoupence krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem na Žitavsku usadil. Městská práva udělil Žitavě v roce 1254 Přemysl Otakar II., jenž určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Po vzniku Šestiměstí bylo Karlem IV. zřízeno celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried. Za nedostatečnou vojenskou podporu ve šmalkaldské válce v letech 1546–1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský Žitavu a další členy Šestiměstí ztrátou privilegií a pozemků. V průběhu třicetileté války pak postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřtství jako splátku dluhu za vojensku pomoc. Za saské vlády došlo v roce 1757 během sedmileté války k ostřelování Žitavy rakouskými vojsky, které zničilo 80 % domů.

John Adams (známý i pod pseudonymem Alexander Smith a z něj pocházející zdrobnělinou Aleck; 4. prosince 1767 Hackney, Anglie – 5. března 1829 Pitcairnův ostrov) byl britský námořník a účastník slavné vzpoury na HMAV Bounty. Spolu s dalšími vzbouřenci a Tahiťany v lednu 1790 spoluzaložil osadu na Pitcairnově ostrově. V roce 1793 přežil povstání tahitských mužů proti bělochům, v němž většina britských vzbouřenců zemřela.

Po smrti posledního společníka Neda Younga se John Adams přiklonil ke křesťanství, na jeho principech dále vedl kolonii. Pod Adamsovým vedením osada prosperovala, a to i po objevení existence kolonie Američany a posléze Brity, na které učinila takový dojem, že Britové Pitcairnův ostrov nadále podporovali; sám Adams již nebyl za vzpouru na Bounty postaven před soud a dostal královskou milost. V Adamsovi měla kolonie silného vůdce, jenž ji vedl až do své smrti roku 1829. John Adams na ostrově soudil spory, oddával páry i sloužil mše. Během vzpoury na Bounty a později na Pitcairnu měl celkem pět žen: Jenny, Purai, Tinafanaeu, Vahineatua (vdova po Johnu Millsovi) a Teiu (předchozí žena Thomase McIntoshe a později Williama McCoye). S poslední ženou jej dokonce roku 1825 kapitán Beechey oficiálně oddal. Měl celkem tři děti: dvě dcery a syna George. Hlavní město Pitcairnových ostrovů bylo pojmenováno po něm – Adamstown – a jeho potomci dodnes nosí příjmení Adams.

Kiviové (Apterygiformes) jsou řád menších nelétavých ptáků z podtřídy běžců, kteří se endemitně vyskytují pouze na Novém Zélandu. Řád zahrnuje pouze jedinou čeleď kiviovití (Apteryidae) s jediným rodem kivi (Apteryx). Rozlišuje se pět druhů kiviů, které jsou rozšířeny po Jižním i Severním ostrově, Stewartově ostrově a některých menších pobřežních ostrovech, kam byli introdukováni v rámci záchranných opatření. Obývají širokou škálu biotopů od pobřežních trsnatých porostů až po subalpinské lokality.

Měří 25–55 cm, samice bývají větší a těžší než samci. Jejich peří je velmi jemné a spíše připomíná srst. Na konci silných noh mají tři prsty směřující dopředu a jeden dozadu. Jako jediní ptáci mají nosní dírky na špičce zobáku. Jedná se o noční tvory, kteří jsou ve volné přírodě častěji slyšeni než viděni. Jejich výrazný hlasový projev z nich dělá nejhlasitější ptáky ze všech běžců. Ve tmě se orientují zejména pomocí čichu, sluchu a hmatu, k čemuž jim pomáhají hmatové „vousky“ vyrůstající od kořene zobáku. Zrak kiviů je naopak velmi špatný.

Hlavní ohrožení kiviů představují psi a introdukovaní predátoři, zejména hranostajové. Vedle toho jsou kiviové ohroženi i lidskými aktivitami, současnou změnou klimatu a v některých případech nízkou genetickou diverzitou. Z důvodů ohrožení a klesající populace je většina kiviů považována za ohrožené druhy. Pro Maory představují kiviové taongy, v překladu „posvátné klenoty“, ke kterým mají historické, emoční a sociální pouto. Kabáty utkané z peří kiviů byly mezi Maory vysoce ceněny. Kiviové jsou národní zvířata Nového Zélandu a jejich popularita dala název i Novozélanďanům, kterým se říká kiviové (v angl. kiwis).

Druhé obléhání Albazinu v letech 1686–1687 bylo jednou z epizod boje o Poamuří mezi Ruskem a mandžuskou říší Čching v rámci rusko-čchingského konfliktu táhnoucího se od počátku 50. do konce 80. let 17. století.

V Albazinském ostrohu, sídlu stejnojmenného vojevodství a hlavní opoře ruské moci na Amuru, byl oddíl ruských kozáků vedený vojevodou Alexejem Tolbuzinem s ruskými rolníky, lovci a řemeslníky v červnu 1685 obležen čchingskou armádou vojevůdce Langtana. Kvůli převaze nepřítele se Rusové po dvou týdnech vzdali. Čchingové se však neočekávaně stáhli. Po několika týdnech byl Albazin Rusy znovuobsazen. Namísto na Sibiři běžné palisády ho tentokrát Rusové opevnili zemními valy, odolnými vůči dělostřelectvu, a soustředili v něm silnou posádku, více než 800 mužů. V létě 1686 Čchingové reagovali novým obležením. Rusové se tentokrát úporně bránili, odolali několika útokům a naopak při výpadech poškodili nepřátelské vojsko. S příchodem zimy a kvůli vyčerpání obou stran boje ztratily na intenzitě a v prosinci 1686, po uzavření příměří mezi Ruskem a říší Čching, ustaly úplně. Obléhatelé pak umožnili obráncům doplnění zásob.

Obě strany měly značné ztráty, Rusů padlo kolem stovky, pětinásobek zemřel na kurděje, bojeschopných zůstalo pouze několik málo desítek. Na čchingské straně zahynulo dva a půl tisíce vojáků a mnoho z doprovodného personálu. Čchingská armáda se v polovině května 1687 stáhla od města na několik kilometrů a začátkem srpna odplula. Rusové tak zadrželi čchingskou ofenzívu a posílili svoji pozici na mírových jednáních. Podle Něrčinské mírové smlouvy z roku 1689 však region připadl Čchingům a Rusům nezbylo než jej vyklidit.

Chajim Azri'el Weizmann (hebrejsky: חיים עזריאל ווייצמן;‎ 27. listopadu 1874, Motal – 9. listopadu 1952, Rechovot) byl sionistický vůdce, prezident Světové sionistické organizace a v letech 1948 až 1952 první prezident Státu Izrael. Vystudoval Polytechnický institut v Darmstadtu a Freiburskou univerzitu, kde v roce 1899 získal doktorát z chemie.

Mimo politiku a diplomacii byl uznávaným vědcem a akademikem. Přednášel na univerzitách v Ženevě a Manchesteru. Za svůj život publikoval na sto vědeckých prací a nechal si zapsat přes sto patentů. Jeho nejvýznamnějším objevem se stala metoda syntetické výroby acetonu prostřednictvím bakteriálního kvašení. Tento způsob výroby výrazně pomohl mocnostem Dohody během první světové války. Stal se duchovním otcem Balfourovy deklarace z roku 1917, v níž britská vláda vyjádřila své sympatie zřízení židovské národní domoviny v Palestině. Stál u zrodu nejstarší izraelské vysokoškolské instituce – Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, kterou pomáhal založit společně s Albertem Einsteinem, Sigmundem Freudem a Martinem Buberem. Významně se také zasadil o vznik vědeckého výzkumného institutu ve městě Rechovot, které se na jeho počest jmenuje Weizmannův institut věd.

Ploštěnci (Platyhelminthes) jsou kmen prvoústých živočichů. Tradičně zahrnují třídu volně žijících ploštěnek a parazitické třídy motolice, tasemnice a jednorodí, ačkoli podle moderní systematiky parazitické skupiny tvoří klad Neodermata, jenž je vnořen v rámci „ploštěnek“. Ploštěnci se objevili zřejmě ve spodních prvohorách a dnes zahrnují přes 26 000 popsaných druhů.

Ploštěnci jsou podlouhlí, dvoustranně souměrní živočichové, přičemž tělní dutina je schizocoelní. Tělo však vyplňuje pouze řídká tkáň mezenchym, velké mezibuněčné prostory pak utvářejí komplex tekutinou naplněných štěrbinek a dutinek. Chybí oběhová a dýchací soustava; transport látek zajišťuje difuze, pro jejíž usnadnění mívají ploštěnci zploštěné tělo a bohatě větvený systém střev. Vylučovacími orgány jsou protonefridie. Pokožku ploštěnek tvoří bičíkatá epitelová tkáň s různě rozmístěnými žlázovými buňkami a nervovými zakončeními, u parazitických tříd však tělo kryje neodermis, jedinečný pokožkový kryt, který zřejmě zapříčinil jejich evoluční úspěch. Nervová soustava ploštěnců vykazuje koncentraci nervových uzlin do hlavové části těla.

Ploštěnky se většinou živí dravě, nebo mrchožravě, potravu pohlcují pomocí ústního otvoru, na který navazuje svalnatý, mnohdy vychlípitelný hltan. Jednorodí jsou typicky vnější parazité ryb a živí se buď pokožkou, anebo krví svých hostitelů. Motolice a tasemnice jsou parazity vnitřních orgánů, přičemž tasemnice přijímají živiny jen prostřednictvím neodermis. Ploštěnci jsou převážně hermafrodité, ale objevuje se i gonochorismus. Reprodukční biologie je velmi komplikovaná a zvláště vnitřní parazité demonstrují složité vývojové cykly zahrnující několik hostitelů, střídání nepohlavního a pohlavního rozmnožování a několika tělních plánů v různých fázích životního cyklu.

Astronomiae Pars Optica (česky Optická část astronomie) je opticko-geometrický spis německého astronoma a teologa Johanna Keplera. Kepler slíbil císaři Rudolfovi II., že knihu dokončí během osmi týdnů do Vánoc 1602, své schopnosti ale přecenil a Rudolfovi rozsáhlý spis o 450 stranách předložil až v lednu 1604. Kniha byl vytištěna na podzim téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem. Text spisu se dělí na 22 kapitol a doprovází ho řada geometrických nákresů. Kepler ho věnoval svému předchůdci Tychonovi Brahe.

Kepler tímto dílem položil základy moderní optiky i projektivní geometrie. Učinil jím totiž mnoho významných objevů. Jako první například vysvětlil optickou funkci lidského oka, zformuloval zákon převrácených čtverců nebo představil myšlenku o neustálých proměnách matematických entit. Dále se v knize věnoval zatmění Slunce, dírkovým komorám, lomu světla, kuželosečkám a dalším problematikám. Své objevy pak významně rozvinul ve své další knize Dioptrice (Dioptrika), vydané roku 1611. Bezprostředně na Keplerovu Optiku navázal Holanďan Willebrord Snellius, jenž v roce 1620 znovuobjevil zákon lomu světla. Dále na Keplera v optice navazoval například René Descartes či Isaac Newton. Keplerovy teologické úvahy o paprscích zase upoutaly německého spisovatele a filozofa Johanna Wolfganga Goetheho.

Tyler Garcia Posey (* 18. října 1991 Santa Monica, Kalifornie, USA) je americký herec a hudebník, syn herce a scenáristy Johna Poseyho. Účinkoval již v raných letech v řadě dětských filmových a televizních rolí, za něž byl dvakrát nominován na cenu Young Artist Award. Nejvýraznější byl jako Raul Garcia v seriálu z lékařského prostředí Doc (2001–2004) či jako Ty Ventura v romantické komedii Krásná pokojská (2002). Následovala minisérie z produkce Stevena Spielberga Na Západ (2005), seriály Bratři a sestry (2006–2007) a Lincoln Heights (2009) i několik filmových rolí.

V dospělosti se stal známým především jako představitel ústřední postavy Scotta McCalla z televizního seriálu stanice MTV Vlčí mládě (Teen Wolf, od roku 2011), i když byl poté obsazen i do řady filmových postav včetně hororové parodie Scary Movie 5 (2013). Uplatnil se také v hlasovém herectví, například v animovaném seriálu Rychle a zběsile: Závodníci v utajení (od roku 2019). Na přelomu let 2011–2012 získal řadu mládežnických hereckých ocenění včetně Teen Choice Award a na některá další byl nominován. Hudebně působil několik let ve skupině Lost in Kostko, kterou v roce 2009 spoluzakládal.

Budyšín (německy Bautzen) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy v zemském okresu Budyšín. S počtem obyvatel kolem 38 tisíc je druhým největším městem historického území Horní Lužice a zároveň jeho neformální metropolí. V historickém centru se nacházejí význačné památky: hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra. Pro město obklopené Oblastí hornolužických rybníků a vřesovišť na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta. Pro svou historickou architekturu bývá Budyšín označován jako „saský Norimberk“, popř. „město věží“.

Na území Budyšína pobývaly již ve 3. století našeho letopočtu východogermánské kmeny, v 9. století se tu usadil západoslovanský kmen Milčanů, jehož potomky jsou Lužičtí Srbové. Roku 1075 daroval císař Jindřich IV. Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II. V roce 1319 začalo období vlády českých králů z rodu Lucemburků, kteří tolerovali vznik Hornolužického šestiměstí a Budyšínu poskytli důležitá privilegia. V průběhu třicetileté války postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřtství jako splátku dluhu za vojenskou pomoc. Za saské vlády proběhla v Budyšíně změna městského uspořádání a postupná industrializace. Dnes se Budyšín vyznačuje jedinečnou okolností soužití dvou kultur, jimiž jsou většinová kultura německá formovaná žitou tradicí reformace, literatury, hudby a výtvarného umění a menšinová lužickosrbská kultura se svébytnou literaturou a folklórem. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se hlásí asi 5–10 % obyvatel města.

Kytovci (Cetacea) jsou podskupinou (infrařádem) sudokopytníků přizpůsobenou k životu v moři. Jejich sesterskou skupinou jsou hrochovití. Kvůli výrazným anatomickým a fyziologickým adaptacím na vodní způsob života je jejich evoluční souvislost se suchozemskými savci dosti zastřená a donedávna byli považováni za samostatný řád. Mezi jejich nejnápadnější znaky související s přechodem do vody patří přeměna předních končetin v ploutve a vymizení zadních končetin, vznik vodorovné ocasní ploutve, ztráta srsti, ztráta vnějšího ucha, získání hydrodynamického vřetenovitého tvaru těla a další. Typicky savčím projevem je jejich potřeba dýchat vzduch, ačkoli někteří kytovci mohou pod vodou vydržet i přes dvě hodiny.

Evoluční proměna původně suchozemských savců v plně vodní zvířata je dnes dobře dokumentovaná množstvím fosilních dokladů. Nejstarší zástupci kytovců, jako byli pohybu po souši schopní Pakicetus nebo Ambulocetus, jsou známí z období spodního eocénu Pákistánu a severní Indie. Koncem eocénu již existovali plně akvatičtí kytovci jako Dorudon nebo Basilosaurus.

Mezi kytovce se řadí přes 80 druhů v 13–14 čeledích. Lze je rozdělit na dvě výrazně rozdílné podskupiny, kosticovce (Mysticeti) a ozubené (Odontoceti). Kosticovci jsou bezzubí, svou kořist (nejčastěji kril) filtrují z vody pomocí rohovinových kostic. Patří mezi ně velryby či plejtváci, včetně největšího živočicha všech dob, plejtváka obrovského. Ozubení jsou naproti tomu typičtí dravci, v tlamě mohou mít mnoho kuželovitých nerozlišených zubů, ale mohou být i bezzubí. Nejznámější z nich jsou delfíni, kosatky dravé nebo vorvaň. Význačnou vlastností ozubených je schopnost echolokace – využívání ultrazvuků k mapování okolí a pátrání po kořisti pomocí vnímání ozvěn.

Boleslav I., zvaný Ukrutný (asi 915 Praha^? – 15. července 967/972), byl pátý český kníže z rodu Přemyslovců. Narodil se zřejmě roku 915 jako syn českého knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry ze Stodor. Jeho starším bratrem byl svatý Václav. Během Václavovy vlády držel Starou Boleslav. Dne 28. září roku 935, případně 929, Boleslav svého bratra Václava zavraždil a stal se po něm českým knížetem. Brzy po nástupu na trůn se dostal do sporu s římským králem Otou I., kterému odmítl odvádět tribut a vedl s ním čtrnáctiletou saskou válku. Po roce 950 se však stal Otovým spojencem, čeští vojáci bojovali i ve vítězné bitvě na Lechu proti Maďarům. Roku 965 provdal svou dceru Doubravku Přemyslovnu za polského knížete Měška.

Boleslav se výrazně podílel na ekonomickém růstu Čech. Podařilo se mu dobýt Slezsko, severní Moravu a Krakovsko, které ležely podél obchodní stezky do Kyjeva. Za jeho vlády byly v Čechách raženy první mince (denáry) a vznikla hradská soustava, která prostřednictvím kastelánů umožňovala Boleslavovi vládu po celé zemi. Boleslav I. založil mj. Žatec, Plzeň a Kouřim. Usiloval o založení pražského biskupství, ke kterému však došlo až po jeho smrti. Novodobí historikové považují Boleslava za jednoho z nejvýznamnějších přemyslovských panovníků. Zemřel 15. července roku 972 (nebo 967). Jeho nástupcem se stal jeho syn Boleslav II.

Nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis) je jeden z pěti žijících druhů z čeledi nosorožcovitých a jediný žijící druh rodu Dicerorhinus. V rámci nosorožcovitých je nejmenším zástupcem, v kohoutku měří maximálně 145 cm a váží až 800 kg, ačkoli některé záznamy hovoří o jedinci s hmotností až 2 000 kg. Stejně jako oba africké druhy má i nosorožec sumaterský dva rohy. Většinu jeho těla pokrývá srst tvořená červenohnědými chlupy.

Příslušníci tohoto druhu kdysi obývali deštné pralesy, bažiny a mlžné lesy v jižní, východní a jihovýchodní Asii. Výraznou hrozbou se však ukázal být lov pro rohy a jiné části těl, jimž jsou v Asii připisovány zázračné účinky. V současnosti je nosorožec sumaterský kriticky ohroženým druhem, ve volné přírodě existuje pouze několik izolovaných populací na Sumatře a jedna na indonéském Borneu. K roku 2019 byl tento druh zcela vyhuben v Malajsii. Podle vyhodnocení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) k roku 2020 přežívalo méně než 100 jedinců a žádná subpopulace nečítala víc než 50 zvířat. Bez lidských zásahů očekává IUCN 90% šanci vyhynutí druhu v příštích 60 letech.

Nosorožci sumaterští žijí s výjimkou páření, období před pářením a během výchovy mláďat striktně samotářsky. K ostatním jedincům svého druhu jsou však ve srovnání s ostatními nosorožci relativně tolerantní a neexistují žádné důkazy, že by si bránili svá teritoria aktivním bojem. Území si ale značkují hloubením půdy nohama, ohýbáním stromků a zanecháváním exkrementů. Doba březosti činí přibližně 15 až 16 měsíců. Chov nosorožců sumaterských v zajetí provázely značné problémy a velká úmrtnost chovaných jedinců.

Alžběta II. (celým jménem Elizabeth Alexandra Mary Windsor; 21. dubna 1926 Mayfair, Londýn – 8. září 2022 Balmoral) byla v letech 1952–2022 vládnoucí královna patnácti nezávislých států označovaných jako Commonwealth realm, včetně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V každé ze zemí byla považována za panovnici samostatného státu a plnění královských povinností pro každou zemi bylo oddělené. Byla také nejvyšší představitelkou anglikánské církve. Britskou královnou se stala ve věku 25 let po smrti svého otce Jiřího VI. dne 6. února 1952. V dlouhém období její vlády došlo k zániku Britského impéria (proces, který byl zahájen již za jejího otce) a následnému vzniku Commonwealthu. Poté, co britské kolonie získávaly nezávislost, se stala královnou několika nově osamostatněných zemí. Některé z nich později změnily svůj status na republiku. I přes velký počet svých funkcí zasahovala královna do politiky v souladu s britským zvykovým právem jen výjimečně.

V září 2015 překonala v délce vlády svoji praprababičku, britskou královnu a indickou císařovnu Viktorii, a stala se tak nejdéle vládnoucím panovníkem v anglických a britských dějinách. Od října 2016, po smrti thajského krále Pchúmipchona Adunjadéta (Rámy IX.), byla také nejdéle vládnoucím žijícím monarchou na světě. Alžběta, pocházející z windsorské dynastie, se roku 1947 provdala za prince Philipa, pozdějšího vévodu z Edinburghu, s nímž měla čtyři děti; stala se 12násobnou prababičkou. V dubnu 2018 bylo rozhodnuto, že ji v čele Commonwealthu na vlastní přání nahradí po její smrti syn Charles, princ z Walesu. Zemřela 8. září 2022 na svém letním sídle, zámku Balmoral ve Skotsku. Pohřeb byl naplánován na 19. září.

Slayer byla americká thrashmetalová hudební skupina původem z Huntington Parku v Kalifornii. Založili ji roku 1981 kytaristé Kerry King a Jeff Hanneman, baskytarista a zpěvák Tom Araya a bubeník Dave Lombardo. Rychlý a agresivní styl hudby zařadil Slayer spolu se skupinami Metallica, Anthrax a Megadeth do tzv. „velké čtyřky“ amerického thrash metalu, což je neoficiální označení čtyř skupin, které tento žánr výrazně rozvinuly a zpopularizovaly. Ve finální sestavě zbyli z původních členů Araya a King; Lombarda nahradil roku 2013 Paul Bostaph, sólovým kytaristou byl od roku 2011 místo Hannemana Gary Holt.

V původním složení psali texty King, Hanneman a Araya, veškerou hudbu skládali King a Hanneman. Vysoce kontroverzní texty skladeb a přebaly alb způsobily skupině mnoho problémů v podobě zákazů desek, odložených vydání, soudních procesů a kritiky ze strany náboženských skupin i široké veřejnosti. Navzdory tomu však byla hudba Slayer velmi vlivná, uváděna mnohými skupinami za vzor po vizuální, hudební i textové stránce; třetí studiové album Reign in Blood z roku 1986 je považováno za jedno z nejtvrdších a nejvlivnějších thrashmetalových alb v historii.

Slayer vydali za svou kariéru dvanáct studiových alb, dvě koncertní alba, jeden box set, šest klipů, dvě EP a jedno album coververzí. Čtyři studiová alba se stala v USA zlatými; společné koncertní album s kapelami „velké čtyřky“ se stalo platinovou deskou. Samotní Slayer obdrželi čtyři nominace na cenu Grammy a dvě z nich vyhráli. Mezi lety 1991 a 2013 prodali ve Spojených státech amerických téměř pět milionů nosičů. V lednu 2018 oznámili rozlučkové turné. Poslední koncert proběhl 30. listopadu 2019, následně skupina ukončila činnost.

Mlhovina Kočičí oko (NGC 6543, také známá jako Caldwell 6) je planetární mlhovina v souhvězdí Draka. Z hlediska struktury je to jedna z nejsložitějších známých mlhovin. Ve vysokém rozlišení Hubbleova vesmírného dalekohledu v ní lze pozorovat nevšední struktury – chomáče, výtrysky, vlákna a „obloukové rysy“. Mlhovinu objevil 15. února 1786 William Herschel a v roce 1864 se stala, díky Williamu Hugginsovi, první planetární mlhovinou pozorovanou spektroskopem. Hugginsova pozorování poprvé naznačila, že se planetární mlhoviny skládají z extrémně zředěných plynů. Od té doby byla NGC 6543 pozorována ve všech částech elektromagnetického spektra.

Moderní studie narazily na několik tajemství. Komplikovanost struktury může být způsobena částečně materiálem vyvrhovaným z binární centrální hvězdy. Existence akrečního disku vytvořeného přesuny hmoty mezi oběma komponentami takového systému by způsobovala polární výtrysky plazmatu, které by také interagovaly s dříve vyvrženým materiálem. V průběhu času by se směr polárních výtrysků měnil kvůli precesi. Neexistuje však žádný přímý důkaz, že by centrální hvězda měla průvodce. Snaha zjistit relativní zastoupení chemických prvků narazila na velký nesoulad mezi výsledky dvou odlišných metod měření, příčina však není jasná.

Listonos nosatý (Vampyrum spectrum), podle starších synonym také upír řasonos, vampýr nosatý a vrápenec upír, je velký masožravý netopýr z čeledi listonosovití (Phyllostomidae) vyskytující se v Mexiku a ve Střední a Jižní Americe. Je jediným zástupcem rodu Vampyrum; jeho nejbližším žijícím příbuzným je listonos dlouhouchý (Chrotopterus auritus). Listonos nosatý je největší novosvětský druh netopýra a jde také o největšího masožravého netopýra na světě: rozpětí jeho křídel činí 0,7 až 1 m. Má robustní lebku a zuby, kořist – hlavně ptáky, může však konzumovat i hlodavce, hmyz a jiné netopýry – usmrcuje mocným kousnutím. Při lovu se tito netopýři mohou spoléhat na čich. Zvláště častou kořistí listonose je kukačka rýhozobá (Crotophaga sulcirostris), která vydává silný pach a zároveň hřaduje ve skupinách, kvůli čemuž je pro netopýra zřejmě snadno vystopovatelná.

Na rozdíl od většiny jiných netopýrů je monogamní. Kolonie tvoří dospělý samec, samice a jejich mláďata. Samec pro samici a potomky obstarává potravu, kterou jim přináší do úkrytu. Pro druh je typické to, že samec při hřadování samici a mláďata zcela ovíjí svými křídly. Listonos nosatý může pobývat v dutinách stromů, někteří jedinci hřadují i v jeskyních. Kvůli ztrátě biotopů a nízké populační hustotě je na seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) zařazen mezi téměř ohrožené druhy.

Barokní literatura je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení se může lišit podle zemí a podle badatele. Někteří užívají pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.

Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (práce s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně).

Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze středověkého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila legenda, duchovní píseň a kázání, objevovaly se podrobné historiografické spisy, rozvíjela se duchovní i světská lyrika. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých metaforách: v Itálii marinismus, ve Španělsku góngorismus, v Anglii metafyzické básnictví, ve Francii preciózní literatura. Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v kázáních, v jejichž konceptuální poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.

Národní přírodní památka Pravčická brána (německy Prebischtor) je chráněné území v oblasti známé skalní brány, která vznikla v kvádrových pískovcích křídového stáří. Nachází se na území Národního parku České Švýcarsko asi 3 km severovýchodně od obce Hřensko v okrese Děčín. S rozpětím 26,5 metru, výškou 16 metrů, šířkou 7–8 metrů a minimální tloušťkou 3 metry se jedná o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Je jedním z nejnavštěvovanějších míst a zároveň symbolem Národního parku České Švýcarsko, pod jehož správu patří. Chráněné území zahrnuje nejen samotnou pískovcovou bránu, ale i okolní skalní masivy a z části zastavěnou plochu. Pravčická brána náleží kromě NP České Švýcarsko také k Ptačí oblasti Labské pískovce.

Pravčická brána byla navštěvována již od konce 18. století. Četná návštěvnost způsobovala zvýšenou erozi vrchních partií a destrukci brány. Po zjištění několika trhlin byl v roce 1982 vstup turistů na bránu zakázán. Pravčická brána byla poprvé chráněna od 18. prosince 1963, kdy byla usnesením Okresního národního výboru Děčín vyhlášena chráněným přírodním výtvorem. Dne 11. června 1992 byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí překlasifikována na národní přírodní památku. Cílem ochrany je zachování současného stavu a přirozeného vývoje pískovcových skalních masivů a minimalizace negativního antropogenního působení.

Pravčická brána se v roce 2009 dostala do užšího kola ankety New7Wonders o sedm přírodních divů světa, když postoupila mezi 71 semifinalistů. Do užšího výběru 28 finalistů se ale již neprobojovala.

Janusz Korczak (vlastním jménem Henryk Goldszmit, 22. července 1878 – 7. srpna 1942) byl polský židovský autor literatury pro děti, pediatr, pedagog a publicista, známý také pod přezdívkami Pan Doktor nebo Starý Doktor. Od roku 1912 vedl židovský sirotčinec ve Varšavě, o který se staral i během druhé světové války, kdy se musel s dětmi přesunout do varšavského ghetta. Když německé úřady počátkem srpna 1942 nařídily transport dětí do vyhlazovacího tábora Treblinka, Korczak se rozhodl, že půjde s nimi, přestože nemusel. V Treblince byli všichni zavražděni v plynových komorách.

Během své spisovatelské kariéry napsal 24 knih a více než 1 400 dalších textů (článků, esejí, fejetonů atd.). Jako novinář se věnoval sociální a pedagogické problematice. K jeho nejvýznamnější pedagogické tvorbě patří knihy Jak kochać dziecko z roku 1920 a Prawo dziecka do szacunku z roku 1929. Mezi jeho přední dětské knížky se řadí Król Maciuś Pierwszy a Król Maciuś na wyspie bezludniej, které byly obě vydány v roce 1923. Za jeho života byla přeložena pouze některá z jeho děl, a to do hebrejštiny, jidiš, angličtiny, češtiny, slovenštiny, němčiny, litevštiny, ruštiny a esperanta. Po druhé světové válce se jeho knihy dočkaly překladů do nejrůznějších jazyků.

Francouzská kolonizace Texasu začala v roce 1685 zřízením pevnosti na území dnešního jihovýchodního Texasu poblíž říček Arenosa a Garcitas u zátoky Matagorda. Její zakladatel, francouzský průzkumník René Robert Cavelier de La Salle, měl v úmyslu zřídit kolonii u ústí řeky Mississippi, ale kvůli nepřesným mapám a chybám v navigaci jeho lodě zakotvily 640 km západně, u pobřeží dnešního Texasu. Kolonie během své krátké existence do roku 1688 čelila mnoha obtížím, včetně indiánských nájezdů, epidemií a nedostatku zásob. La Salle vedl z této základny několik expedic s cílem najít řeku Mississippi.

Během jedné z jeho nepřítomností v roce 1686 ztroskotala i poslední loď kolonie, a osadníci tak přišli o podporu z francouzských území v Karibiku. S dalším zhoršením podmínek si La Salle si uvědomil, že by kolonie mohla přežít pouze s pomocí francouzských osad v zemi Illinois. Jeho poslední expedice skončila u řeky Brazos počátkem roku 1687, kdy byl při vzpouře spolu s pěti dalšími muži zavražděn. Přestože hrstka mužů nakonec do Illinois dorazila, pomoc se k pevnosti nikdy nedostala. Většina zbývajících kolonistů byla zabita během nájezdu Karankawů koncem roku 1688.

V roce 1686 se o La Salleově misi dozvěděla Španělská koruna a vyslala několik výprav s cílem zničení francouzské osady, kolonii se jim však nalézt nepodařilo. Tažení ovšem pomohla Španělsku lépe porozumět geografii pobřežních oblastí Mexického zálivu. Ačkoli kolonie existovala jen tři roky, položila základ nároku Francie na oblast nynějšího státu Texas. Počátkem 19. století toto území neúspěšně nárokovaly Spojené státy americké coby součást smlouvy o koupi Louisiany.

Žhářský útok na Kyoto Animation se odehrál v budově Studia 1 japonské animační společnosti Kyoto Animation, a to 18. července 2019 v dopoledních hodinách ve čtvrti Fušimi ve městě Kjóto. Jeho následkem zemřelo 36 lidí a dalších 34 bylo zraněno. Požár zničil většinu materiálů a vybavení společnosti. Útok se stal jedním z nejhorších masakrů japonské historie od konce druhé světové války a zároveň nejsmrtelnějším požárem budovy od požáru Mjódžó 56 roku 2001.

Podezřelým byl Šindži Aoba, jenž vešel do budovy hlavním vchodem; s sebou nesl 40 litrů benzínu, jímž polil část interiéru a několik osob. Poté vše zapálil, včetně sebe, a pokusil se z místa utéct. Byl však pronásledován a policie ho dopadla ve vzdálenosti 100 metrů od budovy. Aoba nebyl zaměstnancem studia; motivem jeho útoku bylo plagiátorství, ze kterého studio obvinil. Dne 27. května 2020 byl, po deseti měsících léčby těžkých popálenin, policií zatčen pro podezření z vraždy a další obvinění. Dne 16. prosince 2020 byl obžalován a v březnu 2022 se stále čekalo na zahájení soudního řízení.

Soustrast a podporu vyjádřila ve světě i v Japonsku řada vládních představitelů, fanoušků, osobností a organizací. Kromě toho se v Japonsku vybraly 3,3 miliardy jenů a ve světě 2,3 milionu amerických dolarů na podporu studia a jeho zaměstnanců. Důsledkem incidentu došlo k opoždění některých děl a společné tvorby studia a několik plánovaných akcí bylo zrušeno nebo pozastaveno.

Bezděz je zřícenina hradu u stejnojmenné vesnice v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Stojí na vrchu Bezděz (606 metrů) v Dokeské pahorkatině, šest kilometrů jihovýchodně od města Doksy. Je chráněn jako národní kulturní památka a v návštěvních hodinách je přístupný veřejnosti.

Hrad založil král Přemysl Otakar II. ve druhé polovině třináctého století. Stavba byla z větší části dokončena roku 1279, kdy byl na hradě vězněn mladý Václav II. Od začátku 14. století se v držení hradu vystřídala řada šlechtických rodů, ke kterým patřili například Berkové z Dubé, páni z Michalovic, z Cimburka nebo Vartenberkové a Valdštejnové. Během 16. století hrad ztratil svůj sídelní význam. Na začátku třicetileté války byl poškozen císařským vojskem. Albrecht z Valdštejna se Bezděz krátce pokoušel přestavět na moderní pevnost, ale svůj záměr nedokončil. Od té doby hrad sloužil církevním účelům a hradní kaple se v 18. století proměnila ve významné poutní místo. Po jeho zrušení hrad začal chátrat a postupně se měnil ve zříceninu, která v době romantismu posloužila jako zdroj inspirace řadě umělců.

Bezděz patří k nejlépe zachovaným hradům ze 13. století v Česku. Dochovaly se rozsáhlé zbytky několika paláců, dvě okrouhlé věže a ve své době ojedinělý systém opevnění. Na rozdíl od starších hradů už nebyl dominantním vnitřním prostorem hradu velký sál. Místo něj se ve všech palácích opakuje obytná jednotka tvořená menším klenutým sálem, k němuž po stranách přiléhaly klenutá komnata a místnost s vnitřním dřevěným obložením. Umělecky výjimečným prostorem je hradní kaple.

Pseudomonas (též pseudomonáda) je rod gramnegativních bakterií ze skupiny Gammaproteobacteria. V přírodě jsou velice hojné a díky své přizpůsobivosti osídlují velmi rozmanitá stanoviště. Některé druhy způsobují i onemocnění rostlin a živočichů včetně člověka; nejnebezpečnějším původcem lidských onemocnění mezi nimi je Pseudomonas aeruginosa. Co se týká vlastností, jsou pohyblivé a tyčinkovitého tvaru, obvykle aerobní a netvořící spory.

Pseudomonad doslova v překladu znamená „zdánlivá jednotka“ a pochází z řeckých slov pseudo (ψευδο – zdánlivý, falešný) a monas (μονάς či μονάδα – jednotka, jednotlivina). Termín monáda se používal dříve v přírodovědě pro jednobuněčné organizmy, které první mikrobiologové spatřili pod mikroskopem. Bakterie rodu Pseudomonas jsou v přírodě velmi hojné a vyskytují se například ve vodě či uvnitř těl rostlin, a proto byly objeveny již prvními mikrobiology. Rodový název Pseudomonas byl nejprve v roce 1894 definován poměrně volně jako označení pro gramnegativní tyčinkovité bakterie s polárním bičíkem. Vbrzku začalo množství druhů narůstat, neboť byly pseudomonády nacházeny v nejrůznějších prostředích. Až použití nových metod umožnilo vytvoření modernější klasifikace. V nedávné době proběhla revize tohoto a dalších příbuzných rodů pomocí analýzy genů pro 16S rRNA. Některé druhy, dříve řazené k rodům Chryseomonas a Flavimonas, jsou dnes řazeny mezi pseudomonády, a naopak, jisté druhy původně považované za pseudomonády dnes vědci spíše řadí do rodů Burkholderia či Ralstonia.

Samantha Reed Smithová (29. června 1972 – 25. srpna 1985) byla americká školačka a mírová aktivistka. Narodila se 29. června 1972 v malém městečku Houlton ve státě Maine, nacházejícím se nedaleko americko-kanadské hranice, rodičům Jane Reedové a Arthuru Smithovi. Proslavila se během studené války, když na podzim roku 1982 zaslala dopis generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Juriji Andropovovi s vyjádřením obav, že má jeho zem mimo jiné v úmyslu vyvolat jadernou válku.

Andropov na dopis následujícího roku odpověděl a Smithovou pozval na návštěvu Sovětského svazu ve snaze vyvrátit její obavy. Malá Samantha tuto nabídku přijala a za velkého zájmu místního i světového tisku zde se svými rodiči strávila celkem čtrnáct dnů. Kromě Moskvy, kde rodina zhlédla mimo jiné vystoupení věhlasného Moskevského cirkusu, navštívila také Leningrad a známý pionýrský tábor v ukrajinském Artěku na poloostrově Krym. O cestě do SSSR dokázala Smithová i přes svůj nízký věk napsat vlastní knihu a zahrála si též v televizním seriálu.

Tato mladá aktivistka vzbudila v obou tehdejších supervelmocech široký zájem veřejnosti a médií, kterými byla označována jako „vyslankyně dobré vůle“ a „nejmladší americký velvyslanec“. Mírové snahy malé dívky ovšem ukončilo 25. srpna 1985 letecké neštěstí, při kterém přišla o život i se svým otcem.

Císař Wan-li z dynastie Ming vládl v letech 1572–1620 mingské Číně. Nastoupil na trůn po svém otci, císaři Lung-čchingovi, v 9 letech. Během prvních 10 let císařova panování vládu vedl schopný státník Čang Ťü-čeng s podporou panovníkovy matky paní Li a palácových eunuchů. V éře Wan-li došlo k velkému rozmachu průmyslu, zejména výroby hedvábí, bavlny a porcelánu. Rozvíjelo se zemědělství, významně stoupl meziregionální i zahraniční obchod. Dopad rozvoje byl nejsilnější na dolním toku Jang-c’-ťiang, kde vzkvétala města, především Su-čou, Sung-ťiang, Ťia-sing a Nanking. Ale přes vzestup mingského hospodářství státní finance zůstávaly ve špatném stavu a masy rolníků a nádeníků žily v chudobě.

Ve vojenské oblasti konci 16. století dominovala tři velká tažení éry Wan-li, všechna vítězná. První z nich byla porážka povstání posádky v Ning-sia roku 1592. Poté se mingská vojska přesunula na opačnou stranu říše, do Koreje. Téhož roku 1592 totiž faktický vládce Japonska Hidejoši Tojotomi podnikl invazi do Koreje. Boje s Japonci trvaly do roku 1598. Třetím významným konfliktem byla likvidace povstání Jang Jing-lunga v jihozápadní Číně v letech 1587–1600. Za Wan-liho vláda trpěla spory mezi ministry a úředníky i spory úředníků s panovníkem, císař prosazoval za korunního prince syna své oblíbené konkubíny a až po 15 letech ustoupil ministrům hájícím práva jeho nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga. Od roku 1596 Wan-li budoval paralelní administrativu složenou z eunuchů, nezávislou na úřednících, pokus však roku 1606 vzdal. Řízení země tak zůstalo v rukou konfuciánských vzdělanců, kteří se utápěli ve sporech o morálních prohřešcích, zatímco na severozápadní hranici nebezpečně sílil stát Džürčenů.

Albatros šedohlavý (Thalassarche chrysostoma) je velký mořský pták z rodu Thalassarche a čeledi albatrosovitých. Vyskytuje se v jižních oblastech Atlantského, Tichého a Indického oceánu a v severních oblastech Jižního oceánu mezi cca 46–64° j. š. Na souš zalétá pouze za účelem hnízdění. To probíhá v koloniích ve dvou oblastech na jihu od Chile (Ostrovy Diega Ramíreze a Ildefonsovy ostrovy) a na několika subantarktických ostrovech. Jedná se o monogamní ptáky, kteří utváří celoživotní páry. Rozmnožují se většinou pouze jednou za dva roky. Samice klade jedno velké bílé vejce do hnízda kuželovitého tvaru. Inkubační doba trvá 72–74 dní, mláďata se osamostatňují za 4–5 měsíců. Živí se především desetiramenatci a rybami, potravu doplňuje korýši, mršinami a dalšími hlavonožci.

Albatrosi šedohlaví dosahují výšky 70–90 cm, jejich rozpětí křídel je cca 180–205 cm. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Opeření dospělců je na hlavě, krku a hřbetu světle šedé, břicho a spodní partie jsou čistě bílé. Křídla jsou na svrchní straně tmavá, na jejich spodní části se nachází výrazný bílý pruh ve střední části křídel po celé jejich délce. Veškeré okraje spodní části křídel jsou opět tmavé. Výrazný zobák je černý se sytě žlutou linkou podél horní části horního zobáku a spodní části spodního zobáku. Celková populace se odhaduje na 250 tisíc jedinců. Vzhledem k tomu, že vykazuje klesající trend, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako ohrožený taxon. Ohrožení populace představuje zejména rybolov na dlouhé lovné šňůry (i když v menší míře než u ostatních druhů albatrosů), introdukovaní savci a klimatické změny.

Havlíčkovy sady neboli Gröbovka či Grébovka je park smíšeného novorenesančního a novoromantického pojetí v Praze 2 na Vinohradech, nedaleko Vršovic a Nuslí. Na severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Park se rozkládá v nadmořské výšce 200–245 m a má výměru 11 ha, z toho 1,7 ha zabírá vinice. Vznikl v letech 1871–1888 jako zahrada Gröbovy vily (čp. 58), kterou si nechal postavit pražský průmyslník Moritz Gröbe, společník firmy Lanna a Šebek. Celkové náklady na vybudování areálu dosáhly 1 760 000 rakousko-uherských korun, což představuje současných cca 500 milionů Kč.

V areálu parku se nachází Gröbeho vila, Pavilon, vinice s Viničním altánem, Grotta a usedlosti Horní a Dolní Landhauska. Nedávno je doplnil vinný sklep spolu s dětským hřištěm. V roce 1964 byl areál zapsán jako kulturní památka. Počínaje rokem 1999 je ve správě městské části Praha 2. Vzhledem k celkové zchátralosti areálu přistoupila v roce 2001 městská část Praha 2 k jeho rozsáhlé rekonstrukci, včetně obnovy zeleně a cest. Rekonstrukce areálu byla dokončena roku 2014. Následující rok (2015) získaly provedené úpravy vyznamenání cenou Patrimonium pro futuro, kterou udílí za úspěchy v oblasti památkové péče Národní památkový ústav.

Bitva u Midwaye byla významná námořní bitva tichomořského bojiště druhé světové války, která se odehrála během 3. až 7. června 1942, šest měsíců po japonském útoku na Pearl Harbor a měsíc po bitvě v Korálovém moři. Americké námořnictvo pod vedením admirálů Chestera W. Nimitze, Franka J. Fletchera a Raymonda A. Spruance porazilo útočící loďstvo japonského císařského námořnictva pod velením admirálů Isoroku Jamamota, Čúiči Naguma a Nobutake Kondóa poblíž atolu Midway a způsobilo japonským letadlovým lodím zničující škody.

Japonská operace MI, stejně jako dřívější útok na Pearl Harbor, měla za cíl eliminovat strategický vliv Spojených států v Tichomoří, což by Japonskému císařství poskytlo volnou ruku při budování své Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Japonci doufali, že další demoralizující porážka donutí Spojené státy k uzavření míru, a tím zajistí japonskou dominanci v Pacifiku. Přilákání amerických letadlových lodí do pasti a obsazení Midwaye tvořilo součást celkové strategie „bariéry“, rozšiřující japonský obranný perimetr. Operace měla být také krokem k dalším ofenzivám proti Fidži, Samoi a případně Havajským ostrovům. Mezi nedostatky japonského operačního plánu patřily chybný odhad americké reakce a špatné počáteční rozmístění japonských sil. Rozhodujícím faktorem bylo, že američtí kryptoanalytici dokázali určit datum a místo plánovaného útoku. Bitvy se zúčastnily čtyři japonské a tři americké těžké letadlové lodě. Američané měli navíc k dispozici celkem 126 letadel z Midwaye. V boji byly potopeny čtyři japonské letadlové lodě a těžký křižník Mikuma. Spojené státy ztratily letadlovou loď USS Yorktown a torpédoborec USS Hammann. Bitva o Midway je spolu s Guadalcanalskou kampaní obecně považována za bod zvratu ve válce v Tichomoří.

Masakr na letišti Lod byl teroristický útok z 30. května 1972, k němuž došlo v Izraeli na telavivském letišti Lod (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště). Při útoku zemřelo 26 osob a dalších 74 až 80 bylo raněno. Většinu obětí tvořili křesťanští poutníci z Portorika, dále jedna Kanaďanka a osm Izraelců, mezi nimiž byl i světově uznávaný vědec Aharon Kacir, zvažovaný jako kandidát na post izraelského prezidenta.

Čin spáchali tři členové ultralevicové skupiny Japonská rudá armáda, kteří byli rekrutováni Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (LFOP). Trojice japonských útočníků podstoupila výcvik v Severní Koreji a Libanonu, přičemž plánování operace měl na starosti velitel LFOP Wadía Haddád. Dva z nich při útoku zemřeli, třetí, 25letý Kózó Okamoto, byl zajat a v následném soudním procesu odsouzen k trojnásobnému doživotnímu trestu odnětí svobody. Po 13 letech byl v roce 1985 propuštěn v rámci výměny vězňů za zajaté izraelské vojáky. Využití japonských útočníků bylo pro letištní ostrahu značným překvapením, jelikož se do té doby zaměřovala především na možnost útoku ze strany osob palestinské národnosti. Samotný útok vedl k zásadní změně v bezpečnostních opatřeních v Izraeli, v jejímž rámci došlo k zavedení zcela nového bezpečnostního systému a technik.

Milost Jiřímu Kajínkovi udělil 23. května 2017 prezident Miloš Zeman formou podmíněného prominutí zbytku trestu uloženého na doživotí. V pořadí osmá milost udělená během prezidentova prvního mandátu je považována za kontroverzní a vzbudila silnou společenskou odezvu. Důvodem byla známost omilostněného Jiřího Kajínka, dvojnásobného nájemného vraha a recidivisty, prezidentova dřívější vyjádření vylučující udělení milosti i později uváděné důvody milosti. Na rozdíl od ostatních milostí, jejichž udělení zveřejňoval Hrad zpětně, informoval prezident Zeman již o zvažování této milosti a následně i o jednotlivých krocích. Milost se lišila také skutečností, že omilostněný Kajínek byl potrestán za zvlášť závažný trestný čin a zároveň netrpěl nevyléčitelnou nemocí, čímž nevyhovoval podmínkám, které si prezident sám pro udělení milostí stanovil.

Úvahy o udělení milosti Jiřímu Kajínkovi proběhly již za mandátu prezidentů Havla a Klause, ale ani jeden z nich ji nakonec neudělil. Šlo o první milost, kterou se prezident Zeman rozhodl udělit sám od sebe. Úmysl udělit tuto milost přes zásadní rozpor s vlastními zásadami prezident Zeman obhajoval tím, že každé pravidlo má své výjimky a dle svých slov se řídil právní zásadou „in dubio pro reo“, která v případě pochybností ukládá jednat ve prospěch obžalovaného. Po udělení milosti ji prezident vysvětloval tím, že v případu existuje řada nejasností a že Kajínek vykonal už 23 let trestu.

Šelmy (Carnivora) jsou prakticky celosvětově rozšířený řád placentálních savců, jehož zástupci jsou převážně predátoři živící se masem jiných obratlovců. Jídelníček šelem je však často pestřejší a jenom málo druhů představuje striktní masožravce. Některé druhy se dokonce živí býložravě. Odkrajování kusů masa ze zabitých zvířat napomáhají modifikované zuby trháky, fungující podobně jako nůžky. Další typické znaky šelem jsou například dobře vyvinutá, zaoblená mozkovna, zkostnatělé bubínkové výdutě, které obklopují sluchové kůstky, fúze některých zápěstních kůstek, chybějící klíční kost a výborné smysly. Extrémně specializovanou skupinu šelem představují ploutvonožci.

Řád zahrnuje více než 270 žijících druhů, které spadají do 16 čeledí, řadících se do podřádů kočkotvární (Feliformia) a psotvární (Caniformia). V rámci širší systematiky spadá řád šelem do širšího kladu Carnivoramorpha, který zahrnuje nejstarší známé předchůdce korunové skupiny šelem – viverravidy a miacidy. Tyto dvě skupiny se v období před asi 60 až 50 miliony lety, tj. během paleocénu a eocénu, rozšířily na kontinentech severní polokoule. Dnes šelmy představují zřejmě nejrozmanitější řád mezi savci; nejmenší zástupce, lasice kolčava (Mustela nivalis), váží asi 50 g, zatímco rypouš sloní (Mirounga leonina) dosahuje hmotnosti až 5 000 kg. Většina druhů žije samotářsky, ale některé mohou tvořit sociální skupiny.

V lidské kultuře mají šelmy dvojí roli. Na jedné straně vystupují jako vážená zvířata, někdy i božstva, pes nebo kočka byly domestikovány; na straně druhé jsou však konkurenty člověka. Především rozličné lidské faktory způsobily, že k roku 2018 bylo více než 70 druhů šelem nějakým způsobem ohroženo, čtyři druhy pak již zcela vyhynuly.

Chu Čeng-jen (asi 1584/1585–1673/1674) byl čínský malíř, kaligraf, řezbář pečetí, tiskař a nakladatel. Žil v Nankingu, kde vlastnil a s rodinou provozoval nakladatelství zvané Studovna deseti bambusů. V něm podstatně rozvinul tiskařskou techniku, takže byl schopen tisknout mnohobarevné ilustrace s jemnými barevnými přechody. Jeho nejznámějším dílem, vytvořeným ve spolupráci s dalšími umělci, je Příručka malířství a kaligrafie Studovny deseti bambusů (Š’-ču-čaj šu-chua-pchu), která se tiskla ještě dvě stě let po svém vzniku. Jeho podnik také vydával katalogy pečetí, lékařské a historické práce, díla o kaligrafii, poezii a umění i ozdobné dopisní papíry. Na rozdíl od jiných nakladatelů v regionu nepublikoval dramata, romány ani jinou beletrii. Zaměření na akademické texty bylo pravděpodobně důsledkem umístění jeho podniku, který se nacházel nedaleko od nankingské státní univerzity Kuo-c’-ťien, spolehlivého odbytiště akademických textů.

Chu byl i uznávaným řezbářem pečetí a dokonce vytvořil pečeť pro Ču Jou-sunga, v letech 1644–1645 císaře dynastie Jižní Ming se sídlem v Nankingu. Za odměnu mu byla nabídnuta nižší funkce ve vládním aparátu, kterou však odmítl. Po pádu mingského státu a nástupu nového čchingského režimu se roku 1646 stáhl z veřejného života a omezil se na vedení rodinného podniku.

Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes, v maorštině známý jako „hoiho“) je druh tučňáka, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu (vedle novozélandské pevniny obývá hlavně subantarktické ostrovy, jako jsou Aucklandovy nebo Campbellovy ostrovy). Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této výrazně žluté barvy je pojmenován „žlutooký“. Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3–8,9 kg.

Podobně jako většina ostatních tučňáků je tento druh převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a sedí obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě s rodiči. Posléze se ukrývají v hnízdech nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. K plnému opeření dochází zhruba ve věku tří měsíců a tehdy kolonii opouští. Pohlavně vyzrálá jsou ve 2–4 letech.

Jedná se o jediného žijícího zástupce rodu Megadyptes. Tučňák žlutooký patří mezi velmi ohrožené druhy ptáků, a to nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci (cca 4 000 přeživších jedinců / podle IUCN zbývá k roku 2020 už pouze 2 600–3 000 dospělých tučňáků), ale také kvůli geograficky omezenému výskytu kolonií. Jakákoli mimořádná událost proto může ohrozit budoucnost druhu v přirozeném prostředí. Podle hodnocení novozélandského Ministerstva památkové péče čelí druh vysokému riziku vyhynutí v krátkodobém horizontu.

Nástup Lucemburků na český trůn označuje události od počátků jednání odpůrců českého krále Jindřicha Korutanského s římskoněmeckým králem Jindřichem VII. Lucemburským roku 1309 do korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny roku 1311. Po zavraždění Václava III. roku 1306 kraloval vévoda Jindřich Korutanský, proti němuž stála silná opozice. V roce 1308 byl novým římským králem zvolen lucemburský hrabě Jindřich VII. Následujícího roku se na něj obrátila s žádostí o pomoc část protikorutanské opozice v Čechách. Jejím cílem bylo dosadit na trůn syna Jindřicha VII. Jana, který si měl za manželku vzít Elišku Přemyslovnu, sestru Václava III. První jednání se uskutečnilo v létě 1309 v Heilbronnu.

Na říšském sněmu, svolaném na sklonku srpna 1309 do Špýru, se Habsburkové vzdali svých nároků na české země a Jindřich VII. jim v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. Na počátku roku 1310 se za Jindřichem VII. na další jednání do Norimberku dostavila oficiální delegace protikorutanské strany. Výsledkem schůzky bylo prohlášení římského krále z 31. ledna 1310, v němž slíbil zachovat všechna práva Českého království, pokud si za krále zvolí toho, koho jim vybere. Rozhodující jednání prolucemburské opozice s římskoněmeckým králem proběhlo v polovině července na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Sněm sesadil Jindřicha Korutanského a za nového českého krále určil Jana Lucemburského. Jindřich VII. 31. srpna ve Špýru udělil Janovi české země v léno. Následujícího dne kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu ve špýrském dómu oddal. Nástup Lucemburků na český trůn byl završen korunovací páru v bazilice svatého Víta 7. února 1311. Nástup Jana na český trůn předznamenal dalších 130 let vlády Lucemburků v českých zemích.

Ibn Rušd, latinsky Averroes, 14. dubna 1126 Córdoba – 12. prosince 1198 Marrákeš) byl arabský polyhistor žijící v Andalusii, který se mimo jiné zabýval filozofií, teologií, medicínou, astronomií, fyzikou, psychologií, matematikou, jurisprudencí, logikou a lingvistikou. Je autorem více než 100 knih a pojednání. Jeho práce zahrnují mnoho komentářů k dílu řeckého filozofa Aristotela, jehož výkladu Averroes zasvětil celý svůj život.

Ve své filozofii rozlišoval tři druhy argumentů (rétorické, dialektické a důkazní) a tři druhy lidí, které je používají. Značně kritizoval dialektickou skupinu, kterou podle něj představovali teologové, a snažil se dokázat, že filozofie a náboženství se harmonicky doplňují. Víru a rozum pokládal jen za dvě různé metody k dosažení jedné boží pravdy. Usiloval rovněž o vysvětlení boží povahy a podporoval teorii o věčnosti světa. V politické filozofii navazoval na Platóna. V astronomii kritizoval ptolemaiovský systém, ve fyzice zase vytvořil takzvaný atomistický aristotelismus. V medicíně Averroes spojil aristotelismus s galénovským lékařstvím. Zabýval se také farmakologií, neurologií a zvířaty.

Averroes zásadně ovlivnil středověkou židovskou filozofii a křesťanskou scholastiku. Jeho komentáře k Aristotelovi, které byly přeloženy do latiny a dostaly se do západní Evropy, oživily Aristotelovo dědictví a zpřístupnily je evropským vzdělancům. Značně se o Averroese opíral například Tomáš Akvinský. Jeho učení inspirovalo široký okruh přívrženců, takzvaných latinských averroistů.

Linda Lovelace (rodným jménem Linda Susan Boreman; 10. ledna 1949 New York – 22. dubna 2002 Denver) byla americká herečka a pornoherečka, která proslula snímkem Hluboké hrdlo, díky němuž se stala kulturní ikonou a první světovou pornosuperstar. Později se však své kariéry zřekla a stala se aktivistkou hnutí bojujícího proti pornografii.

Pocházela z přísně katolické rodiny a v 21 letech se seznámila se svým prvním manželem Chuckem Traynorem, který ji přivedl ke drogám, prostituci a pornografii. Zpočátku hrála v krátkých ilegálních 8mm filmech. Známé jsou především dva, v nichž měla pohlavní styk se psem. Její dovedností byla zvláštní technika felace, známá jako hluboké hrdlo. Díky tomu ji režisér Gerard Damiano obsadil do svého filmu Hluboké hrdlo z roku 1972, který na ní postavil. Snímek zaznamenal mimořádný úspěch jak mezi mainstreamovými diváky, tak u filmových kritiků a stal se jedním z nejziskovějších filmů své doby. Byl však též kritizován feministkami a v řadě případů napaden u soudu, v důsledku čehož došlo k zákazu jeho promítání ve více než polovině států USA.

Po tomto úspěchu se Lovelace objevila ještě v několika filmových snímcích, avšak hůře hodnocených. V roce 1974 od Traynora utekla, požádala o rozvod a po krátké známosti s Davidem Wintersem se o dva roky později usadila s novým manželem Larry Marchianem, s nímž měla dvě děti. V roce 1980 v autobiografii Ordeal („Utrpení“) popsala, že do účinkování v pornosnímcích a k prostituci ji pod pohrůžkou násilí nutil Traynor. Stala se bojovnicí proti pornografii a veřejně proti ní vystupovala na přednáškovém turné i před vládními vyšetřovacími komisemi. Nakonec se s feministickým hnutím rozešla a žila v nuzných poměrech. Zemřela po autonehodě v roce 2002.

Langův dům je jednopatrový měšťanský dům v Litovli stojící na rohu náměstí Přemysla Otakara a Masarykovy ulice. Objekt je kulturní památkou České republiky a nachází se v městské památkové zóně Litovel. Tento nejstarší zachovaný litovelský pravovárečný dům byl postaven roku 1542 v renesančním slohu jako reprezentativní sídlo zámožného soukeníka a městského radního Lorenze Langa. Nejvýznamnějším zachovaným architektonickým prvkem z té doby je renesanční portál v ose průčelí domu na náměstí.

V následujících staletích byl palác v držení mnoha dalších majitelů, často významných litovelských osobností. Dočkal se také dvou významných přestaveb, a sice barokní roku 1707 a klasicistní roku 1878. Na konci 19. století a v první polovině 20. století v něm byla vyhlášená kavárna a až do devadesátých let 20. století zabíraly většinu přízemních prostor různé obchody a služby. Roku 1997 byl dům částečně znovu rekonstruován, ovšem opravy se téměř nedotkly vnitřních prostor, a od té doby je takřka nevyužívaný.

Migrace ptáků je sezónní tah ptactva mezi jejich hnízdišti a zimovišti. Na migrační cestu se pravidelně vydává méně než 20 % z více než 10 tisíc ptačích druhů. Opeřenci vykonávající migraci se označují jako tažní či stěhovaví ptáci. Důvodem migrace je hlavně dostupnost potravy, obecněji vytěžení dvou či více biotopů, jejichž vhodnost pro život ptáků se sezónně proměňuje. Migrace je v ptácích geneticky zafixovaná, sociální učení hraje druhotnou, i když někdy poměrně významnou roli. Většina ptáků migruje v noci, což s sebou nese řadu výhod, jako je vyhnutí se predátorům nebo nižší teploty, a tedy i menší riziko dehydratace.

K migraci dochází podél tahových cest, které nejčastěji směřují ze severu na jih, s různě velkými odchylkami k západu či východu. Tahové cesty většinou vedou podél horských pásem, vodních toků a dalších výrazných topografických linií. Vedle topografie se na vzniku tahových cest podílely i glaciální cykly nebo historické rozšíření ptáků. Stěhovavé ptáky lze rozlišit podle délky tahu na migranty na dlouhou a krátkou vzdálenost. Migranti na dlouhou vzdálenost typicky překračují velkou geografickou překážku, podnebné pásmo nebo kontinent (např. břehouši, rybáci) a často migrují i tisíce, v extrémních případech i desetitisíce kilometrů daleko.

Migrace ptáků fascinovala lidstvo od nepaměti. O tahu ptáků se objevují zmínky už ve Starém zákoně či Homérově Illiadě. Tažné ptactvo studoval i starořecký klasik Aristotelés, který vyslovil myšlenku, že vlaštovky zimují v bahně močálů. Dodnes nejčastější metodou studia ptačí migrace je kroužkování. Dalším milníkem ve studiu tažných ptáků nastal s nástupem telemetrických zařízení, zejména ultralehkých geolokátorů. V polovině 10. let 21. století došlo i k prvním testům lehkých telemetrických zařízení.

Plebiscit v Horním Slezsku byl jeden ze tří územních plebiscitů nařízených Versailleskou smlouvou. Konal se 20. března 1921 ve východní části pruské provincie Slezsko. Předmětem hlasování bylo, zda má být region připojen k Polsku, anebo zůstat součástí Německa. Pro první možnost se vyslovilo 40,4 % hlasujících, pro druhou 59,6 %, přičemž Polsko podpořily zejména venkovské oblasti na jihovýchodě plebiscitního území, zatímco Německo západ, sever a prakticky všechna města. Na základě výsledků vypracovala Mezispojenecká vládní a plebiscitní komise Horního Slezska dva alternativní návrhy na rozdělení sporného území mezi oba státy, z nichž nakonec nebyl prosazen ani jeden, a to vzhledem k vypuknutí Třetího hornoslezského povstání. Nakonec o budoucnosti Horního Slezska rozhodla Rada Společnosti národů: s platností od června 1922 byla vytyčena hraniční čára, která kompromisně rozdělila průmyslovou oblast, jež představovala jádro konfliktu, ale neodpovídala výsledkům plebiscitu.

Na území připojeném k Polsku bylo vytvořeno Slezské vojvodství s autonomním statusem a vlastním parlamentem sídlícím v Katovicích, pro část ponechanou Německu platilo rozhodnutí z října 1919 o vydělení samostatné provincie Horní Slezsko se sídlem v Opolí. V roce 1939 se celá někdejší sporná oblast stala opět součástí Německé říše, v roce 1945 byla ovšem na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody připojena k Polsku. Dnes patří Slezskému a Opolskému vojvodství.

Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale odjel do New Yorku produkovat desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis, který při nahrávání na čas zastoupil bubeníka Timiho Donalda, nebo Brian Eno se syntezátorem. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.

Gioacchino Rossini (1792–1868) byl italský hudební skladatel, známý především díky svým operním dílům. Složil také mnoho písní, několik komorních a klavírních skladeb a psal i duchovní hudbu. Narodil se v italském městě Pesaro rodičům hudebníkům. Začal skládat ve 12 letech a vzdělával se na hudební škole v Bologni. Jeho první opera byla uvedena již v roce 1810 v Benátkách. V roce 1815 byl angažován jako operní skladatel a ředitel divadla v Neapoli. V období 1810–1823 napsal pro italské scény 34 oper. V tuto dobu vytvořil svá posléze nejoblíbenější díla, mimo jiné komické opery Italka v Alžíru, Lazebník sevillský a Popelka, které vynesly na vrchol tradici opery buffa, a také melodrama (opera semiseria) Straka zlodějka. Zkomponoval i díla v dramatickém stylu opera seria, jako jsou Othello, Tancredi či Semiramis.

V roce 1824 byl angažován pařížskou scénou Opéra national de Paris, aby vytvořil operu Cesta do Remeše pro slavnostní korunovaci francouzského krále Karla X. Hudbu z této své poslední opery na libreto v italštině později znovu použil pro svou první operu ve francouzštině s názvem Hrabě Ory. Pro pařížské operní divadlo poté vznikla díla Obléhání Korintu a Mojžíš v Egyptě. V roce 1829 měla v Paříži premiéru Rossiniho poslední opera Vilém Tell. Dosud nebylo zcela vysvětleno, proč Rossini na posledních 40 let svého života zanechal skládání oper; podílet se na tom mohlo špatné zdraví, získané bohatství, které mu jeho úspěch přinesl, a vzestup spektakulárního žánru grand opéra, kterým se proslavili skladatelé, jako byl Giacomo Meyerbeer. Jeho posledním velkým dílem byla mše Petite messe solennelle (1863). Zemřel v Passy u Paříže v roce 1868.

Replikace DNA je proces tvorby kopií molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA), čímž se genetická informace přenáší z jedné molekuly DNA (templát, matrice) do jiné molekuly stejného typu (tzv. replika). Celý proces je semikonzervativní, tzn. každá nově vzniklá molekula DNA má jeden řetězec z původní molekuly a jeden nový, syntetizovaný. Při replikaci dochází pomocí složité enzymatické mašinérie k řazení deoxyribonukleotidů (nukleových bází, základních stavebních částic DNA) jeden za druhým, a to podle vzorové původní molekuly DNA. Výsledkem tohoto řazení nukleotidů je nakonec kompletní DNA daného organizmu, v podstatě identická kopie původní DNA. Každé z vláken původní DNA je replikováno mírně odlišným způsobem, u jednoho z nich dochází vlivem diskontinuální syntézy ke vzniku Okazakiho fragmentů.

Do tajů tohoto procesu začali vědci blíže pronikat až v 60. a 70. letech minulého století a dodnes byly odhaleny do poměrně velkých podrobností molekulární pochody, jež se při replikaci odehrávají. Je například známo, že u bakterií probíhá replikace poněkud odlišně než u eukaryotických organizmů, jako je například člověk, rostliny či houby. Praktický význam mají výzkumné metody odvozené od procesu replikace, jako je PCR a sekvenování.

Šatovník šarlatový (Drepanis coccinea) je druh pěnkavovitého ptáka ze skupiny šatovníků a rodu Drepanis, endemit Havajských ostrovů. Šatovník šarlatový dosahuje velikosti asi 15 cm. Vyznačuje se jásavě červeným zbarvením peří s tmavými křídly a ocasem. Pestré peří šatovníků bylo ceněno původním polynéským obyvatelstvem, které jej používalo jako součást honosných obleků vysoce postavených představitelů ostrovů. Výrazným znakem šatovníka šarlatového je také jeho prodloužený, dolů zahnutý zobák. Ten zřejmě představuje adaptaci ke konzumaci nektaru místních lobelek, s úbytkem těchto rostlin a přeorientováním se na jiné zdroje potravy se nejspíše postupně zkracuje a narovnává. Vrchol rozmnožování šatovníků nastává mezi únorem a červnem, do miskovitého hnízda samice snáší průměrně dvě vejce.

Šatovník šarlatový je rozšířený ve vlhkých a středně vlhkých lesích napříč hlavním řetězcem souostroví. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej považuje za zranitelný taxon. Hrozbu představuje především šíření ptačí malárie, parazitického onemocnění přenášeného nepůvodními druhy komárů. Vzhledem k tomu, že komáři žijí zejména v teplejších nížinných stanovištích, byli šatovníci šarlatoví v průběhu 20. století vytlačeni do výše položených areálů v nadmořských výškách nad 1 300 metrů. Nejpočetnější populace stále přežívají na ostrově Havaj a na Maui, na ostrově Kauai je druh omezený na náhorní plošinu Alakai. Počty ptáků na Oahu a Molokai jsou nepatrné, na Lanai druh již vyhynul. Budoucí hrozbu a výzvu pro ochránce přírody představuje klimatická změna a s ní spojené rozšíření nemocí i do výše položených stanovišť.

Císař Ťia-ťing z dynastie Ming vládl v letech 1521–1567 mingské Číně. Narodil se jako bratranec vládnoucího císaře Čeng-tea, proto se nepředpokládal jeho nástup na trůn. Nicméně Čeng-te zemřel bezdětný a vláda vybrala Ťia-ťinga za nového panovníka. Po císařově nastolení vypukl mezi ním a většinou úředníků velký spor o způsob legalizace jeho nástupu. Císař nakonec po třech letech zvítězil, přičemž jeho hlavní oponenti byli vyhnání ode dvora, nebo popraveni. Ťia-ťing se, podobně jako Čeng-te, rozhodl žít mimo pekingské Zakázané město a od roku 1542 přesídlil do Západního parku uprostřed Pekingu.

Na hranicích panoval zpočátku Ťia-ťingovy vlády klid. Na severu se Mongolové zprvu utápěli ve vnitřních rozbrojích, avšak po sjednocení Altan-chánem se od začátku 40. let domáhali obnovení svobodného obchodu, což císař odmítal a snažil se uzavřít hranice pomocí opevnění, Velké čínské zdi. Altan-chán reagoval nájezdy, v roce 1550 dokonce napadl předměstí Pekingu. Mingská vojska se omezovala na obranu. Válka ustala až po Ťia-ťingově smrti. Vážným problémem v éře Ťia-ťing byli i piráti wo-kchou, jejichž útoky několik desetiletí pustošily pobřeží jihovýchodních provincií. Roku 1556 také severní Čínu postihlo nejsmrtonosnější zemětřesení lidské historie s epicentrem v provincii Šen-si.

Přes zkázu způsobenou zemětřesením se ekonomika rozvíjela, rostlo zemědělství, průmysl i obchod. Se vzestupem ekonomiky se měnila i společnost, oficiální čusistická interpretace Konfuciova učení ustupovala Wang Jang-mingovu individualističtějšímu pojetí. V pozdějších letech byl císař, v naději na prodloužení života, známý zájmem o mladé dívky a alchymii. Recepty na elixír nesmrtenosti, který požadoval, však obsahovaly arsenik, olovo a rtuť, a císaři tak zřejmě jeho život zkrátily.

Lipnicovité (Poaceae) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu lipnicotvaré (Poales). V češtině jsou obecně označovány jako trávy. Kromě typických trav bylinného vzrůstu sem však patří také dřevnaté bambusy, které mohou dorůstat až několika desítek metrů. Lipnicovité jsou charakterizovány hlavně kolénkatými stébly, štíhlými listy, jejichž báze obepíná stéblo jako pochva, a hlavně jedinečným typem květenství, jehož základem jsou tzv. klásky. Klásky jsou jedno- nebo vícekvěté jednotky podepřené dvěma listeny (plevami), každý z nenápadných kvítků v klásku je podepřen ještě pluchou a pluškou. Trávy jsou větrosprašné a produkují velké množství pylu. Ten může u citlivých lidí způsobovat alergické reakce („sennou rýmu“). Plodem lipnicovitých je obilka, jejíž oplodí srůstá s osemením. V obilkách je dobře vyvinuté embryo a zásobní škrobnatý endosperm. U mnoha linií teplomilných trav došlo k přechodu k C₄ typu fotosyntézy ze standardní fotosyntézy C₃.

Trávy najdeme na všech kontinentech světa včetně Antarktidy. Obývají nejrůznější prostředí od tropických pralesů po pouště či tundry, řadě ekosystémů jako jsou savany, stepi, vysokohorské trávníky aj. dominují a určují jejich dynamiku. Nejstarší pozůstatky lipnicovitých rostlin známe z křídy. První trávy pravděpodobně rostly v podrostu gondwanských tropických pralesů. Pralesní prostředí je dodnes domovem trav z několika bazálních podčeledí. Tyto trávy mají často poměrně široké listy a někdy i nestandardně stavěná květenství a květy. Lipnicovité představují v současnosti velmi početnou čeleď (přes 10 000 druhů v asi 700 rodech), jejíž zástupci jsou velmi významní ekologicky i ekonomicky. Řadí se mezi ně mj. i obilniny, nejvýznamnější zdroj lidské potravy.

Edith Whartonová (24. ledna 1862 New York, USA – 11. srpna 1937 Saint-Brice-sous-Forêt, Francie) byla americká spisovatelka, vrcholná představitelka realismu a psychologické prózy. Ve Spojených státech amerických je kritikou i čtenáři považována za jednu z nejlepších autorek románů a povídek. Ve svých prózách kriticky vykreslovala newyorské vyšší třídy, ale také novoanglickou a evropskou společnost. Na své postavy, silně ovlivňované prostředím a marně vzdorující restriktivním společenským konvencím, nahlížela často ironicky a satiricky, ale také se soucitem k lidskému utrpení. Od svých předchůdkyň na americkém literárním poli zdědila tradici domácké, často sentimentální literatury, a přestože se k těmto osobnostem hlásila, odmítala romantické zabarvování skutečnosti. Důrazem na morální otázky se přibližovala spíše Nathanielu Hawthornovi. Přestože psala srozumitelným stylem a odmítala literární experimenty, podílela se svými psychologickými prózami, zkoumajícími nitro postav, na rozvoji modernismu.

Pocházela z rodiny zámožné americké aristokracie a vyrůstala v prostředí konzervativních, konvencemi svázaných newyorských vyšších vrstev pozlaceného věku. Později často cestovala, zejména po Evropě, a své jmění užívala pro výstavbu nákladných domů a zahrad ve Spojených státech a ve Francii. Kromě literatury byla sečtělá ve vědách, náboženství, filosofii, umění, architektuře a zahradnictví. Je autorkou 25 románů, 86 povídek, 3 básnických sbírek, knihy o interiérovém designu, souboru úvah o literatuře, četných cestopisných textů, autobiografie a mnoha článků, esejí a recenzí. Za svůj román Věk nevinnosti (1920) obdržela jako první žena v historii Pulitzerovu cenu (1921).

Terej maskový (Sula dactylatra) je velký mořský pták z čeledi terejovitých (Sulidae), jeden ze šesti zástupců rodu Sula. Druh má statné aerodynamické tělo s dlouhým špičatým nažloutlým zobákem, protáhlým statným krkem, dlouhými štíhlými křídly a špičatým ocasem. Dospělci mají většinou bílé peří, pouze křídla a ocas jsou černé. Černá kůže na obličeji kontrastuje se zbytkem bílé hlavy a připomíná tak masku. S délkou těla 75–85 cm se jedná o největšího zástupce rodu Sula. Terej maskový je rozšířen ve většině tropických oblastí Indického, Atlantského a Tichého oceánu, nevyskytuje se však ve východním Tichomoří a východním Atlantiku. Na východě Tichého oceánu ekologickou niku tereje maskového zaplňuje terej tichomořský (Sula granti), který byl původně považován za jeho poddruh.

Terejové hnízdí v koloniích na ostrovech a atolech daleko od pevniny v blízkosti hlubokých oceánských vod, ve kterých shání potravu. V době páření vykazují poměrně silné teritoriální chování doplněné o řadu obranných a útočných postojů při hájení hnízd a u potenciálních i zaběhlých partnerů probíhají ritualizované námluvy a zdravice. Samice snáší dvě křídově bílá vejce do mělkého důlku vyhloubeného na holé půdě mimo vegetaci. Mláďata se rodí holá, nedlouho po narození jim naroste jemné prachové peří. Druhorozené mládě je většinou usmrceno starším sourozencem. Terejové jsou zdatní potápěči; za svou kořistí se ve vysoké rychlosti vrhají pod hladinu oceánu, kde nejčastěji loví létající ryby. Jsou ohroženi především následky klimatických změn a invazivními druhy živočichů. I když je populace terejů patrně na ústupu, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ji hodnotí jako málo dotčenou.

Ke křtu čtrnácti českých knížat roku 845 došlo 13. ledna na dvoře Ludvíka II. Němce, nejspíše v Řezně na území tehdejší Východofranské říše. Tato zcela ojedinělá událost je zaznamenaná pouze ve Fuldských análech, avšak informace o tomto aktu jsou podané velmi stroze a stručně. Křtu se zúčastnilo celkem 14 knížat kmene Čechů s jejich družiníky, pramen ovšem mlčí o dalších podrobnostech. Nejspíše se jednalo o svobodné rozhodnutí kmene přihlásit se ke křesťanské víře. Rozhodnutí snad podnítila i porážka kmene Obodritů roku 844. Třebaže knížata křest přijala, později si ke křesťanství zřejmě utvrdila odpor kvůli politice východofranského krále Ludvíka II. Němce. Stopy po odezvě tohoto činu nenalezly ani archeologické výzkumy.

Novodobé upomínky na křest jsou dvě: jedna trojjazyčná pamětní deska je umístěná v Řezně na zdi kostela sv. Jana vedle tamního Svatopetrského dómu. Tento kostelík byl v karolínské době křestní kaplí propojenou se západním chórem dómu. Druhá pamětní deska, rovněž s textem ve třech jazycích, je na pražském Vyšehradě na zdi vedle severního portálu baziliky sv. Petra a Pavla. Ve středočeském Kolíně byl nalezen i dvojhrob snad jednoho ze čtrnácti vládců, jehož místo odpočinku obsahovalo bohatou výbavu i křestní dary, které velmož nejspíše obdržel v Řezně. V hrobě se vedle šperků a zbraně našel i kalich pravděpodobně sloužící liturgickým účelům.

Evangelický kostel při farním sboru Českobratrské církve evangelické (sborový dům J. A. Komenského) je sakrální stavba vybudovaná v letech 1930 až 1931 na pražském Smíchově, v ulici Na Doubkové. Autorem jeho ideového návrhu byl Filip Křížek, jehož syn Jaroslav objekt vyprojektoval. Sbor však neměl dostatek finančních prostředků na výstavbu kostela, a proto se rozhodl vydat losy věcné loterie, jejíž výtěžek pomohl část nákladů uhradit. Přesto se sbor zadlužil a splátky umořoval až do druhé světové války. Slavnostní otevření novostavby kostela se uskutečnilo před devadesáti lety, 28. září 1931, a první kázání v ní pronesl univerzitní profesor František Bednář. Na počátku 21. století zvažovali členové sboru zásadní rekonstrukci interiéru domu. Představitelé sboru sice nejprve vybrali návrh architektky Hany Seho, který ale nezískal podporu ostatních členů sboru, a proto od něj bylo upuštěno. Z dalšího výběrového řízení vzešel návrh ateliéru MCA, jenž byl nakonec realizován.

Dům je postaven v neoklasicistním slohu a v době svého dokončení patřil k největším v celé církvi. Vedle bohoslužebného sálu se stolem Páně a kazatelnou z umělého červeného mramoru a s kruchtou s píšťalovými varhanami obsahuje dále přednáškový sál pojmenovaný „Křížkova síň“, sborovou kancelář, prostory pro setkávání mládeže a byty. Přednáškový sál sbor pronajímá, a to ateliéru tvořícímu krátké animované filmové příběhy či večerníčky, například A je to! či Jája a Pája. Členkou smíchovského evangelického sboru byla i Milada Horáková s rodinou. Na její počest stojí před kostelem od roku 2010 socha, jejímž autorem je akademický sochař Olbram Zoubek. Před skulpturou navíc osadil autor žulovou desku se zlatou růží v oběšencově oprátce.