Vladimír Valeš, Ph.D.
Narození	8. dubna 1941 Louny Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí	30. července 2005 (ve věku 64 let) Chomutov Česko Česko
Povolání	malíř, scénograf, publicista, pedagog, výtvarník, regionální historik a učitel
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Valeš (8. dubna 1941 Louny – 30. července 2005 Chomutov^[1][2]) byl malíř, výtvarník, pedagog, publicista, režisér a scénograf.

Život a dílo

Narodil se v Lounech, kam tehdy patřil Pochvalov, obec ležící na rozhraní Rakovnicka a Lounska. Tady prožíval dětská léta, pět roků v místní jednotřídce, potom tři roky na osmiletce v nedalekém Řevničově. Do tajů výtvarné malby jej zasvětil profesor výtvarné výchovy Ladislav Leitgeb, který jej s sebou brával na malování k slepým ramenům Labe. Po maturitě v roce 1959 nastoupil na své první učitelské místo v Rynholci na Novostrašecku, pak přišly dva roky vojny v Táboře. Poté se oženil a přestěhoval do Rynholce, kde učil a řediteloval na základní škole. Po vojně pak vystudoval výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát (Ph.D.) získal roku 1998 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy za disertační práci Sen o simplifikaci – procesy diferenciace a integrace v proměnách moderního umění a výtvarné výchovy.^[3]

Velkým impulsem pro něj byla účast na 18. světovém kongresu výtvarných pedagogů INSEA 1966 v Praze, která mu pootevřela dveře do světa a ukázala, jak se tam výtvarná výchova vyrovnává s podněty současného výtvarného umění. Účastnil se skupinových výstav v Rakovníku, s Archclubem v Kutné Hoře, Mělníku a Praze. První samostatnou výstavu měl v roce 1963 v Rakovníku, Křivoklátě a Berouně.

Po společné výstavě s Vlastimilem Černovským v rakovnickém muzeu měl v květnu 1968 výstavu deskových obrazů v divadle Laterna magika. Od dr. Jaromíra Adamce na vernisáži zaznělo: „Jeho komorně laděné práce jsou rozpjaté mezi postojem nezúčastněného komentátora světa, nahlížejícího zvnějšku pod povrch věcí na jedné straně, a aktivní účastí na překotném bujení přírodních sil ve formě vášnivě hnětených struktur na straně druhé.“

Výstava měla značný ohlas a začala se otevírat cesta do zahraničí. Mladý německý galerista H. Leibich nabídl výstavu v Mnichově a Dachau a část obrazů tam i prostřednictvím Art centra putovala. Avšak přišel jednadvacátý srpen 1968 a vše bylo jinak. Vladimír Valeš se ještě účastnil obnoveného I. rakovnického výtvarného salonu a jako nejmladší výtvarník se ocitl vedle proslulých výtvarníků z Rakovnicka (V. Tittelbacha, J. Anderleho, R. Koláře, M. Pangráce, Q. Fojtíka, V. Markupa, F. Nonfrieda, Z. Balaše, F. Lexy, V. Váchy, V. Černovského) Za angažovanost v tzv. obrodném procesu a nesouhlas s „bratrskou pomocí“ byl odejit z místa ředitele školy, donucen k vystěhování z bytu a během roku třikrát přeložen. Spolu s manželkou Jaroslavou pak hledali učitelské uplatnění v jiných okresech, až je našli na Chomutovsku – práci ve Vilémově a byt v Radonicích v roce 1971.

S výstavami tak byl na dlouhou dobu konec. V suterénu paneláku sice dál maloval a dělal grafiku, plakáty, diplomy, psal kroniku, ale náhradní aktivity našel v amatérském divadle a v dětském souboru, kterému se pak věnovat dvacet let. Dělal scénografii, návrhy kostýmů, plakáty a pozvánky, později i režíroval a hrál. S dospělými se brzy dostali na národní přehlídky, pro dětské divadlo psal spolu s manželkou vlastní hry. Začal psát do tehdejšího Průboje, divadelní a výtvarné recenze do Zemědělských novin. V roce 1986 začal studovat češtinu a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tady prožil i události listopadu 1989. Poté se mu znovu otevřela cesta k malování a výstavám. V roce 1991 s přáteli založil občanské sdružení Klub přátel historických památek Radonice k obnově drobných sakrálních staveb a především Kaple Panny Marie Pomocné (Vintířov) na Vintířovském vrchu. Na jeho prosbu pro ni chomutovská výtvarnice Marie Svobodová namalovala obraz Vintířovské madony. V letech 1995–1996 byl náměstkem a po dva další roky ústředním školním inspektorem ČR v Praze. Z této funkce musel odejít, protože upozorňoval na nedostatky v hospodaření. V letech 2000–2002 byl ředitelem Střediska knihovnických a kulturních služeb v Chomutově v bývalém jezuitském areálu. Do správy tohoto kulturního zařízení se v této době dostal kostel svatého Ignáce, kde Vladimír Valeš uspořádal celorepublikovou soutěž Ignác ve výtvarné reflexi. V této době vystavoval v Chomutově, Kadani i Stuttgartu. Poté byl zvolen do zastupitelstva obce Radonice a stal se starostou. Zorganizoval pět ročníků Plenérů Vintířov (sochařských sympozií), kterých se zúčastnilo více než šedesát výtvarníků z Čech i Německa. Díky těmto akcím byla oblast Radonicka obohacena o řadu sochařských děl, která jsou zde rozmístěna na veřejně přístupných místech. Rozvíjel se tak i duch vzájemné pospolitosti. Lidé, kteří jej znali, na něj vzpomínají jako na moudrého, čestného a velmi talentovaného člověka, který s pokorou dělal vše, co bylo v jeho možnostech.

Bibliografie

• 800 let Mašťova (1989)
• Radonicko kulturní a historické (1992)
• Návraty ke krajům mládí (1994) – monografie o B. Bernauovi
• Radonice, Mašťov a okolí (2001)
• Libědice a Čejkovice (2001)
• Pětipsy, Vidolice, Račetice (2002)
• Historie jezuitského areálu v Chomutově (2002)
• Kadaňsko výtvarné 1900–2000 (2002)
• Pochvalov, vesnička v Podlesí (2005)
• Reminiscence, sbírka básní (2006)

Dále napsal sedm divadelních her pro děti a spolupodílel se na scénářích pro Českou televizi (Lapidárium, Poledník). Přispíval do vlastivědného čtvrtletníku Chomutovska Památky – příroda – život. Byl členem redakčního kruhu časopisu Výtvarná výchova, který vydává PedF UK Praha.

Samostatné výstavy

• Rakovník, Křivoklát, Beroun (1963)
• Muzeum Rakovník s Vlastou Černovským (1968)
• Laterna Magika Praha (1968)
• Galerie Haimo Liebich Dachau, München, Karlsfeld (1968)
• Klášterec nad Ohří (1969)
• Radonice (1972)
• Divadlo Žatec, Frýdlant v Č., Chomutov – scénografické a kostýmní návrhy
• KD Kadaň s Vojtěchem Krausem (1986)
• Malé divadlo Ústí nad Labem – scénografie (1987)
• Radonice s Vojtěchem Krausem (1987)
• Muzeum Nové Strašecí (1991)
• Výstavní síň Chomutov (1991)
• Hradní galerie Kadaň (1994)
• Galerie Studia George Lemarca Praha (1997)
• Galerie Lurago Chomutov (2001)
• Galerie Annaberg-Buchholz (2002)
• Galerie Stuttgart (2002)
• Galerie Lurago Chomutov, výstava spojena s křtem básnické sbírky Reminiscence (2006, k nedožitým 65. narozeninám)
• Galerie Annaberg
• Kytička vzpomínek – výstava obrazů, divadelních kronik, scénografických návrhů, knih (2011)

Účast na kolektivních výstavách:

• Výtvarníci Rakovnicka – Rakovník (1963)
• Středočeští výtvarníci – Kutná Hora, Galerie Mělník, Staroměstská radnice Praha (1966)
• Obnovený Rakovnický salon – Rabasova galerie Rakovník (1971)
• Členské výstavy výtvarníků Kadaňska – zámek Klášterec nad Ohří, Děčín, Jáchymov, Kadaň (1981–1986)
• Retrospektivní výstava výtvarníků Kadaňska – Hradní galerie Kadaň (1989)
• Malíři a sochaři Kadaňska – Galerie Kadaň (1998)

Reference

Literatura

• Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2008. Příprava vydání Alena Malá. Svazek XIX. V–Vik. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2009. 343 s. ISBN 978-80-86171-33-3. S. 150–106. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Valeš na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Valeš
• Vladimír Valeš v informačním systému abART
• BALVÍN, Jaroslav. Vladimír Valeš. Výběr kulturních výročí 2016 . Severočeská vědecká knihovna . Dostupné online. 
• BEDNAŘÍK, Tomáš. Někteří lidé považují slušnost za slabost. Raport . 2014-02-13 . Dostupné online.