Typ XXI
Německá ponorka U-3008 během testování v USA
Obecné informace
Uživatelé	Kriegsmarine Německé námořnictvo
Typ	ponorka
Lodě	136
Osud	vyřazeny
Předchůdce	typ XIV
Nástupce	typ XXIII
Technické údaje
Výtlak	1621 t (na hladině) 1819 t (pod hladinou)
Délka	76,7 m
Šířka	6,6 m
Pohon	2 diesely, 2 elektromotory
Rychlost	15,6 uzlu (na hladině) 17,2 uzlu (pod hladinou)
Posádka	57
Výzbroj	6× 533mm torpédomet 4× 20mm kanón

Typ XXI je třída oceánských diesel-elektrických ponorek vyvinutých pro německou Kriegsmarine na sklonku druhé světové války. Ponorky typu XXI, které měly pomoci zvrátit druhou bitvu o Atlantik, představují díky svým vynikajícím nautickým vlastnostem, vysoké rychlosti pod hladinou a vysoké kapacitě akumulátorů, nejlepší druhoválečnou třídu ponorek.^[1] Po válce se tyto ponorky staly, pro svou vyspělou technickou koncepci, vítanou kořistí Spojenců a ovlivnily vývoj ponorek hluboko do 50. let.^[2]

Pozadí vzniku

V prvních letech druhé světové války se německým ponorkám podařilo způsobit spojenecké námořní plavbě značné ztráty. Postupně však protiponorková obrana získávala důležité výhody – podařilo se prolomit německou šifru Enigma, lodě byly vybaveny radarem, sonarem a lepšími protiponorkovými zbraněmi (např. salvovým vrhačem hlubinných pum Hedgehog), zvětšoval se počet letadel nasazených k hlídkování, stejně jako počet protiponorkových plavidel bránících konvoje, včetně eskortních letadlových lodí. Mnoho eskortních lodí přitom tvořily ozbrojené trawlery či korvety třídy Flower, které nedosahovaly příliš velkých rychlostí.^[3]

Kriegsmarine se tak postupně dostávala do krize a stávající ponorky typů typ VIIC a typ IX již svými výkony nedostačovaly. Německá admiralita a především velkoadmirál Karl Dönitz proto prosazovaly stavbu nového typu ponorek, které by měly lepší šanci uniknout svým pronásledovatelům díky vysoké rychlosti a velké vytrvalosti při plavbě pod hladinou.^[2] Toho se podařilo dosáhnout, mimo jiné, proudnicovým tvarem trupu a bojové věže, instalací šnorklu a zvýšením kapacity akumulátorů. Ponorky tak dokázaly operovat v hloubce 133 metrů (maximálně 300 metrů) a mohly po dobu pěti hodin plout ponořené rychlostí 12 uzlů.^[4]

O sériové výrobě typu XXI bylo rozhodnuto, z důvodu časové tísně, ještě před postavením prototypu a vyřešením dětských nemocí konstrukce.^[4] K bojovým útvarům se jich proto dostalo jen omezené množství a do průběhu války již výrazněji nezasáhly.^[1] Stavba ponorek probíhala revolučním způsobem; odděleně po jednotlivých sekcích, které byly poté vlakem přepraveny od subdodavatelů na místo konečné montáže.^[1] První jednotka byla dokončena v roce 1944 a do konce války jich bylo postaveno 131 kusů (dalších nejméně pět ponorek po válce dokončili Sověti), z nichž 120 jich bylo potopeno Spojenci či vlastními posádkami a 11 se po válce vzdalo.^[4] V různém stádiu rozpracovanosti přitom zůstalo dalších tisíc ponorek.^[2]

Operační služba

K bojovým jednotkám se první ponorky typu XXI dostaly teprve v březnu 1945. Na skutečnou bojovou patrolu stihly do skončení války vyplout pouhé dvě – U 3008 pod velením kapitánporučíka Helmuta Mansecka a U 2511 pod velením kapitána Adalberta Schnee. Obě ponorky během plavby zastihla zpráva o kapitulaci Německa a vzdaly se Spojencům.^[2]

Zahraniční uživatelé

Své ponorky typu XXI tak získala námořnictva Velké Británie, USA, SSSR a Francie. Další potopený kus se podařilo vyzvednout ve Švédsku. Všechny země použily ukořistěné ponorky k vlastnímu vývoji a experimentům, čímž ovlivnily podobu po válce stavěných ponorek.^[4]

V USA tak byly postaveny typem XXI ovlivněné ponorky třídy Tang a řada vylepšení byla realizována, v rámci programu GUPPY, rovněž na starších ponorkách tříd Gato, Balao a Tench.^[5] Britové své poznatky zúročili u ponorek tříd Porpoise a Oberon, Francouzi u třídy Narval a Sověti u ponorek Projektu 613 a Projektu 611. Poválečné německé námořnictvo jednu ponorku typu XXI po válce vyzvedlo a používalo ji k experimentům a výcviku – ponorka Wilhelm Bauer (Y-880) se dochovala dodnes.^[6]

Konstrukce

Klasická děla byla z výzbroje ponorek vyřazena, protože bylo jejich použití v podmínkách nepřátelské vzdušné nadvlády příliš nebezpečné. Naopak protiletadlovou výzbroj tvořily čtyři 20mm či 30mm kanóny instalované v dvoudělových věžičkách, umístěných v přední a zadní části bojové věže. Každá ponorka byla vybavena šesti 533mm torpédomety s automatickým systémem nabíjení. Zásoba torpéd činila celkem 23 kusů. Pohonný systém tvořily dva diesely a dva elektromotory. Nejvyšší rychlost dosahovala 15,6 uzlu na hladině a 17,2 uzlu pod hladinou (spojenecké korvety přitom dosahovaly rychlosti pouze 16 uzlů).

Odkazy

Reference

Literatura

• MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0766-8. S. 208. 
• PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3. 
• PEJČOCH, Ivo. U-XXI, U-XXIII. HPM – Historie a plastikové modelářství. Říjen 1990, roč. 0, čís. 1, s. 21–23. ISSN 46-642. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Typ XXI na Wikimedia Commons
• ConeOfArc: Germany's Super Sub, the Type XXI U-Boat (Sails and Salvos) na YouTube (anglicky)
• Becks Hobby Productions: German WWII Submarine Type XXI (Elektroboot) - Design, construction & assembly na YouTube (anglicky)
• Becks Hobby Productions: Was the most innovative submarine design of WWII successful? The German Type XXI submarine na YouTube (anglicky)