Studená válka - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Studená válka
 ...
Studená válka
Spojené státy a SSSR s nejbližšími spojenci (1949–1990):      NATO      Varšavská smlouva
Spojené státy a SSSR s nejbližšími spojenci (19491990):
     NATO

Trvánícca 19471991
Místoglobálně (téměř celý svět)
Příčinyrozdělení světa po druhé světové válce mezi Východní blok a Západ
Výsledekvítězství Západu
Změny územírozpad Sovětského svazu, pád železné opony a znovusjednocení Německa
Strany
Východní blok:
Varšavská smlouva

ČínaČína Čína
Mongolská lidová republika
Severní Korea Severní Korea
KubaKuba Kuba
Severní Vietnam
Afghánská DR Afghánistán
ÍránÍrán Írán (od 1979)
Laos Laos
atd.

Západní blok:

NATO

ANZUS

SEATO

ŠvédskoŠvédsko Švédsko
IrskoIrsko Irsko
Japonsko
Jižní Korea
Tchaj-wan
Španělsko
JAR
Írán (do 1979)
Al-Káida
atd.

Velitelé

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Studená válka (anglicky Cold War, rusky холодная война) byl stav geopolitického a vojenského napětí zhruba v letech 19471991 mezi Sovětským svazem (SSSR) s jeho komunistickými spojenci tvořícími východní blok a Spojenými státy americkými (USA) a jejich spojenci nazývanými západní blok.

Zatímco SSSR se ve své sféře vlivu vměšoval do vnitrostátní politiky svých satelitních států, západní svět stavěl na nezávislých státech sdružených v několika nadnárodních organizacích (např. NATO). Studenou válku provázely oboustranné vysoké výdaje na zbrojení a budování jaderného arzenálu obou supervelmocí, které vyvrcholilo v druhé studené válce od roku 1979 Reaganovou doktrínou, závody ve zbrojení (Hvězdné války, SDI). Období studené války skončilo pádem komunismu a následným rozpadem SSSR s odtržením států střední a východní Evropy z jeho sféry vlivu.

Charakteristika

Studené válce předcházely dvě velké katastrofy, prvnídruhá světová válka, které proběhly v letech 1914191819391945. V důsledku těchto událostí se světové společenství dohodlo na založení Organizace spojených národů, zkráceně OSN. V Chartě OSN, ratifikované 24. října 1945, je stanoveno, že státy a národy, které se staly členy OSN, se zavazují „uchránit budoucí pokolení před metlou války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti“. Použití síly je podle Charty OSN legitimní pouze tehdy, když bylo schváleno Radou bezpečnosti OSN.

Většina válečných či ozbrojených konfliktů, které proběhly v období studené války, se sice svým charakterem od sebe velmi podstatně liší, mají však jako společný znak, že nebyly legální, protože nebyly schváleny formou závazné rezoluce Rady bezpečnosti. Z morálního hlediska mohou všechny války, za nimiž stála snaha organizovaným násilím či krutostí donutit protivníka, aby změnil své chování, a vedly ke ztrátě lidských životů, být považovány za odsouzeníhodné.

Geopolitické rozdělení světa v roce 1959:
     NATO, Západní blok
     jiní spojenci SSSR
     jiní spojenci USA
     kolonie západních států
     neutrální země

Studená válka, která začala zhruba roku 1947 a trvala až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991, sice nepřerostla ve skutečné válečné střetnutí, střet mezi oběma velmocemi ovšem nemohl být ničím jiným než třetí světovou válkou a první jadernou válkou, do níž by byla pravděpodobně zapojena celá planeta. Kromě toho se na zbytku zeměkoule odehrávalo mnoho dalších konfliktů, v nichž se bojovalo „v zastoupení“ těchto supervelmocí. Vedly se války mezi regulérními ozbrojenými silami, války proti civilistům, občanské války a nově se začalo mluvit o teroristické válce a o válce proti teroru.[1] Její hlavní účastníci vedli tento boj nejrůznějšími metodami, především budováním vojenských koalic, zástupnými válkami, závody ve zbrojení, vojenskou a ekonomickou pomocí zranitelným státům ve vlastní sféře vlivu, špionáží, propagandou, hospodářskými blokádami (například tzv. obilným embargem USA vůči SSSR), předháněním se v technické vyspělosti (například vesmírnými závody) a také rivalitou při sportovních kláních.

Geopolitické rozdělení světa v roce 1975:
     SSSR a Východní blok, ČLR
     NATO a spojenci, Západní blok
     neutrální země

Přestože SSSR i USA patřily v druhé světové válce mezi Spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na uspořádání poválečného světa. Sovětský svaz vytvořil východní blok ze států východní a střední Evropy, které zprvu také vojensky okupoval, a později si v nich upevnil moc vytvořením vojenského uskupení zvaného Varšavská smlouva (1955–1991) a hospodářského společenství zvaného Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Spojené státy naopak vytvořily západní blok ze států západní Evropy, jako hlavní strategii používaly doktrínu zadržování (containment) komunismu – jakožto ideologie i státního uspořádání – a k tomuto účelu založily několik smluvních organizací, např. Severoatlantickou alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO). Některé státy, které zůstaly mimo dvě rivalizující společenství, vytvořily Hnutí nezúčastněných zemí.

USA vyhlásilo Marshallův plán, aby zajistilo rychlejší obnovu poválečné Evropy, ale Sovětský svaz nenechal žádný ze států východního bloku plán přijmout. V Latinské Americe a jihovýchodní Asii zase SSSR podporovalo socialistické revoluce, což se nelíbilo mnoha západním zemím; některé z nich se proto snažily socialistický režim svrhnout, což přineslo smíšené výsledky.

Studená válka zaznamenala období relativního klidu i vysokého mezinárodního napětí – např. berlínská blokáda (1948–1949), korejská válka (1950–1953), druhá berlínská krize (1961), válka ve Vietnamu (1959–1975), karibská krize (1962), sovětská válka v Afghánistánu (1979–1989) nebo cvičení se simulací jaderné války NATO Able Archer 83 (1983). Obě strany využívaly politiku détente k uvolnění napětí a doktrínu vzájemně zaručeného zničení jadernými zbraněmi k vyhnutí se přímým vojenským střetnutím.

Prezident Spojených států amerických Ronald Reagan (vlevo) a generální tajemník Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov (vpravo) v roce 1985

V 80. letech 20. století USA pod Reaganovou doktrínou zvýšily diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy tento stát trpěl ekonomickou stagnací (vojenská zátěž sovětské ekonomiky vzrostla z 12 % HDP v roce 1970 na 18 % v roce 1980 a pravděpodobně dosáhla 21 % v roce 1985).[2] Ke konci 80. let sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov zavedl reformní kroky perestrojku (česky „přestavba“; 1987) a glasnosť (česky „otevřenost“; cca 1985). Spolu s dalšími faktory přispěly tyto reformy de facto k rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. Studená válka skončila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a po ní zůstaly Spojené státy po dlouhou dobu dominantní vojenskou mocností.

Původ názvu

Na konci druhé světové války použil anglický spisovatel a novinář George Orwell termín „studená válka“ (anglicky cold war) ve svém eseji „You and the Atomic Bomb“ (česky „Vy a atomová bomba“), vydaném 19. října 1945 v magazínu Tribune. Přemýšlel o světě, který byl (a doposud je) pod neustálou hrozbou jaderné války, a varoval před falešným mírem.[3] „Studenou válkou“ nazval ideologický střet mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi.[4] Navíc 10. března 1946 napsal v novinách The Observer: „Po moskevské konferenci v  prosinci položilo Rusko základy pro ,studenou válku‘ s Británií a Britským impériem.“[5]

Tento termín k popisu poválečného geopolitického napětí mezi SSSR a jeho satelitními státy na jedné straně a Spojenými státy a západoevropskými zeměmi na straně druhé poprvé oficiálně použil Bernard Baruch, americký finančník a prezidentský poradce. V Jižní Karolíně 16. dubna 1947 přednesl projev napsaný žurnalistou Herbertem Swopem[6], ve kterém řekl: „Nenechme se klamat: jsme uprostřed studené války.“[7] Novinář Walter Lippmann termín rozšířil svou knihou Cold War (1947).

Pozadí

Americké vojenské jednotky ve Vladivostoku během intervence Dohody v ruské občanské válce.

Mezi historiky nepanuje shoda v určení začátku studené války. Většina historiků za něj považuje období krátce po druhé světové válce, někteří ho ale vidí už ke konci první světové války.[8] Např. napětí mezi Ruským impériem a Velkou Británií ale trvalo již od 19. století, například kvůli tzv. „východní otázce“ neboli sporům o Balkán.[9]

Po bolševické revoluci roku 1917 ostatní státy zaujaly vůči SSSR nepřátelský postoj a izolovaly jej od mezinárodní diplomacie.[10] Sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin to komentoval slovy „jsme v nepřátelském kapitalistickém obklíčení“ a na diplomacii hleděl jako na zbraň, která pomůže Sovětům udržet své nepřátele rozděleny. Založil Kominternu, která podněcovala celosvětové komunistické hnutí.[11]

Leninův nástupce Stalin v roce 1925 předvídal vznik bipolárního světa, když předestřel vizi vzniku dvou center – kapitalistického a socialistického (Sovětského svazu) –, která budou přitahovat státy se stejným zřízením. Bezprostředně však hodnotil situaci jako období pouhé „dočasné stabilizace kapitalismu“. Sovětská diplomacie podle něj měla sloužit zájmům své země, „socialistického ostrova“. Jejím úkolem bylo bránění nepřátelské agresi i využívání rozporů mezi nepřátelskými státy k získání výhod pro SSSR.[12]

Vzájemná nedůvěra a podezřívání mezi západními státy a Sovětským svazem se projevovala po celé meziválečné období, živilo ji např. bolševické odsuzování kapitalismu[13] a západní kritika socialismu; pokračující podpora antibolševických bělogvardějců Západem[8] a z druhé strany financování britské generální stávky v roce 1926 sovětskými odbory;[14] odmítání kapitalistických zemí navázat diplomatické styky se Sovětským svazem – Američané uznali Sovětský svaz až roku 1933;[15] a stalinistické Moskevské procesy při Velké čistce, kdy byli lidé obviňováni ze špionáže pro Spojené království, Francii, Japonsko a Německo.

Po německé invazi v červnu 1941 se Spojenci rozhodli Sovětskému svazu pomoci; Spojené království s ním uzavřelo oficiální spojenectví a Spojené státy neoficiální. Během války Spojené státy dodávaly Spojenému království a Sovětskému svazu výzbroj, výstroj a materiály přes program půjčky a pronájmu. Přesto sovětské vedení zůstalo podezřívavé a věřilo, že Britové a Američané se spikli a záměrně oddálili vznik druhé protiněmecké fronty, aby nacistickému náporu čelil co nejdéle pouze Sovětský svaz.[16]

Konec druhé světové války a poválečné období (1945–47)

Konference během války o poválečné Evropě

Velká trojka“ na jaltské konferenci: Winston Churchill, Franklin D. Roosevelt a Josif Stalin, 1945
Související informace naleznete také v článcích Teheránská konference a Jaltská konference.

Spojenci se neshodli ve svých představách o uspořádání poválečné Evropy. Každá strana měla odlišné názory na udržování poválečné bezpečnosti. Západní Spojenci si přáli systém, ve kterém by demokratické země řešily konflikty mírovou cestou přes mezinárodní organizace, zatímco Sovětský svaz chtěl zvýšit bezpečnost vměšováním se do vnitřní politiky států, které ho obklopovaly.[17][18]

Rozdíl byl i mezi představami USA a Spojeného království. Zatímco Rooseveltovy cíle – vojenské vítězství v Evropě i Asii, ekonomické překonání Britského impéria Spojenými státy a založení světové mírové organizace – byly globálnějšího charakteru, Churchill za hlavní cíle považoval ochranu Středozemního moře a nezávislost východoevropských států, které by fungovaly jako nárazníkové státy mezi Spojeným královstvím a Sovětským svazem.[19]

Pro Američany představoval Stalin potenciálního spojence při dosahování svých cílů, pro Brity naopak hrozbu. Protože Sověti ovládali většinu východní Evropy, tyto dvě západní velmoci se přely o jeho přízeň. Rozdíly v jejich myšlení vedly k několika individuálním dohodám Sovětů s jednou z nich. V říjnu 1944 odcestoval Churchill do Moskvy a dohodl se na rozdělení Balkánu do jednotlivých sfér vlivu a Roosevelt v Jaltě podepsal se Stalinem dohodu týkající se Asie a odmítl podpořit Churchilla v záležitostech Polska.[19]

Poválečné okupační zóny Německa

Další vyjednávání Spojenců o poválečné situaci se konalo na jaltské konferenci v únoru 1945, ale ani zde se mocnosti jednoznačně neshodly. Prezident Harry S. Truman mimo jiné nesouhlasil se sovětskou podporou Polského výboru národního osvobození, což byla Sověty ovládaná konkurence Polské vlády v exilu.[20]

Po konci druhé světové války začali Sověti okupovat východní Evropu, zatímco západní Spojenci zůstali v západní Evropě. Okupované Německo si Sovětský svaz, Spojené státy, Spojené království a Francie rozdělily na čtyři okupační zóny.[20]

Na konferenci Spojenců v roce 1945 v San Franciscu byla založena mezinárodní Organizace spojených národů (OSN) za účelem udržení světového míru, ale funkčnost její Rady bezpečnosti byla omezena možností veta, kterou má každý její člen. Proto OSN nakonec ztratila svou efektivitu.[21]

Postupimská konference a porážka Japonska

Winston Churchill, Harry S. Truman a Josif Stalin na postupimské konferenci v roce 1945
Související informace naleznete také v článku Postupimská konference.

Na postupimské konferenci, která začala ke konci července po kapitulaci Německa, se Velká trojka dále dohadovala o uspořádání poválečné Evropy.[22] Antipatie mezi mocnostmi nadále narůstala. Na této konferenci Truman informoval Stalina, že Spojené státy mají v držení silnou novou zbraň.[23]

Stalin věděl, že Američané vyvíjeli atomovou bombu, ale protože sovětský program pro její vývoj také pokračoval, přijal zprávu v klidu. Nesouhlasil ovšem se svržením jaderných hlavic na Hirošimu a Nagasaki, které Spojené státy učinily týden po skončení konference.[23]

Počátky východního bloku

Související informace naleznete také v článku Východní blok.
Poválečné územní změny ve východní Evropě a formace východního bloku

Během konečných fází druhé světové války zformoval Sovětský svaz východní blok anexí několika zemí, které byly do jeho sféry vlivu původně zařazeny paktem Ribbentrop–Molotov, jako svazových republik. Mezi nimi bylo východní Polsko (které bylo začleněno do dvou svazových republik),[24] Lotyšsko (z kterého se stala Lotyšská SSR),[25] Estonsko (Estonská SSR),[25] Litva (Litevská SSR)[25], část východního Finska (připojené ke Karelo-finské SSR) a východní Rumunsko (Moldavská SSR).[26]

Východoevropské státy, které Sověti osvobodili od nacistů, byly do východního bloku postupně začleněny jako satelitní státy. Mezi ně patřila Německá demokratická republika, Polská lidová republika, Bulharská lidová republika, Maďarská lidová republika, Československá republika (nebo též Československá socialistická republika), Rumunská socialistická republika a Albánská lidová republika. Na území většiny těchto států byla od konce druhé světové války dislokovaná Rudá armáda, v ČSSR až od roku 1968.

Většina států ve východním bloku převzala po vzoru Sovětského svazu plánovanou ekonomiku.[27]

Vybudování napětí

Související informace naleznete také v článku Železná opona.

V únoru 1946 napsal George Frost Kennan Dlouhý telegram, ve kterém byla vytyčena nová strategie diplomatických vztahů vůči SSSR.[28] 6. září 1946 pronesl americký státník James Francis Byrnes proslov, ve kterém odmítl Morgenthauův plán (návrh na rozdělení a deindustrializaci poválečného Německa) a upozornil Sověty, že Spojené státy plánují ponechat své vojenské jednotky v Evropě.[29]

Týden po uveřejnění Dlouhého telegramu pronesl bývalý britský premiér Winston Churchill ve Fultonu v Missouri známý projev, ve kterém použil a do všeobecného povědomí tak uvedl výraz železná opona.[30] V něm požadoval spolupráci Británie a USA proti Sovětům, které vinil za vytvoření „železné opony spuštěné napříč kontinentem“.[30]

Od doktríny zadržování po korejskou válku (1947–53)

Kominforma a roztržka mezi Titem a Stalinem

Související informace naleznete také v článcích Roztržka Tito–Stalin a Kominforma.

V září 1947 Sověti vytvořili Kominformu, mezinárodní organizaci komunistických stran, která měla utužit kontrolu nad sovětskými satelitními státy.[31] Hned následujícího roku byla ale Kominforma kvůli roztržce mezi Titem a Stalinem nucena vyloučit ze svých řad Jugoslávii, která sice zůstala komunistickou, ale přidala se ke Hnutí nezúčastněných zemí.[32] Předmětem roztržky byla Titova neochota plně se podřídit Stalinovi a Sovětskému svazu.

Doktrína zadržování a Trumanova doktrína

Evropské vojenské smlouvy
Související informace naleznete také v článku Trumanova doktrína.

V roce 1947 poradci přesvědčili amerického prezidenta Harryho S. Trumana, aby okamžitě podnikl kroky pro potlačení sovětského vlivu s ohledem na snahy Stalina podkopat moc USA podporováním soupeření mezi kapitalistickými státy, které by mezi sebou mohly začít válčit.[28]

V únoru 1947 britská vláda oznámila, že už si nemůže dovolit financovat řeckou vládu v občanské válce proti komunistickým povstalcům. USA na toto oznámení odpověděly doktrínou zadržování,[31] jejímž cílem bylo zastavit rozmáhání komunismu. Truman přednesl projev, ve kterém slíbil poskytnout 400 milionů dolarů na pomoc v této válce a vyhlásil Trumanovu doktrínu, která konflikt označila za boj mezi svobodnými lidmi a totalitními režimy.[33]

Marshallův plán a Únor 1948

Mapa Evropy a blízkého Východu během studené války zobrazující země, které přijaly Marshallův plán. Modré sloupce znázorňují míru obdržené pomoci.
Evropské ekonomické aliance
Související informace naleznete také v článcích Marshallův plán a Únor 1948.

Na začátku roku 1947 se Spojené království, Francie a Spojené státy neúspěšně pokusily o dohodu se Sovětským svazem týkající se plánu na ekonomicky samostatné Německo.[34] V červnu 1947 Spojené státy zahájily Marshallův plán, který měl zabezpečit pomoc poválečné Evropě.[33]

Záměry plánu byly přestavba demokratických a ekonomických systémů v Evropě a postavení se hrozbě, kterou představovalo šíření komunismu.[35] O měsíc později Truman podepsal Zákon o národní bezpečnosti, který vytvořil sjednocené ministerstvo obrany, Ústřední zpravodajskou službu (CIA) a Národní bezpečnostní radu.[36]

Stalin, který věděl, že ekonomická integrace se Západem by umožnila státům východního bloku vymanit se ze sovětské moci a že právě o to se USA snaží,[31] proto těmto státům zakázal Marshallův plán přijmout.[31] Sovětskou alternativou pro východní Evropu se stal Molotovův plán, který byl později, v lednu 1949, přetvořen v Radu vzájemné hospodářské pomoci.

Na začátku roku 1948 komunisté převzali vládu v Československu, což byla do té doby jediná země východního bloku, které Sověti povolili ponechat si demokratický systém vlády.[37] Tento vývoj odstranil poslední známky nesouhlasu s Marshallovým plánem v americkém Kongresu.[38]

Trumanova doktrína a Marshallův plán vedly k miliardám dolarů na ekonomickou a vojenskou pomoc pro státy západní Evropy, Řecko a Turecko. S pomocí Spojených států vyhrála řecká armáda občanskou válku[39] a italští křesťanští demokraté vyhráli nad komunisticko-socialistickou aliancí ve volbách roku 1948.[40]

Berlínská blokáda a letecký most

Letouny C-47 na letišti Berlín-Tempelhof během berlínské blokády
Související informace naleznete také v článku Berlínská blokáda.

Spojené státy a Británie sloučily západoněmecké okupační zóny do bizónie (1. ledna 1947; později, v dubnu 1949, se přidala Francie a vznikla trizónie).[41] Jako součást ekonomické přestavby Německa zavedly na začátku roku 1948 západní mocnosti novou měnu – německou marku – a nahradili tak starší říšskou marku.[42]

Brzy poté Stalin zahájil berlínskou blokádu, jednu z prvních velkých krizí studené války. Ta zabraňovala dodávkám jídla a zásob do Západního Berlína pozemní cestou přes sovětské okupační zóny.[42] Spojené státy, Spojené království, Francie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a další státy vytvořily letecký most, aby mohly jídlo, uhlí, benzín a další materiál Západnímu Berlínu poskytovat. V květnu 1949 Stalin ustoupil a blokádu zrušil,[43][44] ale letecké dodávky pokračovaly až do září. Během zhruba 278 000 letů bylo do Západního Berlína dopraveno přes 2,3 milionů tun zboží.[45]

Počátky NATO a rádio Svobodná Evropa

Související informace naleznete také v článcích Severoatlantická aliance a Svobodná Evropa.
Konrad Adenauer a Walter Hallstein (vlevo) 23. října 1954 v Paříži, kde bylo dohodnuto zapojení Západního Německa do NATO

V dubnu 1949 Spojené království, Francie, Spojené státy, Kanada a osm dalších západoevropských států podepsaly Severoatlantickou smlouvu, čímž založily Severoatlantickou alianci (NATO).[46] V srpnu toho roku byla v Semeji v Kazašské SSR otestována první sovětská jaderná zbraň.[43] Poté, co se v roce 1948 Sovětský svaz odmítl podílet na obnově Německa,[47] zřídily USA, Spojené království a Francie v květnu 1949 spojením svých tří okupačních zón Západní Německo. Sovětský svaz v říjnu toho roku ze své zóny vytvořil Německou demokratickou republiku (NDR).[48]

Média ve východním bloku sloužila ku prospěchu komunistů. Rádia a televizní společnosti byly ve vlastnictví států a tištěná média většinou vlastnily komunistické strany.[49] Sovětská propaganda fungovala na principu napadání kapitalismu marxistickou filosofií.

K BBC a Hlasu Ameriky, rozhlasovým stanicím vysílajícím pro východní Evropu, se v roce 1949 přidala Svobodná Evropa, která měla za úkol šířit objektivní informace a sloužit tak jako alternativa ke kontrolovaným domácím médiím.[50]

Na začátku 50. let se Spojené státy snažily o vyzbrojení Západního Německa a to se v roce 1955 stalo členem NATO.[22]

Čínská občanská válka a SEATO

Související informace naleznete také v článcích Čínská občanská válka a SEATO.

V roce 1949 Lidová osvobozenecká armáda Mao Ce-tunga porazila Spojenými státy podporovanou Čankajškovu vládu Kuomintangu (KMT). Sovětský svaz poté rychle uzavřel spojenectví s nově vzniklou Čínskou lidovou republikou.[51] Čankajšek a jeho Kuomintang se stáhli na Tchaj-wan. Trumanova vláda se po tomto incidentu snažila rychle rozšířit doktrínu zadržování.[15]

Spojené státy tak rozšířily doktrínu zadržování do Asie, Afriky a Latinské Ameriky, aby zabránily revolučním vlasteneckým hnutím, které byly často vedeny komunistickými stranami a financovány Sovětským svazem.[52] Na začátku 50. let uzavřely USA spojenectví s Japonskem, Austrálií, Novým Zélandem, Thajskem a Filipínami (nejznámějšími jsou ANZUS z roku 1951 a SEATO z roku 1954).[53]

Korejská válka

Související informace naleznete také v článku Korejská válka.
Poprava Jihokorejců podezřelých ze sympatií ke komunismu v červenci 1950

Jedním z významných důsledků doktríny zadržování byl začátek Korejské války. V červnu 1950 překročila Kim Ir-senova Korejská lidová armáda 38. rovnoběžku a vtrhla do Jižní Koreje.[54] Ke Stalinově překvapení podpořila obranu Jižní Koreje Rada bezpečnosti OSN, i když Sověti bojkotovali její setkání z důvodu, že stálým členem Rady byl Tchaj-wan a ne komunistická Čína.[55] Na obranu invaze se spojily vojenské síly Jižní Koreje, Spojených států, Spojeného království, Turecka, Kanady, Austrálie, Francie, Jihoafrické republiky, Filipín, Nizozemska, Belgie, Nového Zélandu a dalších zemí.[56]

Ve státech účastnících se války, např. ve Spojeném království, bylo veřejné mínění rozdělené na dva tábory, jeden válku podporoval a druhý odsuzoval. Mnozí se báli vystupňování konfliktu ve válku s komunistickou Čínou a dokonce v jadernou válku. Kvůli silnému odporu vůči válce se Britové snažili konflikt ukončit co nejdříve.[57]

I když byli Číňané a Severokorejci válkou vysíleni a chtěli ji ukončit do konce roku 1952, Stalin požadoval pokračování bojů a příměří bylo vyhlášeno až v červenci 1953 po jeho smrti.[58] Severokorejský vůdce Kim Ir-sen nastolil tvrdou diktaturu, kdy si přiřkl neomezenou moc a vytvořil okolo sebe silný kult osobnosti.[59] Na Jihu zkorumpovaný prezident I Sung-man vytvořil podobný autoritativní režim.[60] V roce 1960 byl po protestech nucen odejít do vyhnanství, ale Jižní Korea se pak potýkala s autoritativními vládci až do roku 1987, kdy byla znovu nastolena demokracie.

Krize a vystupňování (1953–62)

Chruščov, Eisenhower a destalinizace

Související informace naleznete také v článku Destalinizace.
Chruščov a Eisenhower na společné večeři s manželkami v roce 1959

V roce 1953 se změnili političtí vůdci v USA i SSSR. Dwight D. Eisenhower se stal prezidentem v lednu. Během posledních 18 měsíců Trumanovy vlády se americký rozpočet na obranu zečtyřnásobil a Eisenhower výdaje na armádu snížil o třetinu.[15] USA si během války v Koreji uvědomily, že v středu Evropy neexistuje silný spojenec proti východnímu bloku, a tak bylo Západní Německo vyzbrojeno a v roce 1955 se stalo součástí NATO.[61]

Po smrti Stalina se moci nad Sovětským svazem poté, co nechal popravit Lavrentije Pavloviče Beriju a do ústraní odsunul Georgije Malenkova a Vjačeslava Molotova, ujal Nikita Sergejevič Chruščov. Ten 25. února 1956 na XX. sjezdu KSSS pronesl projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž odhalil a odsoudil Stalinovy zločiny. Poté začal proces destalinizace, který měl za cíl omezit negativní důsledky Stalinovy vlády.[62] V NDR nejistota po Stalinově smrti vyústila v povstání.

Dne 18. listopadu 1956 při přijímání velvyslanců západních zemí na polské ambasádě v Moskvě Chruščov prohlásil: „Ať se vám to líbí nebo ne, dějiny jsou na naší straně. Pohřbíme vás.“[63] Později sdělil, že nemluvil o jaderné válce, ale spíše o historicky předurčeném vítězství komunismu nad kapitalismem. V roce 1961 řekl, že i když je SSSR pozadu za Západem, během jednoho desetiletí se rozdíly smažou a během dvou desetiletí zůstanou kapitalistické země pod jeho úrovní.[64]

Eisenhowerův ministr zahraničí John Foster Dulles zahájil novou strategii, kdy se Spojené státy začaly více spoléhat na hrozbu jiným státům jadernými zbraněmi.[65]

Varšavská smlouva a Maďarské povstání

Související informace naleznete také v článcích Varšavská smlouva a Maďarské povstání.
Mapa států, které podepsaly Varšavskou smlouvu

I když Stalinova smrt v roce 1953 mírně uvolnila napětí mezi oběma stranami, situace v Evropě zůstala komplikovaná.[66] Sověti, kteří již v roce 1949 zavedli systém vzájemné pomoci ve východním bloku, založili v roce 1955 formální pakt, Varšavskou smlouvu.[22]

V roce 1956, krátce poté, co Chruščov sesadil maďarského stalinistického politika Mátyáse Rákosiho, proběhlo Maďarské povstání.[67][68] V reakci na celonárodní povstání nový režim rozpustil tajnou policii, oznámil úmysl opustit Varšavskou smlouvu a slíbil návrat svobodných voleb. Sověti na tyto události odpověděli invazí do Maďarska. Asi 20 000 Maďarů bylo zabito a tisíce dalších zatčeno, uvězněno a deportováno do Sovětského svazu.[69] Asi 200 000 dalších z Maďarska uteklo.[70] Maďarský vůdce Imre Nagy a někteří další byli po tajných soudních procesech popraveni.[68][70]

Mezi lety 1957 a 1961 Chruščov otevřeně hrozil Západu jadernou zkázou. Tvrdil, že sovětské střely jsou mnohem lepší než ty americké a jsou schopné zničit jakékoli americké nebo evropské město. Nicméně Chruščov nesdílel Stalinův názor, že válka je nevyhnutelná, a spíše usiloval o „mírové soužití“.[71] Stalin si myslel, že mezinárodní třídní boj znamenal nevyhnutelné střetnutí soupeřících stran, při kterém komunismus vyhraje při celosvětové válce; Chruščov chtěl nechat kapitalismus, aby se zhroutil sám,[72] a mezitím posiloval své vojenské kapacity.[73]

Tvrdý zásah Sovětů v Maďarsku překvapil veřejnost v komunistických i kapitalistických zemích, a komunistické strany hlavně v západní Evropě zaznamenaly velký pokles příznivců.[74] Jugoslávský politik Milovan Djilas k tomu prohlásil: „Rána, kterou zasadila Maďarská revoluce komunismu, už nikdy nemůže být vyléčena.“[74]

Evropská integrace a celosvětové nepokoje

Související informace naleznete také v článcích Evropská integrace a Dekolonizace.
Zámořské državy evropských států před dekolonizací v 50. letech

Jedním z hlavních znaků 50. let byl počátek evropské integrace – zásadního vedlejšího produktu studené války, který Truman a Eisenhower podporovali politicky, ekonomicky i vojensky.

Nacionalistická hnutí v některých státech a regionech, jako např. v Guatemale, Indonésii a Indočíně, byla často spojena s komunistickými skupinami, nebo tak alespoň na Západě byla chápána. Během dekolonizace ve Třetím světě, která započala v 50. letech, Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily o vliv v této oblasti.[75]

Spojené státy využívaly Ústřední zpravodajskou službu (CIA) ke zbavování se nepřátelských vlád z Třetího světa a k podpoře spřátelených vlád.[40] V roce 1953 CIA podnítila Íránský převrat,[76] protože se chtěla zbavit předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, který v roce 1951 znárodnil britskou ropnou společnost Anglo-Persian Oil Company a který podle USA a Spojeného království posouval Írán do sovětské sféry vlivu.[77] Moci se jako autokratický panovník ujal prozápadní šáh Muhammad Rezá Pahlaví.[78] Ten mimo jiné zakázal komunistickou stranu Tudeh.

Zavražděný prosovětský konžský premiér Lumumba, kterého nahradil proamerický Mobutu

V Guatemale napomohla CIA k převratu, který v roce 1954 svrhl levicového, demokraticky zvoleného prezidenta Jacoba Árbenze Guzmána, který chtěl vyvlastnit a rozdat chudým bezzemkům neobdělávanou zemědělskou půdu, zčásti patřící americké společnosti United Fruit Company. Vojenská junta vedená Carlosem Castillem Armasem, která převzala moc, na žádost USA založila Národní výbor na obranu proti komunismu.[79]

V Konžské republice, která se v červnu 1960 osvobodila od Belgie, nařídil prezident Joseph Kasavubu na žádost CIA odvolání demokraticky zvoleného předsedy vlády Patrice Lumumby a jeho vlády; Lumumba chtěl zase sesadit Kasavuba.[80] V následné Konžské krizi se chopil moci Mobutu Sese Seko, kterého podporovaly USA a který rychle provedl vojenský převrat.[80]

Francie po Indočínské válce a po porážce komunistickým hnutím Viet Minhem v bitvě u Dien Bien Phu roku 1954 souhlasila, že opustí Vietnam. Na Ženevské konferenci konané téhož roku byla podepsána dohoda na rozdělení Vietnamu na prosovětský Severní Vietnam a prozápadní Jižní Vietnam. Během let 1954 a 1961 Spojené státy posílaly Jižnímu Vietnamu finanční pomoc na boj proti komunismu.[15]

Mnoho nově vznikajících států v Asii, Africe a Latinské Americe odmítalo přidat se na stranu Sovětů nebo Západu. V roce 1955 se na Bandungské konferenci několik států ze Třetího světa rozhodlo neúčastnit se studené války.[81] V roce 1961 bylo založeno Hnutí nezúčastněných zemí.

Roztržka mezi Čínou a SSSR, vesmírný závod, ICBM

Období po roce 1956 nebylo pro Sovětský svaz moc úspěšné, hlavně protože se začala rozpadat jeho aliance s Čínou. Mao Ce-tung obhajoval Stalina poté, co ho Chruščov po jeho smrti roku 1956 napadl. Nového sovětského vůdce považoval za povrchního šplhavce k moci.[82]

Poté se Chruščov snažil čínsko-sovětské spojenectví obnovit, ale Mao ho považoval za bezvýznamné a všechny návrhy odmítl. Nepřátelství dvou zemí se proměnilo v propagandistickou válku. Sověti s Čínou soupeřili o vedoucí postavení v komunistickém hnutí.[82]

USA a SSSR se snažily o vývoj zbraní dlouhého doletu, kterými by mohly napadnout území druhého státu.[22] V srpnu 1957 Sověti vypustili první mezikontinentální balistickou raketu (ICBM) a v říjnu vyslali na oběžnou dráhu první satelit, Sputnik 1.[83][84] Tím začaly vesmírné závody, které vyústily v přistání lidí na Měsíci, o kterém astronaut Frank Borman řekl, že bylo „pouze bitvou ve studené válce.“[85]

Kubánská revoluce a zátoka Sviní

Související informace naleznete také v článcích Kubánská revoluce a Invaze v zátoce Sviní.
Fidel Castro a indonéský prezident Sukarno v Havaně roku 1960

V Kubě se v lednu 1959 chopilo moci Hnutí 26. července poté, co svrhlo prezidenta Fulgencia Batistu, jehož neoblíbený režim ztratil přízeň Eisenhowerovy vlády.[86] Po Batistově pádu mezi Kubou a Spojenými státy fungovaly nějaký čas diplomatické vztahy, ale poté prezident Eisenhower úmyslně opustil hlavní město, aby se vyhnul setkání s mladým kubánským vůdcem Fidelem Castrem během jeho cesty do Washingtonu v dubnu toho roku. Setkal se s ním proto viceprezident Richard Nixon.[87] Američané nevěděli, jestli je Castro komunista, ale nebyli spokojeni s jeho snahami o menší ekonomickou závislost na Spojených státech.[86]

V dubnu 1961, krátce po nástupu nově zvoleného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, proběhla neúspěšná invaze v zátoce Sviní organizovaná CIA. Castro, který se bál akcí, které by Spojené státy mohly provést příště, požádal o pomoc Sovětský svaz.[86]

Berlínská krize roku 1961

Sovětské tanky čelí americkým tankům na Checkpointu Charlie 27. října 1961 během berlínské krize
Související informace naleznete také v článku Berlínská zeď.

První berlínská krize byla další velkou událostí studené války týkající se Berlína a poválečného Německa. Sovětský svaz zakazoval emigraci ze států východního bloku, ale mnoho východních Němců ročně emigrovalo do Západního Německa kvůli otevřeným hranicím mezi Východním a Západním Berlínem.[88]

To vyústilo v obrovský odliv mozků z Východního do Západního Německa, kdy do roku 1961 téměř 3 000 000 východních Němců uprchlo do Západního Německa.[88] Chruščov nejdříve předpokládal, že NDR časem převýší Západní Německo v životní úrovni a tím vlnu emigrace zastaví, ale to se nepodařilo. V srpnu 1961 tak Východní Německo vztyčilo ostnatý drát, který byl nakonec rozšířen a přestavěn na Berlínskou zeď a uzavřel tak únikovou cestu.[88]

Více než 100 amerických balistických raket Jupiter schopných zasáhnout Sovětský svaz bylo v roce 1961 rozmístěno v Itálii a Turecku

Kubánská krize a sesazení Chruščova

Související informace naleznete také v článku Karibská krize.

Spojené státy se po invazi v zátoce Sviní dále snažily sesadit Castrovu vládu v Kubě. Naděje byly vkládány do tajného programu s názvem Kubánský projekt, který probíhal od roku 1961. Když se o něm Chruščov v únoru 1962 dověděl, začal plánovat umístění sovětských jaderných zbraní na Kubu.[86]

Kennedy v reakci na tyto plány zahájil námořní blokádu Kuby a dal Sovětskému svazu ultimátum na odstranění raket. Chruščov ustoupil a Sovětský svaz jaderné zbraně odstranil za podmínek, že Spojené státy se o invazi Kuby už nepokusí.[89]

Kubánská krize přivedla svět blíže k jaderné válce než kdykoli předtím.[89] Mocnosti v ní využívaly doktrínu vzájemně zaručeného zničení.[90]

V roce 1964 byl Chruščov zástupci nomenklatury sesazen a byl mu dopřán pokojný důchod.[91] Byl obviněn z hrubosti, neschopnosti, zruinování sovětského zemědělství a dovedení světa na pokraj nukleární války.[91]

Konfrontace přes détente (1962–79)editovat | editovat zdroj

Spojené státy přistály na Měsíci v roce 1969 – mezník v kosmických závodech.

V šedesátých a sedmdesátých letech se účastníci studené války snažili přizpůsobit nové situaci, kdy se svět již nerozděloval na dva jasně odlišné tábory.[36] Západní Evropa a Japonsko se po válce rychle zotavily a v 50. a 60. letech si udržovaly silný hospodářský růst a HDP na hlavu se přibližovaly Spojeným státům, kdežto ekonomika východního bloku stagnovala.[36][92]

Kvůli ropné krizi v roce 1973 a vzrůstajícímu vlivu organizací jako OPEC a Hnutí nezúčastněných zemí se slabší státy častěji snažily odolávat tlaku obou velmocí.[52] Sovětský svaz se mezitím snažil vyřešit hlubokou domácí ekonomickou krizi.[36] Během tohoto období sovětští vůdci jako Leonid Iljič Brežněv a Alexej Nikolajevič Kosygin začali využívat politiku détente.[36]

Výstup Francie z vojenských struktur NATOeditovat | editovat zdroj

Deset let po svém vzniku se NATO začalo potýkat s problémy. V roce 1959 se prezidentem Francie stal Charles de Gaulle, který protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím. 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci se vzpourami.[93]

Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila a v roce 1966 Francie stáhla svou armádu z operací NATO a vykázala jednotky NATO ze svého území.[94]

Invaze do Československaeditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článcích Pražské jaro 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

V roce 1968 v Československu probíhalo pražské jaro, období politického uvolnění, jehož reformy se pokoušely Československo demokratizovat. Během pražského jara vzrůstala svoboda tisku, slova a pohybu, uvažovalo se o multipartijním systému vlády, byla omezována moc tajné policie a uvažovalo se o odstoupení od Varšavské smlouvy.[95]

Jako odpověď na pražské jaro sovětská armáda spolu s dalšími vojsky Varšavské smlouvy vpadla do Československa. Po invazi následovala vlna emigrace, kdy Československo opustilo na 300 000 lidí.[96] Proti invazi protestovaly Jugoslávie, Rumunsko a Čína a komunistické strany ze zemí západní Evropy.[97]

Brežněvova doktrínaeditovat | editovat zdroj

Leonid Iljič Brežněv a Richard Nixon během Brežněvovy návštěvy Washingtonu roku 1973
Související informace naleznete také v článku Brežněvova doktrína.

V listopadu 1968, měsíc po invazi do Československa, vyhlásil Brežněv doktrínu, ve které si připsal právo na porušení suverenity jakéhokoli státu, který se snažil nahradit marxismus-leninismus kapitalismem. Prohlásil, že „...to už nadále není záležitost jenom lidu té země, nýbrž společná věc všech socialistických zemí“.[98]

Důvodem pro zavedení doktríny byly neúspěchy marxismu-leninismu ve státech jako Polsko, Maďarsko a Východní Německo, které procházely stagnací nebo dokonce poklesem životní úrovně, což bylo v kontrastu s prosperitou Západního Německa a celkově západní Evropy.[97]

Vystupňování ve Třetím světěeditovat | editovat zdroj

Na konci dubna 1965 vyslal prezident Lyndon B. Johnson do Dominikánské republiky zhruba 22 000 vojenských jednotek za účelem jednoroční okupace území, a to kvůli hrozbě revoluce ve stylu Kuby.[15] V prezidentských volbách v roce 1966 zvítězil konzervativní Joaquín Balaguer.[99]

Americký napalmový útok na pozice Vietkongu během války ve Vietnamu v roce 1965

V Indonésii se antikomunista Suharto násilně ujal vlády nad zemí, když sesadil Sukarna a snažil se zavést vládu „Nového řádu“. Mezi lety 1965 a 1966 bylo zavražděno zhruba půl milionu členů a podporovatelů Indonéské komunistické strany a dalších levicových organizací.[100]

Ve stupňující se americké intervenci v konfliktu mezi Jižním Vietnamem a komunistickým Vietkongem prezident Johnson vyslal do jihovýchodní Asie asi 575 000 jednotek, ale jeho drahá politika oslabila americkou ekonomiku a v roce 1975 vyústila v pro USA ponižující porážku této světové velmoci jedním z nejchudších států světa.[15]

V Chile se prezidentem ve volbách roku 1970 stal kandidát socialistické strany Salvador Allende, který se tak stal prvním demokraticky zvoleným marxistickým prezidentem v Americe.[101] Generál Augusto Pinochet provedl 11. září 1973 pravděpodobně s podporou CIA státní převrat a rychle se ujal moci. Allendeovy ekonomické reformy byly zrušeny a levicoví odpůrci byli zabiti nebo zajati.[102]

V roce 1975 byla zahájena operace Condor, politická kampaň vedená proti komunismu a podporována Spojenými státy, které se účastnili Argentina, Brazílie, Bolívie, Chile, Uruguay a Paraguay.

Generál Pinochet a americký prezident Jimmy Carter v roce 1977

Na Jamajce vyhrál všeobecné volby v roce 1972 Michael Manley, který se začal sbližovat s kubánskou vládou.[103] Odpověď Spojených států spočívala ve financování jeho politických oponentů a podněcování povstání v jamajské armádě.[103]

Na Blízkém východě se Egypt, který získal ekonomickou i vojenskou pomoc od Sovětského svazu, stavil proti prozápadnímu Izraeli v Šestidenní válce (1967) a Opotřebovací válce (1967–1970).[104] Za vlády Anvara as-Sádáta se Egypt začal přeměňovat v proamerickou zemi.[105][106] Sovětskému svazu se na Blízkém východě podařilo navázat blízké vztahy s Jižním Jemenem, Alžírskem a Irákem.[105]

V Africe v roce 1969 somálští vojenští důstojníci vedeni Muhammadem Siadem Barrem provedli nenásilný státní převrat a vytvořili socialistickou Somálskou demokratickou republiku. V roce 1974 svrhl derg v čele s prosovětským Mengistem Hailem Mariamem v Etiopii proamerického císaře Haileho Selassieho I. a Mariam si vybudoval vztahy s Kubou a Sovětským svazem.[107] Když spory mezi Somálskem a Etiopií vyústili v Etiopsko-somálskou válku (1977–1978), Barre ztratil podporu Sovětů a spojil se se Spojenými státy.[108]

Po Karafiátové revoluci v roce 1974 se Portugalsko navrátilo k multipartijnímu systému vlády a umožnilo Angole a Východnímu Timoru vyhlásit nezávislost. V Angole, kde předtím od roku 1961 probíhala válka za nezávislost, se rozpoutala občanská válka mezi komunistickým hnutím MLPA a Národní frontou pro osvobození Angoly (FNLA). Spojené státy podporovaly zároveň hnutí FNLA i třetí stranu, Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Nakonec zvítězila MLPA.[107]

Východní Timor vyhlásil nezávislost v listopadu 1975. S podporou Spojených států a Austrálie v prosinci téhož roku zahájila Indonésie okupaci tohoto území, která trvala čtvrt století.[109]

Sblížení Číny a Spojených státůeditovat | editovat zdroj

Mao Ce-tung a americký prezident Richard Nixon v roce 1972

Čínsko-sovětské roztržky vyústily v pohraniční konflikty v roce 1969 a americký prezident Richard Nixon těchto konfliktů využil ke zlepšení vztahů mezi USA a Čínou.[110]

V únoru 1972 Nixon odcestoval do Číny na schůzi s Mao Ce-tungem a Čou En-lajem.[110] V té době se kvůli válce ve Vietnamu snižoval vliv USA ve Třetím světě. I když i v 60. a 70. letech mezi Spojenými státy a Sovětským svazem probíhaly konflikty, napětí se začínalo zmírňovat.[66]

Nixon, Brežněv a détenteeditovat | editovat zdroj

Po návštěvě Číny navštívil Nixon sovětské vůdce, např. Brežněva v Moskvě.[111] Tyto rozhovory o omezení strategických zbraní vyústily ve dvě významné smlouvy o strategických zbraních: SALT I, první detailní smlouvu o omezení zbraní podepsané oběma mocnostmi,[112] a smlouvu ABM o omezeních systémů antibalistických raket použitých proti raketovým nukleárním zbraním.[113]

Nixon a Brežněv vyhlásili nové období „mírového soužití“ a zavedli novou politiku détente (uvolnění napětí). Mezitím se Brežněv snažil o oživení sovětské ekonomiky, která se kvůli vysokým vojenským nákladům zhoršovala.[15]

Tento vývoj se shodoval s Ostpolitik (politikou založenou na zlepšování vztahů s východní Evropou) západoněmeckého kancléře Willyho Brandta.[97] Byly učiněny další snahy o stabilizaci situace v Evropě, které vyústily v Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě podepsaný v roce 1975.[114]

Zhoršení vztahů na konci 70. leteditovat | editovat zdroj

Leonid Iljič Brežněv a Jimmy Carter podepisují smlouvu SALT II 18. června 1979 ve Vídni

V 70. letech pokračovala KGB vedená Jurijem Vladimirovičem Andropovem v pronásledování sovětských osobností, které se stavěly proti režimu – např. Alexandra Solženicyna a Andreje Sacharova.[115] Ve Třetím světe pokračoval nepřímý souboj mezi velmocemi.[102]

I když se prezident Jimmy Carter snažil zbrzdit závody ve zbrojení podepsáním smlouvy SALT II v roce 1979,[113][116] jeho snahy byly podlomeny jinými událostmi toho roku včetně Íránské islámské revoluce a Nikaragujské revoluce, které obě sesadily proamerické vlády.[117]

Druhá studená válka (1979–85)editovat | editovat zdroj

Pojmem druhá studená válka je některými historiky označováno období návratu napětí do vztahu Sovětského svazu se Spojenými státy od konce 70. let do poloviny 80. let.[13]

Sovětská válka v Afghánistánueditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článku Sovětská válka v Afghánistánu.

Během prosince 1979 asi 75 000 sovětských jednotek vniklo do Afghánistánu kvůli podpoře marxistické vlády sestavené bývalým premiérem Núrem Muhammadem Tarakim, který byl v září toho roku zavražděn.[118] Prezident Carter na sovětský zásah reagoval odstoupením od smlouvy SALT II, udělením embarga na dodávky obilí a technologií do Sovětského svazu a žádostí o zvýšení armádních výdajů. Dále oznámil, že Spojené státy budou bojkotovat letní olympijské hry v Moskvě roku 1980. Sovětský zásah označil za „nejvážnější ohrožení míru od dob druhé světové války“.[52]

Reagan a Thatcherováeditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článku Reaganova doktrína.
Ministerstvo Margaret Thatcherové na setkání s kabinetem Ronalda Reagana v Bílém domě v roce 1981

V roce 1980 porazil Ronald Reagan Jimmyho Cartera v prezidentských volbách. Reagan a nová britská předsedkyně vlády Margaret Thatcherová odsoudili sovětskou ideologii a zároveň kritizovali détente.[119] Reagan označil komunismus za „dočasnou úchylku, která jednoho dne zmizí ze světa, protože je v rozporu s lidskou přirozeností“[120] a později označil Sovětský svaz za „říši zla“.[121]

I přes výsledky Íránské islámské revoluce z roku 1979 a špatné vztahy s novou vládou Rúholláha Chomejního se Reaganova administrativa na začátku 80. let snažila s antikomunistickým Chomejním sblížit. Pomáhala mu např. ilegálním prodejem zbraní a v roce 1983 mu CIA vydala seznam íránských komunistů a dalších levicových politiků pracujících v íránské vládě.[122]

Reaganův postoj ke komunismu se vyvinul v Reaganovu doktrínu, která ospravedlňovala snahy o podvracení komunistických vlád.[123][124] CIA se snažila oslabit i samotný Sovětský svaz podporou islamismu ve většinově muslimské sovětské střední Asii.[125] Navíc CIA podněcovala antikomunistickou pákistánskou službu Inter-Services Intelligence (ISI) k výcviku muslimů, kteří se měli účastnit džihádu proti Sovětskému svazu.[125]

Solidarita a výjimečný stav v Polskueditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článcích Solidarita (Polsko) a Válečný stav v Polsku (1981–1983).

Papež Jan Pavel II. podporoval antikomunismus; na návštěvě svého rodného Polska v roce 1979 povzbudil náboženskou a nacionalistickou obnovu soustředěnou okolo hnutí Solidarita. V prosinci 1981 polský předseda vlády Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, aby rostoucí vliv tohoto hnutí zastavil. Reagan na to odpověděl udělením ekonomických sankcí Polsku.[126] Vlivný komunistický politik Michail Andrejevič Suslov radil sovětským vůdcům, aby nezasahovali, ani kdyby se Polsko dostalo pod kontrolu Solidarity. Odůvodňoval to případnými velkými ekonomickými sankcemi a hrozbou pro sovětskou ekonomiku.[126][127]

Sovětská a americká armáda a ekonomické problémyeditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článku Strategická obranná iniciativa.
Počet jaderných zbraní vlastněných SSSR/Ruskem a Spojenými státy v letech 1945–2014
Poté, co Američanka Samantha Smithová napsala dopis Juriji Andropovovi, ve kterém psala o strachu z jaderné války, ji Andropov pozval do Sovětského svazu

Sovětský svaz vybudoval armádu, jejíž udržování stálo až 25 % sovětského hrubého národního produktu (HNP) na úkor spotřebního zboží a investic v civilním sektoru.[128] Utrácení za závody ve zbrojení způsobilo problémy, které vyústily v déle než desetiletí trvající ekonomickou stagnaci v pozdních letech Brežněvovy vlády. Sovětské ozbrojené síly se staly největší armádou na světě co se týče počtu a typů zbraní, počtu jednotek a velikostí vojensko-průmyslového komplexu.[129]

Poté, co na začátku 80. let armáda Sovětského svazu překonala armádu Spojených států, začal prezident Carter vynakládat více zdrojů na budování vojska. V tom pokračovala i administrace Ronalda Reagana, která zvýšila výdaje na armádu z 5,3 % HNP v roce 1981 na 6,5 % v roce 1986,[130] což byl nejvyšší nárůst během doby míru v americké historii.[131]

Budování napětí pokračovalo během 80. let, kdy Spojené státy oznámily program B-1 Lancer, vytvořily rakety LGM-118,[132] umístily řízené střely do Evropy a oznámily Strategickou obrannou iniciativu.

Odpověď Sovětského svazu nespočívala v rozšiřování armády,[133] protože obrovské armádní náklady spolu s plánovanou ekonomikou a kolektivizací už tak zatěžovaly sovětskou ekonomiku. V té době Spojené státy přesvědčily Saúdskou Arábii, aby těžila více ropy,[134] i když těžbu zvyšovaly i státy mimo OPEC.[135] Tato událost přispěla k nadbytku ropy v 80. letech, který poškodil Sovětský svaz, protože ropa byla hlavní součástí sovětského exportu.[128] Problémy s plánovanou ekonomikou,[136] snižování ceny ropy a vysoké armádní výdaje postupně přivedly Sovětskou ekonomiku ke stagnaci.

Dne 1. září 1983 Sovětský svaz při letu Korean Air 007 sestřelil Boeing 747, na jehož palubě bylo 269 lidí včetně amerického kongresmana Larryho McDonalda, protože narušil sovětský vzdušný prostor. Katastrofu poblíž ostrova Sachalin, kterou Ronald Reagan označil za „masakr“, nikdo nepřežil.[137] Zkušební jaderný útok NATO, Able Archer 83 z listopadu 1983, je považován za nejnebezpečnější moment studené války od Karibské krize, protože Sovětský svaz cítil hrozbu jaderného útoku.[138]

Od konce války ve Vietnamu americkou veřejnost znepokojovaly zásahy do cizích konfliktů.[139] Reaganova administrace prosazovala rychlou a levnou taktiku protipovstaleckých operací.[139] V roce 1983 Spojené státy zasáhly do Libanonské občanské války, vnikly do Grenady, bombardovaly Libyi a podpořily Contras, středoamerické antikomunistické paramilitantní skupiny, které se snažily o sesazení prosovětských Sandinistů v Nikaragui.[52] I když byly mezi americkou veřejností podporovány zásahy v Grenadě a Libyi, podpora Contras vyústila v politický skandál.[140]

Mezitím Sovětský svaz platil za své vlastní zahraniční operace. I když Brežněv v roce 1979 předpokládal, že Sovětská válka v Afghánistánu nebude trvat dlouho, Američany podporovaní muslimští partyzáni kladli proti invazi tuhý odpor.[141] Sovětský svaz vyslal do Afghánistánu na podporu svého loutkového režimu 100 000 vojáků, pro což je tato válka někdy označována za „sovětský Vietnam“.[141] Pro Sovětský svaz ale byla válka v Afghánistánu ničivější než válka ve Vietnamu pro Američany, protože konflikt probíhal ve stejné době jako vnitrostátní krize.

Dne 10. listopadu 1982 zemřel Leonid Iljič Brežněv. Další dva sovětští vůdci, Jurij Vladimirovič Andropov a Konstantin Ustinovič Černěnko, nevydrželi kvůli své smrti (9. února 1984, resp. 10. března 1985) v úřadu dlouho.

Poslední roky (1985–91)editovat | editovat zdroj

Michail Gorbačov a Ronald Reagan při podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu v Bílém domě v roce 1987


Gorbačovovy reformyeditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článcích Michail Sergejevič Gorbačov, Perestrojka a Glasnosť.

V roce 1985, kdy se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal Michail Sergejevič Gorbačov, sovětská ekonomika stagnovala a čelila následkům přebytku ropy na světových trzích.[142] Nový sovětský vůdce se i přes počáteční skepticismus Západu namísto pokračování závodů ve zbrojení snažil o zotavení sovětské ekonomiky.[143] Rozhodl se proto zavést sérii změn. Oznámil skupinu ekonomických reforem zvanou perestrojka neboli přestavba, která umožnila soukromé podnikání a zakládání podniků se zahraniční účastí.[144]

Zároveň s perestrojkou zavedl i glasnosť neboli otevřenost, která zvýšila svobodu tisku a transparentnost státních institucí.[145] Glasnosť také Sovětům umožnila kontakt se západním světem, a to hlavně se Spojenými státy, čímž se umocňovala politika détente mezi těmito dvěma státy.[146]

Uvolnění vztahůeditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článku Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu.

Po vojenských a politických ústupcích Sovětského svazu Ronald Reagan souhlasil s diskuzemi o ekonomických problémech a omezení závodů ve zbrojení.[147] První setkání v listopadu 1985 v Ženevě skončilo bez konkrétního výsledku. Druhé setkání konající se v Reykjavíku probíhalo dobře do té doby, než se pozornost stočila na Strategickou obrannou iniciativu plánovanou Reaganem. Gorbačov po Reaganovi chtěl, aby ji zrušil, což on odmítl a summit opustil.[147] Třetí setkání konané v roce 1987 vedlo k podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). Smlouvou INF se oba státy zaručily o zničení všech jaderných raket a raket středního doletu (500–5500 km).[148]

Ke konci osmdesátých let se vztahy Západu s Východem rychle uvolňovaly, což vyústilo v závěrečné setkání v roce 1991 v Moskvě, kde Gorbačov a George H. W. Bush podepsali dohodu START I o snižování počtu jaderných zbraní.[149] Ještě předtím, v roce 1988, Gorbačov oznámil, že Sovětský svaz opouští od Brežněvovy doktríny a zavedl novou doktrínu, která byla později nazvána Sinatrova doktrína a která umožňovala státům východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách.[150]

Pád Berlínské zdi v roce 1989

V roce 1989 sovětská armáda opustila Afghánistán. 11. listopadu 1989 se kvůli chybě člena politbyra Güntera Schabowského otevřela hranice mezi Východním a Západním Berlínem[151] a v roce 1990 Gorbačov oficiálně schválil znovusjednocení Německa.[152]

3. prosince 1989 Gorbačov a Reaganův nástupce George H. W. Bush na summitu na Maltě oznámili konec studené války;[153] o dva roky později se dřívější soupeři spojili proti Iráku ve válce v Zálivu.

Rozpad Sovětského svazueditovat | editovat zdroj

Související informace naleznete také v článcích Baltský řetěz a Pád komunismu v Evropě.

V roce 1989 byl sovětský smluvní systém na pokraji zhroucení a komunističtí vůdci zemí Varšavské smlouvy ztráceli svou moc.[154] V samotném Sovětském svazu oslabovala glasnosť vnitřní soudržnost[150] a v únoru 1990, kdy se blížil začátek rozpadu Sovětského svazu, byla Komunistická strana nucena po 73 letech předat svou vládu nad státem.[155]

Změny hranic po skončení studené války

Ve stejné době se ve východním bloku rozpoutala vlna revolucí, při které státy jako Polsko, Maďarsko, Československo, Bulharsko a Rumunsko svrhly komunistickou vládu. Jedinou zemí, kde se změna režimu neobešla bez výraznějšího násilí, bylo Rumunsko, kde 17. listopadu armáda střílela do demonstrantů a zabila 97 lidí. Později byl za to Nicolae Ceaușescu, který střílení nařídil, popraven.[156]

Gorbačovův shovívavý postoj k východní Evropě se původně nevztahoval na sovětské území; i Bush, který se s Gorbačovem snažil udržet přátelské vztahy, ho přesvědčoval, že Spojené státy si nepřejí oslabit jeho postavení.[157] Sovětský svaz byl oslaben potlačeným Srpnovým pučem a vzrůstajícím počtem svazových republik, které hrozily vystoupením ze svazu. Jako konec Sovětského svazu je považován vznik Společenství nezávislých států 21. prosince 1991, ale oficiálně byl rozpad ohlášen 25. prosince.[158]

Následkyeditovat | editovat zdroj

NATO/CSTO. NATO se rozšířilo na východ mezi země bývalé Varšavské smlouvy a dřívější části Sovětského svazu.

Po konci studené války Rusko výrazně snížilo armádní výdaje. Předtím ve vojensko-průmyslovém sektoru pracovala pětina dospělých Sovětů[159] a po škrtech zůstaly miliony lidí bez zaměstnání.[159] Poté, co v devadesátých letech prošlo sérií kapitalistických reforem, zažilo Rusko finanční krizi a recesi hlubší než Spojené státy a Německo během Velké hospodářské krize.[160] V roce 1999 ale ekonomika zaznamenala nárůst.[161]

Studená válka stále ještě ovlivňuje světové dění.[13] Po rozpadu Sovětského svazu je svět často považován za unipolární se Spojenými státy považovanými za hegemona.[162][163] Studená válka určila roli Spojených států: v roce 1989 měly válečnou smlouvu s 50 státy a 526 000[164] jejich jednotek bylo umístěných v zahraničí, z toho asi 350 000 v Evropě a zhruba 130 000 v Asii (hlavně v Japonsku a Jižní Koreji).[164] Studená válka také zaznamenala vrchol vojensko-průmyslových komplexů v době míru, a to hlavně v USA, a také financování vědy armádou ve velkém měřítku.[165]

Armádní výdaje Spojených států během studené války jsou odhadovány na 8 bilionů amerických dolarů a téměř 100 000 Američanů zemřelo během Korejské války a války ve Vietnamu.[166] Počet ztrát sovětských vojáků je těžké odhadnout, ale podílem hrubého národního produktu byly výdaje Sovětského svazu mnohem vyšší než výdaje Spojených států.[167] Kromě vojáků z povolání zemřely během zástupných válek miliony lidí, a to hlavně v jihovýchodní Asii.[168]

Mocenský převrat v některých zemích vyústil v nové občanské a etnické konflikty, např. ve válku v Jugoslávii.[13] Ve východní Evropě vznikly nové liberální demokracie, zatímco v jiných částech, např. v Afghánistánu, se státy zhroutily.[13]

Kulturní zobrazeníeditovat | editovat zdroj

Studená válka jako celek je tématem deskové hry Studená válka, která patří k historicky hráči nejlépe hodnoceným deskovým hrám.

Historiografieeditovat | editovat zdroj

Historici běžně hovoří o třech interpretačních stádiích studené války; v tomto ohledu se dělí na: „tradicionalisty“, „revizionisty“ a „postrevizionisty“.[169] Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Studená_válka
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.




Ázerbájdžán
Újezd (Malá Strana)
Úmrtí v roce 2021
Úrodnost
Ústup ledovců od roku 1850
Úterý
Útok na Univerzitu v Garisse
Čáslav
Číslo
Čechy
Čeněk Junek
Černé moře
Černý uhlík
Červen
Červenec
Česká Wikipedie
České Budějovice
Český ježek
Český Krumlov
Český Těšín
Česko
Českobratrská církev evangelická
Československý svaz žen
Řád německých rytířů
Říšský sněm (Svatá říše římská)
Řím
Římské číslice
Řecko
Šestá hodnotící zpráva IPCC
Šetření energií
Španělé
Španělsko
Štýrské vévodství
Štýrský Hradec
Švédsko
Švýcarsko
Švališér
Železná opona
Železniční nehoda v Sekulích
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Ženijní vojsko
Židé
Židovský kalendář
Životní prostředí
Žofie Dorotea Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburská
1. červenec
1. duben
1. listopad
1. prosinec
1. srpen
10. červenec
10. duben
10. pěší pluk
10. prosinec
10. srpen
1015
1099
11. červenec
11. duben
11. srpen
11. září
1103
1120
1199
12. únor
12. červen
12. červenec
12. říjen
12. březen
12. duben
12. květen
12. srpen
1240
1252
1276
13. únor
13. červen
13. červenec
13. říjen
13. březen
13. duben
13. květen
13. leden
13. srpen
1348
1385
14. červenec
14. říjen
14. duben
14. srpen
14. září
1410
1442
1453
1461
1473
1490
1496
1497
15. únor
15. červen
15. červenec
15. duben
15. prosinec
15. srpen
15. století
15. září
1504
1506
1521
1526
1553
1555
1559
1561
1562
1563
1564
1566
1567
1570
1579
1584
1593
1595
1597
16. únor
16. červenec
16. duben
16. listopad
16. prosinec
16. srpen
16. století
16. září
1606
1607
1615
1616
1618
1619
1623
1626
1632
1633
1634
1635
1636
1637
1638
1639
1640
1646
1647
1649
1651
1653
1656
1657
1663
1667
1669
1671
1672
1676
1679
1685
1689
1690
1694
1695
1697
1698
17. červenec
17. duben
17. květen
17. srpen
17. století
1701
1703
1706
1707
1708
1710
1711
1715
1716
1717
1718
1719
1725
1733
1737
1744
1745
1758
1762
1767
1772
1773
1775
1778
1779
1783
1789
1792
1793
1796
1797
1798
1799
18. únor
18. červenec
18. březen
18. duben
18. leden
18. pěší pluk
18. srpen
18. století
18. září
1800
1802
1803
1805
1806
1808
1810
1811
1813
1814
1815
1816
1817
1820
1821
1823
1824
1827
1828
1829
1833
1834
1835
1838
1840
1841
1844
1847
1849
1850
1857
1859
1862
1863
1864
1866
1867
1868
1869
1871
1872
1874
1875
1876
1877
1878
1879
1884
1885
1886
1888
1889
1890
1891
1892
1893
1895
1896
1897
1898
1899
19. únor
19. červenec
19. říjen
19. duben
19. květen
19. leden
19. srpen
19. století
19. září
1900
1902
1903
1904
1905
1906
1907
1909
1910
1912
1914
1915
1916
1917
1918
1919
1920
1921
1922
1923
1924
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1932
1933
1934
1935
1937
1939
1940
1941
1943
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1952
1953
1958
1960
1961
1962
1963
1964
1966
1967
1968
1970
1973
1975
1977
1978
1979
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1992
1993
1994
1995
1997
1998
1999
2. únor
2. červenec
2. duben
2. prosinec
2. srpen
2. tisíciletí
20. červenec
20. říjen
20. duben
20. květen
20. srpen
2001
2002
2003
2004
2010
2012
2014
2015
2016
2017
2018
2019
2020
2021
2022
2023
21. únor
21. červenec
21. duben
21. leden
21. prosinec
21. srpen
21. září
22. únor
22. červenec
22. říjen
22. duben
22. listopad
22. srpen
23. únor
23. červen
23. červenec
23. říjen
23. březen
23. duben
23. květen
23. leden
23. listopad
23. srpen
238
24. červenec
24. říjen
24. duben
24. květen
24. listopad
24. srpen
24. září
25. červen
25. červenec
25. duben
25. leden
25. listopad
25. srpen
25. září
26. únor
26. červen
26. červenec
26. březen
26. duben
26. květen
26. leden
26. srpen
27. červen
27. červenec
27. březen
27. duben
27. květen
27. srpen
28. červen
28. červenec
28. říjen
28. duben
28. květen
28. leden
28. listopad
28. prosinec
28. srpen
28. září
29. červenec
29. březen
29. duben
29. leden
29. srpen
29. září
3. červenec
3. březen
3. duben
3. květen
3. pěší pluk (Habsburská monarchie)
3. srpen
3. září
30. červen
30. červenec
30. březen
30. duben
30. květen
30. listopad
30. srpen
30. září
31. červenec
31. říjen
31. srpen
35. pěší pluk
4. únor
4. červen
4. červenec
4. březen
4. duben
4. květen
4. srpen
4. století
4. září
484 př. n. l.
5. únor
5. červenec
5. říjen
5. duben
5. srpen
5. září
6. červenec
6. duben
6. květen
6. listopad
6. srpen
7. únor
7. červenec
7. říjen
7. březen
7. duben
7. leden
7. srpen
7. září
70
748
8. únor
8. červenec
8. duben
8. květen
8. srpen
8. září
814
9. únor
9. červenec
9. říjen
9. březen
9. duben
9. květen
9. leden
9. listopad
9. srpen
9. září
972
988
Aš-Šabáb
Abatyše
Adam Benedikt Bavorovský
Adam Rodriguez
Adaptace na globální oteplování
Adolf Šimperský
Adolf Procházka
Adriaen van de Velde
Aerosol
Albánie
Albedo
Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský
Aleš Pikl
Aleš Svoboda (anglista)
Alexander Roslin
Alexandr Abaza
Alexandr I. Jagellonský
Alexandr Něvský
Alois Pravoslav Trojan
Amanda Gormanová
Ambroise Thomas
Americká válka za nezávislost
Amharsko
Andronikos IV.
Anglické království
Anna Stuartovna
Antarktida
Antonín Hardt
Antonio Barberini
Arad (Rumunsko)
Arcivévoda
Arcivévoda Ferdinand
Argentina
Argentinská invaze na Falklandy
Aristokrat
Arktida
Armádní sbor
Arménie
Arnošt Habsburský
Arnošt Okáč
Atlantská poledníková převratná cirkulace
Atmosféra Země
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki
Atribuce probíhající klimatické změny
August Heinrich Hoffmann von Fallersleben
Automobilka
Autoritní kontrola
Aztécká říše
Bádensko-Württembersko
Bělení korálů
Bělorusko
Břežany (okres Znojmo)
Březen
Barbara Žofie Braniborská
Barokní architektura
Bazilika Svatého hrobu
Bazilika svatého Pavla za hradbami
Belgie
Berlín
Berlínská blokáda
Berlínská stěna
Berlínská zeď
Berlin Ostbahnhof
Berlin Wall
Beroun
Bertha Benzová
Beton
Bioenergie
Bitva na Něvě
Bitva u Castiglione
Bitva u Dolních Věstonic
Bitva u Grunwaldu
Bitva u Partizánské Ľupči
Bitva u Petrovaradína
Bitva u Wittstocku
Boček z Poděbrad
Body zvratu klimatického systému
Boeing B-29 Superfortress
Bohumír Kapoun ze Svojkova
Boleslav I.
Boleslav II.
Boris Hybner
Borys Antonenko-Davydovyč
Braniborská brána
Bratislava
Brno
Brusel
Budapešť
Burkina Faso
Císařská armáda (habsburská)
Císařský pěší pluk č. 28 (1769)
Cement
Chaluhy
Chauncey Delos Beadle
Cheb
Checkpoint Charlie
Chicago
Chile
Chlévský hnůj
Chorvatsko
Christianizace
Christian Knorr von Rosenroth
Chrudim
Cieszyn
Cilli
Cisterciáni
Cithara sanctorum
Citlivost klimatu
Clerfayt
CN Tower
Commons:Featured pictures/cs
Conquista
Conrad Aiken
Conrad Schumann
Covid-19
Cremona
Cyril Zapletal
Dělení Polska
Dělostřelectvo
Důlní neštěstí Copiapó 2010
Daimjó
Dalibor z Kozojed
Daniel Alexius z Květné
Daniel Speer
Daniel Stach
David Ferrer
Dengue
Dentista
Deodoro da Fonseca
Dezertifikace
De Ligne
Diecéze míšeňská
DIE ZEIT
Dionýz Štúr
Dioskúrové
Divize (vojenství)
Dlouhá turecká válka
Dobývání Aztécké říše
Doba meziledová
Dolar
Dolní Rakousy
Domažlice
Domenico Passignano
Dopady globálního oteplování
Doprava
Dragoun
Drahomíra Pithartová
Druhá světová válka
Duben
Dukla
Dusty Hill
East Side Gallery
Eduard Lederer
Eduard Orel
Egon Krenz
Egypt
Egyptské hieroglyfy
Ekonomické důsledky klimatických změn
Ekonomie globálního oteplování
Ekosystém
Elektřina
Elektromobil
Eliška Junková
El Niño – Jižní oscilace
Emilie Bednářová
Enže
Encyklopedie
Energetická účinnost
Environmentální migrace
Erich Honecker
Erich Mielke
Erika
Etiopie
Eutrofizace
Evžen Savojský
Evangelická církev
Evropa
Ewald Hering
Extrémy počasí
Fat Man
Ferdinand Bonaventura z Harrachu
Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand III. Habsburský
Ferdinand III. Kastilský
Ferdinand IV. Habsburský
Ferdinand Maria Bavorský
Ferdinand z Ditrichštejna
Filip IV. Španělský
Film
Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
Ford model A (1903)
Ford Motor Company
Forest Whitaker
Fosilní palivo
Francesco Maria Grimaldi
Francie
Francouzská národní knihovna
Francouzské království
Francouzsko-španělská válka
František Bernard Vaněk
František Buttula
František Harant
František Hošek
František Hochmann
František Jiří Mach
František Josef Kinský
František Minařík
František Pospíšil
František Svoboda (fotbalista)
František Taufer
František Vitásek (kněz)
František Vrbka
František z Ditrichštejna
Franz Anton Hillebrandt
Freiburg im Breisgau
Freon
Fytoplankton
Görlitz
Günter Schabowski
Gęsiówka
Gemeinsame Normdatei
Gent
Geoinženýrství
Georg Caspar Wecker
Giacomo Casanova
Giacomo Tritto
Gilbert du Motier, markýz de La Fayette
Globální ochlazování
Globální oteplování
Globální stmívání
Go-Momozono
Golfský proud
Google
Google+
Gorbačov
Gorice a Gradiška
Gotická architektura
Grónský ledovec
Grónsko
Grand Prix Německa
Gregoriánský kalendář
Gustave Lanson
Guy de Maupassant
Győr
Habsburská monarchie
Hans Christian Andersen
Harvardova univerzita
Hedvika Eleonora Holštýnsko-Gottorpská
Hegemonie
Herbert George Wells
Hernán Cortés
Hlavní strana
Hliník
Hnojivo
Hohenlohe
Horní Lužice
Horní Rakousy
Hospodářské zvíře
Hospodářský růst
Hovězí maso
Hradec Králové
Hugo Salus
Hulán
Husar
Hynek Albrecht
Ich bin ein Berliner
Igor Vsevoložskij
IHned.cz
Ilja Repin
Incident v Tonkinském zálivu
Indie
Infekční onemocnění
Infračervené záření
Innsbruck
Innviertel
Instrumentální záznamy teplot
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Internet Archive
Italská tažení francouzských revolučních válek
Italské království
Ivar Aasen
Jánoš Korvín
Ján Burius
Jaan Kaplinski
Jaderná energie
Jakub Antonín Zemek
Jaltská dohoda
James Hansen
Jana Andresíková
Jana Plodková
Jan Karel Hraše
Jan Karel Liebich
Jan Vanýsek
Japonsko
Jaromír Hořejš
Jaroslav Arnošt Trpák
Jaroslav Drobný (tenista)
Jaroslav Kladenský z Kladna
Jaroslav Volek
Jean-Baptiste Dumas
Jeruzalém
Jiří Adamíra
Jiří Dánský
Jiří Kovařík (historik)
Jiří Malenovský
Jiří Pavlov
Jiří z Poděbrad
Jiřina Hanušová
Jižní polokoule
Jihlava
Jihovýchodní Asie
Jindřiška Adéla Marie Savojská
Jindřiška Klímová
Jindřich
Jindřich Eckert
Jindřich Geisler
Jindřich I. Anglický
Jindřich IV.
Jindřich Ladislav Barvíř
Jindřich Mahelka
Jindřich Veselý
Jindřich Wankel
Jocelyn Bellová Burnellová
Johann Friedrich Struensee
Johann Joseph Würth
Johann Wilhelm Ludwig Gleim
John Fitzgerald Kennedy
Josef Šnejdárek
Josef Fischer (filosof)
Josef Hrnčíř
Josef Jaromír Štětka
Josef Kalousek
Josef Kovalčuk
Josef Obeth
Josef Patzel
Joseph Merrick
Judenburg
Jules Mazarin
Křesťanství
Křišťan
Kanada
Kancionál
Kapitulace u Világoše
Karel Škorpil
Karel Babánek
Karel I. Stuart
Karel Jiráček
Karel Nepraš
Karel Odstrčil
Karel starší ze Žerotína
Karel Veliký
Karel X. Gustav
Karola Vasa-Holstein-Gottorpská
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození 5. srpna
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kathrin Zettelová
Kaunitz
KDU-ČSL
Keelingova křivka
Khevenhüller
Klášter
Klimatická bezpečnost
Klimatická krize
Klimatická spravedlnost
Klimatická stagnace
Klimatické změny
Klimatický model
Klimatický systém
Kluž
Kníže
Knin
Košice
Koks
Kolín
Koloběh uhlíku
Komunismus
Kondenzační jádro
Konflikt v Tigraji 2020
Kongresové centrum Praha
Kopaničářství
Korál
Korálový útes
Korunní země
Korutany
Kosmodrom Bajkonur
Kostel svatého Petra a Pavla (Görlitz)
Kouřim
Kraňské vévodství
Kremže
Kristýna I. Švédská
Kristián
Kroměříž
Kryštof z Gendorfu
Kryscina Cimanouská
Kukuřice
Kunhuta ze Šternberka
Kurt Biedenkopf
Kutná Hora
Květen
Kyjev
Kyjevská Rus
Kyrysník
Kyslík
Lalibela
Landstreitkräfte
Latina
Laura Mancini
Ledový příkrov
Leoben
Leonardo Leo
Leonid Iljič Brežněv
Leon Max Lederman
Leopold Chalupa
Leopold I.
Les
Lesní požár
Letní olympijské hry 2020
Levoča
Libéral Bruant
Library of Congress Control Number
Linec
Linford Christie
Lipník nad Bečvou
Litoměřice
Litomyšl
Lombardie
Los Angeles
Lužice
Lužická Nisa
Lublaň
Ludvík Kolek
Ludvík XIII.
Ludvík XVI.
Ludvík XVIII.
Ludwig von Benedek
Ludwig Wokurek
Luisa Oranžsko-Nasavská
Luteránství
Lvov
Lyon
Mírný pás
Mühlviertel
Městské okresy v Německu
Maďarská revoluce 1848–1849
Malárie
Malá doba ledová
Maledivy
Mannheim
Mantova
Maršál
Maria Sibylla Merianová
Marie Antonie Habsburská
Marie Dostalová
Marie Medicejská
Marie Terezie
Marie Waltrová
Marilyn Monroe
Markéta Habsburská (1651–1673)
Markýz
Mars 6
Martin Antonín Lublinský
Mart Stam
Marvin Gaye
Masakry ve varšavské čtvrti Wola
Masamune Date
Massachusetts
Matyáš Korvín
Maurice Papon
Maxmilián II. Emanuel
Maxmilián II. Habsburský
Mayové
Melchiorre Cafà
Methan
Metro (deník)
Mezivládní panel pro změnu klimatu
Michail I. Fjodorovič
Michal Pavlata (herec)
Michal Sendivoj ze Skorska
Milán
Milankovičovy cykly
Milavče
Miloš Navrátil (muzikolog)
Miloslav Stehlík
Miroslav Štěpán
Miroslav Jindra
Miroslav Liberda
Mistrovství světa ve fotbale 2018
Mlži
Mladá Boleslav
Mořské ptactvo
Mořský led
Mořský proud
Mokřad
Mons
Monzun
Morava
Moravské markrabství
Moskva
Most
Murad IV.
Muslimové
Náhorně-karabašská republika
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní garda (Francie)
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Nürburgring
Němčina
Německá demokratická republika
Německo
Německo-polská státní hranice
Nadace Wikimedia
Nadmořská výška
Nagasaki
Namur
Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie
Napoleonské války
Napoleon Bonaparte
Natálie Kubištová
National Archives and Records Administration
Naum Gabo
Neil Armstrong
Nelson Mandela
Neugebauer
New York
Nicolas Boileau
Nicolas Malebranche
Niels Henrik Abel
Nikita Sergejevič Chruščov
Nikolaj Gavrilovič Spafarij
Nizozemská revoluce
Nizozemsko
Norsko
Nové Město na Moravě
Nový Bydžov
Nový Jičín
Nova Gorica
Novgorod
Novorossijsk
Oběžná dráha
Oblak
Obnovitelná energie
Ocel
Odlesňování
Odpadní voda
Okupační zóny Německa
Okyselování oceánů
Olomouc
Olympijské hry
Operace Bouře
Operace Bronse
Operace Pierce Arrow
Oradea
Organizace spojených národů
Organizace ukrajinských nacionalistů
Osijek
Osmanská říše
Osmansko-habsburské války
Osmdesátiletá válka
Ostřihom
Ostnatý drát
Oudenaarde
Oxford University Press
Oxid dusný
Oxid siřičitý
Oxid uhličitý
Ozbrojené síly Turecka
Ozon
Pád Berlínské zdi
Pád Konstantinopole
Pěchota
Přívalový déšť
Předměstí
Přemyšl
Přemysl Otakar II.
Přerov
Přimda (hrad)
Pšenice
Paříž
Pařížská dohoda
Pagekon obří
Palais du Luxembourg
Paleocenní–eocenní teplotní maximum
Palestina
Palmový olej
Památková rezervace
Památník Berlín-Hohenschönhausen
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panoráma
Papež
Parní stroj
Patrick Ewing
Pavel Krbálek
Pavel Vízner
Pellegrini
Pequotská válka
Permafrost
Petra Faltýnová
Petr Štěpánek (pedagog)
Petr Lom
Petr Nováček
Petr Prouza
Petr Urbánek (básník)
Pevnina
Pforzheim
Piero Sraffa
Pierre-Esprit Radisson
Pierre Zaccone
Pietro Antonio Cesti
Pivovar
Ploutvonožci
Pluk
Plzeň
Počasí
Pošta
Požáry
Požáry v Austrálii (2019–2020)
Poddanství
Podvýživa
Pohoří
Pokus o vojenský převrat v Turecku 2016
Polární zesílení
Polština
Polní maršál
Polní myslivec
Polní zbrojmistr
Polské království
Polsko
Polsko-litevská unie (1569–1795)
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Německo
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Rakousko
Portál:Sport
Portál:Válka
Port Stanley
Posádka
Postupimské náměstí
Potenciál globálního oteplování
Poušť
Povodeň
Průjem
Průmysl
Průmyslová revoluce
Praha
Prapor (jednotka)
Prapor Zośka
Prešov
Prevét
Program OSN pro životní prostředí
Propad uhlíku
Prostějov
Proxy data
Pruské Slezsko
Prusko
Prusko-rakouská válka
První křížová výprava
První světová válka
Q5086#identifiers
Q5086#identifiers|Editovat na Wikidatech
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
Rýže
Radiační působení
Rafail Levickij
Raimund Montecuccoli
Rakouské arcivévodství
Rakouské císařství
Rakouské Slezsko
Rakouské vévodství
Rakousko
Rakousko-uherská armáda
Rakousko-uherské vyrovnání
Rakousko-Uhersko
Rakovník
Referendum
Rembrandt
Renesanční architektura
Republika Srbská Krajina
Robotní patent (1775)
Rok
Roman Pokorný
Ronald Reagan
Ropa
Ropná skvrna
Rosetta
Rosettská deska
Rozdělení Berlína
Rozvojová země
Rudolf Štrubl
Rudolf Bergman
Rudolf I. Habsburský
Rudolf z Thunu
Ruské carství
Rusko
Sémiotika
Sírany
Sója (rod)
Safíovci
Safí I.
Sahara
Sakrální stavba
Sambir
Sankt Pölten
Sanok
Santorio Santorio
Sapér
SARS-CoV-2
Sasko
Scénáře socioekonomického vývoje
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP1: Udržitelný vývoj (zelená cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP3: Regionální rivalita (kamenitá cesta)
Scénáře socioekonomického vývoje#SSP5: Rozvoj založený na fosilních palivech (cesta po dálnici)
Schutzstaffel
Sedmihradsko
Segedín
Sekule
Senát Spojených států amerických
Sergej Adamovič Kovaljov
Severní Amerika
Severní polokoule
Seznam římských králů
Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
Seznam pěších pluků císařsko-habsburské armády
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Skládka
Skleníkové plyny
Skleníkový efekt
Slaný
Slezská kuchyně
Slezsko
Slovo roku
Sluneční aktivita
Sluneční energie
Sluneční zářivost
Sníh
Socha Svobody
Sociální nerovnost
Solární panel
Songgotu
Sopečná erupce
Soubor:09 September - Percent of global area at temperature records - Global warming - NOAA cs.svg
Soubor:20210331 Global tree cover loss - World Resources Institute.svg
Soubor:Adamrodriguez05.JPG
Soubor:Battaillon – Parade-Ordnung 1749.png
Soubor:Battaillon – Schlacht-Ordnung 1749.png
Soubor:Berlin-wall-map en.svg
Soubor:Berlinermauer.jpg
Soubor:Berliner Mauer.jpg
Soubor:BerlinWall01b.jpg
Soubor:Berlin Wall (13-8-2006).jpg
Soubor:Berlin Wall 1961-11-20.jpg
Soubor:Berlin Wall death strip, 1977.jpg
Soubor:Berlin wall street sign crossed on bicycle 2011.jpg
Soubor:Berlin Wall victims monument.jpg
Soubor:Bleachedcoral.jpg
Soubor:BrandenburgerTorDezember1989.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 173-1321, Berlin, Mauerbau.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1990-0325-012, Berlin, East Side Gallery.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-87605-0002, Berlin, Mauerbau, US-Soldaten, Volkspolizisten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 183-88574-0004, Berlin, Mauerbau, Bauarbeiten.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild B 145 Bild-P061246.jpg
Soubor:Change in Average Temperature With Fahrenheit.svg
Soubor:CO2 Emissions by Source Since 1880.svg
Soubor:Daniel Stach (2016).jpg
Soubor:David Ferrer - Roland-Garros 2013 - 014.jpg
Soubor:Di05.jpg
Soubor:East German Guard - Flickr - The Central Intelligence Agency (cropped).jpg
Soubor:Endangered arctic - starving polar bear edit.jpg
Soubor:Fenster-des-Gedenkens-Berlin.jpg
Soubor:Ferdinand Maria of Bavaria.jpg
Soubor:Forest Whitaker.jpg
Soubor:František Pospíšil 2015.JPG
Soubor:GDMaupassant.jpg
Soubor:Globalni emise sklenikovych plynu a moznosti jejich snizeni CS.svg
Soubor:Globalni toky energie cs.svg
Soubor:Global Energy Consumption-cs.svg
Soubor:Greenhouse Gas Emissions by Economic Sector-cs.svg
Soubor:Greenhouse gas emission scenarios 01-cs.svg
Soubor:Guy de Maupassant fotograferad av Félix Nadar 1888.jpg
Soubor:Ilya Repin (1909).jpg
Soubor:Jana Plodková 2015.JPG
Soubor:Kaiserliches Kürassierregiment K 2 1734 Gudenushandschrift.jpg
Soubor:Karel starší ze Žerotína.png
Soubor:Kathrin Zettel.jpg
Soubor:Kennedy in Berlin.jpg
Soubor:Lambiel at the 2010 European Championships.jpg
Soubor:Launch of IYA 2009, Paris - Grygar, Bell Burnell cropped.jpg
Soubor:Lederer Eduard (1859-1944).jpg
Soubor:Leon M. Lederman.jpg
Soubor:Linford Christie 2009.png
Soubor:Mapa-zmeny-teploty.svg
Soubor:Marvin Gaye (1965).png
Soubor:Mauerrest an der Niederkirchnerstraße 2009.JPG
Soubor:Mauna Loa CO2 monthly mean concentrationCS.svg
Soubor:Mountain Pine Beetle damage in the Fraser Experimental Forest 2007.jpg
Soubor:Nagasakibomb.jpg
Soubor:National Park Service Thawing permafrost (27759123542).jpg
Soubor:Neil Armstrong pose.jpg
Soubor:NORTH POLE Ice (19626661335).jpg
Soubor:Orroral Valley Fire viewed from Tuggeranong January 2020.jpg
Soubor:Patrick Ewing Magic cropped.jpg
Soubor:Physical Drivers of climate change-cs.svg
Soubor:Projected Change in Temperatures-cs.svg
Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 141.jpg
Soubor:Sea level history and projections-cs.svg
Soubor:Soil moisture and climate change-cs.svg
Soubor:Structure of Berlin Wall-info-de.svg
Soubor:Svět knihy 2009 - Boris Hybner.jpg
Soubor:Teddy Sheringham 2012.jpg
Soubor:Thilafushi1.jpg
Soubor:Vývoj koncentrace CO2 v atmosféře.svg
Soubor:Vývoj průměrné světové teplotní anomálie.svg
Soubor:Vitus Bering.jpg
Soubor:West and East Berlin.svg
Soubor:Woodbridge Wimbledon 2004.jpg
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/80-7185-172-8
Speciální:Zdroje knih/9788090274556
Spojené státy americké
Spréva
Srážka vlaků u Milavčí
Srážky
Srpen
Státní hranice
Stéphane Lambiel
Střední Evropa
Středověké klimatické optimum
Staré Brno
Status quo
Stratosféra
Stryj
Studená válka
Subsaharská Afrika
Subtropický pás
Sucho
Světová banka
Světová zdravotnická organizace
Světskost
Svatá říše římská
Svijonožci
Sydney Camm
Těšín
Těžba uhlí
Třicetiletá válka
Tamuz
Tarnów
Teddy Sheringham
Tenis
Tenochtitlán
Teorie černé labutě
Tepelná kapacita
Tepelné čerpadlo
Teresa Pola
Ternopil
Terry Cooper
The Guardian
Thilafushi
Thurn
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Titus
Tobiáš Jan Becker
Todd Woodbridge
Tokio
Toky uhlíku
Tomáš Hoskovec
Tomáš Koutný
Tony Esposito (lední hokejista)
Toronto
Tramvaj
Tropická cyklóna
Tropické cyklóny a změna klimatu
Tropický pás
Troposféra
Tung Čchi-čchang
Tuvalu
Tyrolské hrabství
Užhorod
Udržitelná doprava
Udržitelná energie
Uherské Hradiště
Uherské království
Uhersko
Uhlí
Uhlíková neutralita
Uhlíkový rozpočet
Ukončování využívání fosilních paliv
UNESCO
Univerzitní systém dokumentace
Urban VIII.
Václav Fiala (ilustrátor)
Václav Havel
Václav Kotrba
Václav Vojtěch Červenka z Věžňova
Válka
Válka o Falklandy
Válka o polské následnictví
Válka ve Vietnamu
Vídeň
Vídeňská operace
Vídeňský les
Vídeňský mír
Východní Asie
Východní blok
Východní Evropa
Východní Germáni
Vědecký konsenzus o změně klimatu
Věra Beranová
Větrná energie
Vakcína proti covidu-19
Varšavská smlouva
Varšavské povstání
Variabilita klimatu
Veřejná doprava
Vegetace
Velké okresní město
Velký bariérový útes
Vesmír
Viktor Hájek
Vilém Aetheling
Vilém Kropp
Vincenzo Legrenzio Ciampi
Virtual International Authority File
Vital Šyšov
Vitus Bering
Vladimír Černík
Vladimír Šlechta
Vladimír Špidla
Vladimír I.
Vladimír Novák (voják)
Vladimír Vavřínek
Vladislav II. Jagello
Vladislav II. Jagellonský
Vladislav IV. Vasa
Vlastimil Letošník
Vlhkost vzduchu
Vliv globálního oteplování na člověka
Vlna veder
Vodní energie
Vodní pára
Vojtěch Kryšpín (pedagog)
Volkspolizei
Vrchlabí
Vymírání
Vypařování
Vytápění
Vzestup hladiny oceánů
Walter Ulbricht
Wieselburg
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
William Holman Hunt
Willi Stoph
Woodrow Wilson
WorldCat
Yucatánský poloostrov
Září
Západní Antarktida
Západní Berlín
Západní blok
Západní Německo
Západní Slované
Zatmění Slunce
Zdeněk Novák (generál)
Zeměbrana
Zemědělství
Země Koruny české
Zemní plyn
Zemský okres Zhořelec
Zgorzelec
Zmírňování změny klimatu
Znečištění ovzduší
Znečištění vody
Znojmo
Zpětná vazba
Zpětné vazby klimatických změn
Zpravodajská služba




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk