Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: sloh, krkolomné formulace

Salcburk Salzburg
znak
Poloha
Souřadnice	47°48′ s. š., 13°2′42″ v. d.
Nadmořská výška	424 m n. m.
Stát	Rakousko Rakousko
Spolková země	Salcbursko
Salcburk
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	65,7 km²
Počet obyvatel	155 021 (2020)[1]
Hustota zalidnění	2 361,3 obyv./km²
Správa
Starosta	Harald Preuner
Oficiální web	www.stadt-salzburg.at
E-mail	post@salzburg.gv.at
Telefonní předvolba	+43 0662
PSČ	5020
Označení vozidel	S
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Salcburk – Staré Město
Světové dědictví UNESCO
Historické centrum Salcburku nad řekou
Smluvní stát	Rakousko Rakousko
Typ	historické centrum města
Kritérium	Kulturní památka (ii), (iv), (vi)
Odkaz	784 (anglicky)
Oblast	236 ha (0,91 sq mi)
Zařazení do seznamu
Zařazení	1997 (neznámé zasedání)

Salcburk^[2] (německy Salzburg, dříve též Solnohrad^[2], Salzburk,^{[3][4][pozn. 1]} dříve česky též Salcpurk) je statutární město, hlavní město rakouské spolkové země Salcbursko a centrum okresu Salcburk-venkov. Leží na řece Salzach ve výšce kolem 425 m n. m. nedaleko hranic s Německem.

Staré město Salcburské (historické jádro města) bylo v roce 1996 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

Salcburk je po Vídni, Štýrském Hradci a Linci čtvrtým největším městem Rakouska. Žije zde přibližně 155 tisíc^[1] obyvatel. Spádová oblast Salcburku dosahuje až přes hranice s Německem do sousedního jihovýchodního Horního Bavorska a do hornorakouských a hornoštýrských území. Město je centrem Euroregionu Salcbursko–berchtesgadenského kraje – Traunstein. Město je zváno též Mozartovým městem, neboť se zde narodil slavný skladatel Wolfgang Amadeus Mozart.

Geografie

Geografická poloha

Město se rozkládá na obou březích řeky Salzach v Salcburské pánvi asi 25 km severně od pohoří Tennen. Řeka Salzach protéká městem a dotváří charakter nezastavěných městských částí, čímž ze Salcburku dělá jedno z nejzelenějších velkoměst Evropy. K městským kopcům patří Kapucínská hora, Mnišská hora, Mezní hora a Festungsberg, na němž spolu s Tvrzí stojí největší zcela zachovalý středověký hrad v Evropě.

Na jihozápadě města se nachází pověstmi opředený, 1 853 m vysoký Untersberg, na jihovýchodě je rozmach města omezen 1 288 m vysokou horou Gaisberg. Nedaleko, směrem na východ, leží kraj Salzkammergut s pohořím Salzkammergutberge ve svém středu. Směrem na sever se otevírá Salcburská pánev s lužními lesy podél řeky Salzach. Spolu s pahorkatinou Flachgau navazují na území města zejména Plainberg nebo hora Kalvárie Kalvarienberg se svou poutní bazilikou Maria Plain, z níž je dobrý výhled na celý Salcburk. Na severozápadě hraničí území města přímo s Bavorskem, řeka Saalach tvoří hranici se sousedním městem Freilassing v zemském okrese Berchtesgadensko.

Raný rozvoj města

V počátcích dnešního města zde existovalo rané sídliště. Poté bylo město spravováno Římany. Rozvíjelo se především na levém břehu Salzachu, kde řeka a hora Mönchsberg skýtaly dobrou přírodní ochranu. Pouze jižní stranu bylo nutné opevňovat. Římané dali městu jméno „Juvavum“ – Sídlo boha nebes – a povýšili je do úrovně municipia. O pár desítek let později, za vlády císaře Claudia, se město stalo důležitým mocenským centrem nové římské provincie Noricum (v pozdně románské době provincie „Ufernoricum“) a požívalo postavení municipia („Municipium Claudium Juvavum“). Salcburk se tak stal jedním z nejvýznamnějších míst na cestě do Germánie.

Správní rozdělení a městské části

Salcburk je dnes rozdělen na 13 katastrálních území: Aigen, Bergheim, Gaisberg, Gnigl, Hallwang, Heuberg, Itzling, Leopoldskron, Maxglan, Morzg, Salcburk, Siezenheim a Wals.

Za městské části však bývalo zpravidla považováno asi 30 územních celků, jejichž hranice se leckdy protínaly:

Slučování ve 20. století

Dne 7. června 1935 schválil salcburský zemský sněm (Landstag) zákon o „rozšíření území zemského hlavního města Salcburku“, jímž došlo s účinností od 1. července 1935 téměř k úplnému spojení obcí Maxglan a Gnigl/Itzling, stejně jako částí Aigen, Morzg, Siezenheim, Leopoldskron, Bergheim a Hallwang. Za zmínku stojí zjištění, která v souvislosti s tímto sloučením učinili Heinz Dopsch a Robert Hoffmann ve své práci Dějiny města Salcburk (Die Geschichte der Stadt Salzburg): „občané, nemovitosti, ale i dluhy dvou obcí Maxglan a Gnigl/Itzling byly převzaty městem. Pro obě chudé dělnické osady to znamenalo záchranu před finančním zhroucením.“ Touto vlnou slučování se zvýšil počet obyvatel z někdejších 40 232 na 63 275. Rozloha města se zvětšila z 8,79 km² na 24,9 km².

Sekundární fáze slučování byla provedena k 1. lednu 1939 a zahrnula doposud samostatné obce Aigen bei Salzburg, Liefering, Leopoldskron a Morzg a též části Anif (Hellbrunn), Bergheim, Hallwang a Wals. Populace stoupla na 77 170 obyvatel a rozloha města se rozšířila na 65 čtverečních kilometrů.

Obě sloučení se uskutečnila v době autoritářského režimu a na rozdíl od ostatních sloučení v salcburském okrese nebyla tato odvolána, z čehož lze usoudit, že tehdejší rozhodnutí byla učiněna do jisté míry z věcných důvodů. Jako příklad budiž zmíněna obec Oberalm, která byla po roce 1945 znovu oddělena od obce Hallein. Jediná obec na území hellbrunnských rovin, která se účastnila sloučení uskutečněného roku 1939, byla obec Anif, jež v 90. letech 20. stol. uskutečnila přípravy k návratu do společenství Salcburku, které se však neuskutečnilo.

Další sloučení byla požadována ze strany městských území, která odedávna náležela k celku, a též z území často označovaných jako „Speckgürtelgemeinden“ obce – tukové opasky. Nesloučení a nepropojení infrastruktury tak vede k soustavnému zhoršování situace v územní aglomeraci: zatímco na jedné straně město trpí nedostatkem bytů, na straně druhé je zde snaha podniků přenášet výrobu do zmíněných obcí nebo ještě dále na periférii, neboť se městu nedostává potřebné výměry volných ploch k dalšímu rozšiřování. To má však zase za následek nižší příjmy z daní a nerovnoměrné finanční přerozdělování mezi městem a „tukovými opasky“. Stejně tak se doposud neuskutečnilo stále diskutované připojení obcí Anif, Elsbethen, Grödig, Hallwang a Eugendorf.

Sousední obce

S městem Salcburk sousedí tyto obce (bráno od severu ve směru hodinových ručiček): Bergheim, Hallwang, Koppl, Elsbethen, Anif, Grödig, Wals-Siezenheim a Freilassing v Bavorsku.

Počet obyvatel

V roce 1935 se jednorázově zvýšil počet obyvatel města sloučením s jinými obcemi z původních 40 232 na 63 275. V poválečné době zažil Salcburk opět boom, když zde byla postavena celá sídliště pro vojáky vítězné americké armády, např. sídliště Generála Keyese. Zhruba od r. 1950, kdy počet obyvatel překročil stotisícovou hranici, se může Salcburk považovat za velkoměsto. V roce 2006 mělo v Salcburku trvalé bydliště 149 997 osob a v roce 2020 bylo ve městě sečteno 156 872 obyvatel.

Malý kout Německa a Euroregion Salcburk-Berchtesgadensko-Traunstein

Díky své zeměpisné poloze je Salcburk dopravně i hospodářsky propojen s bavorskými kraji Berchtesgadensko a Traunstein. Nejvýhodnější dopravní spojení k městům a obcím kraje Pinzgau vede přes tzv. německý kout (Salcburk – Bad Reichenhall – Lofer). Hospodářsky jsou se Salcburkem propojena zejména města Freilassing a Bad Reichenhall, která patří do Bavorska. Od r. 1993 tvoří Euroregion Salcburk-Berchtesgadensko-Traunstein jeden celek, a to aglomeraci se zhruba 700 000 obyvateli.

Historie

Od počátků osídlení po raný středověk

Stopy osídlení v této oblasti jsou doložitelné už od mladší doby kamenné. V době laténské se zde nacházelo správní středisko keltských Alaunů v království Noricum. Obyvatelstvo bylo vytlačeno po římské invazi v roce 15 př. n. l. na území starého města břehu Salzachu. Nové město bylo jedním z nejdůležitějších sídel v nové římské provincii Noricum a císař Claudius jej nazval Municipium Claudium Iuvavum (Iuvavum), protože roku 45 dostalo město právo municipia. Římané provincii Noricum opustili v roce 488, kdy měl být doložen klášter. Na počátku doby stěhování národů zůstala v zemi jen část římsko-keltského obyvatelstva. Bavoři dobyli zemi v 6. století. Biskup Rupert Salcburský dostal kolem roku 696 darem od bavorského knížete Theoda II. pozůstatky římského města proto, aby zemi na východě a jihovýchodě evangelizoval. Obnovil mužský klášter sv. Petra a založil ženský klášter benediktinek na Nonnbergu. Stát Salcbursko a jeho kraje brzy v Bavorsku získávaly stále větší vliv a moc díky vzkvétající těžbě soli a rozsáhlým misijním aktivitám. Název „Salzburg“ je poprvé doložen roku 755. Roku 739 bylo založeno salcburské biskupství, v roce 774 první salcburská katedrála. Město poté patřilo k východofranské říši, jež byla později přejmenována na Svatou říši římskou. Dne 20. dubna 798 byla diecéze na žádost franského krále Karla Velikého povýšena papežem Lvem III. na arcibiskupství. Rozšířilo se tím území církevního vlivu tak, že zahrnovalo téměř celé starobavorské kmenové území, tzn. Dolní a Horní Bavory a Horní Falc, a též většinu dnešního území Rakouska. V roce 996 dobyl Salcburk císař Ota III. a udělil mu právo trhové, mincovní a mýtné. Stavba pevnosti Hohensalzburg byla započata v roce 1077 z podnětu arcibiskupa Gebharda z Helfenstein, ale dokončena byla až za vlády jeho nástupce. Jelikož se Gebhard v roce 1076 angažoval ve sporech o investituru na straně papeže a roku 1077 na straně samozvaného krále Rudolfa z Rheinfeldenu, zpronevěřil se císaři Jindřichu IV. a po ukončení sporu byl vyhnán. V letech 1120–1130 je již v listinách zmíněn městský soudce.

Vrcholný a pozdní středověk

Po říšské klatbě, již císař Friedrich I. Barbarossa na Salcburk roku 1166 uvalil, neboť se arcibiskup Konrád II. Babenberský (Konrad II. von Babenberg) ujal vlády nad Salcburkem, aniž by mu bylo uděleno císařské léno, bylo město z moci císařova důvěrníka, hraběte z Plainu, v dubnu 1167 z velké části zničeno. Roku 1168 byl za arcibiskupa zvolen nejprve Vojtěch III. Český, syn krále Vladislava II. a císařův bratranec, ale jelikož ten nepožádal o nezbytné insignie, byl roku 1174 opět stálým řezenským říšským sněmem zbaven úřadu. Následně byl 26. června arcibiskupem zvolen dosavadní říšský probošt v Berchtesgadenu Heinrich I. (Jindřich I.), toho však nepotvrdil papež. Teprve benátským mírem z roku 1177 se museli jak Jindřich, tak i Vojtěch III. zříct úřadu a uvolnit místo bývalému mohučskému arcibiskupovi Konrádu III. z Wittelsbachu. Po Konrádově opětovném povolání do Mohuče v roce 1183 se solnohradským arcibiskupem již definitivně stal Vojtěch a vládl až do své smrti v roce 1200.

Jeho nástupci a odhodlanému přívrženci rodu Štaufů, arcibiskupu Eberhardovi II., se v letech 1200–1246 podařilo z hrabství, soudů a správních úřadů vybudovat jednotné arcibiskupské panství. Roku 1275 uznal jeho hranice bavorský kníže, a došlo k poslední fázi odtržení Salcburku od Bavor. Nejstarší známá městská listina pochází z roku 1287. Roku 1328 vydal salcburský arcibiskup Zemské zřízení upravující správu arcibiskupství v rámci Svaté říše římské. V letech 1348/49 vypukla velká morová epidemie, jíž padla za oběť téměř třetina obyvatel.

Roku 1481 poskytl císař Bedřich III. městu Salcburk privilegium svobodné volby městské rady a starostů. V roce 1492 byl založen salcburský pivovar Stiegl, jenž je dodnes nejstarším a nejúspěšnějším ze soukromých pivovarů v Rakousku a patří k tradičním podnikům salcburského hospodářství. V roce 1511 arcibiskup Leonhard von Keutschach mocensky ukončil dlouholeté rozpory s radnicí tím, že dal zajmout starostu a městskou radu a vynutil si vydání městských práv.

Raný novověk

Od poloviny 15. století pracovalo v dürnberských dolech mnoho dělníků z jiných části německé říše, například Míšeňci ze Saska, kteří po roce 1520 vyznávali luteránskou víru. Během německé selské války došlo v letech 1525–1526 k tříměsíčnímu povstání rolníků a horníků v Salcburku, přičemž rolníci obléhali pevnost Hohensalzburg. Nová víra se rozšířila mezi místní, často nespokojené zemské obyvatelstvo; také salcburští obchodníci dovezli do arcidiecéze ze svých obchodních cest Lutherovy ideje.

Salcburk v době barokní

Na počátku 17. století započala intenzivní přestavba města z vůle arcibiskupa Wolfa Dietricha z Raitenova, což postupně dalo novou podobu nejen katedrále a arcibiskupským rezidencím, ale i městským palácům a domům, takže se Salcburk stal střediskem barokního slohu při jeho šíření na sever od Alp. Jako stavební mistr pro salcburskou katedrálu, která roku 1598 již poosmé vyhořela, byl nejprve povolán Vincenzo Scamozzi a po sesazení Wolfa Dietricha pak italský mistr Santino Solari, jenž v krátké době do roku 1628 postavil kompletní malý dóm s výjimkou věží.

Rozepře s Bavory ohledně soli a mýtného vedly r. 1611 k tzv. solné válce mezi Salcburskem a Bavorskem. Wolf Dietrich obsadil v říjnu říšské proboštství Berchtesgaden. Nato obsadilo bavorské vojsko o síle 24 000 mužů Salcburk a zajistilo arcibiskupovo sesazení a následnou volbu Marka Sittika z Hohenemsu. Markovu nástupci a současně též poslednímu ze tří barokních arcibiskupů Salcburku hraběti Paridovi z Lodronu se díky udržení chladné politiky vůči Bavorsku, stejně jako díky neutrální politice podařilo dosáhnout neutrality Salcburku za třicetileté války.

Jako předstupeň salcburské univerzity bylo roku 1617 zřízeno gymnázium, dřívější snahy ztroskotaly zejména kvůli nedostatku prostoru. V roce 1622 dal salcburský arcibiskup v rámci své protireformační politiky rozšířit katolické gymnázium o Salcburskou univerzitu (Universität Salzburg) s fakultami teologickou a filozofickou.

Postupně až do začátku 18. století se podařilo po skupinách vyhostit opozici 22 000 protestantů, až arcibiskup Leopold Anton von Firmian vydal roku 1731 emigrační patent pro všechny protestanty. To bylo v souladu s platným říšským právem, které vycházelo z principu „cuius regio, eius religio“ (koho vláda, toho víra). Účinná propaganda emigrantů s protikatolickými letáky však v Evropě vyvolala rozruch. Nemajetní poddaní emigrovali v naději na zlepšení ekonomické situace do východního Pruska, kde dostali darem od pruského krále půdu a stali se tak rolníky. Pro arcibiskupství mělo toto velké vysídlení katastrofální hospodářské následky, které však arcibiskupa Firmiana neodradily od toho, aby v letech 1736 až 1738 nepostavil rokokový zámek Leopoldskron. Tento zámek pak patřil od r. 1918 divadelnímu režiséru Maxu Reinhardtovi, ale od roku 1938 až do konce války byl vyvlastněn. Po navrácení zámku rodině Reinhardtových ho majitelé prodali Salcburskému semináři, který jej užívá dodnes.

Skladatel Wolfgang Amadeus Mozart se narodil roku 1756 v Salcburku a v letech 1769 až 1781 působil ve službách arcibiskupa.

V letech 1772–1803, za úřadování arcibiskupa Jeronyma Františka Josefa z Colloredo-Mannsfeldu, byl Salcburk centrem pozdního osvícenství. Školství bylo reformováno podle rakouského vzoru a do Salcburku bylo povoláno množství vědců a umělců.

Salcburk po sekularizaci

S Říšským deputačním výnosem (Reichsdeputationshauptschluss) pozbyla platnosti světská moc arcibiskupa salcburského. V roce 1803 byl Salcburk jako sekularizované kurfiřtství sjednocen s Freisingem a Pasovem pod vládu bývalého toskánského velkovévody Ferdinanda III. s hodností kurfiřtství; roku 1805 bylo území sjednoceno spolu s městem Berchtesgaden v rámci rakouského císařství. V letech 1810–1816 bylo opět připojeno k Bavorsku a po Vídeňském kongresu připadl Salcburk bez Berchtesgadenu a západního Flachgau (Rupertiwinkel) opět Rakousku jako součást Horních Rakous.

Roku 1850 se stal Salcburk, který byl až doposud spravován z Lince, samostatnou rakouskou korunní zemí v hodnosti vévodství a obdržel císařské místodržitelství.

V roce 1860 byly strženy městské hradby, takže se město mohlo dále rozšiřovat.

Roku 1886 byla uvedena do provozu první část salcburské tramvajové dráhy (Salzburger Straßenbahn).

V roce 1919 se poprvé konaly volby podle všeobecného volebního práva. V roce 1920 vznikl hudební Salcburský festival.

Dne 29. května 1921 bylo vypsáno referendum ohledně tzv. Anschlussu (anexe, připojení) Německého Rakouska k republikánské (Výmarské) Německé říši.

Roku 1922 bylo poprvé uvedeno v salcburském kolejním kostele „Veliké salcburské Theatrum mundi“ od Huga z Hofmannsthalu, v režii Maxe Reinhardta. Okolnosti, za kterých bylo toto představení provedeno, přimělo Karla Krause, aby vystoupil z katolické církve.

Národní socialismus a druhá světová válka

• Pod vládou nacismu došlo 30. dubna 1938 na náměstí Residenzplatz k pálení knih a zatýkání Židů a politických protivníků. Dne 9. listopadu, v rámci tzv. Křišťálové noci, došlo ke zničení salcburské synagogy.
• Roku 1942 byl ve městě Sankt Johann im Pongau zřízen tábor pro válečné zajatce wehrmachtu.
• V roce 1943 dal oblastní vůdce Gustav Adolf Scheel v horách vystavět bunkr protivzdušné obrany.
• V letech 1944/45: Celkem 15 bombových útoků amerického letectva zničilo nebo poškodilo 46 procent městské zástavby se 7 600 byty; 14 563 osob zůstalo bez přístřeší, více než 550 lidí přišlo o život. Zasažena byla především železniční stanice a její okolí, ale rovněž i vnitřní části města včetně dómu a Mozartova domu. Vzdušné útoky postihly i Grödig, Hallein, Bischofshofen a Schwarzach im Pongau.

Po druhé světové válce

Dne 4. května 1945 do města vpochodovaly americké vojenské jednotky a Salcburk byl místním velitelem Wehrmachtu Hansem Lepperdingerem vydán bez boje. Američané ustavili Richarda Hildmanna starostou a Adolfa Schemela zemským hejtmanem. Byly založeny politické strany SPÖ, ÖVP a KPÖ. Uprchlické vlny lidí bez státní příslušnosti (Displaced Persons – DP), občané německé národnosti a Židé dorazili do města Salcburku a okolí. V prosinci 1946 se na území města nacházelo asi 13 200 uprchlíků převážně z východní a střední Evropy. K jejich umístění byl zřízen DP-Lager (3 trvalé a 5 přechodných táborů – nejznámějším z nich byl Lager Parsch).

Někdejší nacionální socialisté byli internováni v táboře Glasenbach v blízkosti města.

Dne 11. srpna 1945 se konalo první poválečné představení v rámci hudebního Salcburského festivalu.

Dne 26. září se stal Salcburk místem konání zemské konference. Jako první spolková země se vyslovil pro znovunastolení Rakouské republiky a uznání Vídně jako správního sídla Renner. Území Salcburku společně s částí Horního Rakouska a Štýrska tvořily americkou okupační zónu v Rakousku. Salcburk se stal sídlem amerického vrchního velení. V prvních týdnech zkonfiskovala okupační mocnost četné budovy a vykonávala totální kontrolu, ale brzy došlo ke spolupráci se zemskými a městskými úřady. Až na jednotlivé výjimky se obyvatelstvo shodlo s okupační mocností. Poskytnutí veliké hospodářské pomoci (Marshallův plán) a osobní výdaje příslušníků okupačních jednotek způsobily rychlé ekonomické zotavení a přinesly Salcburku přívlastek „Zlatý Západ“.

• 1. července 1949 byl po devíti letech výstavby zprovozněn nový městský most.
• 31. října 1953 byl zprovozněn poslední díl tramvajové dráhy a trolejbusu.
• 15. července 1957 byl otevřen šestnáctipatrový Hotel Europa, dodnes nejvyšší stavba města; odmítaná puristy a ceněná modernisty.
• 1. května 1959 se konala první bohoslužba v obnoveném dómu.
• 5. července 1962 obnovila Salcburská univerzita po 152 letech katolicko-teologickou a filosofickou fakultu s rozšířením o fakultu společenských věd, později o fakultu kulturní a fakultu sociologie, politologie a národního hospodářství.
• 29. července 1963 byl znovu otevřen přestavěný Malý festivalový dům (Kleines Festspielhaus).
• 9. července 1973 byla část starého a nového města (např. Linecká ulička) proměněna v pěší zónu.
• 3. října 1986 byla otevřena fakulta přírodních věd na jihu města.
• 1994 postoupil fotbalový klub Austria Salzburg poprvé do finále poháru UEFA, a to proti Interu Milán.
• 11. září 1997 bylo Staré město prohlášeno za Světové kulturní dědictví UNESCO.
• 23. června 2001 byl slavnostně otevřen nový Kulturní dům.
• V říjnu 2003 byla otevřena Paracelsova lékařská univerzita jako první soukromá lékařská univerzita v Rakousku.
• V roce 2003 byl otevřen fotbalový stadion Wals-Siezenheim, v roce 2008 se na něm konalo fotbalové mistrovství Evropy.

Znak města

V městském znaku je v červeném poli umístěna stříbrná městská hradba, v jejíž střední části se nachází městská brána s otevřenými křídly vrat a vytaženou padací mříží pod malou věžičkou s dvěma okny, přičemž do pozadí ustupující postranní části valu mají každá po jedné střílně. V pozadí za hradbou se tyčí tři několikapodlažní věže s pozlacenými vrcholky střechy, z nichž nejvyšší, osmiboká střední věž ukazuje pozorovateli stěny, z nichž každá má pod lomenicovým zakončením štítové okno, pod kterým se nachází jednoduché okno a ve spodním poschodí po dvou oknech. Na obou postranních kruhových věžích jsou v horních patrech vidět dvě okna a v dolním patře pak po okně jednom. Zdivo je stříbrné.

Vedle městského znaku má město také vlajku v městských barvách bílo-červené.

Pamětihodnosti

Staré město bylo 5. prosince 1996 zařazeno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Rodný dům Wolfganga Amadea Mozarta se dochoval v Obilné ulici.

Církevní architektura

• Klášter svatého Petra (Stift Sankt Peter) – založený biskupem Rupertem jako opatství benediktinů, roku 1147 byla vysvěcena klášterní bazilika přestavěná v barokní době.
• Katedrála sv. Ruperta a Virgila – na základech karolinské stavby z roku 774 založena trojlodní románská bazilika, přestavěná kolem roku 1611 a po druhé světové válce.
• Františkánský kostel (Franziskanerkirche) – založen v polovině 8. století, k hlavní lodi v románském slohu byl přistavěn gotický kůr a věnec barokních kaplí.
• Kostel Nejsvětější Trojice (Dreifaltigkeitskirche) – centrální radikálně barokní stavba se dvěma věžemi v průčelí a kupolí v křížení, dokončena r. 1704.

Hrady a zámky

• Pevnost Hohensalzburg – její stavba byla zahájena v časech boje o investituru roku 1077, do dnešních dnů je velmi dobře zachována, neboť byla jen jednou, a to neúspěšně, obléhána.
• zámek Mirabell
• Salcburská residence – arcibiskupský palác, přistavěný k dómu roku 1120, poté přestavěný.
• zámek Aigen
• zámek Arenberg
• zámek Doktorschlössl
• zámek Freisaal – nejstarší arcibiskupský zámek, nyní sídlo přírodovědecké fakulty.
• zámek Hellbrunn – manýristická stavba s parkem, fontánami a zoologickou zahradou.
• zámek Leopoldskron – barokní stavba z 18. století.