Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí. Razantně odmítl většinu zásad klasicismu a osvícenství

Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).

Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem kritický realismus. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o novoromantismu.^[1] Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století,^[1] jehož představitelé většinou epigonsky a vyumělkovaně napodobovali složitý a archaistický sloh pozdního romantismu a obnovili tím v literatuře romantickou tajemnost, zešeřelost a světobol, konzervativní kult minulosti a katolictví, ale také mystiku a morbidnost.

Znaky literárního romantismu

Rozpor mezi snem a skutečností

Jádrem romantismu je konflikt mezi vnitřním a reálným světem, jenž vyúsťuje ke vzpouře vůči reálnému světu, která nemůže uspět. Tento konflikt se projevuje jako rozpor mezi snem a historicky nebo osudově danou skutečností. Ideály osvícenství a francouzské revoluce naplnily Evropu nadějí na osvobození. Vznešené myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství dávaly naději na lepší život. Feudalismus padl, nebo se přetvořil v osvícenský feudalismus, ale nové společenské vztahy, vyznačující se honbou za majetkem, přinesly zklamání. Člověk, toužící po uplatnění svých schopností, tak stojí proti necitelnému světu, je ve sporu se svou dobou, ale jeho vzpoura musí skončit nezdarem.

Tento rozpor se snaží romantikové řešit v zásadě dvojím způsobem:

• tzv. konzervativní romantismus jej řeší únikem do fantazie (často s prvky tajemnosti i hrůzy), do idealizované minulosti (obliba středověku), do náboženských představ (mnohdy i mystických) a mýtů, do vzdálených exotických zemí, ale také do dětství či k přírodě.
• revoluční romantismus se snaží romantický rozpor vyřešit přetvořením světa, přičemž i tato snaha může být založena na zálibě v minulosti, na náboženských představách atp. (v tomto případě však nejde o únik, ale o myšlenkovou podporu těchto snah).

Romantismus proto zdůrazňuje individualitu, subjektivnost, iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu, obdiv k přírodě, k folklóru a ke středověku. Romantická literární díla obsahují často tajemné, osudové, někdy i mystické, hrůzné a fantastické motivy (návaznost na gotický román), často jsou popisovány staré hrady, osamělé stromy a skály, tajemná jezera i lodě v bouři. Důraz je kladen na nitro člověka a v něm zvláště na cit, smysly a vůli.

Romantický hrdina

Hrdinové romantických literárních děl se bouří proti společenským konvencím a nechtějí se podřídit zákonům a svému pokryteckému okolí. Stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky, poutníky nebo již stojí na okraji společnosti od samého počátku jako cikáni nebo lidé odlišující se od svého okolí zjevem, např. tělesným postižením (s tím souvisí tzv. harmonie kontrastu, kdy například hrbáč má duši anděla a tělesně krásný člověk duši ďábla). Obvykle to jsou ale silní a výjimeční jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí a trpící pocitem osamocení. Proto se obrací do svého nitra a většinou končí tragicky. Často také prožívají osudovou lásku, ale protože milují buď vysněný ideál, nebo již zadanou ženu, musí jejich láska skončit nešťastně. Rozpor mezi krásným osobním snem, vidinou, představou, touhou nebo ideálem na jedné straně a zdrcující skutečností na straně druhé jim přináší rozčarování a zklamání, které obrací do svého nitra, čímž se jejich duševní trýzeň jen zvyšuje (rozpor mezi představou a skutečností může být tak silný, že jej hrdina často nemusí přežít).

Francouzský spisovatel Alfred de Musset použil pro pocit slabosti, rozervanosti, beznaděje, ztráty idejí a duchovních jistot romantických hrdinů pojem „nemoc století“ („mal de siecle“).

Protože se romantická díla vyznačují velkou subjektivností, romantický hrdina často splývá s jejich autorem, který nejen že vyjadřuje v díle svůj názor, ale mnohdy vstupuje přímo i do děje.

Romantismus a kritický realismus

Romantičtí spisovatelé patří k nejvýraznějším autorům národních literatur 19. století, v jejich dílech se však často romantické prvky prolínají s prvky jiných literárních proudů (nejčastěji jde o kritický realismus). Vztah romantismu‚ preromantismu a kritického realismu velmi dobře charakterizoval zejména ruský literární vědec Gennadij Nikolajevič Pospelov ve svém díle Problémy historického vývoje literatury.^[2] Pospelov definuje slova preromantismus a romantismus jako označení pro literární proudy. Za základní znak preromantismu (sentimentalismu) považuje Pospelov schopnost vnitřní reflexe, tedy schopnost zkoumat vlastní city, zatímco romantismus podle něho znamená schopnost podřídit tyto city dosažení vyšších cílů. Realismus je podle Pospelova primárně tvůrčí metoda, která znamená, že se literární postava chová podle své sociální podstaty, a to na rozdíl od druhé, tzv. normativní tvůrčí metody, kdy se postava chová podle norem chování definovaných spisovatelem (tyto normy chování jsou pro sociální prostředí, ze kterého postava pochází, neobvyklé, a je velmi nepravděpodobné, že by se ve skutečnosti postava takto chovala, nic to však neubírá jejich případné vznešenosti a umělecké přesvědčivosti).

Na základě takto vytvořených definic pak Pospelov dochází k názoru, že pro preromantismus a romantismus je typická normativní tvůrčí metoda, zatímco kritický realismus je literární proud, který dostal své označení podle toho, že v něm převládá tvůrčí metoda realistická (sloužící ke kritickému zobrazení společnosti), přičemž se tyto dvě metody mohou v jednotlivých dílech pochopitelně prolínat.

Žánry romantické literatury

Významným rysem romantické literatury je stírání hranic tradičních žánrů, které vyplynulo ze snahy romantiků získat zrušením předpisů dostatek prostoru k projevení své invence, originality a absolutní umělecké svobody a k vyjádření svých pocitů a které se projevilo především v lyrizaci epických a dramatických útvarů (lyrická poezie nejlépe vyjadřuje pocity autora). Takto nově vzniklé lyricko-epické žánry (poema, moderní epos a dramatická báseň) se těšily obzvláštní oblibě, neboť umožňovaly vyprávět příběh a současně promítat hrdinovy duševní stavy a pocity do vnějších přírodních kulis, neboť příroda je ve srovnání s ostatním světem ideální. Dalším projevem žánrového míšení bylo například uvádění groteskních prvků do tragédie a rozbití tradičního dělení na tragédii a komedii vůbec.

K základním žánrům romantické literatury patří:

• lyrická poezie
• lyricko-epické žánry:
  • poema, tj. básnická (někdy též označovaná podle svého tvůrce jako byronská) povídka,
  • moderní epos,
• žánry lidové slovesnosti, zejména balada, pověst a pohádka,
• romantický a historický román (vznik historického románu je kladen právě do období romantismu)
• dramatická báseň.

Romantismus v národních literaturách

Anglická literatura

Za místo zrodu romantismu je považována Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. K nejvýznamnějším z nich patří:

• William Wordsworth (1770–1850) a Samuel Taylor Coleridge (1772–1834), kteří roku 1798 společně vydali básnickou sbírku Lyrické balady (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova poema Píseň o starém námořníkovi (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa, a je za to potrestán tajemnými přírodními silami.
• Robert Southey (1774–1843), básník a literární badatel.

K nejvýznamnějším představitelům následující (druhé) generaci anglických romantiků patří:

• lord George Gordon Byron (1788–1824), jeden z největších evropských básníků vůbec, pro jehož dílo je charakteristický osamocený boj za svobodu proti tyranům (tzv. byronismus). Byron je také považován za tvůrce nových lyricko-epických žánrů:
  • básnické (byronské) povídky, tzv. poemy, např. Džaur (1813, Giaour), Korzár (1814, The Corsair), Lara (1814) nebo Vězeň chillonský (1816, The Prisoner Of Chillon)
  • moderního eposu, např. Childe Haroldova pouť (1812–1818, Childe Harold's Pilgrimage) nebo Don Juan (1819–1824)
  • dramatické básně, např. Manfréd (1817) nebo Kain (1821, Cain), ve kterých je romantická vzpoura namířena proti nejvyšší morální autoritě – proti Bohu. Takováto revolta proti řádu, bohům a osudu se nazývá titanismus.
• Percy Bysshe Shelley (1792–1822), který je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Slavné jsou i jeho titánské filozofické drama Odpoutaný Prométheus (1820, Prometheus Unbound), ve kterém jeho hrdina vítězně vzdoruje Jupiterovi ztělesňujícím symbol tyranie a nesvobody, a historická tragédie Cenci (1819, The Cenci), inspirovaná skutečnými událostmi z renesanční Itálie konce 16. století.
• John Keats (1795–1821), básník, mimo jiné autor poemy Endymion (1818), eposu Hyperion (1820), básně Podzimu (1819, To Autumn), slavných lyrických ód Óda na slavíka (1819, Ode to a Nightingale), Óda na řeckou vázu (1819, Ode on a Grecian Urn) a dalších a balady La Belle Dame sans Merci (1819).

K dalším anglickým romantikům patří:

• Walter Scott (1771–1832), básník a prozaik, tvůrce historického románu. Z jeho básnického díla je nejvýznamnější sbírka skotských lidových balad Lidové zpěvy skotského pohraničí (1802–1803, Minstrelsy of the Scottish Border) a báseň Jezerní panna (1810, The Lady of the Lake), z románů Waverley (1814), Rob Roy (1817), Srdce Edinburghu (1818, The Heart of Midlothian), Ivanhoe (1819), Quentin Durward (1823) a další.
• Charles Lamb (1775–1834), básník, dramatik a esejista. Se svou sestrou Mary Ann (1765–1847) vytvořil klasické dílo pro mládež Příběhy ze Shakespeara (1807, Tales from Shakespeare), převyprávění dvaceti Shakespearových nejznámějších divadelních her.
• William Hazlitt (1778–1830), literární kritik a esejista.
• Thomas Moore (1779–1852), irský básník, autor lyriky, která působila na irské národní obrození Irské melodie (1807–1834, Irish Melodies) a cyklu lyricko-epických básnických orientálních povídek Lalla Rookh (1817).
• Leigh Hunt (1784–1859), radikální novinář, esejista a básník.
• Henry Kirke White (1785–1806), básník, autor melancholických poem, balad a vznícené lyriky.
• John Wilson (1785–1854), skotský básník a spisovatel, který měl blízko k tzv. jezerním básníkům.
• Thomas de Quincey (1785–1859), filozof, esejista, básník a literární kritik, který ve svém autobiografickém díle Zpověď anglického poživače opia (1822, Confessions of an English Opium Eater) popisuje, jak mu opium, na nějž si navykl již v mládí, otevřelo „bránu rajských rozkoší“, svět úchvatných vizí, snů a fantastických smyslových vjemů, jen aby ho vzápětí uvrhlo do propastného utrpení fyzického i duševního.
• Frederick Marryat (1792–1847), autor dobrodružných příběhů s námořní a pirátskou tematikou, například Kormidelník Vlnovský (1841, Masterman Ready, or the Wreck in the Pacific).
• John Clare (1793–1864), básník oslavující tradiční venkovský život mizející v průmyslové revoluci.
• Felicia Hemansová (1793–1835), autorka duchovní i osobní lyriky.
• Mary Shelleyová (1797–1851), manželka básníka Shelleyho, autorka gotického románu Frankenstein aneb Moderní Prométheus (1818, Frankenstein or, The Modern Prometheus).

Spojnicí mezi druhou generací anglických romantiků a představiteli pozdního anglického romantismu tvoří dílo sester Brontëových. Nejstarší z nich Charlotte Brontëová (1816–1855) se celosvětově proslavila románem Jana Eyrová (1847, Jane Eyre) líčícím dramatické vztahy neurozené hrdinky k byronovsky hrdému a tajemnému šlechtici. Prostřední Emily Brontëová (1818–1848) je autorkou originálního románu Vichrné návrší (1847, Wuthering Heights), ve kterém se symbolické pojetí severoanglické přírody slučuje s baladickým, „goticky“ tajuplným a mnohdy až surrealisticky snovým příběhem. Nejmladší z nich, Anne Brontëová (1820–1849), se zaměřila na zobrazování strastiplných osudů žen a na líčení ženské otázky a sociálních rozporů. Její román Dvojí život Heleny Grahamové (1848, The Tenant of Wildfell Hall) bývá hodnocen jak první dílo feminismu. Uměleckých kvalit svých sester však nedosáhla.

Za představitele pozdní anglické romantiky je možno považovat:

• skotského historika, filozofa a spisovatele Thomase Carlyleho (1795–1881).
• básníka Alfreda Tennysona (1809–1892), navazujícího na anglické romantiky zejména po formální stránce tak, že jeho básně navozují teskně zádumčivou náladu – např. báseň Paní ze Shalott (1842, The Lady of Shalott ) nebo cyklus poem Idyly královské (1859–1885, Idylls of the King) napsaných na podkladě pověstí o králi Artušovi a jeho družině.
• irského prozaika Josepha Sheridana Le Fanu (1814–1873), tvořícího v duchu gotického románu, který je řazen k zakladatelům hororu a detektivního žánru.
• básníka Algernona Charlese Swinburneho (1837–1909) píšícího nespoutanou poezii tryskající z pohanské živelnosti a z odporu ke všem církevním i světským autoritám,
• romanopisce a novelistu Roberta Louise Stevensona (1850–1894), který je znám především svým dobrodružným pirátským románem Ostrov pokladů (1883, Treasure Island) a hororovým příběhem Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (1886, The Strange Case Of Dr. Jekyll And Mr. Hyde) s motivem rozdvojení osobnosti,
• dramatika, prozaika, básníka a esejistu Oscara Wilda (1854–1900), autora humorných povídek s fantastickými motivy, zesměšňujících morálku vysokých společenských – např. Strašidlo cantervillské (1887, The Canterville Ghost), jiskřivých satirických společenských komedií – např. Jak je důležité míti Filipa (1895, The Importance of Being Earnest), secesních pohádek – sbírky Šťastný princ (1888, The Happy Price) a Dům granátových jablek (1891, House of Pomegranates), románu Obraz Doriana Graye (1891, The Picture of Dorian Gray) s morálním tématem odlidštěného vztahu hrdiny k okolnímu světu, a tragédie Salomé (1893), která se stala předlohou k opeře Richarda Strausse.

Z romantismu vyšel i jeden ze zakladatelů modernismu, prozaik Joseph Conrad (1857–1924), jehož hluboké novely a romány se odehrávají v exotických krajích nebo na zámořských lodích a zachycují zhoubné rysy kolonialismu i psychologickou složitost lidského jednání člověka vyvázaného ze světa západní civilizace – např. Lord Jim (1900), Srdce temnoty (1902, The Heart of Darkness) a další.

Německá literatura

Mostem mezi klasicismem a romantismem se v Německu stala tzv. německá klasika, reprezentovaná především dílem Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Další její představitelé se však svým subjektivismem, přecházejícím někdy až v irealitu, již přiblížili k romantickému pojetí světa. Byl to zejména

• prozaik humorně sentimentálního ladění Jean Paul (1763–1825),
• osamělý náboženský básník a vizionář Friedrich Hölderlin (1770–1843),
• dramatik a prozaik Heinrich von Kleist (1777–1811), který navázal na osudovost antické tragédie a jehož dílo se vyznačuje bezútěšným pesimismem plynoucím z protikladu skutečnosti a ideálů.

První, tzv. starší romantický proud (Frühromantik) vznikl v Německu na přelomu 18. a 19. století souběžně s německou klasikou. Jeho centrum bylo v Jeně, kde bratři Karl Wilhelm Friedrich Schlegel (1772–1829) a August Wilhelm Schlegel (1767–1845) soustředili jeho stoupence kolem časopisu Athenaeum (v letech 1798–1800 vyšla tři čísla, každé ve dvou svazcích). Šlo svým způsobem o kriticko-vědecký uzavřený kroužek, prosazující náboženství jako půdu pro veškeré umění a mytologii jako jádro poezie. Patřili sem ještě:

• filozofové Johann Gottlieb Fichte (1762–1814), Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775–1854) a Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher (1768–1834),
• básníci Ludwig Tieck (1773–1853), zakladatel německé umělecké pohádky, a Novalis (1772–1801), autor básnické sbírky Hymny noci (1800, Hymnen an die Nacht) s motivy ztracené lásky a touhy po smrti a nedokončeného románu Heinrich von Ofterdingen (1802), ve kterém zobrazil život středověkého potulného básníka hledajícího „modrý květ“ jako symbol smyslu poezie a života.

Mladší, méně spekulativní a více iracionalistický romantický proud (Spätromantik) se zájmem o lidovou slovesnost měl své centrum v Heidelbergu. Do této skupiny patřili:

• básníci Achim von Arnim (1781–1831) a Clemens Brentano (1778–1842), kteří společně vydali sbírku lidové a zlidovělé poezie Chlapcův kouzelný roh (1806, Des Knaben Wunderhorn). Arnim sám je znám jako autor fantaskních novel a románů, Brentano zase pohádek a básní prodchnutých lidovým tónem,
• literární kritici Joseph Görres (1776–1848) a Adam Heinrich Müller (1779–1829),
• bratři Grimmové, Jacob (1785–1863) a Wilhelm (1786–1859), oba jazykovědci a sběratelé lidových pohádek prvně vydaných roku 1812,
• básník a prozaik Joseph von Eichendorff (1788–1857), tvůrce přírodní a náladové poezie, jež nadlouho svým mistrovstvím ovlivnila německou lyriku, a jehož idylická novela Ze života darmošlapa (1826, Aus dem Leben eines Taugenichts) patřila po celé generace k nejoblíbenější četbě v německy mluvících zemích.

K dalším představitelům německého romantismu patří

• prozaik, dramatik, teolog a pedagog Heinrich Zschokke (1771—1848), který byl ovlivěn hrůzostrašnými a rytířskými tématy, na jejichž základě psal své lidové romány i dramata. V jeho následujících historických prózách se projevoval vliv Waltera Scotta. Nejznámější z jeho díla je loupežnický román Abelino, veliký zbojník (1793, Abällino, der große Bandit), který roku 1795 zdramatizoval..
• satirik Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann (1776–1822) přecházející ve svých dílech až v démonickou grotesku, v níž se reálné prvky mísí s prvky nadpřirozenými, a předjímající tak díla Edgara Allana Poea či Franze Kafky.
• Friedrich de la Motte Fouqué (1777–1843), který ve svém díle usiloval o oživení národní historie a je dodnes známý svými pohádkami Mužíček Šibeníček (1810, Das Galgenmännlein) a Undine (1811, česky též jako Rusalka).
• Adalbert von Chamisso (1781–1838), původem Francouz, známý zejména díky své fantastické povídce Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (1814, Peter Schlemihls wundersame Geschichte) o muži, který prodal ďáblu svůj stín.
• Ludwig Uhland (1787–1862), básník a filolog, zakladatel tzv. švábské romantické školy, kam ještě patřili básníci Justinus Kerner (1786–1862) a Gustav Schwab (1792–1850).
• Heinrich Heine (1797–1856), kritik německého šosáctví, prušáckého militarismu, klerikalismu i despotismu německých knížátek, po Goethovi považovaný za druhého nejvýznamnějšího německého básníka. Jeho básnická tvorba, využívající tradic lidové lyriky a baladiky, obsahuje intimní, přírodní a milostné motivy, ale vyjadřuje vážný vztah ke společenským problémům – např. Kniha písní (1827, Buch der Lieder). Ve veršovaném eposu Německo: zimní pohádka (1844, Deutschland: Ein Wintermärchen) Heine satiricky zesměšnil poměry v Německu, v eposu Atta Troll (1842) kritizoval politickou a básnickou omezenost tzv. tendenční literatury. Kromě toho je autorem mnoha prozaických prací, statí o umění, filozofii a německé kultuře vůbec.
• předchůdci absurdního dramatu Christian Dietrich Grabbe (1801–1836), autor groteskní komedie Žert, satira, ironie a hlubší význam (1822, Scherz, Satire, Ironie und tiefere Bedeutung), a Georg Büchner (1813–1837) z jehož her je nejznámější Dantonova smrt (1835, Dantons Tod) a nedokončený Vojcek (1836, Woyzeck) prvně publikovaný až roku 1879, v němž autor expresivní formou líčí tragický osud ubohého a ponižovaného důstojnického sluhy.
• Wilhelm Hauff (1802–1827), známý především jako autor tří almanachů autorských pohádek Karavana (1825, Die Karawane), Šejk z Alexandrie a jeho otroci (1826, Der Scheich von Alessandria und seine Sklaven) a Hospoda ve Spessartu (1827, Das Wirtshaus im Spessart).
• rakouský básník Nikolaus Lenau (1802–1850), autor lyricko-dramatických eposů, např. Albigenští (1842, Die Albigenser) o hnutí středověkých francouzských heretiků.
• básník a prozaik Eduard Mörike (1804–1875), vrcholný představitel švábské romantiky, který se proslavil především svou okouzlující novelou Mozartova cesta do Prahy (1856, Mozart auf der Reise nach Prag).
• hudební skladatel Richard Wagner (1813–1883), jehož libreta k vlastním operám mají vysokou literární hodnotu – např. Bludný Holanďan (1843, Der fliegende Holländer), Lohengrin (1850) nebo tetralogie Prsten Nibelungův (1851–1876, Der Ring des Nibelungen).

Z představitelů německého pozdního romantismu lze jmenovat dramatika Huga von Hofmannsthala (1874–1929), autora lyrických veršovaných dramat Smrt Tizianova (1892, Der Tod des Tizian), Blázen a smrt (1894, Der Tor und der Tod), Elektra (1904) a libret k operám Richarda Strausse Elektra (1909), Růžový kavalír (1910, Der Rosenkavalier) a Ariadna na Naxu (1913, Ariadne auf Naxos).

Francouzská literatura

První fáze francouzského romantismu se datuje do let 1815 až 1830 (rok 1815, který je koncem vlády Napoleona I., je tradičně považován také za konec období pozdního klasicismu, tzv. empíru). Romantické tendence ve francouzské literatuře lze vystopovat sice již v díle preromantiků (především jde o Jeana-Jacquese Rousseaua a Françoise Reného de Chateaubrianda), ale teprve toto období se vyznačuje vášnivými spory mezi zastánci a odpůrci romantických snah. Postupné vítězství romantismu lze dokumentovat třemi základními událostmi:

• vydání Básnických meditací (1820, Méditations poétiques) od Alphonsa de Lamartina (1790–1869), sbírky inspirované smrtí milované bytosti (Lamartine je tak považován za prvního francouzského romantického básníka),
• vydání dramatu Victora Huga Cromwell (1827), jehož předmluva je dodnes chápána jako manifest francouzského romantismu,
• „dobytí“ oficiální bašty francouzského klasicismu, scény Comédie-Française uvedením dramatu Victora Huga Hernani roku 1830, které zde sklidilo obrovský úspěch a znamenalo prakticky definitivní vítězství nového literárního proudu.

Významnou osobností tohoto období byl básník a prozaik Charles Nodier (1780–1844), který se významně zapsal do bojů o romantismus. Nodier vydal dvě sbírky básní, je autorem povídek s tajuplnými náměty a scházela se u něho společnost romantických básníků.

Druhá fáze francouzského romantismu po roce 1830 se vyznačuje jednak určitým odklonem od problematiky jednotlivce k problematice sociální a jednak prolínáním romantických prvků s prvky kritického realismu. V boji proti nenáviděné měšťácké společnosti si nejbouřlivěji vedli příslušníci skupiny zvané Mladá Francie, kteří dovedli romantické požadavky svobody umění a autorského subjektu ke krajnosti. K vůdčím představitelům skupiny patřili:

• básník a prozaik Gérard de Nerval (1808–1855), jehož nejvýznamnější díla vznikla v období, kdy se pohyboval na hranici šílenství a kdy u něj došlo k tomu, co nazval „přelitím snu do života skutečného“.^[3] Z tohoto stavu čerpá i jeho vrcholná práce, novela Aurélie (1855, Aurélia), nebo cyklus dvanácti sonetů Chiméry (1854, Les Chimères), pro které je také považován za předchůdce symbolismu a prokletých básníků.
• Théophile Gautier (1811–1872), který se svým kultem formy, zásadou „umění pro umění“ (l'art pour l'art) a snahou po sblížení poezie s výtvarným uměním stal iniciátorem parnasismu a vůdčím představitelem celé nové generace. Dne je však znám především díky svému historickému dobrodružnému románu Kapitán Fracasse (1863, Le Capitaine Fracasse).

Největší osobností francouzského romantismu byl básník, dramatik a prozaik Victor Hugo (1802–1885). Jeho vrcholným básnickým dílem je rozsáhlý trojdílný cyklus básní o smyslu lidských dějin Legenda věků (jednotlivé části 1859, 1877 a 1883, La Légende des siècles) podávající obraz vývoje lidstva k humanitě, z dramat je kromě již zmíněných her Cromwell a Hernani možno dále uvést Král se baví (1832, Le Roi s'amuse), Ruy Blas (1838) a Torquemada (1882).

Dnes je však Hugo znám především jako romanopisec. K jeho nejznámějším románům patří Chrám Matky Boží v Paříži (1831, Notre-Dame de Paris) založený na ostrých protikladech krásy a ošklivosti a lásky a zla umístěný do středověku do období vlády Ludvíka XI., Bídníci (1862, Les Misérables), líčící krutý osud nespravedlivě odsouzeného galejníka Jeana Valjana, Dělníci moře (1866, Les Travailleurs de la Mer), jejichž děj se odehrává v prostředí drsné přírody Normanských ostrovů a který oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem, Muž, který se směje (1869, L'Homme qui rit), historický román z Anglie z přelomu 17. a 18. století, a Devadesát tři (1874, Quatre-vingt-treize), ve kterém Hugo zobrazuje na osudu dvou revolucionářů, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city, nejdramatičtější rok Velké francouzské revoluce.

K dalším představitelům francouzského romantismu patří:

• písničkář Pierre-Jean de Béranger (1780–1857), jehož satirické písně proti zpátečnickým aristokratickým snahám doby byly nadšeně přijímány a kolovaly i po konfiskacích v nesčetných opisech.
• literární kritik a historik Charles Augustin Sainte-Beuve (1804–1869).
• kritik a publicista Jules Janin (1804–1874), autor románu Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1829, L'âne mort et la Femme guillotinée), jeden z představitelů tzv. frenetické literatury, kteří pod silným vlivem literárního díla markýze de Sade bezprostředně navázali na gotický román a ve svých dílech se snažili šokovat čtenáře drastičností, zdůrazňováním odpudivých detailů a drsných výjevů.
• Pétrus Borel (1809–1859), další z představitelů frenetické literatury, autor povídkové knihy Champavert, nemorální povídky (1833, Champavert, contes immoraux), v níž spojuje hrůzostrašné motivy s estetikou šoku.
• Stendhal, vlastním jménem Henri Marie Beyle, (1783–1842), v jehož trojici velkých románů Červený a černý (1830, Le Rouge et le Noir), Lucien Leuwen (1832–1835) a Kartouza parmská (1839, La Chartreuse de Parme) se mísí prvky romantismu a kritického realismu (hrdinové jeho knih nejsou jen obětí vlastních ideálů a vášní, ale jsou to také pokrytci, kteří pohrdají společností a neštítí se využívat ostatní ke své kariéře).
• básník a prozaik Alfred de Vigny (1797–1863) hluboce postihující rozpory jedince a odcizeného mu světa, antagonismus člověka a společnosti. Ve svém vrcholném díle, souboru novel Velikost a bída vojenského života (1835, Servitude et grandeur militaires) vyjádřil humanistický odpor k válce a ztvárnil zhoubné následky slepé poslušnosti.
• Alexandre Dumas starší (1802–1870), který v mládí významně ovlivnil vývoj francouzského dramatu, neboť jeho historická hra z roku 1829 Jindřich III. a jeho dvůr (Henri III et sa cour) bylo první romantické drama úspěšně uvedené na jeviště. Dumas se ovšem proslavil jako tvůrce pseudohistorických dobrodružných románů, z nichž jsou nejznámější Tři mušketýři (1844, Les trois mousquetaires) a Hrabě Monte Cristo (1844–1845, Le comte de Monte-Cristo) napsané společně s profesorem historie Augustem Maquetem.
• dramatik a prozaik Prosper Mérimée (1803–1870), který ve svém románu Chronique du régne de Charles IX.(1829, Kronika vlády Karla IX.) popsal epochu náboženských válek ve Francii v 16. století, ústících ve vraždění Bartolomějské noci. Známý je však především svými novelami jako je Mateo Falcone (1829), Tamango (1829), Colomba (1840) a především Carmen (1845), o nešťastné lásce vojáka Dona Josého ke krásné cikánce.
• básník, dramatik a prozaik Alfred de Musset (1810–1857), autor historického dramatu Lorenzaccio (1834), které představuje vrchol francouzského romantického divadla (příběh o rozpadu osobnosti člověka, který přestal věřit v jakékoliv hodnoty, se odehrává v renesanční Florencii a jeho hrdina proto, aby zbavil zemi tyranského vévody, předstírá, že souhlasí s jeho jednáním, ale tato maska se postupně stane jeho pravou tváří), čtyřdílného lyrického cyklu Noci (1835–1837, Les Nuits), jehož verše jsou vystavěné jako dialog básníka se svou múzou, a autobiografického románu Zpověď dítěte svého věku (1836, Confession d'un enfant du siècle), který líčí stav stálé citové prázdnoty, jež se stala životním pocitem celé jedné mladé generace uprostřed měšťácké společnosti po pádu Napoleona a do kterého se promítla autorova nešťastná láska ke spisovatelce George Sandové.
• spisovatelka a první velká feministka George Sandová (1804–1876), která se ve svých románech soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za práva na jejich citový život – např. Valentina (1832, Valentine), Consuela (1842, Consuelo), Jana (1844, Jeanne) a další.

Z romantismu vyšlo celé hnutí parnasistů, jehož vrcholným představitelem byl básník Leconte de Lisle (1818–1894), a také tzv. prokletí básníci počínaje Charlesem Baudelairem 1821–1867 a jeho sbírkou básní Květy zla (1857, Les Fleurs du mal).

Z představitelů pozdního francouzského romantismu je nutno jmenovat dramatika a básníka Edmonda Rostanda (1868–1918), autora slavného veršovaného dramatu Cyrano z Bergeracu (1897, Cyrano de Bergerac).

Italská literatura

K iniciátorům italského romantismu patří např. prozaik, básník, kritik a publicista Ugo Foscolo (1778–1827), řazený často ještě k preromantikům, z jehož díla je nejznámější román Poslední dopisy Jakuba Ortise (1798-1802, Ultime lettere di Jacopo Ortis), který je současně vlasteneckou elegií i psychologickou analýzou lásky.

Vrcholným představitelem italského romantismu je nejvýznamnější italský básník 19. století Giacomo Leopardi (1798–1837), jehož tvorba se vyznačuje pesimismem a tragickou osamělostí, současně však i hrdou titánskou výzvou odmítané soudobé realitě, nepřátelskému osudu i samotné přírodě. Jeho pesimismus (zprvu tzv. pesimismus historický, tj. rousseauovské přesvědčení, že civilizace vzdálila člověka od původně šťastného stavu), přešel později v tzv. pesimismus kosmický, tj. názor, že příčina lidského neštěstí tkví v samé podstatě přírody a vesmíru, netečných k lidským osudům) nevyúsťuje však v rezignaci, ale v požadavek lidské solidarity ve společném boji s macešskou přírodou. S touto jeho filozofií se setkáme např. v Morálních dílkách (Operette morali) započatých v roce 1824 a vydaných poprvé v roce 1827. Leopardiho celoživotní básnické dílo je uloženo ve sbírkách Písně, (1824, Canzoni), Verše (1826, Versi) a Zpěvy (1831–1837, I Canti).

K dalším představitelů italské romantiky patří:

• Carlo Porta (1775–1821), básník píšící v milánském dialektu vycházejícím z lombardštiny.
• Alessandro Manzoni (1785–1873), básník, prozaik a dramatik, jehož básně – např. Posvátné hymny (1812–1822, Inni sacri), historické tragédie – např. Hrabě z Carmagnoly (1819, Il conte di Carmagnola) a zejména historický román Snoubenci (1822, I Promessi sposi) realizovaly ideu literatury jako nástroje společenského boje za osvobození a sjednoceni země.
• Silvio Pellico (1789–1854) dramatik, básník a prozaik, autor tragédií a pamětí z jeho věznění na Špilberku.
• Tommaso Grossi (1791–1853), básník a prozaik píšící v duchu romantického sentimentalismu.
• Giuseppe Mazzini (1805–1872), vlastenec, filozof, právník a politik, jeden z mužů, kteří pod vedením Giuseppe Garibaldiho pomohli vybudovat moderní italský stát.

Ruská literatura

Romantismus přinesl ruské literatuře postavení jedné z nejvýznamnějších národních literatur v Evropě. Je tomu tak především díky tvorbě Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837), považovaného za největšího ruského básníka vůbec. Puškin vyšel z preromantismu, postupně však stále více inklinoval k byronovským romantickým tématům a stal se zakladatelem novodobé ruské literatury. Ve své rozsáhlé tvorbě vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. Psal lyricko-epické poemy – např. Ruslan a Ludmila (1817–1820, Руслан и Людмила), Kavkazský zajatec (1821, Кавказский пленник), Bachčisarajská fontána (1823, Бахчисарайский фонтан), Cikáni (1824, Цыганы), Poltava (1829, Полтава) a Měděný jezdec (1833, Медный всадник), divadelní hry – např. historické drama Boris Godunov (1825, Борис Годунов), povídky a novely – např. Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1831, Повести покойного Ивана Петровича Белкина), Piková dáma (1833, Пиковая дама) nebo Kapitánská dcerka (1836, Капитанская дочка), lyrickou poezii a veršované pohádky – např. Pohádka o caru Saltánovi (1831, Сказка о Царе Салтане). Jeho vrcholným dílem je román ve verších Evžen Oněgin (1825–1837, Евгений Онегин), jehož tragikomický hrdina poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje tzv. zbytečného člověka.

Na Puškinovo dílo navázal druhý významný ruský romantický básník Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841). První větší uznání získal za svou elegii Smrt básníka (Смерть поэта), kterou vydal roku 1837 poté, co byl Puškin smrtelně raněn v souboji (stejný osud pak postihl Lermontova o čtyři roky později). Lermontov je především autorem veršované tragédie lásky, žárlivosti a msty Maškaráda (1836, Маскарад), románu Hrdina naší doby (1840, Герой нашего времени) o cynickém bohémovi bez jasného životního cíle (dalším typ tzv. zbytečného člověka v ruské literatuře) a poémy Démon (1842, Демон), považované za druhý největším počin ruského romantismu hned po Puškinově Oněginovi (Démon je padlý anděl, který musí pykat za svou vzpouru proti Bohu, ve své opuštěnosti se zamiluje do smrtelné gruzínské princezny Tamary, ta však po jeho polibku umírá).

Největším prozaikem ruského romantismu, zahajující však již i tvorbu realistickou, byl Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) spojující ve svém díle reálný a fantaskní svět pro zobrazení odlidštěných společenských vztahů. Je autorem povídek s lidovými náměty z ukrajinské folklórní tvorby Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832, Вечера на хуторе близ Диканькн) a Mirgorod (1835, Миргород), fantastických povídek s petrohradskou tematikou Petrohradské povídky (1835–1842, Петербургские повести), satirické komedie Revizor (1836, Ревизор) a románu Mrtvé duše (1842, Мёртвые души) s pikareskní kompozicí přerůstající v nadreálnou grotesku.

K dalším představitelů ruského romantismu patří:

• lyričtí básníci Vasilij Andrejevič Žukovskij (1783–1852), Konstantin Nikolajevič Baťuškov (1787–1855), Jevgenij Abramovič Baratynskij (1800–1844) a Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803–1873),
• básník a dramatik Pavel Alexandrovič Katenin (1792-1853), odmítající uhlazenou preromantickou poezii a hledající oporu v lidové epice.
• revoluční básník Kondratij Fjodorovič Rylejev (1795–1826), který byl popraven jako jeden z vůdců děkabristického povstání z roku 1825,
• prozaici Antonij Pogorelskij 1787–1836 (vlastním jménem Alexej Alexejevič Perovskij), píšící fantastické, groteskně laděné povídky dokládající hoffmanovský vliv na ruskou literaturu – např. Večery s panem Dvojníkem (1828, Двойник, или Мои вечера в Малороссии), Alexandr Alexandrovič Bestužev-Marlinskij (1797–1837), autor exotických novel s historickými a fantaskními syžety, Alexandr Fomič Veltman (1800–1870) píšící bizarní, mravoličné a dobrodružné prózy ozdobené vypravěčskou ornamentikou – např. Lunatik (1836, Лунатик) nebo Salomea (1846, Саломея), Osip Ivanovič Senkovskij (1800–1858), autor fantastických satirických novel – např. Fantastická putování barona Brambeuse (1833, Фантастические путешествия Барона Брамбеуса) a žurnalista Fadděj Věnědiktovič Bulgarin (1789–1859). původem Polák, zakladatel mravně-satirického románu předjímajícího Gogolovy Mrtvé duše a jeden z prvních autorů ruské vědeckofantastické literatury.
• diplomat a dramatik Alexandr Sergejevič Gribojedov (1795–1829), autor veršované komedie Hoře z rozumu (1824, Горе от ума) vyznačující se krutou, smutnou a hořkou satirou na mravně devastovanou a podlézavou společnost bez pevného vnitřního přesvědčení a postoje,
• filozof, spisovatel a hudební kritik Vladimir Fjodorovič Odojevskij (1804–1869), jehož vrcholným dílem je cyklus filozoficky laděných besed Ruské noci (1844, Русские ночи) o skryté i zjevné podstatě pozemských i nadpřirozených jevů a o smyslu lidského počínání,
• básník Alexej Vasiljevič Kolcov (1809–1842), autor písní a dum vycházejících z lidové poezie.

Z představitelů pozdního ruského romantismu je možno jmenovat básníka Afanasie Afanasjeviče Feta (1820–1892), prozaiky Alexeje Konstaninoviče Tolstého (1817–1875) a Vladimira Alexandroviče Solloguba (1813–1882) a také sovětského novoromantického spisovatele Alexandra Grina (1880–1932), autora exotických novel odehrávajících se ve vysněných krajích – např. Nachové plachty (1923, Алые паруса), Běžící po vlnách (1928, Бегущая по волнам) nebo Jessie a Morgiana (1929, Джесси и Моргиана).

Polská literatura

Na počátku 19. století bylo Polsko rozděleno mezi tři okupační mocnosti: Rusko, Rakousko a Prusko. Proto se hlavním tématem představitelů polského romantismu, především pokrokové části polské šlechty, stal národně osvobozenecký boj za opětovné získání státní samostatnosti. Neúspěšné povstání z let 1830–1831 pak vedlo k těžkým represáliím, k emigraci nejlepších představitelů polské kultury a k jejich přesvědčení, že osud polského národa je vykoupením pro svobodu jiných slovanských národů (tzv. mesianismus).

Cestu romantismu v Polsku razil svými teoretickými výklady básník Kazimierz Brodziński (1791–1835). čímž platně přispěl k založení národní polské literatury (jeho umělecké dílo vycházelo ještě z preromantismu).

Vrcholným představitelem polského romantismu je básník Adam Mickiewicz (1798–1855), od roku 1832 žijící v Paříži. Je autorem lyrických básní, cyklů sonetů, balad a romancí s folklórními motivy, lyricko-epických poem Gražina (1823, Grażyna) a Konrád Wallenrod (1828) s námětem boje za svobodu Polska a národního eposu Pan Tadeáš (1834, Pan Tadeusz), ve kterém se na pozadí napoleonských válek zobrazuje nejednotnost polského národa (epos vypráví o dvou zemanských rodinách, které znesvářela stará rodinná tradice a které usmířila až láska). Nedokončené zůstalo faustovské básnické drama Tryzny (1832, Dziady), ve kterém se Mickiewicz snažil zobrazit nejpalčivější problémy soudobé společnosti.

Druhým nejznámějším polským romantikem je Juliusz Słowacki (1809–1849), rovněž nucený žít v cizině. V básnickém dramatu Kordian (1834) zobrazil hrdinu, který trpí nedostatkem vůle ke vzpouře proti nesvobodě a bezpráví. Jiné jeho divadelní hry – např. Balladyna (1839), Mazepa (1840) a další – vyjadřují prudkou společenskou revoltu a hluboké vlastenectví. Vrcholem jeho díla je básnická povídka Anhelli (1838), která biblickým slohem vypráví o utrpení polské emigrace, a rozsáhlý epos Beňovský (1841, Beniowski), líčící dobrodružné životní osudy uherského zemana.

K dalším představitelům polského romantismu patří:

• Aleksander Fredro (1793–1876), polský dramatik, autor komedií.
• představitelé tzv. ukrajinské romantické školy, která hojně využívala ukrajinský folklór a témata z její historie Antoni Malczewski (1793–1826), autor poemy Maria (1825), Seweryn Goszczyński (1801–1876), známý svou básnickou povídkou Zamek kaniowski (1828, Zámek Kaňovský), básník Józef Bohdan Zaleski (1802–1886) a prozaik Michał Grabowski (1804–1863).
• literární, divadelní a hudební kritik Maurycy Mochnacki (1803–1834).
• konzervativní básník a dramatik Zygmunt Krasiński (1812–1859), který ve svých umělecky nejvyzrálejších dramatech Nebožská komedie (1835, Nie-Boska komedia) a Iridion (1836) vyjádřil názor, že soudobý společenský úpadek plyne z neúcty k minulosti a z odpadlictví od katolické víry.
• převážně v Drážďanech žijící prozaik Józef Ignacy Kraszewski (1812–1887), tvůrce polského historického a sociálního románu, v jehož díle se projevují silné prvky kritického realismu.
• Cyprian Norwid (1821–1883), který působil v Paříži pod vlivem francouzských prokletých básníků a stranou hlavního proudu polského romantismu. Byl sice nepochopen svými současníky, ale později se k němu jako k předchůdci symbolismu hlásili mnozí básníci polského modernismu.

Z polských novoromantiků je nutno jmenovat Stefana Żeromskiho (1864–1925), autora rozsáhlého románu z období napoleonských válek Popely (1904, Popioly). Z romantismu vyšlo i modernistické hnutí Mladé Polsko, k jehož nejvýznamnějším představitelům patřil malíř, grafik, dramatik, básník, jevištní výtvarník a architekt Stanisław Wyspiański (1869–1907), autor řady dramat, ve kterých zpracoval náměty z mytologie a pověstí, ale též z polské historie i současnosti – např. Varšavanka (1898, Warszawianka), Veselka (1901, Wesele), Achiles (1903, Achilleis) a další.

Dánská literatura

Romantismus v dánské literatuře vznikl jako směr na počátku 19. století a jeho období je někdy pro velký rozvoj literatury, malířství a filosofie nazýváno zlatým věkem dánské kultury. Myšlenkově a esteticky je dánský romantismus odvozen od romantismu německého, jehož principy přinesl do Dánska dánsko-německý filosof, přírodovědec a spisovatel Henrik Steffens (1773–1845). Pod vlivem jeho přednášek vznikla první vlna dánského literárního romantismu, jejímiž zakladateli jsou:

• Adam Gottlob Oehlenschläger (1779–1850), básník a dramatik, autor textu dánské národní hymny, jehož sbírka Básně (1803, Digte) je považována za první dánské romantické dílo,
• Steen Steensen Blicher (1782–1848), tvůrce dánské povídky s náměty z lidového života,
• Nikolai Frederik Severin Grundtvig (1783–1872), kněz a pedagog na jehož myšlenkách vyrostlo dánské národní uvědomění a který zásadním způsobem ovlivnil dánskou státní církev, politický systém a teorii i praxi vzdělávání ve své vlasti.

Nejvýznamnějšími představiteli dánského literárního romantismu jsou Hans Christian Andersen (1805–1875), autor umělých pohádek a jeden z největších světových pohádkářů, a filosof, teolog a psycholog Søren Kierkegaard (1813–1855), jedna z hlavních postav dánské kultury vůbec.

K dánským romantikům ještě patří:

• Bernhard Severin Ingemann (1789–1862), autor historických románů a výraznou křesťansko-mravní tendenci.
• Johannes Carsten Hauch (1790–1872), básník, dramatik a prozaik
• Johan Ludvig Heiberg (1791–1860), básník, dramatik a přední teoretik dánského romantismu.
Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Romantismus_(literatura)
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---