Dr. Richard Kukula
Richard Kukula (Archiv Národní knihovny České republiky, sbírka fotografií)
Narození	9. října 1857 Slovenske Konjice, Slovinsko
Úmrtí	14. ledna 1927 Praha, Československo
Příčina úmrtí	Mozková mrtvice
Alma mater	Filozofická fakulta Německé univerzity v Praze
Povolání	Knihovník, ředitel Veřejné c. k. universitní knihovny
Aktivní roky	1897-1919
Zaměstnavatel	Národní knihovna České republiky
Předchůdce	Václav Schulz
Následovník	PhDr. Jaromír Borecký
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard Kukula (9. října 1857 Slovenske Konjice, Slovinsko – 14. ledna 1927 Praha, Československo) byl filolog, knihovník a mezi lety 1897–1918 ředitel Veřejné c. k. Universitní knihovny v Praze, tedy dnešní Národní knihovny České republiky.^[1]

Studium a kariéra

Po absolvování gymnázia v Mariboru studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci, v Praze a poté, co v roce 1882 získal doktorát z filozofie, pracoval v knihovnách ve Vídni, Celovci a Berlíně.^[2] Koncem roku 1896 přešel do Veřejné c. k. univerzitní knihovny v Praze, kde působil nejprve jako tzv. kustod extra statum,^{[pozn. 1]} posléze byl v roce 1897 jmenován bibliotekářem. Jeho kariéra se prudce vyvíjela, a tak zde od roku 1906 zastával funkci vládního a od roku 1911 dvorního rady. ^[3]

Působení ve Veřejné c. k. universitní knihovně

Richard Kukula – již coby vládní radní, přijal plán reorganizace knihovny a podle pruské instrukce vypracoval směrnici Amts-Instruktion für die Ausarbeitung der K. k. öffentlichen und Unviversitäts-Bibliotek in Prag (Leipzig, 1897). Když byla tato instrukce vydána tiskem, snesla se na ni obrovská vlna odborné kritiky. Z tohoto důvodu ztratil Kukula důvěru kompetentních míst a bylo díky tomu zřejmé, že nebude dosazen na vyšší místo do Vídně (v jeho případě se pomýšlelo na centrální inspektorát nad knihovnami), nýbrž že zůstane v Praze.^[4]

R. Kukula měl plán být s prací podle instrukce hotov za 6 let. Ten se posléze ukázal být přehnaně ambiciózním – práce byla pouze povrchní a vyznačovala se spoustou dalších, dílčích problémů. Sbírky nebyly například vůbec rozepisovány a staré názvy se naopak příliš zkracovaly. Anonymní hesla byla často měněna za účelem unifikace, které ovšem nebylo dosaženo.^[4] Problematické bylo rovněž rozvazování přítisků a přívazků i u původních historických vazeb. Rozvázané svazky se proto nestíhaly katalogizovat a mnohdy léta ležely nezpracovány napříč tomu, že se jich marně dožadovali čtenáři pod starými a již neplatnými signaturami. Masivně se vyřazovaly duplikáty a bylo přerušeno úplné vytváření předmětového katalogu, budovaného sedmdesát let. Podklady pro revizi ztrácely na kvalitě a provádění roční revize jako takové bylo úplně zastaveno.^[5][4] Tato pauza, v lidových kruzích nazývaná přestávkou Kukula-Lücke, trvala celkem 22 let (tedy celou Kukulovu kariéru).^[4] Z hlediska prostorového uspořádání byl nedostatek místa na knihy řešen v Klementinu běhouny, které vymezovaly chodby, po jejichž stranách byly knihy uskladňovány v policových regálech někdy i ve třech řadách. Dohledávání jednotek tak bylo velmi problematické a obtížné.^[4]

S Veřejnou c. k. universitní knihovnou pod vedením Richarda Kukuly je spojena řada dalších organizačních opatření. Z velké části bylo uvolněno absenční půjčování, které zároveň poškodilo onu zásadní konzervační funkci knihovny a zejména samotnou instituci povinných výtisků. Byl podporován volný přístup k příruční knihovně, ve které se nacházela vzácná první vydání děl českých autorů. Pozitivním rysem Kukulovy „éry“ pak bylo především rozšiřování knihovních prostor. Jednalo se například o přemístění výpůjčního protokolu, rozšíření čítárny časopisů nebo zřízení šatny pro čtenáře. V tomto období byla také poprvé ustanovena samostatná studovna, věnovaná univerzitním profesorům.^[4]

Kritika

Záhy po vzniku republiky byla prvním Kukulovým aktem německy psaná žádost, aby byl jmenován dvorním radou, což mohlo v tehdejší společnosti vyvolat četná pohoršení.^[4] Oficiální kritika na sebe nenechala dlouho čekat když roku 1925 vydal ve Výmaru spis Erinnerungen eines Bibliothekars.^[6][7] Tato kniha byla plná polopravd, nepřesností a snahy předvést autora jako váženého a ctěného muže, což vyvolalo odmítavé reakce. Na půdě Spolku českých knihovníků ji kritizoval zejména Josef Volf,^[8] ovšem patrně nejznámější kritiku na tento spis přinesl v silvestrovském článku deníku Prager Tagblatt Max Brod, který ji nazval „nejveselejší ze všech knih“.^[9][10]

Éra Richarda Kukuly byla ve Veřejné c. k. universitní knihovně poznamenána spíše mnoha stíny, než úspěchy. Přesto zde však vznikl nový jmenný generální katalog, který nahradil předchozí z roku 1821, založený za Františka Posselta,^{[pozn. 2]} tiskem vyšly soupisy latinských rukopisů (mezi lety 1905–1906) a rukopisů českých (1906), jejichž autorem byl Josef Truhlář, byl publikován katalog německých rukopisů Waltera Dolcha (1909) atd.^[11] V lednu 1919 byl Kukula částečně penzionován a prozatímním správcem knihovny se stal PhDr. Jaromír Borecký, který byl v následujícím roce jmenován ředitelem.^[12]

Richard Kukula zemřel 15. ledna 1927 v důsledku mozkové mrtvice v Praze, v tehdejším Československu.^[13]

Reference

Poznámky