A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Rakousko, plným názvem Rakouská republika (německy Republik Österreich), je vnitrozemský stát ve střední Evropě, ležící ve východních Alpách.[4] Je federací devíti spolkových zemí, z nichž jednou je hlavní město Vídeň, nejlidnatější město a spolková země. Rakousko sousedí na severozápadě s Německem, na severu s Českou republikou, na severovýchodě se Slovenskem, na východě s Maďarskem, na jihu se Slovinskem a Itálií a na západě se Švýcarskem a Lichtenštejnskem. Země je značně hornatá, má rozlohu 83 871 km2 a žije v ní 9 milionů obyvatel,[5] hovořících převážně německy.
Rakousko vzniklo ze zbytků východní a Uherské marky na konci prvního tisíciletí. Původně bylo markrabstvím Bavorska, v roce 1156 se rozvinulo ve vévodství Svaté říše římské a později se v roce 1453 stalo arcivévodstvím. V 16. století začala Vídeň zastávat funkci hlavního města říše a Rakousko se tak stalo srdcem habsburské monarchie. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 si Rakousko vytvořilo vlastní říši, která se stala velmocí a dominantním členem Německého spolku. Porážka říše v prusko-rakouské válce v roce 1866 vedla k zániku spolku a připravila půdu pro vznik Rakouska-Uherska o rok později.
Po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este v roce 1914 vyhlásil císař František Josef I. Srbsku válku, která nakonec přerostla v první světovou válku. Porážka a následný rozpad říše vedly k vyhlášení Republiky Německé Rakousko v roce 1918 a první Rakouské republiky v roce 1919. V meziválečném období vyvrcholily protiparlamentní nálady, které v roce 1934 vyústily ve vytvoření rakouskofašistické diktatury pod vedením Engelberta Dollfusse. Rok před vypuknutím druhé světové války bylo Adolfem Hitlerem připojeno k nacistickému Německu a stalo se jeho dílčím národnostním útvarem. Po osvobození v roce 1945 a desetileté okupaci Spojenci země znovu získala suverenitu a v roce 1955 vyhlásila trvalou neutralitu.
Rakousko je parlamentní zastupitelská demokracie s v přímé volbě zvoleným prezidentem jako hlavou státu a kancléřem jako šéfem vlády a hlavou výkonné moci. Mezi největší města patří Vídeň, Štýrský Hradec, Linec, Salcburk a Innsbruck. Rakousko má 17. nejvyšší nominální hrubý domácí produkt na obyvatele s vysokou životní úrovní; v roce 2022 se umístilo na 25. místě na světě podle indexu lidského rozvoje. Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Evropské unie, eurozóny, Schengenského prostoru, je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a Interpolu.[6] Díky své neutralitě je sídlem řady organizací jako Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace zemí vyvážejících ropu, Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Název země
Německý název Österreich pochází ze staroněmeckého slova Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje „Východní marku“ (Marchia orientalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s obyvatelstvem mluvícím jedním z početných dialektů němčiny. V latině byl tento název zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména negermánské. Zavádějící podoba s australis („jižní“) je jen náhodná.
Originální české pojmenování Rakousko (historicky Rakúsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu Ratgoz (dnes Raabs na soutoku moravské a rakouské řeky Dyje), jehož název čeští kupci zkomolili na Rakús (nebo Rakuš). Podle něho pak pojmenovali okolní území a později celou zemi.[7][8] Tento název převzala slovenština jako Rakúsko a dříve též polština jako Rakusy.[9]
Níže uvedený epigram Karla Havlíčka Borovského je jen satirou na zpátečnictví Rakouského císařství; s původem jeho názvu nemá nic společného:
| „ | Odkud vzalo — zkouším žáky — jméno Rakous počátek?
Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek. |
“ |
| — Karel Havlíček Borovský | ||
Dějiny
Pravěké osídlení
Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též „Tancující Fanny“) nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.[10]
Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.[11]
Během doby bronzové, mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská.[12] V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska – Noricum. Západ byl v té době osídlen Réty.
První státní útvary na území Rakouska
Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší římskou. Římané na území dnešního Rakouska zřídili tři římské provincie, z nichž nejstarší a nejvýznamnější bylo Noricum, jež ustavil římský císař Claudius (vládl 41–54).[13][14] Dalšími dvěma provinciemi byly Panonie a Raetie. Na území dnešní Vídně vzniklo castrum Vindobona, jihovýchodně od něj leželo největší římské město Carnuntum, kde žilo po čtyři století 50 000 lidí.[15][16] Dalšími důležitými římskými sídly byly například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).[17][18]
Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv Franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své Karantánské knížectví.[19] Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí Franské říše.[20]
Frankové oblast christianizovali a ustavili zde Východní marku (po rozdělení Franské říše se stala součástí Východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955.[21] Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.[22]
Vláda Babenberků
Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na Rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům.[23] Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad Štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.[24]
Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli.[25] Tím babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.[26]
Habsburské soustátí
Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí.[27] Toho roku však také započal vleklý konflikt s Osmany, kteří v bitvě u Moháče získaly Uhry.
Po Ferdinandově smrti roku 1564 se moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu, třicetileté válce i další vleklé válce s Turky. Ke sjednocení země došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I. Ten musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Další konflikt s Turky, velká turecká válka, započal památnou bitvou u Vídně (1683), v níž Rakušané definitivně zastavili tureckou expanzi do střední Evropy a započali mocenský vzestup své monarchie.[28][29] Na konci války byli Osmani vytlačeni z Uher i části Balkánu, čímž se území habsburské říše značně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie dosáhla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.[30]
.jpg)
Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území.[31][32] Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.[33] Území monarchie bylo na konci 18. století rozšířeno při dělení Polska, ale během válek s revoluční Francií monarchie přišla o Rakouské Nizozemí. V důsledku těchto válek také Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem.
Francouzské revoluční války vyvrcholily Napoleonovým tažením. Rakušané ale nakonec zvítězili.[34] Následný Vídeňský kongres (1815), dirigovaný vlivným kancléřem Metternichem, z Rakouska znovu učinil evropskou velmoc.[35] Snahou státu bylo až do roku 1860, s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848, potlačovat liberální myšlenky.
Neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a přetvořit absolutistický systém na konstituční monarchii. Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce roku 1866 byl zrušen Německý spolek, ve kterém Rakousko dominovalo, a od 70. let se monarchie začala orientovat na spojenectví s Německem. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit roku 1867 federalizací, tedy přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.[36][37]
Národnostně neuspokojení zůstali především Češi a jižní Slované. Nedořešenou však zůstala národnostní otázka i v německy mluvících rakouských oblastech. Archaické dynastické státní pojetí nedokázalo vytvořit u německy mluvících Rakušanů moderní nacionální identitu a výsledkem byl rostoucí pangermanismus, který reprezentoval zejména Georg von Schönerer.[38] Jeho antisemitská, protislovanská a protikatolická politika (hnutí Pryč od Říma!) narušovala základy monarchie. Stárnoucí císař František Josef I. pangermánským tlakům pozvolna ustupoval, čehož příznakem byla i expanzionistická politika na Balkáně, zejména anexe Bosny roku 1908.[39]
Rakouská republika
Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka.[40] Tu Rakušané zahájili svým útokem na Srbsko, jenž byl odpovědí na atentát na jejich nástupce trůnu Františka Ferdinanda d'Este, jenž roku 1914 v Sarajevu spáchali srbští nacionalisté. Konflikt však rychle přerostl v mezinárodní, ba globální. Rakušané se v jeho průběhu dostali do takřka úplného područí svého spojence Německa. Válku prohráli a na jejím konci, roku 1918, se monarchie rozpadla. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva.[41]
První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 tak Engelbert Dollfuss, představitel austrofašismu, nastolil autoritativní režim,[42] avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice skončil neúspěchem,[43] Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.[44] Anšlus podpořila v referendu většina Rakušanů.[45]
Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války, ve které zahynulo 300 tisíc rakouských mužů.[46] Mnozí prominentní nacisté byli původem Rakušané, například Hitler, Kaltenbrunner, Seyss-Inquart, Stangl, nebo Globocnik,[47] a Rakušané tvořili přes 13 % příslušníků SS a okolo 40 % dozorců v německých vyhlazovacích táborech.[48] Tato kontroverzní část historie byla široce reflektována až s jistým zpožděním (oproti Německu) a vedla později k několika aférám – v roce 1986 se Rakousko například dostalo do mezinárodní izolace poté, co byl prezidentem Rakouska zvolen bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost.[49] Na území Rakouska se nacházel velký Koncentrační tábor Mauthausen, určený především pro politické vězně.[50]
Po pádu nacistické moci bylo Rakousko podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955, kdy byla podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců státní smlouva.[51] Poté došlo k definitivnímu stažení všech cizích armád. Ačkoliv se na osvobození Rakouska a hlavního města Vídně podílela Rudá armáda, dokázali rakouští politikové při vyjednávání využít příznivé situace a vyhlášením trvalé neutrality zajistit své zemi svobodu a nezávislost.[52] Pomohlo jim také to, že v parlamentních volbách v letech 1945, 1949 a 1953 získali rakouští komunisté pouze kolem 5 % hlasů. Rakousko se tak nezařadilo do východního bloku, což umožnilo jeho pozoruhodný hospodářský vzestup a prosperitu.
Podle státní smlouvy z roku 1955 je Rakousko od zpětného získání suverenity neutrální zemí, není a nemůže být členem Severoatlantické aliance.[53] Přesto se začlenilo do západních nevojenských struktur, mj. vstoupilo v roce 1995 do Evropské unie.[54]
Státní symboly
Vlajka
Rakouská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3, se třemi vodorovnými pruhy: červeným, bílým a červeným.
Statní vlajka je doplněná státním znakem v bílém pruhu.
Znak
Rakouský státní znak tvoří černá orlice se zlatou hradební korunkou a zbrojí, nesoucí na prsou červený štítek se stříbrným břevnem. V drápech drží zlatý srp a zlaté kladivo.
Hymna
Rakouská hymna je píseň Land der Berge, Land am Strome (česky Země hor, země řek). Autorem textu je rakouská spisovatelka s chorvatskými kořeny Paula von Preradović. Hudba se připisuje Wolfgangu Amadeu Mozartovi, ale ve skutečnosti jde o skladbu na Mozartovy motivy, kterou složil Johann Holzer (ale možná také Pavel Vranický).
Geografie
Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce 575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.
Povrch
Přibližně 60 % země je hornaté až velehornaté povahy. Rakousko zahrnuje většinu Východních Alp (jmenovitě Tyrolské Střední Alpy, Vysoké Taury a Nízké Taury, Severní vápencové Alpy, Jižní vápencové Alpy a Vídeňský les, na jižních hranicích Karnské Alpy a Karavanky). V Horních a Dolních Rakousech, severně od Dunaje, leží jižní okraj starého pohoří Českého masivu, které pokračuje dále do Česka a Bavorska. Na severovýchod zasahují okrajem Západní Karpaty.
Nížiny leží na severu a severovýchodě podél Dunaje (především Alpské předpolí a Vídeňská pánev s Moravským polem), výše položená zvlněná krajina je na jihovýchodě ve Štýrsku, pro podobnost s italským Toskánskem nazývaná také „Štýrská Toskána“.
Z celkové plochy Rakouska (83 883 km²) připadá na pahorkatiny a nížiny přibližně jedna čtvrtina. Pouze 32 % leží níže než 500 m n. m. a 43 % rozlohy je zalesněno. Nejníže položené místo je na východě poblíž hranice s Maďarskem u Apetlonu (okres Neusiedl am See – Burgenland) 114 m n. m. Naproti tomu nejvýše položeným místem je vrch Grossglockner (3798 m n. m.).
- Pět nejdůležitějších geografických útvarů Rakouska
- Část Východních Alp (52 600 km², 62,8 % rozlohy státu)
- Část Alpského a Karpatského předpolí (9500 km², 11,3 %)
- Předpolí na východě, část okrajové oblasti Panonské pánve (9500 km², 11,3 %)
- Granitové a rulové roviny, část pohoří Českého masivu (8500 km², 10,2 %)
- Část Vídeňské pánve (3700 km², 4,4 %)
Hranice
Celková délka státní hranice: 2832 km,[55] z toho s Německem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 km, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km.
Zvláštnost
Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi Vorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silnici pouze z Německa a je tak funkční enklávou Německa. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje i funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. Obec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odchodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.
Hory
Deset nejvyšších hor Rakouska (Rakouské Alpy):
| # | Název | Výška | Pohoří |
|---|---|---|---|
| 1. | Großglockner | 3798 m | Vysoké Taury |
| 2. | Wildspitze | 3774 m | Ötztalské Alpy |
| 3. | Weisskugel | 3738 m | Ötztalské Alpy |
| 4. | Grossvenediger | 3666 m | Vysoké Taury |
| 5. | Hinterer Brochkogel | 3628 m | Ötztalské Alpy |
| 6. | Hintere Schwärze | 3624 m | Ötztalské Alpy |
| 7. | Similaun | 3599 m | Ötztalské Alpy |
| 8. | Vorderer Brochkogel | 3566 m | Ötztalské Alpy |
| 9. | Grosses Wiesbachhorn | 3564 m | Vysoké Taury |
| 10. | Rainerhorn | 3560 m | Vysoké Taury |
Jezera
Největší jezero Rakouska je mělké stepní Neziderské jezero v Burgenlandu, ke kterému náleží 77 % svojí celkové rozlohy 315 km², zbytek jezera patří Maďarsku. Další větší jezera jsou horská nebo podhorská Attersee s 46 km² a Traunsee s 24 km² v Horních Rakousech. Velké je také Bodamské jezero o rozloze 536 km². K Rakousku však náleží pouze malá část, jezero totiž leží na hranicích s německými spolkovými zeměmi Bavorskem a Bádensko-Württemberskem a se Švýcarskem.
Jezera mají vedle hor velký význam také v cestovním ruchu, především Korutanská jezera a oblast Salzkammergut. Nejznámější jsou Wörthersee, které je největší jezero Korutan, Millstätter See, Ossiacher See a Weißensee. Známá jsou také jezera Mondsee a Wolfgangsee na hranicích Salcburska a Horních Rakous.
Řeky
Drtivá většina Rakouska (80 566 km², 96 % území) je odvodňována Dunajem do Černého moře. Pouze Vorarlbersko na západě je z naprosté většiny (2 366 km²) odvodněno Rýnem do Severního moře.
Velké přítoky Dunaje v Rakousku (od západu na východ):
- levé: Velký a Malý Mühl, Rodl, Aist, Kamp, Schmida a Rußbach, stejně jako Dyje (Thaya) a Morava (March) na severovýchodních hranicích, odvodňují oblasti Horních a Dolních Rakous položené severně od Dunaje.
- pravé: Aschach, Traun, Enže (Enns), Ybbs, Erlauf, Traisen, Vídeňka (Wien) a Fischa, odvodňují severní Štýrsko, a části Horních a Dolních Rakous ležící na jih od Dunaje.
Přítoky Dunaje ústící mimo území Rakouska:
- Lech pramení ve Vorarlbersku, protéká severozápadním okrajem Tyrol a v Bavorsku se vlévá do Dunaje.
- Inn pramení ve Švýcarsku, následně odvodňuje většinu Tyrolska, protéká Bavorskem, od soutoku s řekou Salzach (která odvodňuje většinu Salcburska) opět tvoří německo-rakouskou hranici a do Dunaje ústí v německém Pasově.
- Litava (Leitha) a Rába (Raab) s přítokem Pinka odvodňují Burgenland a přilehlé části Dolních Rakous a Štýrska a vlévají se do Dunaje v Maďarsku.
- Mura (Mur) odvodňuje salcburské údolí Lungau a většinu Štýrska. Její vody v Chorvatsku přijímá
- Dráva (Drau), která odvodňuje Korutany a Východní Tyrolsko a na hranici Chorvatska se Srbskem se vlévá do Dunaje.
Úmoří Severního moře:
- Rýn (Rhein) odvodňuje většinu Vorarlberska, protéká Bodamským jezerem a ústí do Severního moře.
- Lužnice (Lainsitz) ve svém nejhořejším úseku odvodňuje Vitorazsko a teče do Česka, kde se vlévá do Vltavy a ta pak do Labe.
Žádná část Rakouska není odvodňována do jemu nejbližšího moře Jaderského, jeho hranice s Itálií vede právě po rozvodí.
Podnebí
Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko známé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně nízkými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně silným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na srážky. Z geografických podmínek vychází další klimatická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další zajímavostí jsou občasné severní a jižní větry, které jsou na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou někdy přinášejí saharský písek.
Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.
Teploty
Když působí stabilní tlaková výše z východu (ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen řecké abecedy), může člověk počítat s dlouhým a nerušeným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot. V zimě ovlivňuje tlaková výše svit slunce a ostré mrazy (do −20 °C). Délka svitu slunce je o 10 až 20 % delší než kupříkladu v severním Německu.
Topná sezóna je běžně od poloviny října do poloviny dubna a působí vysokou spotřebu energie.
- Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Sonnblick-Gipfel (Salzburg), −37,2 °C (1. ledna 1905)
- Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Zwettl, −36,6 °C (11. února 1929 – tento den byla naměřena také rekordně nejnižší teplota v Česku)
- Nejvyšší teplota naměřená v Rakousku: Bad Deutsch-Altenburg, +40,5 °C (8. srpna 2013)
Srážky
Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky oproti Salcburku. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima, které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno středomořským klimatem.
Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště, eroze půdy a záplavy. Kraje s nejsilnějšími dešti jsou: celé alpské předhůří, tyrolské nížiny, tyrolský okres Reutte a Bregenzský les. Zde spadne až 3000 mm dešťových srážek nebo sněhu za rok (průměrně 900 mm).
Na jaře a na podzim je možné všechno – od sněžení po horka. Denní teploty mohou v červenci a srpnu nezřídka vystoupit i přes 30 °C, vlhkost vzduchu je většinou vysoká, často dochází k tvorbě dešťových mraků a následně i k náhlým bouřkám.
V posledních letech bylo Rakousko, stejně jako sousední země, častou obětí poruch počasí, které byly mnoha experty označovány jako důsledky globálního oteplování (průměrné teploty se trvale zvedají). Kvůli silným dešťům byly již několikrát ničivé záplavy a sesuvy půdy, které si vyžádaly i oběti na životech. Náhodně dochází i k bouřím síly orkánu a ohromným vánicím, které vedou k tomu, že mnoho obcí je zcela odříznuto od světa a množí se také pády lavin. Zemi v posledních letech sužovala ale i častá sucha.
Politický systém
Státní zřízení a vrcholné orgány státní moci
Rakousko je podle ústavy z roku 1920 spolkovou parlamentní republikou. Hlavou státu je spolkový prezident (Bundespräsident) volený na šest let v přímých volbách. Prezident sídlí v paláci Hofburg. Spolkový prezident jmenuje členy spolkové vlády. Rakouský parlament je dvoukomorový a skládá se z Národní rady (183 členů) a Spolkové rady (60 členů). Národní rada je volena obyvatelstvem na pětileté období, členy Spolkové rady volí zemské sněmy rakouských spolkových zemí. Rakouská spolková vláda je odpovědná Národní radě. V jejím čele stojí spolkový kancléř, členy vlády jsou vicekancléř a spolkoví ministři (vicekancléř je zároveň ministrem jednoho rezortu). Vláda může být rozpuštěna prezidentským dekretem, nebo vyjádřením nedůvěry v Národní radě. Národní rada proti tomu může být rozpuštěna prezidentem na žádost premiéra, případně na žádost vlastní. Volit poslance a prezidenta mohou Rakušané od 16 let. Limit byl snížen z 18 let v roce 2007.[56] Hranicí pro vstup do Národní rady je pro politickou stranu zisk 4 procent hlasů. Volební systém je poměrný.
Od druhé světové války dominovaly politickému systému dvě strany: Rakouská lidová strana (Österreichische Volkspartei, ÖVP) a Sociálně demokratická strana Rakouska (Sozialdemokratische Partei Österreichs, SPÖ). Zatím všichni pováleční neúředničtí premiéři byli buď lidovci (Leopold Figl, Julius Raab, Alfons Gorbach, Josef Klaus, Wolfgang Schüssel, Sebastian Kurz), nebo sociální demokraté (Karl Renner, Bruno Kreisky, Fred Sinowatz, Franz Vranitzky, Viktor Klima, Alfred Gusenbauer, Werner Faymann, Christian Kern). Dvě největší strany spolu velmi často vytvářely vládní koalice. Systém velkých koalic dal ale časem vzejít alternativní třetí síle, nacionalisticky orientované Svobodné straně Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ).[57][58] I když byla zpočátku ostrakizována, nakonec vstoupila i do vlády (prvně roku 1983). Další strany, které se od roku 1945 podílely na vládě, byli komunisté (krátce po válce), Aliance pro budoucnost Rakouska (Bündnis Zukunft Österreich; BZÖ), odštěpek Svobodné strany založený roku 2005 Jörgem Haiderem a od roku 2019 Strana zelených.
Od roku 2017 je spolkovým prezidentem Alexander Van der Bellen. Spolkovým kancléřem se dne 18. prosince 2017 stal 31letý předseda Rakouské lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz.[59] Na konci května 2019 po pádu vlády Sebastiana Kurze oznámil prezident Van der Bellen, že pověří Brigitte Bierleinovou sestavením úřednické vlády, která zemi povede až do voleb na podzim 2019.[60] Po těchto volbách se stal kancléřem opět Sebastian Kurz, který vytvořil koalici Rakouské lidové strany a Strany zelených.
Politické a správní členění
Rakousko je rozděleno do devíti spolkových zemí, které jsou zase rozděleny do 80 okresů a 15 statutárních měst. Okresy se dále dělí na jednotlivé obce, města či městysy.
Vídeň je územně zcela obklopena Dolními Rakousy. Východní Tyrolsko sice náleží k spolkové zemi Tyrolsko, ale není s ním fyzicky spojeno. Tato kuriozita vznikla po první světové válce, když v roce 1918 připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Tím se stalo Východní Tyrolsko exklávou Tyrolska.
| # | Spolková země | Hlavní město | Obyvatelstvo | Rozloha (km²) | Hustota osídlení | Města | Obce |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Burgenland | Eisenstadt | 301 250 | 3 965 | 76 | 13 | 158 |
| 2 | Korutany | Klagenfurt am Wörthersee | 568 984 | 9 537 | 60 | 17 | 115 |
| 3 | Dolní Rakousy | Sankt Pölten | 1 718 373 | 19 180 | 90 | 76 | 497 |
| 4 | Horní Rakousy | Linec | 1 522 825 | Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Rakousko
.jpg&veda=8039){kind=link}
.jpg&veda=8039){kind=link}
.jpg&veda=8039){kind=link}
.jpg&veda=8039){kind=link}
.JPG&veda=8039){kind=link}
.jpg&veda=8039){kind=link}
