A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| praslovanština | |
|---|---|
 Mapa rozšíření jazyka | |
| Počet mluvčích | není znám |
| Postavení | |
| Regulátor | není stanoven |
| Úřední jazyk | není úředním |
| Kódy | |
| ISO 639-1 | není |
| ISO 639-2 | není |
| ISO 639-3 | není |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Praslovanština je vymřelý jazyk z rodiny indoevropských jazyků, společný prajazyk dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.
Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských aj.).[1] Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak soudobému stavu skladby v praslovanštině.
Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indoíránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S poslední skupinou jazyků má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l. (mezi roky 700–200 př. n. l.)[2], i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.
Fonologie
Samohlásky
Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u.
- ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně , resp.
- ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky
- ě – jať, pravděpodobně
- y – pravděpodobně nebo
- existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.
Souhlásky
Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:
| Bilabiála | Dentála | Palatalizovaná dentála | Alveolára | Palatalizovaná alveolára | Palatála | Velára | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Ploziva | p, b | t, d | t’, d’ | k, g | |||
| Afrikáta | c, ʒ | č, ǯ | |||||
| Frikativa | v | s, z | s’ | š, ž | x | ||
| Nazála | m | n | n’ | ||||
| Likvida | l | l’ | r | r’ | j |
- párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku
- c představuje neznělou afrikátu
- ʒ představuje znělou afrikátu
- x představuje neznělou velární frikativu
- š, č, ž a ǯ představují hlásky , , a
- ’ představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky
Zápis
Ve slavistice se obvykle provádí transkripce praslovanských hlásek (a slov), jež je představována výše použitými symboly a nikoli odpovídajícími symboly v mezinárodní fonetické abecedě (IPA).
Tvarosloví
Časování
Praslovanská slovesa zdědila z praindoevropského jazyka 3 osoby a rozlišovala tři čísla (singulár, duál a plurál).
Čas
Jednoduché (syntetické) minulé časy:
- aorist (vyprávěcí neprůvodní děj) – asigmatický, sigmatický kratší, sigmatický delší
- imperfektum – praslovanský novotvar od aoristu – od nedokonavých sloves
Složené (analytické) minulé časy:
- perfektum (přítomný s minulým příčestím)
- plusquamperfektum (participium + imperfektum či perfektum)
Budoucí děj praslovanština vyjadřovala (podobně jako současná čeština) jednoduchou i složenou formou. V prvním případě k tomu sloužil přítomný tvar dokonavého slovesa. Složený budoucí čas však ještě nebyl ustálený: dnešní tvoření typu „budu + infinitiv“ ještě neexistovalo a místo slovesa „budu“ se používalo např. sloveso „chci“.[3]
Způsob
postoj mluvčího
- indikativ (oznamovací) z indoevropského indikativu
- imperativ (rozkazovací) z indoevropského optativu (přacího způsobu)[3]; čtyři atematická slovesa (přinejmenším v češtině) ovšem zdědila praindoevropské tvary singuláru[4]
- kondicionál (podmiňovací) – praslovanský novotvar z indoevropského konjunktivu
Vid
Vid se u sloves v praslovanštině teprve vyvíjel. Nedokonavost mohla vyjadřovat i u slovesa opětovná (iterativa).
Rod
Praslovanština už na rozdíl od praindoevropštiny[5] neobsahuje medium (střední slovesný rod).[3]
Kmen sloves
- infinitivní/minulý -0, -i, -ě, -a, -ova, -nó
- přítomný -i, -e, -ne, -je
Atematická slovesa nemají prézentní kmenotvornou příponu.
Neurčité tvary slovesné
- infinitiv – baltoslovanská koncovka -ti (v ostatních indoevropských jazycích rozdílné tvoření)
- supinum – praslovanská koncovka -tъ – u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslovečného určení účelu. V staroslověnštině od dokonavých i nedokonavých
- participium
- minulé činné (od stejného participia v ie.)
- přítomné činné (od stejného v ie.)
(v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé) - minulé trpné
- přítomné trpné
Skloňováníeditovat | editovat zdroj
Praslovanština ve své staroslověnské podobě (a stejně jako dnešní čeština) disponovala 7 pády (nominativem, vokativem, akuzativem, genitivem, lokálem, dativem a instrumentálem), pády řazeny v pořadí předpokládaného vývoje od praindoevropštiny.
Číslo rozlišovala jednotné, dvojné a množné.
Rod rozlišovala mužský, ženský a střední. Na konci praslovanského období se začala vyvíjet u mužského rodu životnost.
Skloňování podstatných jmeneditovat | editovat zdroj
V praslovanštině se skloňovalo dle zakončení kmene, v pozdějších slovanských jazycích převládlo skloňování podle rodu (rodový princip).
Deklinační typy (kmeny) podstatných jmen (podle rodů):
- mužský: -u, -t
- mužský i ženský: -i, -a, -ja
- ženský a střední: -o, -jo, -n
- střední: -nt, -s
- ženský: -r, -ъv
Souhláskové kmenyeditovat | editovat zdroj
- -ъv (-ú)
- -n (mužský i střední)[6]
- -nt
- -r
- -t
- -s
V praslovanštině jsou původní starobylé koncovky jen v některých pádech a dále ustupují.
Skloňování a stupňování přídavných jmeneditovat | editovat zdroj
U přídavných jmen se kromě jmenné deklinace (shodné s podstatnými jmény) vyvinula složená deklinace.
Šlo o praslovanskou inovaci) připojením zájmene jь (ten, on), ja (ona), je (ono) – to bylo původně v postpozici v determinanční funkci.
Stupňování
- 0
- m.: 'ii, f.: 'iši, n.: je
- m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje
Skloňování zájmeneditovat | editovat zdroj
Bezrodá zájmena (osobní, tázací, zvratné) měla vlastní skloňování.
- sь – dle „tentoc“, ale některé koncovky -i
Zájmena rozlišující rod:
- tъ (ten), ta, to
- jь, ja, je (on, ona, ono)
- kyjь, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)
Skloňování číslovekeditovat | editovat zdroj
Různé číslovky podléhají deklinaci jmenné, zájmenné i složené.
Základní číslovky 5–10 – původně číselná substantiva (v závorce kmen).
- 1 jako: jedinъ , jedina, jedino – tъ, ta, to
- 2 jako: dъva, dъvě, dъvě
- 3 jako: trъ je, tri, tri – pl. = „-i“
- 4 jako: četyre, četyri, četyri – („-i“)
- 5 jako: pěť („-i“)
- 6 jako: šesť („-i“)...
- 100 – sъto – („-o“)
- 1000 – tisošti (tisešti) - („-ja“)
Řadové číslovky se skloňovaly jako adjektiva složené deklinace tvrdého typu, pouze tretijь – měkké („-ьjo“). 11–19 – pouze první část se skloňuje.
Druhové číslovky podléhají měkké složené deklinaci (utvořené jsou připojením zájmene jь, ja, je):
- dъvojь, dъvoja, dъvojo
- obojь, oboja, obojo
- trojь, troja, trojo
Vyšší druhové číslovky
- četvorь, četvora, četvoro – jako tvrdá adj. jm. tvaru
Slovní zásobaeditovat | editovat zdroj
Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).