Právní obyčej je nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam, když hlavní roli hrají právní předpisy. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností i státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě.

Charakteristika právních obyčejů

Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:^[1]

1. usus longaevus – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
2. opinio necessitatis – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (respektive společenstvím států).

Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů – totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. V tomto systému mají právní obyčeje charakter pramene práva jen tehdy, pokud působí praeter legem, tzn. pokud psané právo nestanoví jinak.^[1]

Od obyčeje je nutno odlišovat zvyklosti (zejména obchodní zvyklosti), jež nejsou pramenem práva (schází u nich opinio necessitatis), avšak mohou být důležitým interpretačním vodítkem výkladu vůle jednajících stran.

Využívání právních obyčejů

Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v některých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v církevním právu, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu ale právní obyčej není pramenem práva (na českém území od roku 1811, na slovenském až od roku 1950).

Odkazy

Reference

Literatura

• KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. xvi, 247 s. ISBN 80-7179-028-1. S. 134–135. 
• GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 74. 
• BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. vyd. Praha: ASPI, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0. 
• KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7201-637-2. S. 55. 

Související články

• Zvykové právo

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Obyčejové právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích