Blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), dříve také blatnice česneková, je druh žáby z čeledi blatnicovití, která se vyskytuje v širokém pásu od západního Německa po Kazachstán včetně ČR. Blatnice skvrnitá je žába středních až malých rozměrů (samci 4,2–6,6 cm, samice 5,6–7,2 cm). V ČR žije v středních a nižších polohách na lehkých půdách (spraše, hnědozemě a podobně), mimo rozmnožovací období je nezávislá na vodním prostředí. Má vpředu zašpičatělou hlavu a na ní vystouplé oči s hnědožlutou duhovkou a temenním hrbolkem. Ušní otvor není vůbec patrný. Má masivní přední končetiny, na nichž samci mívají v období rozmnožování typický pářicí mozol, zadní končetiny jsou ve srovnání s některými jinými žábami relativně krátké. Pokožka blatnice skvrnité není příliš hrubá, ačkoliv bradavičky se na ní sem tam vyskytují. Zbarvení není obvykle příliš variabilní, podkladová barva je šedavá až béžová, skvrny jsou tmavší a pískově či kaštanově hnědé až šedohnědé. Břicho je obvykle v různých odstínech šedivé. Více...

Pralesničkovití (Dendrobatidae) je čeleď malých pestrých jedovatých žab žijících ve středo a jihoamerických pralesích. Obecně se jim říká pralesničky nebo šípové žáby. Žijí v tropických pralesech Střední a Jižní Ameriky. Většina druhů pobývá na zemi, případně v pralesním podrostu několik metrů nad zemí, některé druhy v korunách stromů. Dosahují délky 1 až 6 cm, jsou štíhlé a pestře zbarvené, což upozorňuje na jejich jedovatost. Zbarvení a vzorování se liší u různých druhů, nemusí být stejné i v rámci jednoho druhu. Na špičkách prstů předních nohou mají malé polštářky sloužící jako přísavky. Pralesničky jsou jedovaté, některé druhy více, některé měně. Mezi nejjedovatější patří žlutě zbarvená pralesnička strašná (Phyllobates terribils) a pralesnička dvoubarvá (Phyllobates bicolor). Uvádí se, že jed z jedné žáby aplikovaný injekčně může usmrtit až tisíc myší. Amazonští indiáni, například Janomamové jejich jedem natírají šípy k lovu. Více...

Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum), česky také zvaný vodní dráček nebo tygří mlok, je středně velký obojživelník vyskytující se v mexických jezerech Lago de Xochimilco a Lago de Chalco. Axolotl mexický je typickým zástupcem obojživelníků, u nichž se projevuje tzv. neotenie. Ve volné přírodě si totiž zachovává larvální stadium (pulec), ve kterém je schopen se rozmnožovat. Metamorfózu lze uměle vyvolat v zajetí, v přírodě k ní dochází jen velice vzácně. Larva axolotla dosahuje délky až 35 cm, má tmavé zbarvení, širokou hlavu, po stranách vyčnívající keříčkovité žábry. Na ocase je patrný kožní lem. Přední končetiny mají čtyři a zadní pět prstů. Má velkou schopnost regenerace. Více...

Rosnička zelená (též rosnička stromová; Hyla arborea) je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovitých (Hylidae) v Česku. Mimo Česka obývá téměř celé území Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Balkán, Krétu, Itálii, Benelux, Slovensko, Polsko, větší část Německa, většinu Francie a Nizozemska, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. Chybí na Britských ostrovech, na většině území Skandinávie a Dánska, Alp a malé části severního Nizozemska a Německa. V Česku žije především v nížinách, maximálně do 750 m n. m.. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů. Dorůstá délky 3–5 cm a výšky 3–4 cm, což ji činí jednou z nejmenších žab v Česku. Historicky proslula jako jakýsi barometr, jelikož reaguje na změnu tlaku, který kolísá obvykle před deštěm, a začne skřehotat. Charakteristické skřehotání však vydává i v období rozmnožování nebo těsně před ním. Více...

Pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) je malá, zelená nebo žlutě až oranžově zbarvená žába z čeledi pralesničkovitých. Pralesnička strašná je největší z druhů šípových žab a může v dospělosti dorůst až 55 mm, přičemž samice jsou typicky větší než samci. Stejně jako všechny šípové žáby jsou dospělci pestře vybarvení, avšak postrádají tmavé skvrny, jež jsou charakteristické pro příbuzné druhy. I tak slouží jako zbarvení výstražné, varující před jejich jedovatostí. Na prstech má přilnavé polštářky, které jí pomáhají při šplhání po rostlinách. Ve spodní čelisti má také kostěnou destičku, která vzhledem připomíná zuby a je jejím charakteristickým znakem odlišujícím ji od ostatních žab tohoto rodu. Kůže pralesničky strašlivé je nasycena alkaloidním jedem, jenž je jedním z jedů běžných u šípových žab (batrachotoxiny). Ty zabraňují nervům v přenášení impulsů a zanechávají svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k selhání srdce nebo fibrilaci. Alkaloidní batrachotoxiny mohou žáby uchovávat i celé roky poté, co žába přijde o zdroj jedu v potravě, poněvadž jed se neodbourává rychle, a to ani poté, co je přemístěn na jiný povrch. Je známo, že drůbež a psi uhynuli poté, co pouze prošli po papírové utěrce, jež byla jedem napuštěna. Více...

Pipovití (Pipidae, také Astrodactylidae, Dactylethridae, Hymenochiridae, Piprina, Siluraninae a Xenopoda) je čeleď žab, která je rozšířena ve střední a jižní Africe (rody Hymenochirusa, a Silurana) a na severu Jižní Ameriky (rod Pipa). Tyto žáby jsou výlučně vodní. Jejich celková délka se pohybuje od 4 do 19 cm. Nemají hlasivky a jazyk (jsou němé), ale zato mají dobře přizpůsobené uši pro tvorbu a přijímání zvuků pod vodou. Mezi prsty na nohou mají blány. Více...

Veleskokan goliáší (Conraua goliath) je největší známý druh žáby na světě. Žije na poměrně malém území v západní Africe. Počet jedinců klesá v důsledku lovu a ničení jeho přirozeného prostředí v pralesech. Dospělí jedinci dosahují délky trupu až 40 cm, s nataženýma nohama pak 96 cm a hmotnosti až 4 kg. Veleskokan goliáší je známý svojí výjimečnou schopností skákat - nejdelší zaznamenané skoky měří až 6 metrů. Dvěma až třemi takovými skoky se však žáby obvykle unaví. Dožívá se věku až 15 let. O jeho rozmnožování je dosud známo velmi málo; v zajetí přežívá obtížně a nerozmnožuje se. Více...

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je středně velký ocasatý obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy. Mlok skvrnitý je robustnější obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a dosti velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů (viz níže). Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Svým zbarvením se blízce podobá americkým axolotlům a stejně jako u nich má jeho barevné skvrnění funkci varovnou a odrazující. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší. Více...

Červoři (Gymnophiona) čili beznozí (Apoda) jsou jeden z řádů obojživelníků, s protáhlým červovitým tělem s redukovanými končetinami. Žijí většinou skrytě v chladném a vlhkém prostředí v půdě. Červoři zcela postrádají končetiny, čímž mohou připomínat červy nebo žížaly, případně hady. Mohou dosahovat délky až 1,5 metru. Ocasní část je krátká, kloaka je umístěna u konce těla. Kůže červorů je hladká, většinou tmavá, ale některé druhy jsou i barevné. Po celém těle mívají páskovitý vzor. Mají i šupiny z uhličitanu vápenatého. Jsou téměř slepí, protože žijí pod povrchem půdy ve tmě. Vnímají jen světlo a tmu. Na hlavě mají dvě drobná tykadla, která pravděpodobně slouží jako druhý orgán čichu, společně s nosem. Mimo jednu výjimku (Atretochoana eiselti) mají všichni červoři plíce, ale k dýchání používají rovněž kůži (kožní dýchání). Levá plíce bývá menší než pravá, čímž se přizpůsobují červoři svému úzkému tvaru těla (podobně je tomu např. u hadů) Více...

Blatnicovití (Pelobatidae) je čeleď žab, která je rozšířena ve východní evropě, západní asii a Středozemí. Zahrnuje pouze rod blatnice (Pelobates). Dorůstají 10 cm na délku a pro své zabarvení jsou v přírodě nenápadné. Protože samice kladou vajíčka do rybníků a mokřin, které mohou rychle vysychat, je vývoj pulce v dospělého jedince nezvykle krátký. Více...

Velemlok čínský (Andrias davidianus) je největší mlok na světě. Dosahuje výjimečně délky až 180 cm. Žije v čínských potocích a jezerech. Je pokládán za kriticky ohrožený druh, protože ubývá jeho přirozeného prostředí. V zajetí jsou vidět jen na pár místech na světě, pět velemloků je v USA (Zoo Atlanta, Cincinnati Zoo, Saint Louis Zoological Park) a další čtyři v Evropě (Zoo Drážďany a Rotterdam Zoo). Další jsou také v několika čínských parcích a zoologických zahradách. Od května 2014 mají také expozici v Pražské Zoo, pavilón pro tři dospělé jedince a třicet mláďat zahrada stavěla dva roky, hlavní atrakcí je největší velemlok v Evropě. Více...

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita, starší název Bufo calamita) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením. Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Litvy. Dává přednost lehčím půdám, protože přezimuje zahrabaná ve velké hloubce – až dva metry; i přes den se ráda zahrabává do vlhkého písku, má na zadních chodidlech výraznou lištu. Konečky prstů má tmavé. Černá, šedě skvrnitá vajíčka v dlouhých řadách klade do vysychajících tůní, proto je jejich vývoj velmi rychlý. Sameček tohoto druhu má rezonanční měchýřek a jeho hlas se podobá trylku ropuchy zelené, je však nenápadnější. Ropucha je odolná vůči suchu, proto ji někdy, hlavně v křovinách, zastihneme i přes den. Skoro půl roku tráví v nehybném stavu, zahrabává se na zimovišti už v září či v říjnu a opouští jej v březnu, někdy až v dubnu. Jako všechny ropuchy dospívá až třetím nebo čtvrtým rokem.

Čolek velký (Triturus cristatus) je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Oba druhy se spolu kříží. Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou brobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase. Více...

Mločíci (Plethodontidae) jsou čeledí ocasatých obojživelníků, kteří nemají vyvinuté plíce. Žijí v různých místech Ameriky, ale byl objeven i asijský druh. Jejich systém není ustálen, rozeznává se několik podčeledí. Mločíci jsou obojživelníci čolkovitého tvaru. Pokožka bývá mnohdy různě zbarvená. Oči mají vystouplé, na předních nohou mají 5 prstů a na zadních 4. Celkově měří 5–20 cm. Více...

Nosatka Darwinova (Rhinoderma darwinii) je druh malé žáby z podčeledi nosatkovitých (Cycloramphinae), která žije v okolí vodních toků v lesnatých oblastech Chile a Argentiny. Poprvé ji popsali francouzský zoolog André Marie Constant Duméril a jeho asistent Gabriel Bibron v roce 1841 a pojmenovali ji po Charlesu Darwinovi, který tuto podivnou žábu objevil v chilských pralesích v rámci své plavby kolem světa na lodi Beagle. Tento žabí druh je pozoruhodný neobvyklým způsobem rozmnožování, neboť jeho pulci se líhnou a vyvíjejí v hrdle samců. Více...

Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata, Linné 1758) je v Česku ohrožený druh žab, naopak ve světě se jedná o běžnější druh. Jedná se o menší žabku, která je výrazným obyvatelem malých vodních nádrží. Tato žabka dosahuje velikosti 5 cm. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu. Na omak drsná, protože má ostře zakončené kožní bradavky. Hlavu má plochou, širokou a okrouhlou. Více než 50 % plochy břicha má výrazně žlutou barvu s velkými šedými až černými skvrnami. Sameček vlastní tmavé rohovité plošky na předloktí a prstech. Ty využívá především v době páření. Hlas tohoto obojživelníka zní velmi příjemně. Jedná se o poměrně tiché "ung" nebo "uh". Můžeme pozorovat zajímavě vypadající srdcovitou zornici oka. Více...

Taricha zrnitá (Taricha granulosa) je severoamerický druh mlokovitého obojživelníka známý pro svůj silný jed. Jed, který taricha používá, se jmenuje tetrodotoxin, který se zvratně váže na sodíkové kanály v nervových buňkách, čímž zabraňuje normálnímu průběhu toku sodíkových iontů z a do buňky. To časem způsobí ochrnutí a smrt. Přirozené životní prostředí tarichy zrnité se nachází podél západního pobřeží Spojených států amerických a v kanadské provincii Britská Kolumbie, konkrétně mezi Aljaškou a oblasti kolem města Santa Cruz v Kalifornii. Východně od Kaskádového pohoří je tento druh neobvyklý, ale i tam je příležitostně nalezen, většinou jako exotický, dost možná uměle rozšířený druh, a to až ve státě Montana. Ví se o jedné pravděpodobně dovezené kolonii tarich zrnitých obývajících několik rybníků severně od města Moscow ve státě Idaho. Více...

Pablatnicovití (Megophryidae) je čeleď žab, která je rozšířená v jihovýchodní Asii. Obsahuje necelých 100 druhů. Jedinci na délku měří od 2 do 12,5 cm. Díky svému povrchu těla, jsou hlavně v lesích dobře maskováni. Více...

Ropucha zlatá (Incilius periglenes) byla malá a světlá žába z čeledi ropuchovití. V minulosti obývala v hojném počtu malou oblast nad městem Monteverde v Kostarice. Ropucha zlatá se vyskytovala v nadmořské výšce přibližně 1 500 m n. m. o rozloze výskytu cca 10 km². Poprvé ji objevil v roce 1966 herpetolog Jay Savage. Od 15. května 1989 nebyl na světě zpozorován ani jeden jedinec tohoto druhu. Podle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody je vyhynulým druhem. Její náhlé vymření může být zapříčiněno houbami chytridiomycety nebo rozsáhlou ztrátou přirozeného prostředí způsobenou změnou klimatu. Více...

Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus, dříve také Rana ridibunda) je středně velký obojživelník z čeledi skokanovití. Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti. Samci jsou velcí obvykle 12 cm, samice mohou dosáhnout i délky větší jak 16 cm. Zbarvení je velice variabilní, pohybuje se od tmavě zelené po hnědou nebo šedou, někteří jedinci mají na hřbetě a končetinách také jemné zelené proužkování. Jedinci ze středoevropské populace jsou obecně světle až tmavě zelení se světlejší hlavou a černým proužkováním na končetinách. V České republice nám hrozí záměna se skokanem zeleným a krátkonohým. Více...

Ropucha zelená (Bufo viridis) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha zelená velikostí málokdy přesáhne 8 cm. Oční duhovka je žlutá až zelenavá. Zbarvení hřbetu je bělavé s zelenými až olivovými skvrnami. Břicho je bílé až nažloutlé. V ČR i SR je v téměř souvislých oblastech, jinak je rozšířena po střední, jižní a východní Evropě a zasahuje až do Arábie a střední Asie. Mimo to žije na ostrovech západního Středomoří a v severní Africe. U nás v nížinách na vesnicích místy i hojná. Vyhýbá se chladnějším a horským oblastem. Objevuje se nejčastěji v polohách do 450 m n. m. Žije v otevřené krajině, tj. i zahradách, parcích, polích a v okolí jezírek a rybníků. Ze všech našich obojživelníků nejlépe snáší teplo a sucho. Na jaře vyhledává menší prohřáté nádrže, nevyhýbá se i větším kalužím. Provazce ropuchy zelené jsou kratší než u ropuchy obecné. Pulci se líhnou velmi rychle. Více...

Mlokovití (Salamandridae) je čeleď ocasatých obojživelníků. Mezi mlokovité patří mloci i čolci. Všichni v Česku žijící ocasatí obojživelníci patří mezi mlokovité. Na území Česka žije celkem 8 druhů mlokovitých. Mezi mlokovité celkově patří 74 druhů rozšířených po severní polokouli v Eurasii, v severním cípu Afriky a v Severní Americe. Oproti jiným ocasatým mají mlokovití poměrně drsnou kůži. Většina mlokovitých má syté a výrazné barvy typu oranžové, žluté či černé atd. Mlokovití, stejně jako ostatní ocasatí, se neumí rychle pohybovat, jako to umí žáby. Mají čtyři končetiny se čtyřmi prsty na předních a s pěti prsty na zadních končetinách. Většina mlokovitých má, stejně jako ostatní obojživelníci, stádium larvy („pulce“), při kterém žijí ve vodě. V dospělosti žije většina mlokovitých spíše na souši než ve vodě, ale jen ve stinných zákoutích a lesích. Všichni mlokovití jsou masožraví. Mnozí jsou jedovatí. Více...

Žebrovník Waltlův (Pleurodeles waltl) je mlok dorůstající 15-30 centimetrů. Vyskytuje se na Pyrenejském poloostrově a v Maroku. Tento druh žebrovníka vyhledává stojaté vody s teplotou od 15 do 24 °C. Aktivní je během celého dne, živí se nitěnkami, larvami komárů, žížalami. Přes zimu žebrovník zhruba 1 až 2 měsíce zimuje. Samička na jaře naklade 150-800 vajíček na rostliny nebo kameny. Larvy se živí napřed nálevníky a pak perloočkami. Proměna skončí za 3-5 měsíců. Při chovu v zajetí je třeba pak mladé jedince třídit podle velikosti. Více...

Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) je nejběžnějším druhem čolka v Česku. Jedná se o štíhlého čolka s drobnými končetinami a dlouhou hlavou. Pokud se vyskytuje ve vodě, jeho kůže je hladká, na souši ji má suchou a jemnozrnnou. Čolek obecný má pohlavní dimorfismus, odlišné charakteristické zbarvení pro samečka a samičku. Samečci mají světle a tmavě podélně pruhovanou hlavu, hřbet a boky kovově zelené, hnědavé s tmavými skvrnami. Při svatebním obřadu jsou barvy intenzivnější. Mezi nejnápadnější znaky patří vysoký zvlněný hřeben, který se táhne téměř po celé délce těla. Samička má obyčejně okrové nebo hnědé zabarvení s malými tmavými skvrnami. Břicho je po stranách žlutavě lesklé. Larvy jsou světle hnědavé, ploutevní lem ocasu je zakončen do špičky. Dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami. Přední nožky jsou slabé. Více...

Žáby (Anura, syn. Salientia) jsou jedním z řádů bezocasých obojživelníků. Ocas mají pouze pulci, který jim při proměně (metamorfóza) odpadává. Často mají dlouhé, dobře vyvinuté zadní končetiny, přizpůsobené ke skákání, pro žáby charakteristickému způsobu pohybu. Živí se nejčastěji hmyzem. Jejich rozmnožování je stejně jako u ostatních obojživelníků vázáno na vodní prostředí. Ve vodě se vyvíjejí jak vajíčka, tak z nich vylíhlí pulci, kteří dýchají ve vodě pomocí žaber. Z pulců se postupně vyvinou dospělé žáby, které dýchají vzduch a tím jsou na vodu vázány podstatně méně, některé druhy téměř vůbec. Přesto však nejsou ani dospělé žáby dokonale přizpůsobené životu na souši, neboť mají pouze slabě vyvinuté plíce a dýchání probíhá částečně prostřednictvím kůže, která kvůli tomu musí být tenká a vlhká, což klade vyšší nároky na vlhkost prostředí v němž žáby žijí. Největší žábou všech dob je Beelzebufo. Více...

Ocasatkovití je čeleď žab, která se vyskytuje pouze v Severní Americe. Dorůstají obvykle 2,5 až 5 cm do délky. Od všech ostatních žab se liší viditelným ocasem. Samice kladou vajíčka od května do září. Pro svou anatomickou podobnost s rodem Leiopelma čeledě Leiopelmovití (Leiopelmatidae), zařazují někteří vědci tento rod (Ascaphus) do čeledě leiopelmovitých jako další rod. Více...

Mlok dvoupruhý (zlatopásý) (Chioglossa lusitanica) je méně známý obojživelník z čeledi mlokovitých rozšířený v jihozápadní Evropě. Velmi rychle běhá díky štíhlému tělu a ocasu. Na hřbetu jsou jasně viditelné 2 žluté, zlaté nebo měděné pásy, které se spojují do jediného ocasového pásu. Pro chytání hmyzu má uzpůsobený lepkavý jazyk a velké oči. V ohrožení se zbavuje ocasu. Žije většinou pod zemí. Jedná se o zranitelný druh. Více...

Skokan hnědý (Rana temporaria) je obojživelník z čeledi skokanovití. Patří k nejhojnějším žábám střední Evropy. Areál rozšíření zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V ČR žije na celém území. Skokani hnědí mohou dorůst délky těla 10 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m a také velmi dobré plavání a potápění. romě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši. Koncem října či začátkem listopadu vyhledávají skokani zimoviště. Zimují buď na dně menších vodních nádrží (avšak s hloubkou minimálně 50 cm) nebo v mrazu prostých úkrytech v zemi. Probouzejí se časně na jaře, už když začíná odtávat led. Více...

Macarát jeskynní (vědecký název Proteus anguinus, slovinsky Človéška ríbica neboli lidská rybička) je endemický obojživelník žijící v balkánských krasových jeskyních a podzemních vodách, které mají dostatečný kontakt s povrchem, aby byl zajištěn přísun živin. Dožívá se až obvykle zhruba 70 let, odhadovaný maximální možný věk se pohybuje kolem 100 let a vydrží bez potravy až 12 let. Turisté si jej mohou prohlédnout v Postojenských jeskyních, ve Slovinsku, kde je jednou z hlavních turistických atrakcí, nebo v jeskyni Vjetrenica v Bosně a Hercegovině. Dospělci dosahují velikosti kolem 20–25 cm, včetně ocasu, vzácně mohou dorůst i 35 cm. Jako jeskynní živočich téměř ztratil pigment. Zbarvení těla je jednobarevně narůžovělé či růžovobílé. Více...

Skokanovití (Ranidae) je čeleď žab čítající 430 druhů a žijící takřka po celém světě. Vyskytují se na všech kontinentech kromě Antarktidy a na mnoha ostrovech. Mají hladkou vlhkou kůži a dlouhé silné nohy. Mezi jednotlivými zástupci skokanovitých jsou značné rozdíly ve velikosti od nejmenšího skokana lesního k největšímu veleskokanovi goliášímu, který váží až 3 kilogramy. Většina druhů kladu vejce do vody a i v dospělosti žije ve vodě či v její blízkosti. Ke skokanovitým patří také někteří z mála obojživelníků schopných žít i v brakické vodě. V Česku žije 6 druhů skokanovitých: skokan hnědý (Rana temporaria), skokan zelený (Rana esculenta), skokan ostronosý (Rana arvalis), skokan skřehotavý (Rana ridibunda), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a skokan krátkonohý (Rana lesonae). Více...

Čolek sardinský (Euproctus platycephalus) je druh obojživelníka z čeledi mlokovitých. Je to endemický druh, který žije pouze na italském ostrově Sardinie.

Přirozeným prostředím tohoto druhu jsou lesy a křovinatá území středomořského typu, řeky, sladkovodní bažiny, vnitrozemské krasové oblasti, jeskyně a rybníky. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Více...

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita, starší název Bufo calamita) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením. Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Litvy. Dává přednost lehčím půdám, protože přezimuje zahrabaná ve velké hloubce – až dva metry; i přes den se ráda zahrabává do vlhkého písku, má na zadních chodidlech výraznou lištu. Konečky prstů má tmavé. Černá, šedě skvrnitá vajíčka v dlouhých řadách klade do vysychajících tůní, proto je jejich vývoj velmi rychlý. Sameček tohoto druhu má rezonanční měchýřek a jeho hlas se podobá trylku ropuchy zelené, je však nenápadnější. Ropucha je odolná vůči suchu, proto ji někdy, hlavně v křovinách, zastihneme i přes den. Skoro půl roku tráví v nehybném stavu, zahrabává se na zimovišti už v září či v říjnu a opouští jej v březnu, někdy až v dubnu. Jako všechny ropuchy dospívá až třetím nebo čtvrtým rokem. Více...

Pulec je žabí larva, v širším pojetí také označení pro larvy všech obojživelníků. Vyznačuje se vnějšími keříčkovitými žábrami, které se postupně přesouvají dovnitř těla. Žije jen v čistých sladkých vodách. Obvykle jde o býložravce, který se živí vodními rostlinami a prvoky. Ve střevě má spirální řasu uzpůsobenou k trávení. V drsných a nepříznivých podmínkách se z něho však může stát masožravec, případně dochází ke kanibalismu. Stává se častou potravou jiných živočichů. V prvních dnech svého života je pulec vyživován ze žloutkového váčku. Po prolomení úst se už může živit rostlinnou potravou. Zprvu je pulec beznohý, později mu narostou zadní a pak přední končetiny. Ocas se stále zmenšuje. Vnější žábry přerůstá kožní záhyb. Místo amoniaku začíná vylučovat močovinu. Zahajuje také tvorbu hemoglobinu. Po několika měsících se z pulce stává dospělá žába. Více...

Ropuchovití (Bufonidae) je čeleď žab rozšířena téměř na všech místech země kromě Antarktidy, Grónska, Nové Guiney, Madagaskaru, Austrálie a Nového Zélandu. Ropuchovití dosahují délky 2-23 cm. Tělo je zavalité, hlava široká, končetiny krátké. Drsná kůže je často pokryta bradavicemi. Za hlavou se nacházejí výrazné příušní žlázy. Některé druhy rodu Atelopus jsou štíhlejší s delšími končetinami. Zbarvení těla je hnědé, zelené, černé a žluté; žáby rodu Atelopus jsou někdy velmi pestrobarevné. Dospělí jedinci žijí na souši. Samice většiny druhů snášejí vejce do vody. U některých druhů je přímý vývoj. Více...

Ropuška baleárská (Alytes muletensis, také Baleaphryne muletensis) je žába z čeledi pestrankovití (Discoglossidae) a rodu ropuška (Alytes). Druh popsal Borja Sanchíz a Rafel Adrover v roce 1977 na základě fosilií, přičemž se myslelo, že druh vyhynul v období pleistocén asi před 2000 lety, avšak populace byla objeveny v roce 1980. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je hodnocena jako zranitelný druh. Druh je chráněn již od roku 1980 a je nezákonné jeho odchycení, držení či usmrcení a zapsán ve všech mezinárodních úmluvách podepsaných Španělskem. Vyskytuje se v Chráněné krajinné oblasti Tramuntana. Roku 2002 se zaniklé organizaci The Balearic Government and Jersey Wildlife Preservation Trust podařila reintrodukce 10 populací tohoto druhu, nová chovná stanice vznikla na Mallorce. Více...

Čolek velký (Triturus cristatus) je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou brobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase. Více...

Rezonanční měchýřek je pružná biomembrána, kterou má většina žabích samečků. Obvykle slouží k zesilování jejich skřehotavého volání, zejména v období námluv. Přítomnost či rozvoj rezonančního měchýřku je u většiny žabích druhů jedním z vnějškových znaků sloužících k určení samečků. Měchýřky jsou umístěny buď jako párové po obou stranách hlavy (skokani), nebo jen jeden velký v ústní dutině (rosničky a ropuchy zelené).

Rezonanční měchýřek se do ústní dutiny žab otevírá štěrbinou po každé straně jazyka. Pro vydání zvuku žába naplní vzduchem plíce a uzavře ústa i nos. Vzduch je pak z plic vypouštěn přes hrtan do rezonančního měchýřku. Rozechvěné hlasivkové vazy v hrtanu vydávají zvuk, který uvnitř měchýřku rezonuje. Tím se zvuk zesiluje, čímž se zvyšuje jeho slyšitelnost. Proudění vzduchu mezi plícemi a rezonančním měchýřkem je ovládáno svalstvem. Více...

Axolotlovití (Ambystomatidae) je čeleď řádu axolotli. Tato čeleď čítá asi třicet druhů. Přirozeně se axolotlové vyskytují v oblasti od jihovýchodní Aljašky a jižního Labradoru po jižní okraj Mexické plošiny. Tito živočichové jsou výjimeční způsobem života, některé druhy totiž nedospívají, jiné dospívají za určitých podmínek a některé dospívají vždy. Některé druhy jsou schopny se rozmnožovat i v larválním stádiu. Rozmnožují se lepením vajíček o průměru 3 mm na vodní rostliny. Výrazným prvkem jsou u larev keříčkovité žábry, ty však při proměně v dospělce mizí. Při změně stádia se mění i zbarvení, tvar těla a ocasu. Více...

Velemlok japonský (Andrias japonicus) je velký obojživelník, druhý největší velemlok na světě. Jedná se o japonský endemitní druh. Do Evropy byl poprvé dovezen Philipp Franz von Sieboldem v roce 1820. Má zavalité tělo dlouhé 1,5 m se širokou a plochou hlavou a s malými nozdrami. Čich mu umožňuje dobře vyhledat kořist. Čelisti jsou silné, ocas je krátký a zploštělý. Dorůstá velikosti až 150 cm.Více...

Kuňka obecná, někdy také nazývaná pro své zbarvení břicha kuňka ohnivá (Bombina bombina, Linné 1761) je ohroženým druhem žab ČR.

Dorůstá délky 4,5–5 cm. Tělo je zploštělé a končetiny relativně krátké. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu, vzácněji olivově zelené s tmavými skvrnami. Jsou rozmístěny pravidelně a symetricky. S různou intenzitou se objevuje i zelená kožní skvrna v týlu. Toto zbarvení žábu dokonale maskuje. Kožní bradavky jsou zakončené tupě s načernalou masou na povrchu. Hlavu má malou, okrouhlou a zakončenou poněkud ostřeji než je tomu u kuňky žlutobřiché. Chybí jí vnější ušní bubínek. Oči jsou vystouplé se srdčitou zornicí. Opačný efekt než hřbet vyvolává břišní strana. Méně než 50 % plochy břicha je pokryto žlutými, oranžovými až červenými skvrnami a četnými bílými tečkami.

Kuňka má zvláštní obranný prvek. Během ohrožení se převrátí na záda zvláštním kolébavým pohybem, čímž dojde k odkrytí jejího oranžového břicha, které působí jako výstraha pro predátora. Pohlavní rozdíly jsou minimální. Samci mají vyvinutý párový podhrdelní rezonanční měchýřek, dále zrohovatělé plošky na prstech a předloktích předních končetin. Slouží k uchycení partnerky během rozmnožování. Její hlas zní jako „u“ nebo „unk“. Jedná se o pravidelné jednotvárné jednoslabičné kuňkání, které můžeme slyšet ve dne i v noci (sekundový interval). Pulci obou druhů kuněk mají dýchací otvor (spiraculum) na břiše. Tím se liší od pulců všech ostatních druhů našich žab. Více...

Salamandra (česky mlok) je rod obojživelníků z čeledi mlokovití (Salamandridae). Zástupci tohoto rodu žijí v Evropě, Severní Africe a na Blízkém východě, tvoří šest dobře vymezených druhů s konkrétními geografickými areály výskytu (s výjimkou mloka skvrnitého, který zřejmě po skončení poslední doby ledové rekolonizoval Evropu). Více...

Rosničkovití (Hylidae) je čeleď žab. Rosničkovití jsou rozšířeni v Eurasii, severní Africe, Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Nové Guineji. Dosahují délky 1,6 - 9 cm. Mají ploché štíhlé tělo a dlouhé končetiny, často s plavací blanou mezi prsty. Většina druhů má na koncích prstů disky. Zbarvení těla je často zelené nebo hnědé, některé druhy jsou intenzivně skvrnité. Žijí většinou na stromech a v keřích. Většina druhů snáší vejce do vody, některé leží nad vodou. Jiné druhy mají přímý vývoj. U určitých druhů se zaznamenala rodičovská starostlivost. Více...

Mlok bradavičnatý (Calotriton asper nebo Euproctus asper) je druh obojživelníka z čeledi mlokovití. Tento druh je rozšířený v Andoře, Francii a ve Španělsku. Žije zejména ve výškách od 700 do 2500 m n. m. Přirozeným biotopem tohoto druhu jsou mírně lesy, řeky, sladkovodní jezera, sladkovodní bažiny, krasové oblasti a jeskyně. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Více...

Čolek hranatý (Lissotriton helveticus) je druh čolka z rodu Lissotriton. Je nápadný vyvinutými postranními hřbetními lištami které působí, že jeho tělo vypadá v průřezu hranatě, odtud jeho české druhové jméno „hranatý“. Centrem výskytu tohoto ocasatého obojživelníka je především západní Evropa, kde se vyskytuje na severu Španělska a Portugalska, ve Francii, Velké Británii, Belgii, Švýcarsku a Německu. Jeho teritorium směrem na východ okrajově zasahuje i na území České republiky, kde jsou nevelké lokality s jeho výskytem soustředěné do okolí města Kraslice v okrese Sokolov, které ležící v česko-německém příhraničí. Více...

V závislosti na teplotách a době pobytu v povětří jsou dopadlé žáby popisovány jako překvapené, avšak zdravé, byly ale zaznamenány případy žab umrzlých, nebo dokonce zamrzlých v ledu, svědčící o výškách, do nichž mohou větry zvířata vynést. Více...

Scaphiopodidae je čeleď žab, která se vyskytuje na jihu Kanady, po celém území USA a na severu Mexika.

Jsou to suchozemské žáby s krátkýma nohama a zakulaceným tělem. Nohy jsou dobře přizpůsobené pro hrabání. Jejich barva kůže, která může být tmavě hnědá, tmavě zelená nebo šedá, jim poskytuje dobré maskování. Více...

Mantela žlutavá (Mantella crocea) je žába patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella), dle Mezinárodního svazu ochrany přírody hodnocena jako ohrožený druh. Velikost areálu rozšíření je pravděpodobně menší než 500 km² a počet jedinců klesá. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí, například těžba dřeva, urbanizace či šíření blahovičníků. Mimo to je možné, že jsou žáby sbírány lidmi za účelem obchodu, avšak nebylo to nikdy prokázáno. Druh podle průzkumů neobývá žádnou chráněnou oblast, je ale pravděpodobné, že jej lze najít v Parc National de Mantadia a Réserve Naturelle Integrale de Zahamena. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin chrání mantelu žlutavou ve druhé příloze. Více...

Skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae, Rana lessonae), někdy také skokan menší, je obojživelník z čeledi skokanovití rozšířený na území Evropy.

Skokana krátkonohého řadíme spolu se skokanem zeleným a skokanem skřehotavým mezi zelené skokany. Z těchto druhů je velikostně nejmenší. Tělo dosahuje délky 4-5 cm, vzácně až 9 cm. Zadní nohy jsou kratší a neumožňují mu daleké skoky. Zbarvení hřbetní strany přechází od světle až po sytě zelenou. Středem hřbetu prochází pruh, který může být světlejší než okolí. Může mít až žlutavý nádech. Místy se mohou objevovat hnědé i černé skvrny. Břišní strana má krémový nádech. Zvukové měchýřky umístěné v hlavové části mohou svou bílou až krémovou barvou působit nápadně. Skokana menšího můžeme lehce zaměnit se skokanem zeleným či skřehotavým. Tyto druhy mezi sebou hybridizují.

Živí se převážně drobnými bezobratlými, jako je hmyz nebo menší měkkýši. Je schopný ulovit i menšího obratlovce. Když číhá na kořist, sedí a nehýbe se. Potom, co se dostane do dostatečné blízkosti, lapne ji velmi rychle. Více...

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk