Pontiacovo povstání - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Pontiacovo povstání
 ...
Pontiacovo povstání
Pontiac hovoří ke shromážděným Indiánům na slavné poradě z 27. dubna 1763
Pontiac hovoří ke shromážděným Indiánům na slavné poradě z 27. dubna 1763

Trvání17631766
MístoOblast Velkých kanadských jezer, údolí Ohia
Výsledeknerozhodně
Strany
Volná aliance indiánských kmenů Britská říše, kolonisté
Velitelé
Pontiac
Guyasuta
Charlot Kaské
Jeffrey Amherst
Henry Bouquet
Thomas Gage
Síla
~3500 bojovníků[1] ~3000 vojáků[2]
Ztráty
~200 bojovníků zabito,
neznámé množství mrtvých v důsledku
nemocí
450 vojáků zabito,
2000 civilistů zabito nebo zajato,
4000 civilistů vyhnáno

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pontiacovo (počeštěně Pontiakovo) povstání (také Pontiacova válka, vzpoura nebo spiknutí) byla válka zahájená v roce 1763 volnou konfederací indiánských kmenů a skupin z oblasti Velkých kanadských jezer, Illinois a Ohia. Indiáni se postavili proti politice Velké Británie v tomto regionu po britském vítězství ve francouzsko-indiánské válce (17541763). Bojovníci z mnoha různých kmenů se připojili k povstání, aby se pokusili vyhnat britské vojáky a osadníky z území, které Britové získali po sedmileté válce. Válka byla pojmenována po ottawském náčelníkovi Pontiacovi, nejvýznamnějšímu z domorodých vůdců zapojených do konfliktu.

Konflikt začal v květnu 1763, kdy domorodí Američané nespokojení s politikou britského generála Jeffreyho Amhersta napadli množství britských pevností a osad. Osm pevností bylo zničeno, stovky vojáků a kolonistů zabity nebo zajaty, mnoho dalších muselo uprchnout. Nepřátelství bylo zastaveno poté, co akce britské armády v roce 1764 vedly k mírovým jednáním během následujících dvou let. Indiáni nebyli schopni Brity vyhnat, povstání však přesto donutilo britskou vládu změnit politiku, která válku vyprovokovala.

Boje na severoamerické hranici se vyznačovaly brutalitou, zabíjením zajatců, střílením civilistů a dalšími krutostmi. V jednom z nejznámějších incidentů války se britští důstojníci z pevnosti Pitt pokusili infikovat obléhající Indiány neštovicemi pomocí virem zamořených dek. Krutost a proradnost projevená v tomto konfliktu byla obrazem rostoucí rasové bariéry mezi evropskými kolonisty a domorodci. Britská vláda se pokusila zabránit dalšímu rasovému násilí vydáním tzv. Royal Proclamation v říjnu 1763, čímž měla být vytvořena trvalá hranice mezi kolonisty a domorodci. Tato „linie“ se ukázala jako velmi nepopulární mezi osadníky a byla jednou z příčin vypuknutí americké revoluce.

Název války

Pontiac na představě z 19. století. Skutečné zobrazení Pontiaca není známo.[3]

Konflikt je pojmenován po svém nejslavnějším účastníkovi ottawském náčelníkovi Pontiacovi. Občas se také nazývá Pontiacova válka či vzpoura. Původní název pro válku zněl Kiyasutova a Pontiacova válka, přičemž Kiyasuta bylo alternativní pojmenování pro Guyasutu vlivného náčelníka Seneků-Mingů.[4] Po roce 1851, kdy byla publikována práce Francise Parkmana „Pontiac's Conspiracy“, byla válka obecně známa jako Pontiacovo spiknutí.[5] Parkmanova vlivná kniha, jež se na dlouhou dobu stala „definitivním“ dílem o této válce, se stále vydává.[6] Někteří historikové 20. století tvrdili, že Parkman nadhodnotil rozsah Pontiacova vlivu, tudíž je zavádějící pojmenovat po něm válku. Například v roce 1988 napsal Francis Jennings: „V Parkmanově zakalené mysli stál za spiknutími z divočiny jeden divošský génius – ottawský náčelník Pontiac – a tak se podle něj jednalo o Pontiacovo spiknutí. Ale Pontiac byl jen místním ottawským válečným náčelníkem v „hnutí odporu“ zahrnujícím mnoho kmenů.“[7] Historikové vymýšleli i alternativní pojmenování, ale nazývání konfliktu známými jmény převažuje, přičemž asi nejčastěji se používá pojem Pontiacova válka. Pontiacovo spiknutí se nyní užívá spíše výjimečně.[8]

Původ

V desetiletích před Pontiacovým povstáním se Francie a Spojené království účastnily série válek v Evropě i v Americe. Nejrozsáhlejší z nich byla celosvětová sedmiletá válka v Americe zvaná francouzská a indiánská válka. V ní Francie přišla o svou severoamerickou kolonii zvanou Nová Francie, jež přešla do rukou Velké Británie. Tato válka v Severní Americe de facto skončila poté, co britský generál Jeffrey Amherst dobyl v roce 1760 Montreal.[9] Britské jednotky poté obsadily množství původně francouzských pevností a tvrzí v Ohiu a oblasti Velkých kanadských jezer. Dokonce již před oficiálním ukončením války mírovou smlouvou z Paříže v roce 1763, začala britská koruna zavádět změny vedoucí k lepšímu spravování rozsáhlého dobytého severoamerického území. Zatímco Francouzi dlouho pěstovali spojenecké vazby s mnohými domorodými etniky, Britové začali s těmito Indiány jednat jako s poraženými a podmaněnými lidmi.[10] Domorodcům, kteří byli spojenci Francouzů, se britská okupace a hlavně jejich politika samozřejmě nezamlouvala.

Zúčastněné kmeny

Jezerní Indiáni z kmene Sauků a Foxů na obraze Karla Bodmera z roku 1833

Domorodci, kteří se zapojili do Pontiacova povstání, žili na území, jež se v dobách Nové Francie nazývalo „pays d'en haut“ (horní země, šlo de facto o oblast Velkých jezer a přilehlé území směrem na západ a jih) a jež si až do roku 1763 nárokovala Francie. Místní Indiáni pocházeli z mnoha různých kmenů. Název kmen vyjadřoval spíše jazykovou a etnickou než politickou jednotku. Žádný náčelník nemohl mluvit za celý kmen a žádný kmen nejednal zcela jednotně. Například Ottawové nešli do války jako kmen, část náčelníků se rozhodla pro boj, část zůstala stranou.[11] Kmeny z oblasti pays d'en haut je možno rozčlenit do tří základních skupin. První skupinu tvoří kmeny z oblasti Velkých jezer: Ottawové, Odžibvejové, Potawatomiové, Saukové a část Hurónů. Tato etnika žila dlouho v úzkém kontaktu s Francouzi, obchodovala s nimi a dokonce navzájem uzavírali manželství. Jezerní kmeny byly pobouřeny, když se najednou ocitly pod britskou nadvládou. Když britská posádka převzala pevnost Detroit (Francouzi ji nazývali Fort Pontchartrain du Detroit) od Francouzů v listopadu 1760, místní domorodci je upozornili, že „tuto zemi dal Bůh Indiánům.“[12]

Druhá skupina zahrnovala etnika z oblasti Illinois. Jednalo se o kmeny Illinois, Miami, Wea, Kickapoo, Mascouten, Piankashaw a některé další skupiny.[13] Stejně jako jezerní kmeny byli tito lidé po dlouhou dobu v úzkém kontaktu s Evropany. Během války nebyli Britové schopni vojensky si podmanit tuto oblast a tak místní kmeny byly posledními, kteří se s Brity usmířily.[14]

Třetí skupinu tvořily kmeny z Ohia: Lenapové neboli Delawarové, Šóníové (Shawnee), Wyandoti (etnikum vzniklé sloučením Hurónů, Petunů a Neutrálů po rozprášení Irokézy v polovině 17. století) a Mingové (v podstatě odnož irokézských Seneců). Většina z nich přišla do údolí Ohia, aby unikla nadvládě Britů, Irokézů, Francouzů, případně z jiných důvodů.[15] Na rozdíl od prvních dvou skupin neměli tito domorodci žádný zvláštní vztah k Francouzům a bojovali na jejich straně v předchozí válce hlavně proto, že chtěli vyhnat Brity.[16] Uzavřeli s Brity separátní mír poměrně rychle (Smlouva z Eastonu z roku 1758), neboť si mysleli, že Britové po válce údolí Ohia opustí. Nicméně po odchodu Francouzů, když Britové začali naopak posilovat pevnosti v oblasti, se „ohijští“ Indiáni rozhodli jít v roce 1763 do nové války za účelem Brity vyhnat.[17] Mimo pays d'en haut hrála důležitou úlohu vlivná Irokézská liga či konfederace. Její větší část se však Pontiacovy války nezúčastnila, protože měla alianci s Brity zvanou Covenant Chain (přibližný překlad by zněl Řetěz úmluvy či spojenectví). Nicméně nejzápadnější irokézský kmen Senecové byl s touto aliancí nespokojen. Již v roce 1761 vyslali Senecové válečná poselství k jezerním a „ohijským“ kmenům a vyzvali je, aby se sjednotili a společně vyhnali Brity. Když pak válka skutečně vypukla, mnoho Seneků se rychle zapojilo do bojů.[18]

Amherstova politika

Politika generála Jeffreyho Amhersta, britského hrdiny sedmileté války, přispěla k vypuknutí povstání

Generál Jeffrey Amherst, velitel britských vojsk v Severní Americe, měl hlavní podíl na vytváření nejen vojenské ale i obchodní politiky vůči domorodým Američanům. Amherst se domníval, že poté, co Francie vypadla ze hry, domorodci nebudou mít na výběr a přijmou britskou vládu. Nevěřil, že by se vzmohli na jakýkoli vážný odpor vůči britské armádě. Proto z 8 000 vojáků jimž v Severní Americe velel, se jich jen 500 nacházelo v oblasti, kde následně vypukla válka.[19] Amherst a jeho důstojníci jako například major Henry Gladwin, velitel pevnosti Detroit, se jen velmi málo snažili skrývat své pohrdání Indiány. Domorodci si často stěžovali, že se k nim Britové chovali jako k otrokům nebo psům.[20] Další nespokojenost domorodců pramenila z Amherstova rozhodnutí z února 1761 zastavit rozdávání darů. Instituce darů byla nedílnou součástí vztahu mezi Francouzi a kmeny z pays d'en haut. Dávání darů patřilo mezi základní domorodé zvyklosti s výrazným symbolickým poselstvím. Francouzi obvykle distribuovali evropské zboží jako pušky, nože, oblečení, sekery, případně tabák vesnickým náčelníkům, kteří ho přerozdělovali mezi své lidi. Tím náčelníci posilovali svůj vliv v kmeni a mohli tak lépe udržovat spojenectví s Francouzi.[21] Amherst to však považoval za způsob podplácení, které v podstatě nemá význam: „Služby mají být odměňovány...ale kupovat si dobré chování ať už indiánů, či kohokoli jiného – tomu nerozumím. Když se lidé jakékoli rasy chovají špatně, musejí být potrestáni, nikoli upláceni...“[22] Navíc byl tlačen k tomu, aby co nejvíce snižoval výdaje, které již nemusely být vynakládány na válečné účely. Mnoho domorodců se na tuto politiku dívalo jako na formu urážky a znamení toho, že na ně Britové pohlížejí jako na podmaněné lidi a ne jako na spojence.[23]

Amherst také omezil množství munice a střelného prachu, které obchodníci mohli Indiánům prodat. Zatímco Francouzi dlouhou dobu dodávali tolik válečného materiálu, kolik domorodci potřebovali, Amherst Indiánům nevěřil, zvláště po anglicko-čerokíjské válce z roku 1761, v níž Čerokíové pozvedli zbraně proti svým dřívějším britským spojencům. Válečné úsilí Čerokíů nakonec zkolabovalo v důsledku nedostatku střelného prachu, a tak Amherst doufal, že případným budoucím vzpourám může být zabráněno, když se domorodcům omezí přísun střelného prachu. Toto rozhodnutí však přineslo další nespokojenost a potíže, protože prach a munice se pro domorodé muže staly nutným prostředkem při zajišťování obživy pro své rodiny a získávání kožešin pro obchod. Mnoho Indiánů začalo věřit, že Britové se proti nim chystají na válku a snaží se je odzbrojit. Sir William Johnson, pověřenec koruny pro indiánské záležitosti, se pokusil Amhersta varovat ohledně nebezpečí z těchto opatření plynoucích, ale bezvýsledně.[24]

Země a náboženství

Setkání Majora Henryho Gladwina, velitele pevnosti Detroit, a Pontiaca. Představa z roku 1901

Otázka území také patřila mezi důvody nastávající války. Zatímco Francouzů bylo relativně málo, navíc jen malá část z nich byli sedláci, záplava britských osadníků, zdá se, nebrala konce. Šóníové a Delawarové byli v podstatě do Ohia odsunuti z východu britskými kolonisty, což přispělo k jejich rozhodnutí pro válku. Na druhou stranu kmeny z oblasti Velkých jezer a Illinois prakticky nepociťovaly problém bělošského osídlení, avšak věděly o zkušenostech kmenů z východu. Historik Gregory Dowd tvrdí, že většina domorodců bojujících v Pontiacově povstání nebyla bezprostředně ohrožena ztrátou svého území v důsledku rozpínání bělošského osídlení a historikové tak nadhodnotili britskou koloniální expanzi jako příčinu války. Dowd věří, že přítomnost, chování a politika britské armády, kterou Indiáni považovali za ohrožení a zdroj urážek, byly důležitějšími faktory.[25] K rozhodnutí pro válku také přispělo náboženské obrození, které se mezi domorodci rozšířilo na začátku 60. let 18. století. Hnutí vyvěralo z nespokojenosti s Brity, z nedostatku potravin a stále přítomných epidemií. Nejvlivnějším osobností obrození byl Neolin, známý též jako delawarský prorok, který Indiány vyzýval, aby se stranili evropského zboží, alkoholu a zbraní. Šlo o směs křesťanství a domorodých tradic. Neolin tvrdil, že Velký duch (Pán života) je nespokojen s tím, že Indiáni přebírají zlozvyky bílého muže a že Britové představují hrozbu pro jejich holou existenci. „Pokud mezi sebou strpíte Brity,“ hlásal Neolin, „jste mrtví muži. Nemoci, neštovice a jejich jed (alkohol) vás zcela zničí.“[26] Šlo o mocné poselství pro lidi, jejichž svět měnily síly, které se zdály být mimo kontrolu.[27]

Vypuknutí války, 1763

Příprava na válku

Guyasuta, náčelník Seneků-Mingů, jeden z vůdců povstání

Ačkoli boje začaly až roku 1763, zvěsti o tom, že nespokojení domorodci plánují útok, se k Britům donesly už roku 1761. Senekové z Ohia neboli Mingové rozeslali válečné wampumové pásy, které vyzývaly ostatní kmeny zformovat konfederaci a vyhnat Brity. Mingové vedení náčelníky Guyasutou a Tahaiadorisem byli obklíčeni britskými pevnostmi a cítili se znepokojeni.[28] Podobné válečné pásy poslali i domorodci od Detroitu a z Illionois.[29] Indiáni však nebyli jednotní a někteří domorodci žijící u Detroitu informovali britského velitele o seneckém záměru.[30] Poté, co William Johnson zorganizoval velké setkání s indiánskými kmeny v Detroitu v září 1761, podařilo se udržet křehký mír. Ale válečné pásy nepřestávaly kolovat.[31] Násilí vypuklo až poté, když se domorodci začátkem roku 1763 dozvěděli, že Francouzi definitivně přepouští pays d'en haut Britům.[32] Válka začala u pevnosti Detroit pod vedením Pontiaca a rychle se rozšířila na rozsáhlé území. Domorodci napadli 10 pevností z toho 8 dobyli. Francis Parkman ve svém Pontiacově spiknutí popisuje tyto útoky jako koordinované operace naplánované Pontiacem.[33] Parkmanova interpretace je dobře známa, ale jiní historikové argumentují neexistencí jasných důkazů, že by tyto útoky byly součástí nějakého velkého spikleneckého plánu.[34] Historik Wilbur Jacobs podpořil Parkmanovu tezi, že Pontiac válku plánoval dopředu, ale protestoval proti používání slova „spiknutí“, neboť svádí považovat domorodé stížnosti za neoprávněné.[35] V současnosti převládá mezi badateli názor, že válka postupovala nikoli jako předem naplánovaná akce, ale boje propukaly až poté, co se rozšířily zprávy o Pontiacových akcích u Detroitu, což inspirovalo nespokojené domorodce, aby se připojili. Útoky na britské pevnosti neprobíhaly současně: většina Indiánů z Ohia vstoupila do bojů až téměř měsíc po zahájení Pontiacova obléhání Detroitu.[36] Parkman rovněž věřil, že válku tajně podněcovali francouzští kolonisté. Tato domněnka bylo široce rozšířena mezi britskými představiteli, ale současní historikové pro ni nenašli žádné důkazy. Je možné, že svou roli v tom sehrál i fakt, že v indiánských vesnicích stále kolovaly francouzské wampumové válečné pásy ze sedmileté války. Ve skutečnosti to bylo spíše naopak. Domorodci se, podle některých historiků, snažili přizvat Francouze k boji. Pontiac a další indiánští náčelníci často hovořili o brzkém návratu Francouzů k moci a o znovuoživení francouzsko-indiánské aliance. Pontiac dokonce ve své vesnici vyvěsil francouzskou vlajku. To vše zřejmě mělo inspirovat Francouze, aby se připojili k boji proti Britům. Ačkoli někteří francouzští kolonisté a obchodníci povstání podporovali, válka byla iniciována a vedena Indiány, kteří měli své – nikoli francouzské – důvody.[37]

Obléhání Detroitu

Obléhání Detroitu na obraze Frederica Remingtona

Dne 27. dubna 1763 mluvil Pontiac na domorodé poradě konané asi 16 km od Detroitu. Využil i Neolinovo učení a přesvědčil množství ottawských, ojibwejských, potawatomiských a huronských válečníků, aby se připojili k jeho plánu dobýt pevnost Detroit.[38] 1. května pak Pontiac a 50 Ottawů navštívili pevnost, aby obhlédli sílu posádky (cca 120 mužů).[39] Podle francouzského kronikáře pronesl na druhé poradě tato slova:

„Je pro nás důležité, mí bratři, vypudit z naší země tento národ, kterému jde jen o to nás zničit. Vy i já vidíme, že už nemůžeme získávat věci pro naše potřeby, tak jak se to dělo za našich bratrů Francouzů... Proto, mí bratři, musíme přísahat na jejich zničení a již déle nečekat. Nic nám v tom nemůže zabránit; jich je málo a my to můžeme dokázat.“[40]

Pontiac doufal, že Detroit získá lstí. 7. května přišel do pevnosti spolu s 300 muži, kteří nesli ukryté zbraně. Britové se o plánu dozvěděli – dodnes se přesně neví od koho – a byli na případný útok připraveni.[41] Pontiac musel zvolit jinou strategii. Po krátké poradě pevnost opustil a o dva dny později zahájil její obléhání. Jeho bojovníci zabili všechny britské vojáky a osadníky, které nalezli mimo pevnost, včetně žen a dětí.[42] Jeden z vojáků byl rituálně sněden, v souladu se zvyklostmi jezerních kmenů.[43] Násilnosti se omezily na britskou populaci, Francouzi byli necháni na pokoji. Postupně se k obléhání připojilo více než 900 bojovníků z šesti různých kmenů. 28. května se k Detroitu přiblížil zásobovací konvoj. Jeho posádka neměla tušení, že pevnost je v obležení. Utábořila se u Point Pelee (asi 60 km od Detroitu) a zbudovala si tábor. Ten však přepadlo asi 200 indiánských válečníků, přičemž zabili či zajali 61 Angličanů. Indiáni vzali zajatce k Detroitu, kde je umučili a jejich těla naházeli do řeky, tak aby plula podél pevnosti.

Pevnosti, bitvy a kmeny Pontiacovy války

Koncem července nicméně Britové obdrželi posily. Hned poté se pokusilo 250 červenokabátníků o překvapivý útok na Pontiacův tábor. Indiáni však byli připraveni (zřejmě je upozornili Francouzi) a porazili útočníky v bitvě u Bloody Run (Krvavý útěk) 31. července 1763. Britové ztratili asi 20 vojáků a dalších 34 jich bylo zraněno, přičemž ztráty Indiánů byly asi třetinové. Přes tyto úspěchy se situace u Detroitu pro Pontiaca nevyvíjela dobře. Posádka pevnosti nejevila ochotu ke kapitulaci a Pontiacovi scházely jakékoli obléhací zbraně, které by mohly Detroit reálně ohrozit. Náčelníkův vliv začal upadat. Domorodí bojovníci postupně odcházeli, někteří dokonce uzavřeli před odchodem mír s Brity. 31. října 1763, když definitivně zjistil, že mu Francouzi z Illinois nepřijdou na pomoc, zrušil Pontiac obléhání a přesunul se do oblasti řeky Maumee, kde pokračoval ve svém úsilí podnítit odpor proti Britům.[44]

Dobytí malých pevností

Replika opevněného domu z Fort Ouiatenon

Předtím, než se Britové vůbec dozvěděli o Pontiacově obléhání Detroitu, dobyli Indiáni 5 malých pevností během série útoků mezi 16. květnem a 2. červnem.[45] První padla Fort Sandusky, malá tvrz na pobřeží Erijského jezera. Tvrz byla postavena na přímý rozkaz generála Amhersta v roce 1761, navzdory námitkám místních Wyandotů, kteří velitele pevnůstky dokonce v roce 1762 upozornili, že ji brzy vypálí.[46] 16. května 1763 se skupina Wyandotů pod záminkou jednání dostala do pevnosti. Zajali velitele a zabili 15 vojáků. Britští obchodníci, kteří se v pevnůstce nacházeli, byli rovněž zabiti.[47] Šlo o první z asi stovky obchodníků, které Indiáni zabili na začátku války.[48] Mrtví byli skalpováni a pevnůstka – jak již dříve Wyandoti varovali – byla spálena.[49] Fort St. Joseph (Michigan) potkal osud podobný Fort Sandusky. 25. května ji Indiáni (Potawatomiové) stejnou metodou dobyli, velitele zajali a 15 mužů posádky pobili.[50] Fort Miami (Indiana) přišla na řadu jako třetí. 27. května byl velitel pevnosti vylákán ven svou indiánskou milenkou a zastřelen bojovníky Miamiů. Devítičlenná posádka se vzdala poté, co tvrz obklíčili Indiáni.[51] V Illinois dobyli 1. června 1763 Fort Ouiatenon (Indiana) bojovníci Weaů, Kickapů a Mascoutenů. Provedli to tak, že vylákali celou posádku pevnosti na venkovní poradu a bez krveprolití ji zajali. Domorodci v okolí pevnůstky Ouiatenon měli dobré vztahy s britskou posádkou, ale Pontiacovi emisaři je přesvědčili k útoku. Válečníci se dokonce omlouvali veliteli a tvrdili, že „se jednalo o povinnost vůči jiným národům to učinit.“[52] Na rozdíl od jiných pevností, v Ouiatenonu nebyli britští zajatci zabiti.[53]

Indiáni hrají stickball, obraz George Catlina z 19. století


Pátou pevností, která padla, byl Fort Michilimackinac (Michigan). Jednalo se o největší z pevností dobytých lstí. 2. června 1763 předstírali místní Ojibwejové zápas ve stickballu (předchůdce lakrosu) s hostujícími Sauky. Vojáci přihlíželi hře, tak jako obvykle. Hráči náhle prohodili míč otevřenou branou pevnosti. Týmy spěchaly dovnitř, kde náhle popadly zbraně propašované domorodými ženami. Došlo k bitce, při níž bylo zabito 15 mužů z 35členné posádky. Pět dalších Indiáni později umučili.[54]

Během druhé vlny útoků v polovině června dobyli Indiáni tři pevnosti v Ohiu. Fort Venango (Pennsylvania) získali 16. června 1763 Senekové. Celá dvanáctičlenná posádka byla zabita na místě, s výjimkou velitele, který musel sepsat stížnosti Seneků. Poté ho upálili u kůlu.[55] Fort Le Boeuf (Pensylvánie) byla napadena 18. června, pravděpodobně těmi stejnými Seneky, kteří zničili Fort Venango. Většina dvanáctičlenné posádky unikla do Fort Pitt.[56] Osmá a poslední pevnost, kterou Indiáni dobyli, byla Fort Presque Isle (Pensylvánie) V noci 19. června 1763 ji obklíčilo asi 250 Ottawů, Ojibwejů, Wyandotů a Seneků. Po dvoudenním obléhání – Indiáni si počínali velmi zkušeně, zbudovali si zákopy, ostřelovali pevnost jak z pušek tak zapálenými šípy – se posádka pevnosti čítající 30-60 mužů vzdala za příslib volného odchodu do pevnosti Pitt.[57] Většina však byla zabita, hned poté, co vyšla z pevnosti.[58]

Obléhání Fort Pitt a užití neštovicemi nakažených dek

Fort Pitt na plánu z konce 18. století. Tuto pevnost postavili Angličané v roce 1759 v těsné blízkosti původní francouzské Fort Duquesne. Šlo o mohutnou cihlovou pečlivě zbudovanou stavbu.

Kolonisté v západní Pensylvánii prchali do bezpečí pevnosti Pitt poté, co se dozvěděli o vypuknutí války. Uvnitř se shromáždilo téměř 550 lidí, včetně více než 200 žen a dětí.[59] Simeon Ecuyer, velitel pevnosti švýcarského původu napsal: „Je zde tak přelidněno, že se obávám epidemie...; neštovice jsou mezi námi.“[60] Indiáni, převážně Delawarové, zaútočili 22. června 1763. Nicméně pevnost se ukázala příliš mohutnou, než aby ji získali přímým útokem a návrhy na kapitulaci posádka odmítla. V červenci začalo obléhání. Mezitím válečníci Delawarů a Šóníů podnikali výpravy hluboko na území Pensylvánie a zabili množství osadníků. Dvě menší pevnosti východně od Fort Pitt – Fort Bedford a Fort Ligonier – byly během konfliktu také napadeny, ale zůstaly nedobyty.[61] Pro Amhersta, který před válkou odmítal možnost, že Indiáni jsou schopni jakéhokoli efektivního odporu vůči britské moci, se situace v létě stala hrozivou. Napsal svým podřízeným rozkazy, v nichž je vyzýval „okamžitě zabít“ všechny zajaté Indiány. Plukovníkovi Henry Bouquetovi, který se v Lancasteru v Pensylvánii připravoval na vyprošťovací výpravu k pevnosti Pitt, poslal koncem června následující návrh: „Bylo by možné rozšířit mezi neloajální indiánské kmeny neštovice? V této situaci musíme využít jakékoli prostředky, abychom je potlačili.“[62] Bouquet souhlasil a 13. července Amherstovi odpověděl: „Pokusím se naočkovat ty (bastardy) dekami, které se mohou dostat do jejich rukou, musím si ale dát pozor, abych nenakazil i sebe.“ Bouquet ještě navrhl použít tzv. španělskou metodu – „lovit“ Indiány pomocí psů. Amherst reagoval kladně 16. července: „Uděláte dobře, jestliže je nakazíte pomocí dek, případně použijete-li jakoukoli jinou metodu, která pomůže vyhubit tuto odpornou rasu.“[63] Důstojníci z Fort Pitt se však již pokusili učinit to, co Amherst a Bouquet teprve prodiskutovávali, aniž by to dostali rozkazem. Během jednání 24. června 1763 předal Ecuyer zástupcům Delawarů dvě deky a šátek, které přišly do kontaktu s neštovicemi, doufaje, že tak rozšíří mezi Indiány infekci a skončí obléhání.[64] William Trent, velitel milice, zanechal záznamy, které jasně ukazují, že účelem rozdávání dek bylo „zanést neštovice mezi Indiány.“[65] Je nejisté, jestli byl tento poměrně dobře zdokumentovaný pokus rozšířit mezi domorodce neštovice úspěšný.[66] Jelikož mnoho domorodců zemřelo během povstání na neštovice, historik Francis Jennings se domnívá, že snaha byla „nepopiratelně efektivní.“[67] Nicméně někteří současní historikové vyjádřili pochybnosti, zda neštovice se opravdu rozšířily díky akcím u pevnosti Pitt. Jedním z důvodů je, že neštovice se mezi ohijskými Indiány objevily již před incidentem s dekami.[68] Zřejmě se do domorodých vesnic dostaly z různých zdrojů. Svědkové tvrdili, že indiánští bojovníci zanesli do svých osad nemoci po návratu z útoků na bělošské osídlení, kde byla nákaza.[69] Historik Michael McConnell argumentoval, že i když pokus u Fort Pitt byl úspěšný, domorodci nemoc znali a věděli, že nemocní mají být drženi v izolaci. Z toho důvodu nebylo „britské úsilí použít nákazu jako zbraň ani nutné ani příliš efektivní.“[70] Podle Davida Dixona nebyli domorodci v okolí pevnosti Pitt chorobou zasaženi.[71]

Bitvy u Bushy Run a Devil's Hole

1. srpna 1763 přerušila většina Indiánů obléhání pevnosti, aby se pokusila zadržet 500 britských vojáků, kteří se pod velením plukovníka Bouqueta blížili k Fort Pitt. 5. srpna se tyto dvě síly střetly u Bushy Run. Indiáni sice způsobili Britům značné ztráty (cca 50 mrtvých a 60 raněných), sami však přišli asi o 60 mužů včetně dvou prominentních delawarských sachemů (náčelníků). Bouquetovi vojáci nakonec obrátili domorodce na útěk a uvolnili si cestu. 20. srpna koloniální armáda dorazila k pevnosti, čímž skončilo její obléhání. Toto vítězství bylo oslavováno nejen v koloniích – kostelní zvony bily ve Filadelfii celou noc – ale oceněno i anglickým králem Jiřím III.[72] Vítězství však brzy následovala těžká porážka. Fort Niagara, jedna z nejdůležitějších západních pevností napadena nebyla, ale 14. září 1763 zaútočilo nejméně 300 Seneků (a zřejmě i Ottawů a Ojibwejů) na zásobovací kolonu u Niagarských vodopádů. Dvě setniny vyslané z pevnosti na pomoc byly také poraženy. Zřejmě až 102 mužů (vojáků a vozků) bylo zabito v bitvě, jež se obvykle nazývá bitva či masakr u Devil's Hole (doslova Ďáblova díra) a jež se stala pro britské vojáky nejkrvavější bitvou celé války. Senekové navíc získali množství zásob, munice, zbraní a koní.[73]

„Paxtonští chlapci“

Masakr Indiánů „paxtonskými chlapci“ v Lancasteru v roce 1763 (John Wimer, 1841).

Násilnosti a teror Pontiacovy války přesvědčily mnoho osadníků ze západní Pensylvánie, že jejich vláda nedělá dost, aby je ochránila. Tato nespokojenost nejvýrazněji vyvřela na povrch v povstání vedeném skupinou „občanské stráže“ zvanou „paxtonští chlapci“. Nazývali se tak proto, že pocházeli původně z okolí vesnice Paxton (nebo Paxtang) v Pensylvánii. Paxtonští obrátili svůj hněv vůči Indiánům (často konvertitům ke křesťanství), kteří žili mírumilovně v malých enklávách uprostřed bělošského pensylvánského osídlení. Vyburcováni zvěstmi, že indiánská válečná výprava byla spatřena v osadě Conestoga, dorazila 14. prosince 1763 skupina 50 „paxtonských chlapců“ do vesnice a zavraždila šest Susquehannoků, které zde nalezla. Pensylvánští představitelé umístili zbývajících 14 Susquehannoků do ochranné vazby v Lancasteru, ale 27. prosince „paxtonští chlapci“ pronikli do vězení a zmasakrovali je. Guvernér John Penn nabídl odměnu za zatčení vrahů, ale žádný svědek nenabídl jejich identifikaci.[74] „Paxtonští chlapci“ pak zaměřili svou pozornost na domorodce žijící ve východní Pensylvánii. Mnoho Indiánů uprchlo za vidinou bezpečí do Filadelfie. Několik stovek „paxtonských“ pochodovalo Filadelfií v lednu 1764, ale přítomnost britské armády a milice jim zabránila v dalších násilnostech. Benjamin Franklin, který pomáhal s organizováním místní milice, jednal s „paxtonskými“ vůdci a podařilo se mu zažehnat hrozící krizi. Franklin pak publikoval břitkou obžalobu „paxtonských chlapců“. „Když mi ublíží jeden Indián,“ ptá se v ní, „znamená to, že se mohu pomstít na všech Indiánech?“[75]

Britská odpověď, 1764–1766

Indiánské útoky na hraniční osady eskalovaly na jaře a v létě 1764. Nejvíce zasaženou kolonií se stala Virginie, kde bylo zabito více než 100 Anglo-Američanů.[76] 26. května 1764 bylo zabito 15 kolonistů pracujících na poli poblíž Fort Cumberland v Marylandu. 14. června tentýž osud potkal 13 osadníků poblíž Fort Loudon v Pensylvánii. Jejich domy byly navíc spáleny. Nejznámější případ (tzv. Enoch Brown massacre) se odehrál 26. července, kdy čtyři delawarští válečníci zabili a skalpovali učitele a jedenáct dětí (dvě skalpované děti přežily) ve škole v Pensylvánii (Franklin County). Incidenty jako tento podnítily Pensylvánské shromáždění a guvernéra Penna, aby schválili znovuzavedení odměn za skalpy, tak jak se to dělo za francouzské a indiánské války. Platilo se za každý skalp zabitého Indiána staršího deseti let, včetně žen.[77] Generál Amherst, který byl shledán Ministerstvem obchodu a kolonií (Board of Trade) odpovědným za povstání, byl odvolán do Londýna v srpnu 1763 a nahrazen generálmajorem Thomasem Gagem. V roce 1764 poslal Gage na západ dvě expedice jejichž cílem bylo rozbít vzpouru, osvobodit britské zajatce a zajmout domorodce zodpovědné za válku. Podle historika Freda Andersona prodloužila Gageova kampaň – vymyšlená však ještě Amherstem – válku o více než rok, neboť se zaměřila nikoli na ukončení bojů, nýbrž na potrestání domorodců. Jediná Gageova významná odchylka od Amherstova plánu spočívala v tom, že umožnil Williamu Johnsonovi dojednat mírovou smlouvu v Niagaře s těmi domorodci, kteří projevili ochotu „zakopat válečnou sekeru“.[78]

Smlouva z pevnosti Niagara

Mezi červencem a srpnem 1764 vyjednal William Johnson za přítomnosti asi 2000 Indiánů, převážně Irokézů, smlouvu v pevnosti Niagara (Treaty of Fort Niagara). Ačkoli většina Irokézů zůstala mimo konflikt, Senekové z oblasti řeky Genesee pozvedli zbraně proti Britům. Johnson se pokusil přivést je zpět do spojeneckého systému Covenant Chain. Jako kompenzaci za přepad u Devil's Hole byli Senekové donuceni odstoupit Britům strategicky důležitou portáž u Niagary. Johnson dokonce přesvědčil Irokéze, aby poslali bojovníky proti ohijským Indiánům. Irokézská válečná výprava zajala množství Delawarů a zničila opuštěné osady Delawarů a Šóníů v údolí řeky Susquehanna. Přesto se Irokézové nepodíleli na válce tolik, jak Johnson požadoval.[79]

Bouquet vyjednává s Indiány. Domorodý řečník drží wampumový pás, důležitý prvek diplomacie ve východních lesích. Rytina z roku 1765 podle obrazu Benjamina Westa.

Dvě expedice

Poté, co zajistili oblast v okolí Niagary, vyslali Britové dvě válečné výpravy na západ. První, kterou vedl plukovník John Bradstreet, plula lodí po Erijském jezeru, aby posílila Detroit. Bradstreet měl za úkol podmanit si Indiány v okolí Detroitu a poté se vydat na jih do Ohia. Druhá expedice vedená plukovníkem Bouquetem měla za úkol postupovat z Fort Pitt na západ a vytvořit v Ohiu „druhou frontu“. Bradstreet vyrazil z Fort Schlosser začátkem srpna 1764 spolu s 1200 vojáky a početným kontingentem domorodých spojenců najatých Williamem Johnsonem. Bradstreet přesto cítil, že nemá dost sil, aby si nepřátele podmanil silou a 12. srpna vyjednal ve Fort Presque Isle mírovou smlouvu s delegací ohijských Indiánů vedenou Guyasutou. Bradstreet zjevně překročil své pravomoci, když vyjednal mírovou smlouvu místo příměří a když navíc souhlasil, že zarazí Bouquetovu expedici, která ještě neopustila Fort Pitt. Gage, Johnson a Bouquet se rozlítili, když zjistili, co Bradstreet udělal. Gage smlouvu odmítl, domníval se, že Bradstreet byl „napálen“, jen aby nedošlo k ofenzivě v údolí Ohia. Gage mohl mít pravdu: Ohijští domorodci nevrátili zajatce, tak jak slíbili na druhém setkání s Bradstreetem v září a někteří Šóníové se pokusili najmout francouzskou pomoc, aby mohli pokračovat ve válce.[80] Bradstreet pokračoval na západ a zatím nevěděl, že jeho nadřízení jsou jeho diplomatickými kroky rozezleni. 26. srpna 1764 dosáhl Detroitu, kde vyjednal další smlouvu. V pokusu zdiskreditovat Pontiaca, který nebyl přítomen, Bradstreet rozsekl mírový wampumový pás poslaný ottawským náčelníkem na jednání. Podle historika Richarda Whitea „tento čin, zhruba srovnatelný s tím, kdyby evropští vyslanci pomočili dojednanou dohodu, šokoval a urazil shromážděné Indiány.“ Bradstreet tvrdil, že domorodci v důsledku těchto jednání přijali britskou nadvládu, ale Johnson věřil, že to domorodci tak nechápali, a že budou potřeba další vyjednávání. Ačkoli Bradstreet úspěšně posílil případně znovuobsadil britské pevnosti v regionu, jeho diplomacie se ukázala býti kontroverzní a nepřesvědčivá.[81]

Protože mnoho zajatých koloniálních dětí bylo adoptováno do domorodých rodin, jejich nucený návrat často vyústil v emocionální scény, jak je zobrazeno na této rytině.

Plukovník Bouquet se zdržel v Pensylvánii při shromažďování milice a tak opustil Fort Pitt až 3. října 1764 v čele armády o síle 1,150 mužů. Pochodoval k řece Muskingum v Ohiu do blízkosti množství domorodých vesnic. Nyní, když byly vyjednány dohody ve Fort Niagara a Fort Detroitu, ohijští Indiáni se ocitli v izolaci a s jistými výjimkami byli ochotni k míru. Na setkání ze 17. října Bouquet požadoval, aby Indiáni vrátili všechny zajatce, dokonce i ty z doby francouzské a indiánské války. Guyasuta a další náčelníci váhavě vydali 200 zajatců, mnoho z nich již adoptovaných do domorodých rodin. Jelikož nešlo o všechny zajatce, Indiáni museli dodat rukojmí jako garanci, že vydají i zbytek zajatců. Ohijští domorodci souhlasili, že se zúčastní oficiální mírové konference, která se uskutečnila pod patronací Williama Johnsona v červenci 1765.[82]

Smlouva s Pontiacem

Ačkoli válečné střety de facto ustaly s expedicemi z roku 1764,[83] Indiáni stále volali po ozbrojeném boji v oblasti Illinois, kde Britové ještě měli převzít Fort de Chartres od Francouzů. Šóníský válečný náčelník Charlot Kaské se ukázal jako nejnesmiřitelnější protibritský vůdce, který svým vlivem dočasně zastínil i Pontiaca. Kaské cestoval až do New Orleans ve snaze získat pomoc Francouzů proti Britům.[84] V roce 1765 Britové rozhodli, že okupace Illinois může být dosažena jen diplomatickými prostředky. Jejich představitelé se zaměřili na Pontiaca, který zmírnil svou bojovnost poté, co se dozvěděl o Bouquetově příměří s ohijskými kmeny.[85] Johnsonův vyslanec George Croghan přicestoval v létě 1765 do Illinois a ačkoli byl cestou zraněn při útoku Kickapooů a Mascoutenů, podařilo se mu setkat a jednat s Pontiacem. Zatímco Charlot Kaské chtěl Croghana upálit u kůlu,[86] Pontiac byl umírněnější a souhlasil odcestovat do New Yorku, kde uzavřel 25. července 1766 formální mírovou smlouvu s Williamem Johnsonem ve Fort Ontariu. Nešlo o kapitulaci – žádné území nebylo odstoupeno, žádní zajatci vráceni, žádní rukojmí přijati.[87] Než aby přijal britskou nadvládu překročil Kaské řeku Mississippi a opustil britské území spolu s dalšími francouzskými a indiánskými uprchlíky.[88]

Důsledky a odkaz

Sir William Johnson, britský pověřenec pro indiánské záležitosti a velmi vlivná postava předrevoluční Ameriky

Přesné ztráty vzešlé z této války nejsou známy. Okolo 400 britských vojáků bylo zabito přímo v bojích a přibližně 50 dalších Indiáni zajali a umučili k smrti.[89] George Croghan odhadl, že 2 000 osadníků bylo zabito nebo zajato, číslo, které bývá občas „zjednodušeno“ na 2 000 „zabitých“.[90] Násilnosti donutily asi 4 000 osadníků z Pensylvánie a Virginie, aby opustili své domovy.[91] Ztráty domorodců obvykle nebyly zaznamenávány, ale odhaduje se, že okolo 200 válečníků padlo přímo v bojích a neznámé množství Indiánů zahynulo v důsledku epidemií, zčásti zřejmě cíleně vyvolaných Brity.[92]

Pontiacova válka bývala tradičně zobrazována jako indiánská porážka,[93] ale současní badatelé ji obvykle považují za vojenský pat: zatímco domorodci neuspěli s vyhnáním Britů, ti zase nebyli schopni Indiány vojensky zneškodnit. Vyjednávání a přizpůsobení se situaci, spíše než úspěchy na bitevním poli, přispěly ke konci války.[94] Svým způsobem šlo i o vítězství domorodců, neboť donutili britskou vládu změnit Amherstovu politiku a vybudovat s domorodci vztahy na podobné bázi jako dřívější francouzsko-indiánská aliance.[95] Vztahy mezi anglo-americkými kolonisty a domorodými Američany, které byly vážně narušeny během francouzské a indiánské války, dosáhly během Pontiacova povstání bodu mrazu.[96] Podle historika Davida Dixona byla „Pontiacova válka bezprecedentní z hlediska strašlivých násilností a obě strany se zdály být nakaženy genocidním fanatismem.“[97] Historik Daniel Richter považuje indiánský pokus vyhnat Brity a úsilí „paxtonských hochů“ zbavit se Indiánů za paralelu k etnickým čistkám.[98] Lidé na obou stranách konfliktu došli k závěru, že kolonisté a domorodci jsou přirozeně odlišní a nemohou žít pospolu. Podle Richtera se během války vynořila „nová myšlenka, že totiž všichni domorodí lidé jsou 'Indiáni' a všichni Euro-Američané jsou 'Běloši', a všichni na jedné straně se musí sjednotit, aby zničili stranu druhou“.[99]

Linie mezi koloniemi a Indiány podle Royal Proclamation

Britská vláda rovněž došla k závěru, že je třeba udržet kolonisty a domorodce od sebe. 7. října 1763 vydala koruna tzv. Royal Proclamation of 1763 (doslova Královská proklamace, vyhláška či provolání) ve snaze reorganizovat správu Severní Ameriky po Pařížské mírové smlouvě (únor 1763). Na Proklamaci se již pracovalo, když vypuklo Pontacovo povstání a zprávy o něm urychlily její uzákonění. Úředníci vytyčili hraniční linii mezi britskými koloniemi při pobřeží a domorodým osídlením západně od Appalačských hor a de facto tak vytvořili rozsáhlou indiánskou rezervaci táhnoucí se od Appalačí po řeku Mississippi a od Floridy po Newfoundland. Tím, že vláda zakázala kolonistům tuto čáru překračovat, doufala, že se do budoucna vyhne konfliktům jako byla Pontiacova válka. „Královská proklamace,“ píše historik Colin Calloway, „odrážela názor, že segregace nikoli interakce by měla charakterizovat indiánsko-bělošské vztahy.“[100] Důsledky Pontiacovy války byly dlouhodobé. Protože Proklamace oficiálně uznala, že Indiáni mají určitá práva na zemi, kterou obývají, byla domorodci nazývána „Listinou práv“ a stále do jisté míry formuje vztahy mezi kanadskou vládou a „prvními národy“ (Indiány).[101] Pro britské kolonisty a spekulanty s územím však znamenala odebrání plodů vítězství – západních zemí – které byly vybojovány nad Francií. Nespokojenost přispěla k přetrhání vazeb k Velké Británii a byla jednou z příčin americké revoluce.[102] Podle Colina Callowaye „Pontiacova vzpoura nebyla poslední americkou válkou za nezávislost – američtí kolonisté provedli poněkud úspěšnější pokus o dvanáct let později, pokus který byl paradoxně zčásti vyvolán snahou britské vlády podobným válkám zabránit.“[103] Pro domorodé Američany ukázala Pontiacova válka možnost mezikmenové spolupráce při snaze zabránit anglo-americké koloniální expanzi. Ačkoli konflikt jako již tradičně rozdělil kmeny a vesnice,[104] stala se válka i ukázkou prvního skutečně rozsáhlého "multikmenového" odporu vůči evropské kolonizaci Severní Ameriky. Rovněž šlo o jednu z mála válek mezi Evropany a Indiány, kterou Indiáni neprohráli.[105] Proklamační hranice ve skutečnosti nezabránila dalšímu pronikání britských kolonistů na západ a tak domorodci museli zavelet k dalšímu odporu. Začalo to shromážděními, které v roce 1767 hostil kmen Šóníů a pokračovalo snahami náčelníků jako Joseph Brant, Alexander McGillivray, Blue Jacket a Tecumseh vybudovat indiánské konfederace, které by oživily úsilí Pontiacovy války.[106]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pontiac's Rebellion na anglické Wikipedii.

  1. Dowd, War under Heaven, 117.
  2. Dowd, War under Heaven, 117; Dixon, Never Come to Peace, 158.
  3. Dowd, War under Heaven, s. 6.
  4. Dixon, Never Come to Peace, 303n21; Peckham, Pontiac and the Indian Uprising, 107n.
  5. Nester, "Haughty Conquerors", x.
  6. McConnell, "Introduction", xiii; Dowd, War under Heaven, 7.
  7. Jennings, Empire of Fortune, 442.
  8. Alternativní názvy: "Western Indians' Defensive War" (Obranná válka západních Indiánů) (užíváno v McConnell, A Country Between, podle historika W. J. Ecclese) a "The Amerindian War of 1763" (Válka amerických indiánů z roku 1763) (užíváno v Steele, Warpaths). "Pontiac's Conspiracy" (Pontiacovo spiknutí) se používá například v předmětovém katalogu Knihovny amerického kongresu (Library of Congress).
  9. Anderson, Crucible of War, 453.
  10. White, Middle Ground, 256.
  11. Pro vysvětlení kmene jako „nepolitické“ jednotky, viz White, Middle Ground, xiv. Ohledně Ottawů, kteří odmítli válku, viz White, Middle Ground, 287.
  12. White, Middle Ground, 260.
  13. Dowd, War under Heaven, 168.
  14. Anderson, Crucible of War, 626–32.
  15. McConnell, Country Between, ch. 1.
  16. White, Middle Ground, 240–45.
  17. White, Middle Ground, 248–55.
  18. Dixon, Never Come to Peace, 85–89.
  19. Dixon, Never Come to Peace, 157–58.
  20. Dowd, War under Heaven, 63–69.
  21. White, Middle Ground, 36, 113, 179–83.
  22. Anderson, Crucible of War, 469–70
  23. White, Middle Ground, 256–58; McConnell, A Country Between, 163–64; Dowd, War under Heaven, 70–75.
  24. Anderson, Crucible of War, 468–71; Dixon, Never Come to Peace, 78, 83; Dowd, War under Heaven, 76–77.
  25. Dowd, War under Heaven, 82–83.
  26. Dowd, Spirited Resistance, 34.
  27. White, Middle Ground, 279–85.
  28. White, Middle Ground, 272; Dixon, Never Come to Peace, 85–87.
  29. White, Middle Ground, 276.
  30. Dowd, War under Heaven, 105; Dixon, Never Come to Peace, 87–88.
  31. Dixon, Never Come to Peace, 92–93, 100; Nester, Haughty Conquerors", 46–47.
  32. Dixon, Never Come to Peace, 104.
  33. Parkman, Conspiracy, 1:186–87; McConnell, A Country Between, 182.
  34. Peckham, Indian Uprising, 108–10.
  35. Jacobs, "Pontiac's War", 83–90.
  36. McConnell, A Country Between, 182.
  37. Dowd, War under Heaven, 105–13, 160, 268; White, Middle Ground, 276–77; Calloway, Scratch of a Pen, 126. Peckham stejně jako Parkman tvrdil, že domorodci pozvedli zbraně díky širokým příslibům Francouzů (s. 105), ale oba připouštěli, že důkazy jsou jen útržkovité.
  38. Parkman, Conspiracy, 1:200–08.
  39. Dixon, Never Come to Peace, 108; Peckham, Indian Uprising, 116.
  40. Peckham, Indian Uprising, 119–20; Dixon, Never Come to Peace, 109.
  41. Jelikož major Gladwin, britský velitel Detroitu, neprozradil jméno informátora Pontiacova plánu, historikové mají více možných „kandidátů“. Dixon, Never Come to Peace, 109–10; Nester, "Haughty Conquerors", 77–8.
  42. Dixon, Never Come to Peace, 111–12.
  43. Dixon, Never Come to Peace, 114.
  44. Dowd, War under Heaven, 139.
  45. Dowd, War under Heaven, 125.
  46. McConnell, A Country Between, 167; Nester, Haughty Conquerors", 44.
  47. Nester, "Haughty Conquerors", 86, udává, že britských obchodníků bylo zabito celkem 12; Dixon, Never Come to Peace, zmiňuje 3 nebo 4, zatímco Dowd, War under Heaven, 125, tvrdí, že jich bylo velké množství.
  48. Dowd, War under Heaven, 125
  49. Nester, Haughty Conquerors", 86; Parkman, Conspiracy, 1:271.
  50. Nester, "Haughty Conquerors", 88–9.
  51. Nester, "Haughty Conquerors", 90.
  52. Dixon, Never Come to Peace, 121.
  53. Nester, Haughty Conquerors", 90–1.
  54. Dixon, Never Come to Peace, 122; Dowd, War under Heaven, 126; Nester, "Haughty Conquerors", 95–97.
  55. Nester, "Haughty Conquerors", 99.
  56. Nester, "Haughty Conquerors", 101–02.
  57. Dixon (Never Come to Peace, 149) tvrdí, že v Presque Isle bylo 29 vojáků a několik civilistů, zatímco Dowd (War under Heaven, 127) uvádí, že v pevnosti bylo „asi šedesát mužů“.
  58. Dowd, War under Heaven, 128.
  59. Dixon, Never Come to Peace, 151; Nester, "Haughty Conquerors", 92.
  60. Dixon, Never Come to Peace, 151.
  61. Dowd, War under Heaven, 130; Nester, "Haughty Conquerors", 97–8, 113.
  62. Peckham, Indian Uprising, 226; Anderson, Crucible of War, 542, 809n.
  63. Anderson, Crucible of War, 809n; Grenier, First Way of War, 144; Nester, "Haughty Conquerors", 114–15.
  64. Anderson, Crucible of War, 541–42; Jennings, Empire of Fortune, 447n26. Nebylo to poprvé, kdy v oblasti došlo k pokusu o biologickou válku: v roce 1761 se domorodci snažili otrávit studnu ve Fort Ligioner za použití mršin zvířat. Dixon, Never Come to Peace, 153.
  65. Calloway, Scratch of a Penn, 73.
  66. Pro přehled důkazů a historické interpretace viz Elizabeth A. Fenn, "Biological Warfare in Eighteenth-Century North America: Beyond Jeffery Amherst", The Journal of American History, vol. 86, no. 4 (March 2000), s. 1552–80.
  67. Jennings, Empire of Fortune, 447–48.
  68. McConnell, A Country Between, 195; Dixon, Never Come to Peace, 154.
  69. Dixon, Never Come to Peace, 154; McConnell, A Country Between, 195.
  70. McConnell, A County Between, 195–96.
  71. Dixon, Never Come to Peace, 154.
  72. K oslavám viz Dixon, Never Come to Peace, 196.
  73. Peckham, Indian Uprising, 224–25; Dixon, Never Come to Peace, 210–11; Dowd, War under Heaven, 137.
  74. Nester, "Haughty Conquerors", 173.
  75. Franklin citovaný v Nester, "Haughty Conquerors", 176.
  76. Nester, "Haughty Conquerors", 194.
  77. Dixon, Never Come to Peace, 222–24; Nester, "Haughty Conquerors", 194.
  78. Anderson, Crucible of War, 553, 617–20.
  79. McConnell, A Country Between, 197–99; Dixon, Never Come to Peace, 219–20, 228; Dowd, War under Heaven, 151–53.
  80. White, Middle Ground, 291–92; McConnell, A Country Between, 199–200; Dixon, Never Come to Peace, 228–29; Dowd, War under Heaven, 155–58. Dowd píše, že Bradstreetova indiánská eskorta čítala „asi 600“ (s.155), zatímco Dixon uvádí „více než 250“ (s. 228).
  81. White, Middle Ground, 297–98; McConnell, A Country Between, 199–200; Dixon, Never Come to Peace, 227–32; Dowd, War under Heaven, 153–62.
  82. Dixon, Never Come to Peace, 233–41; McConnell, A Country Between, 201–05; Dowd, War under Heaven, 162–65.
  83. Dixon, Never Come to Peace, 242.
  84. White, Middle Ground, 300–1; Dowd, War under Heaven, 217–19.
  85. White, Middle Ground, 302.
  86. White, Middle Ground, 305, note 70.
  87. Dowd, War under Heaven, 253–54.
  88. Calloway, Scratch of a Pen, 76, 150.
  89. Peckham, Indian Uprising, 239.
  90. Díla, která uvádějí 2 000 zabitých (místo zabitých a zajatých), viz Jennings, Empire of Fortune, 446; Nester, "Haughty Conquerors", vii, 172. Dowd argumentuje, že Croghanův výpočet „nelze brát vážně“, protože šlo o „divoký odhad“, který Croghan vytvořil, když už byl dávno pryč v Londýně; Dowd, War under Heaven, 142.
  91. Dowd, War under Heaven, 275.
  92. Nester, "Haughty Conquerors", 279.
  93. Peckham, Indian Uprising, 322.
  94. Dixon, Never Come to Peace, 242–43; White, Middle Ground, 289; McConnell, "Introduction", xv.
  95. White, Middle Ground, 305–09; Calloway, Scratch of a Pen, 76; Richter, Facing East, 210.
  96. Calloway, Scratch of a Pen, 77.
  97. Dixon, Never Come to Peace, xiii.
  98. Richter, Facing East, 190–91.
  99. Richter, Facing East, 208.
  100. Calloway, Scratch of a Pen, 92.
  101. Calloway, Scratch of a Pen, 96–98.
  102. Dixon, Never Come to Peace, 246.
  103. Calloway, Scratch of a Pen, 91.
  104. Hinderaker, Elusive Empires, 156.
  105. Steele, Warpaths, 234, 247. Za další neprohrané indiánské války v Severní Americe je možno považovat první dvě války mezi Powhatany a Virginií v letech 1609–1632 (Anglo-powhatanské války) a tzv. pueblanskou vzpouru kouzelníka Popého v Novém Mexiku koncem 17. století
  106. Dowd, Spirited Resistance, 42–43, 91–93; Dowd, War under Heaven, 264–66.

Literatura

  • ANDERSON, Fred. Crucible of War: The Seven Years' War and the Fate of Empire in British North America, 1754–1766. New York: Knopf, 2000. ISBN 0-375-40642-5. (discussion)
  • CALLOWAY, Colin. The Scratch of a Pen: 1763 and the Transformation of North America. Oxford University Press, 2006. ISBN 0-19-530071-8.
  • DIXON, David. Never Come to Peace Again: Pontiac's Uprising and the Fate of the British Empire in North America. Norman: University of Oklahoma Press, 2005. ISBN 0-8061-3656-1.
  • DOWD, Gregory Evans. A Spirited Resistance: The North American Indian Struggle for Unity, 1745–1815. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1992. ISBN 0-8018-4609-9.
  • DOWD, Gregory Evans. War under Heaven: Pontiac, the Indian Nations, & the British Empire. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2002. ISBN 0-8018-7079-8, ISBN 0-8018-7892-6 (paperback). (review)
  • GRENIER, John. The First Way of War: American War Making on the Frontier, 1607–1814. Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-84566-1.
  • HINDERAKER, Eric. Elusive Empires: Constructing Colonialism in the Ohio Valley, 1763–1800. Cambridge University Press, 1997. ISBN 0-521-66345-8.
  • JACOBS, Wilbur R. "Pontiac's War—A Conspiracy?" in Dispossessing the American Indian: Indians and Whites on the Colonial Frontier, 83–93. New York: Scribners, 1972.
  • JENNINGS, Francis. Empire of Fortune: Crowns, Colonies, and Tribes in the Seven Years War in America. New York: Norton, 1988. ISBN 0-393-30640-2.
  • McCONNELL, Michael N. A Country Between: The Upper Ohio Valley and Its Peoples, 1724–1774. Lincoln: University of Nebraska Press, 1992. ISBN 0-8032-8238-9. (review)
  • McCONNELL, Michael N. "Introduction to the Bison Book Edition" of The Conspiracy of Pontiac by Francis Parkman. Lincoln: University of Nebraska Press, 1994. ISBN 0-8032-8733-X.
  • NESTER, William R. "Haughty Conquerors": Amherst and the Great Indian Uprising of 1763. Westport, Connecticut: Praeger, 2000. ISBN 0-275-96770-0. Vyprávěný historický příběh založený převážně na publikovaných zdrojích. Gregory Dowd píše, že "Nester věnuje malou pozornost archivním materiálům, francouzským zdrojům, etnografii a posledním dvěma dekádám bádání o historii severoamerických indiánů." (Dowd, War under Heaven, 283n9).
  • PARKMAN, Francis. The Conspiracy of Pontiac and the Indian War after the Conquest of Canada. 2 volumes. Originally published Boston, 1851; revised 1870. Reprinted often, including Bison book edition: ISBN 0-8032-8733-X (vol 1); ISBN 0-8032-8737-2 (vol 2). Parkmanovo mezní dílo je sice stále vlivné, ale z velké míry bylo nahrazeno současným historickým bádáním.
  • PECKHAM, Howard H. Pontiac and the Indian Uprising. University of Chicago Press, 1947. ISBN 0-8143-2469-X.
  • RICHTER, Daniel K. Facing East from Indian Country: A Native History of Early America. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2001. ISBN 0-674-00638-0. (review)
  • STEELE, Ian K. Warpaths: Invasions of North America. New York: Oxford University Press, 1994. ISBN 0-19-508223-0.
  • WARD, Matthew C. "The Microbes of War: The British Army and Epidemic Disease among the Ohio Indians, 1758–1765". In David Curtis Skaggs and Larry L. Nelson, eds., The Sixty Years' War for the Great Lakes, 1754–1814, 63–78. East Lansing: Michigan State University Press, 2001. ISBN 0-87013-569-4.
  • WHITE, Richard. The Middle Ground: Indians, Empires, and Republics in the Great Lakes Region, 1650–1815. Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-42460-7. (info)

Externí odkazy

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Pontiacovo_povstání
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Úmrtí v roce 2021
Úniková rychlost
Ústava Spojených států amerických
Čínština
Čínské znaky
Čínský císař
Čao Wen-chua
Čarodějnictví
Časové pásmo
Černá díra
Černé moře
Černý trpaslík
Červený obr
Česká Kubice
Česká Wikipedie
Česká západní dráha
České království
Česko
Říše Ming
Římské číslice
Řecko
Šáhruch
Šablona:Cite book
Šablona:Cite journal
Šablona:Infobox - železniční trať/legenda
Šestiočka sadistická
Španělští Habsburkové
Španělská Florida
Španělské impérium
Španělské Nizozemí
Španělsko
Španělsko v době osvícenství
Švédsko
Ťia-ťing
Železniční napájecí soustava
Železniční trať Domažlice – Planá u Mariánských Lázní
Železniční trať Horažďovice předměstí – Domažlice
Železniční trať Nýřany – Heřmanova Huť
Železniční trať Plzeň–Cheb
Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Železniční trať Staňkov–Poběžovice
Železo
Život
1. březen
1. duben
1. leden
1. srpen
1. září
10. září
11. duben
11. listopad
11. srpen
11. září
12. únor
12. červen
13. únor
13. říjen
13. září
14. červen
14. červenec
14. listopad
14. srpen
15. červenec
15. duben
15. srpen
1512
1565
16. únor
16. duben
16. listopad
16. prosinec
16. srpen
16. století
1649
1653
1659
1664
1668
1669
1670
1671
1682
1684
1685
1697
1698
1699
17. červen
17. leden
17. prosinec
17. století
1700
1701
1702
1703
1704
1705
1706
1707
1708
1709
1710
1711
1712
1713
1714
1715
1716
1717
1718
1719
1720
1721
1722
1723
1724
1725
1726
1727
1728
1729
1730
1731
1732
1733
1734
1735
1736
1737
1738
1739
1740
1741
1742
1743
1744
1745
1746
1747
1748
1749
1750
1751
1752
1753
1754
1755
1756
1757
1758
1759
1760
1761
1762
1763
1764
1765
1766
1767
1768
1769
1770
1771
1772
1773
1774
1775
1776
1777
1778
1779
1780
1781
1782
1783
1784
1785
1786
1787
1788
1789
1790
1791
1792
1793
1794
1795
1796
1797
1798
1799
18. prosinec
18. století
1800
1801
1802
1804
1808
1810
1812
1815
1816
1829
1838
1855
1870
19. říjen
19. století
1920
1960
1973
1994
2. březen
2. tisíciletí
20. únor
20. červen
20. červenec
20. leden
20. listopad
20. prosinec
20. století
2005
2017
21. březen
21. květen
21. srpen
21. září
22. říjen
23. červen
23. květen
23. leden
24. únor
24. březen
24. květen
25. říjen
25. listopad
26. únor
26. červenec
26. březen
26. květen
26. leden
27. prosinec
28. březen
28. prosinec
28. srpen
28. září
3. září
30. říjen
30. září
31. květen
31. prosinec
4. červen
4. listopad
4. srpen
5. březen
5. srpen
6. prosinec
7. říjen
7. březen
7. leden
7. srpen
8. červen
8. červenec
8. srpen
81P/Wild-2
9. březen
9. září
Ašraf Ghaní
Abbás III.
Abenakové
Adrastea (měsíc)
Adrian Zingg
Afghánistán
Afrika
Akádie
Akrece
Aktivní galaktické jádro
Alaouite
Albánie
Americká válka za nezávislost
Amerika
Amharsko
Anglické království
Anglie
Anglo-španělská válka (1727–1729)
Anna Göldi
Anna Ivanovna
Anna Stuartovna
Appalačské pohoří
Aragonské království
Aristarchos ze Samu
Arizona
Arthur Eddington
Asie
Astrofotografie
Astronomická jednotka
Astronomie
Asymptotická větev obrů
Atom
Augusta Württemberská (1734–1787)
Austrálie
Autorita (knihovnictví)
Bílý trpaslík
Babylon (okres Domažlice)
Bahnstrecke Plzeň–Furth im Wald
Bastila
Bavorské kurfiřtství
Bavorsko
Berijev Be-200
Bitva na řece Čorna
Bitva na Abrahamových pláních
Bitva u Cassana
Bitva u Cullodenu
Bitva u Höchstädtu
Bitva u Malplaquet
Bitva u Oudenaarde
Bitva u Palásí
Bitva u Poltavy
Bitva u Quiberonu
Bitva u Ramillies
Bitva u Turína
Bitva u Varšavy (1920)
Bitva u Yorktownu (1781)
Bitva v zátoce Vigo
Blížejov
Bleskosvod
Boston
Bostonské pití čaje
Bourboni
Bourbonské Španělsko
Brestská pevnost
Britské impérium
Brumairový převrat
Brunšvicko-lüneburské kurfiřtství
Cape Breton
Carl Sagan
Casus belli
Celostátní dráha
Cenzorát
Champlainovo jezero
Charleston (Jižní Karolína)
Charles Alexandre de Calonne
Charles Bukowski
Charles Cornwallis, první markýz Cornwallis
Charles Louis Montesquieu
Charon (měsíc)
Chemická reakce
Chemický prvek
Chotěšov u Stoda
Chu Cung-sien
Claude de Villars
Commons:Featured pictures/cs
Connecticut (řeka)
Covid-19
Cung-tu
Dánsko-Norsko
Dějiny Anglie
Degenerovaný plyn
Deimos (měsíc)
Deklarace nezávislosti Spojených států amerických
Deklarace nezávislosti USA (Trumbull)
Devítiletá válka
Didius Iulianus
Diferenciální rotace
Digital object identifier
Dolní Kamenice (Holýšov)
Domažlice
Domenico Trezzini
Domobrana
Dopad neznámého tělesa na Jupiter roku 2009
Dráhová rezonance
Elektromagnetické spektrum
Elipsa
Eliptická galaxie
Emanuel Swedenborg
en:Jean Alaux
Encyklopedie
Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel
Energie
Epidemie
Etiopie
Europa (měsíc)
Evžen Savojský
Evropa
Excentricita dráhy
Exoplaneta
Falcké kurfiřtství
Federální okruhy Ruska
Filadelfský ústavní konvent
Filipína Alžběta Orleánská
Filip V. Španělský
Florida
Formation and evolution of the Solar System?oldid=364891809
Fosfidy
Fosilie
François-Joseph Gossec
François de Neufville de Villeroy
Francie
Francisco Zeno
Francouzi
Francouzské království
Francouzský král
Francouzsko-indiánská válka
František I. Rakouský
František II. Rákóczi
František Martin Pelcl
Franz Anton Mesmer
Frederik I. Švédský
Fred Hoyle
Fridrich I. Pruský
Fridrich II. Veliký
Fridrich Vilém I.
Furth im Wald
Furth im Wald–Plzeň-vasútvonal
Fyzika
Götingen
Galaktické jádro
Galaktický epicykl
Galaktický rok
Galaxie Mléčná dráha
Galaxie v Andromedě
Galileovy měsíce
Ganymed (měsíc)
Gemeinsame Normdatei
Geodata
Geologie
George Rooke
Georg Stahl
Gerd Müller
Gibraltar
Gravitační kolaps
Gravitace
Gregoriánský kalendář
Guido Starhemberg
Gunther Jakob
Habsburkové
Habsburská monarchie
Habsburské Španělsko
Haiti
Haitská revoluce
Hannoverské kurfiřtství
Havana
Heliocentrismus
Heliový záblesk
Helium
Hertzsprungův–Russellův diagram
Hertzsprungův–Russellův diagram#Horizontální větev
Hesensko-Kasselsko
Historie hypotéz vzniku a vývoje sluneční soustavy
Hlavní pás
Hlavní posloupnost
Hlavní strana
Hohenzollernové
Holýšov
Hradec u Stoda
Hromadná vymírání
Hubbleův vesmírný dalekohled
Hudsonův záliv
Hugenoti
Hustota
Hustota zalidnění
Hvězda
Hvězda typu T Tauri
Hvězdný vítr
Hvězdokupa
Hydrostatická rovnováha
Immanuel Kant
Indiáni
Infračervené záření
International Standard Book Number
International Standard Serial Number
Internet Archive
Io (měsíc)
Irokézové
Irsko
Itálie
Izotop
Józef Piłsudski
Jaan Kaplinski
Jaderná reakce
Jakobitské povstání
Jakub II. Stuart
James Fitzjames, vévoda z Berwicku
James Watt
Jan Antonín Otto Minquitz z Minquitzburgu
Jan Josef z Vrtby
Jan Nepomucký
Jan V. Portugalský
Japonsko
Jean-Baptiste Rey
Jean-Jacques Rousseau
Jen Sung
Jiří Grygar
Jiří I.
Jiří II.
Jiří II. (britský král)
Jiří III.
Jiří Pernes
Jižní Amerika
Jižní federální okruh
John Churchill, vévoda z Marlborough
John Leake
Josef Ferdinand Bavorský
Josef I. Habsburský
Josef II.
Joseph Wright of Derby
JSTOR
Jupiter (planeta)
Kábul
Křemičitany
Kanada
Karel Alexandr Württemberský
Karel II. Španělský
Karel II. Stuart
Karel VI.
Karel XII.
Kastilská koruna
Katalánské knížectví
Katalánsko
Kateřina II. Veliká
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1734
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Katolicismus
Kchang-si
Kelvin
Kerč
Klement XII.
Kmitání
Kolínské kurfiřtství
Kolize galaxie v Andromedě s Mléčnou dráhou
Kometa
Kongres Spojených států amerických
Kontinent
Kovy
Královské Uhersko
Království Velké Británie
Kráter
Kríkové
Kraje v Rusku
Krasnodar
Krasnodarský kraj
Kryštof Karel Gayer
Krymská válka
Krystalická struktura
Kubáň
Kuiperův pás
Kurt Biedenkopf
Květen
Kyjev
Kypr
Lady Diana Beauclerk
Lalibela
Ledový obr
Leopold I.
Letní olympijské hry 2020
Librační centrum
Library of Congress Control Number
Linia kolejowa Plzeň – Furth im Wald
Lisabonské zemětřesení
Lithium
Lokomotiva 754
Louise de Keroual
Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme
Louis Lully
Ludvík Vilém I. Bádenský
Ludvík XIV.
Ludvík XV.
Ludvík XVI.
Luk
Lutyšské knížecí biskupství
Místní skupina galaxií
Místokrálovství Nové Španělsko
Měsíc
Měsíce Jupiteru
Měsíce Saturnu
Měsíc (satelit)
Měsíc planetky
Město-hrdina
Mahmud I.
Maine
Malá noční hudba
Mallorské království
Mantovské vévodství
Marianna Benti Bulgarelli
Marie I. Portugalská
Marie Terezie
Maroko
Mars (planeta)
Massachusetts
Maxmilián II. Emanuel
Menorca
Merkur (planeta)
Metalicita
Meteorit
Meteor Crater
Methan
Metis (měsíc)
Mezihvězdné prostředí
Michael Mark Woolfson
Michal Bedřich z Althanu
Mikmakové
Mikrometeorit
Milánské vévodství
Milavče
Minsk
Miroslav Tetter
Mississippi (řeka)
Mlhovina v Orionu
Mlhovinová hypotéza
Mobile
Model z Nice
Modrý obr
Mohawkové
Mohykáni
Molekulární mračno
Moment hybnosti
Morové epidemie v českých zemích
Moskva
Motorová jednotka 844
Motorový vůz 842
Mušketa
Mughalská říše
Murmansk
MusicBrainz
Nádir Šáh
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Španělska
Národní knihovna Izraele
Národní parlamentní knihovna Japonska
Následník trůnu
Nýřany
Německo
Načezové
Nadace Wikimedia
Nadmořská výška
Nakamikado
Napoleon Bonaparte
National Archives and Records Administration
Nature
Neapolské království
Neptun (planeta)
Newfoundland
New Hampshire
Nicolaas Laurens Burman
Nikl
Nová Anglie
Nová Francie
Nové Skotsko
Nový Brunšvik
Nový Jižní Wales
Novorossijsk
Novorossijsk (rozcestník)
Nukleosyntéza
Nystadská smlouva
Oběžná dráha
Obyvatelná zóna
Ochrana životního prostředí
Oděsa
Oddělený disk
Olympijské hry
Online Computer Library Center
Oortův oblak
OpenStreetMap
Osmanská říše
Ostrov prince Edvarda
Osvračín
Otáčení
Ottův slovník naučný
Ottův slovník naučný/Novorossijsk
Oxidy
Oxid uhličitý
Pátek
Píka
Přístav
Pacifická astronomická společnost
Pandemie covidu-19
Pandemie covidu-19 v Česku
Panspermie
Papež
Parní stroj
Parsek
Pchin-jin
Pensacola
Personální unie
Peter Perez Burdett
Petrohrad
Petr Havel
Petr I. Veliký
Phobos (měsíc)
Pierre-Simon Laplace
Pierre Simon de Laplace
Piráti wo-kchou v éře Ťia-ťing
Planetární mlhovina
Planetární prstenec
Planetární soustava
Planeta
Planetesimála
Planetka
Planetologie
Ploutvonožci
Pluto (trpasličí planeta)
Plynný obr
Plzeň-Jižní Předměstí (nádraží)
Plzeň hlavní nádraží
Poštovní směrovací číslo
Poláci
Polské království
Pontiacovo povstání
Portál:Španělsko
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kanada
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Novověk
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Spojené státy americké
Portál:Sport
Portál:Válka
Portugalské království
Portugalsko
Posmrtné jméno
Povinná školní docházka
Povrch Země
Pozdní velké bombardování
Prokop Diviš
Proměnná hvězda
Protestantismus
Protohvězda
Protoplanetární disk
Protoplaneta
Provozovatel dráhy
Prstencová mlhovina
Pruské království
Prusko
Prusko-francouzská válka
Prusové
První dělení Polska
Q150701#identifiers
Q150701#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q15760
Q15760#identifiers
Q15760#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q2890323
Q803015
Q869045#identifiers
Q869045#identifiers|Editovat na Wikidatech
Québec
Queen Anne's War?oldid=1009855349
Rázová vlna
Radbuza
Radioaktivní datování
Rakouští Habsburkové
Rakouské arcivévodství
Rakouské císařství
Rakousko
Rakousko-turecká válka (1716–1718)
Rakousko-turecká válka (1787–1791)
Ralph Abercromby
Rastattský mír
Regio-Shuttle RS1
Richterova stupnice
Roční období
Robert Roy MacGregor
Rocheova mez
Rok
Ropná skvrna
Rozchod koleje
Rozloha
Rozptýlený disk
Ruština
Rudá armáda
Ruské impérium
Rusko
Rusko-turecká válka (1768–1774)
Sün-fu
Sü Chaj
Safíovci
Sardinie
Sardinské království
SARS-CoV-2
Saturn (planeta)
Savannah (řeka)
Savojské vévodství
Savojsko
Science
Sedmihradské knížectví
Sedmiletá válka
Senkaku
Sergej Adamovič Kovaljov
Sevastopol
Severní Amerika
Severní válka
Seznam světového dědictví v Africe#Etiopie
Shoemaker-Levy 9
Sicílie
Sicilské království
Skleníkové plyny
Skleníkový efekt
Skotské království
Skvrňany
Slapy
Slunce
Sluneční soustava
Sluneční vítr
Smlouva
Smolensk
Sněžná čára (astrofyzika)
Sonda Cassini
Soubor:胡宗憲.jpg
Soubor:236084main MilkyWay-full-annotated cs.jpg
Soubor:Artist's concept of collision at HD 172555.jpg
Soubor:Bandera de España 1701-1760.svg
Soubor:Banner of arms crown of Castille Habsbourg style.svg
Soubor:Barringer Meteor Crater, Arizona.jpg
Soubor:Before Destruction (35073757404).jpg
Soubor:Bouchot - Le general Bonaparte au Conseil des Cinq-Cents.jpg
Soubor:BSicon ÜST.svg
Soubor:BSicon ABZg+l.svg
Soubor:BSicon ABZg+nr.svg
Soubor:BSicon ABZgl.svg
Soubor:BSicon ABZgnl.svg
Soubor:BSicon ABZgnr.svg
Soubor:BSicon ABZgr.svg
Soubor:BSicon BHF.svg
Soubor:BSicon BST.svg
Soubor:BSicon BUE.svg
Soubor:BSicon eABZg+l.svg
Soubor:BSicon eABZgl.svg
Soubor:BSicon eBST.svg
Soubor:BSicon GRENZE.svg
Soubor:BSicon HST.svg
Soubor:BSicon KMW.svg
Soubor:BSicon KRZo.svg
Soubor:BSicon STR+INCIDO.svg
Soubor:BSicon STR+r.svg
Soubor:BSicon STRr.svg
Soubor:BSicon WBRÜCKE2.svg
Soubor:Catherine II by I.Argunov (1762, Russian museum).jpg
Soubor:Charles II (1670-80).jpg
Soubor:Coat of Arms of Novorossiysk.svg
Soubor:Coa Hungary Country History (14th century).svg
Soubor:Croix huguenote.svg
Soubor:Death of Father Sebastian Rale of the Society of Jesus.jpg
Soubor:Declaration of Independence (1819), by John Trumbull.jpg
Soubor:DeerfieldRaid1704.jpg
Soubor:Didius Julianus (cropped) - Residenz Museum - Munich.jpg
Soubor:Europe c. 1700.png
Soubor:EvacutionOfPortRoyal1710byCWJefferys.png
Soubor:Flag of Cross of Burgundy.svg
Soubor:Flag of England.svg
Soubor:Flag of Great Britain (1707–1800).svg
Soubor:Flag of Novorossiysk.svg
Soubor:Flag of Spain (1760–1785).svg
Soubor:HaverhillRaid1708.png
Soubor:JosephFerdinand.jpg
Soubor:Jozef Pilsudski1.jpg
Soubor:Lhborbits.png
Soubor:Louis XIV of France.jpg
Soubor:M42proplyds.jpg
Soubor:M57 The Ring Nebula.JPG
Soubor:Map of Russia - Krasnodar Krai (Crimea disputed).svg
Soubor:MassacreOfTheIndiansByOrderOfChurch.png
Soubor:Mohawk-kings.jpg
Soubor:Nouvelle-France map-en.svg
Soubor:Nov Pan.jpg
Soubor:Peter der-Grosse 1838.jpg
Soubor:Pierre-Simon Laplace.jpg
Soubor:Plzen cz railway-main-station 1.JPG
Soubor:Portrait, Pierre Le Moyne d'Iberville, Montréal Archives.jpg
Soubor:PortRoyalAcadia1702.jpg
Soubor:Protoplanetary-disk.jpg
Soubor:QueenAnnesWarBefore.svg
Soubor:Quibcardinaux2.jpg
Soubor:Royal Standard of King Louis XIV.svg
Soubor:Royal Standard of the King of France.svg
Soubor:SirJohnLeake.jpg
Soubor:Solar Life Cycle cs.svg
Soubor:Sun red giant cs.svg
Soubor:Vendome-and-PhilipV.jpg
Soubor:Vitčice - socha svatého Jana Nepomuckého.jpg
Soubor:Voyager 2 Neptune and Triton.jpg
Soubor:Western Europe Utrecht Treaty.jpg
Soubor:Wiki letter w.svg
Sovětsko-polská válka
Speciální:Co odkazuje na/Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Speciální:Hledání
Speciální:Kategorie
Speciální:Moje diskuse
Speciální:Moje příspěvky
Speciální:Náhodná stránka
Speciální:Nové stránky
Speciální:Poslední změny
Speciální:Související změny/Železniční trať Plzeň – Furth im Wald
Speciální:Speciální stránky
Speciální:Statistika
Speciální:Zdroje knih/0-670-80379-0
Speciální:Zdroje knih/0030062284
Speciální:Zdroje knih/1-58381-134-6
Speciální:Zdroje knih/80-204-0637-9
Speciální:Zdroje knih/80-204-0805-3
Speciální:Zdroje knih/80-7185-380-1
Speciální:Zdroje knih/80-7277-008-X
Speciální:Zdroje knih/80-85876-25-6
Speciální:Zdroje knih/80-902745-5-2
Speciální:Zdroje knih/978-0-300-05917-5
Speciální:Zdroje knih/978-0-471-24690-9
Speciální:Zdroje knih/978-0-520-05126-3
Speciální:Zdroje knih/978-0-582-42401-2
Speciální:Zdroje knih/978-0-7425-6094-9
Speciální:Zdroje knih/978-0-7735-2699-0
Speciální:Zdroje knih/978-0-8020-3755-8
Speciální:Zdroje knih/978-0-8032-3575-5
Speciální:Zdroje knih/978-0-8032-9861-3
Speciální:Zdroje knih/978-0-8078-2910-3
Speciální:Zdroje knih/978-0-8122-1869-5
Speciální:Zdroje knih/978-0-8173-0528-4
Speciální:Zdroje knih/978-0-8203-0305-5
Speciální:Zdroje knih/978-0-8263-0706-4
Speciální:Zdroje knih/978-0470092972
Speciální:Zdroje knih/978-1-85109-411-0
Speciální:Zdroje knih/978-1854109613
Speciální:Zdroje knih/978-84-16473-45-8
Speciální:Zdroje knih/9780874515268
Spirála
Spojené království
Spojené provincie nizozemské
Spojené státy americké
Společnost Hudsonova zálivu
Správa železnic
Srážka vlaků u Milavčí
Stát
Středomoří
St. Augustine (Florida)
St. John's (Newfoundland a Labrador)
Staňkov (okres Domažlice)
Stanislav I. Leszczyński
Stardust (sonda)
Starosta
Stephan Rautenstrauch
Stod
Století
Sulfidy
Supernova
Světelný rok
Světový oceán
Svatá říše římská
Svatý Kryštof a Nevis
Tálibán
Tření
Telefonní předvolba
Teorie chaosu
Teorie relativity
Teorie velkého impaktu
Teplota
Teplota tání
Terestrická planeta
Termonukleární fúze
Tigrajská lidově osvobozenecká fronta
Titan (měsíc)
Tlak
Tlučná
Tokio
Toleranční patent
Tomahavk
Tomas Venclova
Tony Esposito (lední hokejista)
Tovaryšstvo Ježíšovo
Triton (měsíc)
Tula
Turecko
Tuscarorové
Uhersko
Uhlík
Ukrajinština
UNESCO
Uran (planeta)
UTC+3
Utrechtský mír
Válka
Válka čtverné aliance
Válka krále Filipa
Válka krále Viléma
Válka královny Anny
Válka o španělské dědictví
Válka o bavorské dědictví
Válka o polské následnictví
Válka o rakouské dědictví
Válka v Tigraji
Vázaná rotace
Vít Vlnas
Vakcína proti covidu-19
Valencijské království
Vejprnice
Velká aliance
Velká francouzská revoluce
Velká jezera
Velký křach
Velký montréalský mír
Venuše (planeta)
Vesmír
Viktor Amadeus II.
Virginie
Virtual International Authority File
Vitčice
Vital Šyšov
Vladimir Mitrofanovič Puriškevič
Vodík
Voda
Voda na Marsu
Vodní pára
Volgograd
Voyager 2
Vypařování
Vznik a vývoj sluneční soustavy
Württemberské vévodství
Wang Č’ (pirát)
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2021
Wikipedie:Autorské právo#Publikování cizích autorských děl
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2021
Wikipedie:Ověřitelnost
Wikipedie:Pahýl
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/srpen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:WikiProjekt Překlad/Rady
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2021
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
Wolfgang Amadeus Mozart
Wolfgang von Kempelen
WorldCat
Yves-Joseph Kerguélen-Trémarec
Záření
Zářivý výkon
Zářivost
Zákon zachování hybnosti
Západní Evropa
Závěť
Závist (okres Blansko)
Zakázané moře
Zbůch
Země
Zeměpisné souřadnice
Zemětřesení na Haiti 2021
Země prince Ruprechta
Zemská osa
Zubřina




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk